. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
23007
 
 Alaska na vlastní oči aneb medvědi na dosah ruky...

 

 

Alaska na vlastní oči aneb medvědi na dosah ruky...

 27.8. - 11.9.2019

Trasa našeho putování:

Anchorage - Valdez - Chitina - Kennecott Mc Carthy - Chitina - Tok - Fairbanks - Chatanika - Fairbanks - NP Denali - Wasilla - Seward - NP Kenai (Nikiski) - Homer - Nikiski - Crescent Lake - Nikiski - Anchorage.
Statistika kilometrů a zajímavých čísel:
Celkem jsme absolvovali v autě: 2 316 mil - 3 706 km.
V hydroplánu: 40 minut + 45 minut.
V letadle Praha - Frankfurt - Anchorage 2x 8 500 km - 19 hodin...
Pěšky: 64 km.
Nejnižší teplota Tok 1:00 -1°C, nejvyšší Anchorage 14:00 17°C.
Nejvyšší nadmořská výška Eielson Visitor Center NP Denali 1 200 m.n.m., nejnižší 0 m.n.m. Anchorage, Valdez, Seward...
Finanční náročnost:
Aljaška je opravdu drahou destinací a celkové náklady se vyhouply na 145 tis. Kč.

Jízda NP Denali - Eielson Visitor Center 66 míle Park Rd. 80 USD.
Let hydroplánem Nikiski - Crescent Lake - Nikiski - 605 USD.
Jízda katamaránem Seward - NP Kenai Fjords 6h - 170 USD.
Večeře 30 - 50 USD.
Ubytování 150 - 180 USD.


Video medvědice s medvídětem
Video Anchorage přílet,
Video odlet hydroplánu,
Video vzlety a odlety hydroplánu
1, 2, 3, 4

Fotogalerie - zvířata
Fotogalerie - ostatní
Fotokniha

Poté co jsem si splnila v Nepálu první dětský sen - vidět Everest na vlastní oči, jsem si na letošek naplánovala další zhmotnění druhého dětského snu. Vidět medvědy v divoké přírodě a kde jinde než na Aljašce, která je doslova rájem těchto zvířat.
Vzhledem k tomu, že jsem se začala trošku více zabývat focením, tak jsem hledala někoho, kdo by dokázal tyto dva požadavky spojit do jednoho. A výsledkem byla cesta s Mirkem Denešem a jeho agenturou Krásy světa. Cesty do těchto destinací se většinou plánují hodně dopředu a tak jsem věděla, kde letos strávím dovolenou už na konci roku 2017, kdy jsem se vrátila z Nepálu :).
Po delším přemýšlení jsem pořídila trošku kvalitnější teleobjektiv "400" tovku. A musím dopředu říct, že to byla velice dobrá volba společně s novým tělem Sony A 6300. Naprosto nedám na tento typ fotoaparátů dopustit a většinou mě z něho "lezou" lepší fotografie než z daleko dražších zrcadlovek. Hodně samozřejmě dělá volba objektivů. Já nakonec měla "krajinářský" širokoúhlý Sigma 18-35mm f/1,8 DC HSM Art (Canon), redukci Sigma MC-11 a zmíněný teleobjektiv Sigma 100-400mm f/5-6,3DG OS HSM Contemporary.

Konečně nastal den D a opět po nějaké době jsem se ocitla na letišti v Ruzyni.

27.8.2019 Praha - Frankfurt - Anchorage
Se všemi účastníky - celkem nás bylo 8 i s průvodcem Mirkem Denešem - jsem se potkala až na letišti, ale to je pro mě docela standartní postup:) a nijak mi to nevadí.
Hned od začátku jsem se seznámila s Janou Hrouzkovou a ta byla nakonec i mou spolubydlící na pokoji během celého zájezdu. Nakonec jsme byly 3 ženy a 5 chlapů:)
Odbavení proběhlo naprosto v klidu a ani jsem tentokrát nemusela vyndavat veškeré fotografické vybavení:).
Let na Aljašku je docela dlouhá záležitost celkem 8 500 km a 10 a čtvrt hodiny ve vzduchu. Protože jsme letěli s Lufthansou tak je jasné, že mezipřistání bylo ve Frankfurtu a dále jsme pokračovali dceřinnou společností Condor až na Aljašku. Pro zajímavost cena zpáteční letenky 27 000 Kč.
Časový posun je -10h a tak je docela pikantní, že se odlétá z Prahy ve "stejný" čas jako se přistává v Anchorage.
Naštěstí nebylo letadlo přes oceán plné a tak jsem si mohla sednout na samostatný dvoják a ještě k tomu k okénku. A protože se vlastně letí stále ve dne v důsledku časového posunu a bylo bezchybné počasí, tak jsem konečně měla možnost fotit z 10ti kilometrů ohromující pohledy na Island, Grónsko a Severní ledový oceán.
Co bylo docela zklamáním byl celkový servis během 8,5 h letu z Franfurktu do Anchorage. Jedny dost šílené těstoviny a před přistáním "snídaně". Když to porovnám s Emirates či Turkish Airlains tak to bylo opravdu slabounké.

Těsně před přistáním na letišti International Airport Teda Stevense v Anchorage jsme měli možnost vidět i vrcholek Denali. Nicméně rvačka u okénka na druhé straně letadla mě naprosto odradila. Ale jak se později ukázalo byla to pro nás jediná možnost jak nejvyšší horu Severní Ameriky spatřit...


Alaska
Aljaška  je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Aljaška, která leží převážně na stejnojmenném poloostrově je nejsevernějším a nejzápadnějším státem USA. Na východě hraničí s kanadským teritoriem Yukon a na jihovýchodě s kanadskou provincií Britská Kolumbie, která ji odděluje od kontinentálních Spojených států (vzdálenost Aljašky od státu Washington je přibližně 800 km). Severní a severozápadní ohraničení státu tvoří Severní ledový oceán, zbytek poloostrova a území státu je ohraničen Tichým oceánem.

Úředním jazykem je angličtina společně s 20ti indiánskými jazyky. Časový posun je -9 h (případně -10 h během letního času). Guvernérem Bill Walker.

Se svou rozlohou 1 717 856 km² je Aljaška největším státem USA, v počtu obyvatel (740 tisíc) je však třetím nejméně lidnatým státem a s hodnotou hustoty zalidnění 0,5 obyvatele na km² je na posledním 50. místě. Hlavním městem je Juneau s 30 tisíci obyvateli. Největšími městy jsou Anchorage s 300 tisíci obyvateli, dále Fairbanks (30 tisíc obyv.). Aljašce patří 8980 km pobřeží Tichého oceánu a 1706 km pobřeží Severního ledového oceánu. Nejvyšším bodem státu a zároveň celých USA je vrchol Denali (Mount McKinley) s nadmořskou výškou 6190 m v Aljašských horách. Největšími toky jsou řeky Yukon a Kuskokwim.

Na jaře 1867 Spojené státy americké koupily od Ruska Aljašku za 7,2 mil. dolarů (5 centů za hektar), což činí přibližně 90 milionů v roce 2003.
Tato koupě se později ukázala pro USA velice výhodnou z hospodářského i strategického hlediska. Otevřel se přístup k obrovskému přírodnímu bohatství – nerostné suroviny a později i ropa a zemní plyn, možnosti rybolovu, rozsáhlé lesy, kožešiny. Na Aljašce byla také objevena velká naleziště zlata, převážně okolo řek Yukon a Klondike. Na sever začaly během zlaté horečky (1897–1899) přicházet desítky tisíc kopáčů v naději, že narazí na bohaté naleziště. Populace na Aljašce se za 10 let téměř zdvojnásobila. Významným pro obchod se stal lov lososů a velryb. S objevy nalezišť ropy se rozvíjel průmysl.
Aljaška se nachází v severozápadní části Kordiller, které začínají právě na Aljašce a mají zde západovýchodní průběh. Přírodní celek Aljašky, zahrnující v orografickém členění i část kanadského území představuje rozsáhlý poloostrov s obloukem Aleutských ostrovů na západě (řetěz 150 ostrovů v délce asi 1 800 km) a horským systémem Mackenziho pohoří na východě.
Nachází se zde nejvyšší hora Severní Ameriky Denali (6 190 m n. m.). Na přírodním horském pásmu leží nejrozsáhlejší pevninské ledovce Severní Ameriky, jejichž splazy většinou dosahují k mořské hladině. Kde nejsou ledovce, pokrývá svahy i roviny arktická tundra a asi 600 tisíc km² smrkových a jedlových lesů. Na území Aljašky je rozptýleno přes 3 miliony jezer (s rozlohou nad 8 hektarů), převážně glaciálních. Reliéf Aljašky se svažuje od okrajových hor do centrálních pánví a plošin, ukloněných k západu, kterými protéká největší aljašská řeka Yukon, ústící do Beringova moře.
Pobřežní čára měří téměř 53 tisíc km. Velmi členité je tichomořské pobřeží, příliv tu dosahuje výšky okolo 6 m, v Cookově zálivu až 9 m. Právě pacifické pobřeží je často bičováno bouřemi a občas i vlnami tsunami, vznikajícími jako důsledek podmořské zemětřesné činnosti.
Téměř 5 % povrchu Aljašky je pokryto ledovci. Těch je tu asi 100 tisíc. Největší ledovce se vyskytují směrem na severozápad od Juneau. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký.
Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská.
Asi nejtypičtějšími a nejznámějšími zvířaty Aljašky jsou medvědi a lososi. Kromě toho lze potkat ale plno další zvířeny jako jsou sob polární, los aljašský, bělokur rousný, vlk obecný, svišť aljašský, bobr kanadský a další a další.
V moři lze pozorovat velryby různých druhů, delfíny a samozřejmě kosatky.

Po přistání nás čekala klasická americká procedura s imigračním úředníkem, který neustále dokola opakoval, jestli nevezeme jídlo, alkohol a drogy...Moc si neumím představit, že ten kdo by to opravdu vezl by mu řekl: Yes...Pak ještě padl dotaz na zaměstnání, kde ho u mě zaujala "laboratoř":)... ale všichni jsme prošli bez ztráty kytičky. Dokonce jsem ulovila jednu fotografii, což ale nikomu moc neradím:)
Přivítání v Anchorge na letišti nikoho nenechá na pochybách, co je největším tahákem při návštěvě Aljašky. Všude jsou vycpaná zvířata hlavních čtyřnohých hvězd Aljašky: medvěda, losa, bobra, vydry, ovce aljašská.

Anchorage
Město a námořní přístav rozkládající se na jihu Aljašky mezi rameny Cookova zálivu, nazvanými Knik a Turnagain, při úpatí Chugach Mountains. Anchorage je suverénně největším městem ve státě. S počtem obyvatel 298 610 (2012) je největším městem Aljašky. Město bylo založeno roku 1914, když k němu dorazila Aljašská železnice. V Anchorage žijí více než dvě pětiny obyvatel Aljašky.
Místo ale již před 5000 lety osídlili Athabasští eskymáci. V 18.století sem dorazili první průzkumníci z Ruska a s eskymáky obchodovali – měď, železo, ryby a kožešiny. V roce 1778 zde přistál kapitán Cook při hledání domnělé severozápadní zkratky mezi Pacifikem a Atlantikem.
V roce 1912 kongres rozhodl vybudovat zde železniční spojku se Sewardem kvůli zpřístupnění vnitrozemských nalezišť uhlí. To byl začátek rychlého rozvoje původně stanového městečka.
27.března 1964 město zasáhlo nejsilnější naměřené zemětřesení v severní Americe (a druhé nejsilnější naměřené zemětřesení vůbec) o síle 9,2 Richterovy stupnice, které totálně zničilo některé městské části a vyvolalo zničující vlnu tsunami v oblasti zálivu prince Williama. Po objevu bohatých nalezišť ropy na Aljašce v roce 1968 si v Anchorage otevřely své pobočky významné ropné společnosti, což významně podpořilo další rozvoj města.
Do Anchorage denně přilétá více než 280 letových spojení domácích a mezinárodních aerolinek.

Anchorage nás přivítalo poměrně teplým počasím okolo 17ti °C.  Kromě toho první co na letišti člověk vidí je veškerá aljašská zvířena. Vycpaná samozřejmě a občas se tvůrcům tak úplně nepovedla, ale je to působivé.
Mirek zajistil bez průtahů i naše vozidlo z půjčovny - Ford Transit, které bude naším domovem po celou dobu pobytu. A domovem skoro doslova, protože v něm strávíme denně při přesunech 3-6 h denně...No upřímně na konci už jsem ho nesnášela, protože logistika nasedání a vystupování 8mi lidí byla opravdu na palici. A zvláště, když každý vždy s sebou táhl baťoh s fotografickou výbavou...

Po celodenním cestování jsme přivítal zkulturnění v našem anchorageském hotelu Inlet Tower a vyrazili na večeři do místní hotelové restaurace. Což o to jídlo  - co jiného než losos :) - bylo výborné, ale cena mi docela vyrazila dech 45 USD. Nemalý podíl z částky tvoří "spropitné", které si ale zařízení připočítává samo a v mém případě činilo 8 USD.... Nooo hustý. Jiný kraj jiný mrav:(.
Následně jsme se ještě vydali ke Cookově zálivu a po návratu nás bez diskuze dostal časový posun a v 21 h už jsem odpadla.

28.8.2019 Anchorage - Valdez
Druhý den na nás připravil pekelnou cestu dlouhou skoro 500 km. Nutno podotknout, že na Aljašce stokilometrová vzdálenost znamená: "za rohem"...Hodně okřídlenou poznámkou se postupně stalo po dotazu kudy jedeme? 100 kilometrů rovně a pak doprava dalších 200 :)

Nyní jsme ale všichni natěšení a plni sil se vrháme na cestu v našem Fordu Tranzit. Logistika nasedání a vysedání je, jak už jsem zmínila šílená, a nešťastníci vzadu si cestu užívají z plna hrdla...:( Kromě vystupování je očistcem i prostor na zadních sedačkách a po dnešních 500 km stávkuju a dozadu posílám mladší a hlavně zdravější. Tohle by moje koleno fakt ve zdraví nedalo. Je otázkou jestli by nebyla lepší 2 auta i za cenu vyšších nákladů...

Ale zpátky k programu. Z Anchorage se vydáváme na sever po Glen Highway a hned po opuštění města nás obklopí nekonečná a nedotčená příroda údolí řeky Matanunska. Některé výhledy na údolí a okolní hory berou dech a občas nevíme, kde dříve zastavit na focení!

Dokonce potkáváme i prvního losa, ale ten rozhodně nečeká než se vykydáme z auta a je pryč. Celkově musím zpětně říci, že jsme zdaleka neměli tak velké štěstí na potkávání zvířat, jak na silnicích, tak i mimo. Holt to je prostě o náhodě, štěstí a je to o tom být ve správný okamžik na správném místě. A také platí, že pokud člověk divoké zvíře okolo silnice potká musí se chovat inteligentně a ne se vyhrnout z auta a zvíře nahánět. Naopak je třeba být úplně zticha, zůstat v autě a kochat se a fotit z auta. A to je občas pro někoho neřešitený problém....

Velkou zvláštností je jak se na Aljašce opravují silnice. Uzavírka je většinou poměrně dlouhá, čekací doba je klidně v desítkách minut. A přece všichni čekají a čekají a nikdo nešílí...Zajímavostí je také to, že semafor dělá fyzický člověk s cedulí "dva v jednom": na jedné straně je STOP  a na druhé SLOW :). Kromě toho vždy před auty jede zaváděcí vozidlo "Pilot Car folow me"...Tomu říkám umělá zaměstnanost a docela jsem hochy a jednou i dámu obdivovala jak tam stojí hodiny a hodiny.

Vzhledem k opravdu dlouhé cestě jsme do jediného nezamrzajícího přístavu na Aljašce Valdezu dorazili až k večeru a raději než ubytování jsme řešili krásné večerní světlo a jídlo:) A já poprvé i dala klasický hamburger. A můžete vzít jed na to, že to je trošku jiné kafe než u nás...:)
Kromě toho jsme měli štěstí, že i při této pozdní hodině jsme viděli naprostou klasiku rybářského přístavu a to je zpracování úlovků přímo u mola. Samozřejmostí je přehlídka TOP úlovků zavěšených na takové speciální hrazdě. Je to divadlo jednak pro turisty a jednak se i úspšní rybáři "chlubí" svým úlovkem:). Pro mě premiéra a tak jsem fotila o stošest a i si celé "představení" naplno užívala.
Další zajímavostí celého zpracování ryb je to, že se v podstatě používají jen filety a zbytek ryb se po speciální skluzavce vrací zpět do moře. A tam si pochutnávají třeba vydry. A na skluzavce mají "žrací" orgie pro změnu rackové a další ptáci.
Dalším lákadlem k focení byl samozřejmě západ slunce nad přístavem a tak jsem vyrazila s Janou a stativem a nastal fotografický lov:).

Valdez je kvůli tomu, že nezamrzá centrem distribuce ropy z aljašského ropovodu Trans-Alaska Pipeline .

Trans-Alaska Pipeline
Je to hlavní ropovod Spojených států amerických přepravující ropu z ropných polí na severu Aljašky do přístavu na jejím jihu. Byl dokončen za dva roky výstavby v roce 1977. Cena stavby byla ohromujících 8 biliónů USD! Denně přepraví maximálně 330 000 metrů krychlových ropy.

Hlavní větev ropovodu vede severojižním směrem a má délku skoro 1300 kilometrů. Průměr tubusu je 120 cm. Začíná u Severního ledového oceánu v Prudhoe Bay a končí ve Valdezu u Aljašského zálivu. Prochází některými aljašskými obcemi, například Wisemanem, Bettlesem, Livegoodem, Foxem, Fairbanksem a Glennallenem.

Stavba ropovodu v této řídce osídlené oblasti čelila řadě obtíží, mimo jiné bylo potřeba překonat tři horské hřebeny, aktivní zlomy, dlouhé úseky s nestabilním permafrostem, mnoho potoků a říček. Také bylo třeba brát ohled na aljašský ekosystém, na migrační cesty sobů a losů.

Exxon Valdez - největší ekologická katastrofa
Obří ropný tanker Exxon Valdez ztroskotal nedaleko od Valdezu u Aljašky 24. března 1989. Plul tehdy pod vlajkou USA a patřil společnosti Exxon. Na vodu byl spuštěn jen dva a půl před roku nehodou, v říjnu 1986.
Vyplul z aljašského přístavu
Valdez 23. března 1989 ve 21:12 a směřoval do Long Beach v Kalifornii. Na jeho palubě bylo asi 55 milionů amerických galonů (210.000 m3) ropy. Krátce po půlnoci na 24. března tanker v zálivu Prince Williama narazil do korálového útesu, když se vyhýbal ledovcům. Do moře se poté vylilo na 40.000 až 100.000 tun ropy.
Kapitán Joseph Hazelwood byl v roce 1991 shledán vinným ze zavinění nehody z nedbalosti; nepodařilo se prokázat podezření, že by během plavby pil alkohol. Odsouzen byl k pokutě 50 000 dolarů a k 1000 hodinám veřejně prospěšných prací.
Zasaženo bylo na 2000 kilometrů pobřeží a 28.000 km2 oceánu. Nehoda měla za následek
smrt 250.000 mořských ptáků, 2800 mořských vyder, 300 tuleňů, 250 orlů či 22 kosatek a miliardy jiker lososů a herinků. Ropa také znečistila celé pobřeží a zapříčinila zničení většiny planktonu v oblasti. .
Likvidace následků se účastnilo více než 11 tisíc lidí. Stála asi 2 miliardy dolarů. Havárie také způsobila ekonomický kolaps nedalekého na rybolovu závislého města Cordova.
Po nehodě tankeru Exxon Valdez přijal v roce 1990 americký Kongres zákon proti znečišťování pobřežních vod USA ropou, který mimo jiné zavedl od roku 2010 povinnost dvojitého trupu pro tankery v amerických vodách.

29.8.2019 Valdez - Chitina
Po noci ve standartním hotelu se stejně standartní snídaní se vydáváme na další cestu. Směr Chitina.
První zastávkou je ledovcové jezero Valdez Glacier Lake, které je krásně ukryté mimo hlavní cestu nedaleko Valdezu. Je celé pokryto plujícím ledem a zvláště detaily ledovců s dokonalým odrazem na nehybné hladině jsou velkým lákadlem a já nemohu odolat. Sice se nám do focení chvilku pletou jiní turisté na kajacích, ale naštěstí docela rychle mizí:) Bohužel nám trošku nepřeje světlo ve smyslu hlavně směru, ale jinak je to vlastně první setkání s opravdovými ledovci.
Další rychlozastávka je na focení více jak stometrového vodopádu s názvem Horsetail Falls. Je to taková komerční atrakce u silnice:)
Polykáme další a další kilometry tentokrát poněkud monotónní krajiny plné smíšených lesů aljašského smrku a listnáčů. Je zajímavé, jak nesmírně tvrdé podmínky aljašského podnebí tvarují stromy do co nejúspornější podoby.
Konečně se krajina trochu mění a stoupáme do Thomson Passu 855 m.n.m., kde se objevuje krásná barevná krajina plná červených brusinkových keříků ale i rozlehlých panoramat okolo Passu. Na jednom parkovišti potkáváme i sysla Parryova, který je na Aljašce poměrně běžný.
Po chvilce pokračujeme a já jsem hodně natěšená na první aljašský ledovec, který uvidíme: Glacier Wothington. Na několik desítek minut nás zastaví uzavírka na silnici, protože na Aljašce opravují cestáři jak diví:) A času, času mají fakt dost.
Hurrá! Odbočka k ledovci Worthington! Konečně se trošku protáhneme, protože každodenní sezení v Transitu je pro mne docela ubíjející.
Bohužel jdeme maximálně pár stovek metrů a upřímně musím říci, že na mne čeká zklamání. Čekala jsem óóóbrovský ledovec a před námi je zbyteček kdysi asi masívního ledovce, který ale opravdu hodně roztál.
To se dá říci skoro o všech dalších ledovcích, které jsme na pevnině viděli. Když jsem si pustila nějaké záběry na Youtube, tak všechny pevninské  a asi ne jen pevninské ledovce na Aljašce ustoupily o stovky metrů ne-li kilometry:(. Ale musím přiznat, že já mám trošku zkreslené představy o ledovcích z Nepálu, kde byly ledovce opravdu ohromující.
Další raritkou jsou na Aljašce Highway a naše Richardson Highway nijak nevybočuje: často před sebou vidíte desítky kilometrů rovné dálnice bez jakékoli zatáčky. Maximálně se dálnice "vlní" horizontálně. A na jedno takové pěkné místo na horizotu jsme také  narazili a samozřejmě se pokusili o působivé fotografie:). Bohužel nám úplně nepřálo počasí s oparem, ale i tak je to exotický pohled.

Závěr cesty jsme si zpestřili návštěvou "kafébaráčku", kde na nás čekal první baribal na vlastní oči. Sice jen vycpaný ale byl první a to se počítá:) A mezi námi měl teda velký úspěch, že ani cedule "NESAHAT" nezabránila mnoha objetím:)...

Chitina je malinké historické městečko spíše vesnička o pár baráčkách. Na nás čeká historický hotýlek Gilpatrik´ s Chitina postavený na permafrostu. Je to věčně zmrzlá půda, která ale samozřejmě v létě na povrchu trochu rozmrzá a hýbe celou budovou. Budova byla postavená v roce 1914 a jako hotel se používá od 50.let minulého století. A nutno říci, že je jasně vidět, že majitelé jsou na tuto historii hodně hrdi.Celá budova je dřevěná což zřejmě napomáhá vyrovnat se s pohyby permafrostu.
V hotelu strávíme 2 noci, tak jsem zvědavá jak bude ubytování vypadat. Čekají na nás malinké ale útulné pokojíky, kde se potkává historie společně s renovací. Nicméně mě to docela vyhovuje a to nemluvím o výborné domácké kuchyni:).

30.8.2019 Chitina - Kennecott - Chitina 120 mil - 192 km
Dnešní program vypadá přívětivě aspoň co se týče kilometrů. Necelých 200 km vypadá nevinně, nicméně my je absolvujeme po hodně nerovné šotolině a prach leze do auta všemi póry...Nejvíce to odnáší hlavně kluci na zadních sedadlech, kdy na nerovnostech doslova lítali na sedadlech do stropu...Rychlost okolo 50 km/h a i to bylo občas moc.
Odměněni jsme krásnými obrázky okolo sebe. Množství jezírek s nádhernými odrazy okolních hor či lesů. Docela pohádka na focení.

Na to, že se pohybuje v NP Wrangell - St.Elias tak máme docela velká očekávání co se týče divokých zvířat: losů, medvědů a dalších. Bohuželje ale realita,že během celého cestování jsme více méně měli na divokou zvěř smůlu. A dneska vidíme jen velké množství divokých králíků a veverek:(.

Národní Park Wrangell - St.Elias
Národní park Wrangell-St. Elias je rozlohou největší národní park ve Spojených státech amerických. Leží na jihovýchodě Aljašky, v blízkosti hranice s Kanadou. Východně na park navazuje kanadský národní park Kluane. Park tvoří Wrangellovo pohoří, západní část pohoří sv. Eliáše a východní část pohoří Chugach Mountains. Společně s okolními parky  je součástí světového přírodního dědictví UNESCO pod společným názvem Kluane/Wrangell–St. Elias/Glacier Bay/Tatshenshini-Alsek.
Oblast má jeden z nejvyšších horských reliéfů na světě. Devět hor v národním parku náleží mezi 16 nejvyšších ve Spojených státech. V pohoří sv. Eliáše leží nejvyšší hora národního parku Mount Saint Elias (5 489 m), současně druhá nejvyšší hora Spojených států a Kanady. Ve Wrangelově pohoří se nachází aktivní sopka Mount Wrangell (4 317 m). Je to jedna z největších štítových sopek na světě. Sopka leží asi 330 km od města Anchorage a její rozměry jsou opravdu ohromující. Základna sopky má cca 30 km v průměru, vrchol tvoří sněhem vyplněný kráter (kaldera) a průměru 4 až 6 km a hloubce jeden kilometr.Z dalších známých nejvyšších hor zde leží Mount Bona (5 029 m), Mount Blackburn (4 996 m) nebo Mount Sanford (4 949 m).
Dále se na území parku nachází Malaspina Glacier (3 900 km²), největší piedmonstký ledovec v Severní Americe, Hubard Glacier, s délkou 122 km jeden z nejdelších ledovců na Aljašce a Nebesna Glacier (85 km), nejdelší údolní ledovec na světě.
Ledovce a ledová pole nacházející se v parku se stala domovem pro medvědy grizzly, tuleně, soby karibu, losy, vlky, rosomáky a mnoho dalších druhů volně žijících živočichů.
Kvůli své obrovské rozloze je park Wrangell jen velmi obtížně dostupný, do jeho nitra vedou pouze dvě špatně zpevněné a poměrně nebezpečné silnice – McCarthy Road a Nabesna Road, každá o délce asi 100 kilometrů. Odlehlost parku však má i své klady, není totiž zasažen masovým turismem, uchovává jedinečnou přírodu a jeho návštěvnost je až desetkrát nižší než v Národním parku Denali.

Po pár kilometrech přijíždíme k řece Kuskulana a nad ní a soutěskou, kterou se řítí, se tyčí zbrusu nový most. Na nic nečekáme a snažíme se ulovit co nejlepší záběry ze všech možných úhlů a pozic.

Další cesta je poměrně zocelující a šotolinová cesta se spíše zhoršuje a je čím dál nerovnější. Po třech krušných hodinách dorážíme k mostu přes řeku Kennicott a za něj už dále nemůžeme. Je třeba si zakoupit "permit", který jednak umožní vstup dále a zároveň se tím platí lístek do rozhrcané dodávky, která po uzounké písčité cestě zamíří do městečka McCarthy. Tam po krátké zastávce přistoupí další turisté a v prachu se suneme a to doslova do Kennecott Mines - měděného dolu, který naplno fungoval v letech 1911 - 1938.
V dole máme rozchod na 3 hodiny než se vydáme k návratu. Mezi mostem a dolem jezdí "schuttle dodávky" v asi hodinovém intervalu a člověk může nazpět nastoupit do jakékoli volné.

První, co mě zaujme je samozřejmě 43 kilometrů dlouhy Kennicott Glacier. Trošku mi to připomene Nepál. Je to v těchto místech klasický pískem a hlínou pokrytý ledovec, kdy na první pohled neznalého vůbec nenapadne, že se o ledovec jedná...Vzniká na nejvyšší hoře Mt.Blackburn (4 996 m.n.m.) Wrangellova pohoří. Jedná se o zerodovaný štítový vulkán.
Bohužel máme smolíka, že přímo proti nám pálí sluníčko a ledovec stejně jako Mt.Blackburn za ním kloudně vyfotit nejdou. To mě fakt mrzí:( Museli bychom zde být ráno a ne odpoledne. Nedá se nic dělat kocháme se jen na vlastní oči.

Následně si jdeme prohlídnout bývalý měděný důl. Bohužel celá historická památka je v dezolátním a katastrofálním stavu bez jakékoli údržby a dokonce se z hlediska bezpečnosti uvažovalo o celkovém stržení všech budov. To se sice nestalo, ale celé městečko se pokud se nic nezmění nezadržitelně blíží k tomu, že spadne samo...
Já tak úplně na tento typ památek nejsem, ale je to historická součást Aljašky a určité kouzlo to má i pro mne. I když já bych šla radši na tři hodiny na vycházku na ledovec, což je mimo jiné také možné. A lze zařídit.

Kennecott Mines
Doly Kennecott je opuštěné důlní městečko ležící na jihovýchodě státu v blízkosti kanadských hranic, v Národním parku Wrangell-St. Ellias. Nejbližším městem je McCarthy. V Kennecottu se zpracovávala ruda z okolních měděných dolů, fungoval v letech 1911–1938 (s krátkou přestávkou v roce 1932). Roku 1986 byl zařazen na seznam Národních historických památek Spojených států amerických.
V létě roku 1900 spatřili dva zlatokopové, Jack Smith a Clarence L. Warner „zelenou plochu v místech, u nichž nebylo pravděpodobné, aby se na nich nacházela travnatá louka“. Ukázalo se, že zahlédli malachit, který se zde vyskytoval společně s chalkocitem. Nezávisle na nich, jen o několik dní později, objevil chalkocit ve stejných místech i geolog Artur Coe Spencer.
Ve stejné době hledal na Aljašce investiční příležitost důlní inženýr Stephen Birch. Měl finanční podporu rodiny Havemeyerů a dalšího investora, Jamese Ralpha. Roku 1901 místo navštívil a poté, co strávil měsíce mapováním a odběrem vzorků, potvrdil, že oblast Bonanza patří, nebo alespoň v dané době patřila, k největších známým nalezištím mědi na světě.
Do roku 1905 se Birchovi úspěšně podařilo vyřídit veškeré právní záležitosti a mohl začít shánět finance potřebné k rozvoji oblasti. Podařilo se mu opatřit přes 30 milionů dolarů, které byly použity k výstavbě železnice (jež byla započata roku 1907), která spojovala Kennecott s městem Cordova, z něhož navazovalo spojení parními loděmi do dalších států USA, a také k rozvoji samotného městečka Kennecott.
Ke Kennecottu náleželo pět dolů: Bonanza, Jumbo, Mother Lode, Erie a Glacier. Poslední z uvedených byl důl povrchový a těžilo se z něj pouze v létě. Bonanza a Jumbo se nacházely ve vzdálenosti 4,8 km od Kennecottu, na horském hřebenu Bonanza. Důl Mother Lode ležel na východní straně hřebenu a Erie byl umístěn 6 km na severozápad, nad ledovcem Root (anglicky Root Glacier). Doly Bonanza, Jumbo, Mother Lode a Erie byly propojeny tunely. Ruda z dolů byla svážena vozíky, jejichž trasa končila v dolech Bonanza a Jumbo. Z Kennecotu byla následně převážena po 315 km dlouhé železnici zvané Copper River and Northwestern Railway (CRNW) do města Cordova.
První vlak naložený rudou vyjel roku 1911. Vrchol produkce nastal v roce 1916, během nějž byla vyprodukována ruda v hodnotě 31,4 milionů dolarů.
Ve 30. letech 20. století se zásoby rudy již velmi ztenčily. Roku 1929 byl zavřen důl Glacier. Následovalo zavření dolu Mother Lode v červenci 1938, v září tohoto roku byly uzavřeny i zbývající tři doly, Erie, Jumbo a Bonanza.
Poslední vlak opustil Kennecott 10. listopadu 1938, čímž se z Kennecottu stalo město duchů.
Koncem 60. let byly učiněny pokusy o vytěžení zbylých zásob rudy, přičemž přeprava by probíhala letecky. Z důvodu vysokých nákladů byl tento pokus nevýnosný.

Po třech hodinách se drze narveme fronta nefronta do první pendlující dodávky, která vyráží směr most přes řeku Kennicott odkud jsme vyrazili. Snad máme jako omluvu, že před námi je ještě 60ti mílová pekelná cesta do Chitiny...:) Po celý den je až překvapující teplo a docela máme dost. Na zpáteční cestě už stavíme jen u dřevěné železnice a snažíme se skrývat do auta před všudypřítomným prachem. Uf.

Po včerejším hamburgru si v hotelové restauraci k večeři dávám jen velice hustou polívku. Nicméně si lze objednat velkou porci a to využívám. A je nutno říci, že všechny polévky všech různých druhů i chutí byly na Aljašce fakt dokonalé! Mňam.

Večer nám zpestřil nádherný los, který vyšel z lesa nedaleko prosklených oken restaurace. Bohužel jeden náš kolega neudržel nervy na uzdě a vydal se ho nahánět a tak ostatní utřeli:( A přišli o nádhernou podívanou...
Nutno říci, že pokud člověk zachová klid, nehýbe se a je ticho tak místní divoká zvířata se člověka víceméně nebojí, protože ani nemají důvod. Nikdy nebyla v parcích lovena a člověka berou jako součást ekosystému.

31.8.2019 Chitina - Tok 190 mil - 300 km.
Poprvé během našeho pobytu se zkazilo počasí a odjíždíme - vlastně stejnou cestou jako jsme přijeli ale opačným směrem - z Chitiny za deště. Naštěstí během pár kilometrů ustává a tak na Liberty Falls je sice zataženo a neprší. Trošku se zdržíme, řekla bych až zbytečně moc, protože v tomhle počasí to prostě ani stativ nezachrání a světlo není...

Konečně pokračujeme a opět zastavujeme v "Café" u baribala:) Řekla bych že závislost některých účastníků na pressu je až přehnaná...Já se v každé cizí zemi snažím naplno vnímat a vstřebávat místní zajímavosti a krásy a ostatní pozemské věci mě moc nezajímají. Klasicky je to u mě také s jídlem. Naprosto bez problémů si vystačím s polopenzí a potřeba jíst každé dvě hodiny - ano i takový člen se našel v našem zájezdu... - mě přijde naprosto sobecká vůči ostatním a zcestná. Ale holt každý z nás jsme jiný a 8 lidí ve skupině je až moc.

Následuje zastávka na jakémsi vrakovišti letadel, což moc nechápu, protože je jasné, že dnešní cesta je fakt dlouhá...Ale tak každému se líbí něco jiného.

Konečně po chvilce - pár desítkách kilometrů - rozumná zastávka nad nádherným ostrohem nad řekou Cooper River. Moc pěkná záležitost s nádherným výhledem do krajiny!

Polykáme další a další kilometry, ale cesta ubíhá zoufale pomalu. Další zastávka je na rozcestí, kde se dáváme doprava (zleva jsme přijeli do Chitiny dva dny nazpátek) po další pauze na kafe, čůrání, tankování a já nevím co ještě...Konečně vidím v suvenýrech i pravý medvědí dráp, ale cena mě odrazuje 160 USD. No kdybych bývala věděla, že si ho nakonec koupím za 170 USD :)) tak bych si ho bývala koupila tady. Ale na kdyby se jak známo v životě nehraje....

Neustále střídavě poprchává, prší, svítí sluníčko a hlavně se hodně ochladilo. Zastavujeme ještě na pár výhledech do krajiny, ale počasí nám prostě nepřeje a tak pořizuji jen dokumentární fotky, ale není to žádná hitparáda. Jedinou vyjímkou je krásné přírodní jezírko obklopené smrky v různém stavu a velikosti.
Následně šplháme na Mentasta Pass 742 m.n.m., kde i přes ne příliš vysokou nadmořskou výšku je fakt frišno a fučí studený vítr. Opět se pokoušíme o krajinářské fotky, ale bez světla se člověk může rozkrájet a žádná sláva to stejně není.
Jediné v čem se dnes a pak to platí i dále velice zdokonalují je výměna objektivů - širokoúhlého krajinářského a teleobjektivu. Důvod je jednoduchý mám jedno výrazně lepší tělo - Sony 6300 - a prostě se vyplatí si takto hrát. I když je to otrava a do budoucna vážně přemýšlím o dalším kvalitním těle fotoaparátu.

Konečně dorážíme do Toku a po chvilce hledání jsme v krásné srubové osadě uprostřed lesa, kde budeme nocovat. A jak se později ukáže je to výhra jak v loterii.

Už od začátku zájezdu se diskutuje kdy bude a jaká polární záře - Aurora Borealis, což je odborný termín pro polární záři na severní polokouli. A na dnešek je předpovídána velice silná až 5-6 stupňů na stupnici intenzity, která je podobná jako pro zemětřesení v rozsahu 1-10. Jediné co nám teď kazí radost je, že po celý den je zataženo a prší. A proto, aby byla dobře vidět polarní záře jsou třeba tři základní podmínky: jasno, intenzita polární záře okolo stupně 5 a pobyt na místě s co nejmenším světelným smogem. My zatím splňujeme podmínky 2, ale pevně doufáme, že se do večera vyjasní.

Aurora Borealis
Polární záře je souhrnný název pro světelné úkazy nastávající ve vysoké atmosféře ve výškách od 80 do 100 km, nejčastěji kolem 100 km (v ionosféře – oblast vysoké koncentrace iontů a volných elektronů), někdy zasahující i do výšek několika set km. Je to jeden z hlavních jevů vesmírného počasí. Běžně se vyskytují v polárních oblastech (jižní záře – aurora australis, severní záře – aurora borealis), zatímco ve středních zeměpisných šířkách a zejména v tropech jen výjimečně.
Jméno polární záře Aurora Borealis je složeno ze jména římské bohyně úsvitu Aurory a řeckého pojmenování severního větru Boreas
Jak vzniká polární záře?
Na Slunci vznikají vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. U těchto skvrn vznikne jedna masivní protuberance (erupce). Mrak částic slunečního větru tvořený protony, elektrony a alfa částicemi (plazmoid) letí vesmírem (rychlostí řádově 0,1 % rychlosti světla), a pokud se na své cestě setká s magnetickým polem Země, tak ho ono pole většinu odrazí dál do vesmíru, ale část ho zachytí a stáčí po spirálách směrem k magnetickým pólům Země. Tam sluneční vítr interaguje s atmosférou a vzniká polární záře.
Sluneční vítr, který se ve velkém množství uvolňuje při slunečních erupcích, jež jsou způsobován