. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
96046
 
 Alaska na vlastní oči aneb medvědi na dosah ruky...

 

 

Alaska na vlastní oči aneb medvědi na dosah ruky...

 27.8. - 11.9.2019

Trasa našeho putování:

Anchorage - Valdez - Chitina - Kennecott Mc Carthy - Chitina - Tok - Fairbanks - Chatanika - Fairbanks - NP Denali - Wasilla - Seward - NP Kenai (Nikiski) - Homer - Nikiski - Crescent Lake - Nikiski - Anchorage.
Statistika kilometrů a zajímavých čísel:
Celkem jsme absolvovali v autě: 2 316 mil - 3 706 km.
V hydroplánu: 40 minut + 45 minut.
V letadle Praha - Frankfurt - Anchorage 2x 8 500 km - 19 hodin...
Pěšky: 64 km.
Nejnižší teplota Tok 1:00 -1°C, nejvyšší Anchorage 14:00 17°C.
Nejvyšší nadmořská výška Eielson Visitor Center NP Denali 1 200 m.n.m., nejnižší 0 m.n.m. Anchorage, Valdez, Seward...
Finanční náročnost:
Aljaška je opravdu drahou destinací a celkové náklady se vyhouply na 145 tis. Kč.

Jízda NP Denali - Eielson Visitor Center 66 míle Park Rd. 80 USD.
Let hydroplánem Nikiski - Crescent Lake - Nikiski - 605 USD.
Jízda katamaránem Seward - NP Kenai Fjords 6h - 170 USD.
Večeře 30 - 50 USD.
Ubytování 150 - 180 USD.


Video medvědice s medvídětem
Video Anchorage přílet,
Video odlet hydroplánu,
Video vzlety a odlety hydroplánu
1, 2, 3, 4

Fotogalerie - zvířata
Fotogalerie - ostatní
Fotokniha

Poté co jsem si splnila v Nepálu první dětský sen - vidět Everest na vlastní oči, jsem si na letošek naplánovala další zhmotnění druhého dětského snu. Vidět medvědy v divoké přírodě a kde jinde než na Aljašce, která je doslova rájem těchto zvířat.
Vzhledem k tomu, že jsem se začala trošku více zabývat focením, tak jsem hledala někoho, kdo by dokázal tyto dva požadavky spojit do jednoho. A výsledkem byla cesta s Mirkem Denešem a jeho agenturou Krásy světa. Cesty do těchto destinací se většinou plánují hodně dopředu a tak jsem věděla, kde letos strávím dovolenou už na konci roku 2017, kdy jsem se vrátila z Nepálu :).
Po delším přemýšlení jsem pořídila trošku kvalitnější teleobjektiv "400" tovku. A musím dopředu říct, že to byla velice dobrá volba společně s novým tělem Sony A 6300. Naprosto nedám na tento typ fotoaparátů dopustit a většinou mě z něho "lezou" lepší fotografie než z daleko dražších zrcadlovek. Hodně samozřejmě dělá volba objektivů. Já nakonec měla "krajinářský" širokoúhlý Sigma 18-35mm f/1,8 DC HSM Art (Canon), redukci Sigma MC-11 a zmíněný teleobjektiv Sigma 100-400mm f/5-6,3DG OS HSM Contemporary.

Konečně nastal den D a opět po nějaké době jsem se ocitla na letišti v Ruzyni.

27.8.2019 Praha - Frankfurt - Anchorage
Se všemi účastníky - celkem nás bylo 8 i s průvodcem Mirkem Denešem - jsem se potkala až na letišti, ale to je pro mě docela standartní postup:) a nijak mi to nevadí.
Hned od začátku jsem se seznámila s Janou Hrouzkovou a ta byla nakonec i mou spolubydlící na pokoji během celého zájezdu. Nakonec jsme byly 3 ženy a 5 chlapů:)
Odbavení proběhlo naprosto v klidu a ani jsem tentokrát nemusela vyndavat veškeré fotografické vybavení:).
Let na Aljašku je docela dlouhá záležitost celkem 8 500 km a 10 a čtvrt hodiny ve vzduchu. Protože jsme letěli s Lufthansou tak je jasné, že mezipřistání bylo ve Frankfurtu a dále jsme pokračovali dceřinnou společností Condor až na Aljašku. Pro zajímavost cena zpáteční letenky 27 000 Kč.
Časový posun je -10h a tak je docela pikantní, že se odlétá z Prahy ve "stejný" čas jako se přistává v Anchorage.
Naštěstí nebylo letadlo přes oceán plné a tak jsem si mohla sednout na samostatný dvoják a ještě k tomu k okénku. A protože se vlastně letí stále ve dne v důsledku časového posunu a bylo bezchybné počasí, tak jsem konečně měla možnost fotit z 10ti kilometrů ohromující pohledy na Island, Grónsko a Severní ledový oceán.
Co bylo docela zklamáním byl celkový servis během 8,5 h letu z Franfurktu do Anchorage. Jedny dost šílené těstoviny a před přistáním "snídaně". Když to porovnám s Emirates či Turkish Airlains tak to bylo opravdu slabounké.

Těsně před přistáním na letišti International Airport Teda Stevense v Anchorage jsme měli možnost vidět i vrcholek Denali. Nicméně rvačka u okénka na druhé straně letadla mě naprosto odradila. Ale jak se později ukázalo byla to pro nás jediná možnost jak nejvyšší horu Severní Ameriky spatřit...


Alaska
Aljaška  je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Aljaška, která leží převážně na stejnojmenném poloostrově je nejsevernějším a nejzápadnějším státem USA. Na východě hraničí s kanadským teritoriem Yukon a na jihovýchodě s kanadskou provincií Britská Kolumbie, která ji odděluje od kontinentálních Spojených států (vzdálenost Aljašky od státu Washington je přibližně 800 km). Severní a severozápadní ohraničení státu tvoří Severní ledový oceán, zbytek poloostrova a území státu je ohraničen Tichým oceánem.

Úředním jazykem je angličtina společně s 20ti indiánskými jazyky. Časový posun je -9 h (případně -10 h během letního času). Guvernérem Bill Walker.

Se svou rozlohou 1 717 856 km² je Aljaška největším státem USA, v počtu obyvatel (740 tisíc) je však třetím nejméně lidnatým státem a s hodnotou hustoty zalidnění 0,5 obyvatele na km² je na posledním 50. místě. Hlavním městem je Juneau s 30 tisíci obyvateli. Největšími městy jsou Anchorage s 300 tisíci obyvateli, dále Fairbanks (30 tisíc obyv.). Aljašce patří 8980 km pobřeží Tichého oceánu a 1706 km pobřeží Severního ledového oceánu. Nejvyšším bodem státu a zároveň celých USA je vrchol Denali (Mount McKinley) s nadmořskou výškou 6190 m v Aljašských horách. Největšími toky jsou řeky Yukon a Kuskokwim.

Na jaře 1867 Spojené státy americké koupily od Ruska Aljašku za 7,2 mil. dolarů (5 centů za hektar), což činí přibližně 90 milionů v roce 2003.
Tato koupě se později ukázala pro USA velice výhodnou z hospodářského i strategického hlediska. Otevřel se přístup k obrovskému přírodnímu bohatství – nerostné suroviny a později i ropa a zemní plyn, možnosti rybolovu, rozsáhlé lesy, kožešiny. Na Aljašce byla také objevena velká naleziště zlata, převážně okolo řek Yukon a Klondike. Na sever začaly během zlaté horečky (1897–1899) přicházet desítky tisíc kopáčů v naději, že narazí na bohaté naleziště. Populace na Aljašce se za 10 let téměř zdvojnásobila. Významným pro obchod se stal lov lososů a velryb. S objevy nalezišť ropy se rozvíjel průmysl.
Aljaška se nachází v severozápadní části Kordiller, které začínají právě na Aljašce a mají zde západovýchodní průběh. Přírodní celek Aljašky, zahrnující v orografickém členění i část kanadského území představuje rozsáhlý poloostrov s obloukem Aleutských ostrovů na západě (řetěz 150 ostrovů v délce asi 1 800 km) a horským systémem Mackenziho pohoří na východě.
Nachází se zde nejvyšší hora Severní Ameriky Denali (6 190 m n. m.). Na přírodním horském pásmu leží nejrozsáhlejší pevninské ledovce Severní Ameriky, jejichž splazy většinou dosahují k mořské hladině. Kde nejsou ledovce, pokrývá svahy i roviny arktická tundra a asi 600 tisíc km² smrkových a jedlových lesů. Na území Aljašky je rozptýleno přes 3 miliony jezer (s rozlohou nad 8 hektarů), převážně glaciálních. Reliéf Aljašky se svažuje od okrajových hor do centrálních pánví a plošin, ukloněných k západu, kterými protéká největší aljašská řeka Yukon, ústící do Beringova moře.
Pobřežní čára měří téměř 53 tisíc km. Velmi členité je tichomořské pobřeží, příliv tu dosahuje výšky okolo 6 m, v Cookově zálivu až 9 m. Právě pacifické pobřeží je často bičováno bouřemi a občas i vlnami tsunami, vznikajícími jako důsledek podmořské zemětřesné činnosti.
Téměř 5 % povrchu Aljašky je pokryto ledovci. Těch je tu asi 100 tisíc. Největší ledovce se vyskytují směrem na severozápad od Juneau. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký.
Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská.
Asi nejtypičtějšími a nejznámějšími zvířaty Aljašky jsou medvědi a lososi. Kromě toho lze potkat ale plno další zvířeny jako jsou sob polární, los aljašský, bělokur rousný, vlk obecný, svišť aljašský, bobr kanadský a další a další.
V moři lze pozorovat velryby různých druhů, delfíny a samozřejmě kosatky.

Po přistání nás čekala klasická americká procedura s imigračním úředníkem, který neustále dokola opakoval, jestli nevezeme jídlo, alkohol a drogy...Moc si neumím představit, že ten kdo by to opravdu vezl by mu řekl: Yes...Pak ještě padl dotaz na zaměstnání, kde ho u mě zaujala "laboratoř":)... ale všichni jsme prošli bez ztráty kytičky. Dokonce jsem ulovila jednu fotografii, což ale nikomu moc neradím:)
Přivítání v Anchorge na letišti nikoho nenechá na pochybách, co je největším tahákem při návštěvě Aljašky. Všude jsou vycpaná zvířata hlavních čtyřnohých hvězd Aljašky: medvěda, losa, bobra, vydry, ovce aljašská.

Anchorage
Město a námořní přístav rozkládající se na jihu Aljašky mezi rameny Cookova zálivu, nazvanými Knik a Turnagain, při úpatí Chugach Mountains. Anchorage je suverénně největším městem ve státě. S počtem obyvatel 298 610 (2012) je největším městem Aljašky. Město bylo založeno roku 1914, když k němu dorazila Aljašská železnice. V Anchorage žijí více než dvě pětiny obyvatel Aljašky.
Místo ale již před 5000 lety osídlili Athabasští eskymáci. V 18.století sem dorazili první průzkumníci z Ruska a s eskymáky obchodovali – měď, železo, ryby a kožešiny. V roce 1778 zde přistál kapitán Cook při hledání domnělé severozápadní zkratky mezi Pacifikem a Atlantikem.
V roce 1912 kongres rozhodl vybudovat zde železniční spojku se Sewardem kvůli zpřístupnění vnitrozemských nalezišť uhlí. To byl začátek rychlého rozvoje původně stanového městečka.
27.března 1964 město zasáhlo nejsilnější naměřené zemětřesení v severní Americe (a druhé nejsilnější naměřené zemětřesení vůbec) o síle 9,2 Richterovy stupnice, které totálně zničilo některé městské části a vyvolalo zničující vlnu tsunami v oblasti zálivu prince Williama. Po objevu bohatých nalezišť ropy na Aljašce v roce 1968 si v Anchorage otevřely své pobočky významné ropné společnosti, což významně podpořilo další rozvoj města.
Do Anchorage denně přilétá více než 280 letových spojení domácích a mezinárodních aerolinek.

Anchorage nás přivítalo poměrně teplým počasím okolo 17ti °C.  Kromě toho první co na letišti člověk vidí je veškerá aljašská zvířena. Vycpaná samozřejmě a občas se tvůrcům tak úplně nepovedla, ale je to působivé.
Mirek zajistil bez průtahů i naše vozidlo z půjčovny - Ford Transit, které bude naším domovem po celou dobu pobytu. A domovem skoro doslova, protože v něm strávíme denně při přesunech 3-6 h denně...No upřímně na konci už jsem ho nesnášela, protože logistika nasedání a vystupování 8mi lidí byla opravdu na palici. A zvláště, když každý vždy s sebou táhl baťoh s fotografickou výbavou...

Po celodenním cestování jsme přivítal zkulturnění v našem anchorageském hotelu Inlet Tower a vyrazili na večeři do místní hotelové restaurace. Což o to jídlo  - co jiného než losos :) - bylo výborné, ale cena mi docela vyrazila dech 45 USD. Nemalý podíl z částky tvoří "spropitné", které si ale zařízení připočítává samo a v mém případě činilo 8 USD.... Nooo hustý. Jiný kraj jiný mrav:(.
Následně jsme se ještě vydali ke Cookově zálivu a po návratu nás bez diskuze dostal časový posun a v 21 h už jsem odpadla.

28.8.2019 Anchorage - Valdez
Druhý den na nás připravil pekelnou cestu dlouhou skoro 500 km. Nutno podotknout, že na Aljašce stokilometrová vzdálenost znamená: "za rohem"...Hodně okřídlenou poznámkou se postupně stalo po dotazu kudy jedeme? 100 kilometrů rovně a pak doprava dalších 200 :)

Nyní jsme ale všichni natěšení a plni sil se vrháme na cestu v našem Fordu Tranzit. Logistika nasedání a vysedání je, jak už jsem zmínila šílená, a nešťastníci vzadu si cestu užívají z plna hrdla...:( Kromě vystupování je očistcem i prostor na zadních sedačkách a po dnešních 500 km stávkuju a dozadu posílám mladší a hlavně zdravější. Tohle by moje koleno fakt ve zdraví nedalo. Je otázkou jestli by nebyla lepší 2 auta i za cenu vyšších nákladů...

Ale zpátky k programu. Z Anchorage se vydáváme na sever po Glen Highway a hned po opuštění města nás obklopí nekonečná a nedotčená příroda údolí řeky Matanunska. Některé výhledy na údolí a okolní hory berou dech a občas nevíme, kde dříve zastavit na focení!

Dokonce potkáváme i prvního losa, ale ten rozhodně nečeká než se vykydáme z auta a je pryč. Celkově musím zpětně říci, že jsme zdaleka neměli tak velké štěstí na potkávání zvířat, jak na silnicích, tak i mimo. Holt to je prostě o náhodě, štěstí a je to o tom být ve správný okamžik na správném místě. A také platí, že pokud člověk divoké zvíře okolo silnice potká musí se chovat inteligentně a ne se vyhrnout z auta a zvíře nahánět. Naopak je třeba být úplně zticha, zůstat v autě a kochat se a fotit z auta. A to je občas pro někoho neřešitený problém....

Velkou zvláštností je jak se na Aljašce opravují silnice. Uzavírka je většinou poměrně dlouhá, čekací doba je klidně v desítkách minut. A přece všichni čekají a čekají a nikdo nešílí...Zajímavostí je také to, že semafor dělá fyzický člověk s cedulí "dva v jednom": na jedné straně je STOP  a na druhé SLOW :). Kromě toho vždy před auty jede zaváděcí vozidlo "Pilot Car folow me"...Tomu říkám umělá zaměstnanost a docela jsem hochy a jednou i dámu obdivovala jak tam stojí hodiny a hodiny.

Vzhledem k opravdu dlouhé cestě jsme do jediného nezamrzajícího přístavu na Aljašce Valdezu dorazili až k večeru a raději než ubytování jsme řešili krásné večerní světlo a jídlo:) A já poprvé i dala klasický hamburger. A můžete vzít jed na to, že to je trošku jiné kafe než u nás...:)
Kromě toho jsme měli štěstí, že i při této pozdní hodině jsme viděli naprostou klasiku rybářského přístavu a to je zpracování úlovků přímo u mola. Samozřejmostí je přehlídka TOP úlovků zavěšených na takové speciální hrazdě. Je to divadlo jednak pro turisty a jednak se i úspšní rybáři "chlubí" svým úlovkem:). Pro mě premiéra a tak jsem fotila o stošest a i si celé "představení" naplno užívala.
Další zajímavostí celého zpracování ryb je to, že se v podstatě používají jen filety a zbytek ryb se po speciální skluzavce vrací zpět do moře. A tam si pochutnávají třeba vydry. A na skluzavce mají "žrací" orgie pro změnu rackové a další ptáci.
Dalším lákadlem k focení byl samozřejmě západ slunce nad přístavem a tak jsem vyrazila s Janou a stativem a nastal fotografický lov:).

Valdez je kvůli tomu, že nezamrzá centrem distribuce ropy z aljašského ropovodu Trans-Alaska Pipeline .

Trans-Alaska Pipeline
Je to hlavní ropovod Spojených států amerických přepravující ropu z ropných polí na severu Aljašky do přístavu na jejím jihu. Byl dokončen za dva roky výstavby v roce 1977. Cena stavby byla ohromujících 8 biliónů USD! Denně přepraví maximálně 330 000 metrů krychlových ropy.

Hlavní větev ropovodu vede severojižním směrem a má délku skoro 1300 kilometrů. Průměr tubusu je 120 cm. Začíná u Severního ledového oceánu v Prudhoe Bay a končí ve Valdezu u Aljašského zálivu. Prochází některými aljašskými obcemi, například Wisemanem, Bettlesem, Livegoodem, Foxem, Fairbanksem a Glennallenem.

Stavba ropovodu v této řídce osídlené oblasti čelila řadě obtíží, mimo jiné bylo potřeba překonat tři horské hřebeny, aktivní zlomy, dlouhé úseky s nestabilním permafrostem, mnoho potoků a říček. Také bylo třeba brát ohled na aljašský ekosystém, na migrační cesty sobů a losů.

Exxon Valdez - největší ekologická katastrofa
Obří ropný tanker Exxon Valdez ztroskotal nedaleko od Valdezu u Aljašky 24. března 1989. Plul tehdy pod vlajkou USA a patřil společnosti Exxon. Na vodu byl spuštěn jen dva a půl před roku nehodou, v říjnu 1986.
Vyplul z aljašského přístavu
Valdez 23. března 1989 ve 21:12 a směřoval do Long Beach v Kalifornii. Na jeho palubě bylo asi 55 milionů amerických galonů (210.000 m3) ropy. Krátce po půlnoci na 24. března tanker v zálivu Prince Williama narazil do korálového útesu, když se vyhýbal ledovcům. Do moře se poté vylilo na 40.000 až 100.000 tun ropy.
Kapitán Joseph Hazelwood byl v roce 1991 shledán vinným ze zavinění nehody z nedbalosti; nepodařilo se prokázat podezření, že by během plavby pil alkohol. Odsouzen byl k pokutě 50 000 dolarů a k 1000 hodinám veřejně prospěšných prací.
Zasaženo bylo na 2000 kilometrů pobřeží a 28.000 km2 oceánu. Nehoda měla za následek
smrt 250.000 mořských ptáků, 2800 mořských vyder, 300 tuleňů, 250 orlů či 22 kosatek a miliardy jiker lososů a herinků. Ropa také znečistila celé pobřeží a zapříčinila zničení většiny planktonu v oblasti. .
Likvidace následků se účastnilo více než 11 tisíc lidí. Stála asi 2 miliardy dolarů. Havárie také způsobila ekonomický kolaps nedalekého na rybolovu závislého města Cordova.
Po nehodě tankeru Exxon Valdez přijal v roce 1990 americký Kongres zákon proti znečišťování pobřežních vod USA ropou, který mimo jiné zavedl od roku 2010 povinnost dvojitého trupu pro tankery v amerických vodách.

29.8.2019 Valdez - Chitina
Po noci ve standartním hotelu se stejně standartní snídaní se vydáváme na další cestu. Směr Chitina.
První zastávkou je ledovcové jezero Valdez Glacier Lake, které je krásně ukryté mimo hlavní cestu nedaleko Valdezu. Je celé pokryto plujícím ledem a zvláště detaily ledovců s dokonalým odrazem na nehybné hladině jsou velkým lákadlem a já nemohu odolat. Sice se nám do focení chvilku pletou jiní turisté na kajacích, ale naštěstí docela rychle mizí:) Bohužel nám trošku nepřeje světlo ve smyslu hlavně směru, ale jinak je to vlastně první setkání s opravdovými ledovci.
Další rychlozastávka je na focení více jak stometrového vodopádu s názvem Horsetail Falls. Je to taková komerční atrakce u silnice:)
Polykáme další a další kilometry tentokrát poněkud monotónní krajiny plné smíšených lesů aljašského smrku a listnáčů. Je zajímavé, jak nesmírně tvrdé podmínky aljašského podnebí tvarují stromy do co nejúspornější podoby.
Konečně se krajina trochu mění a stoupáme do Thomson Passu 855 m.n.m., kde se objevuje krásná barevná krajina plná červených brusinkových keříků ale i rozlehlých panoramat okolo Passu. Na jednom parkovišti potkáváme i sysla Parryova, který je na Aljašce poměrně běžný.
Po chvilce pokračujeme a já jsem hodně natěšená na první aljašský ledovec, který uvidíme: Glacier Wothington. Na několik desítek minut nás zastaví uzavírka na silnici, protože na Aljašce opravují cestáři jak diví:) A času, času mají fakt dost.
Hurrá! Odbočka k ledovci Worthington! Konečně se trošku protáhneme, protože každodenní sezení v Transitu je pro mne docela ubíjející.
Bohužel jdeme maximálně pár stovek metrů a upřímně musím říci, že na mne čeká zklamání. Čekala jsem óóóbrovský ledovec a před námi je zbyteček kdysi asi masívního ledovce, který ale opravdu hodně roztál.
To se dá říci skoro o všech dalších ledovcích, které jsme na pevnině viděli. Když jsem si pustila nějaké záběry na Youtube, tak všechny pevninské  a asi ne jen pevninské ledovce na Aljašce ustoupily o stovky metrů ne-li kilometry:(. Ale musím přiznat, že já mám trošku zkreslené představy o ledovcích z Nepálu, kde byly ledovce opravdu ohromující.
Další raritkou jsou na Aljašce Highway a naše Richardson Highway nijak nevybočuje: často před sebou vidíte desítky kilometrů rovné dálnice bez jakékoli zatáčky. Maximálně se dálnice "vlní" horizontálně. A na jedno takové pěkné místo na horizotu jsme také  narazili a samozřejmě se pokusili o působivé fotografie:). Bohužel nám úplně nepřálo počasí s oparem, ale i tak je to exotický pohled.

Závěr cesty jsme si zpestřili návštěvou "kafébaráčku", kde na nás čekal první baribal na vlastní oči. Sice jen vycpaný ale byl první a to se počítá:) A mezi námi měl teda velký úspěch, že ani cedule "NESAHAT" nezabránila mnoha objetím:)...

Chitina je malinké historické městečko spíše vesnička o pár baráčkách. Na nás čeká historický hotýlek Gilpatrik´ s Chitina postavený na permafrostu. Je to věčně zmrzlá půda, která ale samozřejmě v létě na povrchu trochu rozmrzá a hýbe celou budovou. Budova byla postavená v roce 1914 a jako hotel se používá od 50.let minulého století. A nutno říci, že je jasně vidět, že majitelé jsou na tuto historii hodně hrdi.Celá budova je dřevěná což zřejmě napomáhá vyrovnat se s pohyby permafrostu.
V hotelu strávíme 2 noci, tak jsem zvědavá jak bude ubytování vypadat. Čekají na nás malinké ale útulné pokojíky, kde se potkává historie společně s renovací. Nicméně mě to docela vyhovuje a to nemluvím o výborné domácké kuchyni:).

30.8.2019 Chitina - Kennecott - Chitina 120 mil - 192 km
Dnešní program vypadá přívětivě aspoň co se týče kilometrů. Necelých 200 km vypadá nevinně, nicméně my je absolvujeme po hodně nerovné šotolině a prach leze do auta všemi póry...Nejvíce to odnáší hlavně kluci na zadních sedadlech, kdy na nerovnostech doslova lítali na sedadlech do stropu...Rychlost okolo 50 km/h a i to bylo občas moc.
Odměněni jsme krásnými obrázky okolo sebe. Množství jezírek s nádhernými odrazy okolních hor či lesů. Docela pohádka na focení.

Na to, že se pohybuje v NP Wrangell - St.Elias tak máme docela velká očekávání co se týče divokých zvířat: losů, medvědů a dalších. Bohuželje ale realita,že během celého cestování jsme více méně měli na divokou zvěř smůlu. A dneska vidíme jen velké množství divokých králíků a veverek:(.

Národní Park Wrangell - St.Elias
Národní park Wrangell-St. Elias je rozlohou největší národní park ve Spojených státech amerických. Leží na jihovýchodě Aljašky, v blízkosti hranice s Kanadou. Východně na park navazuje kanadský národní park Kluane. Park tvoří Wrangellovo pohoří, západní část pohoří sv. Eliáše a východní část pohoří Chugach Mountains. Společně s okolními parky  je součástí světového přírodního dědictví UNESCO pod společným názvem Kluane/Wrangell–St. Elias/Glacier Bay/Tatshenshini-Alsek.
Oblast má jeden z nejvyšších horských reliéfů na světě. Devět hor v národním parku náleží mezi 16 nejvyšších ve Spojených státech. V pohoří sv. Eliáše leží nejvyšší hora národního parku Mount Saint Elias (5 489 m), současně druhá nejvyšší hora Spojených států a Kanady. Ve Wrangelově pohoří se nachází aktivní sopka Mount Wrangell (4 317 m). Je to jedna z největších štítových sopek na světě. Sopka leží asi 330 km od města Anchorage a její rozměry jsou opravdu ohromující. Základna sopky má cca 30 km v průměru, vrchol tvoří sněhem vyplněný kráter (kaldera) a průměru 4 až 6 km a hloubce jeden kilometr.Z dalších známých nejvyšších hor zde leží Mount Bona (5 029 m), Mount Blackburn (4 996 m) nebo Mount Sanford (4 949 m).
Dále se na území parku nachází Malaspina Glacier (3 900 km²), největší piedmonstký ledovec v Severní Americe, Hubard Glacier, s délkou 122 km jeden z nejdelších ledovců na Aljašce a Nebesna Glacier (85 km), nejdelší údolní ledovec na světě.
Ledovce a ledová pole nacházející se v parku se stala domovem pro medvědy grizzly, tuleně, soby karibu, losy, vlky, rosomáky a mnoho dalších druhů volně žijících živočichů.
Kvůli své obrovské rozloze je park Wrangell jen velmi obtížně dostupný, do jeho nitra vedou pouze dvě špatně zpevněné a poměrně nebezpečné silnice – McCarthy Road a Nabesna Road, každá o délce asi 100 kilometrů. Odlehlost parku však má i své klady, není totiž zasažen masovým turismem, uchovává jedinečnou přírodu a jeho návštěvnost je až desetkrát nižší než v Národním parku Denali.

Po pár kilometrech přijíždíme k řece Kuskulana a nad ní a soutěskou, kterou se řítí, se tyčí zbrusu nový most. Na nic nečekáme a snažíme se ulovit co nejlepší záběry ze všech možných úhlů a pozic.

Další cesta je poměrně zocelující a šotolinová cesta se spíše zhoršuje a je čím dál nerovnější. Po třech krušných hodinách dorážíme k mostu přes řeku Kennicott a za něj už dále nemůžeme. Je třeba si zakoupit "permit", který jednak umožní vstup dále a zároveň se tím platí lístek do rozhrcané dodávky, která po uzounké písčité cestě zamíří do městečka McCarthy. Tam po krátké zastávce přistoupí další turisté a v prachu se suneme a to doslova do Kennecott Mines - měděného dolu, který naplno fungoval v letech 1911 - 1938.
V dole máme rozchod na 3 hodiny než se vydáme k návratu. Mezi mostem a dolem jezdí "schuttle dodávky" v asi hodinovém intervalu a člověk může nazpět nastoupit do jakékoli volné.

První, co mě zaujme je samozřejmě 43 kilometrů dlouhy Kennicott Glacier. Trošku mi to připomene Nepál. Je to v těchto místech klasický pískem a hlínou pokrytý ledovec, kdy na první pohled neznalého vůbec nenapadne, že se o ledovec jedná...Vzniká na nejvyšší hoře Mt.Blackburn (4 996 m.n.m.) Wrangellova pohoří. Jedná se o zerodovaný štítový vulkán.
Bohužel máme smolíka, že přímo proti nám pálí sluníčko a ledovec stejně jako Mt.Blackburn za ním kloudně vyfotit nejdou. To mě fakt mrzí:( Museli bychom zde být ráno a ne odpoledne. Nedá se nic dělat kocháme se jen na vlastní oči.

Následně si jdeme prohlídnout bývalý měděný důl. Bohužel celá historická památka je v dezolátním a katastrofálním stavu bez jakékoli údržby a dokonce se z hlediska bezpečnosti uvažovalo o celkovém stržení všech budov. To se sice nestalo, ale celé městečko se pokud se nic nezmění nezadržitelně blíží k tomu, že spadne samo...
Já tak úplně na tento typ památek nejsem, ale je to historická součást Aljašky a určité kouzlo to má i pro mne. I když já bych šla radši na tři hodiny na vycházku na ledovec, což je mimo jiné také možné. A lze zařídit.

Kennecott Mines
Doly Kennecott je opuštěné důlní městečko ležící na jihovýchodě státu v blízkosti kanadských hranic, v Národním parku Wrangell-St. Ellias. Nejbližším městem je McCarthy. V Kennecottu se zpracovávala ruda z okolních měděných dolů, fungoval v letech 1911–1938 (s krátkou přestávkou v roce 1932). Roku 1986 byl zařazen na seznam Národních historických památek Spojených států amerických.
V létě roku 1900 spatřili dva zlatokopové, Jack Smith a Clarence L. Warner „zelenou plochu v místech, u nichž nebylo pravděpodobné, aby se na nich nacházela travnatá louka“. Ukázalo se, že zahlédli malachit, který se zde vyskytoval společně s chalkocitem. Nezávisle na nich, jen o několik dní později, objevil chalkocit ve stejných místech i geolog Artur Coe Spencer.
Ve stejné době hledal na Aljašce investiční příležitost důlní inženýr Stephen Birch. Měl finanční podporu rodiny Havemeyerů a dalšího investora, Jamese Ralpha. Roku 1901 místo navštívil a poté, co strávil měsíce mapováním a odběrem vzorků, potvrdil, že oblast Bonanza patří, nebo alespoň v dané době patřila, k největších známým nalezištím mědi na světě.
Do roku 1905 se Birchovi úspěšně podařilo vyřídit veškeré právní záležitosti a mohl začít shánět finance potřebné k rozvoji oblasti. Podařilo se mu opatřit přes 30 milionů dolarů, které byly použity k výstavbě železnice (jež byla započata roku 1907), která spojovala Kennecott s městem Cordova, z něhož navazovalo spojení parními loděmi do dalších států USA, a také k rozvoji samotného městečka Kennecott.
Ke Kennecottu náleželo pět dolů: Bonanza, Jumbo, Mother Lode, Erie a Glacier. Poslední z uvedených byl důl povrchový a těžilo se z něj pouze v létě. Bonanza a Jumbo se nacházely ve vzdálenosti 4,8 km od Kennecottu, na horském hřebenu Bonanza. Důl Mother Lode ležel na východní straně hřebenu a Erie byl umístěn 6 km na severozápad, nad ledovcem Root (anglicky Root Glacier). Doly Bonanza, Jumbo, Mother Lode a Erie byly propojeny tunely. Ruda z dolů byla svážena vozíky, jejichž trasa končila v dolech Bonanza a Jumbo. Z Kennecotu byla následně převážena po 315 km dlouhé železnici zvané Copper River and Northwestern Railway (CRNW) do města Cordova.
První vlak naložený rudou vyjel roku 1911. Vrchol produkce nastal v roce 1916, během nějž byla vyprodukována ruda v hodnotě 31,4 milionů dolarů.
Ve 30. letech 20. století se zásoby rudy již velmi ztenčily. Roku 1929 byl zavřen důl Glacier. Následovalo zavření dolu Mother Lode v červenci 1938, v září tohoto roku byly uzavřeny i zbývající tři doly, Erie, Jumbo a Bonanza.
Poslední vlak opustil Kennecott 10. listopadu 1938, čímž se z Kennecottu stalo město duchů.
Koncem 60. let byly učiněny pokusy o vytěžení zbylých zásob rudy, přičemž přeprava by probíhala letecky. Z důvodu vysokých nákladů byl tento pokus nevýnosný.

Po třech hodinách se drze narveme fronta nefronta do první pendlující dodávky, která vyráží směr most přes řeku Kennicott odkud jsme vyrazili. Snad máme jako omluvu, že před námi je ještě 60ti mílová pekelná cesta do Chitiny...:) Po celý den je až překvapující teplo a docela máme dost. Na zpáteční cestě už stavíme jen u dřevěné železnice a snažíme se skrývat do auta před všudypřítomným prachem. Uf.

Po včerejším hamburgru si v hotelové restauraci k večeři dávám jen velice hustou polívku. Nicméně si lze objednat velkou porci a to využívám. A je nutno říci, že všechny polévky všech různých druhů i chutí byly na Aljašce fakt dokonalé! Mňam.

Večer nám zpestřil nádherný los, který vyšel z lesa nedaleko prosklených oken restaurace. Bohužel jeden náš kolega neudržel nervy na uzdě a vydal se ho nahánět a tak ostatní utřeli:( A přišli o nádhernou podívanou...
Nutno říci, že pokud člověk zachová klid, nehýbe se a je ticho tak místní divoká zvířata se člověka víceméně nebojí, protože ani nemají důvod. Nikdy nebyla v parcích lovena a člověka berou jako součást ekosystému.

31.8.2019 Chitina - Tok 190 mil - 300 km.
Poprvé během našeho pobytu se zkazilo počasí a odjíždíme - vlastně stejnou cestou jako jsme přijeli ale opačným směrem - z Chitiny za deště. Naštěstí během pár kilometrů ustává a tak na Liberty Falls je sice zataženo a neprší. Trošku se zdržíme, řekla bych až zbytečně moc, protože v tomhle počasí to prostě ani stativ nezachrání a světlo není...

Konečně pokračujeme a opět zastavujeme v "Café" u baribala:) Řekla bych že závislost některých účastníků na pressu je až přehnaná...Já se v každé cizí zemi snažím naplno vnímat a vstřebávat místní zajímavosti a krásy a ostatní pozemské věci mě moc nezajímají. Klasicky je to u mě také s jídlem. Naprosto bez problémů si vystačím s polopenzí a potřeba jíst každé dvě hodiny - ano i takový člen se našel v našem zájezdu... - mě přijde naprosto sobecká vůči ostatním a zcestná. Ale holt každý z nás jsme jiný a 8 lidí ve skupině je až moc.

Následuje zastávka na jakémsi vrakovišti letadel, což moc nechápu, protože je jasné, že dnešní cesta je fakt dlouhá...Ale tak každému se líbí něco jiného.

Konečně po chvilce - pár desítkách kilometrů - rozumná zastávka nad nádherným ostrohem nad řekou Cooper River. Moc pěkná záležitost s nádherným výhledem do krajiny!

Polykáme další a další kilometry, ale cesta ubíhá zoufale pomalu. Další zastávka je na rozcestí, kde se dáváme doprava (zleva jsme přijeli do Chitiny dva dny nazpátek) po další pauze na kafe, čůrání, tankování a já nevím co ještě...Konečně vidím v suvenýrech i pravý medvědí dráp, ale cena mě odrazuje 160 USD. No kdybych bývala věděla, že si ho nakonec koupím za 170 USD :)) tak bych si ho bývala koupila tady. Ale na kdyby se jak známo v životě nehraje....

Neustále střídavě poprchává, prší, svítí sluníčko a hlavně se hodně ochladilo. Zastavujeme ještě na pár výhledech do krajiny, ale počasí nám prostě nepřeje a tak pořizuji jen dokumentární fotky, ale není to žádná hitparáda. Jedinou vyjímkou je krásné přírodní jezírko obklopené smrky v různém stavu a velikosti.
Následně šplháme na Mentasta Pass 742 m.n.m., kde i přes ne příliš vysokou nadmořskou výšku je fakt frišno a fučí studený vítr. Opět se pokoušíme o krajinářské fotky, ale bez světla se člověk může rozkrájet a žádná sláva to stejně není.
Jediné v čem se dnes a pak to platí i dále velice zdokonalují je výměna objektivů - širokoúhlého krajinářského a teleobjektivu. Důvod je jednoduchý mám jedno výrazně lepší tělo - Sony 6300 - a prostě se vyplatí si takto hrát. I když je to otrava a do budoucna vážně přemýšlím o dalším kvalitním těle fotoaparátu.

Konečně dorážíme do Toku a po chvilce hledání jsme v krásné srubové osadě uprostřed lesa, kde budeme nocovat. A jak se později ukáže je to výhra jak v loterii.

Už od začátku zájezdu se diskutuje kdy bude a jaká polární záře - Aurora Borealis, což je odborný termín pro polární záři na severní polokouli. A na dnešek je předpovídána velice silná až 5-6 stupňů na stupnici intenzity, která je podobná jako pro zemětřesení v rozsahu 1-10. Jediné co nám teď kazí radost je, že po celý den je zataženo a prší. A proto, aby byla dobře vidět polarní záře jsou třeba tři základní podmínky: jasno, intenzita polární záře okolo stupně 5 a pobyt na místě s co nejmenším světelným smogem. My zatím splňujeme podmínky 2, ale pevně doufáme, že se do večera vyjasní.

Aurora Borealis
Polární záře je souhrnný název pro světelné úkazy nastávající ve vysoké atmosféře ve výškách od 80 do 100 km, nejčastěji kolem 100 km (v ionosféře – oblast vysoké koncentrace iontů a volných elektronů), někdy zasahující i do výšek několika set km. Je to jeden z hlavních jevů vesmírného počasí. Běžně se vyskytují v polárních oblastech (jižní záře – aurora australis, severní záře – aurora borealis), zatímco ve středních zeměpisných šířkách a zejména v tropech jen výjimečně.
Jméno polární záře Aurora Borealis je složeno ze jména římské bohyně úsvitu Aurory a řeckého pojmenování severního větru Boreas
Jak vzniká polární záře?
Na Slunci vznikají vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. U těchto skvrn vznikne jedna masivní protuberance (erupce). Mrak částic slunečního větru tvořený protony, elektrony a alfa částicemi (plazmoid) letí vesmírem (rychlostí řádově 0,1 % rychlosti světla), a pokud se na své cestě setká s magnetickým polem Země, tak ho ono pole většinu odrazí dál do vesmíru, ale část ho zachytí a stáčí po spirálách směrem k magnetickým pólům Země. Tam sluneční vítr interaguje s atmosférou a vzniká polární záře.
Sluneční vítr, který se ve velkém množství uvolňuje při slunečních erupcích, jež jsou způsobovány nerovnostmi v magnetickém poli Slunce sledující sluneční cyklus, a magnetické pole Země jsou dva hlavní faktory pro vznik polární záře.
Když se sluneční vítr setká s magnetickým polem Země, nastane zde interakce, jelikož složky slunečního větru mají své vlastní magnetické pole (protony a alfa částice jsou kladné, elektrony záporné). Většina je ho tedy odražena, ale část je zachycena a stáčí se v magnetickém poli po spirálách až k atmosféře.
A nyní tedy konečně přímo k jevu, který se nazývá polární záře. Když se totiž konečně hrstka protonů, elektronů a alfa částic dostane skrz magnetické pole až k zemské atmosféře, jejich rychlost, potažmo energie, je stále o několik řádů větší, než energie okolních molekul ze zemské atmosféry. Částice slunečního větru se začnou srážet s molekulami atmosféry a při tom z nich vyrážejí elektrony, na jejichž místo se okamžitě obsazují jiné (viz fyzika atomového obalu). Při tomto ději se emituje elektromagnetické záření, které je ve viditelném spektru. Pro kyslík to je 558 nm (zelená barva) a 630 nm (červená barva). Jedná se o doutnavý výboj ve tvaru proudových stěn.

V 18 h vyrážíme na večeři zpět do Toku a doufáme a doufáme, že se vyčasí. A už při příjezdu do restaurace Fast Eddy´ s je vidět, že se mraky rozpadají a sluníčko se dere na nebe. Neuvěřitelné a zatím si samozřejmě neuvědomuje jakou máme fantastickou kliku, která se jen tak neopakuje.
Prozatím se cpeme, já si dávám klasicky hambáče, a dokonce potkáváme i první Čechy během pobytu.
Vracíme se okolo 20,30, rychle se ubytováváme a zkulturňujeme.
Následně vyrážím za Mirkem, aby mi poradil jak nastavit foťák na focení polární záře. Je to poměrně specifické a pro mě hlavně nové a tak informací není nikdy dost. A moc dobře vím, že až nastane "poplach" v noci, tak už čas na hrdinství nebude:).
Následně nastává klid před bouří a jasně svítící hvězdy na nebi naznačují, že nás čeká něco mimořádného!

Na první hlídku nominujeme nejmladšího člena zájezdu Mirka a doufáme, že na nás hlídka už napadne:)

Docela v klidu se s Janou probíráme fotkama oblečené jen napůl žerdi, když najednou už v 22.45 tlučení na dveře a je jasné, že nastává poplach po vojensku! Hodina H a minuta M je tady! V duchu děkuju bohu, že jsem si vše včetně teplého oblečení ale i nastavení foťáku připravila už po návratu z večeře. Jana to trošku podcenila a začíná malinko panika:) Nutno dopředu říci, že v noci má teplota klesnou k nule ne-li pod ní a tak péřovka, teplé spodní prádlo, rukavice a všechny další propriety proti chladu jsou maximálně žádoucí!

Vybíháme z chatiček a já poprvé v životě vidím neuvěřitelné divadlo, při kterém mi běží mráz po zádech! Snažím se zaujmout rozumné postavení se stativem a namířit na nebeské hrátky. Je to úchvatná podívaná, která se neomrzí a na začátku si připadám jako smyslů zbavená a nejen já...- zážitek je neuvěřitelně silný! A pro většinu z nás je to první setkání s polární září.

 

Nad hlavami nám tančí neuvěřitelná hra světla, barev, tvarů pohybujících se různými rychlostmi po obloze mezi hvězdami. Barvy se postupně mění od zelené po fialovou, růžovou, bílou až ke žluté. Doslova nadpozemská hra světla a barev.
Postupně se uklidňuji a začínám si celé představení užívat i bez neustálého pohledu do hledáčku fotoaparátu. Máme fakt kliku a celý výjev trvá 1 h a 45 minut. To není úplně standartní a i v tomto máme štěstí. Ani nevnímám, jak s třesu zimou a mám zmrzlé ruce. Prostě tento zážitek přebíjí v daný okamžik veškeré pozemské vjemy.

Okolo jedné hodiny v noci se přesunujeme do chatiček a snažíme se rozmrznout a co nejrychleji hupnout do postele. Na výsledek našeho fotícího snažení si musíme počkat do druhého dne, protože je jasné, že přechod z mrazu do +20 by fotoaparát bez úhony nedal.

1.9.2019 Tok  - Fairbanks 202 mil - 325 km.
Ráno se kupodivu budím velice brzy a sama vyrážím do nuly zkoumat a fotit nejbližší okolí. Prozatím na to nebyl čas. Okolo chatek je plno různých hub všech možných druhů a velikostí. Do větší vzdálenosti a hloubky lesa se radši moc nepouštím, protože nějak netoužím po bližším setkání třeba s losem. Přece jen je úplné ticho, za lesem vylézá sluníčko a pohybuji se po okolí naprosto sama. A to jsou přesně podmínky jako dělané pro takovéto setkání...

Konečně vyrážíme na snídani a ta jen podtrhuje domácké a velice milé prostředí tohoto ubytování. Mezi chatkami je baráček, ve kterém jednak bydlí majitelé campu a jednak probíhá snídaně takříkajíc u nich doma společně s jejich labradorem:). I kdybych chtěla nenalézám jedinou chybičku či nedostatek tohoto ubytování a snídaně to jen podtrhuje. Máme na výběr naprosto vše co si lze k snídani představit a v naprosto domáckém prostředí. Za mě je to vůbec nejlepší ubytování za celý pobyt na Aljašce! Prostě máme za sebou naprosto dokonalou noc i ráno:)

Po snídani vyrážíme po slavné Alaska Highway směr Fairbanks. Vlastně celé dnešní putování vede podél Tanana River, která pramení v Kanadě ve Vrangelových horách. Je 960 km dlouhá a ústí zleva do Yukonu.

Postupně přejíždíme několik mostů přes různé řeky, jejíchž široká koryta mě nepřestávají fascinovat, protože si je řeka musela takto vymodelovat.

Krajina okolo Highway je trošku monotónní - smrkové a jedlové lesy obohacené o vrby či břízy. Vše ale v obrovských plochách. V tuto dobu na konci srpna je vlastně na Aljašce náš podzim a vše je nádherně probarvené.

Před třetí hodinou odpoledne projíždíme okolo Eielsonovy letecké základny.

Eielsonova letecká základna
Eielson Air Force Base je vojenská letecká základna letectva Spojených států amerických nacházející se přibližně 42 kilometrů jihovýchodně od města Fairbanks. Je domovskou základnou 354. stíhacího křídla, které je podřízeno Velitelství vzdušních sil v Pacifiku . Hlavním úkolem tohoto křídla je organizace a podpora desetidenního ostrého bojového cvičení amerických vzdušných sil s názvem „Red Flag – Alaska“ , které se za mezinárodní účasti koná čtyřikrát do roka. To má za úkol simulovat případný střet s rozsáhlým nepřátelským vzdušným útokem a piloty má též naučit, jak lze nepřátelským letadlům účinně odříznout návratové trasy.
Tato základna byla zprovozněna v roce 1943, tehdy pod názvem „Mile 26 Satellite Field“. Později byla pojmenována na počest letce a polárního průzkumníka Carla Bena Eielsona (1897–1929).

U základny se nesmí stavět a tak pořizujeme fotografie jen z jedoucího auta a bohužel nemáme moc štěstí, protože k vidění jsou pouze transportní letouny a jinak nic. Areál základny je opravdu obrovský a rozlehlý.

Pár mil od vojenské základny se nachází městečko North Pole, které je pro změnu základnou pro Santa Clause...Jóó to jsou paradoxy...Za mě je to neuvěřitelný kýč a prohlížím si ho jen z důvodu, že holt je součástí naší cesty...A už vůbec nechápu nadšení Japonců fotících automaty jak šílení rozsvícené vánoční stromky, soby, sáně a v neposlední řadě se fotí s nadživotní sochou Santa Clause. Ach jo.

Konečně dorážíme do Fairbanks, což je druhé největší město Aljašky. Za mě opět klasické nové průmyslové americké město, které se mi vůbec nelíbí.

Fairbanks
Je to největší město v aljašském vnitrozemí a druhé největší v celém státě, založené v roce 1901. Podle sčítání lidu z roku 2005 bydlí ve městě 31 324 a v jeho okolí 82 840. Fairbanks je sídlo Aljašské univerzity Fairbanks, nejstarší vysoké školy na Aljašce. Leží na obou březích řeky Chena, blízko jejího soutoku s řekou Tanana, v údolí Tanana.
Už od svého založení byl Fairbanks obchodní centrum vnitrozemí Aljašky. Dnes je křižovatkou Richardson Highway, Aljašské dálnice, Steese Highway, Elliott Highway a George Parks Highway. Tyto silnice ji propojují s Anchorage, Kanadou a 48 spojenými státy USA. Dalton Highway  spojuje Fairbanks s průmyslovým zásobovacím centrem Deadhorse v Prudhoe Bay u Severního ledového oceánu. V oblasti Fairbanksu je mezinárodní letiště, dvě vojenská a mnoho soukromých přistávacích drah. Zboží je do a z Fairbanksu přepravováno pomocí nákladních aut, letadel a železnice. Fairbanks byl uprostřed stavby Transaljašského ropovodu v letech 1975–1977 a město se stalo dějištěm živých skupin a rozvoje výstavby, když se lidé hrnuli za „novou zlatou horečkou“. Hlavní Aljašská železnice byla vybudována v roce 1923.

Vnitrozemí, kde se nachází jak Fairbanks, tak Denali National Park, je jedna z nejdrsnějších oblastí na světě s velkými rozdíly teploty, bouřky s krupobitím a blesky a sněžením v létě. Zimy jsou velmi dlouhé, trvají od konce září až do poloviny dubna. Jsou velmi studené a suché, s teplotami klesajícími až k -50 °C. Někdy se teplota pohybuje pod -20 °C po celé měsíce. Vůbec nejnižší teplota ve Fairbanksu byla -54,4 °C, naměřena 14. ledna 1934. Průměrná denní maxima v lednu jsou -18,8 °C . Za jednu zimu průměrně nasněží 1,72 metru. Během zimních měsíců, když teplota klesne pod -30 °C, se může objevit ledová mlha. Léta jsou poměrně teplá s nejvyššími teplotami dosahujícími 30 °C. Průměrná červencová maxima jsou 22,2 °C a minima 11,6 °C. Absolutně nejvyšší teplota (37,2 °C) byla zaznamenána 28. července 1919. V létě se mohou objevovat bouřky s krupobitím a blesky. Srpen a září bývají deštivé a koncem září padá obvykle první sníh. Za rok spadne průměrně 263 mm srážek. Fairbanks je známý pro své dlouhé letní dny. 21. června je slunce na obloze 21 hodin a 49 minut, přičemž se vůbec nestmívá. Ale zase 21. prosince mezi východem a západem slunce jsou pouhé 3 hodiny a 42 minut. A je to jedno z nejlepších míst na zemi k pozorování severní polární záře.

Ubytováni jsme v Best Western Plus hotelu, což je taková velkoubytovárna na okraji města. Nic pro mě. Ale je nutno uznat, že veškeré hotely jsou na moje poměry až příliš a zbytečně luxusní.
Na večeři vyrážíme do města do klasické "stejkárny", kde zkouším pro "změnu" hamburger a zeleninový salát.

Večer zkoušíme s Mirkem opět odchytit polární záři, ale jednak je kolem nás hodně světelného smogu, jednak je jen stupeň 2 a jednak se nakonec nasouvají mraky. Takže snaha byla, záblesk jsme viděli ale jinak z toho nic není:). Na druhou stranu po včerejšku si ani neumím představit, že by nás něco dalšího uspokojilo:)

2.9.2019 Fairbanks - Chatanika - Fairbanks 130 mil - 280 km.
Ráno nás čekala snídaně přímo v hotelu na ploše pár metrů čtverečních, kde se mělo najíst několik desítek ne-li víc hostů. Čili docela válka o místo, ale i jídlo, pití a další propriety. Zlatý domácký Tok...

Bohužel se mi nepodařilo prosadit večer pro mne zajímavější program pro tento volný den a tak většina vyrazila na výlet za bagrem na rýžování zlata do Chataniky. Dále totiž na výběr bylo koupání v teplých pramenech Chena Hot Spring či návštěva polárního kruhu a to byl pro mne program výrazně atraktivnější. Nicméně jsme demokraticky hlasovali a tak nebylo co řešit:)...

Na aljašské poměry pojedeme dnes pouhých 130 mil, takže není vůbec kam spěchat. Několikrát stavíme pří ohromujících výhledech a panoramatech do krajiny. Konečně v půl jedenácté jsme v Chatanice, kde by na nás uprostřed "přírody" měl čakt historický už trošku "použitý" bagr pro těžbu zlata. Nutno říci, že příroda už si trošku poradila s neuvěřitelně zdevastovaným krajem po historické těžbě zlata. Všude okolo nás jsou obrovské haldy přetěžené zeminy tak jak je doslova přeoral při těžbě bagr. Vše už je zarostlé břízami a ze všech stran na nás vykukují jezirka. V tom největším napolo ponořen dominuje obrovský bagr, který určitě dosahuje desítek metrů.

Kupodivu ale i vzhledem ke krásnému světlu je celá oblast opravdu fotogenní a na všech nehybných jezírcích se krásně zrcadlí jak okolní příroda tak i nebe.
Nakonec jsem docela spokojená, že jsme navštívili tuto lokalitu.

Při cestě nazpátek se zastavujeme u jednoho z velmi zajímavých technických děl na Aljašce: jedná se o již zmíněný ropovod Trans-Alaska Pipeline. Vidět na vlastní oči z bezprostřední blízkosti toto dílo je velice zajímavé a člověk si uvědomí, jak asi bylo obtížné za dva roky ho v divoké aljašské přírodě postavit. Zajímavostí je, že konstruován tak, aby vůbec neomezoval divokou zvěř a v místech , kde vede nad povrchem země je tak vysoko nad zemí, aby mohla zvěř bez omezení přirozeně migrovat.

Po návratu klasicky vyrážíme do města a večeříme v typické americké restauraci s terasou na břehu řeky Chena. Tentokrát se nechávám zlákat na typická americká křídla. Pravda píší, že mají být pálivá, ale když je přinesli tak jsem se obrazně přenesla do Indie a vzpomínky ožily....No bez mučení - pálily tak, že jsem se potila...no úplně všude. Omáčka byla opravdu pekelná. Ale člověk má zkusit všechno...
Hned vedle restaurace je jedna ze zvláštností města a to tzv. Ice Bridge, vznikající z ledu, když v zimě klesnou teploty k až -50°C. Jak už jsem zmínila Fairbanks je jedno z nejchladnějších míst Aljašky a průměrná denní maxima v lednu jsou -19°C a člověk opravdu po této informaci nemá pocit, že je globální oteplování. Brrr.

3.9.2019 Fairbanks - National Park Denali 170 mil - 294 km.
Ranní vstávání je úplně v pohodě. Zatímco doma spím jak nemluvně, tak v cizím prostředí vstávám relativně brzo a bez problémů. Snídaně v tomhle hotelu je prostě "votřes". Ani ne až tak tím co jíme - i když taky nic moc - ale spíše podmínkami. Většina lidí na stojáka nebo různě rozmístěna po recepci...Tyhle továrny na ubytování mě fakt neberou...
A vše jen podtrhuje můj pocit z Fairbanks - typické "hnusné" americké město, které zachraňuje jen místní stará Aljašská universita, která má okolo kampusu udělaný krásný park. Jinak je to opravdu betonový fuj. Připadám si ve městě jako v průmyslové oblasti českého města...

Nyní ale konečně vyrážíme pryč a ještě je naším cílem první vrchol celého zájezdu - National Park Denali! A jakoby se Fairbanks s námi chtělo rozloučit v trošku lepším světle, tak na břehu řeky Chena se nám představuje losice s mladými. Na focení to moc kvůli vzdálenosti není, ale zážitek to je.

Hned za městem narážíme na rosomáka u kraje silnice, ale než vyskáčeme z auta a přeběhneme silnici, tak je pryč.

Během jízdy nás provázejí opravdu okouzlující pohledy do barevné krajiny a také několik uzavírek. Američané opravují silnice jako das:). A nijak při tom nespěchají...

Okolo 12té hodiny dorážíme do nejbližších vesnic McKinley Village a Denali Park, kde je plno různých prodejců suvenýrů, restaurací a hotelů. Vše.
Jenom projíždíme a míříme do návštěvnického centra Denali Parku. Prodávají se zde permity a povolení na treky do NP, vstupenky na návštěvnické autobusy, které jediné smí po silnic Park Road do centra Národního Parku. Soukromá auta smí jen do 14 míle Park Road.
Je zajímavé, že celý park je rozdělen na 47 oblastí a do každé se zvlášť prodává permit na pěší trek. Je nařízeno, aby v každý okamžik byl v každé dané oblasti ze 47 byl vždy přesně daný počet lidí a maximem je 12 dvounožců. A nutno řící, že Amíci to maji hustě pod kontrolou a rangeři velice důsledně i v daných oblastech permity kontrolují. Musím říci, že mě se tento pořádek velice zamlouvá a docela bych ho uvítala i doma.
Co mě trošku zaráží je neuvěřitelně úzký sortiment suvenýrů  - třeba leporelo jsem už nesehnala vůbec nikde:( Takže moje sbírka z dětství nedostala z Aljašky ani jeden přírůstek:((.
Naopak velice zajímavý byl film o historii Národního Parku Denali a jeho "dobývání a osídlování". Vůbec to neměli průkopnící snadné a my můžeme být rádi, že velice brzo pochopili jak vzácný kus přírody objevili a nastavila se maximálně přísná pravidla pro návštěvu!

Dnes máme v plánu jen návštěvu naším autem do zmíněné 14 míle a na další den už míme několik měsíců zakoupenou vstupenku na první ranní autobus, který nás zaveze až na 66 míli Park Road do Eielsonova návštěvního centra. Cena této 8hodinové vyhlídkové jízdy s několika zastávkami na vyhlídkách je 80 USD.

Počasí nám zatím docela přeje, ale předpověď moc příznivá není a hrozí, že zítra v Parku neuvidíme vůbec nic a bude pršet...Nedá se nic dělat bohužel. Program máme nabitý a náhradní dny máme pouze na focení medvědů při vrcholu zájezdu. Takže děj se vůle boží...

Vjíždíme do Parku a máme oči navrch hlavy, protože je nám slibováno, že je možno vidět losy, medvědy, lišky, vlky, veverky, sviště,rosomáky, rysi, bobry, karibu, bělokury a typické bíle ovce aljašské.
Ale je třeba si uvědomit, že Park Denali má obrovské rozměry a zvířata sice je možné vidět a většinu i člověk opravdu potká, ale z opravdu velké vzdálenosti. Pokud má štěstí tak občas nějaké se nachází přímo na silnici, po které jedeme.
My máme poměrně brzo štěstí a opravdu kousek od silnice se v osikách pase losice. Najít volně se pohybující zvířata v okolní přírodě není tak jednoduché jak by se zdálo a chce to jednak grif a znalosti, kde můžou být a jednak je dobrý dalekohled. My jsme po chvíli zkušeností použili další trik:) Kde stojí na silnici auta či autobus je jasné, že se zde něco živého pozoruje:)) A toto byla vůbec nejlepší taktika jak něco spatřit.
U losice jsme ale skoro první a všichni se vrháme s teleobjektivy na kraj silnice a palba závěrek foťáků je až neuvěřitelná. Chudák losice:) Nicméně ta to má totálně na háku a klidně se cpe dál.
První setkání takto v přírodě je opravdu vzrušující a až po chvilce se uklidňujeme a začínáme si pohled na losici užívat i jinak než přes hledáček fotoaparátu. Je to zvláštní fotící horečka, která se těžko vysvětluje a musí se zažít. To samé, ale v daleko větší míře zažijeme na Crescent Lake pří focení medvědů lovících lososy v divoké přírodě!

Pokračujeme dále a losi nám dávají ještě jednu příležitost k focení. Tentokrát už vše probíhá daleko víc v klidu... Bohužel se ale postupně zatahuje a když přijíždíme do Savage Station na 14té míli Park Road, což je poslední místo dostupné pro soukromá auta, tak se regulérně rozprší.
Samozřejmě ruku v ruce s deštěm mizí jakékoli světlo a tak nemá smysl fotoaparát nějak zvlášť znásilňovat mokrem a fotit tzv. přes mrtvoly.
Ale docela hodně mě to mrzí, protože je možnost se projít okolo Savage River docela daleko po proudu a i z dálky je vidět, že by teda fakt co fotit bylo:(. Nedá se nic dělat holt člověk nemůže mít všechno. Po asi hodině vyrážíme zpět.
Asi v polovině cesty opět spatříme losa, i když tentokrát je daleko dál od silnice než v předchozích případech. Sice fotím, ale je mi jasné, že to žádná sláva nebude.

V McKinley Village jdeme na večeři do Park Denali Salmon Bake, kde si dávám jelení burger a je to teda mňamka velká!

Čas už hodně pokročil - už je okolo 19h - a tak rychle pospícháme do našeho dnešního noclehu nedaleko od vstupu do NP Denali - do Denali Park Hotelu. Ještě než se setmí fotím zdejšího divokého zajíce a pak už jen rychle se ubytovat.
Čeká nás s Janou naše večerní klasika: prohlídka a mazání fotografických úlovků, skoukneme na mobilu co se děje u nás i ve světě a případně i trochu komunikujeme s domovem. Vzhledem k 10ti hodinovému posunu je na to vhodná doba.

4.9.2019 Denali Park - Eielson Visitor Center - Denali Park 66 mil - 211 km + Denali Park - Wasilla 170 mil - 273 km
Budíček 5:45! Uf.
Ale den bude dneska opravdu dlouhý a jak říká klasik každá vteřina se počítá. Den bude opravdu opravdu dlouhý! Ubytování bylo dnes bez snídaně a tak chca nechca vyrážíme za tmy do městečka Denali Parku a hledáme, kde narazíme na otevřený podnik, abychom se aspoň trochu najedli. Park Road v Denali je totiž specifická tím, že se není víceméně nikde nedá najíst a služby v parku hodně pokulhávají za aspoň minimálním standartem. Kde je důvod moc nechápu, ale prostě to tak je.
Konečně na nás svítí červený nápis Breakfest! Hurrá.
Jedná se o jakýsi bufet a je docela narvaný i v tuto nekřesťanskou dobu. Je 6:30. Ale má docela charakteristický místní název: Black Bear Coffee Haus. Dávám si vaječný toust s čajem a docela si pochutnám. Vše za 10USD pohoda.
V 8 hodin nasedáme do zeleného parkového autobusu, který hodně připomíná školní autobus. Čeká na nás 66 mil po prašné pouze uježděné cestě do Eielsonova návštěvnického centra a to samé nazpátek. Suma sumárum 8 h jízdy v dost šíleném dopravním prostředku po dost šílené silnici s velkým převýšením. Bohužel řidička asi nemá moc dobrý den a je nepříjemná už při prvních pokynech v autobuse a vše pokračuje i během cesty. Nutno ale říci, že to byl na Aljašce asi jediný člověk, na kterého jsme narazili v tomto rozpoložení.
Abych to trošku vysvětlila. Autobus se pohybuje po prašné cestě a když jakýkoli pasažér zahlédne jakékoli divoké zvíře zavolá STOP a řidič zastaví. Případně se snaží autobus postavit tak, aby všichni co nejlépe viděli a mohli fotit. Fotit se smí pouze z autobusu - ven nesmí nikdo. Bus má stahovací okénka pochybné kvality a tak nejdříve člověk svede boj s oknem a pak může teprve fotit. Je asi jasné, že se většinou vystrkává fotoaparát ven z okýnka ven, aby měl každý co nejlepší záběr. Nicméně toto je pro naši řidičku jak rudý hadr pro býka a pravidelně nás napomíná a případně popojíždí čili o nějakém kvalitnějším focení nemůže být ani řeč. Tenhle přístup pro mne byl velkým zklamáním, ale spíše bych řekla, že jsme fakt měli smůlu na danou osobu. A v našem případě by byl lepší dalekohled než fotoaparát.

V 8:40 už jsme na kontrolním místě v Savage Station - 14 míle Park Road, kde dostáváme od místních rangerů další školení. Nicméně pro mne je místní angličtina něco jako čínština a tak pochytávám každé desáté slovo...A hurrá do Národního Parku Denali, který vlastně až od tohoto místa je přísně sledován a je podchycen každý člověk, který ho navštíví.

National Park and Preserve Denali
Národní park Denali se nachází ve vnitrozemí Aljašky a zahrnuje Denali 6 190 m.n.m.(Mount McKinley), nejvyšší horu Severní Ameriky. Park má spolu s okolní chráněnou oblastí rozlohu 24 585 km2.
Slovo „Denali“ znamená v původním athabaském jazyku „velký“ a vztahuje se k hoře, v minulosti známé jako Mount McKinley. Ta byla pojmenovaná v roce 1897 podle 25. prezidenta USA Williama McKinleyho, a to přesto, že sám McKinley nemá s touto oblastí nic společného.
Denali/McKinley vévodí téměř tisíc kilometrů dlouhému pásmu Alaska Range - pohoří, které dominuje jižní části Aljašky. Mount McKinley je svým převýšením 5,5 kilometru (!) nad okolní krajinou, měřeno od hladiny nedalekého jezera Wonder Lake.
První výstup na hlavní vrchol Denali se poprvé zdařil 7. června 1913 výpravě vedené Hudsonem Stuckem. Prvním, kdo se na vrcholku octl, byl Walter Harper, rodilý Aljaščan. Dalšími členy výpravy byli ještě Harry Karstens a Robert Tatum. K výstupu zvolili cestu přes Muldrow Glacier, prozkoumanou již předešlými výpravami, která se často používá i dnes.
Na svazích hory se nachází pět ledovců. Na severozápadním úbočí masivu je to Peters Glacier, na severovýchodě Muldrow Glacier. Přesně na východ od ledovce Muldrow, na hranici s východním svahem, leží Traileka Glacier. Na jihovýchodě bychom nalezli Ruth Glacier. Poslední z ledovců, Kahiltna Glacier, se stáčí k jihozápadní straně hory.
Přestože se park jmenuje Denali, důvodem jeho vzniku byla ochrana místních živočichů a nikoliv stejnojmenný vrch. Přírodovědec, myslivec a ochránce přírody Charles Sheldon se po své první návštěvě této oblasti v roce 1906 začal zajímat o zdejší ovce aljašské.
Jelikož v té době byl lov zvěře na Aljašce oblíbený, hrozilo ovcím, ale i dalším savcům žijícím v této oblasti, úplné vyhubení. Po dalších dvou návštěvách v letech 1907 a 1908 oficiálně požádal obyvatele Aljašky a Kongres Spojených států amerických o zřízení rezervace pro ovce aljašské. Park byl založen 26. února 1917 pod názvem Národní park Mount McKinley (Mount McKinley National Park). Ironií je, že do rozlohy parku původně spadala jen část hory, dokonce sem nepatřil ani její vrchol. V roce 1976 byl park označen za mezinárodní biosférickou rezervaci. Prezident Jimmy Carter vyhlásil 1. prosince 1978 oblast okolo Mount McKinley za samostatnou chráněnou přírodní oblast Denali.

Na území parku se v nižších nadmořských výškách nachází zejména lesy, včetně listnatých tajg, ve středních nadmořských výškách převládá tundra a ve vysokých nadmořských výškách ledovec, skály a sníh. V současnosti park navštíví ročně více než 400 000 návštěvníků. K oblíbeným letním aktivitám patří pozorování divokých zvířat, turistika a horolezectví. V zimě je možné se svést na psím spřežení, sněžném skútru nebo si zaběhat na běžeckých lyžích.

V Denali žijí mnozí aljašští ptáci a savci. Je zde možné spatřit stáda soba polárního (karibu), vyskytuje se zde také populace velká populace medvědů. Na horských svazích žije ovce aljašská, při jezírkách a mokřinách zase los aljašský krmící se vodními rostlinami. Navzdory lidským zásahům je možné v této oblasti stále najít nory vlka obecného. V hojných počtech je možné pozorovat i menší zvířata, jako například sviště aljašského, sysla Parryova, bobra kanadského, pišťuchu piku a zajíce měnivého. V parku také žijí lišky, rysové, sobolové američtí a rosomáci sibiřští.
Park je známý i svou populací ptáků. Mnohé migrující druhy se v parku zdržují koncem jara a v létě. Je možné zde zpozorovat brkoslavy, bělořity, budníčka severního, hýla křivčího a taktéž bělokury a labuť malou. Z dravců jmenujme různé druhy sov a sokolů, například raroha loveckého či orla skalního.
V místních vodách žije 10 druhů ryb včetně pstruhů, lososů a lipanů severních. Protože jsou ale mnohé řeky a jezera v Denali napájeny vodou z ledovců, ledovcové nánosy a chlad zpomalují metabolizmus ryb a ty tak nedorůstají své obvyklé velikosti. V parku Denali se vyskytuje jen jeden druh obojživelníka, skokan lesní, který žije v blízkosti jezer.

Zaměstnanci parku se neustále snaží, aby „divoká zvěř zůstala opravdu divoká“, což v praxi znamená omezení lidského vlivu na minimum.
Krmení zvířat je přísně zakázáno, neboť by mohlo způsobit změnu jejich stravovacích návyků. Návštěvníci jsou též žádáni, aby zvířata pozorovali z bezpečné vzdálenosti. Ač žije v parku mnoho medvědů, díky seznamování návštěvníků s preventivními opatřeními a používání speciálních nádob na potraviny se podařilo výrazně snížit počet nebezpečných střetnutí. Některé části parku, hlavně oblasti vlčích a medvědích nor a zóny lovu těchto šelem, bývají často uzavřené kvůli zvýšené aktivitě zvířat; uzávěry se v průběhu roku mění. Díky společné snaze zaměstnanců a návštěvníků parku se Národní park Denali stal vyhledávaným místem pro pozorovaní divoké přírody.

Aljašský hřbet, který se táhne celým územím parku, vytváří v Denali zajímavé ekosystémy. Protože se tektonický stupeň (pomyslná čára dělící pevninské skalní podloží od pobřežních naplavenin) v této oblasti nachází jen ve výšce asi 760 metrů nad mořem, je lesní porost v parku dosti řídký. Minerální složení půdy, její teplota a celkový nedostatek půdní hmoty způsobují, že na úpatích hor nejsou vhodné podmínky pro růst stromů, a tak většina místních stromů a keřů nedosahuje plné velikosti. Vyskytují se zde zejména smrky a vrby.
Většinu území parku pokrývá tundra. Na vrstvě rozdrobených skal, které se po tisíce let hýbaly spolu s ledovci, se usazují vrstvy ornice. Tu rychle pokrývají mechy, houby, kapradí a tráva; v místech, kde je tundra mokrá, se na chomáčích trávy často uchytí i řasy. Dobře se zde také daří borůvkám a shepherdiím (shepherdia canadensis), které tvoří hlavní složku potravy zdejších medvědů.
V parku je možné najít více jak 450 druhů kvetoucích rostlin. Pohled na údolí plné kvetoucích zlatobýlů, zvonků, hořců, vlčího bobu a typické vrbovky úzkolisté  je oblíbeným motivem pohlednic a uměleckých děl.

Parkem vede jedna jediná silnička "Park Road" o celkové délce 92 mil končící v tábořišti Kantishna. Kromě prvních 14 mil má jen prašný povrch a soukromým vozidlům je vjezd povolen pouze na oněch prvních 14 mil. Do nitra parku je možné se dostat autobusy zvané Shuttle - provozovanými přímo správou parku, návštěvník musí zaplatit jen symbolické vstupné a rezervovat si místo jeden až dva dny předem. Druhá možnost je cestovat s pohodlnějšími Tour-busy, provozovanými jednou ze tří soukromých společností. To je nutno si ale řádně připlatit. Shuttle-busy jezdí kyvadlově po celý den a díky takto omezenému pravidelnému provozu je zvěř na vozidla zvyklá, drží se někdy i při cestě a návštěvnící mohou kromě působivých scenérií pozorovat přímo z oken Shuttlů pasoucí se soby karibů, losy, na skalách horské ovce, často i medvědy na pochůzkách po svých teritoriích, řidčeji vlka či lišku na plochém kamenitém dně ledovcových říček. Řidič vždy ochotně zastaví a počká, dokud se turisté kolektivně nenabaží daného objektu... My holt měli smůlu na nenaladěnou řidičku:(. Při těchto zastávkách je přísně zakázáno Shuttle-bus opouštět. Jinak ale může návštěvník kdekoliv požádat o zastavení, vystoupit a kochat se individuální procházkou, později mávnutím zastavit další projíždějící Shuttle a v jízdě pokračovat.

Jízda NP Denali pokračuje a blížíme se k prvnímu vyhlídkovému bodu. Bohužel se potvrdila předpověď počasí a postupně se čím dál víc zatahuje a padá mlha. Ze širšího okolí vidíme čím dál míň a je skoro jasné, že budeme patřit mezi tu velkou většinu, která Denali během návštěvy neuvidí:(

Po chvilce jízdy se v autobuse ozývá BEAR! a řidička zastavujeme a my se hrneme k okýnkům, abysme viděli jakési tečky na svahu. Zpětně je docela sranda jaký poplach spustí pár hnědých teček vzdálených stovky metrů:) Ale prostě to byli první živí medvědi, které vidíme, tak se to snad trošku dá pochopit....Sice také fotím, ale následně vše jde do koše:)

Dále zastavujeme na vyhlídce Teklanika River - 29 míle Park Road a máme rozchod na 10 minut. Dost šílené. Bohužel pokud je na Denali Park jen jeden den asi jiná možnost poznávání neexistuje. Jako všude jinde na Aljašce je třeba překonávat obrovské vzdálenosti a to neuvěřitelně žere čas.
Výhled na obrovské koryto řeky Teklanika i údolí je ohromující i přes nepřízeň počasí. Ocenit je nutno, že na každé zastávce je dostatečné množství docela decentně udělaných toalet.

Po chvilce tedy pokračujeme a tentokrát se objevují 3 větší skvrny alias medvědi na druhé "mojí" straně autobusu a co více už to nejsou jen tečky, ale lze rozeznat docela dobře i podrobnosti. Hurrá!
Válka u okýnek pokračuje a myslím, že by z toho mohla být dobrá studie na hromadné šílenství či  davovou psychózu :) Tentokrát ale už z fotografíí něco nakonec vyleze, tak to stálo za to. Medvědi se cpou hlava nehlava - doslova spásají své okolí, kde rostou borůvky a shepherdie. Dokáží tímto způsobem nabrat i několik kilo denně. Ale musí to bejt teda šichta... I z tohoto důvodu jsou medvědi hnědí v Denali daleko menší než jejich kolegové v NP Katmai, kteří se několik měsíců cpou lososy.

Během chvilky potkáváme přímo na silnici bělokury, ale co předvádí řidička našeho autobusu je fakt na zabití. Neustálé popojíždění, okřikování ať se nevykláníme atd...No přátelský vztah jsme zrovna nenavázali:)

Další vyhlídková zastávka je na 46 míli Park Rd na Polychrome Passu 1 160 m.n.m. A místo si opravdu svůj název maximálně zaslouží. I přes opravdu hnusné mlhavé počasí je zde neuvěřitelná směsice barev a když si představím, jak by to vypadalo za slunička, tak by člověk brečel...Někde v mlze přímo proti nám by měl být i Polychrome Glacier...
Hned chvilku po rozjetí zaregistrujeme v korytu řeky několik karibu. Ale i ti jsou hodně daleko, tak se o nějakém větším focení mluvit nedá.

Toklat River - 53 míle je další pauza a vzhledem k dnešnímu počasí se ani tady nedá moc mluvit o vyhlídce. Čím se víc ponořujeme do NP Denali, tím se počasí horšuje, mlha padá a začíná poprchávat.
V místě jsou pamětní desky dvou osobností úzce spojených s NP Denali. Charles Sheldon byl vůbec prvním výzkumníkem v tomto místě a sám se zasadil o vytvoření NP a Henry Peter Karstens, který jako první vystoupil se svými přáteli na vrchol Denali.
Neustále jsme pobízeni ke spěchu a na každé zastávce jsme maximálně 15 minut:(. Pokud by bylo hezky bylo by to na zabití...

Na další cestě zahlédneme opět po levé části silnice v korytě řeky dva medvědy. A tentokrát je jeden z nich opravdu macek. Zajímavé je, jak hodně se různí zabarvení každého jednotlivého jedince. O focení se moc opět nedá mluvit, protože jsou opět docela daleko.
Po dalších deseti minutách se ve svahu nad autobusem na mé pravé straně objevuje docela pěkný medvědí kousek a tentokrát mám konečně šanci ho jakž takž vyfotit. Žádná velká slava to není, ale už je docela pěkně poznat jedotlivé detaily:) Je vidět, že s blíží podzim, protože medvědi jsou pěkně vypapaní a přípravy na krutou zimu vrcholí. Pohybují se neustále s hlavou při zemi a doslova luxují vše co jde.

Eielson Visitor Center  66 míle Park Rd.
Po docela dlouhém stoupání se dostáváme něco před 12tou hodinou do nejvyššího místa silnice - okolo 1 250 m.n.m. Všude je neprostupná mlha, 5°c, mží a vidět teda není absolutně nic...
I když jsem do posledního okamžiku doufala, že se třeba mlha na okamžik rozevře a Denali uvidím a budu mít štěstí jako jsem zatím měla ve všech navšívených destinacích, tak tady mám smolíka a až do odjezdu neuvidíme opravdu ale opravdu nic:( Na druhou stranu je to asi nejmenší zlo, co nás mohlo potkat, protože Nepálu Everestu a další osmitisícovkám se prostě Denali nevyrovná. Takže trošku to mrzí, ale daleko hůře bych nesla, kdyby jsme neviděli v Katmai Parku medvědy lovící lososy...
Neustále mě překvapuje, jak američané mají naprosto nedostatečně zásobené, suvenýry či čímkoli prezentujícím tuto oblast, všechny zastávky. Zde není k prodeji téměř nic!

Zajímavý je film o dobývání Denali. Vzhledem k tomu, že se o hory ale docela hodně zajímám, tak mi ale moc nového nepřinesl.
Přestávka trvá pouhých 30 minut a už jsme hnáni zas nazpátek do autobusu.

Hned po odjezdu vzniká nějaký problém na autobusu a tak nás čeká na dalším vyhlídkovém místě přestup do náhradního...

Po půlhodině zpáteční jízdy na nás čeká opravdu kouzelný okamžik, kdy přímo po cestě proti autobusu jde proti nám krásná červéná liška "cross fox". Její vybarvení je opravdu malebné a já nikdy takhle vybarvenou lišku neviděla. Je sledována z obou stran turisty v autobusech, ale nijak zvlášť jí to nevadí. V našem autobuse se teda snad polovina lidí chová naprosto nesmyslně a furt něco komentuje a mluví místo, aby byla naprosto zticha a užívala si vzácný okamžik. A to i přesto, že řidička dává jasný pokyn psssssst! Fakt nechápu.
Já mám ale štěstí, protože liška jde přímo pod mým okýnkem a podaří se mi ukořistit fakt krásný snímek:)

Bohužel počasí stále a pořád naprosto nespolupracuje a tak z nějakých výhledů a panoramat moc nemáme...I když krajina okolo je opravdu nádherná a v duchu si opět představuji, jak nádherné by to bylo za sluníčka.
Po další hodině jízdy se opět na mé straně objevuje dvojice medvědů, která pilně spásá borůvky, brusinky, kořínky a hlízy rostoucí na okolních svazích.
Hned po pár minutách jsem dokonce první kdo křičí Bear! a opět na mé straně autobusu a úplně nejblíž ze všech "medvědích" setkáních. Je to docela macek a opět se pilně cpe co se do něj vejde. Tentokrát už konečně jsou i vidět nějaké podrobnosti a tak kromě focení se i kochám přímým pohledem a ne jen pohledem přes hledáček.
Ještě zastavujeme u jednoho losa, který je ale opět schován v tundře a poměrně daleko.

Po osmi hodinách rozhrkaným autobusem po šotolinové cestě se docela utrmáceni vracíme do Návštěvnického centra Denali parku, kde přesedáme do našeho transitu. A před námi je dalších 300!kilometrový přesun do Wasilly.
Vzhledem k tomu, že je 16 h a ještě vyrážíme na večeři - přece jen jsme celý den bez jídla a docela stávkujeme jet bez jídla dál... - tak je to opravdu šichta. A asi by bylo rozumnější si na Denali park vyhradit 2 dny....
Dávám si kuřecí křídla a je to docela bašta. No aby nebyla, když mám fakt hlad:) Ale ne opravdu tyhle jídla amíci uměj.
Před 18tou hodinou konečně vyrážíme na přesun do Wasilly. Do místa ubytování dorážíme okolo 21té hodiny a nastává dohadování o ubytování. Holt něco neklaplo a tak se na pokoj dostáváme až okolo 22té hodiny...Mě to moc nevadí, ale umím si představit a taky je to vidět, že někteří účastnící mají fakt dost.

5.9.2019 Wasilla - Seward 191 mil - 391 km.
Ráno vyrážíme docela do zimy a směr je jasný. Talkeetna Mountains a Hatcher Pass 1 184 m.n.m., kde se nachází historický zlatý důl.

Hatcher Pass 1 184 m.n.m.
Z Palmeru vede cesta Hatcher Pass Road, která míří ke stejnojmennému Passu. Prochází Talkeetna Mountains a vede dál k loukám, hřebenům, jezerům a ledovcům směrem vzhůru.

Hlavní atrakcí Hatcher Passu je Indenpendence Mine State Historical Park - veliký opuštěný zlatý důl v horském údolí. Toto zařízení z 30.let 20.století bylo vybudováno společností Alasca - Pacific Mining Company a bylo po 10 let druhým nejproduktivnějším zlatým dolem. Na vrcholu, v roce 1941, společnost zaměstnávala 204 dělníků, vystřílela téměř 12 mil tunelů v hornině a vytěžila 34 416 uncí zlata. V dnešních cenách je to téměř 18 miliónů USD. V roce 1955 byl důl opuštěn.
Celý komplex dnes obsahuje poporozpadlé budovy i komplex drtírny.
Z hory ústí portál vodního tunelu i polorozpadlá "železnice" do nitra hory.

Jak nám ráno počasí nepřálo a bylo zataženo, tak postupně se vyjasňuje a okolní hory i údolí dostávaj krásné barvy. V zlatém dole nakonec strávíme okolo 2,5 h a je to tedy hodně fotogenní místo zvláště, když se objeví sluníčko. Každý sám si hledá svůj pohled na důl a já šplhám po svahu hory nahoru nad důl. Otvírá se krásný výhled do údolí a všude po loukách se ozývají sysli Parryovy. Konečně po chvilce i spatřím autora zvuku a rychle přendavám objektiv na tele a začíná lov beze zbraní:) Chvílemi si připadám, že si to malé zvířátko ze mě dělá srandu...Nicméně nakonec je lov úspěšný pro mě a spokojeni jsme oba.
Mám ale kolegy, kteří byli ještě úspěšnější a mají krásné fotky sviště...Uf. No jo no člověk nemůže mít všechno...Ale trošku to zamrzelo.
Celý důl je v dost katastrofálním stavu a vůbec američani moc historické památky neřeší a nechávají je chátrat až spadnou. Maximálně se u nich objeví cedulka DANGEROUS. Myslím, že to docela škoda, přece jen je to historie, které  v USA moc není...

Při návratu zpět do údolí se zastavujeme u krásného můstku přes Little Susitna River, kde trávíme na můj vkus trošku moc času, což se následně i potvrdí, kdy musíme kvůli časovému presu projíždět nádherné oblasti okolo Cookova zálivu:(.
Jako k focení to je, ale zas takový zázrak to není...

Další cesta vede nazpátek a přes Anchorage po Seward Hwy do stejnojmenného přístavu Seward.Neustále na cestě hledáme nějaké stánky s kafem a jídlem, což absolutně nechápu. Je totiž jasné, že pojedem nádhernou krajinou a před námi je fakt dlouhá cesta! Ach jo...

Hned za Anchorage ještě v Cookově zálivu ve výběžku Knik Arm najednou vidíme na skaliskách okolo zálivu lidi, jak cosi fotí ve vodě. A konečně i vidíme co - běluhy severní! Uáááá. V Cookově zálivu žije jediné 300hlavé stádo u Aljašky! Hned zastavujeme jak jen to jde a hlava nehlava se vydáváme přes dálnici a železnici s náspem ulovit také nějaké záběry. Celé stádo předvádí pod námi různé kousky ve vodě. Ale fotit jakékoli živočichy občas se vynořující na hladinu teleobjektivem je opravdu dost velký ořech! Vsázím na detailní fotografie, takže mám tele na max a snažím se odhadnout, kde se běluha vynoří:) No je to hra na postřeh a prohrávám minimálně na body:) Střílím co to jde a nakonec jsem odměněna asi 3mi pěknými fotografiemi asi ze stovky... Ale mám je!
Nefotíme snad ani deset minut a už se u krajnice objevuje policie se zapnutými majáky a snaží se nahnat asi dvacet fotících lidí zpět do aut a vyhnat z místa:) Nicméně jsou fakt korektní a o žádnou velkou represi se nejedná, spíše mi přijde, že pozorují záliv s námi:)

Další část cesty nás zavádí do Turnagain Arm, což je výběžek Cookova zálivu.
Turnagain Arm
- toto rameno se tak jmenuje proto, že James Cook hledal severozápadní průjezd, a vyslal Williama Bligha, aby zjistil, zda některé ze dvou ramen skutečně není oním průjezdem. Blighova výprava se vydala po Knik Arm, ale narazili jen na ústí řeky. Posléze výpravu zopakovali i na druhém ramenu, a protože se museli podruhé otočit, nazvali ho Turnagain River (z anglického turn again - znovu se otočit). V důsledku velkého aljašského zemětřesení v roce 1964 se oblast kolem horní části Turnagain Arm propadla až o 2,4 metru a došlo k zaplavení slanou vodou, okolní vesnice Girdwood a Portage musely být opuštěny. Došlo také k poklesu asi 30 km Sewardovy dálnice pod hranici přílivu, takže musela být opravena a vyvýšena.
Jedeme okolo nádherných scenérií při odlivu Cookova zálivu (odliv zde dosahuje až 9ti metrů) a já si vydupávám zastavení. Je mi fakt líto minout takové dokonalé pokoukání. Z auta vylézám sama, přebíhám Seward Hwy a získávám opravdu kouzelné záběry vzdálených hor za zálivem. Vše je krásně nasvíceno odpoledním sluncem a moc nechápu, že ostatní toto ignorují. Ale tak každému se líbí něco jiného:)

Před námi je dlouhá cesta a pokračujeme dále a dále. Po hodině zajíždíme do krásného údolí East fox Sixmile Creek, které je sevřené z obou stran asi 1000 metrů vysokými kopci. Slunce za ně rychle zapadá a tak dostáváme jen chvilinku na vyfocení nádherně nafocené řeky s olšemi okolo sebe. Naprosto okouzlující pohledy. Bohužel než zaparkujeme je to nejkrásnější pryč:(.

Těsně před sedmou dorážíme do dnešního cíle - Seward.
Je to krásný přístav o dost větší než Valdez. Jen naházíme věci do pokojů a vyrážíme do přístavu fotit. Každý večer totiž doráží místní rybáři z lovu zpět do přístavu a přímo před turisty porcují a zpracovávají svoje úlovky. Je takovou tradicí, že největší, nejkrásnější či nejzajímavější trofeje se vyvěšují na speciální "šibenice" a turisté si je fotí:). Máme štěstí a kromě klasických tresek, lososů, platýzů - halibutů, okouníka mořského, hřebeníka velkého (ling-cod) se tentokrát podařilo ulovit i žraloka lososího.
Moc nechápu proč se s rybami fotí turisté, když je neulovili ale prosím...

Jak den pokročil, tak se ohlásil hlad a nechali jsme si doporučit místní nejlepší restauraci Ray´s Waterfront Seafood. A rozhodně jsme nebyli zklamáni. Za velice slušné peníze jsme obdrželi naprosto skvělé jídlo a za mě to bylo asi to nejlepší, co jsem na Aljašce jedla. Moje menu: Losos v brandy glazuře s se šťouchanými česnekovými brambory a množstvím grilované zeleniny a hub. Dokonalé! A klasicky po americku Coke.

A protože už není času nazbyt - je okolo 20:30 - tak hned po večeři vyrážíme s Janou na večerní focení přístavu.Pro suchozemce jsou to nezapomenutelné okamžiky, atmosféra a fotografie.
Konečně si začínám rozumět i se stativem a nastavováním při špatných světelných podmínkách a občas už mi i vyleze pěkná večerní fotka:)
Večerní focení nám náhle zpestří rozčeřená hladina a na ní si krásně pohrává vydra mořská. Střídavě se potápí, vyfoukne vzduch a vynořuje a následně zas ponoří a připadá mi jako dítě, které si hraje ve vaně.

6.9.2019 Seward - National Park Kenai (Nikiski) 100 mil - 160 km.
Na dnešní ráno jsme dostali 2 varianty programu: 1. Glacier Exit - jediný ledovec dostupný ze silnice anebo 2.ranní focení přístavu.
Pak nás čeká první z vrcholů zájezdu výlet katamaránem do National Park Kenai Fjords! Na to se fakt těším a modlím se za počasí. Během této plavby bychom kromě ledovce Holgate, který ústí přímo do zálivu Holgate Arm, měli vidět kosatky, keporkaky, mořské vydry, lachtany, tuleně, mraky mořských ptáků. A samozřejmě nádherné pobřeží zálivu s mnoha ostrůvky. Uf.

Já ráno brzo vstávám a vyrážím k ledovci Exit. Zpětně bych asi volila jinak a zůstala na svítání v přístavu...

Jedeme autem asi 15 kilometrů až k odbočce k ledovci Exit, který ale není samostatným ledovcem ale je to pouze splaz mohutného ledovcového pole Harding Ice Field.
Parkujeme u centra parku a vyrážíme po Overlook Loop Trailu směrem k ledovci příkře lesem nahoru. Odhaduju, že stoupáme tak kilometr. Když se konečně otevře porost, tak u mě zavádne trochu zklamání. Na youtube se dá zhlédnout tento ledovec asi 8 let zpátky a jednalo se o opravdu relativně mohutný ledovec zasahující svým jazykem až do údolí. Nyní se ale díváme na doslova ubohé zbytky končící nad námi vysoko ve svahu:(. Uf...Ještě šplhám vzhůru k "horní" vyhlídce, ale to už nijak nemění moje zklamání. Reálně ledovec za roky 2013-14 ustoupil o 57 metrů!

Po návratu když vidím fotky vydry kolegy z ranního přístavu tak se mi jen potvrdí, že jsem volila špatně...

Okolo desáté hodiny vyrážíme k centrále Major Marine Tours, kde máme objednánu 6 h plavbu fjordy na katamaránu Spirit of Adventure směrem Glacier Holgate.

Kenai Fjords National Park
Národní park Kenai Fjords
  je národní park na poloostrově Kenai, na jihu Aljašky. Park se rozkládá na severovýchodě ostrova, v pohoří Kenai Mountains, při pobřeží Aljašského zálivu i ve vnitrozemí. Je vzdálený přibližně 200 km od Anchorage. Nejbližším městem u parku je přístavní Seward. V národním parku se nachází Hardingův ledovec, největší ledovec ležící pouze na území Spojených států. Dále je zde dalších více než 30 ledovců, které právě z Hardingova ledovce pocházejí. Pobřeží tvoří fjordy vymodelované ledovci. Nejvyšší hora (nepojmenovaná) na území parku má 1 970 m.n.m.
Hardingův ledovec
Harding Icefield je nejdostupnější ledovec na Aljašce. Ledovcové pole Harding Icefield  je velké 700 čtverečních mil. Toto masivní ledové pole  je zdrojem 38 ledovců.
Na jaře roku 1968 se první horolezecké skupině podařilo překročit Hardingovo ledovcové pole. Deset lidí bylo zapojeno do expedice, která se odhodlala k přechodu z ledovce Chernof k ledovci Resurrection, který byl později přejmenován na Exit. Mezi členy této expedice patřili Bill Babcock, Eric Barnes, Bill Fox, Dave Johnston, Yule Kilcher a jeho syn Otto, Dave Spencer, Helmut Tschaffert a Vin a Grace Hoeman. Výprava opustila aljašské městečko Homer 17. dubna 1968 a vydala směrem k Chernof Glacier. O osm dní později sestoupili k Exit Glacier a poté dorazili až do města Seward.

Během chvilky jsme naloděni na katamarán, který mým odhadem pojme okolo dvěstě pasažérů. Vše perfektně funguje včetně místenek, nápojů zdarma a katamarán je i bohatě vybaven léky proti mořské nemoci:)

Major Marine Tours - 6h Kenai Fjords National Park Curse
Z nabídky Major Marine Tours si lze vybrat různě dlouhé plavby katamaránem. Jedná se o 3,5h, 5h, 6h, 7,5h a 8,5h neuvěřitelných zážitků v Kenai Fjords National Park. Vždy jsou k vidění různé druhy ledovců - ať už pevninských či končících svým "jazykem" až v moři. Jedná se o Bear Glacier, Ailalik Glacier, Holgate Glacier, Pedersen Glacier či Northwestern Glacier. Všechny se rodí v již zmíněném obrovském ledovcovém poli Harding Ice Field v Kenai Mountains.
My si vybrali nakonec 6.5 h plavbu katamaránem Spirit of Adventure k ledovci Holgate, který ústí do Holgate Arm.

 

  • délka jízdy 6h 11,30 - 17,30
  • cena 169 USD
  •  loď The Spirit of Adventure - délka 865 stop, 2 vnitřní patra, 3 vnější patra, rychlost 23 mph, 190 pasažérů
  • možnost oběda na palubě 27 USD
  • reálně co se týče ledovců zasahujících až k zálivu nebo do něj  - samozřejmě podle počasí -  je vidět Bear Glacier (piedmont glacier), Holgate Gacier (tzv. tidewater glacier)
  • ze zvířat jsou to kosatky, velryby, keporkaci, vydry mořské, sviňuchy běloploutvé, lachtani, tuleni a veliké množství mořských ptáků, z nichž specifičtí jsou papuchalkové. Dále pak orel bělohlavý, rackové, alkoun úzkozobý, kormorán ušatý a další a další
  • projíždí se mezi mnoha ostrůvky Fox Island, Hive Island, Rugged Island, Cheval Island, Chiswell Island
  • zajímavé jsou i zátoky Spire Cove, Agnes Cove, Pony Cove či různé skály a výběžky v Aljašském zálivu

Okolo 11:30 vyrážíme. Tentokrát jsem nic nepodcenila a po zkušenostech z Tenerife se na plavbu vybavila opravdu teplým oblečením. Péřová bunda, péřová vesta, mikina, čepice a rukavice a také teplé spodní prádlo:). A nutno říci, že to bylo tak tak.
Samozřejmě, kdo strávil plavbu v teplém podpalubí, tak by toto nevyužil, ale já mínila strávit skoro celou plavbu na palubě a co si holt budeme povídat. Ledovec je ledovec, Aljaška je Aljaška a když se k tomu přidá i docela slušná provozní rychlost katamaránu, tak to bylo ťip ťop. A stejně jsem skončila během pobytu u ledovce naprosto zmrzlá a prsty na spoušti fotoaparátu neposlouchaly a neposlouchaly. Sony A6300 má tělo z kovu a to je hodně cítit a ovládání v rukavicích je pro mne tak diskomfortní, že je pro mne vyloučené.

Vyjíždíme z Resurrektion Bay a počasí docela na toto období přeje. Sice nesvítí sluničko, je zamračeno, ale světlo je hodně zajímavé a vznikají pěkné fotky.
Vyrážím hned ven z paluby a kochám se okolním zálivem i horami nad ním. Ze všech svahů "tečou" ať už pojmenované či nepojmenované ledovce.
Prvním známějším ledovcem, který potkáváme je Bear Glacier na pravé straně zálivu. Končí stejnojmennou lagunou, ale bohužel je poměrně dost vzdálený a v oparu.

Nedlouho poté zažíváme první vrchol plavby. Po pravé straně nedaleko Spire Cove se objevuje několik kosatek. Vzrušení všech stoupá, protože vidět tohoto dravce v jeho přirozeném prostředí je opravdu silný zážitek. Fotící horečka stoupá a trošku začíná válka o správné místo na palubě. Závěrky stříli o stošest a na tento okamžik opravdu sedí pojmenování "lovy beze zbraní".
Ono to asi vypadá jednoduše, ale vyfotit pěknou fotku kosatky není tak snadné. Já vsadila na maximální zoom, sériové focení a prostě lovím top fotku a doufám, že budu mít štěstí. Jde o to, že ve fotoaparátu vidíte na rozlehlé hladině jen malinký výsek a kosatky se vynořují k nadechnutí v nepravidelném čase, trajektorii a místě. Je to prostě hra na postřeh a náhodu:)
Druhou možností je fotit kosatky na menší zoom a pak tzv. vytahovat z fotek. Šance chytit záběr a trefit kosatku je sice větší, ale kvalita a ostrost fotky je vždy horší.

Po lovu na kosatky katamarán přidává na rychlosti a míříme k Cheval Island, Pony Cove a Cape Aialik. Všude na skalách je vidět plno ptáků a kromě toho se objevují na pobřeží i tuleni obecní. I když vše je poměrně daleko a ulovit kvalitní fotku je skoro nemožné.


Skoro celou dobu pobývám na palubě a začíná mi být zima, fakt zima...A ještě maximálně "trénuji" :)výměnu objektivů na mém TOP těle. Přece jen druhé tělo fotoaparátu mám o dost horší...

Míříme do Aialik Bay a Holgate Arm. Před námi se otvírají nádherné výhledy na některé bezejmenné ledovce a pomalinku začíná na konci zálivu vykukovat náš hlavní cíl Holgate Glacier!
Zároveň se malinko zvedají mraky a vše získává nádherné barevné odstíny zelené a modré.
Mezitím nás sice Mirek zve na oběd, ale přece v tom nejlepším nepudu jíst! Dívám se na nádheru, kterou už nikdy zřejmě neuvidím a jídlo mi přijde naprosto podružné.
Jak se plujeme blíž a blíž ochlazuje se čím dál víc. Je mi teda fakt zima a prsty mám zmrzlé až je problém fotit.
A k tomu si začínám uvědomovat obrovské rozměry ledovce Holgate - tyčí se nad námi do výšky 1000 stop (330 metrů). I když velikost ledovce si člověk uvědomí až když loď zaparkuje přímo pod ním. K tomu ještě ohromí u ledovce různé odstíny modré. Všude ve vodě jsou úlomky z ledovce, ale klasické "telení ledovce" (odlamování) nám bohužel dopřáno není:(. Holt člověk nemůže mít všechno...
Co mě dostává je, že kapitán trpělivě vyčkává až si všichni nafotí zplna hrdla co chtějí a po dotazu, zda jsou všichni po této stránce spokojení, teprve vyráží na cestu nazpátek. Z celé posádky na palubě je hmatatelné jak si přejí, aby všichni byli maximálně spokojeni.
Zajímavé je také jak ptáci okupují plující úlomky ledovce po hladině.

Konečně mám čas se najíst uvnitř lodi a nijak mi nevadí, že je jídlo naprosto studené. Zažitky, které mám za sebou mi vrchovatě nahrazují "nějaké" jídlo.

Další cesta na katamaránu nás zavádí skrz Aialik Bay mezi Chiswell Islands, kde se dočkáme dalších perel Kenai Fjords National Park. Nejprve jsou do keporkaci, i když bohužel opět docela ve velké vzdálenosti.
Mezi Chiswell Island je neuvěřitelné množství všech možných mořských ptáků, mořské vydry všude okolo nás a na skaliskách se vyvalují lachtani ušatí. Takovýto pobyt v divoké přírodě a jejich obyvateli je sám o sobě nezapomenutelný a pokud se někteří obyvatelé divočiny octnou nadosah fotoaparátu je to zážitek nadosmrti.

Kousek za zmíněnými ostrovy na nás čeká další příjemné překvapení a kolem nás začíná dovádět celá početná rodinka kosatek. Mě teda na focení dochází karta:), ale to nic nemění na fantastickém zážitku, který si budu snažit uchovat navždy. Dokonce kosatky párkrát vyskočí i nad hladinu! Fotku nemám ale zážitek nezapomenutelný.

Poslední hodinku plavby už frčíme jen nazpátek do přístavu v Sewardu. Konečně rozmrzám v podpalubí...Zima byla fakt velká, i když jsem byla vybavená dobře.

Přesun do dalšího nocovacího městečka Nikisiki byl hodně jen nutnou nezbytností. Dorážíme až k večeru, ale přesto nám na závěr cesty je přichystáno milé překvapení. U silnice stojí losice s dvěma mláďaty! Bohužel než vyndáme foťáky tak Karel neudrží nervy na uzdě a otvírá dveře u auta...A losice naprosto v klidu odkráčí do porostu a z fotek není nic.:( Divoká zvířata jsou naprosto zvyklá na auta, ale nesmí se vylézt ven. Buďme rádi, že losice nezačla chránit svá mláďata, protože to bysme řešili jiné problémy než jen to, že nemáme fotografie...

Ubytování máme zabukované v krásných bungalovech na břehu jezera Salamatof Lake, které je základnou pro naši "hydroplánovou společnost" Alaska West Air. Ještě v tento moment nevíme, že absolutní vrchol našeho zájezdu - pozorování medvědů lovících lososi v divočině - neproběhne podle plánů. Holt člověk míní a počasí mění...

Bungalovy či chatky jsou plně vybavené doslova domy, kde by se dalo vydržet klidně týden možná i normálně žít: kuchyňka, pračka, myčka, 3 pokoje se příslušenstvím, garáž prostě vše co člověka napadne... A cena více než příznivá 80 USD/os/noc. Škoda, že čas letí a my jsme vláčení dál a dál.
Dokonce večer ještě vidíme dalšího losa na louce.

Ai nejčastější aplikací, kterou v telefonu nyní sledujeme je: POČASÍ. V plánu na další den je totiž letecký výlet hydroplánem za medvědy na asi nejznámější místo Katmai Národního Parku: vodopády Brooks Falls na břehu Naknek Lake. Místo, kde medvědi stojí na vodopádu a lososi jim skáčí při svém tahu přímo do tlamy. Jedno negativum nicméně toto místo má: je to takový "Václavák" co se pozorování medvědů týče. Hodně komerční záležitost a hodně turistů. Teda nic co já vyhledávám...

Katmai National Park and Preserve
Národní park Katmai byl založen v roce 1980 a rozkládá se na ploše 15 000 km2.
Je to jeden z nejkrásnějších koutů přírody, který byl kvůli své špatné dostupnosti nezasažen moderní dobou a člověkem témě nedotčen. Na území parku se nachází 15 aktivních sopek, což z tohoto místa dělá jedno z nejaktivnějších na Zemi. Výjimkou zde proto nejsou ani častá zemětřesení. Roku 1912 zde explodovala sopka Novarupta Volcano.
Její erupce byla až desetkrát silnější než exploze Mt. Saint Helens v roce 1980, kdy tlaková vlna o rychlosti 1120 km/h odmrštila stromy až 25 kilometrů daleko. Tehdy přišla Mt. Saint Helens o svou špičku a tak má dnes podobu komolého kužele. Roku 1912 však prach ze sopky Novarupto zasáhl do atmosféry téměř celé severní hemisféry. Oblast o rozloze 65 km2 byla pohřbena pod nánosem 200 metrů vysoké vrstvy popela.
Vzniklo tak údolí Valley of Ten Thousand Smokers, pro které jsou typické zvrásněné úzké rokliny. Ty byly vytvořeny říčkami, jež stékají z hor. Na říčky a potoky by si v této oblasti měli turisté dávat velmi dobrý pozor. Jejich překonávání může být mnohdy velmi nebezpečné, v kalné vodě nejde odhadnout, jak je voda hluboká. I když se zdá, že je potůček mělký, může být ve skutečnosti hluboký i několik desítek metrů. Tyto říčky jsou však vyhledávaným cílem rybářů, jsou totiž bohaté na ryby, zejména na lososy. Do těchto míst pravidelně jezdí autobus z Brooks Camp.

Nejvyššími body jsou Mount Denison (2304 m), Snowy Mts. (2148 m), Mount Katmai (2030 m) a Kukak Volcano (2025 m). Jejich vrcholky pokrývají ledovce Hook, Hallo a Serpent Tongue.  Naposledy se v národním parku ozvala v roce 2006 sopka Fourpeaked Volcano, která však nezpůsobila žádné vážnější škody. Hlavním symbolem zdejší krajiny jsou kromě četných vulkánů také medvědi hnědí. Ti jsou státem chránění a na území národního parku jich žije úctyhodných 750 kusů.
Nejčastěji jsou k vidění u vodopádů Brook Falls,v zátokách Hallo Bay, Kukak Bay a Chiniak. Jedním z nejzajímavějších míst na pozorování je však bezesporu vodopád na řece Mc.Niel.
Rádi loví v místních říčkách a pochutnávají si na již zmiňovaných lososech. Medvědi se sem stahují z širokého okolí, aby nabrali zásoby tuku na dlouhou aljašskou zimu. Potravy je v řece dostatek a proto se zde medvědi tolerují a loví v klidu vedle sebe. Uvádí se, že nikde jinde na světě nespatříte tolik medvědů na jednom místě. V Katmai samozřejmě nežijí jenom medvědi, ale taky losi, karibu, rysi a další divoká zvířata.
Do odlehlých míst parku je možné se dostat pouze letadlem z městečka Anchorage. Asi hodinu a půl trvá cesta do King Salmonu, odkud se pak hydroplány můžete vydat hlouběji do přírody, třeba k jezeru Naknek. U jezera se nachází kemp, kde je možné se ubytovat. Kapacita kempu je však díky velkému zájmu rybářů a fotografů omezená, proto je nutné si ubytování rezervovat alespoň půl roku předem. Je však třeba počítat také s tím, že doba pobytu v kempu je omezena na 5 dnů v roce.

Ale osud rozhodne jinak, což v tento okamžik nikdo z nás neví. Jen aplikace o počasí v telefonu jasně upozorňuje, že asi zítra moc pánem situace nebudeme...
Nyní ale doufáme a zaleháme do postelí, protože dny tady jsou fakt dlouhé a náročné zvláště svými přesuny.

7.9.2019 Nikiski - Homér - Nikiski 190 mil - 300 km.
Ráno vstávám okolo sedmé a vyrážím ven fotit jezero, hydroplány. Zbytek osazenstva spí, ale mě to nějak nevadí. Užívám si naprosté ticho a klid. Udělám jen pár kroků a přímo proti mě na cestičce stojí losice. Chvilku nechápu...ale hned stojím ani se nehnu. Zíráme na sebe a já si užívám okamžik, který se prostě nedá zaplatit a přesto je strašně silný. Přestože je ještě šero pokouším se o fotku i když vím, že je to docela marné. Po několika minutách se pohnu a losice naprosto v klidu odkráčí do porostu. Uf!
Pokračuji dál k jezeru Salamatof Lake a na břehu potkávám ještě dvě další ranní ptáčata z naší skupiny, která vyrazila ven fotit a užívat si atmosféru. Nicméně světlo není nic moc, přece jen už je pozdě:(.

Počasí zatím trochu přeje, ale je zataženo a tak doufám, že odletíme za medvědy. Pobyt máme zajištěný bez snídaně a já to tak nějak odbytu muffinem. Nějak pro mě jídlo není na Aljašce to hlavní...

Před devátou máme sraz v plné fotografické polní v kanceláři Alaska West Air a celý natěšení se chystáme na odlet hydroplánem. Bohužel po pár minutách se nejprve rozprší a následně se dozvídáme zprávu o odkladu odletu. Především ale kvůli větru...Ještě čekáme, ale pak přichází majitel Alaska West Air Doug Brewer a sděluje nám jobovku: LET JE ZRUŠEN!
Hned se snažíme vymyslet nějaké náhradní řešení, jak se dostat k medvědům. Naštěstí máme jeden náhradní den v této lokalitě a na další den nám majitel a pilot domlouvá let k Crescent Lake, kde tvrdí, že medvědi tam jsou a počasí bude také přát. HURÁ! Musím řícu, že medvědi byli pro mě největší motivací k návštěvě Aljašky a pokud bychom je neviděli bylo by to pro mne OPRAVDU  velké zklamání.

Mezitím se rozpršelo, nálada je tak trochu na bodu mrazu, i když reálně je asi 10°C:) a na dnešek vymýšlíme náhradní program. Pojedeme do městečka Homér, což jsme včera nestihli. Je to nejjižnější místo Aljašky, kam se dá dostat autem a silnice tam končí na kraji Cookova zálivu. Nedá se nic dělat budeme doufat, že další den to klapne a okolo desáté vyrážíme směr Homér.

Podle aljašských měřítek je to kousek jenom necelých 200 mil tam a nazpátek...
Sice skoro celá cesta vede po pobřeží Cookova zálivu, jenže my nevidíme vůbec nic...
Zato je tato část Aljašky poměrně nezasažená moderní civilizací a podle pravolavných kostelů je jasné, že zde žijí původní ruští obyvatelé nebo jejich potomci. Celá cesta vede klasickými klidnými oblastmi původních vesnic. A prší a prší.
Ve 12 h si dávám k obědu tekutou čokoládu a zbytek kafuje:)
Do Homéru dorážíme v 13 h a nutno říci, že pokud by bylo hezky, je to opravdu zajímavé, fotogenické místo, kde by se člověk vyřádil s focením do nekonečna. Já ale odmítám trápit sebe i fototechniku v lijáku. Stejně není světlo a fotky jsou pak o ničem.

Co mě naopak potěšilo je, že městečko je plné obchodů se suvenýry. A nejsou to jen pohledy, trička, mikiny a další pseudosuvenýry, ale i původní přírodní umělecky opracované předměty.
Poměrně rychle zavětřím, že zde by mohli mít to co sháním celou dobu: pravý medvědí dráp! Už několikrát jsme slyšeli, že prodávání těchto původních přírodních suvenýrů je zde zakázáno - asi jako slonovina - ale lze koupit tyto trofeje pokud jsou upraveny do uměleckých předmětů.
A taky že jo! V jednom z obchodů nalézám několik drápů jednak "grizzliů" a jednak baribalů. Ti jsou menší a samozřejmě mají i menší drápy a jsou tak nějak pro mne finančně snesitelnější. Nakonec za přívěšek s baribalým drápem dávám 170 USD... Ale radost mám převelikou. Tohle je pro mne suvenýr, který jsem si vysnila!

Po dobrém rybím obědě vyrážíme zpět. Po chvilce vidíme na sloupu na kraji moře orli bělohlavé (Haliaeetus leucocephalus washingtoniensis), ale protože leje a světlo je naprosto nulové tak vím, že je naprosto zbytečné se pokoušet o nějakou rozumnou fotku. A vyfotit něco jen proto, že bych řekla mám vyfocenýho orla, tak na to já nejsem. Už dopředu vím, že budu pracovat dále jen s kvalitními fotkami.

Večer dorážíme do našich dočasných domovů na břehu Salamatof Lake a na každém je docela viditelně vidět napětí: Klapne to zítra s medvědy???

8.9.2019 Let hydroplánem Nikiski - Crescent Lake - Nikiski 40 min (asi 85 km) + 45 minut let + Nikiski - Anchorage 188 mil - 300 km.
Večer jsem lámala Janu, aby vstala se mnou na svítání, ale ráno je jasné, že to neklapne:). A tak opět vstávám sama a tentokrát i dříve - okolo 6:30 - a čeká mě nádherně barevné svítání nad jezerem, kde parkují hydroplány. Aaaaa.
Občas se prostě vyplatí překonat lenost.
Když se vykopu s bungalovu a tentokrát vybavená i stativem a vším co je potřeba tak je jasné, že jsme asi udělali dobře. Sluníčko se prodírá na obzor a ve mě se probouzí radost: medvědi budou! 
Kromě toho na mne zase čeká losice, ale dneska už tak v šoku nejsem a setkání si užívám.

Mezi sedmou a půl osmou lovím nádherně barevné záběry a užívám si naprostý klid, který ale jakou mávnutím proutku mizí okolo půl osmé a hydroplány jsou posádkami připravovány ke své práci:) Tankuje se samozřejmě z kanystrů, odsává se voda z plováků a vše kontroluje.

Náš let obsahuje kromě dopravy na Crescent Lake také při zpáteční cestě výlet nad ledovce stratovulkánu Mt.Redoubt a cena je 605 USD.
Letíme  hydroplánem DeHavilland Turbine Otters, do kterého se vejde 11 lidí včetně posádky.

Obecně technické údaje těchto typů letadel jsou:

  • Rozpětí: 17,70 m                                     
  • Délka: 12,80 m
  • Nosná plocha: 34,83 m²
  • Hmotnost: 2400 kg
  • Vzletová hmotnost: 3630 kg
  • Maximální rychlost: 257 km/h
  • Cestovní rychlost: 222 km/h
  • Stoupavost u země: 5,0 m/s
  • Dostup: 5430 m
  • Dolet: 1520 km

 

Máme štěstí a pilotem našeho hydroplánu je přímo majitel Alaska West Air Doug Brewer, který je velice zkušený a má nalétáno fakt hodně. Což poznáme hlavně při přistáních:)
Před devátou nalodíme veškeré naše fotografické nádobíčko do zadní části letounu a nasedáme včetně našich dvou průvodců místních rangerů. Vyslechneme si bezpečnostní pokyny a co dělat, když spadneme...Pro mě je to zvláště pikantní vzhledem k mé skoro nulové angličtině:).
Vzrušení samozřejmě stoupá s tím, jak plujeme po jezeru k "vzletové dráze". Doslova randál, který jde z motoru, naprosto neumožňuje při vzletu ani letu skoro jakoukoli komunikaci. Ani se nestíhám připoutat a už se naprosto jemňounce zvedáme z vodní hladiny. Fakt si to užívám a na nějaký strach ani čas není. Je to jako v Lukle v Nepálu a vše se valí strašně rychle za sebou. A kromě toho já ani v letadlech ani ve vrtulnících žádný velký strach necítím a spíše si jakýkoli let maximálně užívám.
Let k jezeru Crescent Lake trvá jen 40 minut, ale pohledy z ptačí perspektivy na Lake Clark National Park, kde jezero leží, jsou prostě úchvatné a nezapomenutelné. A to ještě nevíme co nás čeká cestou zpátky...
Prozatím máme všichni v hlavě jen jedno jediné téma: medvědi, medvědi.
A i když si rozhledy užíváme, přesto alespoň ve mě je napětí: budou medvědi na jezeře nebo nebudou. V podstatě máme teď jedinou možnost k pozorování medvědů a tak je nervozita pochopitelná a hmatatelná.

Lake Clark National Park and Preserve
Národní park Lake Clark leží v okolí stejnojmenného jezera na jihozápadě Aljašky. Lake Clark je pouze jedním z jezer, která spolu s říčkami, řekami a sopkami tvoří typickou krajinu pro tento park. Vyhlášen byl samozřejmě proto, aby ochránil zdejší jedinečnou přírodu.
Lake Clark byl nejprve přírodní rezervací, parkem se stal stejně jako další národní parky na Aljašce až 2. prosince 1980.
Rozloha parku je 10 601,7 km čtverečních, což je pro přirovnání jen o málo víc, než činí rozloha Jihočeského kraje. V rámci amerických národních parků jde o jeden z těch nejrozlehlejších, ale to není na Aljašce žádným překvapením. Roční návštěvnost parku Lake Clark se pohybuje kolem pouhých 13 000 lidí.
NP Lake Clark leží na rozhraní Aljašského a Aleutského pohoří, na jeho území se nachází dvě aktivní sopky. Iliamna Volcano s 3 052 metry i Redoubt Volcano s 3 108 metry leží v horách Chigmit Mountains. Vrchol druhé jmenované sopky je navíc nejvyšším bodem parku.
Lesům v okolí jezera Lake Clark dominují smrky – většinu porostu tvoří smrk sivý a smrk černý. Celá oblast je také vyhlášená ideálními podmínkami pro sledování medvědů. Medvědi "grizzly" ve srovnání s medvědy hnědými převažují, dale zde žijí sobi, losi, ovce aljašské, vlci obecní, vydry říční, červené lišky nebo bobři. Rybáři jistě znají řeku Kvichak River s nejpočetnější populací rudě zbarvených lososů nerka.
Hlavní atrakcí parku je 80 km dlouhé jezero Lake Clark, krom projížděk na kajaku nabízí také příležitost k rybaření. Ve městě Port Alsworth na jihu jezera navíc začíná systém stezek Tanalian Trails. Dvě vcelku nenáročné stezky vedou k vodopádům Tanalian Falls a jezeru Kontrashibuna Lake, resp. k rybníku Beaver Pond. Mnohem drsnější je stezka vedoucí do hor Tanalian, odměnou za zdolání je panoramatický výhled na jezero Lake Clark a okolní hory.

Skvělým místem pro sledování medvědů a dalších divokých zvířat je jezero Crescent Lake ležící v samém srdci hor Chigmit Mountains. V létě navíc zaplaví stejnojmennou řeku hejna lososů. Velkým zážitkem je sledování medvědů při lovu ryb. Medvědí sezóna vrcholí mezi koncem června a srpnem, kdy se chundeláči stěhují z Chinitna Bay směrem k zátoce Silver Salmon Creek.

Národní park Lake Clark je přístupný celoročně, nicméně většina návštěvníků volí k návštěvě měsíce červen až září. Počasí v celé oblasti je velmi proměnlivé, obecně vzato bývá pobřeží vlhčí a vnitrozemí sušší. Roční úhrn srážek dále od pobřeží je sice zhruba třetinový, ale teploty v těchto místech mohou klesnout až k -40 °C. A to je věru pořádná zima. Zvlášť když se přidají poryvy větru o rychlosti až 50 – 80 km/h. Mráz se spolu se sněhovou pokrývkou v parku drží od září do začátku června. Jezero Clark obvykle zamrzá v listopadu a taje až v dubnu.

Do národního parku Lake Clark nevede žádná příjezdová silnice, spolehnout se musíte na letecké taxi. Návštěvnické centrum parku se nachází v krásné dřevěné chatce ve městě Port Alsworth. Přes léto je otevřeno denně od 9:00 do 17:30, v září od pondělí do pátku od 9:00 do 17:00 a přes zimu je zavřené.

Těsně před půl desátou se před námi otevírá pohled na smaragdově zelené jezero Crescent Lake. Člověk ani nemá slov jak je ohromen nádherou, která se před ním ukazuje. Pilot nalétává na přistání a během toho už nám ukazuje na břehu na prvního medvěda, kterého vidíme. Hurrá jsou tady!
Hydroplánem jsem nikdy neletěla a tak čekám jak "tvrdé" přistání na vodu nás asi čeká. Jenže Doug je mistr nad mistry a já vůbec nepoznávám okamžik, kdy se dotýkáme vody. Po nějakých dalších zjištěních se ale dozvídám, že to rozhodně standartem není a holt máme štěstí na mistra.
Trošku obavy mám jak budeme vystupovat, protože v této teplotě a obuvi rozhodně mě nijak neláká strávit 3,5h na lodičce bez pohybu s mokrýma nohama po kolena. Ale obavy byly úplně liché, protože vše je vychytané a Doug i 2 rangeři co nám budou dělat průvodce mají vše zmáknuté a přirážejí u kamnitého náspu a tak vystupujeme suchou nohou přímo na břeh. Že nebudeme všichni odlétat sušší ještě nikdo neví:)

Po přistání je trochu rvačka o natočení odletu hydroplánu...:)
Ale jinak docela v klidu čekáme až přijedu naši dva průvodci s pramičkama s motorem, aby nás "vyvezli" na jezero a začal lov na medvědy beze zbraní. Nyní obdivujeme krásněnasvícené okolní hory Chigmit Mountains, které nás obklopují. Je to pastva pro oči i čočky fotoaparátů. Podaří se mi i vyfotit aktivní supervulkán Mt. Redoupt,i když v daný moment ani netuším co fotím...

Další věcí co mě zaujala, jak se všude po zemi povalují mrtví lososi v různém stádiu rozkladu a roztrhání po medvědech...
Ve třičtvrtě na deset už příjíždí na pramičkách naši dva průvodci a dělíme se do dvou skupin po čtyřech. Docela oceňuju, že nás nervou do záchranných vest, i když je to asi porušení jakýchsi bezpečnostních pravidel...

Vyjíždíme k ústí řeky Crescent River, která napájí Crescent Lake a kterou se lososi do jezera při migraci dostávají. Vzrušení dosahuje maxima a všichni pročesávají břehy jezera až se ozve první výkřik BEAR!
Ani jsme dlouho nečekali pouhých 15 minut. Jsme tedy dost daleko, ale průvodci opratrně najíždí ke břehu a hledají správnou polohu pramičky, aby všichni mohli fotit. Nakonec se dostáváme na nějaký ostrůvek, kde vylézáme a zkoušíme fotit z pevné země. Někdo vytahuje i stativ, ale to v této situaci, kdy se medvědi neustále pohybují, není správné řešení. Je třeba fotit z ruky a prostě doufat, že se nám podaří foťák i sebe dostatečně stabilizovat, aby fotky byly ostré. Člověk se dostává do "loveckého" transu a nevnímá nic jiného - jen hledá správnou polohu.

Já při focení nakonec vsázím na stejnou strategii jako u kosatek. Fotím na TOP fotky a nepokouším se fotit celky, kdy je z chlupáče jen hnědý flek. Ale asi má oboje svoje. Já mám ráda ale daleko víc detaily a maximálně ostré foto. Nakonec děkuji v duchu i za své rozhodnutí koupit nový teleobjektiv "400"tovku.
A dále veškerá pohybující zvířata fotím tzv. sérií 5 fotek, což má ale svoje úskalí. Sice si následně vyberu top záběr, ale i když mám rychlé karty, tak je třeba určitá doba na zapsání. A i přes slušně velké karty jsem byla nucena je ve foťáku na jezeře měnit...Což samozřejmě znamená riziko, že o nějaký top záběr přijdu, protože medvědi nečekají. To samé platí o bateriích - těch mám 10 takže v tom problém není - ale opět se poměrně rychle vymlátí a je třeba je měnit.
Je třeba ale přiznat, že z této začáteční série fotek jsem nakonec vše vymazala a dále nepoužila, protože fotky prostě top ostré nebyly. Byli jsme moc daleko.

Okolo půl jedenácté se malinko víc přiblížíme a celá skupina získává fotku kadícího medvěda:). Docela sranda a vzhledem k tomu, že nakonec potřebu konal skoro 7 sekund, tak nakonec mají snímek všichni. Furt ale cítím, že tomu něco chybí. Jednak kratší čas a více světla a jednak, abychom se dostali blíže.

Před jedenáctou zastavujeme u břehu a opět obdivujeme především okolní krajinu a Chigmit Mountains. Kromě toho nám rangeři odhalují hnízdo orla bělohlavého vysoko ve větvích, což je i několik metrů velká stavba...A na druhé straně jezera nám ukazují pro změnu stavbu bobrů. Člověk neví co má fotit dříve:)

Pravda o druzích medvědů žijících na Aljašce
Ještě před pokračováním medvědích fotografických orgií bych chtěla dát na pravou míru fakta o tom, jaké druhy medvědů žijí na Aljašce. Všeobecně se říká: grizzly, black bear, brown bear. S pravými druhy medvědů to až tolik společného nemá...Je to jen zažité pojmenování. Pravda je trošku jiná.
Poddruh medvěda hnědého grizzly (Ursus arctos horribilis) se vyskytuje v Kanadě (Yukon, North-West Territories, British Columbia a Alberta) a pak v USA od Wyomingu po Mexiko, ale na Aljašku vůbec nezasahuje. Na Aljašce žije pět podruhů medvěda hnědého a nejrozšířenější je Ursus arctos alascensis.
V Katmai N.P. a Brooks Falls se vyskytuje právě tento poddruh.
Narazit lze také na další poddruhy medvěda hnědého, medvěda baribala a na ostrově Kodiak na medvěda kodiaka. A na severu Aljašky samozřejmě na medvěda ledního.

My mezitím pokračujeme v plavbě po jezeře Crescent Lake a okolo půl dvanácté se konečně dočkáme jednak lepšího světla a jednak medvědů nedaleko od nás. Já se dostávám při focení na čas 1/320 -1/500 při ISO 640 a to už pro mne umožňuje poměrně slušné fotografie. A nastávají pravé fotící medvědí orgie! Zase mám štěstí a sny proměňuji v realitu stejně jako v Nepálu.

Celkem potkáváme v následujících 3 hodinách pozorujeme 1x medvědici s letošním medvídětem, 10x "brown" bear všech možných odstínů barev a kreseb. Jedná se jak o odrostlá mláďata 1-2 letá, tak i dospělé medvědy. Je nádherně vidět jak jsou i velká medvíďata hravá a honí se po březích a tahají o lososi.
A naše pramice měla možnost i vidět jednoho "black" beara. Měla jsem fakt štěstí a i na asi jen 3 pokusy se mi podařila jeho fotografie, která mi teď visí na plátně 90x60 v pokoji. Ale asi je to spíš o štěstí než uměni to je třeba si přiznat. Čili celkem jsme za 3 hodiny potkali -+13 ks medvědů.

Ještě je třeba se asi zmínit jak probíhá focení z pramičky. Po výkřiku BEAR! průvodce namíří loď směrem k medvědů a snaží se ji natočit tak, abychom mohli všichni fotit. Bohužel jsem na pramici ve druhé řadě a vepředu máme dobře rostlé kolegy a tak občas skřípu zuby, protože při největší snaze prostě nic nevidím. Asi jsme si měli sednout obráceně...Kromě toho pramička poháněná motorem se slušně houpe na což má vliv i neustále vyklánění těch nebožáků, kteří přes kolegy nevidí. A tak udělat ostrou fotku je občas kumšt. A bychom měli ještě povyražení tak se obě pramice pohybují na základě uvážení každého daného rangera a tak si občas překážíme navzájem:) Dobrá fotka je tedy hodně o náhodě bohužel. Nicméně je nutno říci, že za 3 hodiny focení má každý nějakou tu možnost o ulovení pěkné fotky. Ale pánem toho holt není.

Huňáči se nám předváděli v celé své kráse. Takže kromě plavání, lovení přímo ve vodě i u břehu a porcování lososů jsme mělí možnost vidět jak si hrají mezi sebou a honí se po břehu.

Asi je na místě se i zastavit a shrnout jak medvědi vlastně lososi loví:

Lze říci, že každý medvěd má svoji oblíbenou techniku a tu používá. Na druhou stranu je třeba dodat, že lososů je tolik, že ani o nějaký náročný lov chvílemi nejde.

A jak následně probíhá konzumace:

Samozřejmě je třeba na to koukat, že to je prostě příroda a že ve finále téměř všichni lososi po tahu, poté co se vytřou, zemřou vyčerpáním. Nicméně pohled na polosežrané živé ryby nic moc...

A jaké druhy lososů vlastně medvědi loví a jaké vůbec na Aljašce žijí a táhnou?
Celkem existuje 6 druhů lososa, které lze potkat na Aljašce.

  • Oncorhynchus gorbuscha (Walbaum, 1792) – losos gorbuša
  • Oncorhynchus keta (Walbaum, 1792) – losos keta
  • Oncorhynchus kisutch (Walbaum, 1792) – losos kisuč
  • Oncorhynchus masou (Brevoort, 1856) – losos masu
  • Oncorhynchus nerka (Walbaum, 1792) – losos nerka
  • Oncorhynchus tshawytscha (Walbaum, 1792) – losos čavyča

Nutno říci, že každý druh lososa má i několik dalších místních názvů a je to docela galimatiáš:).

Losos čavyča (anglicky "king salmon", místy nazývaný také "spring" nebo "chinook", Oncorhynchus tschavytscha) je největším z tichooceánských lososů.
Stejně jako jeho další pacifičtí příbuzní (lososi nerka, keta, gorbuša a kisuč) i kingové po vytření v řekách hynou.
Ryby, které táhnou do řek jsou  dlouhé okolo metru a váží obvykle 8-12 kg, v některých řekách okolo 15 kg a některé ryby dosahují i hmotnosti přes 20-30 kg. Občas se mezi dospělé lososy táhnoucí na trdliště přimotají i nedospělí lososi čavyča o hmotnosti okolo 2 kg, kteří bývají nazýváni "jack".
Lososi táhnoucí z oceánu do řek mají stříbřité zbarvení a teprve po několika dnech pobytu ve sladké říční vodě se jejich tělo začně zbarvovat do bronzova až do červena.
Tah kingů do řek zahajuje každoročně sezónu lososů. První kingové táhnou do řek západní Kanady a Aljašky již v květnu a červnu. Teprve později začínají táhnout další druhy lososů (obvykle lososi nerka, keta, gorbuša a nakonec losos kisuč).

Losos nerka (anglicky "sockeye salmon", místy nazývaný také "red", Oncorhynchus nerka) je gurmány nejvýše hodnoceným druhem tichooceánských lososů a patří k nejmasověji průmyslově loveným druhům.
Stejně jako jeho další pacifičtí příbuzní (lososi čavyča, keta, gorbuša a kisuč) i nerky po vytření v řekách hynou. Ryby, které táhnou do řek jsou dlouhé okolo 50-70 cm a váží obvykle 2-3 kg, v některých řekách okolo 5 kg.
Lososi táhnoucí z oceánu do řek mají stříbřité zbarvení a teprve po několika dnech pobytu ve sladké říční vodě se jejich tělo začně zbarvovat do červena a hlava do zelena. Mlíčákům se navíc zdeformují čelisti a naroste charakteristický hrb.
První nerky táhnou do některých řek západní Kanady a Aljašky již v červnu a červenci, ale v některých řekách probíhá hlavní tah až v srpnu nebo v září. Nerky táhnou obvykle ve vysokých počtech, v některých řekách dosahujících stovek tisíc kusů. Na trdlištích (zpravidla malé potoky a ústí potoků do jezer) pak nezřídka vytvářejí doslova červený koberec a bývá zde více ryb, než vody...
V některých velkých jezerech vytvářejí nerky sladkovodní populace. Tyto ryby nazývají Kanaďané "kokanee". Kokanee nikdy nemigrují do moře - žijí v jezerech a táhnou na tření do jejich přítoků.

Losos kisuč (anglicky "coho salmon", místy nazývaný také "silver" - odtud jeho nesprávný český název "stříbrný" nebo "stříbrňák", Oncorhynchus kisutch) je mezi sportovními rybáři asi nejoblíbenějším druhem ze všech pacifických lososů. Důvodů je k tomu hned několik - táhne v porovnání s velkými kingy v relativně vysokých počtech, táhne v podzimních měsících, když u řek již nejsou komáři, obvykle velmi agresivně reaguje na rybářem nabízené mušky a třpytky, při zdolávání patří k velmi bojovným rybám, nezřídka skáče a navíc si vstupu z oceánu do řeky relativně dlouho zachovává stříbřité zbarvení a tělesnou svěžest.
Stejně jako jeho další pacifičtí příbuzní (lososi nerka, keta, gorbuša a čavyča) i kisuči po vytření v řekách hynou.
Ryby, které táhnou do řek jsou dlouhé okolo 60-80 cm a váží obvykle 3-4 kg, v některých řekách okolo 7 kg a některé ryby dosahují i hmotnosti přes 10 kg. V některých řekách probíhá tahů kisučů několik - nejprve vstupují v srpnu do řek tzv. "letní kisuči" o hmotnosti okolo 2 kg a teprve později v září a říjnu větší ryby.
Lososi táhnoucí z oceánu do řek mají leskle stříbrné zbarvení a teprve po několika dnech nebo týdnech pobytu ve sladké říční vodě se jejich tělo začně zbarvovat do bronzova až do hnědočervena.
Tah stříbrňáků do řek končí každoročně sezónu lososů. První kisuči táhnou do řek západní Kanady již v srpnu, hlavní tah probíhá zpravidla v druhé polovině září a v říjnu.

Losos gorbuša (anglicky "pink salmon", místy nazývaný také "humpback" nebo "humpy", čili hrbáč, Oncorhynchus gorbuscha) je druhem jehož četnost v jednotlivých letech tahu kolísá v počtech od jednotlivých kusů až po milióny kusů. Např. do řeky Fraser táhnou lososi gorbuša jen v lichých letech, kdy jich přitáhne až 40 miliónů! Gorbuše jsou nejmenším z pacifických lososů, patří ke kulinářsky méně oblíbeným a nejméně ceněným druhům lososů.
Stejně jako jejich další pacifičtí příbuzní (lososi čavyča, nerka, keta a kisuč) i gorbuše po vytření v řekách hynou a často jejich tlející těla zamořují pak okolí řek nepříjemným zápachem.
Ryby, které táhnou do řek jsou dlouhé okolo 40-50 cm a váží obvykle 1-2 kg, v některých řekách okolo 3 kg. Lososi táhnoucí z oceánu do řek mají stříbřité zbarvení, ale již po několika hodinách či dnech pobytu ve sladké říční vodě se na jejich těle objevuje fialové a zelenohnědé zbarvení. Mlíčákům se navíc zdeformují čelisti a narůstá charakteristický hrb.
První gorbuše táhnou do některých řek západní Kanady a Aljašky již v srpnu, ale hlavní tah může probíhat i v září.

Losos keta (anglicky "chum salmon", místy nazývaný také "dog" - odtud našinci převzatý název "psí losos", Oncorhynchus keta) je druhem, který zpravidla nekoná dlouhé tahy, ale tře se často na dolních tocích řek a již záhy po vstupu do sladké vody prochází jeho tělo degenerativními změnami. Patří ke kulinářsky méně oblíbeným druhům lososů.
Stejně jako jejich další pacifičtí příbuzní (lososi čavyča, nerka, gorbuša a kisuč) i kety po vytření v řekách hynou.
Ryby, které táhnou do řek jsou dlouhé okolo 60-80 cm a váží obvykle 3-5 kg, v některých řekách okolo 7-10 kg. Lososi táhnoucí z oceánu do řek mají stříbřité zbarvení, ale již po několika hodinách či dnech pobytu ve sladké říční vodě se na jejich těle začnou objevovat svislé pruhy a fialové, modré, zelené i žluté zbarvení. Mlíčákům se navíc zdeformují čelisti a odhalují se masivní zuby, podle kterých losos dostal i své jméno "dog - psí losos".
První kety táhnou do některých řek západní Kanady a Aljašky již v červnu a červenci, ale na většině řek probíhá hlavní tah až v srpnu nebo v září, případně v říjnu. Kety táhnou obvykle ve vysokých počtech, v některých řekách dosahujících tisíců kusů. Na trdlištích (zpravidla mělké zátoky řek, pomaleji tekoucí úseky řek apod) pak dosti agresivně brání svá trdla a brzy povytření hynou.

Do jezera Crescent Lake se táhnou vytřít dva druhy lososů: 

A tyto dva lososi jsme jako úlovky opravdu i viděli.

Okolo 12,15 se před námi objevuje postarší medvědice se svým letošním mládětem. Je to jeden z vrcholů pozorování a už dopředu musím říci, že tato dvojice nám na závěr pobytu na jezeře připravila další překvapení. Medvídě je velice hravé a je vidět, že snad ani hlad nemá a jen tak si pohrává s okolními mrtvolkami či postaršími zbytky lososů. Jednu chvíli táhne i samotnou kostru lososa...
Medvědice předvede i svoji loveckou techniku, kdy za ploutev vytahuje svůj úlovek. Je to naprosto fascinující podívaná i když trvá jen 10 minut. Nezapomenutelné.

Po dalších minutách zahlédneme "black" beara a jedeme za ním jen s naší lodí, což ale dobře děláme. Je to opravdu kus a docela pěkně nám z blízka zapózuje. Vzdálenost odhaduji na 10 maximálně 15 metrů... Ani nemám na max teleobjektiv...
Asi je i dobře, že je tam jen jedna loď. Ani medvědi nejsou vůči lodím úplně imunní, i když je vidět, že jsou poměrně zvyklí a rozhodně nijak nepanikaří, pokud jsme na lodi absolutně zticha. Což bohužel někteří členové naší skupiny prostě ne a ne pochopit :(.

Za dalších deset minut dostáváme od našeho průvodce nabídku, jestli chceme vidět trdliště lososů nerka. Jasněěě! A to ještě netušíme, že kromě lososů se vykoupá v trdlišti někdo další:).
Když dorazíme do trdliště tak jsme vyzváni, abychom si na pramici stoupli, abychom tmavě rudá těla třoucích se lososů lépe viděli i mohli vyfotit.
Jeden z nás ale vratkost pramice nezvládá a shazuje našeho průvodce Mirka mezi třoucí lososy:). My ostatní naštěstí rozhoupání ustojíme, ale Mirek se pěkně koupe. Z vody kouká jen ruka s kamerou a zbytek mizí pod hladinou:). Naštěstí je zde odhaduju tak půl metru vody, ale asi je jasné, že je opravdu ale opravdu ledová. Musím říci, že po odebrání kamery se už fakt neudržím a takto jsem se nenasmála ani napamatuju!
Nicméně Mirek naštěstí má smysl pro humor a bere vše s nadhledem. Náš ranger ho ale chce hned zachraňovat a skáče do vody za ním...Žádné nebezpečí nehrozí kromě toho, že v mokrém bude Mirek fakt dlouho a okolní teplotu odhaduju na max 10°C. Nakonec i s letem nazpátek strávil v mokrém Mirek téměř 3 hodiny. Naštěstí náš průvodce měl náhradní aspoň fleesovku a tu Mirkovi půjčil, i když velikost malinko haprovala a bylo třeba trošku zatáhnout bříško. Takže fotky lososů nic moc ale Mirka máme nafocenýho fakt důkladně.

Po téměř 3 h medvědích orgií největší eufórie opadá a všichni si začínáme uvědomovat i nádherné okolí a oba průvodci nám na závěr ukazují celé jezero, které objíždíme.

Okolo 14,15 přirážíme na místě, kde jsme přistáli a už docela v klidu čekáme na naše hydroplánové taxi. Beze spěchu fotíme okolí včetně stratovulkánu Mt. Redoupt, dokumentujeme vše hromadnou fotkou a tak nějak se snažíme vstřebat neuvěřitelně intenzívní zážitky posledních tří hodin.
A to ještě nevíme co nám Doug Brewer přichystal za podívanou na cestu nazpátek!

A až v tento okamžik si uvědomuju jaké množství komárů je neustále okolo nás. Během fotícího afektu jsem to vůbec nevnímala, i když fotky medvědů následně dokazují neuvěřitelná mračna komárů všude nad hladinou...

A ještě jeden fakt oceňuji. Když jsme brzy ráno na jezero přiletěli, tak jsme na něm byli úplně sami a pár rybářů u břehu. Nyní už hladinu křižuje x dalších lodí všech možných velikostí:( Prostě vše pro nás bylo připraveno naprosto dokonale. 

Při vyhlížení našeho hydroplánu se najednou na kamenité vyvýšenině objevuje naše známá rezavá medvědice s šedivým medvídětem. Jejich zbarvení nedává možnost omylu: jsou to oni. Už mám i uklizený foťák a tak nastává poplach a snažím se co nejrychleji vše nastavit a fotit. Medvědice je od nás okolo 10-15 metrů. Intenzivní fotící dvě minuty ukončuje docela neomalený příjezd lodi s turisty, kteří se přiblíží až tak, že medvědice, sice beze spěchu, ale hned odvádí medvídě do okolního porostu. Bych zabíjela. Stačilo se přiblížit trošku opatrněji a medvědice nejevila nijakou snahu odcházet. Přišla k nám až tak blízko, že jsme se průvodců ptali, jestli je to pro všechny bezpečné...

Ve třičtvrtě na tři odlétáme z kouzelného místa, kterých už na světě moc není. Ale na nás teď čeká zážitek další neméně vzrušující. Hned po vzletu vidím, že se budeme vracet jinudy než jsme přilétali. Nejprve se objevují nekonečná hluboká údolí s řekami a vodopády sevřená příkrými svahy hor. A dále  míříme přímo na sever k stratovulkánu Mt. Redoupt. Jak jsem se později dozvěděla měli jsme původně zamířit přímo nad hlavní jícen vulkánu, ale počasí prostě už nepřálo a jak se postupně zatahovalo, tak se nad hlavním kráterem udělal mrak a nebylo by to bezpečné. I tak ale úplně zblízka, doslova z pár metrů, sledujeme obrovské ledovce na svazích sopky. Je to ohromující a strhující. Obrovská ledovcová pole jsou občas přerušena jezírky, ale jinak jsou to nekonečné ledovcové řeky mířící do údolí. Při nejbližších detailních záběrech jsou ledovcová rozvrásněná pole nádherně modrá.
Pilot ukazuje své umění a v jeden okamžik nalétává skoro v 90ti stupňovém náklonu přímo nad ledovec:). Celé divadlo trvá necelých 5 minut,
ale stálo to za to! Uaaaa.

Mt.Redoupt 3 108 m.n.m.- stratovulkán
Patří k erupčním stratovulkánům, aktivním v poslední době. Je součástí převážně vulkanického Aleutského hřbetu. Leží v pohoří Chigmit Mountains (dílčí jednotka Aleut), přímo na západ od Cookovy zátoky, na poloostrově Kenai asi 180 km (110 míle) jihozápadně města Anchorage v národním parku Lake Clark . Je vysoká 3108 m; je to třetí nejvyšší hora v oblasti, nejvyšší je Mt. Torbert, druhý Mt. Spurr. V 19. a 20. století byla aktivní pětkrát od roku 1900: v roce 1902, 1922, 1966, 1989 a 2009 . Erupce v roce 1989 chrlila sopečný popel do výše 14.000 m (45,000 stop), kde byl zachycen letadly KLM Flight 867 a Boeing 747, oba lety však bezpečně přistály v Anchorage. Popel pokryl oblast asi 20,000 km2 (7,700 čtvereční míle). Erupce v roce 1989 byla důležitá jako první sopečný výbuch, který byl úspěšně předpovězen metodou dlouhodobých seizmických událostí, kterou vyvinul švýcarský Američan, vulkanolog Bernard Chouet.
Vulkán má asi 6 kilometrů (3.7 míle) v průměru a předpokládaný objem asi 30-35 km3. Svahy vrcholového kužele jsou relativně příkré (v porovnání s vulkány obecně). Kužel je tvořen uloženinami pyroklastických proudů a lávových proudů, spočívajících na mezozoických horninách batolitu Aleutského horského pásma. Svahy jsou erodovány pohybem ledovců. Současný hlavní průduch je na severním svahu jícnu. Přítomny jsou lahary holocénního stáří, táhnoucí se až ke Cookově zátoce. Při nedávných erupcích hora produkovala převážně křemičitý andezit, basalt a dacit. Nejstarší horniny mají 890.000 let.

Opět se vracíme přes Cookův záliv zpět na naši základnu do Nikiski. Přistáváme těsně před půl čtvrtou a máme za sebou fakt nezapomenutelný den, který si uchovám v paměti opravdu dlouho. Po přeletu zálivu je krásné počasí a polojasno. Je to naprosto typické pro tuto oblast. Rychle se balíme, fotíme společně s hydroplánem a před námi je opravdu dlouhá cesta zpět do Anchorage: 300 km...
Všichni jsme ale nabití zážitky a vládne euforická nálada. Okolo 17,30 si dáváme během cesty hovězího steaka a na Mirka čeká další únavná cesta směr Anchorage.
Velice brzy ale narážíme na silnici na zákazové značky týkající se jakéhokoli zastavení a po chvilce pochopíme proč. Všude okolo na jih od Anchorage kudy jedeme doutnají či přímo hoří požáry okolních lesů. Nikdy jsem to takto naživo neviděla a takto zdevastované okolí působí hodně depresivně. Jedná se o opravdu rozsáhlou plochu a dým kouří i z okolních hor, i když nějaké velké plameny nevidíme. Vše v okolí silnice spíše doutná. Je to daň za jedno z nejteplejších lét za roky na Aljašce, kdy teplota vylezla na začátku července 2019 až na 32°C!
Do "našeho" hotelu v Anchorage dorážíme až okolo 22h a máme za sebou jeden z těch dnů, kterým se říká den D.

9.9.2019 Anchorage - Wildlife AWCC - Hood Lake - Anchorage 50x2 mil - 160 km.
Večer jsme se shodlí, že vyrazíme to zvířecí rezervace "ZOO" nedaleko Anchorage - AWCC - Alaska Wildlife Conservation Center. Měla by zde být k vidění vlastně všechna zvířata, která se nalézají v divoké přírodě na Aljašce. Vstup sice jen 16 USD, ale celá návštěva byla pro všechny docela zklamáním. Nic moc klece a asi se není čemu divit, že po včerejších medvědích orgiích v divoké přírodě jsme byli zklamáni. Skoro bych řekla, že pražská ZOO má lepší výběhy...Po asi dvou a půl hodinách, kdy bych ještě asi vydržela fotit nějaké detaily se ostatní shodli, že je to nebaví...A tak se jelo domů. Já ani neviděla všechny výběhy, protože původně byl rozchod na 4 h a tak jsem si s Janou i prohlídku naplánovala...No když už jsme sem jeli 50 mil, tak se asi mohlo vydržet až si všichni vše projdou. Už bylo hodně vidět, že jsou všichni unaveni a tak nějak, že všeho mají dost.
My s Janou jsme naštěstí aspoň vyrazili do úplně nejvzdálenější části parku k výběžku Turnagain Arm - Placer River, kde se nám podařilo sledovat několik orlů bělohlavých, kteří lovili a žrali ulovené ryby.

Po návratu do Anchorage jsem okolo 16té hodiny navštívili ještě jednu specialitku v Anchorage a to je největší hydroplánové letiště na světě na Hood Lake. Hned za tímto jezerem je mezinárodní letiště v Anchorage a tak jsme mohli z jednoho místa sledovat jak vzlítávají a přistávají jak velká dopravní letadla, tak i hydroplány. Byl to krásnej relax i vzhledem k pěknému slunečnému a docela teplému počasí, kdy bylo okolo 16°C.

Večer se s Janou rozhodneme, že navštívíme typickou zdejší restauraci a po nějakém tom trošku delším hledání jsme narazili na jackpot! 49th State Brewing Co. je naprostá klasika na pobřeží Cookova zálivu. Podnik je plný a tak dostáváme do ruky "pípátko" a slib, že se zařízení do 20 minut ozve, že máme volné místo. A světe div se vše perfektně funguje:)
My mezitím našly fakt pěkné suvenýry, které jsme ani nestihly projít...- i to patří k cestování.
V podniku se dostáváme na střešní část a máme krásný výhled na západ slunce nad Cookovým zálivem a na druhou stranu naopak na Chugach Mountains, které se tyčí za městem. Super. Moje závěrečné jídlo je typické a objednávám jaččí burger s hranolky a Colou. Klasika a nezklamala.

10. - 11.9.2019 Let Anchorage - Frankfurt - Praha - 5 320 mil - 8 500 km.
Ráno prší, je 10°C a tak už jen balíme. Odlétáme až v 16,35 a tak není žádný spěch. Ještě před odletem vyrážíme všichni do suvenýrů, které jsme s Janou včera objevili. Někdo kupuje i bundy. Mě nijak zvlášť nic nakonec nezaujalo a tak kupuju jen takový "pitominky" na památku.

Po odevzdání vypůjčeného auta se několikrát proběhneme po letišti :) než najdeme správné místo k odbavení, občas někdo válčí s váhou zavazadel, ale jinak je vše u všech už bez problémů. Akorát u mě senzor označuje přítomnost zřejmě výbušnin či drog a tak jsem krásně prohmatána :).
Let nazpátek je jedna velká nuda už proto, že je téměř celý potmě. Kromě toho se prostě i sečte únava a tak jen se tak povaluji po sedačkách. Usnout mi nejde...Jídlo je naprosto stejné jako cestou tam a jak už jsem psala, tak to si Lufthanza určitě za rámeček nedá...Jinak doba letu necelých 10 h.

V Ruzyni opět vše bez problémů, včetně zavazadel. Ale únava je už fakt velká a tak se rychle loučíme a rozjíždíme domů. Tímto děkuji Katce za odvoz domů!

Jinak pro zajímavost 10 h posun tímto směrem - kdy se den jakoby zkracuje - je daleko obtížnější pro organismus k zpracování. Obvykle se okolo poledního usíná a mě trvá přesně 7 dní než se srovnám. Obvykle se říká co hodina to den, ale u mě je to většinou o trošku kratší čas.