. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
23008
 
 Mount Everest na vlastní oči aneb další splněný životní sen!


Mount Everest na vlastní oči aneb další splněný životní sen!


Mapa a trať našeho Three Passes treku:

Kathmandu - vrtulníkem do Lukly - a dále po svých Monjo - Namche Bazaar - Hotel Everest view - Mongo La - Tyangboche - Pheriche - Dingboche - Chhukung - Chhukung Ri 5 450 m.n.m. - Kongma La 5 538 m.n.m. - Lobuche - Gorak Shep 5 190 m.n.m. - základní tábor Everestu 5 300 m.n.m. - Kala Patthar nejvyšší místo 5 648 m.n.m. - Pyramida - Dzangla - Cho La 5 420 m.n.m. - Dragnag - Gokyo - Gokyo RI 5 357 m.n.m.  - Renjo La 5 420 m.n.m. - Lumbde - Thame - Namche Bazaar - Phakding - Lukla - letadlem do Kathmandu...

Statistika kilometrů a zajímavých čísel:
Dohromady 264 km s převýšením 13 490 metrů za 22 dní.
Nejnižší nadmořská výška  1400 m.n.m. Kathmandu, nejvyšší Kala Patthar 5 648 m.n.m., nejnižší teplota -7°C Gokyo a nejvyšší 27 °C Kathmandu.

 

Odkazy na galerie:                                                            
Obyvatelé, zvířata a rostliny
Hory
Životní styl
Video:
Everest           Lhotse            Lukla vzlet letadla         KTM vzlet vrtulník     KTM noční


Když jsem vloni v srpnu absolvovala obtížnější operaci pravého kolene, tak mi v hlavě uzrál nápad a i motivace k cvičení a rehabilitaci...
Splním si dlouholetý skoro celoživotní sen, o kterém jsem vůbec už nevěřila, že by eventuelně byl možný: VYRAZÍM NA PĚŠÍ TREK DO NEPÁLU DO HIMÁLAJÍ! UVIDÍM MOUNT EVEREST NA VLASTNÍ OČI!

Měla jsem za sebou zdravotně dva těžké roky a i po soukromé stránce a tak jsem se vrhla na cíl s velkým C a moje pozornost se tím zaměřila novým směrem. Prostě jsem si připravila restart...

Když jsem se někomu zmínila všichni si klepali na hlavu a jen můj operatér MUDr. Tomáš Vimmer podotknul, že to koleno přežije. Jen bude bolet...Což byl poslední podnět. JEDU!

Následovalo shánění s kým, protože po 20ti letech organizování ultra opravdu už v životě nechci nic organizovat a bohužel moje angličtina je více než mizerná, skoro nulová. Nakonec volba padla na Jirku Okrouhlíka a OK TOUR, se kterým už jsem byla asi před 20ti lety a tak trochu jsme byli v kontaktu pořád. To všechno bylo celkem jednoduché a vlastně jen jsem v lednu zaplatila letenku:) Pro zvídavé zpáteční letenka s Turkish Airlinesh do Kathmandu před Istanbul byla za necelých 25 000 Kč. Docela pohoda. Jen je to skoro rok dopředu a víceméně je nevratná.

Daleko horší byla rehabilitace kolena, které tak trochu protestovalo proti mé snaze a naprosto v šoku bylo nejen koleno, když jsem se začla učit v prosinci chodit. Ano doslova učit, protože vlastně po celý život kvůli mému postižení kyčlí jsem vůbec nechodila. Pořídila jsem trekové hůlky a pojala trénink stejně jako trénink na závod ultra:)...
Začátky byly opravdu krušné a několikrát mě napadlo, že jsem se asi přecenila. Moje první návraty po 5ti kilometrových "procházkách" po Krčáku končily totálním vyčerpáním a svalením do postele a bolestí nejen v operovaném koleni. Prostě jednoduše PO TĚLU JSEM CHTĚLA NAPROSTO NEPŘIROZENÝ POHYB A TAK NA TO REAGOVALO PO SVÉM :( Několikrát mě napadlo, že tohle fakt asi nedám.
Moc dobře jsem z informací věděla, že budu muset být schopná ujít denně v těžkém terénu ve vysoké nadmořské výšce 10 - 20 km s převýšením okolo 500 - 1000 metrů. Pro zdravého sranda, pro mě vrcholný výkon. Na jaře dokonce bylo období, že jsem uvažovala o odhlášení! Přeci jen moje obavy, abych svojím hendicepem neomezovala ostatní účastníky akce byla opravdu veliká.
Nicméně následně během akce jsem viděla, že byli účastníci, kteří naprosto neřešili, jestli je celá akce v jejich silách a to nejen po stánce fyzické, ale i po stánce poměrně velkého životního diskomfortu, fungování v únavě, nezvyklého jídla, v jistých okamžicích doslova nehygieny či nemoci...

Pro info jsem před akcí vlastně za 9 měsíců nachodila většinou v kopcích 1850 km s průměrem lehce přes 4,1 km/h. 15-20 km jsem chodila celkem pravidelně a 20ti kilometrová hranice padla celkem 8x při čemž jsem navštívila například Milešovku, Poledník či Plešivec a jako vrchol byl ostrý testík na Sněžku. Jinými slovy jsem rovnou ze Sněžky skočila do Himálají:D.
Zpětně můžu zhodnotit, že jsem to asi přehnala a kromě průběžných problémů s mnoha úpony okolo obou kolen jsem si bohužel zřejmě neustálým přetěžováním nabourala koleno levé. Přece jen jsem na něm chodila vlastně 5 týdnů o berlích a pak vlastně následně jsem všechny těžké úseky, schody či nárazy vstřebávala přes levou nohu. Bohužel jsem ten okamžik, kdy levé koleno začlo říkat dost nezachytila a na zájezd tak odjela s problémy nejen na pravém operovaném koleni, ale i na zdravém levém...Docela stresující!
 

Výlet do Himálají není jen o vlastním treku, ale je třeba udělat mnoho příprav a nic nepodcenit. Vše co jsem kromě zmíněného tréninku absovovala já je zde v článku

Ještě těsně před odjezdem přichází jobovka, že nemůže jet z osobních důvodů hlavní organizátor celé akce. No tě bůh toto začíná. Takže trocha telefonování a nakonec se všichni shodujeme, že akce se rušit nebude a hlavní organizaci uchopí dva odvážlivci z celé skupiny, kteří dostanou podrobné pokyny :)
Nutno ještě říci, že to byl pro mě jediný člověk, kterého jsem ze skupiny znala čili pro mě docela jobovka. Zbytek uvidím až na letišti.
Na druhou stranu je třeba podotknout, že zrušit účast na takovéto akci 2 dny před dojezdem by pro mě znamenalo jednak poměrně velkou finanční ztrátu : okolo 45 000 Kč...Letenka, očkování, vybavení a to nemluvím o pro mě specifickém a rizikovém tréninku a hlavně já kvůli tomu neměla 2 roky dovolenou...Ono odjet z práce na 5 týdnů opravdu standart není a tady tedy děkuji mému zaměstnavateli firmě Knauf za ochotu a schovívavost k mým šíleným nápadům, ať už se jednalo o ultra závodění či mé šílené pozávodní nápady:)

10.10.2017
Den D je tady a já děkuji Barče Svobodové za transport na ruzyňské letiště. Opět po 5 letech je přede mnou docela dlouhý let:). Letíme s Turkish Airlinesh a je třeba předem říci, že to byla super volba. Čeká nas 2500 km do Istanbulu a následně nekonečných 5300 km do Kathmándu. Bude to dlouhej den...Časový posun je 5,75 h.
Na letišti se postupně potkávám s dalšími účastníky a doráží i Jirka, který nás přišel vyprovodit, i když sám bohužel odjet nemůže. Nakonec je nás 12 a to je na můj vkus až moc velká skupina na takovouhle akci. Optimální by podle mě bylo 6-8 účastníků. Nicméně nějak se s tím poperem:)
Samotný odlet se posouvá skoro o 1,5 h a důvod je vidět  při našem čekání na odlétacím gate. Z Istanbulu přiletěl jeden pasažér na nemocničním lehátku a jeho transport z letadla je docela prekérní akce se speciálním zařízením, které je třeba k boku letadla přistavit. Vzhledem k času, který máme v Istanbulu na přestup je skoro jasné a všichni v to doufáme, že letadlo do Kathmandu na nás bude muset počkat, což se nakonec potvrdilo a vše dobře dopadlo. Péče na palubě je naprosto perfektní a já mám i kliku, že sedím u okénka a mohu zase jednou v letadle fotit:). A stojí to za to!

Po opravdu dobrém jídle během letu do Istanbulu přilétáme samozřejmě po západu slunce a noční pohled na skoro 15ti miliónové zářící velkoměsto je fascinující a ohromující.

Přestup je naprosto v pohodě a to i proto, že jsme odbaveni z Ruzyně až do Kathmandu.

11.10.2017
Do Kathmandu na letiště Tribhuvan dorážíme po 2 jídlech a všech časových posunech v 7h ráno. Cítím se docela dobře. Při výstupu na nás i přes časné hodiny dýchne teplo a především vlhko. Prádelna a hned se začínám potit, protože jednak v Praze bylo 10°C a jednak jsme všichni nabaleni do věcí do Himálají, které jsou pro nás nenahraditelné. Rozhodně to není oblečení do +20°C a 95% vlhkosti. V letištní hale, kde začínáme nejprve řešit vstupní vizum rozhodně klimatizace není...Uf.
Získat turistické vízum přímo na letišti není žádný problém. Po vyplnění formuláře, odevzdání fotografie a zaplacení 40 dolarů jsme jej obdrželi na 30 dnů ihned všichni. Jen doporučuji si dávat pozor kolik peněz úředníkovi dáváte, protože jaksi nikdy nemají drobné a nevrací:)... Jeden Francouz to tam řešil docela slušnou hádkou a úspěšný rozhodně nebyl...Mám dojem, že nakonec platil snad 2x a ještě v Eurech takže byl odrbán 2x :)

Ubytování v Kathmandu máme zajištěné dopředu v hotelu Ganesh Himal a tento postup rozhodně doporučuji. Většinou totiž i z hotelu dorazí taxík na letiště a tak to bylo i u nás. A to je hodně příjemné. Cesta do hotelu pro mne až takovým šokem není, protože moc dobře znám z pobytu v Indii provoz třeba v Dillí. Nicméně tady mi to přpadá tak trochu víc v pohodě, ale spíš je člověk už zocelenej. Všichni kdo jsou v Asii poprvé ale valej oči:) Připomenout je třeba, že se jezdí vlevo.

V Hotelu Ganesh Himal vše funguje, jak má  a jen chvilku čekáme na pokoje. Jediným zádrhelem ale alespoň pro mne a moje kolena je 5té patro a schody jsou nestandartně vysoké, což následně platí pro celý další pobyt v Nepálu...Pro mne očistec:(.
Nicméně pokoje jsou naprosto v pohodě, teče teplá voda a funguje elektřina. Co víc si člověk může přát:)

Ve 12 h už vyrážíme do víru velkoměsta a to platí doslova, protože v Kathmandu žije okolo 2 000 000 obyvatel...Bohužel ale poznáváme pouze turistickou čtvrť Thamel, která se docela dost odlišuje od ostatních částí.
Večer na nás čeká další delikátní záležitost a to výměna dolarů na nepálské rupie pro všechny na celý pobyt. Vzhledem ke kurzu se nám na stole válí nakonec 2 milióny nepálských rupií v tisícirupiových bankovkách a asi je to docela exotika, protože si hromadu fotíme nejen my ale i majitel hotelu...
A ještě jednu speciálnost mají nepálské banky: každých 100 tisíc je sešito sponkou ze sešívačky a my se do těch balíčků za boha nemohli dostat. A pan majitel hotelu nám ukázal jak na to: balíček vzal napůl a silou roztrhl...:D

Rozpočítávání, kdy každý obdržel okolo 103 000 NPR bylo docela úsměvné zvláště když počty napoprvé nevyšly:)...
Kurs pro orientaci je: za 100 NPR by bylo asi 20 Kč.


12.10.2017
Celý den je věnován prohlídce Kathmandu a tak postupně vyrážíme směr Durbar Square ( vstupné 1000 NPR) v královském městě Patanu a odpoledne také pěšky k "opičímu" chrámu zvanému Swajambhúnáth (vstupné 200 NPR ).

Náměstí Durbar Square v Patanu patří ke kulturnímu dědictví UNESCO, bohužel po devastujícím zemětřesení 2015 zůstaly z mnoha chrámů jen trosky anebo zbytky podepřené trámy. Pro mě to bylo strašně smutné koukání a celé královské město působí hodně bezútěšně a depresivně. Nicméně se Nepálci snaží o jakousi obnovu ale nejsem si vůbec jistá, že to bude v jejich finančních i fyzických silách...:(

Naopak chrám Swajambhúnáth nebyl zemětřesením nijak zvlášť poznamenán a nás čeká vyšplhání po nekonečném schodišti (365 schodů...), kdy ve vedru 27°C a 95% vlhkosti, ze mě leje jak z vola:) Nicméně kromě opic, které nás vyprovázejí po celou dobu a čekají na naši slabou chvilku co se týče hlídání jídla:), se nám nahoře otevře omračující pohled na celé Kathmandu. A teprve v této chvíli si uvědomuji, jak je obrovské a proč zde žije okolo 2 miliónů lidí. Celé město leží na absolutní rovině v údolí pod majestátnými vrcholky Himálaje.
Na vršku je pak namačkáno několik chrámů, stúp a všudypřítomných stánků se vším možným a i já si zde kupuji nezbytné náramky a náhrdelník.
Zde si dovolím ještě malé odbočení. Víceméně při každém nákupu by se "mělo" smlouvat, ale mě se do toho vůbec nechce a připadám si jako blbec, když se dohaduji o 5 Kč, zvláště když neustále okolo sebe vidím opravdu neuvěřitelnou bídu. Ne náhodou je Nepál jednou z nejchudších zemí...Ale jedna věc je si o tom číst a druhá věc je vidět to na vlastní oči! A tak se tohoto zvyku skoro neúčastním a tak trochu se i stydím za pár mých kolegů, kteří by snad chtěli během treku všechno zadarmo...
Jinak jsou Nepálci neuvěřitelně ochotní, milý pozitivní a celý měsíc se s nimi cítím naprosto maximálně příjemně a užívám si to! Škoda, že tato atmosféra není u nás.

Celý den se po Kathmandu pohybujeme pěšky a je to chvílema docela sranda...Sice máme mapu, ale ta chvílema neplatí, ulice občas nemají jména a domorodci vesměs vidí mapu poprvé v životě...:) Nakonec nachodíme 13 km a tak je docela napínavé kam jdeme.
Večer vyrážíme do restaurace a objednáváme hromadně momo, což jsou kapsičky z těsta naplněné vším možným a vařené nebo smažené. Já už jsem je měla v Indii a i tady byly velice dobré. Ale zpětně můžu říci, že jsem je měla tady vlastně jen jednou. Ale důvod byl hlavně v množství, kdy porce momo já se prostě nenajedla...
Ale k tomu jak jsem se po celou dobu stravovala a vůbec režimu dne se ještě vrátím.

Večer balíme a je to opravdu napínavé, protože vnitrostátní let Kathmandu - Lukla má omezenou hmotnost zavazadel na 10 + 5 kg. A to je na měsíc setsakra málo. A k tomu nikdo neví jestli půjde nadváha zaplatit anebo se budou vyhazovat věci přímo na letišti...Dokonce jsem vzala s sebou váhu na zavazadla...Pro info v Turkish Airlines byla možná hmotnost zavazadla 30 kg...
Dobrou službou hotelu je úschova věcí nepotřebných na treku tzv. v depositu. Je to bezplatná služba hotelu turistům, která jim zároveň ale zajišťuje, že se turista vrátí před odletem opět k nim k hotelu:).
Kromě toho v hotelu zajišťují i tzv.TIMS kartu (Trekkers Information Management System) v ceně 10 USD ( pro skupiny - jednotlivec zaplatí 20 USD ), kterou musí mít každý "trekař" v Nepálu. Následně jsme pak ještě 2x platili za vstup do národního parku Sagarmatha a to 2000 a 3390 NPR. Čili dohromady veškeré poplatky stojí v přepočtu 64 USD plus již zmiňované vízum do Nepálu za 40 USD. Suma sumárum teda 105 USD. Vše je na měsíc.
 

13.10.2017
Ráno je bezproblémové a taxi od hotelu funguje bezchybně a odváží nás ještě za šera na vnitrostátní letiště Kathmandu. Odlet  s TARA AIR je naplánován na 7 h...Jenže člověk míní a Lukla přesněji počasí mění :) A co bude ráno nikdo neví a kdy se odletí neví už vůbec nikdo ani ten nahoře.
Odbaveni jsme docela v pohodě, přičemž zavazadla se váží celé skupině dohromady stylem, kdy se nejméně polovina opírá na váze o okolní stolky. Za nadváhu nakonec platíme asi 30 USD dohromady...Pohoda.
Nutno říci, že v Nepálu je vše tak nějak v pohodě, což platí i pro bezpečnostní kontroly, vážení a veškeré další formality. Ať píská cokoli, vše je v pořádku :)

Krátce po sedmé jsme už v odletové hale pro vnitrostátní lety a je to jak vstup do jiného světa. Dokonce poznávám halu, protože jsem ji viděla ve filmu Everest:), který popisuje tragédii na Everestu v roce 1996.
Usedáváme na sedačky popíjíme vodu a čekáme a čekáme a čekáme. Po chvilce je jasné, že odlet jen tak nebude, protože prostě Lukla nelítá...A hala se zaplňuje a zaplňuje...Začíná černý scénář a informací je poskrovnu:(. Je to opravdu o velké trpělivosti.
Co mě fakt překvapuje, že někteří moji kolegové pijí vodu z nějakého barelu uprostřed, který tedy rozhodně nevypadá, že je vyměňován a následně zjišťuji, že do něj teče voda z vodovodu...Já jsem hodně vyléčená z cesty do Indie, kde mě potkal naprosto šílený průjem a pro cestu do Nepálu jsem pořídila speciální filtrovací láhev, která zvládá naprosto vše a je určena pro vojáky: Filtrační láhev Fill2Pure Ultralight AA a Micropur pro chemické čištění. A jsem rozhodnutá kromě čaje nepít nic jiného. A vůbec i hodně řešit jídlo a být maximálně ostražitá, i když čistota v Nepálu je o několik levelů výše než v Indii. Někteří moji kolegové mi připadají hodně lehkovážní...

Hodiny běží a okolo druhé hodiny je skoro jasné, že se dneska nepoletí. Je třeba podotknout, že do Lukly se létá pouze za světla, protože přistání je "podle oka" a piloti musí vidět na už tak kraťounkou ranvej ve svahu dlouhou okolo 527 metrů...
Co teď? Jsme poměrně tlačení časem, protože program treku je fakt nahuštěnej a každý den, o který přijdeme bude fakt problém!
Náhle se kolem nás začnou pohybovat náhončí ze společností provozujících dopravu vrtulníky a po krátké poradě všech padá jednoznačné rozhodnutí!
LETÍME VRTULNÍKEM
na dvě skupiny po 6ti. Připlatíme si 100 USD k 350 co jsme měli za letenku, ale budeme za necelou hodinku v Lukle.
Nutno říci, že události se valí šílenou rychlostí a není čas na nějaké velké přemejšlení a váhání. První skupina odlétá ihned! Vše je záležitostí snad 15ti minut.

Naše druhá skupina čeká asi hodinku a já si během této doby začínám uvědomovat, že poletím poprvé v životě vrtulníkem a hned nad Himálajema! Ty brďo! Je to jako sen a na strach absolutně není čas...Ještě probíhá kompletní vážení: vždy člověk, velká zavazadlo, malé zavazadlo. Zřejmě se hodně řeší zatížení vrtulníku a samozřejmě i to kolik vzít carga, jehož dopravu vlastně zaplatíme my:)

Po hodině jsme doslova naházení na dodávku a vyrážíme na divokou cestu po letišti směr "odletiště" vrtulníků, které je někde úplně na druhém konci letištní plochy. Jinak letištní plocha je slušnej tankodrom s dírama slušných rozměrů...
Ještě  v poklusu jsme v počtu nás 6 + pilot nacpáni včetně bagáže do docela malého vrtulníku firmy Air Dynasty a během pár vteřin jsme ve vzduchu...
Výhoda letu vrtulníkem oproti letadlu je, že může letět daleko níže a je o hodně obratnější. Proto i vrtulníky létají do Lukly, když letadla ne. V Kathmandu bylo docela hezky a tak jsme moc nechápali, proč se nelétá nahoru. Teprve asi v polovině letu vrtulníkem jsme jasně pochopili proč letadlem opravdu ne. Vlétli jsme do naprosto neprostupných černých mraků a i ve vrtulníku to bylo docela nepříjemné. Nicméně pohledy z něj během 55ti minutového letu byly i tak nezapomenutelné a fascinující. I přesto, že jsme neviděli nejvyšší vrcholky, tak pohledy na terasovitá políčka, himálajské podhůří Mahábharát, hluboká údolí i strmá úbočí hor byly zajímavé a okouzlující. Osud tak prostě chtěl...

Za 55 minut sedáme jemně do štěrku na letišti Lukla Tenzing-Hillary Airport v nadmořské výšce 2860 vedle šílené přistávací dráhy pro letadla, která má parametry 527 metrů délky, 30 metrů šířky a 12ti stupňový sklon... Je považováno za nejnebezpečnější letiště na světě...
Uf úžasný zážitek!

Hned u letiště je lodge, kde se nás ujímá místí šéfová a to doslova šéfová a domlouvá se první spaní přímo v Lukle. Vzhledem k času je jasné, že se do Phakdingu nedostaneme a tak nás další 2 dny čeká poněkud delší etapy než se plánovaly, abychom dohnaly zameškaný čas. Trek je časově poměrně adrenalinová záležitost, protože opravdu není čas nějaké prostoje a lelkování. Itinerář je jasně dán a letadlo zpět do Evropy nečeká...
My máme celkem dva rezervní dny ale ty by se měly využít buď při nějakém průšvhu v horách a nebo případně, kdyby se zase nelétalo Lukla Kathmandu.

Útočiště nacházíme v Kumjung Lodge a hned první seznámení s pokojem a také jídelnou mě opravdu uklidňuje. Čistota i vše ostatní je opravdu o několik levelů výše než v Indii. Hurá! Dokonce máme i evropský záchod a teče voda. Studená. Prostě pohoda:)
Paní domácí s dcerami je maximálně ochotná vyjít vstříc všem požadavkům týkajících se jídla i ubytování a zpětně můžu říci, že to bylo jednou z nejlepších ubytovacích zastavení za celý pobyt. A to i atmosférou během večera, kdy jsme si zazpívali nejen česky ale i nepálskou národní píseň Resam Firiri.
Také se seznamujeme s našimi nosiči a první můj dojem je, že z nakonec 5ti nosičů máme s sebou dvě děti:) No nejsem daleko od pravdy, protože jednomu je 16 let a vypadá ještě mladší a k tomu hodně křehce...Uf jak unese na zádech okolo 30ti kilo fakt nechápu...

Zde se na chvilku zastavím a pokusím se objasnit jak to s nosiči je a vůbec něco o našich pomocnících, bez kterých by náš trek vůbec nebyl možný.

O nosičích

Nosiči jsou v Nepálu v současné době organizováni "svazem", který slouží víceméně k jejich ochraně a pak k jakési záruce i pro klienty, že si nenajímají naprosto nečitelného člověka. Nosičům zároveň tato organizace zajišťuje pojištění pro případ nějakého úrazu či třeba úmrtí při expedicích na 8mi tisícové vrcholy. Mělo by pokrývat jakési zajištění rodiny nosiče.
Standartně stojí nosič 15 USD/den a nosí mezi 25 -30 kg. Vedoucí nosičů se nazývá sirdar a víceméně organizuje ostatní nociče. Po zhodnocení toho, kolik jsme sebou měli bagáže, tak jsme předpokládali, že jeden nosič ponese věci dvou lidí. Vzhledem k výše psanému co se týče našich nosičů jsme se rozhodli nakonec najmout 5 nosičů.
Vedoucím byl "Ratz Raj" přičemž se v této podobě jedná samozřejmě o fonetický přepis jeho jména. Jenom pro informaci touto činností si vydělával na studium na vysoké škole! Samozřejmě mluvil velice slušně anglicky a byl velkým sympaťákem:) Narozdíl od nás se on naučil naše jména a pochytil i další česká slovíčka...Ostatní naši "kluci" také trochu lámali angličtinu.
Hlavní činností nosičů je samozřejně nošení naší bagáže, ale hlavní nosič se kromě toho vždy stará o své klienty i po stránce organizační, vedl nás přes Passy a staral se o nás i na jednotlivých lodgích, které většinou i zařizoval. Obnáší to komunikaci ale i třeba roznášení jídla, zařizování našich objednávek či i dalších přání. To mě hodně překvapilo.
Myslím, že většina z nás navázala s našimi "kluky" velice dobré vztahy, které bych shrnula do věty:
Nosiči nejsou naši placení otroci, ale zaměstnanci či spíše parťáci v prostředí, které znají oni a ne my. A jsme to my, kdo jsme na nich závislý...
Pro mě bylo asi nejtěžší strávit jejich vybavení, tedy spíše nevybavení, čím myslím, že chodí pantoflích v poměrně těžkém terénu, bez ponožek v zimě, bez pořádných bund a třeba i brýlí na očích:(
Sice jsem se snažila jim co nejvíce pomoci třeba se i rozdělit o jídlo a vůbec je podpořit i tím, že jsem jim nechala po treku některé části vybavení.
Nosiči byli velice vnímaví a třeba když viděli, že mám problémy v těžších sestupech, tak na mě jeden neustále čekal a jistil mě! To jsem nezažila nikdy ani v Čechách a musím říci, že na ně dodnes vzpomínám jak se jim vede.
Jinak také nepsaným pravidlem jejich ohodnocení je, že pokud je s nimi spokojenost obdrží po skončení treku "spropitné" 10-15% jejich mzdy. Tady musím bohužel zkonstatovat, že toto mnoho členů z naší skupiny nedodrželo a myslím, že by si měli ti, kterých se to týká, hodně sáhnout do svědomí...Celá     akce stála   okolo 80 000 Kč a myslím, že zmíněná částka by nikoho nezruinovala...
 

14.10.2017 1. den treku
Lukla 2 840 m.n.m. - Monjo 2 840 m.n.m., 1
2
+ okolo Monja,
= celkem 20 km, 670 metrů převýšení,  4:35

Vzhledem k tomu, že máme trochu časový zásek tak jdeme dneska ne jen do Phakdingu, ale až do Monja. Je to 20 km a já tak úplně radost z toho nemám, ale asi není zbytí.
Lukla, z které vycházíme je výchozím místem pro všechny horolezecké výpravy, které vyrážejí lézt na Mount Everest. Jdeme tak ve stopách takových osobností jako byl Hillary, Tenzing ale třeba i Messner. Je to hodně zvláštní pocit a ale já pociťuji akorát dojmy ve stylu: konečně, hurá, je to tady, vyrážíme!
A začínám si naplňovat opravdu dlouholetý sen, který jsem někde v koutku duše měla už od mládí - směr Everest. Je to neuvěřitelný...
Lukla je podhorské městečko s jednou hlavní ulicí a plné stánků s oblečením a vybavením do hor a ubytoven.
Na konci platíme první poplatek a to za vstup do národního parku Sagarmatha.
A hned za touto policejní kontrolou procházíme branou pojmenovanou po první nepálské ženě, která vystoupala na Everest: Pasang Lhamo Memorial Gate.
Kousek za ní je bílý chorten věnovaný 18ti obětem leteckého neštěstí v Lukle 2008.

Další pochod vede poměrně strmě dolů do údolí řeky Dudhkoshi. Rozhodně to není pohodová chůze a hůlky jsou u mne v plné permanenci, jak nahoru tak dolu. Přece jen operované koleno ale ani to druhé není úplně ok. V duchu si nesu neustále obavy co bude a jestli to dám...
Procházíme jenotlivými vesničkami, kdy někde jsou ještě vidět pozůstatky zemětřesení z roku 2015 :( Je to cesta, která je vlastně pro všechny trekaře stejná a vycházejí po ní všichni ať už jdou na jakýkoli trek či horolezeckou výpravu.
Čili provoz lidí na můj vkus až nepříjemný, ale když se dozvídáme, že v říjnu je v Nepálu 10 000 trekařů, tak to tak hrozný není:) Později se dozvídám, že mnoho výprav zůstalo viset v Kathmandu a náš let vrtulníkem byl něco jako jackpot!
Všude po cestě se kromě trekerů pohybují nosiči lidští, oslí či skupiny jaků. A už tady poznáváme, proč nám bylo říkáno ať vždy uhneme a nikdy ne směrem k údolí...Jak prostě jde a je mu jedno kdo se mu připlete pod kopyta či náklad:)

Počasí i přesto, že jsme skoro v 3000 m.n.m. je velice teplé - okolo 25°C - a jdeme jen v 3/4ťákách a tričku. Je vlhko a teplo.
Několikrát přecházíme docela vysoké ocelové visuté mosty, které se fest houpají:) a občas je třeba vzít zpátečku před karavanou jaků... Mě to nevadí, ale člověk se závratí by měl asi problém. Ten top na nás čeká před výstupem k Namche Bazaar... Je dobře známý z filmu Everest 2015!

Po asi 10ti km dorážíme do Phakdingu a v jedné lodži si objedáváme jídlo. Já si dávám česnečku a za mě výborná:). Není kam spěchat, protože do Monja, kde plánujeme nocleh je to 6 km. Po sestupu se cesta začíná zvedat a to mi vyhovuje daleko více. Bohužel lidí přibývá a přibývá...A cítit je to i jak se cestička zužuje.
Potkáváme i naše nosiče, kteří mají svůj chodecký rytmus s pravidelnými pauzami.

Konečně Monjo a jsme opět v nadmořské výšce 2800 m.n.m. jako jsme začali:) Dneska to bylo 205 metrů dolů a 310 nahoru. Lodge Monju Guest House má vlastní zahradu se zeleninou a jablky a majitelé jsou na to oprávněně hrdí. Nakonec ochutnáváme i jejich jablečný koláč:)
Jinak k vybavení patří i soláry a každý pokoj má svoji teplou sprchu a záchod - vše v ceně ubytování okolo 200 NPR. Což je luxus, který oceníme až později. Pro mě je to sprcha na hodně dlouho poslední...:)

Co se týče nadmořské výšky okolo 2 500 - 2 900 m.n.m. tak žádné problémy nemám jen samozřejmě fest funím do kopců či schodů anebo když chci "zrychlit".

Odpoledne ještě dáme malou 4 kilometrovou "aklimatizační procházku" a následuje moje druhé jídlo za den - večeře a - hurá do peřin.
 

O jídle a pití

Dlouho jsem přemýšlela jak vyřešit režim a styl stravování a hydratace během treku. Pití je v těchto nadmořských výškách nejdůležitější, ale ani úplně o hladu to není pravý ořechový:)

Nakonec mi už doma vykrystalizoval režim, kdy si dám ráno bohatou snídani a pokud možno dost pití a během tůry víceméně nejím a energii opět doplňuji až večer. Doma se to osvědčilo a do Nepálu mi to přišlo praktický. Co se týče energie problém jsem během dne neměla, protože chůze prostě pro mě není velký fyzický výkon, ale spíše mám problémy s klouby a biomechanikou pohybu. Za 20 let ultra závodění mám naprosto maximálně vycvičený vytrvalostní tukový metabolismus a takto málo intenzivní pohyb je pro mě bez jídla bezproblémový. Spíše má člověk chutě a tak jsem s sebou vzala sušené ovoce. A protože mi bylo jasný, že se v Nepálu staneme víceméně vegetariány vzala jsem několik balíčků sušeného masa. Kromě toho jako opravdu krizovou variantu jsem koupila hotově udělaná vysušená jídla, která se připravují pouze zalitím  horké vody přímo do obalu.
Nakonec jsem svoje zásoby skoro všechny rozdala nosičům...A hotová jídla dostali po návratu zpět do Lukly.

A jaká byla realita?

Jídlo
Snídaně
Ráno jsem měla vždy snídani, kterou jsme objednávali večer a u mě to většinou byla placka či tousty s medem nebo marmeládou. Snažila jsem se vyhýbat rizikovým věcem jako byly nedodělaný vajíčka v omeletách či jiných pokrmech. 2x jsem měla čokoládový "závitek", což bylo smažené těsto plněné nutellou zřejmě - strašně sladké a mastné a později už to žaludek nedal. Další alternativou byl toustový chléb ve vajíčku.
K tomu jsem se snažila vypít okolo litru čaje - zázvorového, citronového, mátového nebo zeleného.....A jako třešnička na dortu bylo černé "black coffee" Striktně bez mléka kvůli bezpečnosti.

Večeře
Většinou smažené nebo vařené  brambory, těstoviny v různé podobě nebo rýže se zeleninou. Rozhodně opět striktně bez masa, kvůli riziku zdravotních problémů. Postupně jsem se odvázala :) a přidala jsem i sýr.
Když byla možnost proložila jsem tento repertoár místní pizzou nebovegetariánským hamburgrem s hranolkama. Tady je třeba podotknout, že hranolky byly vždy dělány v kuchyni a nebyl to průmyslový hnus:).
Jinak klasikou Nepálu je dhálbat, což je rýže s čočkovou polévkou a různě ochucenou zeleninou v mističce a případně plackou. Je to jídlo, které nosiči jedí po celou dobu treku. Docela specialitou tohoto jídla je, že je přidávána každá část dokud je zájem. Mě bohužel tato kombinace moc nejede a tak jsem vlastně jen ochutnala...

K tomu opět čaje co se do mě vejde - většinou okolo 2 litrů. Což mělo samozřejmě v noci následky a pravidelně celý pobyt jsem v noci chodila na záchod 3-5x...Šílený!

Během dne občas pokud byla možnost jsem si dávala pouze polévky a to především česnekovou, zeleninovou. A speciální nepálskou "Sherpa Stew", což je polévka ve větší porci, ve které je vše co dům dal - především zelenina, těstoviny, brambory.

Pití
S sebou jsem měla v baťohu camelback, což je podle mě geniální řešení. 2l mám neustále u sebe a v zimě i v rozumné teplotě narozdíl od lahví, které musí člověk otravně odněkud vyndavat a hlídat, aby pití nebylo tak studené, že ho v horách kde je zima už pít nebude. Vodu v camelu jsem vždy desinfikovala Micropurem.
Kromě toho na ostatní potřeby jsem měla 0,8l Filtrační láhev Fill2Pure Ultralight AA
Striktně jsem pila vodu jen z těchto zdrojů a naprosto mě dostávalo, že někteří ze skupiny pili vodu z jakýchsi barelů u hotelů či lodgí...
Asi holt nezažili šílený průjem, který jsem já měla v Indii...Nejlepší varováním je vlastní negativní zkušennost:)
Stejně tak jsem si čistila zuby pouze desinfikovanou vodou.

Tato opatření se mi maximálně osvědčila a z jídla a pití jsem neměla vůbec žádné trávicí problémy, i když samozřejmě vylučování úplně pevné :) nebylo. To ale přikládám spíše neustálému jídlu smaženému na bůhvíjakém oleji...
Průjem jsem měla jen jednou, ale jako následek užití antibiotik, o čemž se zmíním dále až nastane čas...

Kromě toho jsem si s sebou vezla vitamín C, který jsem užívala 2x denně 500 mg a B-komplex forte také 2x denně. Vše. Ionťák je na tuto činnost naprosto zbytečná záležitost, která spíše může způsobit problémy se zažíváním.
S sebou jsem měla také pro případ průjmu rehydratační tablety.

Ceny jídla a pití
Ceny rostou přímou úměrou s nadmořskou výškou. V Lukle 2 840 m.n.m. je večeře -+ za 300 NPR a v Gorakshepu 5 200 m.n.m.se cena za podobný pokrm pohybuje okolo 650-700 NPR.
To samé platí i pro pití, kdy za velkou termosku čaje dole platíme okolo 300 NPR a v
Gorakshepu či Gokyu je to i 1000 NPR...Černá káva je od 80 do 180 NPR.

15.10. 2017 2. den treku
Monjo 2 840 m.n.m. - Namche Bazaar 3 440 m.n.m., 8,6 km, 610 m převýšení, 1:58, 1  2
+ Namche Bazaar - Mount Everest view 3 880 m.n.m. - Namche Bazaar, 7,6 km, převýšení 440 m,  2:10,