. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
82337
 
 Mount Everest na vlastní oči aneb další splněný životní sen!


Mount Everest na vlastní oči aneb další splněný životní sen!


Mapa a trať našeho Three Passes treku:

Kathmandu - vrtulníkem do Lukly - a dále po svých Monjo - Namche Bazaar - Hotel Everest view - Mongo La - Tyangboche - Pheriche - Dingboche - Chhukung - Chhukung Ri 5 450 m.n.m. - Kongma La 5 538 m.n.m. - Lobuche - Gorak Shep 5 190 m.n.m. - základní tábor Everestu 5 300 m.n.m. - Kala Patthar nejvyšší místo 5 648 m.n.m. - Pyramida - Dzangla - Cho La 5 420 m.n.m. - Dragnag - Gokyo - Gokyo RI 5 357 m.n.m.  - Renjo La 5 420 m.n.m. - Lumbde - Thame - Namche Bazaar - Phakding - Lukla - letadlem do Kathmandu...

Statistika kilometrů a zajímavých čísel:
Dohromady 264 km s převýšením 13 490 metrů za 22 dní.
Nejnižší nadmořská výška  1400 m.n.m. Kathmandu, nejvyšší Kala Patthar 5 648 m.n.m., nejnižší teplota -7°C Gokyo a nejvyšší 27 °C Kathmandu.

 

Odkazy na galerie:                                                            
Obyvatelé, zvířata a rostliny
Hory
Životní styl
Video:
Everest           Lhotse            Lukla vzlet letadla         KTM vzlet vrtulník     KTM noční


Když jsem vloni v srpnu absolvovala obtížnější operaci pravého kolene, tak mi v hlavě uzrál nápad a i motivace k cvičení a rehabilitaci...
Splním si dlouholetý skoro celoživotní sen, o kterém jsem vůbec už nevěřila, že by eventuelně byl možný: VYRAZÍM NA PĚŠÍ TREK DO NEPÁLU DO HIMÁLAJÍ! UVIDÍM MOUNT EVEREST NA VLASTNÍ OČI!

Měla jsem za sebou zdravotně dva těžké roky a i po soukromé stránce a tak jsem se vrhla na cíl s velkým C a moje pozornost se tím zaměřila novým směrem. Prostě jsem si připravila restart...

Když jsem se někomu zmínila všichni si klepali na hlavu a jen můj operatér MUDr. Tomáš Vimmer podotknul, že to koleno přežije. Jen bude bolet...Což byl poslední podnět. JEDU!

Následovalo shánění s kým, protože po 20ti letech organizování ultra opravdu už v životě nechci nic organizovat a bohužel moje angličtina je více než mizerná, skoro nulová. Nakonec volba padla na Jirku Okrouhlíka a OK TOUR, se kterým už jsem byla asi před 20ti lety a tak trochu jsme byli v kontaktu pořád. To všechno bylo celkem jednoduché a vlastně jen jsem v lednu zaplatila letenku:) Pro zvídavé zpáteční letenka s Turkish Airlinesh do Kathmandu před Istanbul byla za necelých 25 000 Kč. Docela pohoda. Jen je to skoro rok dopředu a víceméně je nevratná.

Daleko horší byla rehabilitace kolena, které tak trochu protestovalo proti mé snaze a naprosto v šoku bylo nejen koleno, když jsem se začla učit v prosinci chodit. Ano doslova učit, protože vlastně po celý život kvůli mému postižení kyčlí jsem vůbec nechodila. Pořídila jsem trekové hůlky a pojala trénink stejně jako trénink na závod ultra:)...
Začátky byly opravdu krušné a několikrát mě napadlo, že jsem se asi přecenila. Moje první návraty po 5ti kilometrových "procházkách" po Krčáku končily totálním vyčerpáním a svalením do postele a bolestí nejen v operovaném koleni. Prostě jednoduše PO TĚLU JSEM CHTĚLA NAPROSTO NEPŘIROZENÝ POHYB A TAK NA TO REAGOVALO PO SVÉM :( Několikrát mě napadlo, že tohle fakt asi nedám.
Moc dobře jsem z informací věděla, že budu muset být schopná ujít denně v těžkém terénu ve vysoké nadmořské výšce 10 - 20 km s převýšením okolo 500 - 1000 metrů. Pro zdravého sranda, pro mě vrcholný výkon. Na jaře dokonce bylo období, že jsem uvažovala o odhlášení! Přeci jen moje obavy, abych svojím hendicepem neomezovala ostatní účastníky akce byla opravdu veliká.
Nicméně následně během akce jsem viděla, že byli účastníci, kteří naprosto neřešili, jestli je celá akce v jejich silách a to nejen po stánce fyzické, ale i po stánce poměrně velkého životního diskomfortu, fungování v únavě, nezvyklého jídla, v jistých okamžicích doslova nehygieny či nemoci...

Pro info jsem před akcí vlastně za 9 měsíců nachodila většinou v kopcích 1850 km s průměrem lehce přes 4,1 km/h. 15-20 km jsem chodila celkem pravidelně a 20ti kilometrová hranice padla celkem 8x při čemž jsem navštívila například Milešovku, Poledník či Plešivec a jako vrchol byl ostrý testík na Sněžku. Jinými slovy jsem rovnou ze Sněžky skočila do Himálají:D.
Zpětně můžu zhodnotit, že jsem to asi přehnala a kromě průběžných problémů s mnoha úpony okolo obou kolen jsem si bohužel zřejmě neustálým přetěžováním nabourala koleno levé. Přece jen jsem na něm chodila vlastně 5 týdnů o berlích a pak vlastně následně jsem všechny těžké úseky, schody či nárazy vstřebávala přes levou nohu. Bohužel jsem ten okamžik, kdy levé koleno začlo říkat dost nezachytila a na zájezd tak odjela s problémy nejen na pravém operovaném koleni, ale i na zdravém levém...Docela stresující!
 

Výlet do Himalají není jen o vlastním treku, ale je třeba udělat mnoho příprav a nic nepodcenit. Vše co jsem kromě zmíněného tréninku absovovala já je zde v článku

Ještě těsně před odjezdem přichází jobovka, že nemůže jet z osobních důvodů hlavní organizátor celé akce. No tě bůh toto začíná. Takže trocha telefonování a nakonec se všichni shodujeme, že akce se rušit nebude a hlavní organizaci uchopí dva odvážlivci z celé skupiny, kteří dostanou podrobné pokyny :)
Nutno ještě říci, že to byl pro mě jediný člověk, kterého jsem ze skupiny znala čili pro mě docela jobovka. Zbytek uvidím až na letišti.
Na druhou stranu je třeba podotknout, že zrušit účast na takovéto akci 2 dny před dojezdem by pro mě znamenalo jednak poměrně velkou finanční ztrátu : okolo 45 000 Kč...Letenka, očkování, vybavení a to nemluvím o pro mě specifickém a rizikovém tréninku a hlavně já kvůli tomu neměla 2 roky dovolenou...Ono odjet z práce na 5 týdnů opravdu standart není a tady tedy děkuji mému zaměstnavateli firmě Knauf za ochotu a schovívavost k mým šíleným nápadům, ať už se jednalo o ultra závodění či mé šílené pozávodní nápady:)

10.10.2017
Den D je tady a já děkuji Barče Svobodové za transport na ruzyňské letiště. Opět po 5 letech je přede mnou docela dlouhý let:). Letíme s Turkish Airlinesh a je třeba předem říci, že to byla super volba. Čeká nas 2500 km do Istanbulu a následně nekonečných 5300 km do Kathmándu. Bude to dlouhej den...Časový posun je 5,75 h.
Na letišti se postupně potkávám s dalšími účastníky a doráží i Jirka, který nás přišel vyprovodit, i když sám bohužel odjet nemůže. Nakonec je nás 12 a to je na můj vkus až moc velká skupina na takovouhle akci. Optimální by podle mě bylo 6-8 účastníků. Nicméně nějak se s tím poperem:)
Samotný odlet se posouvá skoro o 1,5 h a důvod je vidět  při našem čekání na odlétacím gate. Z Istanbulu přiletěl jeden pasažér na nemocničním lehátku a jeho transport z letadla je docela prekérní akce se speciálním zařízením, které je třeba k boku letadla přistavit. Vzhledem k času, který máme v Istanbulu na přestup je skoro jasné a všichni v to doufáme, že letadlo do Kathmandu na nás bude muset počkat, což se nakonec potvrdilo a vše dobře dopadlo. Péče na palubě je naprosto perfektní a já mám i kliku, že sedím u okénka a mohu zase jednou v letadle fotit:). A stojí to za to!

Po opravdu dobrém jídle během letu do Istanbulu přilétáme samozřejmě po západu slunce a noční pohled na skoro 15ti miliónové zářící velkoměsto je fascinující a ohromující.

Přestup je naprosto v pohodě a to i proto, že jsme odbaveni z Ruzyně až do Kathmandu.

11.10.2017
Do Kathmandu na letiště Tribhuvan dorážíme po 2 jídlech a všech časových posunech v 7h ráno. Cítím se docela dobře. Při výstupu na nás i přes časné hodiny dýchne teplo a především vlhko. Prádelna a hned se začínám potit, protože jednak v Praze bylo 10°C a jednak jsme všichni nabaleni do věcí do Himálají, které jsou pro nás nenahraditelné. Rozhodně to není oblečení do +20°C a 95% vlhkosti. V letištní hale, kde začínáme nejprve řešit vstupní vizum rozhodně klimatizace není...Uf.
Získat turistické vízum přímo na letišti není žádný problém. Po vyplnění formuláře, odevzdání fotografie a zaplacení 40 dolarů jsme jej obdrželi na 30 dnů ihned všichni. Jen doporučuji si dávat pozor kolik peněz úředníkovi dáváte, protože jaksi nikdy nemají drobné a nevrací:)... Jeden Francouz to tam řešil docela slušnou hádkou a úspěšný rozhodně nebyl...Mám dojem, že nakonec platil snad 2x a ještě v Eurech takže byl odrbán 2x :)

Ubytování v Kathmandu máme zajištěné dopředu v hotelu Ganesh Himal a tento postup rozhodně doporučuji. Většinou totiž i z hotelu dorazí taxík na letiště a tak to bylo i u nás. A to je hodně příjemné. Cesta do hotelu pro mne až takovým šokem není, protože moc dobře znám z pobytu v Indii provoz třeba v Dillí. Nicméně tady mi to přpadá tak trochu víc v pohodě, ale spíš je člověk už zocelenej. Všichni kdo jsou v Asii poprvé ale valej oči:) Připomenout je třeba, že se jezdí vlevo.

V Hotelu Ganesh Himal vše funguje, jak má  a jen chvilku čekáme na pokoje. Jediným zádrhelem ale alespoň pro mne a moje kolena je 5té patro a schody jsou nestandartně vysoké, což následně platí pro celý další pobyt v Nepálu...Pro mne očistec:(.
Nicméně pokoje jsou naprosto v pohodě, teče teplá voda a funguje elektřina. Co víc si člověk může přát:)

Ve 12 h už vyrážíme do víru velkoměsta a to platí doslova, protože v Kathmandu žije okolo 2 000 000 obyvatel...Bohužel ale poznáváme pouze turistickou čtvrť Thamel, která se docela dost odlišuje od ostatních částí.
Večer na nás čeká další delikátní záležitost a to výměna dolarů na nepálské rupie pro všechny na celý pobyt. Vzhledem ke kurzu se nám na stole válí nakonec 2 milióny nepálských rupií v tisícirupiových bankovkách a asi je to docela exotika, protože si hromadu fotíme nejen my ale i majitel hotelu...
A ještě jednu speciálnost mají nepálské banky: každých 100 tisíc je sešito sponkou ze sešívačky a my se do těch balíčků za boha nemohli dostat. A pan majitel hotelu nám ukázal jak na to: balíček vzal napůl a silou roztrhl...:D

Rozpočítávání, kdy každý obdržel okolo 103 000 NPR bylo docela úsměvné zvláště když počty napoprvé nevyšly:)...
Kurs pro orientaci je: za 100 NPR by bylo asi 20 Kč.


12.10.2017
Celý den je věnován prohlídce Kathmandu a tak postupně vyrážíme směr Durbar Square ( vstupné 1000 NPR) v královském městě Patanu a odpoledne také pěšky k "opičímu" chrámu zvanému Swajambhúnáth (vstupné 200 NPR ).

Náměstí Durbar Square v Patanu patří ke kulturnímu dědictví UNESCO, bohužel po devastujícím zemětřesení 2015 zůstaly z mnoha chrámů jen trosky anebo zbytky podepřené trámy. Pro mě to bylo strašně smutné koukání a celé královské město působí hodně bezútěšně a depresivně. Nicméně se Nepálci snaží o jakousi obnovu ale nejsem si vůbec jistá, že to bude v jejich finančních i fyzických silách...:(

Naopak chrám Swajambhúnáth nebyl zemětřesením nijak zvlášť poznamenán a nás čeká vyšplhání po nekonečném schodišti (365 schodů...), kdy ve vedru 27°C a 95% vlhkosti, ze mě leje jak z vola:) Nicméně kromě opic, které nás vyprovázejí po celou dobu a čekají na naši slabou chvilku co se týče hlídání jídla:), se nám nahoře otevře omračující pohled na celé Kathmandu. A teprve v této chvíli si uvědomuji, jak je obrovské a proč zde žije okolo 2 miliónů lidí. Celé město leží na absolutní rovině v údolí pod majestátnými vrcholky Himálaje.
Na vršku je pak namačkáno několik chrámů, stúp a všudypřítomných stánků se vším možným a i já si zde kupuji nezbytné náramky a náhrdelník.
Zde si dovolím ještě malé odbočení. Víceméně při každém nákupu by se "mělo" smlouvat, ale mě se do toho vůbec nechce a připadám si jako blbec, když se dohaduji o 5 Kč, zvláště když neustále okolo sebe vidím opravdu neuvěřitelnou bídu. Ne náhodou je Nepál jednou z nejchudších zemí...Ale jedna věc je si o tom číst a druhá věc je vidět to na vlastní oči! A tak se tohoto zvyku skoro neúčastním a tak trochu se i stydím za pár mých kolegů, kteří by snad chtěli během treku všechno zadarmo...
Jinak jsou Nepálci neuvěřitelně ochotní, milý pozitivní a celý měsíc se s nimi cítím naprosto maximálně příjemně a užívám si to! Škoda, že tato atmosféra není u nás.

Celý den se po Kathmandu pohybujeme pěšky a je to chvílema docela sranda...Sice máme mapu, ale ta chvílema neplatí, ulice občas nemají jména a domorodci vesměs vidí mapu poprvé v životě...:) Nakonec nachodíme 13 km a tak je docela napínavé kam jdeme.
Večer vyrážíme do restaurace a objednáváme hromadně momo, což jsou kapsičky z těsta naplněné vším možným a vařené nebo smažené. Já už jsem je měla v Indii a i tady byly velice dobré. Ale zpětně můžu říci, že jsem je měla tady vlastně jen jednou. Ale důvod byl hlavně v množství, kdy porce momo já se prostě nenajedla...
Ale k tomu jak jsem se po celou dobu stravovala a vůbec režimu dne se ještě vrátím.

Večer balíme a je to opravdu napínavé, protože vnitrostátní let Kathmandu - Lukla má omezenou hmotnost zavazadel na 10 + 5 kg. A to je na měsíc setsakra málo. A k tomu nikdo neví jestli půjde nadváha zaplatit anebo se budou vyhazovat věci přímo na letišti...Dokonce jsem vzala s sebou váhu na zavazadla...Pro info v Turkish Airlines byla možná hmotnost zavazadla 30 kg...
Dobrou službou hotelu je úschova věcí nepotřebných na treku tzv. v depositu. Je to bezplatná služba hotelu turistům, která jim zároveň ale zajišťuje, že se turista vrátí před odletem opět k nim k hotelu:).
Kromě toho v hotelu zajišťují i tzv.TIMS kartu (Trekkers Information Management System) v ceně 10 USD ( pro skupiny - jednotlivec zaplatí 20 USD ), kterou musí mít každý "trekař" v Nepálu. Následně jsme pak ještě 2x platili za vstup do národního parku Sagarmatha a to 2000 a 3390 NPR. Čili dohromady veškeré poplatky stojí v přepočtu 64 USD plus již zmiňované vízum do Nepálu za 40 USD. Suma sumárum teda 105 USD. Vše je na měsíc.
 

13.10.2017
Ráno je bezproblémové a taxi od hotelu funguje bezchybně a odváží nás ještě za šera na vnitrostátní letiště Kathmandu. Odlet  s TARA AIR je naplánován na 7 h...Jenže člověk míní a Lukla přesněji počasí mění :) A co bude ráno nikdo neví a kdy se odletí neví už vůbec nikdo ani ten nahoře.
Odbaveni jsme docela v pohodě, přičemž zavazadla se váží celé skupině dohromady stylem, kdy se nejméně polovina opírá na váze o okolní stolky. Za nadváhu nakonec platíme asi 30 USD dohromady...Pohoda.
Nutno říci, že v Nepálu je vše tak nějak v pohodě, což platí i pro bezpečnostní kontroly, vážení a veškeré další formality. Ať píská cokoli, vše je v pořádku :)

Krátce po sedmé jsme už v odletové hale pro vnitrostátní lety a je to jak vstup do jiného světa. Dokonce poznávám halu, protože jsem ji viděla ve filmu Everest:), který popisuje tragédii na Everestu v roce 1996.
Usedáváme na sedačky popíjíme vodu a čekáme a čekáme a čekáme. Po chvilce je jasné, že odlet jen tak nebude, protože prostě Lukla nelítá...A hala se zaplňuje a zaplňuje...Začíná černý scénář a informací je poskrovnu:(. Je to opravdu o velké trpělivosti.
Co mě fakt překvapuje, že někteří moji kolegové pijí vodu z nějakého barelu uprostřed, který tedy rozhodně nevypadá, že je vyměňován a následně zjišťuji, že do něj teče voda z vodovodu...Já jsem hodně vyléčená z cesty do Indie, kde mě potkal naprosto šílený průjem a pro cestu do Nepálu jsem pořídila speciální filtrovací láhev, která zvládá naprosto vše a je určena pro vojáky: Filtrační láhev Fill2Pure Ultralight AA a Micropur pro chemické čištění. A jsem rozhodnutá kromě čaje nepít nic jiného. A vůbec i hodně řešit jídlo a být maximálně ostražitá, i když čistota v Nepálu je o několik levelů výše než v Indii. Někteří moji kolegové mi připadají hodně lehkovážní...

Hodiny běží a okolo druhé hodiny je skoro jasné, že se dneska nepoletí. Je třeba podotknout, že do Lukly se létá pouze za světla, protože přistání je "podle oka" a piloti musí vidět na už tak kraťounkou ranvej ve svahu dlouhou okolo 527 metrů...
Co teď? Jsme poměrně tlačení časem, protože program treku je fakt nahuštěnej a každý den, o který přijdeme bude fakt problém!
Náhle se kolem nás začnou pohybovat náhončí ze společností provozujících dopravu vrtulníky a po krátké poradě všech padá jednoznačné rozhodnutí!
LETÍME VRTULNÍKEM
na dvě skupiny po 6ti. Připlatíme si 100 USD k 350 co jsme měli za letenku, ale budeme za necelou hodinku v Lukle.
Nutno říci, že události se valí šílenou rychlostí a není čas na nějaké velké přemejšlení a váhání. První skupina odlétá ihned! Vše je záležitostí snad 15ti minut.

Naše druhá skupina čeká asi hodinku a já si během této doby začínám uvědomovat, že poletím poprvé v životě vrtulníkem a hned nad Himálajema! Ty brďo! Je to jako sen a na strach absolutně není čas...Ještě probíhá kompletní vážení: vždy člověk, velká zavazadlo, malé zavazadlo. Zřejmě se hodně řeší zatížení vrtulníku a samozřejmě i to kolik vzít carga, jehož dopravu vlastně zaplatíme my:)

Po hodině jsme doslova naházení na dodávku a vyrážíme na divokou cestu po letišti směr "odletiště" vrtulníků, které je někde úplně na druhém konci letištní plochy. Jinak letištní plocha je slušnej tankodrom s dírama slušných rozměrů...
Ještě  v poklusu jsme v počtu nás 6 + pilot nacpáni včetně bagáže do docela malého vrtulníku firmy Air Dynasty a během pár vteřin jsme ve vzduchu...
Výhoda letu vrtulníkem oproti letadlu je, že může letět daleko níže a je o hodně obratnější. Proto i vrtulníky létají do Lukly, když letadla ne. V Kathmandu bylo docela hezky a tak jsme moc nechápali, proč se nelétá nahoru. Teprve asi v polovině letu vrtulníkem jsme jasně pochopili proč letadlem opravdu ne. Vlétli jsme do naprosto neprostupných černých mraků a i ve vrtulníku to bylo docela nepříjemné. Nicméně pohledy z něj během 55ti minutového letu byly i tak nezapomenutelné a fascinující. I přesto, že jsme neviděli nejvyšší vrcholky, tak pohledy na terasovitá políčka, himálajské podhůří Mahábharát, hluboká údolí i strmá úbočí hor byly zajímavé a okouzlující. Osud tak prostě chtěl...

Za 55 minut sedáme jemně do štěrku na letišti Lukla Tenzing-Hillary Airport v nadmořské výšce 2860 vedle šílené přistávací dráhy pro letadla, která má parametry 527 metrů délky, 30 metrů šířky a 12ti stupňový sklon... Je považováno za nejnebezpečnější letiště na světě...
Uf úžasný zážitek!

Hned u letiště je lodge, kde se nás ujímá místí šéfová a to doslova šéfová a domlouvá se první spaní přímo v Lukle. Vzhledem k času je jasné, že se do Phakdingu nedostaneme a tak nás další 2 dny čeká poněkud delší etapy než se plánovaly, abychom dohnaly zameškaný čas. Trek je časově poměrně adrenalinová záležitost, protože opravdu není čas nějaké prostoje a lelkování. Itinerář je jasně dán a letadlo zpět do Evropy nečeká...
My máme celkem dva rezervní dny ale ty by se měly využít buď při nějakém průšvhu v horách a nebo případně, kdyby se zase nelétalo Lukla Kathmandu.

Útočiště nacházíme v Kumjung Lodge a hned první seznámení s pokojem a také jídelnou mě opravdu uklidňuje. Čistota i vše ostatní je opravdu o několik levelů výše než v Indii. Hurá! Dokonce máme i evropský záchod a teče voda. Studená. Prostě pohoda:)
Paní domácí s dcerami je maximálně ochotná vyjít vstříc všem požadavkům týkajících se jídla i ubytování a zpětně můžu říci, že to bylo jednou z nejlepších ubytovacích zastavení za celý pobyt. A to i atmosférou během večera, kdy jsme si zazpívali nejen česky ale i nepálskou národní píseň Resam Firiri.
Také se seznamujeme s našimi nosiči a první můj dojem je, že z nakonec 5ti nosičů máme s sebou dvě děti:) No nejsem daleko od pravdy, protože jednomu je 16 let a vypadá ještě mladší a k tomu hodně křehce...Uf jak unese na zádech okolo 30ti kilo fakt nechápu...

Zde se na chvilku zastavím a pokusím se objasnit jak to s nosiči je a vůbec něco o našich pomocnících, bez kterých by náš trek vůbec nebyl možný.

O nosičích

Nosiči jsou v Nepálu v současné době organizováni "svazem", který slouží víceméně k jejich ochraně a pak k jakési záruce i pro klienty, že si nenajímají naprosto nečitelného člověka. Nosičům zároveň tato organizace zajišťuje pojištění pro případ nějakého úrazu či třeba úmrtí při expedicích na 8mi tisícové vrcholy. Mělo by pokrývat jakési zajištění rodiny nosiče.
Standartně stojí nosič 15 USD/den a nosí mezi 25 -30 kg. Vedoucí nosičů se nazývá sirdar a víceméně organizuje ostatní nociče. Po zhodnocení toho, kolik jsme sebou měli bagáže, tak jsme předpokládali, že jeden nosič ponese věci dvou lidí. Vzhledem k výše psanému co se týče našich nosičů jsme se rozhodli nakonec najmout 5 nosičů.
Vedoucím byl "Ratz Raj" přičemž se v této podobě jedná samozřejmě o fonetický přepis jeho jména. Jenom pro informaci touto činností si vydělával na studium na vysoké škole! Samozřejmě mluvil velice slušně anglicky a byl velkým sympaťákem:) Narozdíl od nás se on naučil naše jména a pochytil i další česká slovíčka...Ostatní naši "kluci" také trochu lámali angličtinu.
Hlavní činností nosičů je samozřejně nošení naší bagáže, ale hlavní nosič se kromě toho vždy stará o své klienty i po stránce organizační, vedl nás přes Passy a staral se o nás i na jednotlivých lodgích, které většinou i zařizoval. Obnáší to komunikaci ale i třeba roznášení jídla, zařizování našich objednávek či i dalších přání. To mě hodně překvapilo.
Myslím, že většina z nás navázala s našimi "kluky" velice dobré vztahy, které bych shrnula do věty:
Nosiči nejsou naši placení otroci, ale zaměstnanci či spíše parťáci v prostředí, které znají oni a ne my. A jsme to my, kdo jsme na nich závislý...
Pro mě bylo asi nejtěžší strávit jejich vybavení, tedy spíše nevybavení, čím myslím, že chodí pantoflích v poměrně těžkém terénu, bez ponožek v zimě, bez pořádných bund a třeba i brýlí na očích:(
Sice jsem se snažila jim co nejvíce pomoci třeba se i rozdělit o jídlo a vůbec je podpořit i tím, že jsem jim nechala po treku některé části vybavení.
Nosiči byli velice vnímaví a třeba když viděli, že mám problémy v těžších sestupech, tak na mě jeden neustále čekal a jistil mě! To jsem nezažila nikdy ani v Čechách a musím říci, že na ně dodnes vzpomínám jak se jim vede.
Jinak také nepsaným pravidlem jejich ohodnocení je, že pokud je s nimi spokojenost obdrží po skončení treku "spropitné" 10-15% jejich mzdy. Tady musím bohužel zkonstatovat, že toto mnoho členů z naší skupiny nedodrželo a myslím, že by si měli ti, kterých se to týká, hodně sáhnout do svědomí...Celá     akce stála   okolo 80 000 Kč a myslím, že zmíněná částka by nikoho nezruinovala...
 

14.10.2017 1. den treku
Lukla 2 840 m.n.m. - Monjo 2 840 m.n.m., 1
2
+ okolo Monja,
= celkem 20 km, 670 metrů převýšení,  4:35

Vzhledem k tomu, že máme trochu časový zásek tak jdeme dneska ne jen do Phakdingu, ale až do Monja. Je to 20 km a já tak úplně radost z toho nemám, ale asi není zbytí.
Lukla, z které vycházíme je výchozím místem pro všechny horolezecké výpravy, které vyrážejí lézt na Mount Everest. Jdeme tak ve stopách takových osobností jako byl Hillary, Tenzing ale třeba i Messner. Je to hodně zvláštní pocit a ale já pociťuji akorát dojmy ve stylu: konečně, hurá, je to tady, vyrážíme!
A začínám si naplňovat opravdu dlouholetý sen, který jsem někde v koutku duše měla už od mládí - směr Everest. Je to neuvěřitelný...
Lukla je podhorské městečko s jednou hlavní ulicí a plné stánků s oblečením a vybavením do hor a ubytoven.
Na konci platíme první poplatek a to za vstup do národního parku Sagarmatha.
A hned za touto policejní kontrolou procházíme branou pojmenovanou po první nepálské ženě, která vystoupala na Everest: Pasang Lhamo Memorial Gate.
Kousek za ní je bílý chorten věnovaný 18ti obětem leteckého neštěstí v Lukle 2008.

Další pochod vede poměrně strmě dolů do údolí řeky Dudhkoshi. Rozhodně to není pohodová chůze a hůlky jsou u mne v plné permanenci, jak nahoru tak dolu. Přece jen operované koleno ale ani to druhé není úplně ok. V duchu si nesu neustále obavy co bude a jestli to dám...
Procházíme jenotlivými vesničkami, kdy někde jsou ještě vidět pozůstatky zemětřesení z roku 2015 :( Je to cesta, která je vlastně pro všechny trekaře stejná a vycházejí po ní všichni ať už jdou na jakýkoli trek či horolezeckou výpravu.
Čili provoz lidí na můj vkus až nepříjemný, ale když se dozvídáme, že v říjnu je v Nepálu 10 000 trekařů, tak to tak hrozný není:) Později se dozvídám, že mnoho výprav zůstalo viset v Kathmandu a náš let vrtulníkem byl něco jako jacpot!
Všude po cestě se kromě trekerů pohybují nosiči lidští, oslí či skupiny jaků. A už tady poznáváme, proč nám bylo říkáno ať vždy uhneme a nikdy ne směrem k údolí...Jak prostě jde a je mu jedno kdo se mu připlete pod kopyta či náklad:)

Počasí i přesto, že jsme skoro v 3000 m.n.m. je velice teplé - okolo 25°C - a jdeme jen v 3/4ťákách a tričku. Je vlhko a teplo.
Několikrát přecházíme docela vysoké ocelové visuté mosty, které se fest houpají:) a občas je třeba vzít zpátečku před karavanou jaků... Mě to nevadí, ale člověk se závratí by měl asi problém. Ten top na nás čeká před výstupem k Namche Bazaar... Je dobře známý z filmu Everest 2015!

Po asi 10ti km dorážíme do Phakdingu a v jedné lodži si objedáváme jídlo. Já si dávám česnečku a za mě výborná:). Není kam spěchat, protože do Monja, kde plánujeme nocleh je to 6 km. Po sestupu se cesta začíná zvedat a to mi vyhovuje daleko více. Bohužel lidí přibývá a přibývá...A cítit je to i jak se cestička zužuje.
Potkáváme i naše nosiče, kteří mají svůj chodecký rytmus s pravidelnými pauzami.

Konečně Monjo a jsme opět v nadmořské výšce 2800 m.n.m. jako jsme začali:) Dneska to bylo 205 metrů dolů a 310 nahoru. Lodge Monju Guest House má vlastní zahradu se zeleninou a jablky a majitelé jsou na to oprávněně hrdí. Nakonec ochutnáváme i jejich jablečný koláč:)
Jinak k vybavení patří i soláry a každý pokoj má svoji teplou sprchu a záchod - vše v ceně ubytování okolo 200 NPR. Což je luxus, který oceníme až později. Pro mě je to sprcha na hodně dlouho poslední...:)

Co se týče nadmořské výšky okolo 2 500 - 2 900 m.n.m. tak žádné problémy nemám jen samozřejmě fest funím do kopců či schodů anebo když chci "zrychlit".

Odpoledne ještě dáme malou 4 kilometrovou "aklimatizační procházku" a následuje moje druhé jídlo za den - večeře a - hurá do peřin.
 

O jídle a pití

Dlouho jsem přemýšlela jak vyřešit režim a styl stravování a hydratace během treku. Pití je v těchto nadmořských výškách nejdůležitější, ale ani úplně o hladu to není pravý ořechový:)

Nakonec mi už doma vykrystalizoval režim, kdy si dám ráno bohatou snídani a pokud možno dost pití a během tůry víceméně nejím a energii opět doplňuji až večer. Doma se to osvědčilo a do Nepálu mi to přišlo praktický. Co se týče energie problém jsem během dne neměla, protože chůze prostě pro mě není velký fyzický výkon, ale spíše mám problémy s klouby a biomechanikou pohybu. Za 20 let ultra závodění mám naprosto maximálně vycvičený vytrvalostní tukový metabolismus a takto málo intenzivní pohyb je pro mě bez jídla bezproblémový. Spíše má člověk chutě a tak jsem s sebou vzala sušené ovoce. A protože mi bylo jasný, že se v Nepálu staneme víceméně vegetariány vzala jsem několik balíčků sušeného masa. Kromě toho jako opravdu krizovou variantu jsem koupila hotově udělaná vysušená jídla, která se připravují pouze zalitím  horké vody přímo do obalu.
Nakonec jsem svoje zásoby skoro všechny rozdala nosičům...A hotová jídla dostali po návratu zpět do Lukly.

A jaká byla realita?

Jídlo
Snídaně
Ráno jsem měla vždy snídani, kterou jsme objednávali večer a u mě to většinou byla placka či tousty s medem nebo marmeládou. Snažila jsem se vyhýbat rizikovým věcem jako byly nedodělaný vajíčka v omeletách či jiných pokrmech. 2x jsem měla čokoládový "závitek", což bylo smažené těsto plněné nutellou zřejmě - strašně sladké a mastné a později už to žaludek nedal. Další alternativou byl toustový chléb ve vajíčku.
K tomu jsem se snažila vypít okolo litru čaje - zázvorového, citronového, mátového nebo zeleného.....A jako třešnička na dortu bylo černé "black coffee" Striktně bez mléka kvůli bezpečnosti.

Večeře
Většinou smažené nebo vařené  brambory, těstoviny v různé podobě nebo rýže se zeleninou. Rozhodně opět striktně bez masa, kvůli riziku zdravotních problémů. Postupně jsem se odvázala :) a přidala jsem i sýr.
Když byla možnost proložila jsem tento repertoár místní pizzou nebovegetariánským hamburgrem s hranolkama. Tady je třeba podotknout, že hranolky byly vždy dělány v kuchyni a nebyl to průmyslový hnus:).
Jinak klasikou Nepálu je dhálbat, což je rýže s čočkovou polévkou a různě ochucenou zeleninou v mističce a případně plackou. Je to jídlo, které nosiči jedí po celou dobu treku. Docela specialitou tohoto jídla je, že je přidávána každá část dokud je zájem. Mě bohužel tato kombinace moc nejede a tak jsem vlastně jen ochutnala...

K tomu opět čaje co se do mě vejde - většinou okolo 2 litrů. Což mělo samozřejmě v noci následky a pravidelně celý pobyt jsem v noci chodila na záchod 3-5x...Šílený!

Během dne občas pokud byla možnost jsem si dávala pouze polévky a to především česnekovou, zeleninovou. A speciální nepálskou "Sherpa Stew", což je polévka ve větší porci, ve které je vše co dům dal - především zelenina, těstoviny, brambory.

Pití
S sebou jsem měla v baťohu camelback, což je podle mě geniální řešení. 2l mám neustále u sebe a v zimě i v rozumné teplotě narozdíl od lahví, které musí člověk otravně odněkud vyndavat a hlídat, aby pití nebylo tak studené, že ho v horách kde je zima už pít nebude. Vodu v camelu jsem vždy desinfikovala Micropurem.
Kromě toho na ostatní potřeby jsem měla 0,8l Filtrační láhev Fill2Pure Ultralight AA
Striktně jsem pila vodu jen z těchto zdrojů a naprosto mě dostávalo, že někteří ze skupiny pili vodu z jakýchsi barelů u hotelů či lodgí...
Asi holt nezažili šílený průjem, který jsem já měla v Indii...Nejlepší varováním je vlastní negativní zkušennost:)
Stejně tak jsem si čistila zuby pouze desinfikovanou vodou.

Tato opatření se mi maximálně osvědčila a z jídla a pití jsem neměla vůbec žádné trávicí problémy, i když samozřejmě vylučování úplně pevné :) nebylo. To ale přikládám spíše neustálému jídlu smaženému na bůhvíjakém oleji...
Průjem jsem měla jen jednou, ale jako následek užití antibiotik, o čemž se zmíním dále až nastane čas...

Kromě toho jsem si s sebou vezla vitamín C, který jsem užívala 2x denně 500 mg a B-komplex forte také 2x denně. Vše. Ionťák je na tuto činnost naprosto zbytečná záležitost, která spíše může způsobit problémy se zažíváním.
S sebou jsem měla také pro případ průjmu rehydratační tablety.

Ceny jídla a pití
Ceny rostou přímou úměrou s nadmořskou výškou. V Lukle 2 840 m.n.m. je večeře -+ za 300 NPR a v Gorakshepu 5 200 m.n.m.se cena za podobný pokrm pohybuje okolo 650-700 NPR.
To samé platí i pro pití, kdy za velkou termosku čaje dole platíme okolo 300 NPR a v
Gorakshepu či Gokyu je to i 1000 NPR...Černá káva je od 80 do 180 NPR.

15.10. 2017 2. den treku
Monjo 2 840 m.n.m. - Namche Bazaar 3 440 m.n.m., 8,6 km, 610 m převýšení, 1:58, 1  2
+ Namche Bazaar - Mount Everest view 3 880 m.n.m. - Namche Bazaar, 7,6 km, převýšení 440 m,  2:10,
= celkem 16 km, převýšení 1050 m, 4:08

V půl osmé vyrážíme všichni ještě v plné síle a natěšení:) Na konci Monjo je kontrolní bod vstupu do Národního parku Sagarmatha, kde se kontroluje jednak TIMS průkaz a jednak je třeba mít zaplacen poplatek do národního parku. Platíme podruhé po Lukle a nejsem si jistá jestli jsme jen nebyli nataženi, ale bez zaplacení se prostě dál nedostanem. Nakonec dohromady stojí tedy vstup do Národního parku 5390 NPR čili asi 54 USD...
Hned za kontrolním bodem je vstupní brána "kaní", která označuje hlavní vstup do národního parku a my dále pokračujeme prudkým sestupem okolo obrovských posvátných balvanů popsaných mantrami.
Několikrát ještě překonáváme Dudhkoshi po visutých mostech a stále ještě klesáme až na břeh řeky do vesnice Jorsale:). Vzhledem k tomu, že Namche Bazaar je v 3 440 m.n.m. čeká na nás opravdu prudký a výživný kopec. Nyní se pohybujeme v balvanech po břehu Dudhkoshi a s napětím očekáváme, kdy začne jít do tuhého. Je opravdu teplo a jdu v tričku a 3/4 ťákách.
Konečně se objevuje soutok řek Bhotekoshi a Dudhkosi a my hlavně s úžasem hledíme na nejvyšší visutý most v Nepálu Hillary Bridge, který se vypíná ve výšce 135 metrů a jeho délka je ohromujících 344 metrů. Nic pro lidi se závratí:).
Pod ním je jeho starší brácha, který se už ale příliš nepoužívá. K výstupu k mostu nás čeká trošku divočejší stoupání po kamenech, ale vše je i pro mě schůdné docela v pohodě za pomoci hůlek.
Přechod visutého mostu je velký zážitek, protože se docela dost houpe, jak se na něm najednou pohybuje hodně lidí:) Kromě toho docela fest fouká a focení je docela ekvilibristika. Nicméně výhledy na obě řeky jsou úchvatné a nezapomenutelné.

A nyní na nás čeká první vážnější prověrka - závěrečné hodinové stoupání od soutoku řek do Namche s převýšením 490 metrů.
Šplháme hustými borovými lesy poměrně divokým kamenitým terénem a je třeba najít si svůj chodecký rytmus jak se v této nadmořské výšce pohybovat. Poprvé cítím, že se musím krotit, protože jakmile přitlačím funím a lapám po dechu. Nicméně jinak se cítím velice dobře a postupně se i přes focení ostatním vzdaluji.
Vzadu v hlavě mě ale narůstá obava, jak se tímto terénem dostanu nazpátek dolu, protože se pohybujeme cestou, kterou se přímo budeme vracet...snažím se obavy zahnat, ale je mi jasné, že tohle dolů bude pro moje kolena velkej ořech...:( Nedej bože, aby ty kameny byly cestou dolů mokrý...
Nyní ale stoupám nahoru, je vedro okolo 25°C a já se potím jak při časovce na kole:)
Cestou potkáváme skupinky jaků naložené nákladem, ale hlavně i nosiče s tak neuvěřitelnými náklady, že je to pro mě až šokující. Nemluvě o jejich vybavení - pantofle a podobně! Šílené!
Dalším faktem je, že s touto činností se začíná už v 16ti letech a nechci vidět jak jejich kolena či kyčle vypadají třeba v 50ti...:(
V ten moment si uvědomuji jeden základní fakt, že skoro vše co si nahoře koupím musí někdo vyvlíct na zádech nahoru a v duchu si slibuji, že nebudu kupovat žádné coly ani další zbytečné věci, o kterých je jasné, že se dopravili nahoru tímto způsobem. Jsou to opravdu v potu tváře vydělané peníze a myslím, že by si to plno Čechů mělo zkusit, když mluví o těžké práci...Chápu, že to je pro nosiče obživa, ale vzhledem k tomu jakou za to mají mzdu je to hodně smutné...
Asi v polovině se objevuje odpočívadlo s toaletou na turka a mezi stromy se vůbec poprvé objevuje Mount Everest. Uf! Svírá se mi okolo žaludku a konečně věřím, že jsme tady! Hory máme na dosah a já svůj sen také! Pro mě hodně emotivní okamžik.
Čekám na ostaní a piju z camelu, co se do mě vejde. Při stoupání v této nadmořské výšce totiž víceméně nejde za chůze pít. Člověk ventiluje tak intenzivně, že ani na tu malou chvilku pití nemůže při stoupání přestat, protože se mu zatmí před očima.

Těsně před Namche v Mislungu je stanoviště policie, kde nám kontrolují TIMS a jestli máme zaplacené poplatky ke vstupu do národního parku. Opět jdu sama, protože zbytek jde prostě na můj vkus moc pomalu. Je pravda, že to platí pouze pro stoupání doů a po rovině pro změnu nestačím já...

Cesta se po kontrole dělí a já pokračuji nahoru, jak píše Jirka v pokynech...Bohužel zbytek pokračuje po rovině a kopec před Namche obchází dokola...Je to sranda, protože po chvíli si uvědomuji, že zas tak vepředu jsem nebyla, aby mě po půlhodině nedošli a já nevím, kde budeme v Namche spát:)

Haha...Nicméně tady se můžu vrátit k další zvláštnosti dnešních Himálají. Až do 4000 m.n.m. funguje normálně Vodafone a Wifi dokonce až do poslední obydlené obce Gorak Shep v 5 200 m.n.m....Neuvěřitelné a podotknout k tomu můžu jen jedno:svět se zbláznil už úplně...A já z toho tak úplně nadšená nejsem.
V tento okamžik mit to zachraňuje kůži a bez problémů se dovolávám Zdence a jsem navigována do lodge, kde spíme: Shangri - la, což je asi v polovině Namche Bazaar. Pro info cena hovoru co minuta to 60 Kč:)

Namche Bazaar je umístěno ve svahu v takové jakoby přírodní podkově a pro mě bylo docela zklamáním.
Vše je podřízeno jen cizincům, samé krámky a lodge. I když rozumem chápu, že turistický ruch je hlavním živobytím Nepálců a tak se snaží na maximum.
Rychle se ubytujeme  - šílené třetí patro po šílených vysokých schodech a je sranda jak po každém výstupu funíme na max :) a já dávám klasickou polívku uprostřed dne.

Hned poté vyrážíme na další aklimatizační výstup, ale tisíc výškových metrů za tento den se podepíše na všech a na některých docela dramaticky i zvracením. Dohánění času z cesty do Lukly nebylo podle mne tím nejšťastnějším počinem a myslím si, že nebylo nutné to takto hrotit.
Nyní ale teprve vyrážíme z 3380 m.n.m. a hned šplháme skoro "kolmo" nahoru nad Namche směr Mout Everest View, což je luxusní hotel s výhledem na Everest, Lhotse a Amadablam postavený v 3 880 metrech.
K tomu bylo vybudováno letiště v Shyangboche 3790 m.n.m. a přímo z Kathmandu tam byli dopravování turisté letadly, než se pochopilo, že je to jen cesta jak turisty zabít...Najednou z 1600 m.n.m. do 3800 m.n.m. to nedá ani Agent 007 :)).
Nyní je tu mementem přistávácí dráha, na kterou v současné době neumí přistát žádné letadlo...
Postupně mi při tomto výstupu dochází, že se v Himálajích nebudeme pohybovat po cestičkách, ale bude to terén, který bude na hraně možností mého operovaného kolena a hůlky budou v plné permanenci...Uf!
Pohled na Namche Bazaar zeshora je opravdu ale okouzlující a fotíme o 106:)

Počasí a režim v Himálaji

Při této aklimatizaci také poznáváme realitu místního počasí pokud je hezky a které nás bude provázet po celý trek skoro 4 týdny. Ráno a dopoledne kýčovité kobaltově modro bez mráčku a okolo 14 - 16 h spadnou mraky a totální mlha, kdy člověk nevidí na krok...Kromě toho velice razantně vždy ochladí nemluvě o denodenním větru. Tma je plus minus okolo 17,30.
Po večeři, která byla obvykle mezi 18-18,30 jsme se snažili vydržet co nejdéle v jídelně, což bylo jediné místo, kde bylo teplo a kde se topilo. Obvykle jačím trusem:). Nicméně okolo osmé se topit přestalo a v 21,00 hodin se předpokládalo, že vyrážíme do hajan. Jak nám "pěkně" bylo jednou řečeno: TIME TO BED!  Do jídelny se obvykle nahrnuli nosiči, teří na lavicích spali...
Jenže to znamenalo vyrazit do promrzlé lodge do  a v mém případě to bylo peklo, protože opravdu nejsem mimino, abych spala denně 10h...Většinou jsem zalezla do spacáku, abych úplně neezmrzla a trpěla:(
Z toho jasně vykrystalizovává režim a program pro následující dny treku. Ráno je třeba vyrazit co nejdříve pokud chceme z treku něco mít a fotit a něco vidět. Vlastně tím padla alternativa fotit západ slunce na Everestu i dalších hor. A dopředu musím říci, že kromě snad jediného dne to tak opravdu den co den chodilo. Holt člověk nemůže mít všechno a mnoho trekařů dopadne daleko hůře, že třeba během celého treku téměř neuvidí vrcholky hor a Everestu
.

Okolo třetí padá totální mlha a my se musíme i ptát kudy dál k Mount Everest View, protože fakt není vidět na krok...Nicméně nějací trekový kolegové radí dobře a asi po 30ti minutách k němu dorážíme. Razantně se projevuje dnešních 1000 výškových metrů a třeští mi hlava...Tohle bylo opravdu zbytečné...A jsou lidi, kteří jsou na tom výrazně hůře jež já:(
Nicméně je skoro 16h a mě je jasné, že je třeba vyrazit co nejdříve dolu než se setmí.
Zbytek si chce dát v luxusním hotelu čaj...což považuji za zbytečné a tak trochu tuším i luxusní cenu:). Což se následně potvrdí...
Vyrážím tedy sama do mlhy s obavou jak zvládnu opravdu strmý svah po kamenech dolů. Naštěstí mlha se v tom nejprudším úseků trošku rozpadá.
Ale v ten moment je mi jasná jedna věc: všechny sestupy během treku pro mne budou hodně hraniční a nesmím se dopustit jedné jediné chybičky! Uf. Terén bude chvílemi zvláště ze všech vyhlídkových vrcholů a passů opravdu strmý a kamenitý či ledový nebo naopak písčitý, ale vždy s velice nerovným a nestabilním povrchem...
Konečně jsem dole a s povděkem kvituji, že asi za hodinu jsem skoro ok a hlava přestává bolet. K tomu ale je nutno říci, že striktně dodržuji pitný režim a každý den do mě 4-5 litrů tekutin zahučí.

Večer už na nás čeká jen v jídelně plný teplý talíř a to je nejlepší vyvrcholení celého dne a platit to bude po celý trek.
Je naprosto skvělé jak člověk řeší jen základní životní potřeby + se kochá a na nic jiného nemá ani energii ani kyslík:) A to i byl důvod proč jsem tady!

16.10. 2017 3. den treku

Namche Bazaar 3 440 m.n.m. - Mong La 3 973 m.n.m. - Namche Bazaar, 15,1 km, převýšení 780 m, 4:46,  

Tento den zůstáváme v Namche Bazaar kvůli nezbytné aklimatizaci a čeká na nás výšlap do Monga La      3 973 m.n.m. a zase návrat dolů do Namche. Je to naprosto nutná součást treku pokud se chceme vyhnout akutní výškové nemoci AMS, která může v nejhorším případě skončit i smrtí.

AMS Akutní výšková nemoc

Co je AMS?
Je to reakce organizmu na příliš rychlé vystoupení do vyšší nadmořské výšky ( -+ nad 3 000 m.n.m. ) bez možnosti přizpůsobení těla na tyto podmínky. Nutno poznamenat, že aklimatizace absolutně nesouvisí s fyzickou kondicí jedince a co je zajímavé může při každém dalším návratu do vysoké nadmořské výšky může probíhat jinak. Nekontrolovaná výšková nemoc může vést ke kómatu a smrti.
Nejdůležítější lék je sestoupení do nižší nadmořské výšky. Lehké příznaky AMS pociťuje postupně skoro každý, kdo se dostane do nadmořské výšky 4 500 - 5 500 m.n.m. Jedná se o bolesti hlavy, noční probuzení lapáním po dechu, únava, nevolnost, nechuť k jídlu a nespavost.
Existují 2 druhy AMS:
1. Výškový edém plic
Základními příznaky je dýchavičnost v klidu, suchý kašel a případně vykašlávání růžového hlenu.
2.Výškový edém mozku
Základní příznaky silná bolest hlavy a především ztráta koordinace pohybu.

Základní pomocí je vždy sestup do nižší nadmořské výšky, dále platí pravidlo max 500 výškových metrů / den, spát níže než se daný den vystupuje nebo při potížích spát třeba 2 dny na jednom místě, dále hydratace 4-5 l/den. Pokud je situace vážnější dá se použít i dexamethazon, případně aspirin. Ale sestoupit je třeba vždy.

Ráno je naprosto dokonalé počasí a dopředu už mohu prozradit, že tak bude skoro celý trek. Sytá modř bude působit chvílemi až kýčovitě:).
Dá se říci, že vlastně není možné tento "výletový" den vynechat jak vyplývá z výše zmíněného.
Hned proti naší lodgi Shangri La se přes údolí vypíná a na Namche Bazaar zeshora shlíží Kongde Ri 6 187 m.n.m., která je nezaměnitelná svým profilem.
Nicméně my se vydáváme obráceným směrem směr Thyangboche. Po krátkém ale prudkém výstupu z Namche zahneme vpravo u velkého balvanu mani a jdeme přes Chorkhung krásnou vrstevnicovou cestou.
Bohužel holý svah vlevo od cesty je vykácený les kvůli dříví spotřebovanému k ohřívání vody a jídla pro turisty:(...
Po necelé půlhodince se před námi objeví památný čorten Tenzinga Norkeye a otevře velkolepé panorama, který člověka přinutí zastavit se v úžasu: Uau!
Přesně toto místo se objevuje i ve filmu o neštěstí na Everestu 1996 - Everest 2015.
Před námi údolí se vypíná odleva Nuptse 7 864 m.n.m. , za ním vykukuje vrchol Everestu 8 848 m.n.m., Lhotse 8 516 m.n.m.a úplně vpravo "dvojitá" Amadablam 6814 m.n.m.
Pro mě je to skoro nejemotičtější okamžik treku, protože právě v ten okamžik si uvědomuji naplno: je to tady jsem v Himálaji a Everest je "nadosah"!
Fotím oběma objektivy jak krajinářským, který jsem pořídila právě na tento trek, tak teleobjektivem. Paradoxně mě nakonec lépe vyjdou fotografie z teleobjektivu, přestože fotím bez stativu. Maximálně používám "lidský" stativ v podobě ramena Martina:) Martine tímto děkuji výsledek stál za to!
Za každým dalším výčnělkem na cestě se objevuje čarokrásné panorama blíž a blíž a chce se mi fotit pořád a pořád stále dokola...Je to jako sen a počasí nám neuvěřitelně přeje, což také není vždy samozřejmostí.

V Sanase (3 600 m.n.m.) je hlavní křižovatka, kde se cesta dělí na 3 hlavní směry: Khumjung, Gokyo a Thyangboche.
My dneska vyrážíme směr Gokyo a míříme směr sedlo Mong La 3 973 m.n.m.
Začátek vede lesem a podaří se mi zahlédnout bažanta lesklého, což je národní pták Nepálu. Stoupáme lesem a docela začínáme funět hned, jak malinko přitlačíme na tempu. Jinak se ale cítím dobře a už dopředu musím říct, že mě ani na sedle hlava nebolela narozdíl od včerejška. Čili aklimatizace u mě pokračuje, jak má, což mě těší.
Už méně mmě těší nekonečné schody slušné výšky, které pro mě znamenají, že makám na hůlkách jak nahoru tak samozřejmě dolu.
Po opuštění lesa cesta zmírní svůj sklon a mě se jde naprosto pohodově, dokonce se i můžu bavit, což také není úplně standartem při cestě do kopce v této nadmořské výšce:) Vpravo přes údolí obdivujeme nádherné pohledy na Ama Dablam a Thamserku (6 608 m.n.m.).
Po hodině příjemného stoupání se ocitáme v sedle Mong La, což je cíl naší dnešní cesty a na mě čeká ta horší část: sestup:( Nyní ale stoupáme až do poslední lodge a dopřáváme si čaj. Výhled se postupně kazí jak přicházejí mraky, ale zpočátku vidíme nádherně kromě zmíněných hor také Phortse a na vrcholu protějšího kopce také Tyangboche, náš zítřejší cíl.
Během pauzy se k nám přidává starší Ind, který jak se dozvídáme byl profesorem na univerzitě a nyní si jen tak prochází Nepál. Když vidím jeho vybavení tak teda fakt smekám. A z jeho vyprávění se dozvídáme, že toho má za sebou fakt hodně co se scestování týče.

Mraky se valí docela rychle a tak co nejdříve vyrážíme naprosto stejnou cestou dolů a zpátky do Namche. Kousek pod vrcholem potkávámě Míšu, které ráno bylo špatně z nadmořské výšky a je super, že nakonec také dorazila až nahoru. Je to třeba...

Cesta nazpátek mě moc nebaví - jednak je to dolu a jednak se hodně rychle kazí počasí a ochlazuje se. Z 20°C je během chvilky 9°C...Brrrr. Co se divím jsme v Himálaji:)
Za dvě hodinky jsem zpátky v Namche a ten závěr už se mi docela co se týče nohou a únavy docela zajídal:(. Kolena to celkem daly, i když o nich samozřejmě vím... Na pravém operovaném jsem se nakonec rozhodla nosit ortézu neustále a na levém jen na sestupy.
Večer ještě vyrážíme na chvilku do Namche, ale pak už jen klasika večeře a spát:) Ano čtete dobře hygiena začíná jít trošku bokem:) A tak nyní trošku vysvětlím jak to s ní během treku bylo:)

Hygiena

Pokud člověk vyráží na trek do Himálaje musí tak trochu počítat s diskomfortem a nepohodlím:)
Co to obnáší?
Asi nikoho nepřekvapí, že občas narazí na turecké záchody, ale tady je třeba podotknout, že to bylo v míň případech než bych čekala. Celý trek je velice dobře pokryt "infrastrukturou" pro Evropana - myslím tím již zmíněný signál telefonu, WIFI, čistě povlečené postele, teplé jídlo i pití apod.
Druhá zásadní věc je mytí a pro mytí a hygienu je třeba nejlépe tekoucí voda či sprcha ať už teplá či studená. To už je větší oříšek a v mém případě to znamenalo frekvenci sprchy přesně 2x za trek:)...
1.Monjo - první den treku
2.Pyramida - jedenáctý den treku... a pak už až v Kathmandu:) dvacátý třetí den treku...

Jinak voda tekla téměř všude, občas jen z hadice venku a od Perishe 5tý den treku večer a přes noc voda netekla, protože v noci mrzlo...
V ledovcové vodě se tudíž i pralo, což byla docela statečnost a "hrozilo" to omrzlinami:)
A vzhledem k omezenému vybavení danému 10 kg zavazadlem do Lukly se pralo skoro každý den a sušení následně probíhá další dva dny upevněním praného na baťoh, což v případě třeba kalhotek je docela sranda:)
A jak mytí probíhalo v reálu:
Každý vezl s sebou několik balení dětských namočených ubrousků a "omýval" se s nimi...Naše mistrovství dospělo do fáze, že nejlepší to zvládli jenom dvěma ubrousky:) Takto to zní docela v pohodě, ale pokud je na lodgi pod nulou asi si každý umí představit, že ne každý den toto proběhlo a občas člověk v zájmu přežití radší "trošičku" smrděl:)
Připomenout je třeba, že občas byla za mírný poplatek 500 - 1000 NPR k dispozici buď teplá sprcha nebo kýbl či lavor teplé vody...
Tady je asi dobré také říci, že dnes už v Nepálu netopí příliš dřevem, ale především plynem, soláry a jačím trusem.
 

17.10. 2017 4. den treku
Namche Bazaar 3 440 m.n.m. - Thyangboche 3 867 m.n.m., 11,7 km, 870 m převýšení, 3:31,  
+ Thyangboche hřeben nad ním, 2,3 km, převýšení 160 m,  0:44,
= celkem 14 km, převýšení 1030 m, 4:15

Ráno mě mile překvapilo, že i přes večerní únavu tělo docela pěkně zregenerovalo a i kolena se drží co to jde.
K snídani si dávám jakousi kynutou placku s čokoládou. Je to docela dobrý ale uprostřed syrový :)... Ale mám fakt hlad tak to slupnu jako největší pochoutku. K tomu klasika litr čaje a černý kafíčko:)
Jdeme stejnou cestou jako včera až do Sanasy a tam na hlavní křižovatce zahneme k řece Dudh Kosi, jejíž pramen je nad Gokyem a vytéká z Gokyjských jezer.
Tentokrát už čarokrásné výhledy čekáme, ale stejně jako včera zírám s úžasem a scenérii s Everestem, Lhotse a Ama Dablam...Tohle dokáže jen příroda! Ale dneska už není tak ostře jasno jako včera - je jakýsi opar - tak jsem ráda, že mám fotky ze včerejška.
Cestou stejně jako včera potkáváme cestou zřejmě "žebrající" dvojičku - táta s dcerou??? - a musím říci, že tohle na mě platí a já málokdy odolávám...Pro mě jsou to zanedbatelné částky a pro ně cenný příspěvek.
Vím, že celý Nepál nezachráním, ale bída všude okolo je pro mne stresující a tak se snažím alespoň občas přispět ať už nesmlouváním při nákupech suvenýrů nebo v takovýchto případech. Nebo protože se tady smlouvání očekává smlouvám jen symbolicky... To samé probíhá i v Sanase, kdy kupuji na přívěšku 5 jaků a nějaké další suvenýry.

Sestup k řece je pro mě opět velice namáhavý a obtížný po velkých balvanech, kamenných schodech a písku. Ale kdybych tušila co na mě čeká na passech tak bych si tady pískala:)
Stále potkáváme v obou směrech docela dost lidí kromě nosičů a jaků. Ale furt je to méně než bych čekala v tomto období maximální návštěvnosti. A co mě mile překvapuje je čistota okolo cest - aspoň něco! Snad sem jezdí opravdu lidé milující krásy hor.
U řeky v Phungi Thanga zastavujeme na krátké občerstvení. Dávám si výborný tmavý chleba zakoupený v Namche. Ňam fakt pochoutka, kterou ani nekazím salámem či jinou přílohou:)
Bohužel pauzy skupiny se začínají neúměrně na můj vkus natahovat a tak vyrážím na dlouhém visutém mostě a do závěrečného stoupání do Thyangboche s převýšením 500 metrů jako první a sama. A protože se stále do kopce pohybuji poměrně rychle je to největší moje chyba na treku, kterou ale hodně nepříjemně a bolestivě zaplatím!

V průvodci se sice píše něco o 2 h nicméně já jsem nahoře za 1:10 hodiny...A cítím se naprosto fantasticky!
Mám za sebou naprosto pohodový výstup po normální písčité cestě bez balvanů a k tomu jako bonus se pohybuji nádherným rhododendronovým lesem. Na jaře, kdy rhododendrony kvetou to musí být neprosto neopakovatelný zážitek.
Cestou se ke mě přidává krásný místní oříšek a doprovází mě až nahoru. Na konci už si pěkně povídáme:)

Vítá mě slavnostní brána aslavný klášter v Thyangboche 3 867 m.n.m. ( postavený v roce 1916 a přestavěný v roce 1934 ) , který po zničujícím požáru v roce 1989 obnoven a stejně tak byl opraven po zemětřesení v roce 2015. Klášter je největším v celém regionu Khumbu.
Bohužel druhý můj vjem je chladno - není se čemu divit jsme skoro v 4000 metrech  a především neuvěřitelně rychle padající mlha. Tak je 14 h  což je klasický čas pro mraky a mlhu.

Z překrásného výhledu na Everest a na Amadablam je vidět jen malinké okno v mracích a po chvilce už nic. Oblékám se do všeho co mám s sebou a hledám nosiče, abych se dooblékla péřovkou. Jenže ouha oni tu ještě nejsou a to mě fakt překvapilo, protože obvykle byli všude dřív než my.
Během hodiny se ochladilo z 15°C na 7°C a já tuto dobu téměř celou pročekala a promrzla než ostatní včetně nosičů dorazili...

Uf. A tato blbost jinak to nazvat nejde mě bude stát zanedlouho docela perné chvilky a až do konce treku naprosto vyčerpávající kašel a teplotu! K tomu je třeba podotknout, že v následujících 12ti dnech budeme neustále mezi 4 500 a 5650 m.n.m. a v této nadmořské výšce prostě onemocnění vyléčit nelze. Organismus neregeneruje, ale spíše jen se snaží přežít s co nejmenšíma škodama. Nehojí se žádná zranění, onemocnění a co je zajímavé omezuje se i třeba růst nehtů. Takže pokud člověk onemocní čeká na něj vlastně jen možnosti ve smyslu potlačování projevů nemoci. A nastupuje vůle pokud chce trek celý absolvovat. Ale aby to nebylo tak jednoduché tak si to užije i celé jeho okolí protože můj kašel byl tak intenzivní, že v noci jsem budila ostatní...Přece jen dřevotřískové kóje zvuk moc neutlumí...Nejvíce si to užila Zdenka, která byla se mnou na pokoji...Zpětně ji fakt obdivuji jak to dala!

Nyní je mi ale dobře a je paradoxem, že proto abych neonemocněla nejdu ani na obřad do kláštera...Důvod je prostý - je to více jak hodinová záležitost a je třeba se uvnitř studeného kláštera pohybovat naboso. 
Rychle se ubytujeme v Hotelu Himalayanobjednáme večeři. Oblíkáme se jak na severní pól a vyrážíme na aklimatizaci nad hotel na hřeben do totálního mlíka...A mě je pořád fakt zima. Cestu vidíme jen na začátku a pak tak nějak šplháme nahoru a řídíme se jen Polarem, abychom vystoupali kvůli aklimatizaci ještě 200 výškových metrů. Nezastírám, že z toho nejsem vůbec nadšená a tak nějak mě to nebaví a myslím si, že rizik je více než zisku...

K večeři si dávám smažené nudle se zeleninou a pak mastíme až do "time to bed" :) karty.
Jo je to pravda skoro na každým zájezdu se ze mě stává karbaník. Vždy vše zapomenu a zas se učím od nuly...:)
V Thyangboche je teda fest husto v jídelně a ještě hustěji je u nabíjení:) všeho možného...To jsem ještě neviděla takový "strom" plný pěkných foťáku a tabletů válející se u obsluhujícího pultu:)

A pak už jen "hygiena" - tady musím podotknout, že téměř netekla voda a záchody v takto velkém hotelu byly fakt mazec...:) a hurá do spacáku. Začíná mi být postupně zima a tento stav se později ještě překlopí do stavu nonstop zima ve dne v noci. Ale v tyto dny je ještě teplo alespoň přes poledne. Rychlé ochlazení nastává s příchodem mraků okolo 15té hodiny.

Nabíjení všeho možného

Nabíjení všeho možného v Nepálu na treku je také pěkné téma k nakousnutí.
V Kathmandu se samozřejmě nabíjelo na pokojích v rámci ceny za pokoj.
Se zvyšující se nadmořskou výškou čili přesněji hned od Lukly se už za nabíjení platí...Taxa vzrůstá postupně s výškovými metry a začíná na 100 NPR/nabití full alias plné nabití baterie. Postupně přituhuje až stojí 1h/100 NPR a nejvíce jsem zaplatila za nabití jedné baterie do foťáku 1000 NP. Což je docela sranda, protože neznačková baterie mě stála 320 Kč a tady jsem dala v přepočtu za nabití na 200 Kč :DD.

Druhá kapitola nabíjení je to, že odevzdáte baterku s nabíječkou, mobil, tablet, powerbanku či si doplňte co Vás napadne a doufáte, že ji  po odchodu na několik hodin obsluha nedá nikomu jinému a že se se vším shledáte a v optimálním případě full nabitým za rozumný peníze...:) K tomu musím podotknout, že jsme se nesetkala s problémem nějaké ztráty či diskuze o plném neplném nabití.
Měla jsem do foťáku celkem 7 baterií, ale moje denní spotřeba byla tak -+ 1. K tomu jsem měla ještě powerbanku.
Stejně jsem se ale alespoň zpočátku snažila mít vše nabité, protože jsem samozřejmě netušila co bude v 5000 m.n.m...No jo no každá sranda něco stojí v mém případě to bylo focení a natáčení.

18.10. 2017 5. den treku
Thyangboche 3 867 m.n.m.- Pheriche 4 240 m.n.m., 11 km, 700 m převýšení, 3:20,  
+ Pheriche hřeben nad ním, 3,8 km, převýšení 200 m,  1:08,
= celkem 14,8 km, převýšení 900 m, 4:28

Ranní probuzení není žádný med, protože mlha se tvrdošíjně drží nad celým průsmykem, kde se Thyangboche nachází...:(
Naštěstí postupně ustupuje a my vycházíme do dalšího krásného dne. Rhododendronovým lesem vede krátký sestup do Deboche.
Stezka dále pokračuje hustám lesem rhododendronů ověšených luisianským mechem. Rostlina patří mezi sukulenty a existuje ve formě převisle rostoucích trsů, složených z mnoha až 8 m dlouhých stonků. Je to velice zajímavé na koukání, ale o to hůře se to fotí:)
Po hodině dorážíme k visutému mostu a tady se splňuje to, z čeho jsem měla strach: na obě strany je fronta lidí čekajících na přechod přes řeku Imja Khola, která burácí dole. Je to asi největší černá můra, které jsem se bála a to že se budeme pohybovat v davu! :( Předejít kohokoli je velice obtížné ze dvou důvodů: jednak je stezka poměrně úzká a jednak ani já nemůžu v této nadmořské výšce nějak zvlášť popobíhat...

Naštěstí mohu dopředu prozradit, že už od dalšího dne -+ 4 000 m.n.m. plus to bylo docela v pohodě a potkávali jsme jen rozumné skupinky a ne jednolitou řadu lidí. A počet lidí klesal dále přímou úměrou jak se zvedala nadmořská výška a obtížnost terénu:)

U krásného bílého čortenu nad útesem se otvírá další ohromující pohled do údolí a na konci trůní nádherná Ama Dablam 6 814 m.n.m. Bohužel k mé smůle je trochu proti světlu:(
U vesnice Panboche se k ní přidává masív Nuptse 7 864 m.n.m. ( zakrýva Everest ) a Lhotse 8 516 m.n.m. Uúúú. Nádherné ostře řezané štíty, které vypadají, že jsou nadosah.
A rozhodně to nevypadá, že obdivujeme osmitisícovku! Přitom vzdušnou čarou jsme vzdáleni od Lhotse 18 km! Tohle se dá zažít právě jen v Himálaji a je to naprosto okouzlující.

Pro mě jsou tyto výhledy "zabíjející", protože bych nejraději fotila a fotila a fotila...Jenže je třeba pokračovat a dodržovat daný itinerář treku. A tak alespoň využívám čas, kdy ostatní jedí a konečně vytahuji teleobjektiv. A ten se mi odmění opravdu povedenými záběry.

Neustále mírně stoupáme až se dostáváme nad linii stromů do vyprahlé vysokohorské krajiny ledovcových kamenů a alpinských luk. Jdu sama a užívám si na maximum vysokohorskou krajinu teď už skoro bez lidí. Vlastně teď potkáváme a míjíme s jen s našimi nosiči. A to mě zachraňuje, protože za planinou Orsho se kochám tak až míjím stezičku odbočující do Pheriche... Hlavní směr totiž míří do Dingboche kam zamíříme zítra. Doslova za mnou běží jeden z nosičů a přemlouvá mě, že opravdu uhýbáme doleva do kopce:) Zbytek skupiny uhnul někdy dříve, čehož jsem si jaksi nevšimla.
Vystoupáváme na vedlejší hřeben ledovcové morény na jehož vrcholu jsou stúpy a památníky ztracených horolezců.
Zároveň se do nás nahoře opře opravdu ledový vítr. Brrr. Do této doby bylo docela teplo s maximem okolo 22°C. Je to pozdrav od Everestu, protože dole je údolí prudké říčky Khumbu Khola, která odvodňuje ledovec Khumbu na úpatí Everestu.

Závěr už jen sestupujeme do údolí říčky a před námi se rozkládá Pheriche, kde dnes nocujeme. V Himalayan Hotelu rychle peru, dáváme si polévku a před námi je ještě aklimatizační výstup na hřeben nad vesnici. Vesnice Pheriche byla hodně postižena zemětřesením v roce 2015, ale nyní už to moc vidět není. Je zde i speciální nemocnice zaměřená právě na vysokohorské nemoci, která je schopna pomoci či udělat testy krve a zhodnotit stav aklimatizace.

Odpoledne vyrážíme na hřeben a tady je prostě vidět, jak chybí Jirka (průvodce, který nemohl z vážných rodinných důvodů odjet ). Hledáme cestu jak nahoru, ale hlavně dolu, kdy si chvílemi připadám jako kamzík - v mém případě postřelený kamzík:).
A dobrý pocity z těhle hurá sestupů bez cest po docela strmém srázu každý na vlastní pěst nemám. I když výhledy nahoře na Ama Dablam a Lhotse asi za to snad stály...Nahoře mě trochu bolí hlava, ale bolest po návratu a dopití mizí a já se cítím kromě klasické únavy na konci dne opravdu dobře.

19.10. 2017 6. den treku
Pheriche 4 240 m.n.m.- Dingboche 4 410 m.n.m., 3,2 km, 110 m převýšení, 0:50,  
+ Dingboche - Thokla Pass  4 830 m.n.m. - Dingboche, 15 km, převýšení 700 m,  4:16,
= celkem 18,2 km, převýšení 910 m, 5:06

Ráno se probouzíme opět do krásného rána s "kýčovitě" modrou oblouhou. Můj pohled z okna mě ale vrátí zpátky na zem a potvrdí proč se klepu zimou, když vidím "namrzlého" ojíněného spícího jaka venku...:) Vyrážím před hotel pro vyprané prádlo a ponožky i kalhotky povrzují  - mrzne a Polar nakonec ukáže -4°C...Slušný.
Realita Himálají nás dohání tedy od nadmořské výšky 4000 m.n.m. a vlastně až do konce treku v horách se budeme potýkat s různě silnými mrazy, zimou a mrazy všude včetně lodgií a slušně bude vždy jen 2-3 h okolo poledne, pokud nebude teda zrovna foukat ledový vítr. Musím říci že ta neustálá zima mě bere hodně sil a energie. Ale na focení je krásně:) To zas jo.

Dneska na nás čeká přesun do Dingboche a následně aklimatizační výstup na Thokla Pass 4 830 m.n.m. Ubytování v Khumbu Lodge, ostatně zatím jako vždy zařizuje Ratz Raj a je to pro nás fakt pohodlné, že nic nemusíme co se ubytování řešit či někam telefonovat. Dá se říci, že všechna ubytování jsou na sebe navázána v podobě nějak spřízněných majitelů a případně Ratze:).

Během necelé hodinky překonáváme hřeben mezi Pherishe a Dingboche. Nahoře se kocháme na jedné straně nádherným výhledem na trojici vrcholů: Taboche Peak 6 542 m.n.m., Cholatse 6 335 m.n.m. a Arakam Tse 6 423 m.n.m., které se tyčí nad Perishe. Na druhé straně hřebenu na východ se nad údolím Imja Valley vypíná Ama Dablam, Lhotse, Nuptse, Imja Tse (Island Peak) 6 189 m.n.m., Peak 38 7 591 m.n.m.. A na jih je dokonce výhled na Čo Oju 8 201 m.n.m. (vzdušnou čarou vzdálená 27 km!) - nicméně viditelnost je v tomto počasí naprosto neuvěřitelná) a Lobuche Peak 6 119 m.n.m.. Kouzelné místo!

Okolo půl jedenácté vyráží jedna skupina směr Thokla a Thokla Pass 4 832 m.n.m. a druhá směr předvrchol Nangkar Tshang 5 070 m.n.m.
se přikláním spíše k první variantě, protože si myslím, že je co se týče aklimatizace dostatečná a hlavně ve vyšší nadmořské výšce 4 600 m.n.m. - 4 832 m.n.m. jsme více jak 2h a to mi přijde jako lepší aklimatizace než výstup nahoru a dolu na otočku. Byť do větší nadmořské výšky.
Po vyšplhání zase nazpátek na hřeben mezi Pherishe a Dingboshe se vydáváme na kouzelný pochod po náhorní plošině, kterou v historii modeloval ledovec. Opět se na nás valí již zmiňované okouzlující výhledy. Jediné co se výrazně mění oproti minulým dnům je teplota. Je o dost chladněji a na plošině fouká studený vítr, který se valí z údolí ledovce Khumbu. Maximem je dneska 15 °C a poté co se odpoledne schová za okolní "vršky" už v půl čtvrté je jen 5°C! Brrr!
Skoro nepotkáváme žádné lidi a hodně si to užívám a jdu i sama za skupinou. Sám člověk daleko lépe vnímá okolí a pocity, které zažívá se ukládají hluboko do paměti. Kromě toho samozřejmě fotím - nedá se nefotit! - a tím se automaticky od skupiny odpojuji.
Míša, naše náhradní vedoucí místo Jirky, slaví narozeniny a tak jsme pozváni na čokoládu:) Je to milé a teplé pití se fakt hodí a doplní i energii. I když vaření byl trošku oříšek v silném studeném větru, před kterým nejsme na planině nijak chráněni:) Díky.

Konečně se před námi objevuje vesnička Thokla a než do ní dorazíme musíme překonat jednak divoký tok ledovcového potoka Khumbu Khola, který odvodňuje ledovec Khumbu pod Everestem a hlavně jeho řečiště.Je to prostor, kde jsou z jarního tání doslova naházené obrovské balvany a mezi nimi ne vždy vede jasná cestička. Pro mě je to hodně obtížný terén a oddechuji si, když ho překonáme a vystoupáme do Thokly.

Po malé pauze vyrážíme do sedla nad vesnicí. Jde se mi dobře, i když v této nadmořské výšce téměř 5000 m.n.m. to už znamená jít velice rozvážně a i přesto člověk funí a lape po dechu. Já si vždy malinko orazím při focení, ale jinak se snažím jít stále. Za 3/4 hodiny jsem nahoře a pocity jsou nad očekávání dobré.
Pass Thokla 4 830 m.n.m. je pokrytý památníky a čorteny věnovanými ztraceným a zemřelým horolezcům a Šerpům na Everestu
.
Je to místo, které má svůj náboj a člověk si jednak uvědomí kolik lidí za svoji horolezeckou vášeň už zaplatilo životem a jednak svoji nicotnost oproti velehorám. Největší čorten je věnován Babu Chhiri Šherpovi, který 10x vystoupil na Mount Everest bez kyslíku, drží světový rekord v době pobytu na vrcholu 21h a byl držitelem rychlostního rekordu, kdy se dostal na vrchol a nazpátek ze základního tábora za 16h 56 minut. Zemřel při 11tém výstupu na vrchol...
Druhým asi nejvýraznějším čortenem je čorten věnovaný Scottu Fischerovi, jenž zemřel v roli vůdce komerční expedice na Mount Everest v roce 1996. Je to jedna z největších tragédií na Everetu, kdy jeden den zemřelo celkem 12 horolezců...
Ze sedla je pěkný výhled jednak na Pumori, Lobuche Peak a Ama Dablam a špička Nuptse.
Na sestup nandavám ortézu i na levé koleno a hledám techniku jak se pomocí hůlek vypořádat s velkými balvany směrem dolů. Je to 200 výškových metrů a každý sestup je pro mě větší šichta než výstup. Celou hmotnost těla držím na hůlkách a vím, že nesmím udělat jedinou chybičku, protože pak by následoval pád svahem dolů. Postupně ale vychytávám techniku poskakujícího postřeleného kamzíka:) a daří se mi sestupovat docela rychle.

Pod Thoklou nějak netrefujeme cestičku korytem Khumbu Khola a seshora nás navigují místní nosiči...
Vzhledem k ubíhajícímu času, který jsme tak úplně dobře neodhadli pak nastává víceméně úprk nazpátek do Dingboche...
Tohle fakt nechápu ...Furt je dost času a pak najednou se zjistí, že ne...K tomu se fakt hodně ochladilo 5°C fičí studený vítr a tak nějak mě to nebaví. K tomu samozřejmě se připočítává docela velká únava - nakonec máme v nohách těžkých 18 km s převýšení skoro 1000 metrů...A kolena při tomhle běhu dolu dostaly úplně zbytečně zabrat...A neudobřil mě ani nádherný západ slunce za okolní vrcholy Taboche, Cholatse a Ama Dablam!

V Dingboche mi náladu zlepšuje Zdenka, která vaří výbornou a hlavně teplou polívku. Mňam! Dík!
Večer ještě kupujeme Míše k narozeninám jablečný koláč se svíčkou:).
A pak už jen kecáme se Zdenkou zachumlaný ve spacácích a snažíme se nanakumulovat teplo. Spím už v péřovce  - celkem mám 5 vrstev...Je fakt zima!

20.10. 2017 7. den treku
Dingboche 4 410 m.n.m. - Chhukung 4 730 m.n.m., 5,5 km, 450m převýšení, 1:36,  
+ Chhukung - směr Island Peak base camp 5 016 m.n.m. - Chhukung, 8,5 km, převýšení 360 m,  2:39,
= celkem 14 km, převýšení 810 m, 4:15

Před námi je další doslova "kýčovité", ale hodně chladné mrznoucí ráno.
Protože je před námi dlouhý den vyrážíme v 8 h. Jdeme neustále vzhůru údolím řeky Imja Khola. Není kam zabloudit - náš cíl je jasný Chukhung 4 730 m.n.m. Jdu opět více méně sama a kochám se neopakovatelnými výhledy: Taboche Peak, Ama Dablam, Lhotse, Nuptse, Imja Tse, Baruntshe 7 152m.n.m.
Je to stálý výstup po holé moréně s občasnými volnými balvany a s výhledem na divoký tok Imja Khola.
U osamělé čajovny Bibre Kharka 4 750 m.n.m.se nachází pomník asi nejlepšímu polskému horolezci všech dob Jerzy Kukuzckovi. Ten během 8mi let dokázal zdolat všechny 8tisícové vrcholy a kromě Everestu všechny bez kyslíku. Bohužel zahynul v roce 1989 při slézání dosud nezdolané jižní stěny Lhotse. A na ní se také posmrtně dívá...
Po necelé hodině a třičtvrtě dorážíme do Chukhungu umístěném mezi dvěma morénami.
Je nádherné slunečné počasí, pocitově i docela teplo a užívám si každou možnou chvilku. Občerstvuji se v lodgi klasickou polévkou a ve 12h vyrážíme na aklimatizační výstup směr základní tábor Imja Tse.
Cítím se velice dobře a docela i v pohodě zvládám stoupající nadmořskou výšku. To se má ale velice rychle změnit a pocítím to během pár hodin!

Po vyšplhání na morénu ledovce Lhotse pokračujeme do dalšího údolí s nádhernými výhledy na Lhotse, Nuptse a především nyní na Imja Tse 6 189 m.n.m. a Baruntse! Aaaaa.
Původně jsem chtěla dorazit až k jezeru Imja Tsho a ze začátku tělo nijak zvlášť neprotestuje a snadno stoupám na vrchol morény, což dělá 200 výškových metrů najednou.
Nahoře se před námi otvírá hrozivá jižní stěna Lhotse. Pro horolezce postrach a výzva v jednom, ale na koukání teda fakt zážitek.
Pak se ale  dostáváme na náhorní plošinu a tak nějak se cesta k jezeru začíná natahovat.
Asi po 1,5 hodině se dostáváme po další moréně poprvé do 5000 m.n.m. a začínám cítit, že mám dost a docela zlomem se mění můj fyzický stav.
Odpojuji se od ostatních a pomalu se vracím zpět. Cítím se nepřiměřeně unavená, slabá, začíná mi třeštit hlava a jak okolo 15té hodiny padá klasická mlha zatahuje se, tak se hodně ochlazuje a je mi citelná zima.
K tomu mám ještě průjem a jdu 2x na velkou...:(
Když dorážím zpět dolů do Chhukungu je 5°C a neprostupná mlha...
Naštěstí po dopití alespoň mizí bolest hlavy.

V Chhukungu začínáme poprvé poznávat, že život v těchto nadmořských výškách nebude úplně sranda.

V lodgi poprvé není umyvadlo - pouze hadice na dvoře a turecký záchod. Prozatím jsme byli zmlsaný až nadstandartními podmínkami v ubytování, ale prostě se nezadržitelně blížíme k 5 000 m.n.m. a nastává tvrdá himálajská realita i když i ta je furt víc než jsem čekala .
Kromě stálých nočních mrazů je přes den slušně pouze kolem poledne - asi 15°C - a hned po zapadnutí slunce a padnutí mlhy se prudce ochlazuje jen těsně nad nulu!
Vlastně se dá říci, že od této doby je mi skoro neustále zima a zahřívám se vždy jen u kamen na 2 h okolo večeře, kdy se v jídelní místnosti topí jačím trusem. A ten se před použitím suší na kamenech.
Jinak jsem nastálo oblečena v 5ti vrstvách a vyjímkou není flísovka + péřovka + péřová vesta...
Další "příjemností" je i to jak se dopíjíme litrem čaje večer, tak chodím 3-4 v noci na záchod, což je v těchto podmínkách taky dobrý zážitek...:)

21.10. 2017 8. den treku
Chhukung 4 730 m.n.m. - Chhukung Ri 5 310 m.n.m., 4,0 km, 620 m převýšení, 1:31,  
+ Chhukung RI 5 410 - Chhukung 4 730 m.n.m., 4,2 km, převýšení 100 m,  1:21,
= celkem 8,2 km, převýšení 720 m, 2:53

Na dnešek máme naplánován "pouze" výstup na Chhukung RI 5 550 m.n.m. - první ze dvou 5,5 tisícových vyhlídek na treku - tak ráno nikam nepěcháme. Ráno už mi není dobře i mě bolí hlava i v krku, ale po napití teplého čaje se vše kupodivu vylepšuje. A pevně doufám, že mi to vydrží, protože to nejtěžší je ještě před námi...Nicméně to bylo první varování těla, že prochladnutí v Tengboche mi jen tak neprojde...K snídani si dávám čokoládový cake, což je smažená kapsa plněná čokoládou a docela mi chutná.

Vyrážíme v 8 h a po překonání namrzlého potůčku, který odvodňuje Lhotse Glacier se plni sil :) vrháme proti kopci. Chvilku mi trvá než se rozdýchám, přesněji rozfuním :) a najdu svůj rytmus, ale pak se mi jde fakt pohodově. Akorát při výstupu mám vzadu v podvědomí vykřičník: ale budeš muset taky dolu:( Škoda, že tady dolu nevedou lanovky:D...

Jak stoupáme tak se nám kolem dokola otevírá úchvatný pohled na 360° panorama horských hřebenů: Nuptse 7 861 m.n.m., Lhotse 8 516 m.n.m., Imja Tse, Makalu 8 485 m.n.m., Baruntse, Ama Dablam, Taboche Peak, Cholatse, Čo Oju 8 201 m.n.m., Pumori 7 161 m.n.m.! A i třeba pohled na 3 "řeky" ledovců setkávajících se v údolí je vyjímečný.
Fantastické, čarokrásné, okouzlující! Nezapomenutelné! A i pohled zpět do údolí na Chukhung stojí za to.

Bohužel právě tady se asi nejvíce ukázalo, že s námi nemohl jet Jirka, který by nám jednotlivé vrcholy přesně ukázal. Nikdo z nás ostatních tyto znalosti neměl a pro mě to byl docela hodně velký hendicep:(, protože právě hlavně kvůli horám jsem do Himálají jela. A chtěla je fotit a uchovat si navždy nejen v mysli ale i na fotkách.

V sedle Chhukung RI v nadmořské výšce 5 340 m.n.m. máme dvě možnosti jak pokračovat nahoru. Bohužel se nechám strhnout davem a jdu na vyšší vrchol 5 550 m.n.m., který ale asi po 100 metrech stoupání má pro mě nestravitelný terén.:( naprosto nepevné "břidlice". A jak každý horolezec ví nejdůležitější je vědět kdy se otočit, aby člověk výstup zvládl ve zdraví. A já mám tyhle hranice po ultrazávodění nastavené velice přesně a tak se od zbytku bez zábran odpojuji a mířím zpět dolů. Jsem v nadmořké výšce 5 400 m.n.m.
Když jsem nazpátek v sedle je mi jasné, že jsem měla jít na druhé rameno hory, které je terénem v pohodě...Škoda.
Sestup pro mě žádnou radostí není a to jdu naprosto pohodovým terénem. Ale je to prostě 1h a 10 minut poměrně velkým sklonem dolů. K tomu se mi ozývá pravé koleno a hlavně mě začíná hodně bolet hlava...Uf.
Tak dala jsem za dnešek 700 m převýšení v nadmořské výšce okolo 5000 m.n.m. tak na to má trochu právo:) Za mnou jdou další turisté a neustále se mi snaží pomoct, protože nechápou, že opravdu nemám žádný úraz a že holt takhle kulhám normálně. Po chvíli už to je otravné...
Co nejrychleji se po návratu dopíjím - 1l o mě zahučí a bolest hlavy pomalinku ustává, což je reakce jednak na sestup a jednak na doplnění tekutin.

Nicméně večer, když mastíme karty tak začínám chrapět a bolí mi v krku a začínám tušit, že tohle dobře nedopadne a že to rozhodně není nadmořskou výškou...:(
Nicméně doufám, že ano a jdeme se Zdenkou spát. Ještě předtím do sebe ale rvu paraleny...Tentokrát nedojde ani na zuby - prostě mi není dobře, je mi zima a chci co nejdříve zaplout do spacáku, kde se alespoň zahřeju. I když jsem nabalena v 5ti vrstvách včetně péřovky a flísovky...Je mi zima!

22.10. 2017 9. den treku
Chhukung 4 730 m.n.m. - Kongma La 5 538 m.n.m. - Lobuche 4 940 m.n.m., 14 km, 1010 m převýšení, 6:08,  

Čeká nás hodně dlouhý a těžký den a tak je budíček už v 4,15...
Uf to je horší jak do práce. No je pravda, že šichta nás teda čeká to ne že ne.:)
Probouzím se a je mi teda fakt blbě. Bolí mě v krku, o hlavě ani nemluvě (a tentokrát to výškou není), mám teplotu a nemůžu mluvit :( Je mi jasné, že mě dohnala nemoc a že je zle. Tak to je teda průšvih, protože máme před s sebou nejtěžší týden treku!
Zdenka s Míšou se o mě staraj co to jde - tlačím do sebe Paralen, Stoptussin a maxi dávku Céčka a doufám, že to zaženu...
To, že je mi fakt mizerně jen potvrzuje snídaně, kdy kromě čaje do sebe nejsem schopná dostat ani kousek jídla:(
V nějakém "bezvědomí" se balím a připravuju na cestu, kdy nás čeká Kongma La s nadmořskou výškou 5 538 m.n.m.! A k tomu 14 km s převýšením přes 1000 metrů...
Venku mrzne a i přes svůj stav vnímám nádherná panoramata hor během svítání. A snažím se i něco nafotit. Ale vše je pro mě v tomhle stavu obrovsky obtížné.
Bohužel ve skupině jsou lidi, kterým když se řekne, že se jde v 6 h tak jsou připraveni v 6,15...A zbytek mezitím mrzne, což mi dělá fakt dobře...K tomu je nutno podotknout, že přes passy jdeme vždy všichni pohromadě  kvůli bezpečnosti. Během čekání se mě někdo docela příhodně ptá, jak to zvládneš? Odpovídám: Musím! a tak trošku vzpomínám na ultra, kdy jsem mnohokrát nemohla a vždy to šlo jet dál. Hodně se mi v této situaci hodí moje zkušennosti z ultrazávodů.Lidské hranice neexistují a když chce hlava tělo se přizpůsobí.

Z nosičů s námi jde jen Ratz Raj, který by nám měl ukazovat cestu. Zbytek nosičů  obchází pass přes Dingboche a Thoklu. Ani se moc nedivím moc vybavení nejsou. Najít cestu za Chhukungem je trošku ořech, ale jsme navedeni Ratzem a kromě nás jdou ještě další trekaři.

Cítím se strašně blbě, potím se od horečky a skoro nemohu dýchat a polykat. Kromě toho jsme skoro v 5000 metrech a neustále stoupáme, takže naplno dýchám ledový mrazivý vzduch, což mi taky nepřidává a začínám kašlat. Kromě toho přecházíme pod Chhukungem potok, který teče z ledovce Lhotse a vše je namrzlé. Tady musím poděkovat Ratzovi, že mi hodně pomohl. Vše se prostě dneska spiklo proti mě...

Po hodině a čtvrt je oblečení, které jsem měla na ranní mráz moc, tak nastává první svlíkací pauza. Snažím se si vždy co nejvíc odpočinout, protože tuším, že dneska půjde do tuhého. Čeká nás 3 a čtvrt hodiny stoupání až do nadmořské výšky 5 538 m.n.m.a já bych měla být spíš v posteli než šplhat po Himálajích...

Postupně překonáváme tři ramena ledovcových morén Nuptse. Naštěstí se sklon kopce vždy na chvilku zmírní. Ale i tak lapám po dechu, neustále kašlu a spíše se to postupně zhoršuje. Nejdříve jdeme společně ale s pokračujícím časem zůstávám vzadu společně s Martinem.
Stezka se stáčí kolem úbočí nad Bibre a pak stoupá údolím Niyang Khola pod hrozivou stěnou černé skály i morény. V ústí údolí stoupá po prudkém svahu posetém obrovskými balvany. Tady se v současném stavu pohybuji opravdu nahraně současných možností:( Udělám vždy pár kroků a musím zastavit a lapu po dechu.
Nahoře se opět všichni potkáváme, rozdělím se s Ratzem o sušené maso a pak se doslova svalím na svah mezi balvany, nemůžu popadnout dech, chrčím a odpočívám. Šílený pocity. Přesto se snažím ještě nafotit dokonalý výhled na Nuptse.
Ale Ratz nás žene dále, protože moc dobře ví, že tohle zdaleka není konec.

Na vrcholu srázu se cesta stáčí okolo jezírka na západ a dostáváme se do široké pánve, kde je několik jezírek. A také nádherný výhled na jižní stěnu Nuptse a Lhotse.
Okolo posledního největšího jezírka se opět stáčíme na západ a dostáváme se do suťoviště, kde nás čeká šílený závěrečný výstup chvílemi i za pomoci rukou doslova po čtyrech!Uf. Nikdy by mě nenapadlo co budu schopna zvládnout. Ale někde vzadu mě opět bliká červená kontrolka: ale tohle budeš muset s velkou pravděpodobností sešplhat i dolu!

Konečně těsně před dvanáctou hodinu jsem v sedle Kongma La 5 538 m.n.m.!

Mám smíšené pocity dojetí, únavy, nemoci, radosti, okouzlení okolními horami a snažím se naplno kochat. Uvědomuji si moc dobře, že už tohle nikdy nezažiju a ani neuvidím! Nohy mi to prostě neumožní:(. Nicméně jsem ráda, že jsem překonala obavy a do Himálají vyrazila!

I přes můj šílený stav během výstupu alespoň trochu vnímám tu nádheru okolo nás a snažím se fotit!
Zase je od rána modro a i teplota pomalinku roste. Na jihu nám v zádech se vypíná Ama Dablam 6 812 m.n.m., Imja Tse 6 189 m.n.m., Buruntse 7 152 m.n.m. a Ampu Lapha  5 663 m.n.m.a dále v údolí je vidět vesnice Dingboche společně s Cholaste a Tengboche. Po pravé ruce se tyčí jižní stěna Nuptse 7 861 m.n.m.a Lhoce 8 516 m.n.m.. Jak stoupáme postupně se objevuje ještě další osmitisícovka Makalu 8 463 m.n.m. Skvostné! Uuuuua. Člověk nemá před touto čistou přírodní krásou slov a je ohromenej.
Pohled na druhou stranu passu se také nedá zahanbit: odleva Pokalde 5 806 m.n.m.se dvěma vrcholy (trekový vrchol), Taboche 6 501 m.n.m., Cholatse 6 440 m.n.m, Lobuche West 6 145 m.n.m., Čo Oju 8 201 m.n.m.., Lobuche East 6 119 m.n.m.. Uprostřed je vidět i dnešní náš cíl vesnička Lobuche a před ní ohromující Khumbu Glacier.
Poté co sestoupíme níže se pak na východě ukáže okouzlující Pumori 7 161 m.n.m., Lingtren 6 749 m.n.m., Khumbutse 6 639 m.n.m.a ještě níže pak Nuptse 7 861 m.n.m. Je až s podivem, že se tento pass velice často při trecích vynechává, protože výhledy jsou srovnatelné s Kala Patthar. A hlavně je zde nesrovnatelně méně lidí než jinde.

Nicméně ve mě pohled na druhou stranu kromě kochání vzbuzuje i regulérní strach jaký jsem snad na kole nikdy nepocítila... Jak já se dostanu dolů?

Vidím prudký kamenitý suťový svah a velice těžko v něm hledám aspoň nějakou cestičku po které se dostanu dolů. Ona tam taky chvílemi není...A k tomu když připočtu únavu a nemoc...Bože!

Nahoře jsem skoro 45 minut - počasí přeje je pořád skoro jasno a 15°C - ale pak mě obavy ze sestupu ženou dolů. Ratz mě navádí na skoro neviditelnou stezku.
Hůlky pracují naplno a vím, že nesmím udělat jednu jedinou chybu. Stezka po chvíli mizí anebo jsem z ní sešla a slejzám - a to doslova - po obrovských černých balvanech morény dolů. Šílený.
Sestup je nekonečný a opravdu dlouhý - nekonečných 1,5 h a sejdeme v kuse 600 výškových metrů...
Konečně jsou nejhorší balvany za mnou a kloužeme pro změnu po písčitém nepevném podkladu prudce dolů.
Zůstávám nezadržitelně vzadu a ostatní okolo mě projdou až na vyjímky docela v pohodě. No jo no věděla jsem, že kolena tohle budou zvládat špatně...Jsem opravdu unavená a občas mám pocit i černa před očima. Je mi jasné, že mám slušně vysokou teplotu a nemoc se rozjíždí dál.

Konečně jsme dole a před námi se tyčí poslední ale hodně výživná překážka: ledovec Khumbu! Přes 600 metrů široký a hlavně velice těžký co se týče orientace.

Nejprve je třeba vystoupat nahoru na morénu ledovce a není to jen pár metrů jak by si člověk představil, ale poctivých 60 výškových metrů. Melu hodně z posledního a to ještě nevím co nás čeká dál. Nahoře najednou nevíme jak dál a kudy dolů dovnitř ledovce. Několik špatných pokusů a pak konečně Ratz nachází správné "mužiky" (jedná se o věžičky z kamenů, které ukazují cestu kudy se tento rok ledovcem prochází).
Pro mě a nejenom pro mě ( za mnou jdou ještě další ze skupiny...) je to neuvěřitelně obtížný terén, kdy se jednotlivé kameny hejbou pod nohama a slyšíme praskání ledovce. Moc v daný moment nechápu proč se celá skupina dělí...Nakonec je před námi chodníček z nestabilních se balvanů přes ledovcový "rybníček"a následně výstup doslova po čtyřech v pískové vrchní moréně. Uf mám dost.
Následuje chození po ledovci sem a tam a téměř po hodině se konečně vyšplháváme zpět na vrchol morény ledovce Khumbu na druhé straně.
Kdybych byla ok asi by to byl jeden z největších zážitků treku, ale takto jsem ráda, že jsem ve zdraví na druhé straně!
Ani si neužívám přepychový výhled na Pumori a Nuptse. Kromě toho je už před půl pátou a velice rychle padá na celé údolí mlha a rychle se ochlazuje. Je 7°C...

Do Lobuche 4 930 m.n.m. je to už jen krátký sestup a útočiště nacházíme v lodgi Mother Earth House, což je taková velká továrna na ubytování:)...
Bohužel na záchodech neteče voda a při množství lidí co jsou tam ubytování je to fakt fuj. A nezachrání to ani evropské záchody...
Jsem úplně mrtvá a tak si klasicky objednávám večeři, objednávám si buzení od Zdenky na 18h :) a zalézám do spacáku a doufám, že mi snad bude po odpočinku líp...A opět do sebe rvu Paralen a Stoptussin...Ach jo.

K večeři mám domácí hranolky a hamburger vegetariánskej:) Nakonec dostanu teda toustovej chleba s náplní a hranolky ale i tak je to mňamka:) Je to především teplý! A vše zalévám litrem zázvorového čaje...To je teda fuj děsnej, ale říkám si je to zdravý, je to zdravý, je to zdravý:)
Je to jedno z nejhorších ubytování ale mě je tak blbě, že je mit jedno. Před spaním přijde další dávka léků...Takhle zfetovaná jsem teda nebyla roky:(
Druhý den slyším i vyprávění, že se lovili myšky:) po pokojích...

23.10. 2017 10. den treku
Lobuche 4 930 m.n.m. - Gorak Shep 5 180 m.n.m., 6,0 km, 360 m převýšení, 1:52,  
+ Gorak Shep 5 180 m.n.m. - směr BC Everest 5 220 m.n.m. - Gorak Shep, 4,0 km, převýšení 170 m,  1:23,
= celkem 10 km, převýšení 530 m, 3:15

Další, světe div se, kýčovité modré chladné ráno...
Co mě fakt příjemně překvapilo bylo, že jsem sice nafetovaná:), ale spala celých 8 hodin!
Super hned se cítím lépe a v duchu si říkám: super já tu nemoc snad překonám šokem - tím myslím včerejší přechod Kongma La...Na druhou stranu je mi jasný, že dneska budeme spát v 5 200 metrech! Šílené! Což mi asi co se zdraví moc nepomůže...

Vyrážíme až v 7,30 a vzhledem k plánům a každodennímu vývoji počasí já bych šla dříve. Ale nějak se nikomu nechce vstávat a pár lidí ze skupiny bojuje za co nejpozdější odchody dost cílevědomě:(

Využívám mých relativně dobrých pocitů a vyrážím po "slavnostním focení" celé skupiny sama vpřed. Docela si to užívám o samotě, protože pak člověk daleko lépe vnímá okolí a tu krásu okolo.

Jediná zastávka je na křížovatce k "hotelu" Pyramida, kde bychom chtěli ob jednu noc spát. Míša s Martinem přinášejí hodně dobrou zprávu: za 4000 NPR bude jakékoli jídlo, nabíjení a HLAVNĚ TEPLÁ SPRCHA! Jooooo! V hlavě počítám kolik dní jsem se nemyla a je to: 10 dní...Slušný:)
Ale musím pochválit merino triko, které opravdu nesmrdí a pořídila jsem ho až do Nepálu.

Neustálé stoupání nám ještě vylepšuje Lobuche Pass 5 110 m.n.m., což je obrovská boční moréna ledovce Changri 6 027 m.n.m. Cítím se až neuvěřitelně dobře a po výstupu, který dal docela zabrat se přede mnou otvírá luxusní panorama: odleva  Changri 6 027 m.n.m.. Pumori 7 161 m.n.m, Lingtren 6 749 m.n.m., Khumbutse 6 665 m.n.m., sedlo do Tibetu Lho La 6 026 m.n.m., v Tibetu ležící Changste 7 583 m.n.m. a předvoj Everestu Everest West Shoulder 7 268 m.n.m.a Nuptse 7 861 m.n.m!
Dokonalý a nemůžu se výhledu nabažit! A když se ohlédnu tyčí se tam Taboche a Cholatse.

Teď už jen zbývá jen vyšplhat na další boční morénu Changri po sestupu v ledovci docela divokým terénem plným obrovských balvanů.
Nyní jdu se Zdenkou a ta najednou přestává mluvit a zastavuje! Sedá si a jediný komentář je: mě je špatně, mluvit nemůžu, nevím "která bije"...Zřejmě se sešlo více faktorů nadmořské výšky, málo jídla či pití a tohle je výsledek.
Chvilku orážíme, snažím se do ní nacpat jídlo a hlavně pití a povzbudit ji. Nic jiného ani v tenhle okamžik dělat nemůžu. A tak trochu si vzpomínám na tyhle stavy na ultrazávodech...

Po chvilce se Zdenka ale dává do kupy tak, že můžeme pokračovat. Snažím se jít v tomhle těžkém terénů kamenité morény za ní, kdyby náhodou zakopla či přišla další slabost.
Nahoře jsme ale obě odměněny dalšími výhledy: před námi je Gorak Shep, vyschlé Gorak Shep Tso a hlavně monumentání obrovský Khumbu ledovec, který zde má šířku 600 metrů a jeho délka do údolí je 12 km ! Je to gigantická dálnice ledu a kamení "tekoucí" do údolí. Jinak rychlost pohybu je asi 1m / den...

Vlevo pod Pumori se objevuje i nevýrazný černý vršek Kala Patthar. Je to asi nejslavnější turistická vyhlídka na světě a kdyby z ní nebyl tak dobře vidět Everest, tak po ní nikdo ani nevzdechne.

Tady je třeba se zastavit a vyjasnit si uspořádání Kala Pattharu. Klasická udávaná výška je  5 545 m.n.m., ale to je ten nižší levý "výběžek" a vede na něj z tohoto pohledu levá cesta viditelná na kopci. Druhá pravá cesta vede na pravý vrchol Kala Pattharu a ten má nadmořskou výšku 5 648 m.n.m. a většina turistů šplhá právě na tento. Snadno se pozná podle modlitebních praporků, sutě a technicky těžšího terénu na konci stoupání a meteorologických antén.

Před 12tou už jsme "dole" v Gorak Shepu 5 190 m.n.m. a já trochu s napětím čekám jaké spaní budeme mít v našem nejvyšším nocležišti.
Asi nemůžu říct, že jsem překvapena, ale přece jen už jsme si zvykli na určité pohodlí, tak spaní v jedný místnosti všichni dohromady úplně nevítám. Docela živě si umím představit jak chodí 12 lidí v noci na záchod, kašle smrká a tak podobně:) Nakonec jsem už to v Indii taky zažila...Tehdy jsem šla nejmíň 20x na velkou a všichni mě milovali...A že se bude historie i když v trošku jiné podobě znovu opakovat v tento okamžik nevím...

Nyní si ale dávám klasickou polední teplou polívčičku, hážu věci do spacího kumbálu - líp to ani nazvat nejde...
Vzhledem k mé nemoci disponuji VIP místem, kdy jsem sama na posteli:)

Docela velkou absurdností Gorak Shepu je, že je tu k dispozici Wifi připojení...Sice za 500 NPR/h ale je to asi nejvyšší místo, kde tako "současná vymoženost" je...Pro mě je to spíše ale minus...

Většina lidí z naší skupiny je K.O. a tak na odpolední výšlap směr BC Everestu absolvujeme pouze v počtu 5ti. Po sešupu do vyschlého jezera Gorak Shep Tso nacházíme rozcestník:) jednak směr Kala Patthar a BC Everestu.
Nyní vyrážíme na tu snadnější stranu do BC. Jedná se o klasickou cestu morénou na vrcholu ledovce Khumbu.
Čili 100x nic umořilo osla: stále trošku nahoru dolu po docela náročném terénu. Cestu nám zpříjemňují opravdu nevšední výhledy jednak na ledovec Khumbu a jednak na Nuptse, která je horou 2 tváří. Vlastně po celou dosavadní cestu jsme ji viděli jako dlouhý hřeben s mnoha zuby pokračující z Lhotse. Ze strany tibetské čili teď je to krásný omračující zub tyčící se k nebi.
Kromě toho před námi směrem k hranici Tibetu se vypíná Pumori a ostatní nižší vrcholy Changri,  Lingtren, Khumbutse, sedlo do tibetu Lho La, tibetský Changste a West Shoulder Everest. Vše doprovází neustále praskání, vrzání a brblání z ledopádu.

Po necelé hodince pochodu, kdy se vlastně dostáváme do nadmořské výšky základního tábora Everestu 5 340 m.n.m.najednou pociťuji  únavu a tělo jasně vysílá signály: dost, konečná, jdeme nazpátek! Závodění mě hodně naučilo naslouchat tělu a tak po několika fotografiích s ledovcem Khumbu i okolními horami se obracím.Základní tábor Everestu vidím hodně zdálky.

Nicméně vím, že je to spíše imaginární místo, které je vlastně každý rok někde jinde pod ledopádem Khumbu. V květnu je to vesnička stanů, která čítá ale třeba i přes 1000 obyvatel:) a v které to žije.
Bohužel na podzim vlastně není vidět nic a je to jen pro trekaře označené místo, aby se měli kde vyfotit...:( Lehkým paradoxem je, že z BC vůbec Everest vidět není a je schován za špičkou West Schoulder Everest, který ale má také slušnou výšku 7 268 m.n.m...
Společně se mnou se vrací Hanka a Lída a dál pokračuje Míša a Rosťa. Kromě únavy je pro mě dalším důvodem klasický odpolední vývoj počasí s mraky a mlhou, kdy už nyní se nad údolí ledovce Khumbu navalily mraky a opět se rychle ochladilo až na 5°C.

Po návratu v našem spacím kutlochu ani nezůstávám, nabalím se a rovnou přesunu do zahřáté jídelny. Je to každý den jediné místo, kde je mi teplo a cítím se jakž takž. Nicméně večer během večeře nic neukazuje, že tahle noc pro mě bude peklo a její výsledek bude mít pro mě dlouhodobé následky během druhé poloviny treku.

24.10. 2017 11. den treku
Gorak Shep 5 180 m.n.m. - Kala Patthar 5 648m.n.m. - Gorak Shep , 6,0 km, 510 m převýšení, 2:19,  
+ Gorak Shep 5 180 m.n.m. - Pyramida 5 050 m.n.m., 4,7 km, převýšení 170 m,  1:34,
= celkem 10,7 km, převýšení 680 m, 3:53

Mám za sebou jednu z nejhorších nocí v životě. Okolo 22té hodiny se mi rozjela nemoc naplno: šílená vodová rýma, třeštění hlavy ( na tom se rukou nerozdílnou podílí nemoc a vysoká nadmořská výška...), teplota a neustávající kašel. A to vše i přes poměrně velké množství léků!
Jak příjemné je to všem v té jedné místnosti co spíme ani radši nedomýšlím...:(.
A skoro po celou noc nespím...
K tomu je mi poprvý na treku ve spacáku i zima a to i přesto, že mám celkem 5 vrstev a z toho 2 péřový. Péřový spacák mám teoreticky v komfortní zóně do -10°C...K pocitu zimy ale asi přispívá i to, že mám teplotu...
Mimo to jdu i 3x ven na záchod, protože záchody jsou kdesi v budově v prvním patře...
A v hlavě mi dále rezonuje, že máme před sebou den D: nejvyšší místo kam se dostanem a hlavní cíl proč jsem jela do Nepálu a do Himálají: Mount Everest 8 848 m.n.m.v celé své kráse ve směšné vzdálenosti 9ti kilometrů!
Jsem naštvaná, smutná a rozladěná, že zrovna v tento okamžik jsem napůl v bezvědomí a jednak mi není jasné jak se dostanu nahoru na Kala Patthar 5 648 m.n.m. a následně, že i když se tam dostanu, že budu v hrozném stavu, abych si to užila. :((
Vím, že se nahoru dostat musím ale směsice pocitů je všechno jiné než příjemné...
K tomu strašná vlezlá a neustávající zima. Nakonec zjišťujeme, že v noci bylo uvnitř okolo -2°C a venku asi -5°C. Jinak pro zajímavost to znamená mít veškerou vodu, baterie, powerbanky, foťáky ve spacáku...Úžasný...

O nadmořské výšce 5 000 m.n.m. plus a vliv na pocity a fungování člověka...

Nadmořská výška nad 5000 metrů znamená, že se člověk většinou opravdu špatně vyspí. Ve většině případů je naprosto běžné, že se probudí několikrát za noc, že se dusí a lapá po dechu. Musím říct, že to jsem zažila poprvé a je to hodně nepříjemný pocit. Smrt zadušením musí být strašná!
Kromě toho je samozřejmě zima a prokřehlý člověk samozřejmě zvládá veškeré fungování i těžkosti hůře...
Co mě nepřekvapilo je, že hůře regeneruji.
Naopak mě docela překvapilo, že se nehojí rány, skoro nerostou nehty ani vlasy.
Mě postihlo i nechutenství, což je u mě fakt neobvyklé:)
Na druhou stranu stejný problém jsem měla v totální únavě při ultra závodech, takže v extrémních podmínkách a stavech je to asi u mě normální.
Tělo požírá samo sebe, především svaly, což je ale i proto, že jíme vlastně vegetariánskou stravu.
Dalším důsledkem nadmořské výšky jsou otoky zvláště v obličeji. To už jsem ostatně zažila v indickém Himálaji.
A další částí těla, která velice a hlavně bolestivě trpí jsou rty. Většina lidí má i přes maximální péči opary, velké otoky a praskliny...
Prostě člověk přežívá...

A co bylo ještě náročnější je fakt, že nad 4 500 m.n.m. jsme byli celých 12 dní nonstop!

Z těchto všech důvodů ani neexistují na světě žádná trvalá obydlí nad 5 500 m.n.m. Nejvyšší trvale obydlené místo na světě je právě v nadmořské výšce okolo 5 000 metrů a kromě nepálských vesnic Gorak Shep, Gokyo se uvádí i několik dalších míst na světě.
A toto je asi slabý odvar všeho, co se děje nad 8000 metrů při výstupech bez kyslíku...Kdy se člověk dostane do zóny smrti, kdy doslova umírá a to v řádech maximálně dnů.

Vyrážíme před půl osmou, je opět bezchybné počasí slibující okouzlující panoramata z vrcholu a naskýtá se nám fantastický pohled na nasvícený Pumori a také Kala Patthar a Tibet. Mimochodem název Kala Patthar v překladu z nepálštiny znamená černý kámen, což je docela výstižné.

Připadám si jak v nějakém oblouznění a dopředu si domlouvám doprovod Zdenky cestou nahoru. Jednak mám docela obavy co bude s tělem dál a jednak to samozřejmě bude psychická vzpruha!

Přes vyschlé jezero Gorak Shep Tsho jsou krásně vidět obě cesty levá na Malý 5 545 m.n.m i pravá na Velký Kala Patthar 5 640 m.n.m.
My míříme rovnou na Velký Kala Patthar, i když na něj se lze dostat i po hřebínku z Malého. Hned jak se cesta zvedne, tak zůstáváme moji zásluhou vzadu. Zdenka je po včerejším kolapsu a odpočinku O.K. Ale pomáhá mi co to jde, dává napít teplého čaje a povzbuzuje mě. Tady trošku odbočím, že asi jediná chyba, kterou jsem udělala co se týče vybavení na trek je, že nemám termosku.
Jakmile se dostaneme o kousek výše ve svahu a ohlédnu se přes rameno, tak doslova ztrácím slova a padám na zadek před pohledem, který se přede mnou otvírá: pod naprosto sytě modrým blankytným nebem se doslova na dosah ruky tyčí Mount Everest, trošku schovaná Lhotse a špička Nuptse!
Okolní štíty, přestože také 6-7 tisícové, vypadají jako nedůležité brdky. Člověk má nutkání furt se otáčet zastavovat a fotit pořád dokola čnící Everest a Nuptse. Je to neodolatelné!
Odleva lze vidět: Lingtren 6 749 m.n.m., Khumbutse 6 665 m.n.m., sedlo do Tibetu Lho La 6 026 m.n.m., v Tibetu ležící Changste 7 583 m.n.m. a předvoj Everestu Everest West Shoulder 7 268 m.n.m., Mount Everest 8 848 m.n.m.a Nuptse 7 861 m.n.m. A dále kouká ještě úplně vpravo špička Ama Dablam 6 812 m.n.m.

Doslova se vleču krok za krokem nahoru. Vždy pár kroků, pak zastavím a zhroucená zavěšená do hůlek lapu po dechu a chrčím. Po těžké noci mám oteklý krk a špatně se mi dýchá i bez této nadmořské výšky a stoupání. Samozřejmě tomu nepomáhá ani ledový vzduch, který naplno vdechuju! Očistec.

Pocity opravdu šílený a tělo bojuje jak to jde nejen s šílenou nadmořskou výškou, ale i nemocí. A to mi prozatím hodně přeje terén. Jdeme doslova jako po louce po travnatém svahu.
Přede mnou v různých rozestupech je až na dvě vyjímky celá naše skupina. S každým dalším a dalším výškovým metrem se vleču pomaleji a zastávky prokládám šíleným kašlem. :(
Druhou polovinu kopce  tvoří kamení a závěrečné desítky metrů vedou po obrovských občas i nestabilních balvanech. Uf! A na jednom z nich se mi zamotá hlava a padám na záda mezi ně:(
První okamžiky jen čekám co kde začne bolet ale naštěstí jsou výsledkem víceméně jen odřeniny na rukou a přežily i foťáky. Smekám před našimi nosiči, protože jeden z nich si mého pádu všimnul a hned doslova seskákal ke mě dolů a pomohl mi zpátky na nohy. Díky!

Konečně vrchol po opravdu velké agónii při výstupu!
Čistá doba výstupu 1:20 a 510 metrů převýšení...

Samotný vršek, kam dorážím asi v půl desátý tvoří neodmyslitelné pestrobarevné praporky s modlitbami, meteorologické antény a k mému štěstí je tam jen minimum lidí.
A za vrcholem se tyčí monumentální Pumori. Snažím se co nejvíce fungovat a přemýšlet jak co vyfotit jak pomocí krajinářského tak i teleobjektivu. Ale mozek zoufale nemyslí a je jak ožralý. Přitom jinak kromě větru počasí neuvěřitelně přeje a je 7°C. Plus.
Bohužel dopolední výstup znamená pro focení jeden zásadní hendicep a to, že Everest je na východě a tudíž fotím proti sluníčku:(Na druhou stranu my jinou možnost neměli, protože odpoledne vždy padly mraky a mlha.
Po odložení foťáků si pár okamžiků snažím celé úchvatné panorama okolo mě co nejvíce užít a zapamatovat si. Vždyť se mi splnil sen, který jsem v sobě nosila desítky let a vždy si myslela, že je nesplnitelný!

Také si vytvářím výškový rekord - 5 640 m.n.m. - který už asi v životě nikdy nepřekonám:) A Everest mám na dosah ruky je ode mne vzdálen necelých 9 km! Jen si šáhnout...
Nezastírám, že emoce jsou u mě veliké, slzy se derou do očí a mám stažené hrdlo dojetím!
Vždyť mě od malička bylo říkáno šetři se, nenamáhej, a hlavně dýl nechoď a na to, že budu na dosah Everestu a po svých by si asi nikdo nevsadil ani pětník. A já taky ne. Je to jako sen a je to silnější než byla vítězství v ultramaratónech...

Cesta dolů je pro mne jako vždy očistec, ale po nejhorším vrcholovém kamenitém terénu je spodek kopce docela ok. Veškeré sestupy držím na 100% na hůlkách a snažím se obě kolena co nejvíce šetřit a odlehčovat. Asi to musí vypadat dost komicky:)
Krásný pohled skýtá také při zpáteční cestě kamenitá křižovatka "dálnic" ledovce Khumbu a Changri za barevnými střechami Gorak Shepu hluboko dole.

Během sestupu na ledopádu Khumbu slyšíme i lavinu. Uf zvuk se nese a duní celým údolím...

V Gorak Shepu na chvilku zastavujeme. Nicméně vyrážíme vpodstatě do pár minut dále směr další ubytování - italský resort Pyramida, který nám slibuje sprchu po 10ti dnech šudlání ubrouskama nebo nemytí. Uf to bude luxus.
Brzo mi všichni odcházejí a na mě padá opravdu velká únava prokládaná motáním hlavy, mžitky před očima a slabostí takovou, že musím zastavovat. Doslova se potácím...
Těžký výstup, nadmořská výška a hlavně nemoc si berou svoji daň.
Údolím do Lobuche podél ledovce Khumbu vane silný a hlavně studený vítr a já se za chvilku klepu jak ratlík. Přestože je 9°C je mi zima a navlíkám na sebe vše co mám včetně teplé čepice a silných rukavic. Veškerý terén, který není dolů je pro mne obrovsky obtížný a jdu jak v mrákotách. Trošku mi to připomíná závod na ultra, ale po třech probdělých nocích...Tady musím poděkovat Rudy, že se mnou velkou část šla. A jediným mým štěstím je, že celý závěr je víceméně z kopce dolů.
Hurá přede mnou je odbočka do vedlejšího údolí a směrovka: Pyramida!

O Italské pyramidě

Je to stavba postavená v roce 1990 severně od Lobuche ve stěně údolí na úpatí ledovce Lobuche v nadmořské výšce 5 050 m.n.m. a oficiálně pojmenovaná Ev-K2-CNR. Autory jsou italský horolezec Agostinem da Polenzou a geologem Arditem Desiem, který vedl první výstup na K2 v roce 1954. Jedná se o výzkumnou stanici umístěnou v pozoruhodné skleněné pyramidě, která jako zázrakem přežila i zemětřesení v roce 2015.
Byla založena, aby změřila přesnou výšku Everestu a K2, následně sloužila k vědeckým výzkumům ochrany hor, klimatických změn a vlivu nadmořské výšky na lidské tělo. V té době byla sponzorována přímo italskou vládou.
Bohužel nyní už tomu tak není a finanční prostředky jsou výrazně skromnější a tak nyní funguje především k monitoringu počasí a geologických jevů v Himálaji.
Kromě toho slouží i jako ubytování pro trekaře.


Poslední brdek a těsně po 13té hodině přichází moje spása: ubytování! Docela jsem si to vyťala...
A  vzhledem k ranní dohodě nás čeká po dlouhé době doslova ráj na zemi: teplá sprcha, neomezené jídlo, nabíjení a ubytování:)! Jo jaké málo člověku stačí ke štěstí...Vše za 4000 NPR čili v přepočtu za 800Kč. Pohoda.
Sprcha mě trošku zlepší náladu a majitel Pyramidy nám opravdu podstrojuje:

  • nejprve špagety se sýrem a omáčkou
  • káva
  • čaj
  • puding

Prostě ráj na zemi a k tomu i teplo:). Trošku se vzpamatovávám.
Kromě toho oceňuji, že péči mají i naši nosiči, což není úplně standartem.
Navíc nás majitel provází celou výzkumnou stanicí a to je pro mě hodně zajímavé a líbí se mi to!
Večer "žranice" pokračuje a já se cpu co se do mě vejde. Zřejmě to, že jsme se zkulturnili, najedli a ohřáli zlepšuje náladu všem.
Po večeři se večer rozjíždí s celým osazenstvem a když Míša se Zdenkou zahrají na ukulele tak se zpívá tančí a celá Pyramida žije na max. Je to jeden z nejhezčích večerů na celém treku, který jsem si užila i přes rozjetou nemoc, která mě neopustí skoro do konce :(.

 

25.10. 2017 12. den treku
 Pyramida 5 050 m.n.m. - Dzangla 4 830 m.n.m., 8,5 km, 170 m převýšení, 2:28,  
+ Dzanga a okolí 4 830 m.n.m.., 2 km, převýšení 80 m,  0:29,
= celkem 10,5 km, převýšení 250 m, 2:57

Dnešní den je jak svou délkou, tak profilem tak trošku odpočinkový a já pevně doufám, že se dám trochu do kupy. Jako vždy ráno je mi trochu líp, ale stále se cpu Stoptussinem a Paralenem.
Po slavnostním ranním focení s Pyramidou:) se vracíme směr Lobuche a na křižovatce cest jdeme doprava a po vrstevnici směr Dzangla.

Údolím ledovce Khumbu vane fakt studený vítr a vlastně celý den jsem promrzlá. A kašel mě bohužel neopouští:(.
Přes údolí koukáme na Pass Thokla, kde jsme byli při aklimatizaci z Dingboche.
Po celý den nás provází nádherný výhled na Ama Dablam a asi v polovině cesty se otvítá dokonalý pohled na Taboche, Cholatse a tyrkysově zelené jezero Cholatse Tso. Člověk se nemůže vynadívat.

Po skoro celodenním klesání na nás v závěru čeká krátké ale výživné stoupání a všichni mají tak nějak dost...Nicméně už lehce po 12té jsme v Dzangle a čeká na nás utulná a sluníčkem vyhřátá lodge Hotel Green Valley.
Po oblikátní polívčičce ještě se Zdenkou vyrážíme lehce do okolí. Po dalším výstupu za vesnicí se díváme směr Cho La a tak nějak tuším, že zítřek opravdu snadný nebude!
A potvrzuje nám to jeden trekař dorážející z tohoto směru, který jde a je naprosto mimo a kdybych mu neuhnula tak do mě narazil:)
Na konci údolí odkud jsme přišli se vypíná Ama Dablam a pomalu se s touto okouzlující horou, která nás teď doprovázela několik dní v kuse budeme loučit. Po výstupu nad jezero Cholatse Tso narážíme na čorten věnovaný korejským horolezcům, kteří se ztratili při výstupu na Taboche...
Každý takovýto památník, kterých potkáváme opravdu hodně ukazuje, jak je nepálský Himálaj nebezpečný a to nemusí jít ani náhodou o osmitisícovky!
Naprosto šokující je doslova smetiště vedle pomníku, kterému vládnou "petky". I tohle je důvod proč piji vodu jen chemicky upravenou anebo filtrovanou!
Hned po západu slunce se razantně ochlazuje a já si na dvě hodinky lezu do spacáku. Šílený kašel mě neopouští a začíná to být poměrně vyčerpávající. Zdenka s Míšou se o mě staraj a dostávám úžasnou teplou čokoládu! Díky!
Klasická večeře v 18 h a pak znovu hurá spacák. Ráno nás čeká časný budíček do "roboty" v 5,30 a tentokrát opravdu těžký den: přechod Cho La 5 420 m.n.m.a ledovce pod ním!

26.10. 2017 13. den treku
Dzangla 4 830 m.n.m. - Cho La 5 420 m.n.m. - Dragnag 4 700 m.n.m., 10 km, převýšení 740 m, 4:46,  

Další vrchol treku je před námi!
Cho La 5 420 m.n.m. spojená se šplháním po skále a přechodem přes ledovcový jazyk!

Vstáváme v 5:30. Uf skoro jak do práce:) V 6,30 je odchod a u mě propukla nemoc naplno. Neustále do sebe cpu Aspirin a Stoptussin, ale prostě nadmořská výška, zátěž a dýchání ledového vzduchu na maximum naprosto neumožňují nějakou léčbu. Vlastně jen srážím příznaky a kašel je čím dál horší:(. Během dne bohužel vyvrcholí bodavou bolestí v zádech tedy přesněji jsem kašlem zřejmě poškodila úpony u chrupavek žeber. Takže každé kašlání je vylepšené bodavou bolestí v zádech! Začíná to být docela neúnosné a hlavně nevěřím, že se to zlepší dokud nezačnem sestupovat dolu. A to je opravdu za dlouho...

Ráno mrzne okolo -2°C, ale výhledy na svítání okolních hor jsou prostě okouzlující. Zvláště pohled na probouzející se Cholatse v prvních paprscích slunce mě nenechává v klidu a snažím se tu nádheru zachytit fotoaparátem.
První část cesty k passu vede zmrzlým údolím do kterého se postupně vkrádá sluníčko. Všude je námraza a my dýcháme naplno ledový vzduch...A já kašlu a kašlu.
Naším cílem je bod ve skalní stěně na konci údolí. Než se k němu dostaneme stoupáme mírným svahem a překračujeme namrzlé potoky.
U skalní stěny na nás čeká náročný prudký výstup po balvanech zaklíněných  proti žulové stěně. Chvílemi lezeme spíše po čtyřech než jdeme, hůlky spíše překážejí než pomáhají. Naštěstí je ale sucho, protože za jiných povětrnostních podmínek by to bylo kruté...
Se mnou jde Zdenka a tak trochu nade mnou drží ochranou ruku. V této nadmořské výšce okolo 5 000 metrů je to docela náročný fyzický výkon a vždy po pár krocích odpočívám a funím a to doslova...A naprosto jasně si znovu uvědomuji, že tento trek opravdu není chození po chodníčkách a je vhodný opravdu pro zdravé a zdatné lidi. Kromě mě mají v naší skupině problémy i další a jejich postup nahoru je opravdu hlemejždí...Já sice nemám problémy s fyzičkou a rychlostí postupu vpřed, ale pro změnu válčím s mými koleny a nemocí a je to pro mne docela adrenalin. Přesto jsem nahoře mezi prvními:) Kdyby mi někdo před odletem do Nepálu řekl co vylezu a zvládnu, tak bych mu to fakt nevěřila!
Jenže to má svá negativa, protože člověk v zimě a zpocený čeká na zbytek, který jde fakt pomalu:( V těchto místech je nejvíc znát jednak, že je nás hodně a jednak, že pro některé členy skupiny je to výkon na hranici jejich fyzických možností a zbytek skupiny je vlastně musí neustále popohánět!

Na skalním hřebenu máme při čekání  jak jsem zmínila dost času na kochání focení i občerstvování. Na konci údolí  na východ se tyčí Ama Dablam a Cholatsea na druhou stranu před námi stojí další výzva a to je přechod ledopádu směr Cho La.
Snažím se co nejvíce popohánět  všechny k postupu vpřed a něco po čtvrt na deset konečně vyrážíme. Po asi deseti minutách jsme u ledovce a dá se říci, že kdyby nám neukazoval Ratz Raj cestu asi bychom měli problémy. Nástup do ledopádu je pro mne stresující a postup po namrzlých ledových kamenech směrem dolů je hraniční. Dá se říci, že pociťuji regulérní strach, aby tyhle šílenosti kolena dala a neudělala jsem špatný krok. Naštěstí se u mě drží dva naši nosiči a je realita, že bez nich bych to nezvládla ve zdraví.
Hurá jsme na ledopádu a sníh a led je hodně mokrý takový okoralý jako jarní v Čechách. Není se čemu divit - je 7°C a sluníčko praží na maximum.
V rámci mého "stavu" se snažím fotit a užívat si postup po ledopádu. I když lituji, že jsem si nechala poradit a doma nechala nesmeky...
Při focení sundávám brýle a po krátké chvilce jsou vždy oči oslněny a odraz slunečních paprsků od sněhu doslova a do písmene bolí. Vždy co nejrychleji brýle nasazuji zpět.
Vlastní postup po ledovci Cho La, který na nás doslova "teče" z levého úbočí hor, je docela bezpečný a i přes stoupání to ani moc neklouže. Kritické chvíle na mě čekají až těsně před passem, ale to ještě nevím. Teď si cestu maximálně užívám a doslova a do písmene se kochám. Úžasný zážitek.
Protože jsme opět nad 5 200 metry tak je samozřejmě každý výškový metr znát a naše tempo opravdu není vražedné ale hlemýždí:) Ale tak nejsem na závodě ale na dovolený...
Dalším krizovým místem pro mě je opět návrat z ledovce na kamenitý úsek těsně před vrcholem Cho La. Musím přiznat, že podobný strach jako tady, kdy se pohybujeme po ledových namrzlých kamenech a umydleném sněhovém sešupu jsem nikdy na kole neměla. Pro mě stačí jeden jediný špatný krok a koleno je v pr...Uf.
Opět musím poděkovat našim nosičům, kteří mi opět pomohli a věnovali se mi na maximum. S jejich pomocí se nakonec dostávámnahoru a nadmořská výška na Cho La se zastavuje na 5 420 m.n.m. A odměna za opravdu obtížný 2,5 h výstup je čarokrásný výhled za bezchybného počasí jak do údolí odkud jsme vyšplhali, tak také na druhou stranu na západ směrem na Gokyo a Ngozumba ledovec. Co se týče horských vrcholků je z vlastního Cho La passu vidět Lobuche Peak  West 6 145 m.n.m. a Lobuche Peak East 6 119 m.n.m., což je nádherný trčící prst proti blankytné obloze! A vpravo vykukuje Baruntse 7 152 m.n.m.

Na východ je dominantou Ama Dablam a Cholatse a na západ se tyčí dva hlavní vrcholy: Pharilaphe 6 017 m.n.m. a Kyajo RI 6 138 m.n.m.

Sestup dolů je pro mě černou můrou vždy, ale tentokrát na mě čeká opravdu hnusný obtížný terén. Jednak obrovské černé kameny morény a pokud nesestupujeme po kamenech je to písčitý nepevný terén, který je snad ještě horší:( Dolů jdu vždy s ortézama na obou kolenou a ani teď nedělám vyjímku.
Opět obrovsky děkuju našim nosičům za pomoc, která pro mne byla asi nezbytná. Stejně tak i Míše. Nicméně moc dobře vím, že je to hlavně o tom, abych neudělala chybu a pokud člověk na kamenech je odkázán především na hůlky je to docela adrenalin...
Kromě toho je sestup fakt dlouhý a únava společně s nemocí jsou docela velkým soupeřem kromě terénu.
Před závěrečným údolím do Dragnagu ještě zdoláváme poslední val a 100 výškových metrů naštěstí už v menším sklonu. A tak se mi jdeme absurdně docela dobře...
Závěrečné klesání do údolí ledovce Ngozumpa je velice příjemné a hodně rychle se i otepluje. Je to pro mne asi poprvé příjemný sestup což je dáno i malým sklonem.

Zajímavostí je i lodge Tashi Friendschip, v které se ubytováváme a jejím majitelem je Japonec.
Za sebou máme necelých 5 hodin přes Cho La a já mám fakt dost. Vzhledem k tomu, že se nemoc spíše zhoršuje než zlepšuje a kašel přestává být snesitelný rozhoduji se použít 3 denní antibiotika Summamed, i když ví bůh jestli mi pomůžou...Pevně v to ale doufám!
Opět před večeří lezu do spacáku a snažím se dát co nejvíce do kupy a odpočinout si. Cítím, že jedu hodně nadoraz a těším se, že zítra na nás čeká kratší etapa, protože nakonec jsme se ve většině po dohodě s japonským majitelem lodge rozhodli změnit itinerář a zůstat dvě noci v Dragnagu než jít hned druhý den do Gokya. A dopředu musím říci, že to bylo hodně dobré rozhodnutí vzhledem k podmínkám v Gokyu.
 

27.10. 2017 14. den treku
Dragnag 4 700 m.n.m. - hřeben nad Dragnagem 4 961 + vesnice Nha 4 420 m.n.m. - Dragnag 4 700 m.n.m., 11 km, převýšení 640 m, 3:43,  

Ráno se cítím o trošku líp zřejmě kvůli antibiotikům a těším se na odpočinkový den s procházkou po okolí...To se ale nakonec dost mýlím, protože si odmakáme poctivé skoro 4h s převýšením skoro 700 metrů:)
Ráno konečně nikam nespěcháme a v klidu se snídá a i probíhá praní v ledové vodě venku...:)
V půl desáté vyrážíme a to přímo kolmo ma hřeben směr Cholatse. Ledový vzduch, který dýcháme při výstupu totálně nadoraz mě dráždí k neustálému kašli a každé zakašlání je provázeno ostrou bolestí v okolí žeber:(
Tak trošku se "dovolená na zotavenou", jak se krásným termínem nazýá dovolená v práci, pro mě stává zocelujícím očistcem.
Ale vlastně nemám absolutně na výběr než dokončit celý itinerář až do Lukly nazpátek. Děkuju bohu za moje zkušennosti z ultra, protože bez nich bych to asi nedala. Přece jen jsem zvyklá na to čelit dlouhodobé bolesti a mám práh bolesti posunutý poněkud dále než normální lidi...

Na hřebenu nad Dragnagem v nadmořské výšce téměř  5000 metrů jsme naprosto sami a vlastně celý den nepotkáme ani živáčka, což je více než příjemné.
Kromě toho výhledy na ledovec Ngozumba, šestitisícové výhledy Pharilapche a Kyajo RI na západní straně a Cholatse se základním táborem na východní opravdu stojí za to. Vlastně poprvé vidíme Cholatse z druhé - západní  strany než do této doby. Hodně zajímavý je i pohled na konec ledovce Ngozumba či přesněji na jeho úplný začátek, jak se plazí do údolí.
Tak nějak počítám, že se následně vrátíme zpět, ale nakonec se celá skupina rozhoduje pokračovat dále, i když příliš nevíme kam jdeme...
Po sestupu do údolí nikdo z nás netuší, kde jsme a jak daleko je to nazpátek do Dragnagu. Já ale podle nadmořské výšky vím, že nás čeká zpět slušný výstup 300 výškových metrů a jsem trochu otrávená, protože to bude zase těžký den a ne oraz:( Po polívce ve vesničce Nha padá klasická odpolední mlha a rychle se ochlazuje až na 4°C a poslepu a tak trochu na náhodu se vracíme zpět...Nutno přiznat, že tohle napůl bloudění v mlze mě fakt nebaví...Zvlášť když k tomu připočtu můj stav a chůzi mimo cesty hlava nehlava...

Po návratu opět jen objednat večeři (nic se nemění na výběru a tak střídám vegetariánské brambory, rýži a těstoviny a pomalinku mi tenhle sortiment začíná lízt krkem, ale ne správným směrem:) ) a hurá na dvě hodiny do spacáku se zahřát a hlavně dát tělu co nejvíce času se "léčit", regenerovat a odpočívat.
V noci pro mě opět platí smutný scénář 3x na malou - prostě večerní čajové zavodňování má klasicky stejné následky...Neeee.
 

28.10. 2017 15. den treku
Dragnag 4 700 m.n.m. - Gokyo 4 750 m.n.m., 4,8 km, 250 m převýšení, 1:33, 1 2 3              + Gokyo a okolí 4 750 m.n.m., 3,2 km, převýšení 140 m,  0:59, = celkem 8 km, převýšení 390 m, 2:32

Probouzím se v lodgi Tashi Friendship u japonského majitele a je mi fakt zle. Beru si třetí den antibiotika, Stoptussin, aspirin...Slušný koktejl, který jsem neměla roky možná nikdy v životě. Ale bez toho bych nefungovala vůbec!
Před námi je sice krátká - necelých 5 km dlouhá, ale docela obtížná etapa přes Ngozumba ledovec do Gokya.
Jednu zkušenost s ledovcem už za sebou mám a tak je mi jasné, že to pro mě bude velice špatně schůdný terén "nahoru dolu" jednak po kamenné moréně a jednak po ledu. Což sebou nese průvodní jev ochlazení a to také nastalo. Maximální teplota se nedostala přes 2°C a spíše naopak se držela neustále pod nulou! K tomu velice nepříjemný všudypřítomný vítr, který pocitově teplotu sráží také. Jinak i šířka ledovcové řeky Ngozumba je impozantní a to přes 1 km! Délka je neuvěřitelných 36 km a je to nejdelší ledovec v Himálaji!
Je to nádherné, ale zároveň hrozivé a kruté.

Vyrážíme v 8h a jako vždy je největším oříškem najít nástup do ledovce. Jak se ledovec a jeho moréna neustále pohybuje, tak vlastně neexistuje žádná stálá cesta k jeho přechodu a každý rok se nalézá a vytváří nová. Ta je pak značená tzv. "mužíky", což jsou malé pyramidky postavené z kamení.

Jdeme s naším nosičem Ratz Rajem a ten nás nasměruje na horní část morény a já nějak nechápu, že ten skoro kolmý sešup dolu mám jít a že to je cesta:) Pro představu tady se nejedná přímo o led, ale o led pokrytý různě vysokou vrstvou kamenní či nestálého písku, kteý ujíždí pod nohama. Je to přesně 50 výškových metrů chvílemi opravdu prudkého sestupu na dno koryta ledovce Ngozumba. K tomu je před námi  bludiště hromad suti, ledovcových jezírek a neustále se ozývají zvuky pracujícího ledovce, který sice většinou není vidět, ale moc dobře víme, že je všude pod námi. A předpokládám, že ho nějací trekaři absolutně nezajímají:) Uf!

Jednou větou ale je třeba říci, že se jedná o opravdu zajímavé terény a oblasti, které jen tak člověk nenavštíví a chtěl by si je co nejvíce užít.

V mrazu a v mém stavu se jedná o opravdu těžký terén, kdy ve stoupáních v skoro 4 800 metrech dýchá člověk úplně na max ledový promrzlý suchý vzduch a to mě následně nutí k neustálému kašli. Zvláště když zastavím na focení:( Je to opravdu hodně vyčerpávající zvláště když už dřívě kašel nevydržela oblast okolo žeber a každé zakašlání provází prudká bolest právě v těchto místech.
Poprvé také úplně nepřeje ráno počasí a je docela mlha.
Vzadu na konci "řeky" ledovce Ngozumba se občas v okně, které se otevře v mlze, objeví ohromující stěna další osmitisícovky Čo Oju 8 201 m.n.m.
Zajímavé je, že se téměř vůbec z nepálské strany na tuto osmitisícovku neleze. Kromě toho ale patří k nejsnadnějším osmitisícovkám a většina horolezců s ní v Himálajích začíná. Já naštěstí takovéto ambice nemám a bohatě si vystačím s maximální nadmořskou výškou 5 500 - 5 640 m.n.m.

Ráno bylo opravdu kruté a pohybovala jsem se hodně vzadu a pomalu, ale během dne se můj stav pocitově trochu zlepšil a při výstupu opět na horní okraj ledovcové morény ( opět 50 výškových metrů tentokráte směrem vzhůru...) už se pohybuji celkem vepředu. To přináší problém, protože je opravdu chladno a čekání na pomalejší členy skupiny je opravdu nepříjemné a náročné. Je opravdu zima a k nulové teplotě, což je na ledovci asi pochopitelné vše prohlubuje již zmíněný vítr. Musím říct, že mám dost a snažím se všechny popohánět, aby se šlo dál a neustále nezastavovalo...
K tomu je třeba říci, že při přechodu ledovce je z bezpečnostního hlediska žádoucí, abychom šli pohromadě a to je pochopitelné.

Konečně jsme nahoře a já poprvé vidím na vlastní oči nádherné zelené dechberoucí jezero Dudh Pokhari 4 750 m.n.m., které je tak charakteristické pro Gokyo.
Je to opravdu přesně takový obrázek jaký jsem viděla na svém průvodci:)
Prostě dokonalost přírody, kdy člověk nad výhledem oněmí a kochá se nádherou jezera obklopeného ostrými zuby hor a vzadu v údolí za Gokyem vykukující Čo Oju! Stojím na vršku nad Gokyem a nemůžu se nabažit jak focení tak pohledů dokola.

Už před půl jedenáctou se ubytováváme v Hotelu Gokyo Namaste, což je asi největší hotel v celé vesničce rozložené na břehu jezera.
Jsem fakt zmrzlá a co hůře asi následkem 3 denních antibiotik mám najednou totální průjem a tak první co v lodgi hledám je záchod:):(. A to rychle hóóódně rychle:)
A tady je nutno říci, že po této stránce je to dokonalý hotel - vše čisté, prozatím teče voda - v noci zřejmě kvůli mrazu neteče, což je docela pikantní vzhledem k tomu, že na lodgi je ubytováno odhadem tak 50-70 lidí...
Je to jedno z nejmasovějších ubytování i proto, že Gokyo je hodně profláknutá destinace v Himálaji a lidi je tu fakt hodně.
Až nepříjemně hodně a zpětně můžu říci, že Gokyo je sice fakt nádherné a okouzlující, ale právě počet lidí a podmínky jak pro ubytování tak pro pohyb venku mají na svědomí, že jsem z pobytu zde moc unešená nebyla. A byla ráda, že jsme zde setrvali nakonec jen dva dny a ne plánované tři.
Je opravdu chladno a na "pokojích" regulérně mrzne. Zima, zima!
Mám na sobě navlíknutý skoro všechno co mám sebou, což obnáší pro informaci: moiru ultralight, tenké merino, zateplený dres, flísovku, péřovku a přes to ještě péřovou vestu...K tomu samozřejmě zateplené trekingové kalhoty a pod nima funkční podvlíkačky + na hlavě zateplenou membránovou čepici.
Nicméně v téhle nadmořské výšce se tělo se zimou vyrovnává o hodně hůře než normálně a u mě to ještě vylepšuje horečka. Rozhodně si nemůžu stěžovat, že by celá akce byla nudná a málo adrenalinová:)

Poměrně dlouho trvá než se v lodgi občerstvíme - u mě je to klasická polední polívčička jen a kafíčko - a ubytujeme se.
Zbytek skupiny vyráží okolo 12,30 ještě na Gokyo RI 5 357 m.n.m., což je výstup a sestup na necelé tři hodiny... Ale já vzhledem k mému zdravotnímu stavu a hlavě pravidelnému chodu počasí, kdy je jasné, že se na vrchol nedostanou před odpolední mlhou, zůstávám dole jen v okolí Gokya.
Průjem nabral na obrátky a tak beru s sebou ruličku toaleního papíru :) a vyrážím do okolí fotit v klidu a bez stresu ledovec, místní ptactvo, rostlinstvo a víc to nehrotím.
Vlastně mi během treku docela vadí, že nemám čas na smysluplné focení a furt někam "spěcháme". Toto odpoledne si to tedy chci po této stránce vynahradit. Velká skupina přináší mimo jiné i tato negativa, že se těžko všichni shodnou na programu dne. Kromě toho jsme pohromadě už fakt dlouho a já jsem docela samotář, tak nezanedbatelným bonusem bude i samota, kdy si naplno a v klidu a daleko intenzivněji vychutnám okouzlující krajinu okolí Gokya.
Při návratu okolo 15té hodiny klesá teplota pod nulu a začíná sněžit...Je to první den, kdy "něco" padá z oblohy a vzhledem k tomu, že nás za den čeká přechod passu Renjo La, tak z toho moc velkou radost nemám a v duchu se modlím, abychom kvůli počasí nemuseli tento přechod vzdát:(

Jsem první v lodgi a než se vrátí Zdenka a zbytek tak se snažím využít každou volnou chvilku a zajíždím do spacáku.Každá chvilka odpočinku a aspoň trochu zahřátí je milá!

Večer  v 18 h máme objednanou večeři a v jídelní místnosti je doslova sodoma gomora. Ani si netroufám odhadnout množství lidí, ale je prostě narváno do posledního místečka:)
Máme rezervovaný stůl takže problém není a já docela obdivuji, že do hodinky máme všichni jídlo. Užívám si vlastně jediných okamžiků, kdy člověk je během dne v teple, i když je to jen na 2-3 hodinky než jsme doslova z jídelny okolo 21h vyhozeni do zimy "pokojů".
Jenom pro připomenutí tak samozřejmě od Italské pyramidy jsem se stále nemyla a jen se otírám ubrousky...:) člověk postupně otupí a zocelí se. Nicméně v té strašné zimě ani nijak velkou snahu nemám a párkrát se mi i stalo, že nedošlo ani na ubrousky či kartáček...

Poděkování ještě patří Zdence, která mi maže záda a žebra voltarenem, i když nějaký velký efekt proti šílené bolesti to nemá:( Sice se při tom klepu zimou doslova jako ratlík, ale vyhlídka na zmenšení bolesti mě přinutí i k této oběti...

29.10. 2017 16. den treku
Gokyo 4 750 m.n.m. - Gokyo RI 5 360 m.n.m. - Gokyo 4 750 m.n.m., 6,2 km, převýšení 570 m, 2:45,  

Vylézt ráno z teplého spacáku do zmrzlé lodgie byla fakt statečnost. Brrr.
A pohled z namrzlého okna na bílé nadělení nás varuje: poprvé napadl sníh a tím pro nás začíná jít do tuhého a je ohrožen zítřejší přechod sedla Renjo La.... Naštěstí je to prozatím jen pět centimetrů...Krajina a hory okolo nás naprosto změnily svůj ráz a sněhový poprašek zařídil naprosto fantastický pohled na pocukrované vrcholy.
A já jsem tak následně byla odměněna za včerejší rozhodnutí, kdy jsem výstup na Gokyo RI přesunula na dnešek. Zbytek skupiny dnes vyrážel podél ledopádu Ngozumba směrem k dalším jezerům a Čo Oju a o tento zážitek přišel.

Bohužel můj zdravotní stav je fakt mizerný, neustále kašlu, bolí mě hlava, mám teplotu a nějak se mi nabalila i únava...Jak se vyšplhám nahoru to ráno moc nechápu!
Potřebovala bych spíše před zítřejším přechodem dalšího pětitisícového passu Renjo La spíše volný den, odpočívat a léčit se...Jediné co je ok je průjem, který zřejmě byl opravdu po antibiotikách. Naštěstí.
Místo odpočívání mám před s sebou ale nejtěžší část treku, kdy ale už nemám moc z čeho brát a i jsem dost razantně zhubla:( Na vině je vegetariánská výživa, nemoc, nadmořská výška a neustálá celodenní zátěž. Nakonec to bylo skoro -7kg!

Nakonec jdu nahoru opět sama, ale postupně zjišťuji, že mi to docela vyhovuje. Určuji si tempo, kdy budu fotit, lapat po dechu:) Daleko víc vnímám okolí a silné zážitky velehor okolo, kdy je člověk nicotným mravenečkem, který absolutně nic nemůže ovlivnit a jen musí s pokorou přijímat okolní vlivy. Tenhle pocit je u mě v Himálajích obrovsky silný a zažila už jsem ho v Indickém Himálaji.

Můj postup nahoru je opravdu pomalý a mám problémy už odspoda. Vždy udělám jen pár kroků, rozkašlu se a čekám až odezní bolest žeber, abych se mohla nadechnout...A tento koloběh se proložený focením a kocháním opakuje stále dokola 1:23 h co šplhám nahoru...
Bohužel absolutní výhledy a modro už kolem desáté hodiny postupně mizí a já tak nahoře přicházím o výhledy na vrcholky těch TOP hor: Mount Everestu, Nuptse, Lhotse, Makalu :( Jen Čo Oju více na západě stále odolává. Nicméně jsem byla odměněna za ranní výstup i tak krásnými panoramaty s pocukrovanými okolními svahy a vrcholy.

Teoreticky je z vrcholu Gokyo RI vidět úžasné panorama Čo Oju 8 201 m.n.m., Ngozumba Gang I 7 916 m.n.m., Ngozumba Kang II 7 743 m.n.m., Gyachung Kang 7 952 m.n.m., Chakhung 7 036 m.n.m., Kangchung West 6 089 m.n.m., Chumbu 6 853 m.n.m., Kangchung East 6 103 m.n.m., Pumori 7 146 m.n.m., Changste 7 543 m.n.m., Mount Everest 8 848 m.n.m., Nuptse 7 879 m.n.m., Lhotse 8 516 m.n.m., Chomolonzo 7 790 m.n.m., Kangchungtse 7 678 m.n.m., Makalu 8 475 m.n.m., Baruntse 7 152 m.n.m.,Cholatse 6 440 m.n.m., Taboche 6 542 m.n.m.Thamserku 6 608 m.n.m., Pharilapcha 6 073 m.n.m. a to zmiňuji pouze 7 a 8mi tisícové hory a známe 6ti tisícové vrcholky.
Pro zajímavost Everest je vzdušnou čarou vzdálen 23,8 km, Nuptse 20 km, Lhotse 24,5 km a Makalu 40,4 km.

Já bohužel takto dokonalou viditelnost neměla, nicméně hlavní a nejvyšší vrcholy jako je Čo Oju, Everest, Nuptse, Lhotse, Pumori, Cholatse, Taboche, Makalu a Pharilapcha jsem zahlédla.

Nahoře potkávám nějakého Japonce a ten po mě chce vyfotit telefonem! ve výskoku s údolím za zády...Mě opravdu z těchle lidí asi sekne...Po 3 pokusech mu říkám, že umím fotit normálně a ne voloviny. Naštěstí mi nerozumí:)

Fyzicky ale na tom nejsem moc dobře a kromě toho je nahoře fakt zima. Teplota je lehce pod nulou ale hodně fouká. Po chvilce jsem promrzlá jak jačí hov... Určitě k tomu přispívá i to, že mám stále horečku:(. Snažím se si vrcholek co nejvíce užít, ale po chvilce raději prchám dolů.
Cesta dolu je ještě horší než nahoru a to i z hlediska kolen tak i zimy! Člověk se prostě nazahřeje pohybem a já jdu mým tempem úplně stejně nahoru jako dolu:( A totálně promrznu.

Do lodge přicházím úplně K.O. a totálně promrzlá. Nejprve vyrážím do jídelny, kde si objednávám konvici čokolády, která mě má zachránit teplotně i energeticky. Nic tak dobrýho jsem dlouho neměla! Mňam.
Jako po každé mám maximální péči od Ratz Raje, našeho hlavního nosiče, a tak se dělíme čokoládu a bavíme se mou chabou angličtinou.

Zbytek skupiny je někde na cestě mezi Gokyem a Čo Oju :) a probíjí se odpoledne mlhou nazpátek. Já si opět zalézám do spacáku a snažím se aspoň trochu zahřát a vyléčit a nabrat síly na další den, který bude fakt těžký! I když vím, že je to úkol nesplnitelný, tak snaha je...

Po návratu mě budí Zdenka a jde se klasicky do tepla do jídelny na večeři. Lidí opět přibylo a jídelna je narvaná do posledního místečka spíše bych řekla i nad něj. Dávám si pizzu - jo i to je na tomto treku možné - a je fakt dobrá! A po "time to bed" v klasických 21 h jdeme trpět do mrazivého pokoje do spacáku. Tyhle dlouhé studené večery se mi začínají zajídat a jsou asi nejmíň příjemnou dobou na treku.

30.10. 2017 17. den treku
Gokyo 4 750 m.n.m. - Renjo La 5 360 m.n.m. - Lumbde 4 380 m.n.m., 13,7 km, 710 m převýšení, 5:05,           1.   + 2.

Ranní ledové probuzení  v 4,30 - je  -7°C - je opět provázeno dalším 5ti centimetrovým popraškem sněhu. 
Sice je to úžasné koukání na pocukrovanou pohádkovou krajinu velehor a jezera pod blankytným nebem, ale mě docela polévá horko, Jasně si umím předstvit co to pro mě bude pohybovat se po ledu a zasněžených kluzkých kamenech na Renjo La a hlavně dolu. A teplota mě varuje, že to opravdu neroztaje! Nicméně ve mě doutná naděje, že se jedná o poslední opravdu těžký den!
A nezastírám, že mám po pobytu v horách v nadmořské výšce 4 500 + po dobu 11 dní dost a jsem vyždímaná a unavená.
Je mi jasné, že kromě pobytu v této nadmořské výšce a treku se na tom rukou nerozdílnou podepsala moje nemoc:(. Myslím, že pokud bych byla zdravý dala bych to relativně v pohodě.

Co se týče mého fyzického stavu je to o něco lepší kromě šíleného kašle, který je doprovázen čím dál větší bolestí v zádech a okolo žeber. Z léků užívám teď jenom Aspirin a neustále odmítám jít do Ibalginu. Mojí výhodou prostě je, že s bolestí se dokážu po ultracyklistické kariéře velice dobře srovnat a není pro mě důvodem se utlumovat lékama.

Celá naše skupina se dělí na dvě části, protože nemáme zajištěné ubytování v Lumbde. A tak jako předvoj už v 6,00 vyráží Rosťa s Míšou. Zbytek jde o půl hodiny později.

Jsem nabalená vlastně vším oblečením co mám s sebou a furt je zimááá. Docela očistcem je snídaně v promrzlé jídelně. Brrrr. Jsem celá nějaká zpomalená a doslova zmrzlá:)

Pod čarokrásnými velehorami vyrážíme směr Renjo La 5 380 m.n.m. s tím, že Gokyo je v nadmořské výšce 4 750 m.n.m.
Hned začátek je pro mne krizový a musíme přejít vodu rozlitou v údolí od Čo Oju.
V minulé dny to bylo jen zpestření výstupu, jenže teď se výrazně ochladilo a voda změnila skupenství:(. Nejdeme po mokrých kamenech ale po kamenech pokrytých vrstvou ledu! Jedna věc by byla špatné šlápnutí a druhá ale je i namočení bot. Oboje by bylo krizové... Prostě fuj.

Dále pokračujeme po spodní stezce kopce Gokyo RI a okolo nás jsou jen oslňující vrcholy, skalnaté zuby a hladina jezera Dudh Pokhari jiskřící v ranním slunci. Nepopsatelné, úžasné, skvostné!
Přesto ještě párkrát přecházíme namrzlé kameny z dalších vody stékající po úbočí Gokyo RI. Prozatím jdu ale se Zdenkou a tak to celkem dávám, i když samozřejmě potlačený strach tam je. Za krizovými úseky se se Zdenkou loučíme - jednak chci fotit a jednak Zdenka jde o fous rychleji než já. Chvílemi ani nevím cestu a jako stopař hledám stopy ve sněhu:)

Renjo La je pro nás velkou část cesty skryto a cesta se různě stáčí po úbočí svahů.
Střídavě jdeme docela pohodově po vrstevnici a krásné cestičce vyšlapané ve sněhu trekaři před námi a kocháme se a střídavě šplháme skoro kolmo nahoru po zasněžených balvanech.Celé stoupání má tři opravdu obtížné úseky s velice strmým stoupáním po kamenech.
Je to náročné, ale kromě kašle mi to docela sedlo a postupně se dotahuji na Zdenku, která je vepředu. Okolo je jen pár dalších trekařů a nosičů a já si naplno užívám nerušený pocit osamělého mravenečka naprosto nepodstatného v porovnání s okolními velehorami. Velice zajímavá jsou i ledovcová jezera, která během výstupu míjíme, i když jsou zamrzlá a zasněžená.

Už dopředu musím říci, že Renjo La i cesta na něj a z něj byli asi nejkrásněší pokud se dívám komplexně ze všech úhlů. Samozřejmě kromě Kala Pattharu, kde mi bohužel zážitek trošku zkazil můj zdravotní stav.
Renjo La bylo celkem dostupné co se týče výstupu i sestupu i přes čerstvě napadlý sníh (až na led na počátku), měl nejkrásnější výhledy a panoramata a určitě svou roli hrálo to, že už jsem byla i maximálně aklimatizovaná na tyto extrémní výšky okolo  5 500 m.n.m.

To ale neznamená, že to byl snadný výstup. V mém případě to znamenalo 5 - 10 kroků a následně pauza na dodýchání ( bohužel kašlání...) a okysličení.
Jen pro informaci v 5 000 m.n.m. je ve vzduchu pouze 50% kyslíku oproti místům u hladiny moře!
A to je cítit při pohybu a zvláště při stoupání i když člověk je aklimatizovaný.

Pokud se člověk během výstupu otočí na východ zpět do údolí, tak na něj postupně začínají vykukovat královské vrcholky, které jsou i vidět z vrcholu Renjo La: Pumori, Everest, Nuptse, Lhotse, Makalu, Cholatse, Taboche a další méně známé špičky. Je to úchvatné a já jenom lituji, že je to proti sluníčku a to jak každý fotograf asi ví je oříšek pro kvalitní focení:(
Docela fascinující je pohled z vrcholu passu nablýskající se střechy Gokya hluboko v údolí a vidět je i třeba Dragnag, který byl naším útočištěm po přechodu průsmyku Cho La a před přechodem ledovce Ngozumba.

Úplný závěr výstupu je po velkých zasněžených kamenných schodech. Ale nad hlavou už se třepou klasické motlitební praporky na passu a to dodává další a další síly! Trošku mi závěr každého passu připomíná závěr závodu a cílovou bránu:)

Vrchol Renjo La 5 380 m.n.m.! 2:40 je čistý čas výstupu...Myslím tak akorát.:) Jinak je 9:30 a teplota na vrcholu je 7°C, což je snesitelný. Za mnou je poslední těžký výšlap a vlastně i můj poslední cíl na treku. Zatímco východní panoramata vlastně obdivujeme půlku výstupu, tak pohled na západ se nám otvírá až nyní. Je to pohled do oblasti Rolwäling, která byla zcela zásadně postižena zemětřesením v roce 2015.

Pohledu dominuje jezero Angladumba Tso a nad ním je hradba ostrých pilířů šesti a sedmitisícových. Oproti Everestu a spol.na druhé straně tyto také vysoké velehory vypadají drobně a nedůležitě. Prostě Himálaj je naprosto jiná horská liga než evropské a americké hory. A třeba 6-7tisícových hor, které vůbec nemají názvy je opravdu plno. Jo to jsou prostě paradoxy Himálaje.
Jinak vrchol passu je jako vždy docela úzká rampa obmotaná neuvěřitelným množství motlitebních praporků. Takže je tam docela husto i když absolutní množství lidí nahoře je maximálně 20...
Jinak zajímavostí je, že zatím na každém sedle v 5 500 metrech byly velcí černí ptáci - krkavci. Konkrétně kavče žlutozobé.

Snažím se co nejvíce nasát atmosféru tohoto místa, protože je skoro jisté, že už nikdy v těchto končinách nebudu. A vytěsnit z hlavy těžký zasněžený sestup, který na mě čeká.

Naštěstí už nosiči vědí co a jak a dva mě víceméně hlídají a jistí, když se rozhoduji jít dolu. Je to milé a strašně oceňuji jejich vnímavost a snahu pomoci.
Na druhé straně průsmyku na nás při sestupu čekají obrovské kamenné schody, které jsou pokryté více či méně rozbředlým sněhem. Ale zase asi lepší, než nevypočitatelné nepevné kameny nebo písek jak to bylo u dřívějších passů.
Cestou dolů potkáváme jinou českou skupinu a vypadá to, že mají docela dost, protože jejich jediný dotaz zní: kdy už budem nahoře?
K tomu musím říci, že až v dalším průběhu sestupu mi teprve dochází, že měli za sebou daleko těžší a delší cestu než mi z Gokya a hlavně převýšení skoro 1000 metrů! Fuj. A jsem fakt ráda, že jsme šli tímto směrem vlastně opačně než většina lidí, která jde trek do základního tábora k Everestu.

Sestup je pro mne jako vždy náročný a nejedná se jen o nejpříkrejší úsek k jezeru Angladumba Tsho 5 000 m.n.m. I když si hodně oddechnu když tenhle úsek mám za sebou.
Následný sestup písčitým údolím řeky Renjo Khola je velice pozvolný aspoň zpočátku ale nekonečný. Míjíme jezero Relama Tsho 4 970 m.n.m. a já následně zůstávám vzadu, protože zbytek doslova běží dolů...Nepovažuju to za nutný a užívám si naprosto osamocenost v širokém himálajském údolí! Úzasné.

Úplný závěr sestupu je pro mě hodně nepříjemný svým sklonem i nepevným písčitým podkladem. Vše se sčítá s únavou, protože jsme na cestě přes 5 hodin čistého času...Nicméně milé je, že se otepuje a nakonec se teplota zastaví v Lumbde na 11°C. Slušný a příjemný.

A hlavně je jasné, že vše těžké a riskantní už máme za sebou a pokud se nestane nějaká fakt nešťastná událost tak jsem to dala! Trek Three passes v Himálaji je úspěšně zdolán:)

Ve vesnici na nás čeká Míša s Rosťou se zamluveným ubytováním a i touto cestou děkuji Míše a i Martinovi za tyto administrativní služby po celou dobu treku.

Bohužel skoro jako vždy v horách je lodge postavená 100% z kamenů a hned jak zapadne slunce je teda fakt smrtící zima.
A v tomto ubytování to tedy pociťuji fakt maximálně a pokud nesedím u kamen tak vibruju zimou. Nicmémě majitel je velice ochotný a topí hned jak o to poprosíme a ne jen na klasické 2 h okolo večeře. Děkuji!
Jinak po celou noc klepu docela kosu na to, že jsme v 4 380 metrech. Ale asi má i tělo dost a únava se načítá. A  i nemoc tomu moc nenapomáhá. Já však pevně doufám, že níže a ve vyšší teplotě se můj zdravotní stav bude rychle zlepšovat.
 

31.10. 2017 18. den treku
Lumbde 4 380 m.n.m. - Thame 3 800 m.n.m., 10 km, 140 m převýšení, 2:55, 1   + 2

Opět se probouzíme do ledového rána, kdy všechny potoky pokrývá ledový krunýř. Nicméně pro mě je pozitivní, že je mi o fous lépe a já funguju první den bez Aspirinu. Nicméně kašel, bolest žeber a zad mě neopouští :(

Mísí se ve mě hodně smíšené pocity:
1.Je mi jasné, že všechno TOP a všechno kvůli čemu jsem já především do Himálají jela je už nenávratně pryč a omračující pohledy na nejvyšší světové velehory jsou ty tam a já si v duchu říkám, že tuto možnost už asi nikdy nedostanu. Přece jen zátěž na kolena a vůbec nohy je to extrémní a moje nohy na tom vůbec dobře nejsou už od mládí.
2.Na druhou stranu se ve mě neuvěřitelně za posledních 14 dní nakumulovala únava, na čemž se asi i výrazně podepsala nemoc i neustálá zima. A tak se strašně už těším především do tepla ale také dolů co se nadmořské výšky týče. Fakt dlouhý pobyt přes 4 500 m.n.m. se podepsal výrazně nejen na mě ale i na všech ostatních. Kromě zmíněného kašle, bolesti žeber a zad jako důsledek kašle mám opravdu důkladné opary a ani jídlo už není moc příjemná záležitost, což je u mě málo vídaná věc!
3.A poslední věcí je, že mě tyto návraty na velkých akcích, kdy už se vlastně na nic netěším ani moc nebaví a tady to bude navíc spojené s neuvěřitelnou zátěží kolen při sestupu z nadmořské výšky 4 380 m.n.m. až do Lukly 2 840 m.n.m. Fuj!

Klika je, že Jirka když program plánoval moc netlačil na pilu a denně jdeme  dolů jen -+ 10 km a 500 výškových metrů. I tak je to pro mě obrovská zátěž na ramena a záda, protože se snažím maximálně odlehčovat nohy. A když si představím sešup z Namche do Phagdingu tak mě skoro omývají, protože si moc dobře vzpomínám na opačný výstup - jednak sklon a jednak terén! A modlím se aby bylo sucho...

Dneska ale na nás čeká docela pohodový sestup bez velkých obtíží krásným údolím řeky Bhote Koshi. Cestou míjíme nádherně zamrzlé řeky a tak zase fotím konečně:) něco jiného než tyčící se štíty.

V Tarange po přechodu mostu přes Bhote Koshi si dáváme kafíčko. Konečně se otepluje a teplota nakonec po obědě dosáhne až na 12°C a na sluníčku je fakt teplo. Celým údolím ale protahuje studený vítr z ledovců a tak jsme stále docela dost oblečeni.
Stezka dále klesá do údolí řeky Langmuche Khola, která vytéká z ledovcového jezera Dig Tsho, jež se v roce 1985 vylilo z břehů a způsobilo ničivé záplavy v údolí Dudh Koshi.

V čele celého údolí, kterým se blížíme k Thame se doslova tyčí severní stěna Teng Tang Poche 6 500 m.n.m. na jehož úpatí a v údolí pod ní Thame leží.
Je to obrovský pilíř, který neustále láká k focení a obdivování. Nádhera.
Docela zajímavostí je, že prvovýstup alpským stylem se podařil teprve roce 2008 hvězdě světového alpinismu Švýcarovi Ueli Steckovi s parťákem Simone Anthamattenem. Bohužel právě Ueli Steckovi se letos stala osudnou Nuptse...

Celé toto údolí včetně předměstí Thame Thamte bylo opravdu hodně zničeno zemětřesením v roce 2015, ale nyní už moc následků vidět není kromě menšího množství otevřených ubytování. Thamte se nachází v rozšířené části údolí a před Thame na nás čeká ještě přechod morény s převýšením 50 výškových metrů. Po přechodu předměstí Thamte na mě padá docela únava a také se hodně ochladilo až na 7°C. Mám dost i takovýto brdeček mi dává zabrat.
Cestou potkáváme muže o berlích a já to opět nevydržím a alespoň trošku se mu snažím přispět na jeho jistě těžké živobytí. Moc dobře se umím vžít do jeho situace, kdy prostě v Nepálu musí být tento hendicep strašně pro život omezující:( Snad mu můj příspěvek aspoň trochu pomohl.
Vlastně po celý den jdu sama a docela mi to vyhovuje. Přece jen máme za sebou jako skupina docela dlouhý a intimní :) pobyt a já si tak nějak ten závěr chci užívat sama a nějak společnost nevyhledávám.
Na vrcholu už na nás čekají naši nosiči a já den co den obdivuji jejich péči o nás. Fakt kobouk dolů!

Hned za hřebenem se otevírá omračující výhled na rozlehlou plošinu pod severní stěnou Teng Tang Poche rozparcelovanou kamennými zídkami - Thame. V odpoledním slunci se odráží slunce od modrých a zelených plechových střech obnovených lodgí na plošině. Údolí je vlstně koncem morény a skoro se ani nehce věřit, že až sem sahal ledovec.
Na skalním ostrohu nad údolím se tiskne ke stěně známý klášter v Thame.

Ubytováváme se v lodgi Paradise, jejíž majitel několikrát vystoupil na Mount Everest! Smekám!

Hodně rychle se blíží opět klasická třetí hodina a s ní nekompromisní mlha a ochlazení a tak ve 14 hodin vzdávám opětovný výstup ke klášteru.
Místo toho si lížu rány ve spacáku. Strašně cítím jak tělo dostalo v minulých 14ti dnech zabrat, kdy jelo v nemoci pod léky nadoraz. Abych tak řekla už není čas na hrdinství a jak už jsem zmínila pro mě byly cílem především velehory kvůli kterým jsem fungovala i v tom šíleném stavu. Nyní moje motivace se trápit razantně poklesla a přímou úměrou vzrostla únava. Je to úplně stejné jako na ultrazávodě. Pokud by hlava chtěla tak bych to samozřejmě zvládla, ale já už prostě nechci.
Strašně se hlavně těším na teplo, protože i tady níže je zase večer děsná kosa - okolo nuly! Fuj.

Večer ještě vzniká diskuze kudy se navrátit nazpátek do Namche Bazaaru.
Na mapě je totiž zakreslena cesta na druhém břehu Bhote Koshi. Jenže když se člověk koukne podrobněji na mapu tak vidí, že by to znamenalo výstup z 3 880 m.n.m.do 4250 mn.m. do Kongde a pak naprosto šílený sestup do Toktoku v nadmořské výšce 2 760 m.n.m. Na  2,7 km bychom sestoupili 1490 výškových metrů!
Jednoduše řečeno pro mě naprostá "hovadina" a mě připadá, že je nám líto, že jsme všichni po celé náročné akci zdraví...
Naštěstí má náš hlavní nosič Ratz Raj víc rozumu něž někteří z naší skupiny a tuto trasu odmítá jít, že je prostě nebezpečná. Naprosto se s ním shoduji a rovnou říkám, že já budu sestupovat do Namche klasikou po levém břehu Bhote Koshi.
Konečný závěr je, že všichni půjdeme klasiku...

1.11. 2017 19. den treku
Thame 3 800 m.n.m.- Namche Bazaar 3 440 m.n.m., 10 km, 220 m převýšení, 2:35, 1 + 2

První ráno po dlouhé době kdy nemrzne! Sice je jen 5°C ale i tak je to krásné. Jo co člověku stačí ke štěstí. A sluníčko i nadmořská výška slibují, že dnes by se teplota mohla konečně přehoupnout přes 15°C.

Vyrážíme z prostorného údolí, kde se rozkládá Thame pod jiskřivými šestitisícovými štíty. Hned za koncem vesnice přichází prudký sestup do údolí řeky Bhote Koshi serpentýnami ve svahu. Proti nám jdou skupiny mnichů a připomínají tím slavné kláštery Thame a Thamo, které se rozkládají kousek od sebe. Druhý z nich my dnes navštívíme. Je to pověstný čistě ženský klášter a já se na jeho návštěvu fakt těším.

Nyní se ale dostáváme po sestupu z Thame na soutok řek Thame Koshi a Bhote Koshi a na obou březích řek je vidět jak snadno si řaky poradily s prastarou morénou ledovce a doslova vykousaly obrovské sesuvy na březích. Úplně na dně údolí se dostáváme do úzké soutěsky s mostem, okolo které jsou nádherné obrovské budhistické malby na okolích skalách.

Další výstup nám pak dává zpětný pohled na soutok zmíněných dvou řek a já si v tuto dobu přesně říkam: tohle je prostě panenská příroda neovlivněná ještě člověkem a všechny tyto pohledy jako bychom měli za odměnu po vyčerpávajícím šplhání v pěti tisícových výškách.

Jednak se krásně oteplilo - je 17°C°a jednak už jsme i v nižší nadmořské výšce 3 440 m.n.m. a naše skoro 3 týdenní aklimatizace způsobuje, že skoro nevím když jdeme do kopce nebo zrychlíme:) Zcela zřetelně je i  u mě zřejmé jak teplo kvituje i moje tělo hodně pookřálo. A i kašel se konečně zmírňuje i když bolest v zádech přetrvává. Fakt hodně si ale návrat do tepla a dolu užívám!

A tak jediné co mi bude ještě nějakou dobu chybět je umytí. Prozatím mám za sebou 8 dní a než se dočkám sprchy číslo nemytých dnů vyroste na konečných 12. Sprchy se dočkáme až v Kathmandu...Jinými slovy za celý trek v horách se umyji jen jednou v Italské pyramidě:)...

Časný start dnešní etapy nás odměnuje při návštěvě ženského kláštera Thamo. Přicházíme jako vůbec první a můžeme tak pozorovat život uvnitř kláštera bez jinak v těchto místech všudypřítomných trekařů.
Na mě v těchto místech přímo dýchne a doslova fyzicky cítím duchovní atmosféru kláštera. Moc si to užívám.
Trochu s ostychem požádáme o čaj a mniši - přesněji mnišky - nám ho velice ochotně udělají. Trošku zvláštní je sestřih hlavy všech mnišek - jsou skoro doslova dohola. Určitě to má nějaký účel ale nevíme jaký. Ale rozhodně to působí hodně zvláštně a výrazně.
Místní děti se ale chovají jako každé jiné a hrají fotbal, házejí si míč či běhají po nádvoří kláštera. Na mě to působí naprosto šťastným pocitem. Hodně silný zažitek.
Kromě dětí a jejich starších kolegů mnichů nás ještě navštěvuje slepý oříšek, který se ale také zapojuje do her.
Co se týče psů v Nepálu tak jsme snad neviděli jediné hladové hubené zvíře, což přesně odpovídá budhistické víře. To je veliký rozdíl oproti třeba Indii, kde sice také převládá budhismus, ale některá zvířata jsou doslova a do písmene týrána hladem i životními podmínkami. Tady bych řekla, že jdou psi chvílemi až tlustí:) Po asi hodině se klášter doslova nechutně zaplňuje trekaři a my se dáváme na ústup. Všechna atmosféra v okamžiku zmizela a já si v duchu gratuluji na časný příchod.

Další část cesty do Namche Bazaar vede skrz rhododendronový i borový les a několik vesniček, kde jsou vždy pomocí kamenů oddělená políčka. Těsně před Namche Bazaarem přicházíme na skalní stroh plný mani zídek pokrytých mantrami a několík chortenů. Kromě toho zeshora vidíme heliport.
A následně procházíme kolem kamenolomu, kde nepálští dělníci nosí obrovské kamenné náklady v nůších na zádech...Pro mě jsou to opravdu šílené a smutné obrázky...:( Jsme přece v 21.století...

Naopak nad našimi hlavami se vypínají Kongde RI 6 187 m.n.m.na západě od Namche a na východě zaledněný hřeben Thamserku 6 623 m.n.m. Oba vrcholy jsou okouzlující jednak svým tvarem a jednak jak vyčnívají nad údolím, kde je rozložené mezi dvěma kopci Namche Bazaar 3 440 m.n.m.
Po všech sedmi a osmi tisícovkách tyto hodnoty nevypadají nijak ohromujícně, ale je třeba mít na paměti, že nejvyšší hora Evropy Mont Blank má pouhých 4 696 m.n.m.!

Po návratu do Namche Bazaaru pro mě vlastně trek končí.:( Nemám už žádnou motivaci chodit na nějaké výlety okolo jen proto, že nám zbyly pojistkové dny.
Po nezbytné polední polévce vyrážím ještě do Namche a realizuji poslední nákupy suvenýrů a upomínek na trek. Nějak jsme nic nevymýšleli a ubytováváme se opět v Shangri La lodgi. Zásluhou Míši, která mi vyjednala pokoj ve druhém patře, nemusím trápit kolena ve šplhání výše jako minule. Abych tak řekla každé patro se počítá a to zvláště se šílenými nepálskými schody, která jsou asi 2x vyšší než naše doma. Jo jiný kraj jiný mrav:)

Sranda je jak docela veliký je rozdíl v našem zevnějšku po 3 týdnech treku, kdy jsme se vrátili na místo, abych tak řekla,  činu:)
Jednoduše řečeno vypadáme dost jetě, opotřebovaně a smradlavě.:)
Skoro všichni mají opary, většina dost zhubla
- bohužel v tom vedu, protože jsem měla hodně svalů a vegetariánská strava mě stála mnoho kilo svalů:( a trochu sádla:)
Většina také pokašlává a v tom taky nezaostávám:) ale už je mi líp než bylo v 5ti tisícové nadmořské výšce a v mrazech.
 

2.11. 2017 20. den treku

Namche Bazaar 3 440 m.n.m.a okolí, 5 km, převýšení 200 m, 1:40  

Většina skupiny vyráží opět na okruh nad Namche Bazaarem, ale jak už jsem zmínila, mě už se prostě nechce. Kromě toho moc dobře vím, že je přede mnou a hlavně před mýma kolenama naprosto brutální sestup z Namche do údolí Dudh Koshi. Fuj! Mám oprávněné obavy co na to řeknou kolena...Moc dobře si pamatuji na výstup touto cestou....
Místo opětovného výletu nad Namche chci využít čas k nafocení okolí Namche a hlavně rostlinek a všeho živého v okolí. A nakonec jsem za toto rozhodnutí odměněna jedním opravdu silným zážitkem!

Ráno není konečně žádný stres a po snídani vyrážím na fotografický lov jen s foťákama.
Je to příjemné jít jen tak nalehko a ne tahat na zádech klasických 10 kg jako to bylo doposud. Mých 10 kilo obsahovalo 2 foťáky, 3 objektivy, stativ, několik litrů pití a náhradni oblečení. Takovéto lepší focení - myslím tím to, že nefotím malým automatem nebo dokonce telefonem - prostě stojí určité odříkání a oběti:)

Po průchodu Namche Bazaar vyrážím do západního cípu na skalní ostroh nad vesnicí. Je to asi nejkrásnější část nad Namche a je odtud vidět nejvíc zajímavého.
Za prvé je to heliport, kde si dopřávám konečně netlačená stresem času pozorování příletu vrtulníku údolím Dudh Koshi, přistání, doplnění paliva  kanystrů a zase odlet.
Následně pozoruji už smutnější a odvrácenější část života v Nepálu a to je neskutečně tvrdá práce v kamenolomu, kdy jednotlivé kamenné kvádry se odnášejí v nůších na zádech. Ani nějak nemám chuť to fotit.
Asi se opakuji ale mnoho Čechů by mělo toto vidět a hlavně zažít na vlastní kůži, aby se doma donekonečna neprudilo a "nenadávalo" na to, jak se máme strašně špatně...

Kromě toho vykukuje nad ostrohem klášter a nad ním ještě černá hora Khumbila 5 7614 m.n.m. Šerpové ji uctívají jako sídlo boha a ochránce khumbuské oblasti. Jméno Khumbu Yul Lha znamená v překladu "Bůh oblasti Khumbu" a na malbách v klášteře je tento bůh unázorňován jako stvoření s bílu tváří jedoucí na bílém koni.

Dále stoupám východním směrem a snažím se fotit veškerou květenu, která bojuje o svoji těžkou existenci právě zde na jižní straně svahu. Na tomto svahu jsou i docela smutné pohledy totálně vykáceného lesa. A důvod? Dřevo se používá vlastně na vaření či ohřívání vody a topení pro trekery:(. I toto je důvod proč jsem pořídila veškeré vybavení co se týče desinfekce vody, abych nebyla absolutně závislá na ohřívání vody a hlavně nekupovala pití v PET lahvých. Jedinou vyjímkou v mém případě je každodenní čaj.
S jejich likvidací si pochopitelně tady moc práce nikdo nedává a na plno jsme to viděli nad vesničkou Dzangla před přechodem Cho La, kde je doslova smětiště a to právě především z PETek:(.

Závěr mé fotografické procházky mi přinesl asi nejsilnější zážitek hned po pohledu na najvyšší světové hory.
Při hledání zajímavých fotografických objektů jsem se dostala až do lesa nad Namche a najednou mě začal nahánět neznámý pes, kterého jsem ale viděla jen se míhat mezi stromy...Moc příjemný pocit to nebyl zvláště proto, že i hůlk zůstaly kdesi u cesty.:( Naštěstí se po asi 5ti minutách, kdy mě pes naháněl asji jako kořist:) objevil jeho majitel, který nedaleko bydlel. S pomocí mé ubohé angličtiny se dozvídám, že jde jen o štěnátko a že si hraje:)
Nicméně po chvilce mě domorodec pozval k sobě do obydlí na čaj! Uf. Nicméně pozvání přijímám, protože tohle jsou právě ty nesilnější okamžiky v komunikaci s místními. Ne hotel, lodge, jídelna, ale právě příbytek domorodce.
Vcházím do skrovného obydlí vysokého těsně nad moji výšku a pokrytého střechou z modrého plechu, tak charakteristickou pro Nepál. Jedná se o jednu místnost zarovnanou hodně věcma a rozdělenou do dvou částí. V jedné části je jakési lůžko na spaní a v druhé kuchyně. A mezitím je podle mě veškerý majetek. Je to takové smutné a tmavé, ale přesto útulné svým způsobem.
Naprosto bez jakéhokoli zaváhání je mi nabízen čaj a oběd. Nakonec kývu na aspoň na čaj, protože nechci urazit. Co mě opravdu překvapuje jsou jeho znalosti. Bez problémů zařazuje Česko do Evropy a i docela přesně k Polsku a Německu. A dokonce i Praha není pro něj úplně neznámá. Když si představím znalosti některých Čechů, kteří mají k dispozici veškeré digitální možnosti dnešní doby, tak se docela stydím. Zajímavá je i odpověď jestli ve svém obydlí zůstává i přes zimu, tak k mému překvapení řekl, že ano. Zajímavé jsou i údaje třeba o množství sněhu v zimě v těchto končinách, kdy jeho odpověď zněla  1 - 4 metry...Upřímně si život v zimě zde nedokážu dost dobře představit.
Po chvilce je mi znovu nabízen oběd a tak se rychle
zvedám a fakt lituji, že s sebou mám jen foťáky a nemůžu se nějak odměnit za pohostinnost:(
Přesto je tato návštěva asi NEJ zážitek celého treku samozřejmě kromě velehor. A musím říci, že si i teď občas na tuto návštěvu vzpomenu a hlavně na pohostinného obyvatele.

3.11. 2017 21. den treku
Namche Bazaar 3 440 m.n.m. - Phakding 2 610 m.n.m., 13 km, 240 m převýšení, 3:27, 1 + 2

Další pro mě pekelný den je přede mnou:(!
A tentokrát pro mne půjde do tuhého, protože klesání z Namche k soutoku řek Bhote Koshi a Dudh Koshi je opravdu z mého hlediska brutální (600 výškových metrů) a to jednak sklonem a jednak terénem. Kromě začátku jde o hodně prudké klesání po velice nerovném kamenito - písčitém terénu, kde je potřeba se i opírat o nohy a nejde vše odchytat rukama a hůlkama. Celkem je mi jasné, že tohle mi kolena spočítají:)...Naštěstí jednak snižující se nadmořská výška a i naopak zvyšující se teplota způsobily, že tělo začlo regenerovat a docela razantně se zlepšil můj stav co se týče kašle a i nemoci.

Klika je, že je sucho a jak jinak modro. A hlavně i teplo - teplota přesahuje už ráno 10°C a odpoledne vyleze až na 20°C. Chvíli se i svlíkám jen to trička a tříčtvrtečních kalhot.

Vyrážím dopředu, protože mi je jasné, že zbytek lidí bude sestupovat výrazně rychleji než já a já k tomu ještě fotím.
Hned pod Namche je bouda, kde se zřejmě kontroluje jestli jsme přežili a vrátili se z treku.:) Nepálci mají velice pečlivě vedenou statistiku trekařů a vůbec návštěvníků národního parku Sagarmatha. V říjnu je to absolutně TOP měsíc návštěvnosti a údolí Khumbu navštíví skoro každý rok okolo 10ti tisíc návštěvníků!
Velice úctyhodné číslo a na to je zde docela jednak docela čisto a jednak nad 4000 m.n.m. my ani tolik lidí nepotkali. Naštěstí. A rozhodně se nepotvrdili katastrofické vize, které někteří píší na internetu, že člověk jde neustále v davu. Není to pravda.

Dolů jdu následně sama a když se dostanu k Hillaryho mostu (délka 344 metrů a výška 135 metrů) na soutoku Bhote Koshi a Dudh Koshi tak si docela oddechuji. I když kolena jasně říkají, že si moc dobře pamatují nejen tento sestup ale i to, že vlastně už sestupujeme nonstop čtvrtý den po sobě! Prostě moje obavy byly oprávněné...

Po pár kilometrech nás ještě Míša odchytává ve vesničce Jorsala v Nirvana Lodge a já si dávám čokoládičku a klasickou polívku:). Majitel je Rakušan a tak konečně chápu proč je na jídelníčku rakouská specialita: Keiserschmarrn:), což je takový trhanec trošku podobný naší palačince a já ho znám právě z Rakouska.

Pak už následuje "tupý" sestup po cestě, kterou jsme absolvovali cestou nahoru a tak nějak mě to moc nebaví...Jdu sama a tak si nějak přemýšlím a vzpomínám na úžasné zážitky a pohledy, které jsme zažili v průběhu treku.

Konečně Phakding a naše lodge je až úplně na konci vesnice - Green Village Guest House. Opět po západu slunce se strašně rychle ochlazuje a v jídelně moc velká ochota topit není...:( A tak se tisknu k trubce kamen a nahřívám bolavá záda a žebra, která jsem zneschopnila šíleným kašlem.
Po večeři také dochází k delikátní akci a to je rozdělování bakšiše pro nosiče. Jsou to peníze, které nosiči dostávají jako spropitné a platí takové nepsané pravidlo, že jeho výše je okolo 15% jejich mzdy.
Bohužel u nás se k tomu přistoupilo asi ne správnou cestou a peníze se vybíraly anonymně. A výsledek tomu i odpovídal, kdy je teda naší velkou ostudou - a každý si musí sám sáhnout do svýho svědomí! - že se vybralo tak málo. Docela jsem se za nás styděla!
 

4.11. 2017 22. den treku
Phakding 2 610 m.n.m. - Lukla 2 840 m.n.m, 8 km + 3km Lukla a okolí = 11 km, 300 m převýšení, 3:26

Poslední den treku!
Tak jsem to dokázala a vypadá to, že se dostanu opravdu nazpět do Lukly. Je to jako sen, o kterém jsem si vždycky myslela, že není v mých silách. Že prostě panbůh rozhodl mým onemocněním kyčlí, že tento sen zůstane jen mým snem...Znovu se mi potvrdilo, že platí moje heslo z ultrazávodění: NEEXISTUJE NEMŮŽU ALE NECHCI! A já když se rozhodnu a chci, tak prostě mě nezastaví nic ani moje nešťastné nohy ani nic jiného:) V tomto případě mám na mysli nemoc, která mě celou akci opravdu zobtížnila na maximum.
A pak v Lukle už děj se vůle boží, jestli se malinkým letadélkem dostaneme v pořádku do Kathmandu:) Ale to už neovlivním a tudíž mě to příliš nestresuje...Spíše naopak to pro mě je příjemné šimrání strachu:)

V Phakdingu ještě dáváme kávu v "cukrárně" a koláč. Bohužel moc nadšená nejsem, protože je z poloviny syrový, ale každá kalorie je dobrá:) Hodně cítím jak moc jsem zhubla:( Nakonec skoro 7 kilo a je to tak půl napůl svaly a tuk.

Dále jdeme neustále stejnou cestou jako na první den treku ale opačným směrem. Moc zajímavé to není a hodně se také zhustil "provoz", protože  se jedná o jedinou možnost jak se dostat do Himálají kromě letu vrtulníkem. Kromě velkého množství nosičů se zde pohybuje také hodně trekařů oběma směry...:(

Uzavírám se do svých myšlenek, hodně vnímám jak se kolenům nelíbí neustávající sestup trvající už několik dní.
A dále mi v hlavě víří všechny zážitky za poslední 3 týdny, které jsou neuvěřitelně zhuštěné a jejich obrovské množství! Je to jeden z nejsilnějších zážitků v životě, který se i vyrovnává či překonává zážitky z ultra závodů.

Co je v Himálajích v nejvyšších světových velehorách tak úchvatné ?
Horské štíty obklopující Everest jsou jednoduše ohromující, ční ze zemského povrch přímo k oblakům a dávají člověku úplně novou představu výšky - i kdyby jenom proto, že vyšší hory prostě jinde na světě nejsou.
Stejně extrémní jako jejich výška je jejich čistota. Žádný opar, žádný smog, dokonce ani dost atmosféry, která by dokázala zjemnit ty neskutečně obrovské hromady kamene a ledu. Hrany jsou ostré, čisté, přesné. Celá krajina  postrádá barvy s vyjímkou tmavého kamene, oslnivého ledu a sněhu a sytě modré oblohy. Je to příroda, která nezná kompromis a to ani s lidmi pokoušejícími se ji zdolat. Je to zemský povrch zřetelný, absolutní ve své bezprostřednosti a kdy se v našem případě vždy nad námi o více jak tři tisíce kilometrů výše tyčí nejvyšší horské vrcholy světa. A v případě Everestu je to gigantická nachýlená pyramida, která se vyvyšuje ještě o půl kilometru výše než ostatní osmitisícové vrcholy okolo a jako jediná se blíží k výšce devíti tisíc metrů. Je to naprosto ohromující pohled na panenskou nezkrocenou přírodu!

 
Jinak konečně je zase teplíčko a to si teda hodně užívám. Cesta rychle ubíhá a aklimatizace je strašně cítit. Naprosto bez problémů zdolávám i schody vyšším tempem. Lidský organismus je prostě nepřekonatelný a obdivuhodný jak se dokáže adaptovat na maximální zátěž i podmínky.
Kolem dvanácté už jsem v Lukle a zpětně vidím a mrzí mě, že jsem měla s volným časem, než dorazili ostaní, naložit jinak.
Místo abych si zdokumenotvala extrémní letiště v Lukle za maximálního provozu - přistává se a vzlétává -+ po 15ti minutách! - tak trávím čas ve společnosti našich nosičů. Snažím se jim trošku podstrojovat a nakupuji čokoládu pro všechny:). I tyto zážitky ve společnosti vlastně naších partnerů na treku, bez kterých já bych ho určitě nedala, ale holt letiště a zvláště to lukelské je, je letiště...

Po příchodu zbytku týmu proběhlo poměrně emotivní rozloučení s nosiči i jejich konečné finanční vyrovnání. Všichni byli také pozváni na večeři:)

Kromě toho se řešila kompletní administrativita spojena s odletem z Lukly.
Odlétáme úplně jako první okolo sedmé hodiny - i když tady čas rozhodně není pánem:) - a tak je třeba vše připravit včetně budíčku v 5 hodin. Majitelka Paradise lodge, kde spíme, je místní "mafiánkou" a společně s manželem vše zařizuje.
A my dostáváme právě od jejího manžela jediný pokyn pro ráno ve stylu filmu Vrchní prchni:): dobře si mě prohlédněte, budu mít na hlavě tenhle klobouk a pečlivě se mě ráno držte!
Večer tento pokyn vypadá poměrně směšně, ale ráno poznáváme realitu odletu z Lukly, kdy na malinkém prostoru odbavovací haly se tísní stovky odletu chtivých cestujících! Slušnej doslova "mrdník"...

Večer už jen kompletní balení a hurá naposled do postele v lodgi.

5.11.2017
Lukla - Kathmandu + procházka po Kathmandu, 5 km, 1:30


Krušný ranní budíček v 5 h. Snídaně a atak směr letiště. Táhnu veškerou bagáž, ale naštěstí letiště není daleko. Před šestou už jsme a jsme tam jedni z prvních. Ale odbavovací hala se velice rychle zaplňuje. Nutno říct, že vše pod taktovkou "našeho mafiána" klape a velice rychle se dostáváme na odletový GATE 1.
Vlastně čekáme skoro na ploše letiště a před námi se otevírá poslední okouzlející pohled na probouzející se hory a Himálaj. Je strašná škoda, že je vše neuvěřitelně hektické a člověk jen tak tak stačí zážitky vnímat. A to ještě nevím jak proběhne odlet:)

Hala před dvěma odbavovacími gaty je za chvilku našlapaná do posledního místečka a možná i za něj:) A my čekáme jednak na přílet našeho letadla z Kathmandu a na pokyn našeho "mafiána" :)
Konečně v 6:50 letadlo přistává a začíná šílený zmatek, který vrcholí naším bleskovým přesunem před doslova dvířka malého 15ti místného letadýlka společnosti TARA AIR. Celkem se do něj vejde 18 lidí 15 pasažérů, 2 piloti a letuška. Vše probíhá v bláznivém tempu a já tak tak aspoň něco fotím...
Jen jsme usazeni proběhne letuška s bonbóny a vzlétáváme aniž se stíhám připoutat:) Je to otázka maximálně nějakých 30ti vteřin.
Vlastní vzlet po technické stránce vypadá takto: pojezd na vrchol startovací 344 metrů dlouhé dráhy, motory na max při zabrždění a pak doslova výstřelení do zlomu do 12%tního sklonu ranveje a vzlet!Uuuuu.
Zajímavé je, že se člověk nestihne ani bát, vše je neuvěřitelně hektické a při tom má člověk pocit, že to mají Nepálci pod kontrolou:) Jestli je to pravda ani snad nechci vědět...

Zbytek letu jsem si užila maximálně a pohled na zelené hřebeny a údolí s řekami v podhůří Himálaje je opravdu kouzelný. Ani člověku nepřijde jak jsou tyto hřebeny vysoké. V údolích mezi hřebeny se válí totální mlha a člověk si bezděky vzpomene na inverzi v Čechách:)
Těsně před přistáním piloti téměř ztlumí chod motorů a je docela zajímavé jak celé osazenstva letadýlka ztichne:) Skoro si plachtíme...Naštěstí to trvá jen chviličku a po pár vteřinách přistáváme na ploše vnitrostátního letiště v Kathmandu. Celý let trval jenom 21 minut a zvládli jsme 136 km.
Vše neustále probíhá v šílenem tempu a v gatu jsme po 5ti minutové jízdě busem. Po asi hodinovém čekání pro nás přijíždí taxík z našeho hotelu Ganesh Himal a po další půlhodince jsme "doma".

A čeká na nás největší slast, kterou v tenhle okamžik můžeme mít: SPRCHA!  U mě se jedná o umytí přesně po 12ti dnech:) Čili za celý trek 3 luxusní teplé sprchy...2x KTM a jednou hotel Pyramida.
Zajímavé je, že když jsem si toto představila před trekem, tak jsem málem byla zralá na psychiatra. Nicméně v tento okamžik mě přišlo, že to tak strašné nebylo což je dáno především tím, že člověk řeší daleko důležitější věci klíčové "pro přežití" a ne "podružnou" věc jako je mytí...
Následně si vyzvedáváme v hotelu svoje všechny věci z depositu a užíváme se převlečení do čistého a voňavého oblečení. Tedy já rozhodně. A k tomu nádherné teplo - je okolo 25°C.

Večer luxusní večeře v podniku Phat Khat, kam půjdeme je 3x a budeme doslova za starousedlíky:)
Stále se držím svého předsevzetí a jím pouze vegetariánská jídla. Prostě když si představím místní řeznictví případně následně kuchyně, tak moje odvaha jíst maso opadá...A tak střídám vege Burger a vege Wrap. Uf je to po těch týdnech na treku úžasná mňamka! A dokonce se nechám i zlomit na Malibu rum :)

6.11.2017
Na dnešek jsme se ve většině lidí shodli na návštěvu královského města Bhaktapur, které je vzdálené asi 30 km od čtvrti Thamel, kde bydlíme. A tím jsme si "zadělali" na další velký zážitek: jízdu autobusem:)
Poměrně snadno jsme našli autobusové nádraží vzdálené asi 20 minut pěší chůze. A pak už zbývalo jen ptaní a hledání jak najít správný autobus:)
Nějaký domorodec byl ale ochotný a během pár minut už sedíme v autobuse. Přirovnat se dá k autobusům, které u nás jezdili v 70tých letech...Nikdo po nás nechce žádné lístky ani placení a to nám nakonec objasňuje až další jízda a my vidíme, že se platí při výstupu. V autobuse je jakýsi průvodčí a naháněč v jednom a ten při každém zpomalení či zácpě vybíhá z busu a doslova huláká do prostoru cíl, kam bus jede:)
Jedeme asi hodinu a tak nějak doufáme, že nám "průvodčí" řekne, kde máme vystoupit. A nutno říci, že pomalinku začínáme znejisťovat, protože okolo nás to rozhodně nevypadá na královské město, ale spíše na hodně kovanou místní čtvrť:)
Naštěstí najednou jsme vyhnáni z autobusu ráz naráz. Zároveň chceme platit a když dáváme průvodčímu 1000 NPR za celou skupinu tak je v šoku jak velkou bankovkou platíme....
A my jsme naopak v šoku, že po každém chce za hodinu jízdy necelých 100 NPR...

Vystoupili jsme kdesi v "polích" ale pár cílených dotazů na Bhaktapur na domorodce nás nasměruje správným směrem a asi po 5ti minutách chůze jsme před vstupní branou do královského města.
Vstupné je 1500 NPR a to bych řekla je takové odpovídající s tím, že pevně doufám, že peníze jsou použity na obnovu po zemětřesení.
Při prohlídce druhého královského města po Patanu Bhaktapuru už se na mě docela podepsala únava a neužila jsem si to tak jako na začátku pobytu. Ale pocity byly opět stejné a neútěšné při pohledu na zkázu po zemětřesení v roce 2015. I když tady bych řekla, že "přežilo" více chrámů a to především dřevěných. Skoro všechny ze zdiva naopak zemětřesení neodolaly.

Opět platí můj dojem, že si nejsem úplně jistá, že spadlé chrámy Vastala, Laxmi Temple či Fasidega ještě vstanou z popela:( Sice se všude nějak opravuje a pracuje, ale otázka zní na co budou finance...
Naprostou dominantou je na náměstí Tamaudhi pětipatrová pagoda chrámu Nyatpola. Hlavní schodiště je "chráněno" mohutnými sochami bohů i slonů. Zajímavá je na tomto náměstí i pagoda Bhairab Nath.
Kousek od tohoto náměstí se nachází náměstí Keramiky, kde se po většinu roku vystavuje práce hrnčířů. V říjnu ale největší plochu tohoto náměstí zabírají práce spojené se zpracováním letošní úrody.
Poslední zajímavé chrámy jsou asi kilometr daleko na náměstí Dattatraya. Hlavní po které jsme šli je hlavní tepnou turismu a kromě všech možných stánků jsou zde k vidění i obchůdky se všemi možnými jídly ať už ve stavu syrovém či upraveném.

Cesta nazpátek začíná na stejném místě jako jsme přijeli, ale naprosto nechápeme jak a kdy autobus dorazí...:) Jízdní řád rozhodně nehrozí...Vedle je ale stanoviště "police" a tak oslovujeme místní policistku a ta po pár slovech do vysílačky slibuje: "Do pěti minut je tu autobus":) Nějak nechápeme...ale autobus fakt dorazil.
Cesta nazpátek už je jen nepříjemná povinnost a já  jsem ráda, když jsme nazpátek.
Absurdně mě nejvíc unavuje vlhko a teplo, na které jsem se tak těšila...Sluníčko prostě pálí na max, i když vlastní teplota je tak 25°C.

7.11.2017
Poslední den v Kathmandu využívám maximálně na relaxaci, odpočinek. Do toho perfektně zapadá návštěva "Garden of Dreams", což je zelená doslova rajská oáza uprostřed prašného, hlučného, horkého a smogového Kathmandu. Vstupné je směšných 150 NPR na celý den. Jedná se o oplocenou doslova zahradu plnou kašen, květin, trávníků a přátelských veverek.
Zahrady byly založeny v roce 1920. Z původní rozlohy zbyla jen polovina a to zásluhou rekonstrukce v letech 2000 -2007, kterou financovala rakouská vláda a realizovala nadace Eco Himal.
K mé radosti asi i zásluhou vstupného tu bylo málo lidí a je to opravdu příjemné místo k relaxaci.

Večer ještě rychle sbalit a jde to jednoduše, protože limit v Turkish Airlines je 30kg. Čili jde jen o to, jak našlapat objemově všechny suvenýry a dárky do tašek:).
A pak už jen večeře v našem stálém podniku:) v Thamelu.

8.11. - 9.11. 2017
Vzhledem k odletu až v 12:55 tak není ráno žádný stres a jen je třeba hlídat, aby v hotelu přijel včas taxík. Nepálci jsou časově hodně volnomyšlenkářský...

Okolo jedenácté jsme na letišti a teda docela nás dostává totální chaos při vstupu na mezinárodní letiště. Nekonečné fronty, kontroly, vyplňování imigračních dotazníků, znova tentokrát bezpečnostní kontroly, odbavení a pak konečně se dostáváme přes všechny rámy na náš GATE. Do odletu zbývá 45 minut. Uf nakonec docela pohoda.

Nástup do letadla je přes letištní plochu a to si hodně užívám. Opravdu obdivuji stroj, kterým letíme: Airbus Industrie A330-300. Jeho velikost si člověk právě uvědomí jak pod ním prochází. Neodpustím si ani focení detailu motoru - je to prostě neodolatelné a člověk se na jiných letištích až takto a bez dozoru do blízkosti vždy nedostane. Vlastně si chodím pod letadlem jak mne napadne a fotím co mě napadne. Žádnej problém...
Pro zajímavost rozpětí křídel je 60 metrů, délka 63 metrů a výška letadla skoro 17 metrů! Turkish Airlines patří k největším provozovatelům tohoto letadla.

Vlastní let až tak zajímavej není spíš unavnej, ale některá čísla z něj za zmínku stojí: do Istanbulu nás čekalo 5 311km, letová hladina 11 582 metrů, doba letu 7:34, teplota až - 57°C a cestovní rychlost 863 km/h.
Přistáváme v 21:27 minut Istanbulského času.
A kromě důkladného bezpečnostního odbavení po fakt důkladné frontě musíme najít nějaké okénko, které nám zařídí přespání v Istanbulu:) Je to trošku oříšek, několik dotazů u různých pracovníků, ale nakonec nacházíme to pravé:). Jsou nám odebrány letenky na následující let do Prahy a čekáme na vyřízení ubytování. Po asi 30ti minutách jsme nahnáni ven z letiště a nacpáni do nějakého přistaveného autobusu. Nikdo nic přesně neví a po chvilce se autobus rozjíždí kamsi do Istanbulu:) Po půlhodince jízdy zastavujeme před čtyřhvězdičkovým hotelem s příznačným názvem TITANIC...
Je skoro půlnoc, když obdržíme pokoje...No docela luxus - to bych fakt od aerolinek nečekala. Nějak jsme ještě divoký tak vyrážíme na rozlučkového panáka, ale v Istanbulu prostě alkohol běžně není...Tak nakonec končíme v hotelovém baru, kde vydržíme do 01:00 v noci:)...
Vstáváme v 05:00 a v 06:00 je odjezd. To jsme si ten luxus moc neužili...

Dobré jsou také časové posuny a je třeba setsakra dobře dávat pozor v jakém časoprostoru se právě pohybujeme!

Na letišti i přes únavu jsme docela v dobrém rozmaru a vylepšujeme to i pár panáky:) Ale já už se tedy fakt hodně těším domů. Bylo to úžasné, těžké, nezapomenutelné po všech stránkách, Himálaje pro mě nepřekonatelné, ale jako vždy po takto dlouhé akci se těším domů. A to hodně.

V Ruzyni jsme odbaveni elektronicky mimo frontu a taška mi kupodivu také nezabloudila:) A pak už na nic nečekám a když se ozve Barča z parkoviště, tak se rychle loučím a mířím z letiště. Barčo díky za oba transporty na a z letiště - zvlášť při návratu jsem Tě moc ráda viděla!

PS. Asi měsíc před odjezdem mi zemřela po 17ti letech kočka Blanka a její plánovaná nástupkyně nakonec dostává šanci mi neustále připomínat životní návštěvu Himálají a dostává jméno Chola:). Původně jsem si chtěla vzít kočku z útulku, ale slovo dalo slovo a Zdenka mi nabídla koťátko od svého známého z Liberce. Prostě osud je osud. Nyní mohu říci, že koťátko je ďábel, už má v šesti měsících 2,7 kg a vládne u mě doma pevnou tlapkou :).
       

 
 
..:: Dres ::..