. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
24424
 
 Tortour 2015 - crazy závod aneb velice smutné loučení...

 

Tortour 2015 - crazy závod aneb velice smutné loučení...

( Schaffhausen Švýcarsko, 1029 km, převýšení 12 500 metrů, limit pro muže i ženy 48,5h )

( Reálně ujeto 429km, 19:20 čistý čas, 22:30 hrubý, nesplněný časový limit TS Bulle )


Celkový profil
Trať
Tým

Výsledky
Galerie

Když jsem se v roce 2014 po těžkém zranění kolena více než úspěšně vrátila na DOS RAS Extreme do světa špičkové ultramaratónské cyklistiky byla jsem přesvědčená, že to bude můj rozlučkový závod...
Jenže s jídlem roste chuť a neuvěřitelně dobré pocity mě nahlodaly a já spolu s týmem začala přemýšlet jestli ještě existuje ve světě nějaká výzva kvůli které bych byla ochotna ještě rok tvrdě dřít!
 

Otázka je to jednoduchá ale odpověď neuvěřitelně složitá. Absolvovat další rok  ultramaratónský kolotoč i tvrdý trénink je rozhodnutí opravdu nelehké.V roce 2014 bylo vše jednoduché, prostě jsem se pokusila po mnoha operacích o návrat do ultra závodění, motivace byla obrovská, nadšení také a výsledek pro mne více než úspěšný!
Také hledat u mě motivaci pro další rok poté, co se mi podařilo splnit si  v ultramaratónu  vše co jsem si vysnila na začátku kariéry, je velice těžké.

Aspektů, které jsem musela zvážit je opravdu mnoho, ale klíčové jsou tři:

  • zdraví a motivace
  • sponzorská podpora
  • tým

Odpověď co se týče zdraví byla kupodivu velice jednoduchá. I přes všechy peripetie letoška  jsem asi v nejlepším zdravotním stavu za posledních 10 let.
Otázka motivace a odpověď na ní - asi klíčový aspekt - uzrávala neuvěřitelně dlouho. Absolvovat další, už 16tou aktivní ultramaratónskou sezónu, znamená mít opravdu silnou motivaci a cíl. A ten jsem nakonec našla! Existuje ještě jeden jediný ultramaratón, který mne už déle láká a na který se ještě netroufl žádný Čech!  TORTOUR- Závod okolo Švýcarska! Jedná se o "pouhých" 1000 km s převýšením 12 500 metrů a velice tvrdým časovým limitem 48,5h podle trati v tom kterém roce. To je ono!
Kromě toho Tortour byl poslední ultramaratón v životě Jure Robiče a jeho poslední vítězství před tragickým úmrtím!
Nicméně TORTOUR je velice specifický ultramaratónský závod, který má naprosto jiná pravidla než všechny ostatní a naprosto paradoxně i když má velice tvrdý časový limit i pro muže, tak ten platí i pro ženy! A to už neexistuje na žádném ultra závodě na světě!

Další a hodně limitující záležitostí je sponzorská podpora. Ultramaratónská cyklistika, přestože neexistuje paradoxně v profi podobě, je jedna z vůbec nejdražších. A tak nastala jednání s potencionálními sponzory. Výsledek je pro mne hodně potěšitelný, protože víceméně všichni sponzoři z letošní sezóny kývli na moji žádost a já jim tímto moc děkuji! Švýcarský závod je opravdu extémně drahý a bez nich by to nešlo!

Poslední ale nesmírně důležitá podmínka pro účast je tým. Loňský závod ve Slovinsku se nám po této stránce až tak úplně  nepovedl a přede mnou teď stála velice těžká otázka, kdy bylo jasné, že budu muset víceméně vytvořit tým nový. Prvním koho jsem oslovila  a bez kterého si vůbec neumím své ultra závodění představit byl Petr Janouš a jeho ANO bylo pro mne klíčové. I když je vše hodně dopředu, přesto jsem chtěla v této otázce mít už teď jasno a tak následovalo několik telefonátů:), kdy jsem opravdu dlouho přemýšlela, kdo by byl opravdu TOP pro můj nový tým. A výsledek: dalšími členy týmu jsou osvědčený Michal Kaláb, Ivo Prokeš ( se kterým jsem jela doprovod Standovi Prokešovi), Pavel Podaný  a poslední jméno možná bude pro někoho překvapením. Po náhlém odřeknutí jednoho člena týmu v červnu jsem přemýšlela, kdo by na sebe mohl v týmu vzít roli navigátora a komunikátora se mnou.Je to velice důležitý post v týmu - člověk, který naviguje, komunikuje se mnou a vlastně je nonstop v pohotovosti. A když mi od něj přišel mail - ANO JEDU - měla jsem opravdu velkou radost! V této roli  bude nakonec Standa Prokeš. Pro někoho je to jméno povědomé a tak připomenu, že je to nejlepší český ultramaratónec a vlastník nejlepšího českého výkonu (4.místo) na nejlépe obsazeném ultramaratónu na světě: na DOS RAS Extreme.

A v neposlední řadě i Jure  tak dostane svoji šanci potvrdit svoje hmotnostní a výkonové parametry, kterými je předurčen být špičkovým vrchařem:).

ČILI ODPOVĚD NA OTÁZKU JESTLI  POJEDU ULTRA V ROCE 2015 BYLA NAKONEC: ANO A BUDE TO VÝŠE ZMÍNĚNÝ TORTOUR, KTERÝ JEŠTĚ NEABSOLVOVAL A ANI NEZKUSIL ŽÁDNÝ ČECH!

Každého asi napadne proč TORTOUR neabsolvoval ještě v jeho šestileté historii žádný Čech a proč se o to ani nepokusil!
Odpověď má několik aspektů

  • hodně velká finanční náročnost
  • velice specifická pravidla závodu a průběh "omezující" vlastní závodění a velice znepříjemňující vlastní jízdu
  • velice zvláštní způsob přihlašování, kdy si pořadatelé vlastně vybírají účastníky a "je losují..."
  • velice tvrdý časový limit pro dokončení i pro muže a naprosto "ujetý" stejný pro ženy

Hned první seznámení s přihlašováním na podzim byl docela velký šok, jak jsem už zmínila výše...Já teda nakonec velký problém neměla ale důstojně to tedy neprobíhá a myslím si o tom své...
Neustálé šachy se závodní tratí až do doby méně než 14dní před startem a změny byly pro všechny velice nepříjemné a reálně znemožňovaly klidnou a pořádnou přípravu.
A to nemluvím o tom, že trať a roadbook v konečné podobě se dostaly na web až 5 dní SLOVY PĚT DNÍ před startem. To mi přijde jako naprostý úlet a vzhledem k velké a naprosto nesmyslné "buzeraci" co se týče všech možných pravidel si myslím, že je to od organizátorů hodně neseriózní.
Za zmínku stojí určitě asi největší specifikum pravidel švýcarského závodu a to, že doprovodné auto nesmí jet ve dne za závodníkem a má doslova jak je v pravidlech "poskakovat" okolo závodníka. Od tohoto pravidla jsem si slibovala vše jen ne bezpečnost, kterou se pořadatelé oháněli!
A taky že jo - toto pravidlo způsobovalo neuvěřitelný doslova bordel a chaos okolo silnice, kdy auta neustále zastavovala na krajnici a zase vjížděla do provozu. Prostě naprostý úlet a nesmysl! O bezpečnosti se vůbec mluvit nedalo a kromě toho to neuvěřitelně stěžovalo navigaci i předávání jídla a pití. O tom kolik to doslova "sežralo" času ani nemluvím... Toto pravidlo mě také přinutilo mít navigaci na řídítkách, což je v obrovské únavě včetně spánkového deficitu, kdy člověk sleduje provoz, značky, cedule, hledá doprovodné auto.. neskutečně nebezpečné a je to další velký omyl organizátorů vyplývající z doslova "debilního" pravidla, že nesmí doprovodné auto jet ve dne za závodníkem!

Tak nějak jak jsem se dozvídala specifika pravidel začlo mi být jasné, že závod bude hodně na hraně časově a bude o štěstí na počasí i u dalších nepředvídatelných okolností...
Ještě o jednom specifiku je třeba se zmínit, protože také hodně ovlivňuje průběh závodu. Skoro všechny TS jsou na úplně zcestných místech cyklostezek či průmyslových zón či na letištích v naprosto krajních částech měst a nejen že je hororem je najít, ale ještě se neuvěřitelně jakoby vyjíždí z trati a následně se zas na ni vrací. Čili ztráta času jako hrom.
A poslední šíleností je "závodění" úplně bez doprovodu na cyklostezkách, kdy se nebavíme třeba o kilometru ale o desítkách kilometrů bez jakékoliv podpory auta...
Také jsem hodně pochopila, proč na tento závod téměř nejezdí cizí závodníci a 90% startovního pole jsou Švýcaři. Zpočátku byl problém i komunikovat anglicky či jestli vůbec bude brifing či roadbook v angličtině...Prostě sodoma gomora.

Pokud to shrnu tak je to ultra, kde se vpodstatě nedá regulérně závodit a jiný takový ultrazávod neznám. Tady by se pořadatelé měli velice poučit třeba od Andreje Bergince na DOSu a holt pokud švýcarská policejní správa, kterou se neustále ohánějí závodu nepřeje, tak ho asi nedělat. A nebo všem těm šílenostem aspoň trochu přizpůsobit časové limity. Ono asi není moc dobrou reklamou pokud v solo závodě dojíždí z několika desítek závodníka jen něco mezi 10-15 do cíle. Rok co rok.
Nicméně já jsem nabyla dojmu, že jim vlastně o sólo závodníky moc nejde, ale že je závod dobrý byznys a vlastně je zajímají týmy, které jsou až 6ti členné! To už je naprostý masakr...,který s ultra nemá nic společnýho.

Nicméně jsme se dali do války a bylo nutno bojovat a válka s pravidly a crazy předpisy trvala několik měsíců:). Přesto si myslím, že jsme veškerá specifika včetně navigace na poprvé zvládli skoro bezchybně.
Opět jsem se rozhodla stejně jako u RAA (také jsem jela jako první Čech v roce 2010 ) být průkopníkem a nikdo v Čechách s tímto závodem neměl vůbec žádné zkušenosti. Prostě první vždy zaplatí daň za to, že je první...

Protože start závodu byl naplánován na pátek 13.8. 30 minut po půlnoci, byli jsme nuceni odjet do Švýcarska už večer 11.8. aby byl čas vše připravit. 12.8. měli pořadatelé po půlhodinkách postupně naplánovánu registraci, kontrolu doprovodných aut, briefing, pasta party a prolog...A to vše hlavně na 3 různých poměrně vzdálených místech Schaffhausenu, kdy jsme nesměli používat svoje auta...A převáženi jsme byli autobusy. Další šílenost! A když k tomu připočítáme 35°C a žádnou klimatizaci a žádný stín nikde na parkovištích, tak to bylo doslova peklo na zemi a teprve zpětně jsem si uvědomila jak o strašně moc sil nás tento organizační "chaos" připravil.

Kromě toho mě před odjezdem asi nejvíc polilo horko, když jsem viděla předpověd počasí!:(
Přesně na pátek a sobotu měla přecházet studená fronta, kdy mělo dojít na pokles teplot z 34°C na nějakých 15°C a to v Alpách v 2500 m.n.m. kam se jelo hrozili i 4°C. Bože! Samotný déšť je samozřejmě nepříjemný ale já ho při závodě až tak neřeším, kromě toho, že je jasné, že zvláště v těžkých alpských sjezdech to bude o ústa a hlavně to celkově zpomalí jízdu. Daleko horší je při takhle rychlém přechodu fronty velký vítr až vichřice a z toho jsem fakt měla strach. Nicméně jsem doufala, že to tak hrozné nebude. Co jiného mi zbývalo, že?

Ale postupně.

11.8.2015

Postupně se komplet tým setkává u mě v Praze a jako obvykle největším ořechem při nakládání aut je umístění kol, kdy bojuji jako lvice o každou píď :) samozřejmě ve prospěch kol.
Bohužel hned po vyjetí přichází jobovka od Petra Janouše z auta: stávkuje navigace...uf. A tak má hned na začátku šanci ukázat jak umí reagovat v krizových situacích a my ostatní si mezitím dáváme kafčo u něj doma:)

12.8.2015

Nakonec Petr vše vyřeší a vyrážíme směr Švýcarsko a Schaffhausen. Cesta je naprosto bezproblémová a před sedmou hodinou ranní se blížíme ke švýcarské hranici. A hned dostáváme co proto a společeně se Slováky jsme odstaveni a zkontrolování a vyzpovídáni s tím, že slovo závod funguje jako kouzelné heslo.

Nechceme absolutně nic podcenit a tak si jedeme do Schaffhausenu ještě před ubytováním, které máme v Německu ve vesničce Lottstetten, prohlédnout jednak trať prologu u Rheinffalských vodopádů a jednak všechna 3 organizační místa rozesetá po celém Schaffhausenu.A také první etapu, která se jede úplně bez doprovodného auta. Vše nakonec zvládáme včetně nákupu internetu a vyrážíme směr Německo, kde máme v malebné vesničce Lottstetten ubytování. Pro vysvětlení podobné ubytování ve Švýcarsku stojí asi tak 2x tolik a vzhledem k tomu, že je Schaffhausen obklopen Německem, tak nebylo moc co řešit.

Proběhne komplexní příprava na druhý hektický den a jediným zádrhelem je, že nemůžeme v Německu najít pumpu k natankování i po několika dotazech a naježdění tak 40ti kilometrů:). Nakonec končíme v ....Schaffhausenu.

13.8.2015

Pořadatelé svojí organizací udělali z tohoto dne peklo na zemi a to doslova. Zatímco u nás doma bylo teda 38°C tak je pravda, že tady je jen 34°C, ale přesto je to peklo hlavně proto že nikde není ani kouska stínu!
Postupně nás jak už jsem zmínila výše čekal v přesně na minutu daných časech check-in, přejímka aut, breefing, pasta party a prolog.A každá tato činnost je v úplně jiné části Schaffhausenu! Narvat všechny tyto úkony do jednoho dne je jeden velký omyl, kdy se nic nedělá pořádně a nic vlastně nesplňuje to co má. I přesto, že mám za sebou více jak 30 ultramaratónů, tak valím oči co vše je možné...

Hned po zaparkování na přiděleném parkovišti Kinepolis se k našemu auto rozbíhá a česky nás oslovuje shodou okoloností také Hanka, která se představuje jako přítelkyně bulharského závodníka Miroslava Gencheva. Je to fakt milé a v jinak nic moc prostředí potěšující. Hned z ní tahám rozumy, protože Miro se závodu zuúčastňuje podruhé. A Hanka mi potvrzuje moje první dojmy, že to bude bordel a závod nazývá jedním hezkým anglickým slovem: CRAZY! A zpětně musím říci, že nijak výstižněji nazvat asi nejde...

Check-in - ve startovní tašce nám chybí startovní číslo a já začínám tušit, že "punktlich předpisy" jsou jen a pouze na papíře...do ruky dostaneme fixu a dopiště si ho...Mezitím sluníčko pálí a v autě stoupá teplota k hodnotám, které ani nechci vědět. A nikde skoro kouska stínu. Přitom na parkovišti je zaparkování odhaduju několik desítek aut. Nejvíce mě straší představa jídla, které je v těchto podmínkách v autě a je připraveno na závod...
 

Přejímku aut - dělají pořadatelé bez posádek!, protože ty musí téměř povinně všichni na brífing. A obě akce se časově překrývají...Jinými slovy se možná zkontrolují polepy auta a tímto zhasne...

Informační brífing - pro změnu probíhá v IWC Areně, kam nás odváží kloubový neklimatizovaný bus, protože mi nesmíme používat vlastní auta! IWC Arena je hlavní zázemí závodu, kde je i start a cíl. Je to hokejový stadion, ve sportovním areálu. Brífing probíhá jako čtení materiálu na webu s tím, že nejzajímavější pasáže jsou asi dvě. Za prvé na dlouhém 30ti kilometrovém úseku po cyklostezce je závodník odkázany v případě defektu jen sám na sebe a tak nějak má prostě smůlu pokud píchne. Druhou perlou je asi 10ti minutová přednáška, kde na kterém místě či TS máme během závodu ten který odpad třídit...Upřímně si nedovedu představit jak máme v autě x pytlů na třídění odpadu:) a k tomuto účelu mají švácaři i pěkně udělanou tabulku...Chvílema mám pocit, že je to jen zlý sen, ze kterého se snad probudím!
Jinak je teda musím pochválit za simultánní překlad do angličtiny, který zařídili zájemcům.
Co jsem fakt postrádala bylo představení závodníků či alespoň třeba vyjmenování "hvězd" jako je třeba Marco Baloh...Nicméně prostě jiný kraj jiný mrav. Na dotazy jaksi nedošlo, protože nezbýval čas a na programu byla:

Pasta Party - pod tímto honosným názvem se skrývaly těstoviny v plastové misce s buď červenou nebo hnědou omáčkou, 0,5l petka vody a rozteklý donuts...A to se pro nepřihlášené podávalo za 30Sfr...Uf Jaký obrovský rozdíl když porovnám slavnostní večer Andreje Bergince a jeho slavnostní večeři o 4 chodech v luxusním hotelu...A aby nám to nebylo líto tak se i na to stála fronta, protože pro x stovek lidí byla dvě výdejní místa...Ani tak nejde o vlastní jídlo, ale o přístup k závodníkům a doprovodům a to je prostě nejen s DOSem naprosto nesrovnatelné. To snad nebylo ani na RAAMu.

Prolog - z jídla se opět autobusem přesouváme nazpátek ke Kinepolisu. Každá tato cesta trvá poctivou čtvrthodinku a vše se nám postupně začíná zajídat...Počasí totiž prozatím trvá na 35°C...

Tam na cyklisty čeká escorta pořadatelů na motorkách a s jejich doprovodem jedeme asi 9 km přes město ke Rheinfallským vodopádům, kde je taková jakási propagační předváděčka během prologu - délka necelý kilometr převýšení 40 metrů a maximální sklon 15%. Doprovodný tým jede opět autobusem tentokrát směr Rheinffalské vodopády...
Nicméně chlapi musí jet při prologu krev, protože jsou na startu vlastního závodu nasazování podle umístění v prologu a nejhorší přichází i o samotný kus limitu v závodě...To je prostě neuvěřitelný, že se vlastně nepřepočítává startovní čas na limit a každý ho má tak reálně jiný...
U nás s Nikole je to jedno, protože startujeme první s rozestupem 30s, ale u kluků to dělá i 15 minut rozdílu...Před startem čekáme společně s Nikole dobrých 20 minut na sluníčku a v rámci mé chabé němčiny si docela pěkně popovídáme o našich závodech. Nikole stejně jako já nechápe stejný časový limit pro chlapi a pro ženský při tomto závodě. Obě kroutíme nad tímto nesmyslem hlavou...Hodně mě potěšilo, že Nikole věděla, že jsem jako první žena absolvovala RACE AROUND AUSTRIA :).

Pak už najíždíme ke startu prologu, kde probíhá slavnostní focení s Rheinffalskými vodopády za sebou a jsme tak trošku představovány. Tady dochází k malému faux pas, protože u mě je jako stát uvedeno Československo, což tedy rychle uvádím na pravou míru...Je to blbost - nicméně znovu mi to potvrzuje, že pořadatelé prostě závodníky a natož cizince absolutně neřeší.

Po absolvování prologu využíváme společeně s týmem nabídky Mira Gencheva a nastěhujeme se k němu do ubytování, protože do startu zbývá ještě předlouhých 8h...A tým jede opět autobusem směr Kinepolis pro auta! Šílený...A to je třeba v mém případě odpočívat a v případě týmu makat naplno v přípravách. Nicméně je neuvěřitelně úmorné vedro a já prostě nejsem schopna v přehřátém pokoji usnout:(. Vlastně od rána jsme na nohách a teplota neustále šplhá k hodnotě 35°C! Hanko a Miro moc děkujeme!

Okolo 22 hodin přichází docela prudká bouřka, ale během hodinky přejde a ještě postupně začíná rozpálený asfalt usychat a já si říkám, že jsme vyvázli docela dobře a že počasí nakonec přeje. Dokonce byla i docela příjemná teplota okolo 18°C. Nicméje to můj velký omyl a asi spíše přání a následující hodiny mě o mém omylu přesvědčí více než brutálně.

14.8.2015

"Procedura" startu byla v pravidlech popsána doslova a dopísmene po minutách s tím co kdy, kde smíme, nesmíme a musíme. A tak vše přesně na minuty ladíme a už teda ne úplně k mému překvapení to tak úplně nefunguje...Když dorážíme 15 minut před startem ke komisařům s GPS trackery, tak jsou vysypány na stole a chlapci jaksi vůbec neví, který je který...Postupně utíká čas a Nikole odjíždí s trackerem na start a já furt nemám nic a tak nějak se nic neděje...Až když začnu sledovač vyžadovat, tak konečně si ho vymůžu:) Následně jdu do IWC Areny, kde je kromě slavnostního startu také prohlídka kola a vybavení každého cyklisty. U mě se zkontroluje pouze světlo a číslo na helmě a na rám obdržím samolepku, že kolo je schváleno. Vše trvá asi 30s...Ještě stihnu popřát Nikole Reist hodně štěstí a jdeme na to.

Je 0:30 a bohužel tento čas startu přináší naprosto nulovou atmosféru bez diváků a vše je takové...divné, komorní, o ničem. A možná i toto u mě způsobuje, že se nedostávám do správného nažhaveného stavu před startem, kdy mě obvykle nervozita stahuje žaludek a tepovka letí nahoru. Necítím vlastně nic:( A to je špatně, protože nervozita pomůže nastavit tělo do sportovní války, která na něj teď dva dny čeká!

Ostrý start je po výjezdu z IWC Areny, kde je i časomíra, která přečte každému klasicky časový čip na noze. Sranda je, že nikoho nerozhodí, že mám zhasnuté přední světlo:D...

Vzhledem k GPS na řídítkách a také tomu, že jsme si první etapu, kterou jedu sama projeli, ani nemám nějaké obavy velké ze zabloudění. I když v noci teda vše vypadá trochu jinak:). Nějak nemám kliku a chytám hned v Schaffhausenu 3 červené...přičemž na první jsou i komisaři na motorkách a tak to komentujeme docela s úsměvem: zweite kilometr eine pause:). Nicméně kolem mě projíždí úplně klidně na červenou někdo ze závodníků za mnou a komisaře to absolutně nevyvádí z pohody! Tak nějak přestávám chápat řád a předpisy tohoto závodu, protože tady už jde do tuhého a takovýhle mrdník by netoleroval ani Andrej ve Slovinsku...

Jedu víceméně sama a občas mě předjíždí nějaký chlap startující v sólo kategorii za mnou. Nicméně jedu svoje tempo a nenechám se nijak vybláznit. Pocity z jízdy jsou nijaké, jako obvykle si připadám po odpočinku před závodem tak nějak, že neumím jezdit na kole...Nicméně průměr na první TS mi ukáže průměr na 29km s převýšením 160 metrů skoro 32 km/h což překračuje i můj plán a jsem spokojená. Na jediné stopce během první etapy se kolem mě motají komisaři na motorkách a spíše mě pobízejí k projetí než naopak...Nové světlo svítí luxusně a tak nemám problém jet z kopce přes 50.
Počasí neustále tak nějak přeje - je asi 17°C a střídavě jedeme na suchu a mokru ale nijak zvlášť neprší jen občas spadne pár kapek.
Na TS 1 ve Frauenfeldu je teda fakt neuvěřitelněj bordel, kdy si někteří jezdci myslí, že se jede časovka na 30km...Jsem docela v klidu a hned se ke mě po podpisu dostává i mé doprovodné auto s klukama. Trošku mě zaráží můj klid ale jak později čas ukáže ono se to výrazně zhorší.

Etappe 1 Schaffhausen - Frauenfeld 29km, převýšení 160 metrů, čas 00:54, celkem 29km, čas TS 01:25

Na další etapu vyjíždím sama, protože kluci v doprovodném autě se prostě nemůžou dostat z divočiny na TS, nicméně po chvilince se za mě řadí a už slyším Standu v komunikátoru:)
Standa se poprvé v životě vžívá do role navigátora a já mu to vůbec nezávidím. Naštěstí mu můžu občas pomoci, protože navigace na řídítkách půjčená od Milana Černého a naladěná od Petra Janouše funguje perfektně! Oběma moc děkuji.
Jen mi postupně dochází aspoň trošku teda, že to že musím hlídat navigaci mě ubírá pozornost od dalších věcí, které jsem zvyklá hlídat - jídlo, oblečení, časy a tak - a s nastupující únavou bude vše těžší a těžší. A ve dne vlastně budu muset navigaci věnovat skoro plnou pozornost, protože auto nebude za mnou...Je jasné, že toto pravidlo neuvěřitelně kazí závod a závodění a hlavně působí naprosto obráceně než proč ho Švýcaři vyrobili! Rozhodně zvýrazňuje nebezpečné situace a zmnožuje jejich počet! Je to prostě naprosté šlápnutí vedle. Nicméně teď to neřeším, protože je noc:) a auto jede za mnou.

Trasa druhé etapy v reálu mě trošku překvapuje a připadá mi těžší než jsem z profilu předpokládala. Určitě k tomu přispívá i stálý protivítr, i když není ještě nijak silný ale citelný jo.
Vzhledem k tomu, že je noc tak může doprovodné auto jet za mnou a vlastně vše probíhá zatím jak jsem zvyklá z ostatních ultramaratónů alespoň teda co se doprovodu týče.
Jednou se nám malinko podaří zakufrovat, ale spíše proto, že jedeme za jedním závodníkem a necháme se strhnout...:) Nicméně jde o vteřiny což je v pohodě. Hned na to následuje jakýsi zákaz vjezdu a objížďka, o které se pořadatelé jaksi vůbec nezmínili...Koutkem oka zahlídnu dodatkovou cedulku, že cyklisté mohou projet a tak tedy jedu. Nicméně někdo jede i s autem po objižďce...Naštěstí jde jen o krátký úsek.

Celá etapa je taková drbačka nahoru dolů a to nahoru je teda citelné...Vlastně celá trať do další TS Unterwasser neustále stoupá a proložení sjezdy je hodně sporadické.
Asi v polovině poprvé zastavujeme a jdu na záchod. Přesto i tato minipauza + malinké zakufrování + pobyt na TS dá 6 minut "nejízdy".

Posledních 20 km před TS vede neustále vícečiméně do kopce a začínají padat první kapky. A já furt řeším bude či nebude pršet pláštěnka nepláštěnka. Neustále jedeme potmě a tak je rozhodování o to těžší.
Pocitově se mi stále nejde nijak extra a tak nějak neustále "znásilňuji" Jureho. Je to hrozně upracované:(. Jízdu nám zpestřuje i jízda docela dlouhým tunelem, kde řádí se svým foťákem Petr. Hodně sympatické je, že okolo mě se neustále pohybují další cyklisté, kteří mě postupně dojíždějí jak startovali za mnou.

Bohužel v této etapě chytáme oproti mému rozpisu 9 minut zásek a v tomto závodě plati dvojnásob, že každá vteřina se počítá!

Etappe 2 Frauenfeld - Unterwasser 71km, převýšení 860 metrů , čas 2:53, celkem 100km, čas TS 04:24

Následující etapa začíná poměrně rychlým sjezdem se serpentýnami, na který je upozorněno i v roadbooku. Nicméně mě už trošku svítá a tak to není totální kamikadze. A k tomu dostávám i informace z auta, kde je jaká nebezpečná zatáčka, takže pohoda.

V této etapě také přichází první kritický úsek, kdy mám jet 30 km bez doprovodného auta po cyklostezce podél Rýna a pro nás to bohužel bude první hektická a nezvládnutá situace! A z mého pohledu naprosto zbytečná a myslím si, že mě oprávněně doslova nasr....
Je to situace, na kterou jsme se předem připravili a dohodli jsme se, že si vezmu pumpičku a tmel kdyby došlo k defektu. Tuto skutečnost ještě do auta připomínám pomocí komunikátoru. Pro mě je komunikátor naprosto luxusní věc, kdy jsem pomocí něj spojena s autem jako pupeční šňůrou a můžem před zastavením vše dohodnout a doladit. Druhá věc je, jak se líbí klukům v autě, přesněji Standovi, že mě vlastně neustále slyší, protože spojení je nonstop a ode mne se nedá přerušit. A je pravda, že já si na kole docela dost "povídám" a občas je to spíše s hvězdičkou či po 22té hodině:D.

Nicméně protože jsme konečně najeli do na konci minulé etapy a na začátku této do klasického dlouhého "horského"stoupání jaké mám ráda, tak se konečně začínám cítit lépe fyzicky a na to navazuje samozřejmě i psychická stránka. V nohách máme něco přes 100 km a konečně se můj dieslový motor zahřál a promazal. Uf to to trvalo!
To se má ale velice brzy změnit!

Ihned po sjezdu na 17tém kilometru stojí pořadatelé a navádějí nás na zmíněnou cyklostezku, po které pojedeme až na 40tý kilometr bez podpory auta. A tak urguju do auta pumpičku a tmel a trochu jídla. K mému překvapení ale prostě Standa zmíněné nemá..., k tomu se jede auto někam otáčet, přestože všichni bez skrupulí stojí na krají cyklostezky. Pomalu se ve mě začíná vařit krev, protože právě tohle jsou záseky, na které absolutně nemáme časové rezervy a naprosto zbytečně prodrbáváme čas! Nakonec nás tento úlet stojí 10 minut a já i tak odjíždím bez pumpičky a tmelu, ale teda neskutečně vytočená a naštvaná. Vzhledem ke komunikátoru si moje pocity zažil Standa v autě naplno i když jsem od něj aspoň 20 metrů...A ostatní závodníci na mě koukaj jak napsychopata protože nevidí, že mluvím do mikrofonu:). Následně Standu od mého řádění zachraňuje jen to, že se dostává mimo dosah!

Jenže mě tohle extempore stojí strašně moc psychických sil a vytváří následně obrovský stres, protože moc dobře vím, že jsme časově ve skluzu! Jde o první závažnou chybu, která tak nějak odstartovala nešťastný závod.

Jedeme za šera okolo skoro vyschlého Rýna a po chvilce mě dojíždí jedna z žen, které jedou dvojice. Má nádherný časovkářský speciál BMC, se kterým tak trošku válčí. Neustále se zvedá z nástavců a co si budeme povídat jede po rovině asi třicítkou...Jedu asi stejně rychle a stritně se držím vedle, aby nedošlo "k šumu s hákem". Prohodíme jen pár slov a musím říci, že úsek, na který jsem se dost netěšila uteče pěkně rychle. Je pravda, že několikrát mě zatrne, když jedeme po vrstvě kamínků, ale plášťovky TUFO ( pro info Elite Pulse 22 ) opět nezklamaly a problém neměly.

 Na konci úseku je už pěkně vidět a na všechny cyklisty čekají jejich doprovodná auta. Jen já to svoje nevidím, ale není kam zabloudit a tak jedu po trati dále. A za chvilinku už se ozývá Standa a následně zahybáme k druhému autu, kde na mě čeká jídlo, toaletka a slíknu také noční vrstvy, protože se oteplilo.

Závěr této etapy je vše jen ne zajímavá cyklistika. Jedeme po nějakých šílených silničkách a cyklostezkách, kde se občas pořadatelé snaží o směrování závodníků...Tento úsek tratě mě šíleně nebaví a dá se říci, že spíš štve a dokonale mi rozhazuje psychiku i přesto, že na kole se mi jede fyzicky velice dobře, což nakonec dokáže i Polar.

Dokonce mi bleskne hlavou jak obrovskou výhodu tady mají domácí závodníci i, kteří už TORTOUR jeli. My platíme nováčkovskou daň v podobě velkých ztrát času a hlavně se kumuluje stres nejen u mě ale i u týmu, protože v těchto úsecích je navigace opravdu šílená.A čas ubýhá neuvěřitelně rychle a nemilosrdně.

Kromě toho začíná fest pršet a vlastně skoro až do konce bude více či méně nebo aspoň pojedem po mokru:(. Nandavám pláštěnku a ta zůstává společníkem skoro až do konce závodu... Mimo to absolutně nechápu proč je závod veden těmto šílenými uličkami a vlastně každá TS nás zavádí kamsi do průmyslové zóny města a následně zase hledáme jak se dostat zpátky na trať, kde se dá jet rozumnou rychlostí. Toto organizátoři opravdu nezvládli a já jsem to nezažila na žádném ultrapodniku včetně RAAMu.

Na TS CHur se jen podepisuji, oblékám tlusté návleky na boty a sním banán a hned vyrážíme dál. Pitstop 4 minuty.

Etappe 3 Unterwasser - Chur 65 km, převýšení 400 metrů, čas 2:19, celkem 165km, čas TS 7:00

Bohužel s deštěm se zvedá poměrně silný protivítr, i když teplota je v 600 m.n.m. slušných 17 °C. A mě se hlavou honí neveselé myšlenky:(. Zdá se mi, že se vše spiklo proti nám a ten nejvyšší nám prostě i přese všechnu snahu nepřeje. Kluci v autě mě povzbuzují ale já se na začátku další etapy utápím ve své vlastní frustraci a převládajícím pocitu:NEJEDE TO!

Jasně cítím jak se peru s protivětrem. Kromě toho začátek etapy je hrozná drbačka nahoru dolů snad ještě horší než závěr minulé a podaří se nám i zabloudit. Není to nic zásadního, ale minuty se začíná načítat. Kromě toho jsem komplet mokrá a tak nějak tuším že už nikdy suchá nebudu:( Trošku řeším oblečení a tak asi 3x stavíme a to je špatně. Tady asi měla z auta přijít tvrdší ruka a prostě mě nenechat zastavit.

Konečně po 10ti nekonečných kilometrech, kdy jedeme po hnusné cyklostezce plné humusu a těžké orientace najíždíme na něco normálního co se i silnice dá nazvat...Musím říci, že naprosto nechápu tyto úseky - proč je Švýcaři zařadili. Dalo se totiž jet po úplně normálních silnicích...

V daný moment mi nefunguje hlava a tak dlouhé táhlé stoupání přímo proti větru se mi všechno jen ne zamlouvá:(. Nemůžu říct, že bych odflákla byť jen jediné šlápnutí, ale...

Po kratinkém sjezdu, kdy si následně i pěkně postojíme na závorách, je přede mnou náhle a zčistajasna fakt prudká stojka a tato náhlá změna tempa teda bolí. Nicméně konečně jsme v normálních kopcích, kde se dá chytit nějaké tempo. Nicméně tady máme jízdu zpestřenou totálně rozestavěnou silnicí a Jure se doslova a do písmene brodí bahnem. Uf to bolí. Je stále mokro, hodně mokro. Kopec sice bolí, ale je to můj chlebíček který mám ráda :) Následný sjezd na mokru je docela technický namotaný na úbočí skály a docela i místama rychlý.

Je 9 hodin ráno a zastavuji na jídlelní pauzu. Před námi je totiž absolutně nejtěžší část závodu: postupně budeme přejíždět Oberalp Pass 2046 m.n.m., Furka Pass 2431 m.n.m., Grimsel Pass 2165 m.n.m. a Jaun Pass 1509 m.n.m. A to vše v na 138km!

V 9:21 vyrážíme zpět na trať a začíná stoupání na Oberalppass, které je přerušené TS Disentis. Neuvěřitelně fyzicky i psychicky ožívám, protože alpské passy jsou to, kde jsem dobrá:), kde chytnu rytmus jízdy a kde mě trať i přes svou maximální obtížnost baví. Ale to ještě samozřejmě nevím co nám za očistec připraví hlavně na vrcholu Furka passu počasí!

Tuto etapu jsem zajela vůbec nejhůře kromě zmíněného konce a to platí jak pro psychickou tak fyzickou stránku. Rukou nerozdílnou za to může počasí, můj neoblíbený terén a troška bloudění, prostě od každého něco a v duchu mi začíná hlodat: NESTÍHÁME! Nicméně na TS Disentis máme i přes neustálý protivítr a pár organizačních chyb ztrátu oproti mému rozpisu jen 26 minut. Čili nic karastrofickýho!

A tuto etapu jsem jela přesně jak jsem chtěla v rozpisu..., ale pocity prostě byly totálně negativní a frustrující. A i to ubírá síly.

Etappe 4 Chur - Disentis, 65 km, převýšení 1160 metrů, čas 2:53, celkem 229 km, čas TS 10:16