. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
98241
 
 Čtyřboj Glockner Jaufen Stelvio aneb hodně ale hodně aktivní dovolena...:)

 

Čtyřboj Glockner Jaufen Stelvio aneb hodně ale hodně aktivní dovolená...:)

Trať:
http://www.bikemap.net/cs/route/3335335-ctyrboj-glockner-2504-mnm-jaufen-pass-2094-mnmstelvio-2758-mnm-furka-pass-2429-mnm/#/z8/46.87896,10.62103/terrain


Galerie

Zdoláno: Glockner - Hochtor 2504 m.n.m., Jaufenpass - Passo Giovo 2090 m.n.m.,
Passo dello Stelvio - Stilsferjoch 2758 m.n.m.m
Polar

 

Asi každého nejprve napadne, jak jsem na takovouto šílenou trať mohla vůbec přijít:). Odpověď je velice snadná...Takovéto šílenosti mě napadají pouze a pouze za dlouhých trenažérových večerů! Loni to byl třeba Double Krušnoton...
Nicméně jedna věc je nápad a druhá věc je realizace - to už bolí výrazně víc, jak všichni vědí. Přesto se nakonec  dali dohromady 4 šílenci: já, Standa Prokeš, Petr Janouš a Michal Kaláb. Idea byla, že Standa si to šoupne jako ultramaratón a já si vyjedu jen 4 Top stoupání. Nicméně nakonec se trať ukázala opravdu přetěžká a v mojí časové představě asi 31h nezávodní formou zřejmě nerealizovatelná. Přece jen pokud chybí závodní euforie a adrenalin tak se prostě člověk na krev nekousne. A bez toho toto nonstop dát nejde to je asi pochopitelné. Trošku jsem doufala, že Standa je z jiného těsta než já, ale nakonec se ukázalo, že jsme oba závoďáci stejný a velice těžko umíme jít přes hranice bez závodního stresu.

Oproti ultrazávodu byly moje přípravy velice skromné a vlastně bylo třeba zabezpečit jen auto a ubytování ve Švýcarsku na jednu noc. Tady patří poděkování především Michalovi a Ivoškovi Prokešovi. Díky.

Časový harmonogram akce se zrodil opět jednou v zimě na trenažéru a vypadal takto:
Přes noc se dopravíme autem pod Glockner, kde se 3 hodinky prospíme. Následně hned časně ráno okolo šesté hodiny vyrazíme směr Hochtor a dále. Standa pojede komplet trať a já si vyjedu postupně Hochtor, Jaufen, Stelvio a kompletní závěr Oberalppass, Furka Pass a Grimsel Pass. Takto tedy vypadal optimální scénář celé šílenosti v mých myšlenkách. Už dopředu podle předpovědi počasí bylo jasné, že pod Stelvio by neměl být problém, ale pak je velká otázka jak do akce promluví počasí. Pro mě bylo jasně dané, že závěr rozhodně v lijáku nepojedu - to už mám loni na TORTOURU za sebou :) - ale v duchu jsem doufala, že se Standa protrápí až na konec na Grimsel Hospiz.

Vše docela přesně klaplo podle plánu a já vyrážím v 6,26 směr Hochtor. Michal, kterého jsem ukecala aby si taky střelil krásný výjezd na Hochtor vyjel asi půl hoďky přede mnou. A Standa má podle plánu vyrazit asi pro změnu půl hoďky za mnou:). Tak nějak jsem ohodnotila naše cyklistické kvality.
Je nádherné počasí, i když teplota v tuto ranní dobu jen lehce překračuje 10°C. Ale je třeba si uvědomit, že jsme ve výšce okolo 1000 m.n.m. Nicméně svítí sluníčko a je téměř bezvětří a pohled na svítání na horských obrech je prostě úchvatný. Tohle si užívám naplno a znovu se potvrzuje jak strašně důležité je ve velehorách počasí. A i my se o tom za pár hodin přesvědčíme:).

Poměrně rychle dojíždím já Michala a i Standa nás dva:). Nakonec se domlouváme, že pojedeme společeně s Michalem až nahoru. Přece jen pro Michala je to tak trošku od šoku k šoku, kdy nikdy v takovýchto kopcích na kole nebyl. Na druhou stranu to samé se dá říci o Standovi. Takže za mazáka jsem jen já:)

Popojíždíme před Michalem a já aspoň fotím telefonem. I když teda to je přesně to co fakt nemám ráda a v duchu mě krvácí srdce, že nemám u sebe foťák:(. Jenže prostě člověk nemůže mít všechno a já si pro dnešek vybrala kolo.
Stálé 12%tní stoupání opticky působí nejhůře hned na začátku, kdy se do něj najede. Jede se totiž rovně bez serpentýn vzhůru do nebe:) Postupně se člověk adaptuje nejen na sklon, ale především přijdou serpentyny a v každé si může na okamžik orazit. Kromě toho ta panoramata ta dodávají další a další energii.
Petr Janouše krouží okolo nás a fotí a fotí. Glockner stejně jako já zná velice dobře, protože se mnou už 2x absolvoval akci Praha - Grossglockner Hochtor nonstop...A tak ho nic nemůže překvapit:)

Pod Fuschertorlem má už Michal docela dost a tak máme se Standou docela havaj:). Já fotím a Standa se kochá. Přece jen je poprvé v takovýhle horách a k tomu to úžasné počasí!
Nádhera a i přes všechny zkušenosti si to také užívám na maximum.

Po sjezdíku z prvního vrcholu u kapličky Fuschetorl už je sklon daleko milostivější a dojezd na Hochtor skrz dva tunely je docela pohoda. A tak i režírujeme konečný dojezd tunelem na vlastní vrchol Hochtor 2504 m.n.m.:)
Po nezbytných vrcholových fotkách se pouštíme okamžitě do sjezdu. Na sobě jen návleky a vesty prostě pohoda.

Zde je podrobný profil celého stoupání

Je to lákadlo nejen pro kluky ale i pro mě, protože tuto stranu Glockneru znám daleko méně než tu druhou a reálně zde jedu podruhé dolů ( poprvé během MS Glocknerman 2004 ) a jednou jsem zde jela nahoru během akce Race around Austria 2010.
Jedu první a tak nějak se snažím, abych klukům moc neodjela:) a jeli jsme pohromadě. Přece jen zkušenosti je třeba získávat nejen ve velkých kopcích nahoru ale i dolu:) Nakonec u mě padne 80tka, ale tak úplně z toho odvázaná nejsem a maximální rychlosti už mě nijak nelákají a neuspokojují...Asi stárnu:)

Kousek za Heiligenblut přesně podle plánu já s Michalem sesedáme z kola a naopak nasedáme do auta. A já poměrně hodně popoháním Standu, protože začímám tušit, že času bude málo!

Počasí přeje v údolích až moc je kolem 34°C a docela hodně fouká. Nicméně vítr je docela spravedlivý a někdy Standovi fouká proti a někdy dozad. Já jak už jsem předeslala dopředu přejezdy mezi passy jedu v autě. Prostě si chci užít výjezdy na nádherná sedla a ne se trápit nemastnými neslanými kilometry o ničem. Moc dobře vím jak údolí v Alpách vypadají a opravdu mě neláká hustý provoz a kličkovaná s auty. Vzdálenost k Jaufen passu vůbec není zanedbatelná a jedná se o asi 220 km s jedním dalším sedlem.
Na něm přejíždíme z Rakouska do Itálie a je to jak nebe a dudy. Nahoru v Rakousku jedeme po krásné široké silnici a nahoře BUM! fronta aut a motorek. Po prvotním focení opravdu nádherných panoramat se jdu zvědavě podívat co se vepředu děje...
A to co vidím je fakt docela sranda. Před prvním autem v koloně se silnice najednou zužuje směr Itálie do jednoho pruhu a jezdí se kyvadlově!:)) Docela překvápko a značka upozorňuje, že interval se pohybuje od 15ti do 60ti minut...

Posílám Standu dopředu před všechny auta mezi motorky, protože je jasné, že v uzoučkém sjezdu auta naprosto nemají šanci a bylo by mi ho líto, kdyby jel v koloně aut. Přece jen není tak zocelenej a oráchlej jako já a velice těžko by auta dolu předjížděl.
Nicméně čekáme tak tu čtvrthodinku a kolona se rozjíždí, takže žádná katastrofa.

Postupně se nám otvírají opravdu čarokrásné výhledy na jezera a vysoké hory a dokonce i přinutím Michala jednou zastavit, abych to mohla nafotit:).

Další kilometry pod Jaufenpass jsou jeden velkej vopruz a jsem ráda, že jsem v autě. Jednou se se Standou i ztratíme, ale naštěstí rychle kalkuluju, že už bychom se měli potkat a po telefonátech si vysvětlíme, kde kdo je:). Následně opět Standu odbavíme co se týče jídla a pití a ujíždíme směr Gesteig, kde začíná stoupání a kde já se chystám skočít na kolo.
Hodně počítám časově tak, aby mě Standa sjel ve stoupání. Nicméně těžko můžu započítat poměrně velkou krizi Standy a tak je nakonec vše jinak:)

Tady musím trošku odbočit a vrátit se trošku ke stylu jízdy Standy. Se Standou jsem naposled jela v roce 2013 na DOSu a tehdy jsem smekala, jak krásně technicky a lehce Standa jezdí. Bohužel se za poslední 3 roky styl jeho jízdy hodně změnil a co je toho důvodem musí vědět především Standa sám. Bohužel v kopcích jede hodně silově a pokud to přeženu až těžkopádně. Lehkost zmizela a na pohled z toho zbyla jen a jen dřina. Kromě toho je jasné, že do těchto dlouhých a prudkých kopců je na ultraakcích potřeba kompakt a ani absolutní mistři ultra jako Robič či Strasser se za něj nestydí. Na klasických převodnících si jezdec prostě ani chvilku neorazí aby jen točil a síly prostě strašně rychle ubývají, rychlost klesá a krize přicházejí dřive. Prostě je tělo doslova a do písmene sedřeno do poslední kapky síly a nedá se mu šance regenerovat na lehké převody, kdy se točí i v prudších pasážích.

Ve vesnici Gesteig v 16,40 skáču na kolo a jsem krásně odpočatá a na výjezd se fakt těším. Jaufen z této strany neznám a postupně vidím, že z této strany je Jaufen sranda a vůbec se neblíží obtížnosti z druhé strany. Můj odhad je sklon -+ 6-8% a to je pro mne krásné stoupání, kdy si točím a nijak se nedřu. Reálně se ale poté co si nacházím podrovný profil dozvídám, že průmerné stoupání je jako na Stelviu, které se mi zdálo pocitově těžší. Nicméně tady asi hraje roli fakt, že se sklon střídá a člověk si vždy na chvilku orazí. Dokonce postupně si nakládám těžší převod a stoupání mi neuvěřitelně chutná. Bohužel asi 3 km pod vrcholem nade mnou přechází bouřka a teplota během 10ti minut klesá na nacelých 18°C a protože se blížím přes 2000 n.m.n. výšky a je mi jasné, že mě Standa do konce nedojede, tak volám SOS do auta. Přece jen jedu v krátkém a mokrém dresu a stání ve větru v 17ti stupních nic moc.
Naštěstí Petr za chvilinku doráží, já se natlačím do auta a jedeme dolu pro Standu, který jak mi Petr říká je v docela velkých fyzických a asi i následně psychických problémech.

Zde je podrobný profil celého stoupání

Po chvilce asi v půlce stoupání potkáváme Standu a je moc dobře vidět jak se trápí. Nicméně to prostě k ultra ježdění patří abez toho by to nebylo ultra. Moc dobře tyto pocity znám a tady se právě ukáže jak kdo na ultra má. Nahoře rychle foto, bereme jen vesty a hurá do sjezdu.

Jedu opět jako první a hned na první pohled je vidět, že nahoru jsme jeli tu snažší a kratší stranu. Škoda:( Bohužel silnice jsou v opravdu špatném stranu a postupně si vypracovávám techniku, kdy podélné spáry několikametrové délky přeskakuju:). Tady musím pochválit nicméně stavitele těchto stoupání. Docela pravidelně se střídají rovné úseky s pasáží serpentýn a postupně to člověk přečte a pak si i ve sjezdu dovolí daleko víc! Hodně jsem si to užila.
Stavím na prvním možném místě v San Leonardu. Je to zvláštní italská vesnička, kde z jednoho bodu začínají dvě přetěžká stoupání: námi zdolaný Jaufenpass 2094 m.n.m. a druhým je ještě obtížnější a delší Timmelsjoch 2474 m.n.m. - Passo del Rombo. Ten jsem jela před dlouhými asi 20ti lety a doteď z něj mám hrůzu:)

Společně jsme se dohodli, že Standa pod Stelvio do Pradu pojede autem a tím, ale padá verze nonstop ultra jízdy:(. Nicméně ho docela chápu - vypadá fakt unaveně a vlastně od teď už by z toho nic neměl a jen jel, aby vše ujel. A asi tu i chybí motivace závodu.

Velice rychle se objevuje na cedulích Passo de Stelvio, zdejší ikona. A tak není žádný problém do zmíněné vesničky dorazit. Bohužel ale už od Jaufenu je jasné, že fronta přijde dřív než se předpokládalo a nad celým pohořím Ortlerských Alp se válí velké bouřkové mraky a abych tak řekla tak nad Stelviem se jim zvlášť zalíbilo. Ach jo!
Strašně jsem se těšila na noční výjezd na Stelvio a teda déšť a ochlazení je to poslední co chci!

Asi v 21h dorážíme do Prada a je jasné, že opravdu pojedeme passo za tmy. Nad vrcholem se převalují těžké bouřkové mraky a já si jsem skoro jistá, že zmokneme. Takže začínají klasické přípravy na noc a vodu:) Světlo, pláštěnka do kapsy, blatník na kolo a protože je jasné, že se opravdu hodně ochladí a jedeme do do nadmořské výšky 2757 m.n.m. a hlavně na vrcholu budeme okolo 01:00! Přesto doufám, že to bude směrem nahoru jen na návleky a na vestu a to se jak další čas ukáže šeredně mýlím! K mé smůle:(.
Petr s Michalem nám připravují krásné umělé instantní jídlo v kelímku a jak si všichni podlábneme:) Jo nouze naučila Dalibora housti jak praví český klasik.

Se Standou se domlouváme, že pojedeme spolu, což na konci stoupání jak se ukáže bude malinko ořech, protože já mám kompakt a menší výkonnost a Standa klasický převodník a výkonnost vyšší což je opravdu smrtelná kombinace a to pro oba:)

V 22:01 vyrážíme směr ikonické královské serpentyny směr Passo dello Stelvio. Začátek je hodně pozvolný údolím rachotící řeky Rio Solda. Ale jsme oba maximálně odpočatý a tak to docela odsejpá. Trošku mě zaráží poměrně velký automobilový provoz, který naštěstí končí v posledním obydlí směrem nahoru ve vesničce Trafoi. Pod námi bouří říčka Rio Solda a to tak, že se Standou skoro neslyšíme. Když jedeme okolo jednotlivých hospůdek a obydlí, tak vnímáme hodně nepochopitelné reakce:) To se dá ale hodně dobře pochopit: Jaký blázen by jel v noci na Stelvio??? Místní obyvatelé hodně nechápou...Stejně tak já nechápu provoz aut:)
Nicmeně za Trafoi se jednak silnice výrazně zvedla a jednak jsme v kopci naprosto osaměli. Jsou to pocity, které se naprosto nedají popsat a musí se zažít. Jen my se Standou na kole a velehory a silnice mířící neustále vzhůru a neodpouštějící žádný výškový metr. Úžasné, fantastické, neopakovatelné, skvělé. Už jsem to zažila před několika lety na Grossglockneru a kouzlo se vůbec neztratilo. Jen letos je horší počasí. Sice zatím neprší, ale postupně se zvedá hodně studený vítr a po vyjetí nad hranici lesa okolo nás na okolních vrcholcích bouří blesky a hromy.

Sklon za Trafoi se pohybuje od 7,4 % až do 9,5 % a vhledem k délce to tedy žádná selanka není. Průměrný sklon celého stoupání je 7,4 % i s mírným začátkem a to mě docela překvapilo - čekala jsem míň:) Těsně pod hranicí lesa se do nás opře několikrát blesk Petrova foťáku a když projíždíme okolo tak vidíme i Michala, který se pokusil kousek jet ale nakonec to vzdal. V lese ještě moc nefouká a hlavně jsme teprve asi v 1700 metrech a mě je docela vedro a tak odhazuji pláštěnku Petrovi do auta.
Uf, to byla ale volovina. Jenže když to zjistím už v otevřené závěrečné 10ti kilometrové části je Petr s Michalem fuč a ujíždějí k vrcholu:(. No tě bůh je mi jasný, že s tím jak jsem durch propocená a jak už jedu pomalu, kdy se jízdou nezahřeju, že bude zle...A dopředu musím říct, že bylo! Bože taková blbost po tom všem co mám za sebou...

Zůstáváme se Standou úplně ale úplně sami a začíná pravé kouzlo nádherné noční cyklistiky ve velehorách. Vzhledem k tomu, že je skoro úplněk a hlavní mraky se naštěstí přesunuly nad ostatní vrcholy, kde společně s blesky nám hrají krásné divadlo, se kolem nás otvírají profily štítů velehor s pozadím měsícem osvětleného nebe. Něco co se musí zažít, co žádná fotka či film nebo vyprávění nedokáže! To je to pro co teď dělám cyklistiku a jsem opravdu vybíravá:)

Bohužel s každým dalším výškovým metrem nad 2000 m.nm. mi rapidně ubývá sil a tudíž se postupně přestávám kochat. Ale i to je zážitek, kdy člověk překonává únavu či nepříznivé a nepříjemné stavy. Stelvio mi dalo vše plnými hrstmi. Nejhorší je, že v horní partii sedla začíná fakt hodně ledově foukat a to samozřejmě proti v té delší serpentýně, která míří hlavním směrem k sedlu a začínám promrzat. Standa je rychlejší a tak si nachází specifickou techniku jízdy, kdy na mě vždy čeká po 2 serpentýnách, kdy si najde místečko za větrem. Úplný závěr posledních 5 km je pro mne hodně očistcem, kdy i do kopce cvakám zuby zimou a je mi jasné, že tím padá společný sjezd ze Stelvia se Standou. Ale to mě zas až tak moc nebolí, protože noční sjezdy z průsmyků už mám víckrát za sebou. Nahoře už mám trošku mžitky před očima a mrzí mě, že si za to částečně špatným oblečením můžu sama... Teplota během hodiny spadla až na 10°C.Ale to vidím až doma na Polaru a tím je mi jasné proč jsem tak promrzla v mokrém oblečení a spolu se silným větrem to byla moje labutí píseň.

Konečně poslední sepentýna a přede mnou je vrchol, který dobře znám. Naprosto si užívám, že jsme tu sami žádný motorky cyklisti lidi. Nádhera! Chvilku mě trvá než nalákám Standu a Petra k vrcholové fotce a příjemně mě překvapuje, že na Stelviu je konečně nová cedule bez těch debilních samolepek, které jinak pokrývají celý nápis...Kdo může říci, že dorazil na Stelvio v 00:45:) ?

Hned po fotce se kompletně slíkám z naprosto mokrého oblečení a pěkně se v suchém uvelebuji v teple auta.

Zde je podrobný profil celého stoupání

Standa se obléká do zimního a pokračuje v trati podle plánu směr Švýcarsko a Umbrailpass. Vlastní sjezd do Švýcarska je nejkratší ze všech možných 3 a pro info už na něm konečně není šotolina. Nicméně je jen slabým odvarem pokud bychom jeli dolu stejnou cestou jako jsme se vyšplhali nahoru. Celkem to je 16 km až do vesnice Santa Maria Val Mustair a do nadmořské výšky 1400 m.n.m.

Během další jízdy si Standa užije i totální mlíko alias mlhu a šoupne si i další pass, který se dokonce teď jel v profi závodě okolo Švýcarska: Flüelapass má vrchol ve výšce 2350 m.n.m. Jeho vrchol je asi nejstudenější místo co jsme jeli a kromě toho jsme tam těsně po svítání mezi čtvrtou a pátou hodinu ranní. Všude sníh a ledová jezera. Je to nádhera ale já jak jsem usnula v autě tak jsem tak tuhá, že neudělám ani fotečku:(. To mě fakt mrzí, ale prostě tělo neobalamutíš a já mám totální útlum...Byla to ale opravdu kouzelná panoramata!
V následném sjezdu potkáváme v této nekřesťanské době další cyklistické šílence v protisměru, kteří zcela jasně jedou nějaký ultra závod. Nakonec při průjezdu milionářským švýcarským městečkem Davos se dozvídáme pravdu: jede se zde 24hodinovka! Uf to by mě bavilo - ne jako ty nudný okruhy v Čechách.

Na Standovi se postupně ukazuje, že noc začínající Stelviem a končící Flüelapassem nebyla vůbec snadná a podepsala se na jehopoměrně velké únavě a Standa se rozhoduje dále pod Oberalppass pokračovat autem. Trošku mě to překvapuje, ale je pravda, že nonstop jízda už byla pasé od Jaufenu a nyní už celou akci pojímáme více "dovolenkově":) Nicméně také je pravda, že nás tak nějak tlačí čas a prostě jsme jeli pomaleji než jsem plánovala. Ale odhadnout jak rychle se v takovémto terénu bude Standa pohybovat bylo spíše věštění z křišťálové koule:) než počítání.

Já i Standa se hroutíme do auta a pospáváme. Probouzí nás až bušení deště do střechy...Tak přece jen došlo na déšť, který jsme očekávali už od večera včerejšího dne. Naštěstí po asi 20ti kilometrech deštěm projíždíme a zůstává jen mokrá silnice.Přesto já už dopředu hlásím jak Standovi, tak i Michalovi s Petrem, že v dešti ani za mokra opravdu na Oberalppass ani Furka pass. To už mám za sebou:) Jen připomínám, že loni jsem všechny tři ještě plánované kopce včetně ještě nejmenovaného Grimmsel passu jela v dešti vichru a zimě během ultramaratónu TORTOUR.

Poměrně mě zaráží, že Standa ani nijak moc nebojuje a neváhá, že by chtěl jet nahoru a hlásí také, že nejede. Asi holt vyhrála únava nad vůlí.Tím cyklisticky akce končí, kola se stěhují do auta a na auto a my pokračujeme do zamluveného kempu přes zmíněné 3 passy na čtyřech kolech. Pro mě je to docela emotivní a posmutněle koukám na okolí, protože jedeme opravdu velký kus po trati zmíněného ultramaratónu, který jsem ale loni na závěr kariéry nedokončila:(

Počasí není nijak zázračné, ale katastrofální také ne ale zima je. Na Oberalppassu je dokonce oschlá silnice a tak aspoň fotím krásné scenérie švýcarských Alp.
Dalším passem je Furka a tady už je počasí o poznání horší studenější, ale neprší:). Výhledy do údolí při sjezdu z Furka passu jsou ohromující a kdybych řídila já tak pořád zastavuju a fotím:) Přesně se mi vybavují vzpomínky na loňský rok a šílený sjezd z Furka passu v lijáku a vichřici, kdy jsem se skoro nemohla udržet na kole.
Kromě toho potkáváme triatlonisty a tak se ptám čekajícího pořadatele s cedulka MEDIA o co jde. Swissman! Horský triatlon přes passy Gothardpass, Furka a Grimsel. Po návratu si nacházím, že první ho absolvoval za přibližně 17h. Taky dobrý blázni...Co mě fakt ale zaráží, že v asi 7°C jedou něktěří naprosto "nahatí" jen v tenké kombinéze z passu, přestože jak se dočítám v pravidlech má každý doprovodné auto a mobilní podporu. To my přijde fakt ujeté a myslím, že toto všem kdo takhle jeli těla v pozdějším věku vrátí a to ne v pozitivním slova smyslu...

Průjezd dalším údolím a šplháme na Grimsel! Přesně si pamatuju, že se mi tady loni už jelo hodně dobře. Nahoře je mlhavo a co mě překvapuje jsou zamrzlá jezera na vrcholu. Zcela jasně jsme na nejstudenějším místě celé akce, i když nejvyšší místo to není...Opět po návratu se dozvídám, že v tomto místě je speciální podnebí a počasí a jezera jsou zamrzlá po celé léto...To jsem si loni fakt nevšimla...K tomu se přidává déšť a tak jen rychle pár fotek a ujíždíme k Interlakenu, kde máme v kampu u jezera zamluvený mobilhome.
Chvilka hledání, ale nakonec vše dobře dopadá. Vzhledem k tomu, že jsme závěr akce nejeli na kolech ale autem tak je dost času a prostoj jedeme vyplnit jídlem ve městě. Nooo zas tak lehký něco rozumnýho - teď myslím cenově - najít nebylo. Švýcarsko zvláště takovéto turistické centrum přináší prostě všechny s tím spojené zápory co se cen týče...

Mobilhome je poměrně zajímavá alternativa ubytování, kdy člověk nechce spát pod stanem, ale nechce platit šílené peníze v hotelu. Nakonec nás ubytování s totálním komfortem stálo asi 125 Liber/noc pro 4 lidi (ale bylo by i pro 5). Ano opravdu liber, protože při placení zjišťujeme, že majitelé jsou Britové a tak holt cálujeme v této měně.
Pro zajímavost vybavení mobilhome je: 5x postel, sprcha, toaleta, mikrovlnka, konvice, kompletní kuchyňka, normální sporák! Umím si představit strávit zde klidně týden či víc v kompletní rodinné sestavě. A co si budeme povídat okolí je nádherné s mnoha a mnoha turistickými cíli a atrakcemi. Nádherná krajina! Bohužel je třeba vzít do úvahy, že Švýcaři jsou trošku svý:) a jiní než my. A i cenové relace.
Večer ještě absolvujeme romantickou procházku k jezeru a já docela se zájmem sleduju práci policistů s nornými stěnami na jezeře, kdy v podstatě hned likvidují naplavené dřevo a nečistoty z jezera. Jojo to u nás by nebylo...

Konečně po 2 nocích po autech, kdy jsme více probděli než obráceně se krásně vyspíme v postelích a já se strašně těším na druhý den, kdy máme naplánovaný výlet na Grimmsel a dále na passy Furka a Oberalp při cestě domů. Průsmyk Grimsel je zjednodušeně řečeno obrovská přečerpávací elektrárna, která byla ale vytvořená zatopením přírodních údolí. Je to říše elektrárny Kraftwerke Oberhasli (KWO), jež vyrábí s pomocí přehradních jezer mnoho elektrické energie.
během závodu TORTOUR jsem kupodivu vnímala nádherné výhledy a tak se těším na focení v klidu a bez smrtícího vyčerpání a stresu závodu. Jenže člověk míní a příroda mění...Už z kempu jsou vidět těžká oblaka visící nad průsmykem a já se v duchu loučím s focením. Bohužel následná realita je snad ještě horší a valící se mlha postupně houstne až tak, že vidíme jen pár metrů před sebe. Kromě toho odhaduju okolní teplotu tak na 3-4°C...Ach jo:(. Nedá se nic dělat, tak se snažím alespoň zachytit vládu přírody a ukázat jak rychle a neovlivnitelně ve velehorách dochází ke změnám počasí.Přesto doporučuji zhlédnout moji galerii...

Následná cesta ze Švýcarska až domů nonstop je opravdu únavná a dost velkej "opruz". Dá se říci, že ho absolvujeme už podruhé po loňském návratu z ultramaratónu. Naštěstí Petr s Michalem jsou zocelení ultra závody a tak nekonečná cesta probíhá naprosto bezpečně a v pohodě. Oběma děkuji za doprovod i ostatní služby:) během poměrně náročné akce, kterou jsem si někdy v zimě na trenažeru vymyslela... DÍKY! Poděkování patří i mému svišťovi, kterého jsem koupila před 20ti lety na Stelviu a který nade mnou drží ochrannou ruku při všech akcích zmíněných 20 let! Poděkování také patří Ivošovi Prokešovi za zajištění doprovodného auta.

 

STATISTIKA AKCE:

KOLO A VYBAVENÍ:
 

KUBA Triexpert Cobra IRC, sada Campagnolo Centaur 10 kompakt 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Ultra Neutron, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Max Keo Carbon 2, tretry NIKE Altea 2,  oblečení Dexter

VZDÁLENOST: 96 km, převýšení -+4330m, maximální rychlost 81 km/h, Polar
   
ČAS: 7:07,15, průměr 13.5 km/h,
POČASÍ: teplota 10-34°C, zpočátku jasno a velice teplo, postupně příchod fronty a bouřek, déšť, nejchladněji Stelvio 10°C v 00:45, nejtepleji údolí před Jaufenem 34°C
DOPROVOD: Petr Janouš, Michal Kaláb