. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
89991
 
 Tenerife aneb lanovkou na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide...

 

 

 Tenerife aneb lanovkou na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide 3 718 m.n.m...

28.9. - 5.10.2018

Galerie Pico de Teide

Galerie celého zájezdu

Galerie Loro Park

Fotokniha

Po docela náročné dovolené do Nepálu v loňském roce, kterou trošku odnesla moje kolena jsem se rozhodla, že letošní bude pravým opakem. A to opravdu "dovolenou na zotavenou" a že v tomto roce zkusím dát zdravotně do kupy.
Do nejužšího výběru se nakonec dostaly 2 exotické destinace: Dubaj a Tenerife.
A asi nikoho u mě nepřekvapí, že vyhrála nádherná příroda a neuvěřitelně pestrý ostrov: Tenerife.
Na Kanárské ostrovy jsem se paradoxně během cyklistické kariéry nedostala a tak nyní uzrál čas:).
V mém případě je asi jasné, že jsem se rozhodla pro poznávací zájezd, protože ležení u bazénu někde v hotelu by mě fakt zabilo...
Jediné co bylo otázkou, jestli si poznávací program organizovat sama, čemuž trošku brání mizerná znalost jazyků..a nebo jet s cestovkou. Důvodem proč jet s cestovkou byla zkušennost, že prostě pokud někdo - průvodce - organizuje poznávání něčeho co dokonale zná, pak klienti vidí daleko víc než když vše musí hledat a organizovat cestování po cizí destinaci. Samozřejmě je záporem velká skupina a může se stát, že třeba ostatní tak úplně nesednou. Co se týče náplně zájezdu, tak jsme měli opravdu hodně volné ruce a mnoho zajímavostí se dalo vybrat z nabídky v rámci fakultativních výletů. Všechno má prostě svoje klady a zápory a každý si vybere co mu víc vyhovuje.

Nakonec jsem jela s cestovkou Redok a asi jediným zádrhlem, který mi opravdu vadil bylo to, že se v rámci výletů slučovalo několik cestovek a to bylo opravdu přes čáru a hlavně jsme tuto informaci dopředu neměli.
Druhou věcí, která mi úplně nesedla bylo to, že se naprosto nesmyslně občas spěchalo a člověk si tu neuvěřitelnou nádheru tohoto ostrova nemohl vychutnat. A v mém případě i nafotit.
Na druhou stranu jsme za 6 dní viděli skoro vše důležité a zajímavé co na ostrově je. A průvodkyně Lucka Viková byla jedním slovem dokonalá!

Poté co padlo rozhodnutí jet na Tenerife bylo dalším oříškem vybrat termín. Z mého hlediska bylo nejdůležitější počasí co se týče focení a pak dále jsem chtěla jet ještě v době, kdy je na ostrově opravdu teplo.
Rozhodnutí nakonec padlo na konec září, kdy jsou splněna všechna moje kritéria a k tomu je nejteplejší Atlantský oceán za celý rok. Dopředu mohu prozradit, že to byla volba skoro dokonalá:)
Pro informaci teplota v noci 22°C, ve dne 27°C, ráno skoro jasno a postupně se zatahovalo jak padala oblačnost daná vlivem pasátů z Atlantského oceánu.

28.9.2018 Odlet 12:00 Ruzyně Terminál 2
Opět musím moc poděkovat Barče za odvoz na letiště a vlastně poprvý jsem se dostala na terminál 2, který je věnován odletům po Evropské unii.
Brzo jsme se dali dohromady s ostatníma účastníkama zájezdu:) a jediné co neklaplo byl slíbený delegát, který jaksi vůbec nedorazil...Nicméně to žádný problém nebyl a v pohodě jsme se všichni odbavili. Následně nám pak volal zpětně...
Na palubě letadla jsme se potkali s Jaroslavem Navrátil kapitánem Davis Cupového týmu. A stejně tak jsme s ním letěli nazpátek, kdy jsem náhodou seděla vedle něj a moc pěkně jsme si popovídali o sportu:)

Po necelých 5,5 hodinách a 3 700 km letu, kdy jsme dokonce obdrželi od Travel servis 2x i nějaké to jídlo a pití, jsme přistáli na letišti Tenerife South.
Druhé letiště na Tenerife na severu se nazývá Los Rodeos a je bohužel velice známé nejhorší leteckou katastrofou v historii.

Co se tehdy 27.3.1977 na Tenerife na letišti Los Rodeos stalo?

Největší letecká katastrofa v historii letectví nastala, jak to tak bývá, souhrou několika na sebe navazujících okolností, vlivů a nedorozumění.
Vše odstartovala bomba na sousedním ostrově Grand Canaria v Las Palmas která způsobila, že veškerý letecký provoz nad Kanárskými ostrovy byl přesměrován na malé letiště v horách na Tenerife Los Rodeos.
Tam byla přesměrovány i dva Boeingy 747, které byly v dané době jedny z největších letadel a bohužel byla i plně obsazená. Byly to Boeingy KLM 4805 a PANAM 1736, které pilotovali kapitáni Jakob van Seiten a Viktor Grubbs.
Kvůli rozměrům letiště Los Rodeos byly oba Boeingy přinuceny se na start přesunout pojížděním po startovací v protisměru a pak teprve vzlétnout po obratu na konci dráhy.
První pojižděl holandský KLM a ten také dojel na konec dráhy a otočil se. Mezitím za ním pojížděl americký PANAM. Holandský kapitán začal vzlétat i přesto, že neobdržel povolení ke vzletu a neslyšel kvůli interferenci ve vysílačce hlášení amerického letadla, že ještě pojíždí na dráze...
Při vzletu následoval střet, při kterém zahynulo neuvěřitelných 583 lidí!
K následkům přispělo i to, že holandský kapitán před vzletem natankoval plné nádrže, aby ušetřil čas na Las Palmas, protože mu končil čas povolený pro pilotování letadla v jedné směně. Další zásadní okolností se stalo, že letiště Los Rodeos leží v horách pod sopkou Teide a na letiště padla neproniknutelná mlha s dohledností pouhých 800 metrů a letadla se neviděla ani navzájem a ani je neviděl dispečer z řídící věže.

Hned v příletové hale na nás čeká naše delegátka Lucka Viková a hlavně krásný teplíčko 26°C oproti 10ti stupňům u nás.

Po asi hodince v autobuse při přesunu z letiště Tenerife South do naší základny Puerto de la Cruz, která je plné všech možných informací se dostáváme do 4 hvězdičkového hotelu Turquesa Playa. Upřímně jeho úroveň odpovídá spíše 3 hvězdičkovému hotelu. A toto vůbec nesouvisí s faktem, že mi nefungoval zámek na dveřích a musel být vyměněn. Co mě překvapilo bylo, že nemá elektronické zámky, což měl ve Slovinsku v Postojne i mnohem skromnější hotel...
Na druhou stranu je personál opravdu ochotný a cokoli bylo potřeba bylo v krátké době opraveno či zařízeno což platí třeba i úklid pokoje.
V pokoji je jen základní a hodně použité vybavení, což mě opravdu zarazilo...Daleko lepší je koupelna s veškerým maximálním vybavením včetně vany :). K vybavení patří i centrální klimatizace, kterou můžu regulovat 3 stupni. Používala jsem ji přes den, kdy jsem byla pryč a v noci měla dokořán otevřené dveře na balkón. Super.

Docela nepochopitelné je pro mne, že hotel nemá pro své klienty bezplatnou Wifi, což je teda standardem u daleko horšího ubytování všude. Mě to nevadí, protože mám tarif s internetem zadarmo, ale hodně mě to zarazilo...
Můj pokoj je tak trochu VIP - jednolůžkový s příplatkem - je v posledním patře a mám nádherný výhled na sopku Pico de Teide přímo z balkónu! Ve stejném patře je i terasa úplně nahoře a mám výhled přímo na Atlantik. Oboje maximálně využívám k focení. Nádhera!

Zaplacenu mám polopenzi a jídlo je musím říci luxusní v neuvěřitelném množství, pestrosti s přihlédnutím jak k tradičním evropským jídlům tak specialitám ostrova.
Asi největší pochoutkou se pro mne stala místní "bramborová" specialita "Papas Arrugadas", které se podávají s dvěma omáčkama "mojos": zelenou a červenou. Mojo rojo, neboli červená omáčka, se připravuje z paprikových lusků, chilli, šafránu, feferonek, česneku, olivového oleje a octa a podává se k masu. Mojo verde, zelená omáčka, s petrželkou, olivovým olejem, kmínem a koriandrem se servíruje k rybám. Brambory jsou vařené ve slupce v mořské vodě až do odpaření a mají tak zvrásněný solí pokrytý povrch. To byla velká dobrota!
Dalším překvapením pro mne ale je, že k večeři není ani základní nápoj - voda - zdarma a tak trochu je z ubytování vidět, že se snaží vydělat na všem.

Hned se snažím seznámit s okolím hotelu a tak nějak vyzvědět, kdy a kde je západ slunce:), protože v hlavě mám jako jeden z cílů právě focení západu slunce nad Atlantikem...Bohužel se časem přesně trefuje do večeře tak buď budu mít hoňku anebo půjdu jako poslední...Čas T je 19,45 - 20,15.

29.9.2018
Budíček jsem si tak nějak nastavila každý den na 7 hodin, protože pokud hned v 7 hodin vyrazím na snídani, tak se pak stíhám vrátit do pokoje na focení svítání. Přímo z pokoje přede mnou ráno defiluje Teide ve všech možných odstínech a barvách.
Čas T 7,45 - 8,15
.  Krásné divadlo, které si nechci nechat ujít. Vyjímkou jsou fakultativní výlety, kdy jsme 2x vyráželi ještě za tmy a snídaně byla už v 6 hodin.
První den se rozkoukávám co a jak a protože úvodní informační schůzku máme až v 9,30, tak vyrážím hned po snídani na pláž Playa Jardín, kterou máme asi 300 metrů od hotelu.

Playa Jardín
Její jméno v překladu znamená 'zahradní pláž'. Tato pláž se stala známou teprve potom, co přírodní architekt Cesar Manrique vedle této pláže v 70. letech vytvořil park. Tahle tropická zahrada s tropickými rostlinami je pro normální lidi zdarma přístupná. Tahle nádherná přírodní zeleň mění své pláži tvář. Také na východě centra města Puerto de la Cruz  tento architekt vytvořil nádherné bazény, Lago di Martianez.
Playa Jardín je městská pláž s černým vulkanickým pískem, rozdělená na tři úseky: Playa del Castillo, Playa del Charcón a Playa de Punta Brava. Pláž je vybavená postranním vlnolamem, který ji chrání před vlnami.
Pláž má veškeré sociální zařízení zdarma a co jsem ocenila ani tu není moc lidí.


Jako správný suchozemec bez moře jsem netušila vůbec co znamenají vyvěšené vlajky na pláži...My měli neustále červenou...
Zde je objasnění co a jak :):
Červenožlutá
Červenožluté vlajky ohraničují místo, které je pod dohledem plavčíků. Tady je nejbezpečnější místo pro koupání.
Bíločerná kostkovaná
Bíločerná vlajka označuje místo vyhrazené pro vodní stroje jako jsou lodě, surfy, čluny, skútry a další. Pro vlastní bezpečí se při plavání těmto místům vyhněte.
Červenobílá kostkovaná
Označuje stav krajního nebezpečí a evakuaci pláže. Lidé by měli okamžitě opustit vodu.
Žlutá
Označuje mírné nebezpečí. Koupání se nedoporučuje nebo jen se zvýšenou opatrností. Vlny nebo vodní proudy jsou střední velikosti.
Červená
Označuje vysoké nebezpečí. Může být vyvěšena, když jsou kupříkladu nebezpečně vysoké vlny nebo silný proud. V řadě zemí nahrazuje dvě červené vlajky a znamená zákaz vstupu do vody. Tam, kde se používají dvě červené vlajky, ale do vody můžete. Jen se doporučuje extrémní opatrnost a zůstat ve vodě maximálně do výšky hrudi.
Dvě červené
Pláž je zavřena pro veřejnost. Hrozí extrémní riziko. Koupání je zakázané.
Zelená
Koupání je doporučeno. Panují příznivé podmínky.
Fialová
Pozor. Ve vodě se nachází nebezpeční živočichové jako medúzy, žraloci, rejnoci a jiné nebezpečné ryby.
Žlutá s tečkou
Zákaz používání surfů a jiných vodních plavidel.
Bílomodrá
Prostor vyhrazený pro potápěče. Počítejte s jejich přítomností a buďte opatrní.

A protože jsem nevěděla nic tak jsem se vydala bez obav do oceánu:) Během minulého dne jsem se seznámila s milým manželským párem z našeho zájezdu a tak oni nyní hlídali věci mě - přece jen jsem měla s sebou kompletní fotografickou výbavu...A naoplátku já pak hlídala jim.
Nutno říci, že se opravdu skoro nkdo nekoupal a většina zůstávala u břehu jen tak do pasu. Vlny byly odhadem 1,5 metru vysoké a bylo docela oříškem se přes ně dostat dál do oceánu, aby si člověk zaplaval. Přesněji ti chce určitou techniku a tu samozřejmě nemám...Velice příjemná byla ale teplota a to 23°C.
Když jsem se konečně dostala dále do oceánu, tak to bylo nádherné koupání v obrovských vlnách, kdy člověk vždy zmizi dole a následně se dostane až na vrchol vlny. Náááádhera! Slanost naštěstí celkem přijatelná.
Sranda nastala když jsem vylézala ven, protože člověk má vlny za sebou a vlastně nevidí přesný okamžik nárazu a ani velikosti...Bohužel na dně jsou velice nestabilní a docela velké kameny a tak jsem byla ráda když jsem byla venku bez újmy především na mém  nejistém pravém koleni.
Pravda je, že následně jsem opravdu několikrát viděla jak se koupající pod nárazem vlny pěkně projeli po bříše po dně...

Naprosto fascinující byly pro mne vlny Atlantického oceánu rozbíjející se o břeh či ochranné valy. Prostě fotografické orgie, kdy jsem se nemohla odtrhnout:)

Před polednem na nás čekala v přízemí hotelu Lucka Viková s veškerými informacemi týkajícími se programu zájezdu. Kromě už dopředu daného a zaplaceného jsme dostali na výběr několik fakultativních výletů. Já si nakonec vybrala dva:

  • výlet katamaránem na oceán za kulohlavci a delfíny s koupáním přímo v oceánu
  • výlet trajektem na ostrov La Gomeru

A dopředu musím říci, že jsem volila fakt dobře a zvláště katamarán byl dokonalý a nezapomenutelný.

Odpoledne na nás čekala prohlídka Puerta de la Cruz s Luckou Vikovou.

Puerto de la Cruz
Město Puerto de la Cruz vzniklo na počátku 17. stol., velkého významu nabylo po roce 1706, kdy bylo výbuchem sopky Montana Negra zcela zničeno nedaleké město Garachico. Přestože Garachico bylo opět vystavěno, většina obchodních aktivit včetně rušného přístavu obstarávajícího mimo jiné obchod s Amerikou byla přesunuta právě do Puerto de la Cruz. Se svými víc než 30.000 obyvateli je šestým největším městem na Tenerife.
Město leží v úrodném údolí Orotava na severozápadě Tenerife. Vegetace je zde díky mírnému klima velice svěží. Mimo jiné zde jsou obrovské banánové plantáže.
Na pozadí se tyčí pohoří Teide s velkým národním parkem a nejvyšší horou ostrova stejného jména.
Hlavní zdejší atrakcí je po celém ostrově dobře známý a hojně navštěvovaný ZOO Loro Parque. Hned vedle je velká banánovníková plantáž, kterou lze také navštívit včetně výkladu a procházky přímo skrz plantáž. Velice zajímavá je i hodně rozlehlá Botanická zahrada.

Prohlídku města jsme začali na Playa Jardín u pevnosti Castillo San Felippe.
Odpoledne se hodně oteplilo až na 27°C a k tomu pálící sluníčko...Prostě vedro. Kromě toho člověk musí být i hodně opatrný co se týče mazání jinak by skončil trošku jako rak...
Podél pobřeží jsme pak pokračovali dále do historického centra, kde jsme obdivovali především histrorické domy s klasickými dřevěnými okny a klasické uličky..
Na náměstí Plaza de la Iglesia se nachází krásný kostel Iglesia de Nuestra Senora de la Pena Francia ze 17.století.

Okolo Playa de El Muelle a Playa San Telmo jsme dorazili historickým centrem až k pozoruhodnému komplexu bazénů Lago Martiánez. Autorem je již zmíněný přírodní architekt Cesar Manrique. Já na takovéto koupání moc nejsem, ale uznávám, že někomu se to může líbit. Bohužel během odpoledne se výrazně zatáhlo a tak trošku jsem přišla o možnost lepších fotografií, protože určutě bylo co fotit.

Zajímavostí Puerto de la Cruz jsou pomalované domy graffiti, což byla organizovaná akce radních města, jak zkrášlit domy. Autoři byli pozváni z celé Evropy a dokonce se vyhlášoval i vítěz nejlepší malby...Můj názor na toto je rozhodně NE. Ale asi je to věc názoru.
 

30.9.2018
V neděli na nás čekal opravdu bohatý program. Naším objektem zájmu se stal poloostrov Anaga na severu, který je velice zajímavý a zdaleka není tolik v hledáčku turistů, jak by si zasloužil. Jsem ráda, že my jsme o něj nepřišli.
Ráno jsme vyrazili směr překrásné historické město San Cristobal de La Laguna. Jedná se asi o nejtypičtější ukázku architektury a vůbec nejstarší historie na Tenerife.

San Cristobal de La Laguna
Starobylé město La Laguna leží ve vnitrozemí ostrova Tenerife usazeno v čarokrásné kopcovité krajině. Obklopené je banánovníkovými plantážemi v údolí Aguerre.
Město založil v roce
1496 Alonso Fernández de Lugo na březích jezera, které v minulém století v roce 1837 bohužel vyschlo. Až do roku 1723 bylo hlavním městem ostrova. Dodnes je druhým nejvýznamnějším městem, žije zde okolo 140 tisíc stálých obyvatel.
Je tu univerzita San Fernando a zůstalo také sídelním městem biskupa (je zde krásný biskupský palác).
Město je architektonicky velmi zajímavé, najdete zde celou řadu historických budov ze 17. a 18. stol., sochy, kostely i šlechtické paláce.
Historické centrum „Casco Antiquo“ patří od roku 1999 do světového dědictví UNESCO
.
Ve městě je celá řada muzeí, mezi jinými například Muzeum vědy a vesmíru, Muzeum historie a umění, Antropologické muzeum a další.
Mezi nejvýznamnější kostely ve městě patří katedrála Nuestra Señora de los Remedios, novorenesanční kostel Iglesia de Nuestra Señora de la Concepción se zajímavou kamennou věží.

Procházka městem byla opravdu pohlazením po duši. Zvláště se mi líbila procházka zastrčenými historickými uličkami a protože jsme dorazili docela brzo, tak jsme se pohybovali městem skoro sami.
A La Laguna byla pro mne asi jediným městem, které se mi opravdu líbilo asi kvůli historii a že se v něm nenalézají hotely v neuvěřitelném množství jako jinde na ostrově.
Opravdu vkusně je do města zakomponováná zeleň ve smyslu palem a dračinců, což na ostrově naštěstí není vyjímkou.

Další naše cesta vedla do severní části Tenerife na poloostrov Anaga.

Tady je možná vhodný okamžik zmínit se o podnebí a přírodních podmínkách na Tenerife. A vůbec něco více o tomto neuvěřitelně pestrém a rozmanitém ostrově.


Tenerife
Ostrov Tenerife patřící Španělsku leží v Atlantském oceánu necelých 200 km od Západní Sahary. Je největší ze sedmi Kanárských ostrovů a žije zde asi 950 000 obyvatel. Je nejvíce obydleným ostrovem celého souostroví. Naopak každý rok ostrov navštíví 10 milionů turistů!
Topografickou dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělska Pico de Teide s nadmořskou výškou 3 718 m.
Geologicky nejstaršími pohořími na ostrově jsou Anaga, Teno a Adeje.
Ostrov Tenerife má přibližně trojúhelníkový půdorys a zaujímá plochu 2034,38 km². Na délku dosahuje až 81 km, jeho šířka se pohybuje mezi 6,5–47 km a jeho břehy omývá v délce 342 km Atlantský oceán.
Tenerife je stejně jako ostatní ostrovy kanárského souostroví vulkanického původu. Podle dnes nejčastěji přijímané teorie byl základem pro jeho vznik reziduální magmatický materiál svrchního zemského pláště dostávající se na povrch výstupovými cestami, které souvisely s horkou skvrnou Kanárských ostrovů. Formování ostrova započalo na mořském dně asi před 20–50 miliony lety,  kdy podmořské puklinové erupce a postupně akumulovaná polštářová láva daly vzniknout základnímu čedičovému komplexu. Povrchový vulkanismus se na Tenerife poprvé objevil před zhruba 11,6 mil. let.
Přibližně před sedmi miliony lety, vznikly tři samostatné ostrůvky – vulkány, dnes tvořící oblasti známé jako Macizo de Teno, Macizo de Anaga a Macizo de Adeje (současný západní, východní a jižní okraj ostrova). Jejich spojení do jednoho celku způsobila intenzivní sopečná činnost, která započala asi před 3 miliony lety. Vznikly mohutné geologické struktury v centrální části ostrova.
K poslední významné události v geologické historii Tenerife došlo před přibližně 200 000 lety, kdy sopečné erupce vyzvedly ve středu ostrova strukturu Viejo-Teide ( Pico Viejo-Teide) nad kalderu Las Cañadas.

Původními berberskými obyvateli byli Guančové, kteří byli bohužel doslova vyhubeni ve 14. a 15.století španělskými kolonizátory.

Ostrov je jakoby "rozdělený" na dvě části, severní a jižní. Na Tenerife je vymezeno deset klimatických zón.
Severní část je mnohem zelenější a vlhčí.
Na severní, návětrné straně Tenerife spadne 73 % všech srážek (dešťových i sněhových), maxima jsou registrována v nadmořské výšce mezi 1000 –1200 m ve svazích nad městem La Orotava. Svahy hory Teide totiž zachycují západní a severozápadní pasátové vlhké větry z Atlantského oceánu a proměňují je v dešťová mračna a mlžný opar. Celá nížina podél úpatí sopky v severní části je tak po celý rok vlhká a zelená. Pěstují se tu na polích banánovníky (jsou zde vidět rozsáhlé banánovníkové plantáže), mandloně, pomerančovníky a zelenina. Vše se tu zelená a kvete celoročně.
Porézní a dobře propustný vulkanický povrch Tenerife dokáže velmi dobře absorbovat srážkovou i kondenzovanou vodu. Vzhledem ke geologickým podmínkám a nepravidelnému chodu srážek (vodní toky mají pouze občasný charakter) se zde nenacházejí přehrady, a proto se naprostá většina vody získává z tisíců studní a vodních galerií, což jsou horizontální tunely vyhloubené do povrchu ostrova.

Naopak jižní část déšť prakticky nezná a tomu také odpovídá místní suchomilná pouštní vegetace a podnebí.

Příznivé je však ovlivnění Kanárským mořským proudem, jenž zajišťuje vyrovnané podnebí. Celoroční denní teploty se zde pohybují mezi
18–30 °C, noční 14-23°C.

Díky tomu, že Kanárské ostrovy nebyly nikdy spojeny s pevninou, zdejší fauna i flora je odlišná od té na africkém kontinentu. Vyvinulo se zde mnoho endemických druhů.Přímo na Tenerife jich je 140. Nejznámějšími jsou dračinec dračí a hadinec teidský.

Hlavním městem je Santa Cruz de Tenerife. Santa Cruz de Tenerife je druhým největším městem celého souostroví a zároveň hlavním městem ostrovů a sídlem vlády. Druhým hlavním městem je Las Palmas de Gran Canaria, v němž sídlí některé vládní instituce, parlament a ministři.

Cesta uzounkými serpentýnami nahoru do chráněné přírodní oblasti Anaga - Rural Parque Anaga vede přes nádherné údolí Aguerre, kdy se zastavujeme na vyhlídkách, kde máme La Lagunu pod sebou jako na dlani uprostřed údolí. Projíždíme pohoří Monte de Las Mecedes a okolo 800 -1000 m.n.m. na vlastní kůži poznáváme mlžná oblaka válející se až k zemi. K tomu se výrazně ochlazuje až na 15°C.

Rural Parque Anaga
Rural park Anaga se nachází v severovýchodním cípu ostrova Tenerife a i přesto, že se tato chráněná oblast vyskytuje jen pár kilometrů od hlavního města Santa Cruz  de Tenerife a San Cristóbal La Laguna, jedná se o místo, kde se i za celý den nepodaří potkat živou duši.
Anaga je název horského masivu. Nejvyšším bodem je Cruz de Taborno (1020 m n. m.), dalšími vrcholy jsou mimo jiné Bichuelo, Anambro, Chinobre, Pico Limante, Pico del Inglés a Cruz del Carmen.
Odhadované stáří pohoří je 7 až 9 miliónů let, což z něj činí jednu z nejstarších částí ostrova. Podstatná část pohoří (144 km²) je chráněna jako tzv. Parque rural de Anaga od roku 2015 je zároveň biosférickou rezervací UNESCO.
Anaga je charakteristická svým dynamicky členitým terénem, lesním porostem a častou oblačností. Pasátová mračna se tu tlačí přes vrcholky hor ze severní strany, čímž tvoří unikátní vlhké a chladné prostředí. To platí ovšem pouze pro nejvyšší část hor. Stačí sejít o několik stovek metrů níže a rázem se člověk ocitne v teplém prostředí Kanárských ostrovů. Neuvěřitelné vlhkostní a teplotní výkyvy vytvořily na stráních místních kopců unikátní podmínky pro rostlinstvo různých vegetačních pásem. A tak lze  zde obdivovat porosty obrovských kapradin a po pár metrech narazit na suchomilnou vegetaci opadavých listnatých lesů či kaktusů.
Pohoří je z velké části pokryto naprostým unikátem - laurisilvou neboli vavřínovým mlžným pralesem, který je na Kanárských ostrovech endemitem. Tvoří ho v hustých porostech voskovník, vřesovník, cesmína a samozřejmě vavřín, konkrétně azorský a kanárský, příbuzný známého vavřínu vznešeného, ze kterého se získává bobkový list.

Pokračujeme uzounkou silničkou ponořenou do neproniknutelné mlhy až se dostáváme na vyhlídku "Mirador Pico del Mogote" odkud je názorně vidět neuvěřitelný kontrast této části ostrova Tenerife. Na jedné straně mlžný vavřínový prales ponořený do mlhy a na druhé straně ve směru k oceánu naprosto modré nebe. A když sjedeme dalšími divokými serpentýnami 5 km dolu na pobřeží Atlantiku do vesničky Almaciga tak i vedro a sluníčko. Je to část Tenerife, která je naprosto pro něj charakteristická a to několika podnebnými pásy na pár kilometrech!
Z vyhlídky je i krásně vidět naprosto typická vesnička  pro tuto část ostrova - Taganana.

Vesnička Almaciga a hlavně její pláž s naprosto dokonalými skálami Las Bajas a Los Galiones z vyhlídky Roque de Las Bodegas pro mne byla prozatímním vrcholem co se pobřeží týče. Jedním slovem okouzlující! A hrozně těžko jsem se vzdávala dalších a dalších fotek ze všech stran a výběžků vyhlídky. Škoda, že jsme tady trošku nesmyslně spěchali...
Opět nazpátek překonáváme hlavní hřeben pohoří Anaga a dostáváme se do blízkosti hlavního města Tenerife Santa Cruz de Tenerife až se dostáváme do rybářského městečka San Andrés, které těsně sousedí s jedním symbolem Tenerife: Playa de Las Teresitas.

Playa de Las Teresitas
Pláž Playa Las Teresitas, která vypadá na první pohled jako půlměsíc, leží na severu Tenerife. Přesněji leží 5 km  severovýchodně od hlavního města Santa Cruz. Několik roků to byla jediná světlá pláž na ostrově Tenerife. Ten opravdu jemný písek byl v roce 1973 sem dovezen ze západní Sahary. Dohromady byly spotřebovány 4 milióny pytlů s pískem, aby byla černá zátoka (zátoka s černým pískem) proměněna na nádherně světlou pláž Las Teresitas. Roku 1998 se písek znovu doplňoval. Tato 1,6km dlouhá pláž je momentálně největší pláží na Tenerife.
Pláž je skvělá k plavání a koupání, díky své
speciální pobřežní hrázi a uměle zkonstruovanému útesu. Tyto zábrany chrání před velkými vlnami, které jsou v Atlantském oceánu na denním pořádku, a také před spodními proudy, které jsou hodně nebezpečné. Sklon pláže je hodně pozvolný. Na pláži je hodně přírodních palem, které v létě poskytují příjemnou ochranu proti jižnímu, ostrému sluníčku.
Na této pláži jsou sprchy, převlékací kabiny, toalety, ale také dřevem prokládané cesty, které chrání proti rozpálenému písku a umožňují snadnější pohyb po pláži. Teplota písku je až tak vysoká, že na něm v podstatě nejde stát.

I přes doslova  poklus během návštěvy zajímavých míst jsme tady naštěstí zůstali trošku déle. A mohli jsme si pohodlí pláže i oceánu chráněného před nebezpečím dosyta vychutnat a i si zaplavat. Co mě ale opravdu zamrzelo bylo, že jsme se nedostali na vyhlídku nad pláží, což je opravdu hřích. Výhled z tohoto místa na pláž je asi nejznámější a dokonalý. A každý by si ho jistě rád vychutnal či vyfotil. I přes nabitý program na to čas byl...

Okolo 15té hodiny dorážíme po krátkém přejezdu podél pobřeží Atlantiku do hlavního města Tenerife Santa Cruz de Tenerife.

Santa  Cruz de Tenerife
Hlavní a největší město Santa Cruz de Tenerife s 222 643 obyvateli  situované na jižním pobřeží severovýchodní části ostrova je zároveň i hlavním městem autonomního společenství Kanárské ostrovy (společně s Las Palmas de Gran Canaria). Ve městě sídlí Parlament Kanárských ostrovů, je sídlem vlády (jednou za čtyři roky se recipročně střídá s Las Palmas de Gran Canaria) a poloviny ministerstev autonomního společenství. Je tam také soud. Jezdí tam tramvaje a autobusy.
Město bylo založeno Španělskými dobyvateli okolo roku 1496, kdy ostrov připadl Kastilskému království. Pilířem Santa Cruz byl vždy přístav, první doky zde byly zřízeny roku 1548 v místech dnešní pláže Anazo. Nejstarší část města byla vystavěna okolo hradu San Cristóbal. Později byl zbudován druhý obranný hrad. Město bylo dobře opevněno, protože často čelilo útokům pirátů.
Jednou z nejreprezentativnějších budov je Auditorio de Tenerife "Adán Martín" postavené ve stylu moderní španělské architektury. Stavba započala v roce 1997 a otevřena byla v roce 2003. Budova se stala symbolem Santa Cruz de Tenerife asi jako Opera v Sydney.
Kruhové náměstí Plaza de Espaňa - největší na Kannárských ostrovech - se nachází poblíž centra nedaleko přístavu a je považováno za hlavní náměstí města. Uprostřed se tyčí obří pomník Monumento de los Caídos, který připomíná oběti občanské války v letech 1936–39. Vedle náměstí se nachází nepřehlédnutelná šedá budova Cabildo Insular, ve které sídlí vláda a také turistická kancelář či Archeologické muzeum. Právě zde jsou zajímavé expozice týkající se pohřebních rituálů Guančů.
Oblíbeným místem oddechu je městský park Parque Municipal García Sanabria (pojmenovaný po bývalém starostovi), založený roku 1926 a dnes s plochou přesahující 6,7 ha. Nachází se zde bujná tropickou vegetaci, neuvěřitelné množství různých kaktusů a rostlin a i nádherné stromy. Květinové hodiny v parku byly vyrobeny ve Švýcarsku  a byl darem od konzula Dánska ostrovu Tenerife v roce 1958.
Přístav v Santa Cruz je jedním z nejvýznamnějších (a nejrušnějších) přístavů světa, vzhledem ke své strategické poloze mezi Evropou, Amerikou a Afrikou. Zabírá prakticky téměř celé pobřeží města.

Krátká asi hodinová prohlídka hlavního města mě nijak nenadchla. Částečně je to tím, že já prostě na architekturu moc nejsem, ale také trošku stylem, jak probíhala.
Vlastně nejtypičtější a nejsvětoznámější budova současného hlavního města je Auditorie de Tenerife a okolo něho jsme jen  dokola projeli autobusem...To jsem fakt nechápala... A opravdu mě to zamrzelo.
Pro mě určitě nejzajímavější byl Parque Municipal García Sanabria, který jsme ale také jen tak prolétli...:( Je to pro středoevropana opravdu exotická podívaná na desítky druhů kaktusů, palem a vůbec tropických rostlin. Kromě toho se tam člověk i schoval před docela únavným horkem. Vše je samozřejmě prerfektně udržováno.

Naprostým šokem je ropná plošina doslova v centrální části města v přístavu hned u pobřeží. Proti ní místní obyvatelé několikrát protestovali, ale bezúspěšně...Prostě kšeft je kšeft:(...

 

1.10.2018
Pro tento den jsem si zvolila individuální program, protože už se mi nechtělo absolvovat prohlídku dalšího města a hlavně se mi začal nedostávat čas na návštěvu a prohlídku Loro Parque. Chtěla jsem mít na ZOO celý den a tak jsem musela něco obětovat. Kromě vlastní prohlídky zvířat nejvíce času zabírá v ZOO čekání na správný záběr při fotografování:).  A vše se ještě natahuje, když je člověk v té dané ZOO poprvé a vše hledá a zkoumá.
Loro Parque leží nedaleko našeho hotelu a mezi ním a hotelem je pouze obrovská banánovníková plantáž. Teprve až po návratu jsem zjistila, že se dala navštívit a celá prohlédnout. Uf to mě mrzí, že jsem to nevěděla.
Několik posledních let je to vyhlašovaná nejlepší ZOO na světě. Musím uznat, že takto perfektně udržovanou ZOO jsem ještě nenavštívila i přesto, že jsem byla v ZOO v San DIegu, Bernu, Berlíně, Vídni i samozřejmě v Praze:). A upřímně ZOO Praha má asi nejkrásnější prostor. Bohužel údržba a čistota trošku pokulhává.

Loro Parque v Puerto de la Cruz
Loro park - zoologická a botanická zahrada v jednom - leží  v Puerto de la Cruz na opravdu malém prostoru 13,5 ha. Založena byla v roce 1972.
Pyšní se největší sbírkou papoušků na světě - více jak 300 druhů, na jejichž záchranu byla původně založena. Papoušci však nejsou zdaleka to jediné, co zde lze vidět.
Park chová i tygry, jaguára, obří želvy, gorily, šimpanze, kapybary či mravenečníky a další exotická zvířata.
Součástí parku je „ostrov tučňáků“ a chovají se zde i 6 kosatek, lachtani a delfíni. To jsou v současné době asi největší taháky ZOO.
Tučňáci mají udělaný speciální pavilón. Ten je unikátní tím, že na rozloze téměř čtyř tisíc metrů čtverečních napodobuje přirozené prostředí tučňáků – všude kolem nich se nachází zledovatělé skály, teplota vody se pohybuje kolem osmi stupňů a také jim pravidelně sněží.
Lachtaní amfiteátr je moderní stavbou s vynikajícím výhledem na bazén s 1,7 mil. litrů vody čerpané přímo z moře. Představení lachtanů konkuruje delfíní show. Bazén delfínů obsahuje 7 mil. litrů mořské vody a dostavěn byl v roce 1987. Poskytuje delfínům dostatek prostoru, aby mohli předvést svou inteligenci a hravost.
Kosatky přibyly do Loro parku v roce 2006 a okamžitě se staly zdejší hlavní atrakcí. Zdejší 4 kosatky jsou staré mezi 5 a 13 lety a jsou již třetí generací narozenou v zajetí. Jejich bazén patří k "nejmodernějším" na světě. Je hluboký mezi 8 až 12,5 m a dlouhý 120 m. Voda je přiváděna přímo z Atlantského oceánu z hloubky 65 m, systém je vybaven moderními filtry a teplota udržována na konstantních 13 C. Kromě toho Loro Parque vlastní od roku 2011 ještě z přírody zachráněnou kosatku Morgan, které se v zajetí narodilo mládě.
Dalším tahákem je pak samozřejmě představení delfínů a jejich show.
Dalším magnetem je zde velmi pěkné mořské akvárium postavené v roce 1992. Proskleným tunelem dlouhým cca. 18 m a širokým 3 metry můžete z bezprostřední blízkosti pozorovat žraloky, rejnoky a další mořské tvory. 

Do ZOO jsem vyrazila hned ráno po snídani s jedním manželským párem ze zájezdu. Cestou jsme narazili na několik hejen kuřátek v příkopech u chodníku...Přece jen kanářané žijí malinko jinak než my středoevropané.
Vstupenky jsme měli dopředu zajištěné i zaplacené a tak jsme u vchodu mohli vyrazit přímo dovnitř. Pro info cena 34, což mě připadá docela přiměřené.  Nápad vyrazit ráno byl více jak dobrý - jednak příjemné "chladnější" počasí a jednak daleko míň lidí než když začali najíždět zástupy turistů autobusy.
Trošku jsem nepochopila logiku hodně "asijského" vzhledu vstupní brány...Hned za ní následovalo klasické focení každého návštěvníka s tím, že si fotografii může při odchodu koupit. Nicméně cena 8 mě přišla přinejmenším nadnesená a myslím, že hodně návštěvníků odradila. Zase taková exotika navštívit ZOO není, aby si člověk musel kupovat fotografii stylu: tady jsem byl....
Od průvodkyně jsme dostaly podrobný časový rozpis jednotlivých show - lachtani, delfíni, kosatky a papoušci - bez kterého vlastně není možné vyladit časový harmonogram návštěvy. Samozřejmě pokud tyto show chceme vidět:). Na druhou stranu jsou asi hlavním lákadlem zdejší ZOO, protože zbytek zvířecího obsazení zas tak exotický není.
Co mě opravdu zaujalo je prostředí ZOO s naprosto dokonale udržovaným parkem - dalo by se říci skoro botanickou zahradou. Tohle jsem snad ani jinde na světě nezažila. Návštěvník se pohybuje neustále hustou zelení v dokonalé kondici. Za mě za jedna. Nejen Praha v tomto silně zaostává...
Na začátku ZOO jsou opravdu velké a povedené výběhy pro gorily a šimpanze. Nicméně já tato zvířata až tak nemusím tak jsem pokračovala dále.

Už dopředu jsem si naplánovala, že skouknu hned první představení jak lachtanů, tak delfínů a i kosatek. Co se týče papoušků tak mě se jejich "dovednosti" nijak zvlášť nelíbí a připadá mi že jejich představení už nejsou vůči papouškům důstojná. A i proto jsem ani návštěvu této show neplánovala.

Vše je naplánováno tak, že tato představení na sebe tak akorát navazují. Tato první představevní mají jednu velkou výhodu v tom, že v ZOO je ještě velice omezené množství lidí a tak zaujmout místo v hledišti není boj o život jako později během dne. Opravdu nikde jsem nezažila takové množství návštěvníků na tak malém prostoru jako odpoledne v Loro Parku. Ano už nikdy si nebudu stěžovat, že v pražské ZOO je hrozně moc lidí...:)

Vystoupení lachtanů bylo takové bych řekla standardní
ale asi je to hodně o tom, co kdo který člověk preferuje. A i  vzhledem k tomu, že to není pro mě taková exotika, tak jsem zas tak uchvácená nebyla i když vše klapalo během představení jak mělo.

Pro mě byl prvním vrcholem prohlídky ZOO naprosto unikátní pavilón tučňáků, který maximálně napodobuje jejich přirozené prostředí. Dokonce jim celý den sněží...Španělé mají i docela "vychytrale" okolo výběhu postavený pohybující se chodník, který zaručuje, že každý návštěvník stráví u pavilónu jen přesně daný čas. Za mě teda tahle vychytávka má velké mínus, protože opravdu hodně znesnadňuje focení:(.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěla show delfínů fotograficky dokumentovat, tak jsem byla nucená jít do hlediště docela brzo, abych se dostala na místa, která toto dobře umožňují. Bazén delfínů je přímo pod širým nebem bez střechy a tak právě hodně světla mi dávalo šanci k slušným fotkám. Fotit takto ační představení, které neznám a nevím jak bude program probíhat je fakt slušný adrenalin a hra na postřeh. A toto vyniká, když člověk fotí teleobjektivem ještě více!:)
Nakonec jsem nějak vychytala především gesta cvičitelů a orientovala se především podle nich....Celé představení je opravdu povedené a návštěvník má i pocit, že to delfíny baví a necvičí jen kvůli jídllu, které dostávají. Nakonec i v přírodě na širém moři si sami od sebe hrají ve vlnách, které lodi vytvářejí. Prostě jsou od přírody hraví.
Jak velký rozdíl proti drezůře kosatek, kde toto neuvěřitelně bije do očí. Kosatka po každém cviku čeká s otevřenou tlamou, že dostane jídlo...
Delfíni naopak si jakoby hrají a přestože asi i u nich jsou pamlsky motivací, tak nenásledují po každém cviku. Další roli i hraje, že jsou daleko menší a malý prostor v zajetí je pro ně přijatelnější.
 

Chov kosatek v zajetí a vystoupení v "mořských světech"

Kosatky se do zajetí dostaly poprvé v 70. letech minulého století. Od roku 1961 bylo ve volné přírodě odchyceno nejméně 151 kosatek. 127 z těchto kosatek už není mezi živými, ačkoliv by dle doby dožití ve volné přírodě měly být. Celkem zemřelo v zajetí už více jak 162 kosatek.
K říjnu 2015 je v zajetí na celém světě drženo 58 kosatek (24 odchycených ve volné přírodě, 34 narozených v zajetí) v nejméně 14 mořských parcích v 8 různých zemích. Nejvíce kosatek se nachází ve Spojených státech amerických. Řetězec tří mořských parků SeaWorld disponuje 24 kosatkami a 4 další mu patří v Loro Parque na ostrově Tenerife.
Kosatky v zajetí žijí v betonových nádržích se skleněnými částmi, které rozměrově musí odpovídat určitým předpisům. Jak už to u předpisů bývá, ne vždy vyhovují skutečným potřebám, takže většina nádrží je pro kosatky příliš malá. Je třeba mít na paměti, že kosatky se většinou nachází v zadních nádržích (pokud je park má), ne v hlavní, která je určena pro show.
Žijí v různě velkých stádech, kde jsou příbuzní i nepříbuzní jedinci i kosatky, které pocházejí z rozdílných ekotypů. Mnohdy jsou od sebe vzájemně oddělené, celá skupina žijící stále pohromadě je vzácností. Množí se přirozenou cestou nebo pomocí umělého oplodnění.
Všechny kosatky v zajetí jsou krmené rybami, ačkoliv se živý obvykle mořskými savci. Ryby podávané kosatkám jsou chlazené, někdy mražené a rozmrazené. Skladbou potrava většinou neodpovídá přímo stravě z volné přírody (jiný mix druhů ryb) a ryby musejí být obohacené o vitamíny a léky, které se kosatkám podávají (nejčastěji antibiotika, antidepresiva). Aby nedocházelo k dehydrataci, je kosatkám ve velkém podávána želatina. V přírodě totiž uplavou denně okolo 100 km a tím se hydratují...
Během dne se kosatky připravují na vystoupení, je jim poskytována veterinární péče (včetně pravidelného vážení a vrtání a proplachování zubů) a krmení nebo mají „volno“. Zuby mají zničené od okusování nádrží z nudy či frustrace a následně jsou jim "ošetřovány" pouze proplachováním antibiotiky...
Kromě toho má v zajetí většina samců kosatek zborcenou hřbetní ploutev, což u volně žijících kosatek téměř není. Opět je to dáno stísněnými podmínkami v akváriích a malým prostorem k plavání příadně stresem.
O volnu většinou nedělají nic. V daném prostoru není moc kam plavat a není moc co zkoumat, takže často vídáme stereotypní chování jako je splývání na hladině, okusování betonového výběhu, setrvávání dlouhou dobu na jednom místě (např. „ležení“ na dně) nebo kroužení ve stejném vzorci.
Mořské parky často překrucovali fakta o životě kosatek: např. tvrdili, že kosatky se v zajetí dožívají více, než ve volné přírodě. Opak je pravdou – 92% kosatek, které zemřely v péči SeaWorldu, nebylo ani 25 let. Ve volné přírodě se dožívají samci běžně přes 30 let, samice 50 a více (existují i jedinci, kteří se dožili 80 a více let).
Jednoduše řečeno se jedná o regulérní týrání a naštěstí po posledním smrtelném útoku Tilikuma na cvičitelku  Dawn Brancheau v roce 2010 - největší kosatky chované v zajetí - v parku Sea World v Orlandu na Floridě došlo v roce k ukončení představení kosatek.
Hlavním impulsem byl ale nakonec film Blackfish z roku 2013, který odhalil šílené praktiky chování kosatek v mořských parcích a následné protesty přinutili majitelé parků k tomuto rozhodnutí v roce 2016.
Zbývající kosatky v zajetí už jen dožívají a snad se jim i zlepšují životní podmínky.

Na představení kosatek jsem se fakt těšila, protože jsou to impozantní nádherná zvířata! A pro mě opravdu hodně exotická a nikdy jsem je naživo neviděla.
Naštěstí jsem nevěděla nic z výše řečeného, protože bych si asi jejich výkon tak neužila.

Opět jsem se rozhodla jít do hlediště dříve a najít si v hledišti místo, abych mohla fotit. Hned u vstupu pořadatelé prodávali pláštěnky za 3 , protože kosatky jsou v rámci triků naučeny stříkat a cákat vodu do hlediště. Nutno přiznat, že hlediště bylo výrazně více zaplněno než u show delfínů a lachtanů. Dá se říci, že bylo narváno. Bohužel nad celým bazeném je plachta a ta stíní do té míry, že je velice těžké vyfotit nějaké pěkné fotky jako to šlo u delfínů.
Po chvilce čekání a takové nucené show se záběry do hlediště přenášenými na velkoplošnou obrazovku se konečně velice působivě objevují kosatky. Uf! Takhle naživo jsou to opravdu impozantní tvorové a trochu i cítím dojetí, že mám tu možnost je vidět na vlastní oči.
Kosatky jsou charakteristicky kontrastně zbarveny, s černým hřbetem, bílou hrudí a boky a bílou skvrnou nad a mezi očima. Mají těžké a podsadité tělo s velkou hřbetní ploutví. Samci dosahují 9 m délky a hmotnosti až 10 tun. Samice jsou menší, dosahují délky 8,5 m a hmotnosti 5 tun. Mláďata při narození váží 180 kg a jsou 2,4 m dlouhá. Hřbetní ploutev je vysoká asi 1,8 m, u samců je vyšší a vzpřímenější než u samic.Plavou rychlostí až 55 km/h, průměrně se pohybují rychlostí 10 až 13 km/h.
Celé představení je podbarveno hlasitou hudbou do rytmu a všechny 4 kosatky, které měla celé roky Loro Parque zapůjčené od Sea Worldu v USA, se aktivně účastní. Kromě toho žije v Loro Parqu ještě kosatka Morgan zachráněná v roce 2010 z volné přírody a její potomek. Nyní také 4 zapůjčené kosatky vlastní Loro Parque. Konkrétně jsou to dva samci, Keto (nar. v roce 1995) a Tekoa (nar. v roce 2000) a dvě samice jmény Kohana (2002) a Skyla (2004).
Na  rozdíl od delfínů na první pohled je vidět fakt, že asi kosatky zas tak nadšené z předvádění nejsou. Za každý sebemenší splněný pokyn očekávají od cvičitelů odměnu v podobě ryb. A co mě naprosto šokovalo jsou krmeny a odměňovány i obrovskými bloky želatiny!To mě opravdu zarazilo a vlastně to byl ten impuls, proč jsem si po návratu o chování kosatek v zajetí začala hledat informace...
Další věcí co diváka zaujme jsou doslova zdevastované zuby, což je u takhle mladých zvířat opravdu podivuhodné...
Stejně jako show delfínů tak i kosatek trvá asi 20 minut.
Pokud to shrnu určitě bylo úžasné a ohromující vidět tyto nádherné tvory naživo, ale určitě bych to oželela, kdybych věděla jakou cenu za své předvádění platí...
Z představení jsem odcházela se smíšenými pocity nadšení i rozpaků, i když jsem v ten moment nevěděla proč. Byl to jenom vnitřní pocit.
Další pavilón v ZOO naopak nabídl naprosto okouzlující podívanou s obrovskými akvárii plnými různě nasvícených medůz všech tvarů, rozměrů a barev. Moc pěkné. Člověk se bezděčně zastavil a užíval si podívanou a takový zvláštní klid.
Hodně jsem se těšila na pandy červené, ale jejich opravdu dokonalý výběh ( myslím co se týče zvířat :) ) vlastně skoro neumožní je vidět a jen s velkým štěstím a focením naslepo nad hlavou se mi podařila docela povedená fotka. Měla jsem víc štěstí než rozumu:)
Od kolegyně z práce jsem věděla, že za návštěvu určitě stojí mořský tunel - akvárium, ale prostě dlouho nebylo v mé moci najít v ZOO do něj vchod... A jak jsem se dověděla, tak jsem rozhodně nebyla sama:) Nicméně po dvou kolečkách dokola okolo zahrady jsem konečně trefila do správného podchodu a musím říct, že první dojem byl trošku zklamání. Z fotografií jsem měla představu daleko většího prostoru. Nicméně čím déle jsem v tunelu strávila, tím více jsem si neuvěřitelné sepětí a blízkost všech mořských tvorů včetně žraloků, rejnokůa dalších užívala.
S postupujícím časem razantně stoupala nejen teplota a vlhkost, ale především neuvěřitelné množství návštěvníků...
A tak jsem spíše na vůli prošla zbytek ZOO, kde mě zaujal moc pěkný společný výběh kapybar a mravenečníka. Nevím proč, ale největší hlodavec na světě je mým velkým oblíbencem a v pražské ZOO má "výběh", kde není vůbec vidět...Tak jsem si musela dojet až na Tenerife, abych si je dopodrobna prohlédla:).
Okolo půl čtvrté už dav překračuje moji trpělivost a svoji návštěvu ukončuji. Před odchodem je mi nabídnuta moje fotografie od vchodu za nekřesťanských 7E...
Celkově musím smeknout před naprosto dokonalou údržbou zeleně - dalo by se mluvit skoro až o botanické zahradě, ale i naprosto dokonalá čistota všech výběhů a pavilónů je obdivuhodná. Kromě toho je třeba ocenit i maximální snaha všem chovaným zvířatům udělat maximálně možné výběhy, jak co se týče velikosti, tak i podmínek. Na tak malinkém prostoru - 13,5 ha - to asi je fakt ořech docela velkej. Jen pro porovnání pražská zoo se rozkládá na 58 ha. Bohužel množství lidí je po obědě docela neúnosné. Jinak je vše v Loro Parku "přiměřeně" drahé, ale to se asi dá vzhledem ke jménu, která ZOO má, čekat.

Během návratu mě čekal ještě jeden zajímavý zažitek. Vyrazila jsem podél pobřeží Atlantiku a tak trošku začala zkoumat pobřeží a "kamenité ostrůvky" zabíhající až do oceánu na něm. Mým původním záměrem bylo vyfotit oceán trošku jinak, ale při přelézání kamenů mě zaujala červená barva dole v průrvě. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že se jedná o kraba. Ale mmoje první myšlenka byla, že je mrtvý a je to jen krunýř. Nicméně když jsem se přiblížila tak "krunýř" ožil :) A tak jsem dostala příležitost se blíže seznámit s endemickým krabem Grapsus adscensionis, který je opravdu okouzlující, jednak svým zbarvením, ale i velikostí. Kvůli focení mě přinutil se spustit do malé průrvy, kterou v pravidelným intervalech zaplavoval oceán, ale opravdu to za to stálo!

Večer jsem se konečně dočkala a vyrazila fotit západ slunce nad Atlantikem. Tak trošku jsem si už vyhlídla místo přes den, nicméně nakonec jsem asi nejlépe nevybrala. Přesto se nějaká ta fotografie podařila a musím říct, že investice do stativu se více než vyplatila. A při návratu už jsem měla v hlavě další místo, které jsem mínila zaujmout další den:).

2.10.2018
Den, kdy na mě čekal první vrchol zájezdu Národní park Teide a já se v duchu jen modlila, aby vyšlo počasí.
Ráno máme snídani už v 6 hodin a ještě za tmy začínáme šplhat neuvěřitelnými serpentýnami vzhůru k vrcholu Tenerife Pico de Teide. Máme rezerovavánu vůbec první jízdu lanovky dnešní den a následně se ukáže, že to byla docela výhra.
Během šplhání zatáčkami nahoru ale chvílemi ztrácím víru, že něco uvidíme. Včera se změnilo počasí a všude se válí neprostupná mračna. Sice to má také své kouzlo, kdy mraky asi od nadmořské výšky 1000 m.n.m. tečou pod námi doslova jako řeka a vytvářejí neprostupný obal nad niže položenými oblastmi včetně Puerto de la Cruz a nad oceánem. Vypadá to trochu jako inverze, na kterou se v Čechách dívá člověk třeba z Ještědu.

Parque Nacional del Teide
Parque Nacional del Teide: nejstarší a největší park (18 990 ha) na Kanárských ostrovech, zaujímající nejvyšší a nejinteresantnější partie ostrova, byl vyhlášen roku 1954 a v roce 2007 byl zařazen jako přírodní památka na seznam světového dědictví UNESCO. Na území parku jsou soustředěny orografické dominanty ostrova Tenerife. Impozantních rozměrů10 x 17 km dosahuje propadlá kaldera Las Cañadas (cca 130 km²), jejíž dno leží přibližně ve výšce 2000 m n. m. Vstup do kráteru je umožněn přirozenými průlomy v jeho stěnách, které se zvedají až do výšky 2715 m n. m. (Guajara na jižním okraji s nádherným výhledem na kalderu a Teide). Jedná se o severovýchodní bránu El Portillo (2000 m) a jihozápadní bránu Boca del Tauce (2100 m).
Na dně kaldery, které tvoří dvě plošiny o různé nadmořské výšce, se lze seznámit s různými druhy
vulkanického materiálu – různobarevnými pemzovými poli, ostrými lávovými inkrustacemi, velmi jemným sopečným prachem a haldami vyvřelé lávy. Najdeme zde dokonce i naplaveninovou plošinu Llano de Ucanca, kde se koncem zimy vytváří jezero z tajícího sněhu. Patří do ní i skály Los Azulejos s tyrkysovými skvrnami způsobenými hydrátem železa. K nejpozoruhodnějším skalním útvarům kaldery patří Los Roques, bizarní skály pocházející
pravděpodobně z původního gigantického vulkánu (zbylé výplně sopečných komínů a erodované několikavrstevné struktury).
Hlavní dominantou parku ale samozřejmě je Pico del Teide, nejvyšší hora souostroví i celého Španělska, uctívaná již starými Guanči, kteří věřili, že je sídlem zlého boha Guyota. Vrcholový kužel El Pilón je zakončený kráterem s průměrem přes 90 m, průměr o 150 m níže položeného staršího kráteru Rambleta je cca 850 m.
Teide náleží do kategorie tzv. spících sopek, neboť rozhodně není vyhaslý – z vrcholového kuželu stále vycházejí vulkanické plyny o teplotě až 85 °C. Bíložlutá barva a sirný zápach jsou způsobeny přítomností minerálů s vysokým obsahem síry.
Po úbočích se táhnou zřetelné proudy ztuhlé lávy, pod horou na plochách oranžové a bělavé pemzy leží mohutné balvany černého tufu a v lávových polích lze narazit na místa propadlých stropů podzemních systémů tunelů (např. Cueva del Hielo). Z vrcholu Pico del Teide je úchvatný pohled nejen na kalderu a ostrov Tenerife, ale je možné pozorovat i okolní nejbližší ostrovy. Téměř až na vrchol se lze dostat lanovkou Teleférico del Teide, která na délce 2482 m překonává výškový rozdíl 1199 m za 8 minut. Nedaleká sousední a starší sopka Pico Viejo 3135 m.n.m., s působivým sopečným jícnem, byla aktérem velké erupce z roku 1798.
Jedním z prvních vědců zkoumajících zdejší oblast byl Alexander von Humboldt, pruský přírodovědec, geograf a cestovatel.
Na vrchol Pico de Teide se dá dostat buď pěšky několika turistickými cestami a je možno i cestou přespat v chatě Refugio Altavista 3 260 m.n.m.
Druhou možností je kabinková lanovka Teleferico del Teide, která pojme až 38 cestujících. Vyjet nahoru, kochat se tou krásou kolem, fotit, natáčet video a vrátit se na dolní stanici musíte stihnout za 60 minut. Cena zpáteční jízdenky je
27 . K výstupu až na vrchol Teide je třeba zvláštního povolení správy parku a na každý den se vydává jen 150 těchto povolení až 2 měsíce dopředu.
Ve výškách mezi 800–2000 m n. m. se rozkládá pás kanárských borovic (Pinus canariensis), které zaujmou svým až 30 cm dlouhým jehličím. V nejvyšších partiích Tenerife roste endemický dřevnatý keř Erysimum scoparium, s růžovofialovými květy. Velmi elegantní rostlinou je kanárská palma, podobná palmě datlové. Zaslouženou pozornost vyvolávají hadince (Echium) – doslova ikonickou rostlinou ostrova je červeně kvetoucí hadinec teidský (Echium wildpretii), rostoucí roztroušeně především v kaldeře pod Pico del Teide a dosahující výšky 150–300 cm, hadinec Echium Virescens se vyskytuje na kamenitých svazích a skalách, převážně v oblasti borových lesů, a je až 2 m vysoký. Zdejší flóra zahrnuje i opuncie, agáve, fenykl, eukalypty, jalovce, kapradiny a mnoho dalších.

Kolem 8,45 dorážíme k lanovce Teleferico del Teide a v 9,15 už jako první vyrážíme k vrcholu. Počasí se jako mávnutím proutku zlepšilo a je kompletně azuro:) Asi mi fandí někdo tam nahoře, protože mám štěstí jako v Nepálu.
Jízda nahoru je doslova a do písmene letem a u každého stožáru se krásně pohoupeme:) Asi to není pro někoho, kdo má závratě.
A druhou věcí je poměrně rychlý nárůst nadmořské výšky a tudíž by asi neměli jet ani lidé, kteří mají problémy se srdcem či tlakem. Je třeba připomenout, že před 2,5 hodinami jsme byli u moře čili 0 m.n.m. a teď jsme v nadmořské výšce kaldery La Rambleta 3 555 m.n.m. Docela fofr!
Během jízdy nahoru nejvíce zaujme jednak sklon svahu, nad kterým se vznášíme a dále neustálou změnu okolí při rychlém pohybu nahoru. Kromě toho stojím na straně kabinky odkud
je vidět celá kaldera Las Cañadas. Je to opravdu okouzljící a pro mě naprosto nový zážitek, protože na sopce jsem nikdy nebyla. Úchvatné!

Bohužel omezení pobytu na 60 minut je opravdu omezující. Zvláště když člověk tak trochu tápe a hledá kudy se vydat a kde je co zajímavého. Nicméně to chápu, protože to mají pak Španělé aspoň trochu pod kontrolou a na vrcholu se nepohybují davy. Pro ty, co toto omezení nechtěli akceptovat jsou připravené kontroly a poměrně mastné pokuty...
Chvilku se na horní stanici orientujeme a pak vyrážíme asi na půlhodinkový výšlap k vyhlídce Mirador de La Fortaleza. Skoro 4000 m.n.m. se připomíná jen v okamžiku, kdy se člověk zapomene a trošku do výšlapů přitlačí na tempu. Jinak problém nemám. Někteří ostatní trošku jo. Po celou dobu chůze se vlevo od nás tyčí absolutní vrchol vulkánu Pico de Teide a mě to nedá a neustále hledám lepší a lepší kompozici k focení. Sluničko svítí na maximum a naštěstí je vrchol po slunci a naopak výhled do kaldery proti...Člověk nemůže mít všechno.
Pohybujeme se neustále na lávě v různé podobě i stáří a moc si to užívám a je to pro mě hodně zajímavé a především nové.
Na vyhlídku dorážíme v okamžiku, kdy se konečně rozpouští mračna pod námi a tak už je výhled jak na Atlantik tak vidíme i naše domovské město Puerto de la Cruz. Bohužel přes opar nevidíme dál na Grand Canaria.
Čas nás tlačí víc než je mi milé a tak po pár fotkách vyrážíme na zpáteční cestu směr lanovka. Ještě před odjezdem se kocháme krásnou vyhlídkou směrem do kaldery a k Pico de Viejo, druhé nejvyšší sopce na Tenerife.
Před nástupem se kontroluje podle lístku i doba pobytu nahoře...

Jízda dolů je opět zažitek k zapamatování. Stoupám si na druhou stranu kabinky než při jízdě nahoru a užívám si výhledy k Pico de Viejo. Pohled dolu do kaldery, kde dominuje silnice klikatící se mezi lávou je opravdu ohromující. V jednom místě je i pruh lávy silnicí přerušen a silnice byla doslova vykopána do jednoho jazyka lávy. Kromě toho zaujmou i  skály Roques de Garcia a naplaveninová plošina Llano de Ucanca,
kde se koncem zimy vytváří jezero z tajícího sněhu. V kaldeře vidíme i skály Los Azulejos s tyrkysovými skvrnami způsobenými hydrátem železa. K nejpozoruhodnějším skalním útvarům kaldery však patří Roques de Garcia.
Hned po návratu dolů lanovkou vyrážíme autobusem dále a mě už trochu více začíná vadit neustálý a často zbytečný spěch...
Po dnu kaldery Las Cañadas v nadmořské výšce přes 2000 m.n.m. dorážíme do další zastávky a to jsou již zmíněné skály Roques de Garcia. Jsou to  pozoruhodné skalní útvary kaldery - bizarní skály pocházející pravděpodobně z původního gigantického vulkánu (zbylé výplně sopečných komínů a erodované několikavrstevné struktury).
Bohužel už je skoro 11 h a tak je parkoviště u skal narvané a množství lidí začíná být nepříjemné.
Nicméněpohledy od skal směrem k Pico de Teide, které zná z pohledů každý turista na Tenerife, jsou opravdu nádherné a člověk nemůže odtrhnout oči.
Opět dostáváme časové "ultimátum" 30 minut na prohlídku a tak si rychle vybírám raději vystoupat po levé cestě nahoru na vrcholek jedné skály, abych měla lepší výhled jak na skalní městečko tak na
kompozici skal s Teide v pozadí.

Jednotlivé skály obdržely podle svých tvarů názvy a asi nejznámější je
Roque Cinchado – Boží prst, dále Katedála či Zapato de la Reina připomínající dámský střevíc na vysokém podpatku.
Je nutno připomenout, že i když se nacházíme v nadmořské výšce přes 2000 m.n.m. tak je fakt vedro, sluníčko pálí a je třeba nezapomínat ani na ochranu a krémy případně pití. Člověk si připadá spíše jako na poušti nebo v měsíční krajině než v horách. To nakonec dokazuje i fakt, že se zde natáčely exteriéry filmu Planeta opic.

Pokračujeme po silnici TF-21, která začíná v Puerto de la Cruz a pohybujeme se po okraji kaldery. Brzy uhýbáme na křižovatce doprava na TF - 38. Vpravo od nás se objevuje druhá nejvyšší sopka ostrova Pico de Viejo 3 102 m.n.m. Je na ní jasně vidět, že poslední její aktivita byla relativně nedávno.

Pico de Viejo 3 102 m.n.m.
Vrcholovou část sopky pokrývá kráter o průměru asi 800 metrů; v okolí nejvyššího bodu se rozkládá malá náhorní plošina. Dno kráteru je členité a vyznačuje se rozmanitostí barev. Nejvyšší bod se nachází východně od středu kráteru; naopak nejnižší místo kráteru má nadmořskou výšku 2909 metrů. Výškový rozdíl mezi nimi tedy činí přes 200 metrů.
Na jihozápadním svahu sopky přivráceném do kaldery Las Cañadas jsou vidět parazitické sopouchy zvané "Narices del Teide" neboli Nos Teide (alternativně nazývané Volcán Chahorra) odkud vytékala láva při
poslední erupci 9. června 1798. Úplně poslední výron lávy byl v roce 1909.
Černé lávové pole z roku 1798, zvané Lavas Negras, protíná silnice TF-38 Boca Tauce - Chío. Lávové pole Lavas Negras zahrnuje i několik menších a volně přístupných lávových jeskyň Cuevas Negras. Výstup z této strany zahrnuje převýšení více než tisíc metrů; svahy jsou bez vegetace, pokryté pouze lávovými kameny a sutí, a zvláště ve vyšších partiích je výstup místy dosti náročný.

"Fotící" odpočívadlo Mirador Boca Tauce naštěstí nemíjíme a svým způsobem lze říci, že Pico de Viejo je fotogeničtější než hlavni vrchol Teide. Je vidět pozdější aktivita sopky a její "následky" a vše je takové dynamičtější.

Dále pokračujeme po silnici TF - 38, která se napojuje na TF - 82. Sjíždíme dolů k oceánu a postupně se začíná objevovat i vegetace především známé kanárské borovice s jehlicemi dlouhými až 30 cm. Pás těchto borovic se nalézá v nadmořské výšce 800 - 2000 m.n.m.
Následující zastávka v obchodě se suvenýry je zřejmě domluvená dopředu s majiteli, nicméně myslím si, že je zbytečně dlouhá a tak nějak má nás donutit si něco koupit. Asi se to dá i pochopit, ale přece jen bych čekala, že budeme dotázáni zda toto chceme absolvovat. Už dopředu mohu říci, že to samé nás čeká ještě několikrát, kdy jsme vysazeni a dovedeni do restarací, kdy je jasné, že vše je dopředu dohodnuté... Nicméně za mě je to zbytečně ztracený čas a pak jsme zbytečně hnáni z opravdu zajímavých míst...Ale asi je to věc názoru.

V Santiago de Teide odbočujeme na světoznámou silničku TF - 436, která vede soutěskou ústící do vesničky Masca, kde začíná stejnojmenný trek směrem k Atlantiku k útesům Los Gigantes. Hned po pár stech metrech se otevírá nádherná scenérie již zmíněné silničky a soutěsky. Zastavujeme u vyhlídky Mirador Cherfe, kde můžu dosyta ukojit svůj hlad po fotografování:). Bohužel fotím proti sluníčku...:(
K silničce je třeba říci, že její zatáčky jsou tak ostré a silnice úzoučká, že i přesto, že jedeme kratším autobusem musíme docela často do zatáček couvat a najíždět i na 3x. Pokud potkáme v protisměru nějaké o kousek větší auto nastává docela složité manévrování...
Pro slabší povahy je to asi v autobuse docela adrenalin, když celý předek autobusu visí ve vzduchu nad několikasetmetrovou propastí. Nicméně když si vzpomenu na naše jízdy v Himálajích v Indii tak je to jen slabý odvar:)
Okolo 13:30 dorážíme do známé vesničky Masca v nadmořské výšce 612 metrů, kde žije jen asi 100 stálých obyvatel.

Masca (trek Barranco de Masca)

Masca se nachází na severozápadě kanárského ostrova Tenerife v pohoří Teno. Jedná se o jeden z nejoblíbenějších a údajně i nejhezčích treků na ostrově. Turistická trasa skrz soutěsku začíná v osadě Masca (612 m n. m.), kam se lze dostat linkovým autobusem z nedalekého městečka Santiago del Teide, případně taxíkem, vlastním autem nebo stopem odkudkoli.
V osadě, na začátku treku, se nachází i poslední místo s pitnou vodou a možností doplnění zásob. Jednosměrná cesta skrz úzkou soutěsku, kterou ohraničují vysoké mořské útesy, trvá 2 až 3 hodiny. Pokud je cílem jít i zpátky vzhůru, je třeba si rezervovat  na výlet alespoň 6 hodin.
Při přípravě je třeba myslet na dostatečné zásobení vodou! I přesto, že většinu cesty je ve stínu, pocitově je opravdu vedro a minimem jsou  2-3 litry tekutin na osobu.
Cesta začíná u rozpálených a slunečných tradičních bramborových políček. Čím „hlouběji“ do skalního komplexu se proniká, tím více si člověk připadá jako v labyrintu. Díky severozápadní orientaci je soutěska často naplněná okolními mraky, kterými se musí projít. Mlžný opar, za kterým se bude v takové chvíli nacházet slunce, jen dotváří celkovou atmosféru soutěsky.
Pěšina vede přes obrovské balvany a často po rozbahněném břehu místního potůčku. Jedná se o „sestup“ neboť většina návštěvníků (95%) podnikne skrz soutěsku pouze jednu část cesty – tedy cestu dolů k moři až na pláž Playa de Masca , která je sevřena z obou stran velkolepými útesy Los Gigantes.
Zde je  molo a odjíždí hned několik lodí, kterými je možné se za 10
svézt okolo pobřeží do městečka Acantilado de los Gigantes.
Jízdenku na loď si můžete koupit v kanceláři v městečku Santiago del Teide, v osadě Masca, nebo přímo na pláži na konci treku (Playa de Masca).

My pouze scházíme po opravdu strmém kamenném chodníčku do rozpálené vesničky, kde je opět domluven "nepovinný" oběd.
Já ho neabsolvuji a snažím se využít volnou hodinku, kdy si konečně nepřipadám jako na závodě, k focení a to především květin a ještěrek. Na každé rozpálené zdi či zídce je jich neuvěřitelné množství. Jedna se o veleještěrku modroskvrnnou. Včetně ocasu dorůstá velikosti až 40 centimetrů a samci jsou o trochu větší a barevnější než samice. Stravuje se rostlinami a hmyzem.
Vedro je teda fakt veliké a teče ze mě pot jak na  závodě. Celý prostor pod skalami je rozpálen na maximum.
Po hodince směřujeme autobusem dál a já si až po návratu uvědomuji, jak nádherné místo jsme navštívili.

Den pokračuje zběsilým tempem dál a je naplněný po okraj zážitky a především nádhernými přírodními obrazy a úkazy.
Další zastávkou je historické městečko Garachico.

Garachico
Garachico je historické přístavní městečko na úpatí hor a sopky Montana Negra, na severním pobřeží kanárského ostrova Tenerife. Až do roku 1706 bylo město nejvýznamnějším přístavem ostrova. Vedla tudy obchodní stezka, dováželo se zboží z Jižní Ameriky a vyváželo především zemědělské produkty a víno. V roce 1706 zde však probudila sopka a láva 9 dní vše zničila. Dochovala se pouze městská brána a pevnost, která se nachází v parku poblíž dnešního centra města. Obyvatelé vybudovali město znovu na stejném místě. Většina obchodních aktivit včetně hlavního přístavu se však přesunula do nedalekého městečka Puerto de la Cruz. Okolo Garachico vznikly rozsáhlé plantáže banánovníků a cukrové třtiny.
Městečko Garachico má rozsáhlé staré městské centrum, ve kterém se nalézá spleť uliček a typických kamenných omítnutých budov s dřevěnými okenicemi. V centru městečka se nachází náměstí Plaza de Libertad.
K nejstarším budovám města Garachico patří také Convento de San Francisco. Konvent s kostelem vyniká především krásnými řezbami, kamennou mozaikovou podlahou a rozlehlým podloubím. Dnes je zde historické a geografické muzeum.
Kostel Iglesia de Santa Ana byl znovu vystavěn po výbuchu sopky. Z původního kostela se dochoval pouze hlavní portál. Restaurován byl roku 1995.

Výbuchem sopky
bylo skoro celé historické centrum město zcela zničeno, dochovala se pouze městská brána, kterou jsme v parku poblíž dnešního centra města také navštívili. Nachází se pod úrovní země, ve které se nachází dnešní domy.
Kromě toho je původní a nejstarší budovou města  stará pevnost Castillo de San Miguel, která také přečkala erupci vulkánu z roku 1706. Původně chránila město a přístav před piráty, dnes zde naleznete muzeum, které představuje historii města široké veřejnosti.

Poslední pozoruhodností dnešního dne je návštěva městečka Icod los Vinos, které je neodmyslitelně svázáno s nejstarším 17 metrů vysokým  Dračincem dračím - El drago milenario.

Icod Los Vinos
Město patří k nejstarším na ostrově a bylo založeno španělskými kolonizátory už v roce 1501. Důkazem zámožnosti obyvatel jsou zachované paláce bohatých měšťanů a obchodníků, které byly postaveny v období mezi 17. a 18. stoletím. Typické pro ně jsou velké kamenné portály a zdobně vyřezávané balkony z kanárské pinie, jež roste v horských oblastech ostrova.
V samém centru se nachází starý park, kde je mnoho laviček, na kterých je možno si odpočinout. V čele parku stojí renesanční kostel sv. Marka (San Marcos). Za obdiv určitě stojí venkovní kamenný portál, vnitřek kostela je vyzdoben zajímavým oltářem vyrobeným z mexického stříbra. Kostel také zdobí četné sochy a obrazy Ježíše, Madony s jezulátkem a ostrovních svatých jako je sv. Carmen a další. Strop v kostele je zhotoven z kanárské pinie, pocházející také ze 16. století.
Stejně důležitý jako kostel je pro město jeho symbol. Jedná se o jednu z několika rostlin tohoto druhu, které ve městě a v jeho okolí (i jinde na ostrově) rostou. Je to drago milenario (drago je španělsky drak, milenario znamená tisíciletý), který v Icod de los Vinos podle vědeckých průzkumů roste „pouhých“ 600 let. Místní obyvatelé však tvrdí, že onen zobrazený dračinec dračí je starý nejméně 2000 let. Z botanického hlediska ovšem není správné tuto rostlinu považovat za strom, neboť se jedná o bylinu z čeledi chřestovitých, která je možná nejstarší bylinou na světě. V tomto poddruhu roste tato rostlina jen na ostrovech Makaronézie. Rostlina v Icod de los Vinos, kterou ovšem většina lidí za strom považuje, je vysoká 17 m.

Návštěvu Icod Los Vinos nakonec redukujeme pouze na park v centru, kterému vévodí kostel svatého Marka. Nicméně hlavní pozornost věnujeme již zmíněnému dračinci El drago milenario. I přesto, že jsem ho viděla na fotografiích, tak musím přiznat, že takhle naživo je opravdu impozantní a člověk má docela slavnostní pocit. Je opravdu obrovský a já něco takového vidím opravdu poprvé v životě.

Tento den byl opravdu ale opravdu dlouhý a únava si žádá své nejen u mě, ale i u mých kolegů v autobuse.
Myslím, že rozumnější by bylo na jeden den naplánovat jen 2 cíle. Daleko více bychom si to užili, tedy já určitě a nepřipadala bych si jak na závodě:). Domnívám, že je to opravdu škoda si tu nádheru, která okolo nás všude, si nevychutnat. Méně je někdy více.
Třeba sopka Pico de Teide a vůbec národní park okolo ní by určitě měl být cílem na celý den! Doslova ji narvat do dne jako byl dnešní je opravdu velký hřích...

3.10.2018
Před námi je další nabitý den. Je to fakultativní výlet na druhý nejmenší kanárský ostrov: na La Gomeru. Je třeba dopředu řící, že jsem se fakt hodně těšila, protože na Gomeře jsou unikátní přírodní biotopy.
A tak vstáváme už v 5 h a v 6 h je odjezd od hotelu. Musím ocenit, že je speciálně pro nás připravená snídaně na takto časnou hodinu.
Bohužel druhá věc, která mě a nejen mě velmi nepříjemně překvapila je, že k naší skupině se dodaly další 2 skupiny důchodců, takže nás nakonec bylo přes 50! To je fakt smrtící číslo lidí na docela dynamický a náročný výlet...Nechci , aby to vyznělo, že mám něco proti důchodcům, ale přece jen rozdíly v rychlosti a vstřebávání všech dojmů jsou jednak rozdílné a jednak se neúnosně navýšilo číslo lidí na daném výletu. To prostě fungovat nemohlo.
A co hůře nikdo nás dopředu na tuto skutečnost neupozornil a musím říci, že pokud bych tento fakt věděla, tak se hodně rozmýšlím, zda jet. Jednak to nestojí 5 Kč chci říci Euro  - pro zvědavé cena 69 - a jednak opravdu si to člověk v tom davu neužije a přijde o mnoho zážitků i míst. Pro všechny z naší skupiny to asi bylo největší zklamání vzhledem k očekáváním.
Apeluji na cestovku, aby na to upozorňovala, případně v nejlepším případě toto nedělala. Dost to sráží renomé a průvodkyně jsou v tom pak asi nevině.

La Gomera
La Gomera je s rozlohou 370 km² druhý nejmenší ostrov kanárského souostroví. Počet obyvatel činí okolo 23 000. Ostrov byl v minulosti mnohem větší, ale erozí se zmenšil o více než polovinu. Nejvyšší bod Alto Garajonay měří 1 484 m.n.m.. Hlavním městem ostrova je San Sebastián de la Gomera.
Obyvatelé ostrova se mimo jiné domlouvali přes široké hluboké soutěsky pískáním tzv. jazykem El Silbo, které je částečně používané dodnes. Dobrý pískač se za dobrých podmínek dorozumí na vzdálenost až 3–4 km.
6. září 1492 se na ostrově zastavil Kryštof Kolumbus na své cestě přes Atlantský oceán, při níž později objevil Ameriku.
Krajina Gomery je velmi rozmanitá a s trochou nadsázky by se dalo říci, že je to jedna velká hora porostlá bujnou zelení. Její svahy jsou zbrázděny hlubokými údolími (barrancos), která se od středu paprskovitě rozbíhají směrem k pobřeží, a v těch nejotevřenějších se nachází všech šest největších vesniček. Jih je vyprahlý, porostlý kaktusy a nízkými keři, ale čím dále na sever, tím se příroda stává rozmanitější a půvabnější. Aby se lidé mohli věnovat zemědělství, vystavěli ve svazích kamenné terasy, důmyslný zavlažovací systém a kulturní krajina tu získala svůj osobitý charakter. V okolí lidských usedlostí jsou terásky kam oko dohlédne a pouhá představa jejich těžké výstavby vzbuzuje respekt vůči všem místním zemědělcům. Oproti tomu se snadno dají najít i místa, kde za celý den nikoho nepotkáte a společnost vám budou dělat pouze skály,  prales, pichlavá divoká příroda a přes cestu vám přeběhne jen zatoulaná koza.
Během několika kroků se z krajiny vyprahlé sluncem a porostlé nepřívětivými agáve se lze dostat do naprosto jiného světa, kde vás obklopí všudypřítomná studená vlhkost a vládne nekonečné ticho. Tak to vypadá ve středu ostrova v národním parku Garajonay, zabírajícím necelé čtyři kilometry čtvereční (což je na tak malý ostrov dost). Tvoří ho dva typy unikátních mlžných pralesů, které nelze spatřit téměř nikde jinde na světě. Odborně se nazývají laurisilva a fayal-brezal. Zachovaly se díky mrakům, které nad středem ostrova neustále vznikají díky minimálním teplotním výkyvům v průběhu roku. Hovoří se tu o takzvaném horizontálním dešti - mraky se tu doslova povalují po zemi, jsou nasyceny vodou, ta se sráží, stéká a  neustále dodává květeně vláhu.
Laurisilva je původní typ věčně zeleného mlžného lesa, složeného z listnatých stromů. Převažují zde prastaré vavříny a cedry, zohýbané do nejroztodivnějších tvarů, s do sebe propletenými větvemi, které obrůstají splývající lišejníky. Země je pokrytá tlejícím listím, popadanými kmeny a mezi tím vším roste kapradí a tečou zurčící potůčky. Celé dohromady to navozuje dojem věčně vlajících jemných záclon v chrámu, který vytvořila sama příroda.
Roku 1986 Garajonay zařadilo UNESCO na seznam Světového přírodního dědictví lidstva, navíc je zde vyhlášena chráněná ptačí lokalita a žije tu množství bezobratlých endemitů.
Další osobitou tvář Gomery představují takzvané Los Roques, čedičové zuby, které kdysi byly součástí větších geologických celků a jako jediné odolaly erozi. Nyní se tyčí nad hlubokými údolími jako němí obři, dohlížející na svůj ostrov. Nejvíce jich je v jižní části národního parku Garajonay na místě zvaném Monumento de Los Roques, mezi nimi i nejvyšší vrchol Alto Garajonay 1484 m.n.m.. Jedním ze symbolů Gomery se také stala stolová hora La Fortaleza a ačkoli se nachází ve vnitrozemí nedaleko vesničky Chipude, je úžasně vidět z celého jižního pobřeží. Guanches ji nazývali Argodey, pořádali zde rituály a obřady a v dobách dobývání Španěly jim také mnohdy posloužila jako bezpečné útočiště.
V oblastech přiléhajících k pobřežní nížině dominuje
pěstování banánů, papáji, manga, avokáda, vinné révy a brambor. Dále se zde ještě pěstují některé druhy zeleniny, zejména rajčata. Na ostrově se nachází údajně až 100 000 palem a z některých se dělá palmový olej a palmový med. Chovají se kozy na mléko, z kterého se převážně ručně vyrábí sýr, který je typickým gastronomickým výrobkem ostrova.

Po ještě "noční" jízdě dorážíme za svítání do přístavu Los Cristiantos na jihu Tenerife a okolo půl deváté se začínáme naloďovat na náš trajekt Armas. Pravidelně zde jezdí jen dva trajekty a druhým je Fred Olsen. Protože naše průvodkyně nemá o Gomeře znalosti, tak máme místního "znalce" a naše průvodkyně působí pouze jako překladatelka, což také není úplně to pravý ořechový...
A jen tak mimochodem tak ukecaného člověka jako byl místní domorodec jsem snad ještě nepotkala:) Prostě nezavřel ústa od rána do večera, což je pro překlad asi smrtící a dost nezvládnutelný...
Trajekt je klasika ať se jede kamkoli a tak mě moc nic nepřekvapilo a spíše mi přišel menší. Co naopak docela překvapilo a to nejen mě byla rychlost pohybu po oceánu - 50 km jsme zvládli za 1:10 a když se k tomu připočte klasický doslova fičák na moři, tak je asi jasné, že to teda fakt ale fakt hodně foukalo a člověk musel dávat pozor, aby na horní palubě nepřišel o cokoli co neměl napevno připevněno k tělu.

Protože jsme vyjížděli hodně brzo ráno vlastně těsně po svítání, které je na Tenerife okolo osmé hodiny, tak se nám naskytl nádherný pohled z lodi na čarovně osvícené pobřeží a pro mě to byl i ráj k focení. Hra světla a pohled z trajektu na pevninu se mi nikdy neomrzí!

Během plavby jsme i měli štěstí a míjeli jsme hejno kulohlavců spících na hladině. Tito tvorové žijí, loví a krmí se přes noc a přes den spí právě na hladině.
Zajímavé pohledy na pevninu z oceánu se nikdy nepřejí a ani příjezd k La Gomeře není vyjímkou. Užívám si to - to se prostě nepřejí.

Chvilku po desáté dorážíme do přístavu a hlavního města Gomery San Sebastian de La Gomera. Bez nějakého zdržování se naloďujeme do autobusu a vyrážíme prudkými serpentýnami z hlavního města směr národní park Garajonay.
Výhledy do ohromujících údolí okolo silnice a soutěsek vzniklých po erupcích sopek vyráží dech a několikrát hořce lituji, že se pořád a neustále se někam spěchá a nezastavíme na vyhlídkách. Fakt mě to mrzí. Jsou to úžasné pohledy.
Kromě toho se neuvěřitelně rychle mění i biotopy, protože stoupáme fakt rychle z nadmořské výšky 0 až do 1500 m.n.m.
Stavíme až na asi nejznámější vyhlídce na La Gomeře Miradores de los Roques. Los Roques tvoří hranici dvou roklí - La Laja a Benchijigua. Z této vyhlídky je nádherný mlžný pohled na Teide na Tenerife.
Takový provoz jako je zde teda jen tak člověk nevidí...Bohužel. Kam a jak mezi auta náš autobus zacouval bylo fakt obdivuhodné:)
Skály jsou sopečného původu a následně odkryté v důsledku eroze půdy. Málo z nich má však pro ostrov tak symbolický význam jako právě homolovitá do nebe čnící skála Agando a její čtyři kolegyně: zploštělá a sešikmená skála Las Lajas, La Zarcita,  Carmona a Ojila. Soubor „menhirů" obklopených vavřínovým lesem na vrcholech hor v centru La Gomery je zařazen do biosférické rezervace UNESCO.

Parque Nacional de Garajonay
Národní park Garajonay  je španělský národní park, který se nachází v centrální části ostrova La Gomera. Park je unikátní pro své mlžné vavřínové lesy, známé jako laurisilva; zabírá plochu okolo 40 km2. Oblast byla za národní park prohlášena v roce 1981, o pět let později byl celý park vyhlášen přírodní památkou světového dědictví. Roste zde okolo 450 druhů různých rostlin. Vždy zelené vavříny dorůstají do výšek až 20 m. Dále zde rostou především vřesovce stromovité a jalovce.
Na nejvyšší vrchol ostrova a parku Alto Garajonay (1484 m) se lze dostat po turistických trasách. Návštěvnické centrum leží blízko obce Las Rosas.
Laurisilva -
vavřínový  les je mlžný les pralesovitého typu, který se vyskytuje na několika makaronézských ostrovech. Vyskytuje se v něm relativně velké množství endemických organizmů. Díky své jedinečnosti byl madeirský les zapsán v roce 1999 na Seznam světového dědictví UNESCO.
Prales tohoto typu kdysi pokrýval většinu evropského kontinentu. Se změnou klimatu však ustoupil a zbytky původního pralesa přežily do dnešních dnů jen v Makaronézii.
Následkem odlesňování, zemědělství, pastvy a dovezením exotických rostlin zabírá laurisilva v Makaronézii stále menší rozlohu:

  • na ostrově Madeira necelých 150 km²
  • na Kanárských ostrovech – Tenerife (60 km²), La Gomera (20 km²), nepatrné plochy na La Palmě a Gran Canarii

Najdeme zde vavřín azorský (Laurus azorica), jehož plody – černými kuličkami – se živí holub dlouhoprstý (Columba trocaz), vavřín kanárský (Laurus novocanariensis), obaleň páchnoucí (Ocotea foetens), avokádo (Persea indica), cesmínu kanárskou (Ilex canariensis), jochovec stromovitý (Clethra arborea), vřesovec stromovitý (Erica arborea) .
Mikroklima panující uvnitř lesa umožňuje neuvěřitelnou biodiverzitu zcela neškodných druhů, s velkým podílem endemitů. Na větvích stromů žijí mechy a lišejníky, zemi pokrývají různobarevné listy a kapradí a dávající místu prehistorický i záhadný ráz.

Po necelé půlhodince pokračujeme dále a naším cílem je v prvé řadě průjezd nádherným mlžným pralesem a druhým  jedno ze dvou návštěvnických center.
Je umístěno nedaleko nejvyššího vrcholu Alto de Garajonay 1482 m.n.m. ve vyschlé laguně nazývané La Grande Laguna. Je zde veškerý komfort pro turisty včetně nádherné 900 metrů dlouhé procházky vavřínovým lesem.
Protože dostáváme na rozchod jen 30 minut tak stíhám jen úplný začátek a fakt tady přicházíme vidět něco jedinečného...Myslím, že by se toto mělo opravdu přehodnotit. Sice jsme tlačeni časem odjezdu trajektu zpět na Tenerife, ale já bych klidně oželela následný domluvený "povinný" oběd a viděla naprosto jedinečnou přírodu! Je mi jasné, že toto je daň organizovanému zájezdu, ale co je moc je moc.
Nakonec vidíme tedy jen pouhý zážitek jedinečného mlžného pralesa laurilsilva, ale i to bylo opravdu zajímavé. Co mě ale trošku zarazilo byla jednak absence mlh a vůbec vlhkosti. Následně bylo vysvětleno, že stejně jako u nás byl tento rok na Kanárech neuvěřitelně teplý a suchý a ostrovy mají podobné problémy jako my doma - sucho a málo vody. Teploty dosáhly až na 35°C, což je opravdu velký nestandard. Právě v mlžném pralese to člověka praští nejvíc, protože tu vlhkost přímo očekává.

Tady musím malinko odbočit, ale to byl vlastně první fakt, který mě po příletu na Tenerife zarazil: vlastně žádná povrchová voda, doslova poušť skoro všude. Jedinou vyjímkou bylo pohoří Anaga, kde jsme opravdu vlhkost a mlhy trochu zažili. Jinak sucho sucho sucho. Nedalko našeho hotelu bylo vyschlé koryto řeky a musím přiznat, že mi chvíli trvalo než mi to došlo, že se jedná o vyschlou řeku...

Dále pokračujeme uzoučkými silničkami sevřenými ze všech stran stromy, větvemi a mechy, kde přímo dýchá všude okolo neposkvrněná příroda. Doslova projíždíme živým tunelem.Uf tady bych se chtěla projít!
Po další půlhodince jízdy dorážíme do druhého návštěvnického centra národního parku Garajonay, které je nedaleko městečka Juego de Bolas. V tomto návštěvnickém centru se lze dozvědět naprosto vše o La Gomeře, národním parku a i názorně ve speciální expozici vidět, jak žili původní obyvatelé.
Okolo samotného centra je doslova botanická zahrada s mnoha místními rostlinami. A dokonce jsme potkali i dvě místní čtyřnohé čičiny :).

"Povinný" oběd v obci Hermigua mě nějak neoslnil. Vůbec tím nemyslím kvalitu nebo druh jídla, ale spíše styl, jak byl pojat. Prostě dohozený další zájezd - spíše to připomínalo jídelnu. Ukázka "pískacího" jazyka El Silbo mi přišla moc hraná a divadelní až jsem nabyla i dojmu jestli to není jen herecké představení...

To další zastávka byla zajímavější. V obci Las Casas navštěvujeme centrum El Parque Etnográfico de La Gomera, kde jednak jsou vidět naprosto zblízka jednotlivé plodiny pěstované na Gomeře a Tenerife jako banány červené i normální, avokádo, papaya a další a další. Zajímavostí je i vidět jak se "získává" surovina pro palmový med - je zde ukázková palma s veškerým zařízením pro "těžbu".

Vzhledem k času a blížícímu odjezdu trajektu na Tenerife už zastavujeme cestou do přístavu v San Sebastianu jen na jedné vyhlídce, která je těsně za soustavou tunelů skrz hory. Bohužel celý výhled je proti sluníčku a tak z toho skoro nic není. Nicméně jednu zajímavost přece jen ještě vidíme a to přehradní nádrž ve vesničce Chejelipes. Je to vůbec první voda ať už v podobě řeky či přehrady co jsem na Tenerife či Goměře viděla!
Bohužel podle mě tak trochu zbytečná kafíčka a oběd a i velký počet lidí na výletě nám vzaly tolik potřebný čas a San Sebastiánem jen projíždíme rovnou do přístavu... A posléze se naše skupina jednohlasně shodla, že výlet na Gomeru, asi bylo největší zklamání ze zájezdu.
Prostě taková nádherná raritní příroda chtěla menší skupinu, která je akčnější a také i v našem případě zdatnější než když společně s námi jelo snad 20 důchodců...Mohli jsme minimálně vyrazit aspoň na kratší procházku přímo dovnitř do mlžného pralesa, o kterém víceméně Gomera je a který je naprostým unikátem.

Z cesty nazpátek za zmínku stojí akorát vyloďování z trajektu Armas, kdy se nejspíš nestíhalo a zatímco další cestující už nastupovali, tak nám byl přistaven k boku jen malý můstek jako při evakuaci:).
A samozřejmě pohled na pobřeží Tenerife z paluby trajektu Armas, kdy samozřejmě dominuje panorama Teide.

4.10.2018
Poslední "plnohodnotný" den na Tenerife jsem se rozhodla věnovat dalšímu fakultativnímu výletu a už dopředu musím říci, že to byla skvělá volba. O co šlo?
Vybrala jsem si 5,5 h plavbu na katamaránu spojenou s pozorováním delfínů a kulohlavců. A jako třešinka na dortu bylo koupání v Atlantiku přímo z katamaránu. Cena 55 . Což mi přišlo nakonec docela málo na to, co vše jsme viděli a absolvovali.

Z našeho zájezdu jsme se zůčastnili jen ve skromném počtu 6. Celý výlet byl bez českého průvodce a dostali jsme pouze místo, kde nás nabere autobus svážející účastníky a pak už jsem se zocelovala v angličtině:). Je třeba zmínit, že start plavby byl úplně na druhé straně Tenerife v přístavu Puerto Colon v Los Cristianos. Nicméně veškerá organizace překonala naprosto moje očekávání a i když bych se snažila nenašla jsem jediný nedostatek. Prostě to Španělům fungovalo na jedničku a bylo vidět, že to mají perfektně vychytané. Jediné co úplně nespolupracovalo byla příroda, ale o tom až později.

Před jednou už jsme v přístavu Puerto Colon v Los Cristianos a podle pokynů naháněčů jsme na vedeni ke správnému nástupnímu molu. V autobuse jsme dostali boardpassy na palubu katamaránu Freebird One.
Zde se chvilinku zastavím, protože se jedná o trošku unikátní katamarán. Je vlajkovou lodí firmy a zároveň největším katamaránem na Kanárských ostrovech s délkou 28 a šířkou 20 metrů. Vepředu je VIP (placená) zóna s lehátky a vevnitř je i bar s odpočívárnou.
Naloďujeme se v 13,15 přesně podle jízdního řádu a jako na všech atrakcích na Tenerife nás čeká hned po nástupu na loď focení. Nějak k tomuhle byznysu nemám moc kladný vztah, ale na konci plavby jsem tak nadšená celou akcí a vůbec zažitkem, že si tentokrát fotografickou památku v podobě povedených archů kupuji a nelituji.

Program plavby má dva základní body programu: jeden je nejistý a ten druhej naopak jistý:). Tím nejistým je pozorování kulohlavců a delfínů a tím naopak jistým je koupání v Atlantiku přímo z katamaránu před ústím soutěsky Barranco de Masca pod ohromujícími útesy Los Gigantes.
Ovšem pro mne je tím největším lákadlem úchvatná a neopakovatelná stěna útesů Los Gigantes podél kterých celou dobu plujeme.

Acantilados de Los Gigantes
Na jihozápadě Tenerife je masiv Teno zakončený impozantními čedičovými útesy  Los Gigantes („Útesy obrů“) s délkou přesahující 10 km a s výškou vertikálních stěn 300 – 800 metrů. Útesy vznikly sopečnou činností před 5 - 7 miliony lety a jeich současná podoba je dána dlouhodobou erozí.

Vyplouváme skoro přesně na minutu a zaujímám místo na boku katamaránu, abych mohla dobře fotit. Docela vtipně pojal kapitán bezpečnostní pokyny, které nám předváděl sám osobně:).
Po chvilce k nám přichází jeden z členů posádky, který poznává češtinu a představuje nám členku posádky, kterou je studentka vysoké školy ze Slovenska. Je to fakt milé a my se tak dozvídáme mnoho dalších podrobností, což mi vzhledem k mým omezeným znalostem angličtiny přišlo  hodně vhod. Jinak na palubě probíhá výklad ve španělštině, angličtině a němčině. Člověk pochytí dost, ale přece jen slovenština je slovenština:).
Kromě toho navazuji kontakt s milým, jak se později dozvídám, irským manželským párem a rukama nohama a trochou angličtiny si " pokecáme".
Neuplyne ani hodinka a na palubě vzniká rozruch a všem je hned jasné, že se dočkáme prvního slíbeného vrcholu plavby a to je pozorování defínů - v našem případě to budou kulohlavci Sieboldovi.
Pravda je, že kolem nás se pohybuje několik dalších katamaránů a ty mají trošku větší štěstí a vidí kulohlavce víc zblízka. Já musím lovit nějaké fotografie teleobjektivem, což je docela sázka do loterie na hladině v ostrém odrážejícím se odpoledním slunci. Ale nakonec se pár záběrů podařilo.

Kulohlavec Sieboldův (Globicephala macrorhynchus)
Je jedním ze dvou druhů rodu Globicephala. Druh příbuzný delfínům s charakteristickým „melounem“ na přední části hlavy. Ten zlepšuje jejich hydrodynamický tvar. Mají tmavou skoro černou kůži.
Jedinci dorůstají délky 3,5 až 6,5 metrů a váhy 1 až 4 tuny. Kulohlavci jsou sociální zvířata, zřídkakdy se pohybují sami, většinou žijí v hejnech o 10 až 30 kusech, zaznamenána jsou i šedesátičlenná hejna. Mládě měří při narození 1,4 až 1,9 metrů a váží okolo 60 kg. Byly zaznamenány ponory do několika set metrů.
Kulohlavci loví v noci a přes den spí na hladině a odpočívají a i proto se poměrně snadno přes den pozorují.

Dopředu mohu prozradit, že na delfíny bohužel nedošlo. Právě od nich jsem čekala akčnější scény a případně i skákání nad hladinu, protože si obvykle hrají s vlnami, které katamarán vytváří. Holt člověk nemůže mít všechno. Přesto to byl skvělý zážitek vidět tato zvířata ve volné přírodě a ne v malém nedostačujícím bazéně, jak je to u většiny show.

Po další hodince dochází na oběd a musím tedy smeknout, jak perfektně má posádka vše zmáknuté. Všech 70 pasažérů je během půlhodinky obslouženo.
A menu? Grilované kuře, zelenina a speciální kanárské brambory. Dobrota. K tomu je po celou dobu plavby zdarma pití: cola, fanta, víno.

Hned po obědě se přibližujeme zpět k pobřeží a nad námi se tyčí obři staří 7 miliónů let: Acantilados de Los Gigantes. Nemohu z nich spustit oči  - je to prostě úžasná neopakovatelná podívaná - až 800 metrů vysoké útesy jako pozůstatek sopečného výbuchu. Na kolmých stěnách jsou vidět nádherné struktury, které jasně ukazují na sopečný původ čedičových skal. Po návštěvě Teide pro mne druhý vrchol zájezdu.
Zajímavě také vypadá stejnojmenná vesnička, která je doslova zaříznutá do tyčících se skal. Podle průvodce je to nejdražší ubytování na Tenerife.

V 15,45 dorážíme do místa, kde ústí soutěska Barrasca de Masca, kterou jsme navštívili před několika dny z druhé strany od vesničky Masca. Musím říci, že mi chvíli ani nedochází, kde se přesně nacházíme.
Kapitán zakotvil asi 200 metrů od břehu a vyzval pasažéry, aby se jak je slíbeno vykoupali.
Nějak se k tomu ale nikdo nemá a tak se naše česká skupina vrhá do vln Atlantiku jako první:). Docela mě překvapuje, že je oceán v tomto místě výrazně slanější než v Puerto de la Cruz. Teplota mi připadá o fous nižší, ale těžko porovnávat. Po chvilce se za námi vydávají i další a kapitán s píšťalkou v puse kontroluje, aby se jeho svěřené hejno plavoucích pasážérů moc nerozptylovalo a nezmizelo mu z dohledu. Je to opravdu zajímavý zážitek a moc si ho užívám i s několika dalšími skoky z katamaránu. Super!
Po půlhodince ráchání zvedáme kotvy a vyrážíme na cestu zpět. Tentokrát se chci zaměřit více na sledování pobřeží i když stále doufám, že uvidíme i delfíny. Místo nich kolem nás krouží rackové a moc dobře vědí, že něco na zub určitě odpadne:) A i tady se nemýlí a dostávají kuře, které zbylo od oběda...Jak moc jim to dělá dobře je otázka, ale asi to mají vyzkoušené:)

Závěr plavby podlél pobřeží nám představuje vesničky posazené na pobřeží jako korálky. Los Gigantes, Puerto Santiago, Arcala, Fonsalia, Callao Adeje, Los Cristianos.
Bohužel do očí praští naprostý "necit" pro stavění hotelů na pobřeží.
Mezi drobnými sladěnými domky, které zapadají do krásné přírody se najednou tyčí občas "paneláky" různých barev a necitlivých velikostí, které naprosto hyzdí krásné pobřeží. Vysvětlení místních je jednoduché: kdo má peníze ten staví...:(
Člověk je největší zlo pro přírodu a co dnes vydělává má zelenou...Je to strašná škoda pro nás i pro budoucí generace.

Okolo 18 té hodiny dorážíme zpět do přístavu Puerto Colón a už na nás čeká autobus, který nás doveze takřka před náš hotel v Puerto de la Cruz.

Dokonalý den!

5.10.2018
Vzledem k tomu, že odjezd na letiště je naplánován až na 13:30 snažím se poslední dopoledne užít po svém. Vyrážím na Playa Jardín naposled se pokochat oceánem a hlavně  fotit.
Protože jsem při focení západů z mola zjistila, že se jeho konec doslova a do písmene hýbe pod náporem krabů všech možných velikostí, barev, tvarů i druhů, tak se snažím o štěstí při jejich focení. Bohužel mám smůlu a vlastně poprvé je dopoledne zataženo a chybí tak potřebné světlo. Sice něco ulovím ale už dopředu vím, že to nebude nic moc extra. Nicméně naprostým skvostem, který se naprosto vymyká ostatním je červený krab Grapsus adscensionis, který žije pouze na Tenerife.
Naštěstí postupem času se vyjasňuje a teplota letí opět prudce nahoru a tak dostávám ještě jednu možnost k fotografickému lovu: přímo před hotelem je jakási zřícená budova a v jejím okolí se to doslova a do písmene hýbe ještěrkami druhu Gallotia galloti neboli Veleještěrka modroskvrnná, která je na Tenerife také endemitem.

Před odjezdem už jen srovnat v hotelu účty za pití k večeři a pak hurá na letiště. Vše jde naprosto bez problémů za dohledu naší průvodkyně Lucky Vikové, které bych chtěla i touto cestou poděkovat za dokonalou péči.
Malinko se pozdržel odlet, ale pilot "šlápl na plyn" a do Prahy jsem skoro vše dohnali:)

V Ruzyni už čekala Barča a také jí bych chtěla touto cestou moc poděkovat za transporty z a na letiště. Přece jen když člověk dorazí o půlnoci není žádná radost se dopravovat domu hromadnou dopravou...Děkuji!

 

 



 


 

 

 
 
..:: Dres ::..