. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
84100
 
 Tortour 2015 - crazy závod aneb velice smutné loučení...

 

Tortour 2015 - crazy závod aneb velice smutné loučení...

( Schaffhausen Švýcarsko, 1029 km, převýšení 12 500 metrů, limit pro muže i ženy 48,5h )

( Reálně ujeto 429km, 19:20 čistý čas, 22:30 hrubý, nesplněný časový limit TS Bulle )


Celkový profil
Trať
Tým

Výsledky
Galerie

Když jsem se v roce 2014 po těžkém zranění kolena více než úspěšně vrátila na DOS RAS Extreme do světa špičkové ultramaratónské cyklistiky byla jsem přesvědčená, že to bude můj rozlučkový závod...
Jenže s jídlem roste chuť a neuvěřitelně dobré pocity mě nahlodaly a já spolu s týmem začala přemýšlet jestli ještě existuje ve světě nějaká výzva kvůli které bych byla ochotna ještě rok tvrdě dřít!
 

Otázka je to jednoduchá ale odpověď neuvěřitelně složitá. Absolvovat další rok  ultramaratónský kolotoč i tvrdý trénink je rozhodnutí opravdu nelehké.V roce 2014 bylo vše jednoduché, prostě jsem se pokusila po mnoha operacích o návrat do ultra závodění, motivace byla obrovská, nadšení také a výsledek pro mne více než úspěšný!
Také hledat u mě motivaci pro další rok poté, co se mi podařilo splnit si  v ultramaratónu  vše co jsem si vysnila na začátku kariéry, je velice těžké.

Aspektů, které jsem musela zvážit je opravdu mnoho, ale klíčové jsou tři:

  • zdraví a motivace
  • sponzorská podpora
  • tým

Odpověď co se týče zdraví byla kupodivu velice jednoduchá. I přes všechy peripetie letoška  jsem asi v nejlepším zdravotním stavu za posledních 10 let.
Otázka motivace a odpověď na ní - asi klíčový aspekt - uzrávala neuvěřitelně dlouho. Absolvovat další, už 16tou aktivní ultramaratónskou sezónu, znamená mít opravdu silnou motivaci a cíl. A ten jsem nakonec našla! Existuje ještě jeden jediný ultramaratón, který mne už déle láká a na který se ještě netroufl žádný Čech!  TORTOUR- Závod okolo Švýcarska! Jedná se o "pouhých" 1000 km s převýšením 12 500 metrů a velice tvrdým časovým limitem 48,5h podle trati v tom kterém roce. To je ono!
Kromě toho Tortour byl poslední ultramaratón v životě Jure Robiče a jeho poslední vítězství před tragickým úmrtím!
Nicméně TORTOUR je velice specifický ultramaratónský závod, který má naprosto jiná pravidla než všechny ostatní a naprosto paradoxně i když má velice tvrdý časový limit i pro muže, tak ten platí i pro ženy! A to už neexistuje na žádném ultra závodě na světě!

Další a hodně limitující záležitostí je sponzorská podpora. Ultramaratónská cyklistika, přestože neexistuje paradoxně v profi podobě, je jedna z vůbec nejdražších. A tak nastala jednání s potencionálními sponzory. Výsledek je pro mne hodně potěšitelný, protože víceméně všichni sponzoři z letošní sezóny kývli na moji žádost a já jim tímto moc děkuji! Švýcarský závod je opravdu extémně drahý a bez nich by to nešlo!

Poslední ale nesmírně důležitá podmínka pro účast je tým. Loňský závod ve Slovinsku se nám po této stránce až tak úplně  nepovedl a přede mnou teď stála velice těžká otázka, kdy bylo jasné, že budu muset víceméně vytvořit tým nový. Prvním koho jsem oslovila  a bez kterého si vůbec neumím své ultra závodění představit byl Petr Janouš a jeho ANO bylo pro mne klíčové. I když je vše hodně dopředu, přesto jsem chtěla v této otázce mít už teď jasno a tak následovalo několik telefonátů:), kdy jsem opravdu dlouho přemýšlela, kdo by byl opravdu TOP pro můj nový tým. A výsledek: dalšími členy týmu jsou osvědčený Michal Kaláb, Ivo Prokeš ( se kterým jsem jela doprovod Standovi Prokešovi), Pavel Podaný  a poslední jméno možná bude pro někoho překvapením. Po náhlém odřeknutí jednoho člena týmu v červnu jsem přemýšlela, kdo by na sebe mohl v týmu vzít roli navigátora a komunikátora se mnou.Je to velice důležitý post v týmu - člověk, který naviguje, komunikuje se mnou a vlastně je nonstop v pohotovosti. A když mi od něj přišel mail - ANO JEDU - měla jsem opravdu velkou radost! V této roli  bude nakonec Standa Prokeš. Pro někoho je to jméno povědomé a tak připomenu, že je to nejlepší český ultramaratónec a vlastník nejlepšího českého výkonu (4.místo) na nejlépe obsazeném ultramaratónu na světě: na DOS RAS Extreme.

A v neposlední řadě i Jure  tak dostane svoji šanci potvrdit svoje hmotnostní a výkonové parametry, kterými je předurčen být špičkovým vrchařem:).

ČILI ODPOVĚD NA OTÁZKU JESTLI  POJEDU ULTRA V ROCE 2015 BYLA NAKONEC: ANO A BUDE TO VÝŠE ZMÍNĚNÝ TORTOUR, KTERÝ JEŠTĚ NEABSOLVOVAL A ANI NEZKUSIL ŽÁDNÝ ČECH!

Každého asi napadne proč TORTOUR neabsolvoval ještě v jeho šestileté historii žádný Čech a proč se o to ani nepokusil!
Odpověď má několik aspektů

  • hodně velká finanční náročnost
  • velice specifická pravidla závodu a průběh "omezující" vlastní závodění a velice znepříjemňující vlastní jízdu
  • velice zvláštní způsob přihlašování, kdy si pořadatelé vlastně vybírají účastníky a "je losují..."
  • velice tvrdý časový limit pro dokončení i pro muže a naprosto "ujetý" stejný pro ženy

Hned první seznámení s přihlašováním na podzim byl docela velký šok, jak jsem už zmínila výše...Já teda nakonec velký problém neměla ale důstojně to tedy neprobíhá a myslím si o tom své...
Neustálé šachy se závodní tratí až do doby méně než 14dní před startem a změny byly pro všechny velice nepříjemné a reálně znemožňovaly klidnou a pořádnou přípravu.
A to nemluvím o tom, že trať a roadbook v konečné podobě se dostaly na web až 5 dní SLOVY PĚT DNÍ před startem. To mi přijde jako naprostý úlet a vzhledem k velké a naprosto nesmyslné "buzeraci" co se týče všech možných pravidel si myslím, že je to od organizátorů hodně neseriózní.
Za zmínku stojí určitě asi největší specifikum pravidel švýcarského závodu a to, že doprovodné auto nesmí jet ve dne za závodníkem a má doslova jak je v pravidlech "poskakovat" okolo závodníka. Od tohoto pravidla jsem si slibovala vše jen ne bezpečnost, kterou se pořadatelé oháněli!
A taky že jo - toto pravidlo způsobovalo neuvěřitelný doslova bordel a chaos okolo silnice, kdy auta neustále zastavovala na krajnici a zase vjížděla do provozu. Prostě naprostý úlet a nesmysl! O bezpečnosti se vůbec mluvit nedalo a kromě toho to neuvěřitelně stěžovalo navigaci i předávání jídla a pití. O tom kolik to doslova "sežralo" času ani nemluvím... Toto pravidlo mě také přinutilo mít navigaci na řídítkách, což je v obrovské únavě včetně spánkového deficitu, kdy člověk sleduje provoz, značky, cedule, hledá doprovodné auto.. neskutečně nebezpečné a je to další velký omyl organizátorů vyplývající z doslova "debilního" pravidla, že nesmí doprovodné auto jet ve dne za závodníkem!

Tak nějak jak jsem se dozvídala specifika pravidel začlo mi být jasné, že závod bude hodně na hraně časově a bude o štěstí na počasí i u dalších nepředvídatelných okolností...
Ještě o jednom specifiku je třeba se zmínit, protože také hodně ovlivňuje průběh závodu. Skoro všechny TS jsou na úplně zcestných místech cyklostezek či průmyslových zón či na letištích v naprosto krajních částech měst a nejen že je hororem je najít, ale ještě se neuvěřitelně jakoby vyjíždí z trati a následně se zas na ni vrací. Čili ztráta času jako hrom.
A poslední šíleností je "závodění" úplně bez doprovodu na cyklostezkách, kdy se nebavíme třeba o kilometru ale o desítkách kilometrů bez jakékoliv podpory auta...
Také jsem hodně pochopila, proč na tento závod téměř nejezdí cizí závodníci a 90% startovního pole jsou Švýcaři. Zpočátku byl problém i komunikovat anglicky či jestli vůbec bude brifing či roadbook v angličtině...Prostě sodoma gomora.

Pokud to shrnu tak je to ultra, kde se vpodstatě nedá regulérně závodit a jiný takový ultrazávod neznám. Tady by se pořadatelé měli velice poučit třeba od Andreje Bergince na DOSu a holt pokud švýcarská policejní správa, kterou se neustále ohánějí závodu nepřeje, tak ho asi nedělat. A nebo všem těm šílenostem aspoň trochu přizpůsobit časové limity. Ono asi není moc dobrou reklamou pokud v solo závodě dojíždí z několika desítek závodníka jen něco mezi 10-15 do cíle. Rok co rok.
Nicméně já jsem nabyla dojmu, že jim vlastně o sólo závodníky moc nejde, ale že je závod dobrý byznys a vlastně je zajímají týmy, které jsou až 6ti členné! To už je naprostý masakr...,který s ultra nemá nic společnýho.

Nicméně jsme se dali do války a bylo nutno bojovat a válka s pravidly a crazy předpisy trvala několik měsíců:). Přesto si myslím, že jsme veškerá specifika včetně navigace na poprvé zvládli skoro bezchybně.
Opět jsem se rozhodla stejně jako u RAA (také jsem jela jako první Čech v roce 2010 ) být průkopníkem a nikdo v Čechách s tímto závodem neměl vůbec žádné zkušenosti. Prostě první vždy zaplatí daň za to, že je první...

Protože start závodu byl naplánován na pátek 13.8. 30 minut po půlnoci, byli jsme nuceni odjet do Švýcarska už večer 11.8. aby byl čas vše připravit. 12.8. měli pořadatelé po půlhodinkách postupně naplánovánu registraci, kontrolu doprovodných aut, briefing, pasta party a prolog...A to vše hlavně na 3 různých poměrně vzdálených místech Schaffhausenu, kdy jsme nesměli používat svoje auta...A převáženi jsme byli autobusy. Další šílenost! A když k tomu připočítáme 35°C a žádnou klimatizaci a žádný stín nikde na parkovištích, tak to bylo doslova peklo na zemi a teprve zpětně jsem si uvědomila jak o strašně moc sil nás tento organizační "chaos" připravil.

Kromě toho mě před odjezdem asi nejvíc polilo horko, když jsem viděla předpověd počasí!:(
Přesně na pátek a sobotu měla přecházet studená fronta, kdy mělo dojít na pokles teplot z 34°C na nějakých 15°C a to v Alpách v 2500 m.n.m. kam se jelo hrozili i 4°C. Bože! Samotný déšť je samozřejmě nepříjemný ale já ho při závodě až tak neřeším, kromě toho, že je jasné, že zvláště v těžkých alpských sjezdech to bude o ústa a hlavně to celkově zpomalí jízdu. Daleko horší je při takhle rychlém přechodu fronty velký vítr až vichřice a z toho jsem fakt měla strach. Nicméně jsem doufala, že to tak hrozné nebude. Co jiného mi zbývalo, že?

Ale postupně.

11.8.2015

Postupně se komplet tým setkává u mě v Praze a jako obvykle největším ořechem při nakládání aut je umístění kol, kdy bojuji jako lvice o každou píď :) samozřejmě ve prospěch kol.
Bohužel hned po vyjetí přichází jobovka od Petra Janouše z auta: stávkuje navigace...uf. A tak má hned na začátku šanci ukázat jak umí reagovat v krizových situacích a my ostatní si mezitím dáváme kafčo u něj doma:)

12.8.2015

Nakonec Petr vše vyřeší a vyrážíme směr Švýcarsko a Schaffhausen. Cesta je naprosto bezproblémová a před sedmou hodinou ranní se blížíme ke švýcarské hranici. A hned dostáváme co proto a společeně se Slováky jsme odstaveni a zkontrolování a vyzpovídáni s tím, že slovo závod funguje jako kouzelné heslo.

Nechceme absolutně nic podcenit a tak si jedeme do Schaffhausenu ještě před ubytováním, které máme v Německu ve vesničce Lottstetten, prohlédnout jednak trať prologu u Rheinffalských vodopádů a jednak všechna 3 organizační místa rozesetá po celém Schaffhausenu.A také první etapu, která se jede úplně bez doprovodného auta. Vše nakonec zvládáme včetně nákupu internetu a vyrážíme směr Německo, kde máme v malebné vesničce Lottstetten ubytování. Pro vysvětlení podobné ubytování ve Švýcarsku stojí asi tak 2x tolik a vzhledem k tomu, že je Schaffhausen obklopen Německem, tak nebylo moc co řešit.

Proběhne komplexní příprava na druhý hektický den a jediným zádrhelem je, že nemůžeme v Německu najít pumpu k natankování i po několika dotazech a naježdění tak 40ti kilometrů:). Nakonec končíme v ....Schaffhausenu.

13.8.2015

Pořadatelé svojí organizací udělali z tohoto dne peklo na zemi a to doslova. Zatímco u nás doma bylo teda 38°C tak je pravda, že tady je jen 34°C, ale přesto je to peklo hlavně proto že nikde není ani kouska stínu!
Postupně nás jak už jsem zmínila výše čekal v přesně na minutu daných časech check-in, přejímka aut, breefing, pasta party a prolog.A každá tato činnost je v úplně jiné části Schaffhausenu! Narvat všechny tyto úkony do jednoho dne je jeden velký omyl, kdy se nic nedělá pořádně a nic vlastně nesplňuje to co má. I přesto, že mám za sebou více jak 30 ultramaratónů, tak valím oči co vše je možné...

Hned po zaparkování na přiděleném parkovišti Kinepolis se k našemu auto rozbíhá a česky nás oslovuje shodou okoloností také Hanka, která se představuje jako přítelkyně bulharského závodníka Miroslava Gencheva. Je to fakt milé a v jinak nic moc prostředí potěšující. Hned z ní tahám rozumy, protože Miro se závodu zuúčastňuje podruhé. A Hanka mi potvrzuje moje první dojmy, že to bude bordel a závod nazývá jedním hezkým anglickým slovem: CRAZY! A zpětně musím říci, že nijak výstižněji nazvat asi nejde...

Check-in - ve startovní tašce nám chybí startovní číslo a já začínám tušit, že "punktlich předpisy" jsou jen a pouze na papíře...do ruky dostaneme fixu a dopiště si ho...Mezitím sluníčko pálí a v autě stoupá teplota k hodnotám, které ani nechci vědět. A nikde skoro kouska stínu. Přitom na parkovišti je zaparkování odhaduju několik desítek aut. Nejvíce mě straší představa jídla, které je v těchto podmínkách v autě a je připraveno na závod...
 

Přejímku aut - dělají pořadatelé bez posádek!, protože ty musí téměř povinně všichni na brífing. A obě akce se časově překrývají...Jinými slovy se možná zkontrolují polepy auta a tímto zhasne...

Informační brífing - pro změnu probíhá v IWC Areně, kam nás odváží kloubový neklimatizovaný bus, protože mi nesmíme používat vlastní auta! IWC Arena je hlavní zázemí závodu, kde je i start a cíl. Je to hokejový stadion, ve sportovním areálu. Brífing probíhá jako čtení materiálu na webu s tím, že nejzajímavější pasáže jsou asi dvě. Za prvé na dlouhém 30ti kilometrovém úseku po cyklostezce je závodník odkázany v případě defektu jen sám na sebe a tak nějak má prostě smůlu pokud píchne. Druhou perlou je asi 10ti minutová přednáška, kde na kterém místě či TS máme během závodu ten který odpad třídit...Upřímně si nedovedu představit jak máme v autě x pytlů na třídění odpadu:) a k tomuto účelu mají švácaři i pěkně udělanou tabulku...Chvílema mám pocit, že je to jen zlý sen, ze kterého se snad probudím!
Jinak je teda musím pochválit za simultánní překlad do angličtiny, který zařídili zájemcům.
Co jsem fakt postrádala bylo představení závodníků či alespoň třeba vyjmenování "hvězd" jako je třeba Marco Baloh...Nicméně prostě jiný kraj jiný mrav. Na dotazy jaksi nedošlo, protože nezbýval čas a na programu byla:

Pasta Party - pod tímto honosným názvem se skrývaly těstoviny v plastové misce s buď červenou nebo hnědou omáčkou, 0,5l petka vody a rozteklý donuts...A to se pro nepřihlášené podávalo za 30Sfr...Uf Jaký obrovský rozdíl když porovnám slavnostní večer Andreje Bergince a jeho slavnostní večeři o 4 chodech v luxusním hotelu...A aby nám to nebylo líto tak se i na to stála fronta, protože pro x stovek lidí byla dvě výdejní místa...Ani tak nejde o vlastní jídlo, ale o přístup k závodníkům a doprovodům a to je prostě nejen s DOSem naprosto nesrovnatelné. To snad nebylo ani na RAAMu.

Prolog - z jídla se opět autobusem přesouváme nazpátek ke Kinepolisu. Každá tato cesta trvá poctivou čtvrthodinku a vše se nám postupně začíná zajídat...Počasí totiž prozatím trvá na 35°C...

Tam na cyklisty čeká escorta pořadatelů na motorkách a s jejich doprovodem jedeme asi 9 km přes město ke Rheinfallským vodopádům, kde je taková jakási propagační předváděčka během prologu - délka necelý kilometr převýšení 40 metrů a maximální sklon 15%. Doprovodný tým jede opět autobusem tentokrát směr Rheinffalské vodopády...
Nicméně chlapi musí jet při prologu krev, protože jsou na startu vlastního závodu nasazování podle umístění v prologu a nejhorší přichází i o samotný kus limitu v závodě...To je prostě neuvěřitelný, že se vlastně nepřepočítává startovní čas na limit a každý ho má tak reálně jiný...
U nás s Nikole je to jedno, protože startujeme první s rozestupem 30s, ale u kluků to dělá i 15 minut rozdílu...Před startem čekáme společně s Nikole dobrých 20 minut na sluníčku a v rámci mé chabé němčiny si docela pěkně popovídáme o našich závodech. Nikole stejně jako já nechápe stejný časový limit pro chlapi a pro ženský při tomto závodě. Obě kroutíme nad tímto nesmyslem hlavou...Hodně mě potěšilo, že Nikole věděla, že jsem jako první žena absolvovala RACE AROUND AUSTRIA :).

Pak už najíždíme ke startu prologu, kde probíhá slavnostní focení s Rheinffalskými vodopády za sebou a jsme tak trošku představovány. Tady dochází k malému faux pas, protože u mě je jako stát uvedeno Československo, což tedy rychle uvádím na pravou míru...Je to blbost - nicméně znovu mi to potvrzuje, že pořadatelé prostě závodníky a natož cizince absolutně neřeší.

Po absolvování prologu využíváme společeně s týmem nabídky Mira Gencheva a nastěhujeme se k němu do ubytování, protože do startu zbývá ještě předlouhých 8h...A tým jede opět autobusem směr Kinepolis pro auta! Šílený...A to je třeba v mém případě odpočívat a v případě týmu makat naplno v přípravách. Nicméně je neuvěřitelně úmorné vedro a já prostě nejsem schopna v přehřátém pokoji usnout:(. Vlastně od rána jsme na nohách a teplota neustále šplhá k hodnotě 35°C! Hanko a Miro moc děkujeme!

Okolo 22 hodin přichází docela prudká bouřka, ale během hodinky přejde a ještě postupně začíná rozpálený asfalt usychat a já si říkám, že jsme vyvázli docela dobře a že počasí nakonec přeje. Dokonce byla i docela příjemná teplota okolo 18°C. Nicméje to můj velký omyl a asi spíše přání a následující hodiny mě o mém omylu přesvědčí více než brutálně.

14.8.2015

"Procedura" startu byla v pravidlech popsána doslova a dopísmene po minutách s tím co kdy, kde smíme, nesmíme a musíme. A tak vše přesně na minuty ladíme a už teda ne úplně k mému překvapení to tak úplně nefunguje...Když dorážíme 15 minut před startem ke komisařům s GPS trackery, tak jsou vysypány na stole a chlapci jaksi vůbec neví, který je který...Postupně utíká čas a Nikole odjíždí s trackerem na start a já furt nemám nic a tak nějak se nic neděje...Až když začnu sledovač vyžadovat, tak konečně si ho vymůžu:) Následně jdu do IWC Areny, kde je kromě slavnostního startu také prohlídka kola a vybavení každého cyklisty. U mě se zkontroluje pouze světlo a číslo na helmě a na rám obdržím samolepku, že kolo je schváleno. Vše trvá asi 30s...Ještě stihnu popřát Nikole Reist hodně štěstí a jdeme na to.

Je 0:30 a bohužel tento čas startu přináší naprosto nulovou atmosféru bez diváků a vše je takové...divné, komorní, o ničem. A možná i toto u mě způsobuje, že se nedostávám do správného nažhaveného stavu před startem, kdy mě obvykle nervozita stahuje žaludek a tepovka letí nahoru. Necítím vlastně nic:( A to je špatně, protože nervozita pomůže nastavit tělo do sportovní války, která na něj teď dva dny čeká!

Ostrý start je po výjezdu z IWC Areny, kde je i časomíra, která přečte každému klasicky časový čip na noze. Sranda je, že nikoho nerozhodí, že mám zhasnuté přední světlo:D...

Vzhledem k GPS na řídítkách a také tomu, že jsme si první etapu, kterou jedu sama projeli, ani nemám nějaké obavy velké ze zabloudění. I když v noci teda vše vypadá trochu jinak:). Nějak nemám kliku a chytám hned v Schaffhausenu 3 červené...přičemž na první jsou i komisaři na motorkách a tak to komentujeme docela s úsměvem: zweite kilometr eine pause:). Nicméně kolem mě projíždí úplně klidně na červenou někdo ze závodníků za mnou a komisaře to absolutně nevyvádí z pohody! Tak nějak přestávám chápat řád a předpisy tohoto závodu, protože tady už jde do tuhého a takovýhle mrdník by netoleroval ani Andrej ve Slovinsku...

Jedu víceméně sama a občas mě předjíždí nějaký chlap startující v sólo kategorii za mnou. Nicméně jedu svoje tempo a nenechám se nijak vybláznit. Pocity z jízdy jsou nijaké, jako obvykle si připadám po odpočinku před závodem tak nějak, že neumím jezdit na kole...Nicméně průměr na první TS mi ukáže průměr na 29km s převýšením 160 metrů skoro 32 km/h což překračuje i můj plán a jsem spokojená. Na jediné stopce během první etapy se kolem mě motají komisaři na motorkách a spíše mě pobízejí k projetí než naopak...Nové světlo svítí luxusně a tak nemám problém jet z kopce přes 50.
Počasí neustále tak nějak přeje - je asi 17°C a střídavě jedeme na suchu a mokru ale nijak zvlášť neprší jen občas spadne pár kapek.
Na TS 1 ve Frauenfeldu je teda fakt neuvěřitelněj bordel, kdy si někteří jezdci myslí, že se jede časovka na 30km...Jsem docela v klidu a hned se ke mě po podpisu dostává i mé doprovodné auto s klukama. Trošku mě zaráží můj klid ale jak později čas ukáže ono se to výrazně zhorší.

Etappe 1 Schaffhausen - Frauenfeld 29km, převýšení 160 metrů, čas 00:54, celkem 29km, čas TS 01:25

Na další etapu vyjíždím sama, protože kluci v doprovodném autě se prostě nemůžou dostat z divočiny na TS, nicméně po chvilince se za mě řadí a už slyším Standu v komunikátoru:)
Standa se poprvé v životě vžívá do role navigátora a já mu to vůbec nezávidím. Naštěstí mu můžu občas pomoci, protože navigace na řídítkách půjčená od Milana Černého a naladěná od Petra Janouše funguje perfektně! Oběma moc děkuji.
Jen mi postupně dochází aspoň trošku teda, že to že musím hlídat navigaci mě ubírá pozornost od dalších věcí, které jsem zvyklá hlídat - jídlo, oblečení, časy a tak - a s nastupující únavou bude vše těžší a těžší. A ve dne vlastně budu muset navigaci věnovat skoro plnou pozornost, protože auto nebude za mnou...Je jasné, že toto pravidlo neuvěřitelně kazí závod a závodění a hlavně působí naprosto obráceně než proč ho Švýcaři vyrobili! Rozhodně zvýrazňuje nebezpečné situace a zmnožuje jejich počet! Je to prostě naprosté šlápnutí vedle. Nicméně teď to neřeším, protože je noc:) a auto jede za mnou.

Trasa druhé etapy v reálu mě trošku překvapuje a připadá mi těžší než jsem z profilu předpokládala. Určitě k tomu přispívá i stálý protivítr, i když není ještě nijak silný ale citelný jo.
Vzhledem k tomu, že je noc tak může doprovodné auto jet za mnou a vlastně vše probíhá zatím jak jsem zvyklá z ostatních ultramaratónů alespoň teda co se doprovodu týče.
Jednou se nám malinko podaří zakufrovat, ale spíše proto, že jedeme za jedním závodníkem a necháme se strhnout...:) Nicméně jde o vteřiny což je v pohodě. Hned na to následuje jakýsi zákaz vjezdu a objížďka, o které se pořadatelé jaksi vůbec nezmínili...Koutkem oka zahlídnu dodatkovou cedulku, že cyklisté mohou projet a tak tedy jedu. Nicméně někdo jede i s autem po objižďce...Naštěstí jde jen o krátký úsek.

Celá etapa je taková drbačka nahoru dolů a to nahoru je teda citelné...Vlastně celá trať do další TS Unterwasser neustále stoupá a proložení sjezdy je hodně sporadické.
Asi v polovině poprvé zastavujeme a jdu na záchod. Přesto i tato minipauza + malinké zakufrování + pobyt na TS dá 6 minut "nejízdy".

Posledních 20 km před TS vede neustále vícečiméně do kopce a začínají padat první kapky. A já furt řeším bude či nebude pršet pláštěnka nepláštěnka. Neustále jedeme potmě a tak je rozhodování o to těžší.
Pocitově se mi stále nejde nijak extra a tak nějak neustále "znásilňuji" Jureho. Je to hrozně upracované:(. Jízdu nám zpestřuje i jízda docela dlouhým tunelem, kde řádí se svým foťákem Petr. Hodně sympatické je, že okolo mě se neustále pohybují další cyklisté, kteří mě postupně dojíždějí jak startovali za mnou.

Bohužel v této etapě chytáme oproti mému rozpisu 9 minut zásek a v tomto závodě plati dvojnásob, že každá vteřina se počítá!

Etappe 2 Frauenfeld - Unterwasser 71km, převýšení 860 metrů , čas 2:53, celkem 100km, čas TS 04:24

Následující etapa začíná poměrně rychlým sjezdem se serpentýnami, na který je upozorněno i v roadbooku. Nicméně mě už trošku svítá a tak to není totální kamikadze. A k tomu dostávám i informace z auta, kde je jaká nebezpečná zatáčka, takže pohoda.

V této etapě také přichází první kritický úsek, kdy mám jet 30 km bez doprovodného auta po cyklostezce podél Rýna a pro nás to bohužel bude první hektická a nezvládnutá situace! A z mého pohledu naprosto zbytečná a myslím si, že mě oprávněně doslova nasr....
Je to situace, na kterou jsme se předem připravili a dohodli jsme se, že si vezmu pumpičku a tmel kdyby došlo k defektu. Tuto skutečnost ještě do auta připomínám pomocí komunikátoru. Pro mě je komunikátor naprosto luxusní věc, kdy jsem pomocí něj spojena s autem jako pupeční šňůrou a můžem před zastavením vše dohodnout a doladit. Druhá věc je, jak se líbí klukům v autě, přesněji Standovi, že mě vlastně neustále slyší, protože spojení je nonstop a ode mne se nedá přerušit. A je pravda, že já si na kole docela dost "povídám" a občas je to spíše s hvězdičkou či po 22té hodině:D.

Nicméně protože jsme konečně najeli do na konci minulé etapy a na začátku této do klasického dlouhého "horského"stoupání jaké mám ráda, tak se konečně začínám cítit lépe fyzicky a na to navazuje samozřejmě i psychická stránka. V nohách máme něco přes 100 km a konečně se můj dieslový motor zahřál a promazal. Uf to to trvalo!
To se má ale velice brzy změnit!

Ihned po sjezdu na 17tém kilometru stojí pořadatelé a navádějí nás na zmíněnou cyklostezku, po které pojedeme až na 40tý kilometr bez podpory auta. A tak urguju do auta pumpičku a tmel a trochu jídla. K mému překvapení ale prostě Standa zmíněné nemá..., k tomu se jede auto někam otáčet, přestože všichni bez skrupulí stojí na krají cyklostezky. Pomalu se ve mě začíná vařit krev, protože právě tohle jsou záseky, na které absolutně nemáme časové rezervy a naprosto zbytečně prodrbáváme čas! Nakonec nás tento úlet stojí 10 minut a já i tak odjíždím bez pumpičky a tmelu, ale teda neskutečně vytočená a naštvaná. Vzhledem ke komunikátoru si moje pocity zažil Standa v autě naplno i když jsem od něj aspoň 20 metrů...A ostatní závodníci na mě koukaj jak napsychopata protože nevidí, že mluvím do mikrofonu:). Následně Standu od mého řádění zachraňuje jen to, že se dostává mimo dosah!

Jenže mě tohle extempore stojí strašně moc psychických sil a vytváří následně obrovský stres, protože moc dobře vím, že jsme časově ve skluzu! Jde o první závažnou chybu, která tak nějak odstartovala nešťastný závod.

Jedeme za šera okolo skoro vyschlého Rýna a po chvilce mě dojíždí jedna z žen, které jedou dvojice. Má nádherný časovkářský speciál BMC, se kterým tak trošku válčí. Neustále se zvedá z nástavců a co si budeme povídat jede po rovině asi třicítkou...Jedu asi stejně rychle a stritně se držím vedle, aby nedošlo "k šumu s hákem". Prohodíme jen pár slov a musím říci, že úsek, na který jsem se dost netěšila uteče pěkně rychle. Je pravda, že několikrát mě zatrne, když jedeme po vrstvě kamínků, ale plášťovky TUFO ( pro info Elite Pulse 22 ) opět nezklamaly a problém neměly.

 Na konci úseku je už pěkně vidět a na všechny cyklisty čekají jejich doprovodná auta. Jen já to svoje nevidím, ale není kam zabloudit a tak jedu po trati dále. A za chvilinku už se ozývá Standa a následně zahybáme k druhému autu, kde na mě čeká jídlo, toaletka a slíknu také noční vrstvy, protože se oteplilo.

Závěr této etapy je vše jen ne zajímavá cyklistika. Jedeme po nějakých šílených silničkách a cyklostezkách, kde se občas pořadatelé snaží o směrování závodníků...Tento úsek tratě mě šíleně nebaví a dá se říci, že spíš štve a dokonale mi rozhazuje psychiku i přesto, že na kole se mi jede fyzicky velice dobře, což nakonec dokáže i Polar.

Dokonce mi bleskne hlavou jak obrovskou výhodu tady mají domácí závodníci i, kteří už TORTOUR jeli. My platíme nováčkovskou daň v podobě velkých ztrát času a hlavně se kumuluje stres nejen u mě ale i u týmu, protože v těchto úsecích je navigace opravdu šílená.A čas ubýhá neuvěřitelně rychle a nemilosrdně.

Kromě toho začíná fest pršet a vlastně skoro až do konce bude více či méně nebo aspoň pojedem po mokru:(. Nandavám pláštěnku a ta zůstává společníkem skoro až do konce závodu... Mimo to absolutně nechápu proč je závod veden těmto šílenými uličkami a vlastně každá TS nás zavádí kamsi do průmyslové zóny města a následně zase hledáme jak se dostat zpátky na trať, kde se dá jet rozumnou rychlostí. Toto organizátoři opravdu nezvládli a já jsem to nezažila na žádném ultrapodniku včetně RAAMu.

Na TS CHur se jen podepisuji, oblékám tlusté návleky na boty a sním banán a hned vyrážíme dál. Pitstop 4 minuty.

Etappe 3 Unterwasser - Chur 65 km, převýšení 400 metrů, čas 2:19, celkem 165km, čas TS 7:00

Bohužel s deštěm se zvedá poměrně silný protivítr, i když teplota je v 600 m.n.m. slušných 17 °C. A mě se hlavou honí neveselé myšlenky:(. Zdá se mi, že se vše spiklo proti nám a ten nejvyšší nám prostě i přese všechnu snahu nepřeje. Kluci v autě mě povzbuzují ale já se na začátku další etapy utápím ve své vlastní frustraci a převládajícím pocitu:NEJEDE TO!

Jasně cítím jak se peru s protivětrem. Kromě toho začátek etapy je hrozná drbačka nahoru dolů snad ještě horší než závěr minulé a podaří se nám i zabloudit. Není to nic zásadního, ale minuty se začíná načítat. Kromě toho jsem komplet mokrá a tak nějak tuším že už nikdy suchá nebudu:( Trošku řeším oblečení a tak asi 3x stavíme a to je špatně. Tady asi měla z auta přijít tvrdší ruka a prostě mě nenechat zastavit.

Konečně po 10ti nekonečných kilometrech, kdy jedeme po hnusné cyklostezce plné humusu a těžké orientace najíždíme na něco normálního co se i silnice dá nazvat...Musím říci, že naprosto nechápu tyto úseky - proč je Švýcaři zařadili. Dalo se totiž jet po úplně normálních silnicích...

V daný moment mi nefunguje hlava a tak dlouhé táhlé stoupání přímo proti větru se mi všechno jen ne zamlouvá:(. Nemůžu říct, že bych odflákla byť jen jediné šlápnutí, ale...

Po kratinkém sjezdu, kdy si následně i pěkně postojíme na závorách, je přede mnou náhle a zčistajasna fakt prudká stojka a tato náhlá změna tempa teda bolí. Nicméně konečně jsme v normálních kopcích, kde se dá chytit nějaké tempo. Nicméně tady máme jízdu zpestřenou totálně rozestavěnou silnicí a Jure se doslova a do písmene brodí bahnem. Uf to bolí. Je stále mokro, hodně mokro. Kopec sice bolí, ale je to můj chlebíček který mám ráda :) Následný sjezd na mokru je docela technický namotaný na úbočí skály a docela i místama rychlý.

Je 9 hodin ráno a zastavuji na jídlelní pauzu. Před námi je totiž absolutně nejtěžší část závodu: postupně budeme přejíždět Oberalp Pass 2046 m.n.m., Furka Pass 2431 m.n.m., Grimsel Pass 2165 m.n.m. a Jaun Pass 1509 m.n.m. A to vše v na 138km!

V 9:21 vyrážíme zpět na trať a začíná stoupání na Oberalppass, které je přerušené TS Disentis. Neuvěřitelně fyzicky i psychicky ožívám, protože alpské passy jsou to, kde jsem dobrá:), kde chytnu rytmus jízdy a kde mě trať i přes svou maximální obtížnost baví. Ale to ještě samozřejmě nevím co nám za očistec připraví hlavně na vrcholu Furka passu počasí!

Tuto etapu jsem zajela vůbec nejhůře kromě zmíněného konce a to platí jak pro psychickou tak fyzickou stránku. Rukou nerozdílnou za to může počasí, můj neoblíbený terén a troška bloudění, prostě od každého něco a v duchu mi začíná hlodat: NESTÍHÁME! Nicméně na TS Disentis máme i přes neustálý protivítr a pár organizačních chyb ztrátu oproti mému rozpisu jen 26 minut. Čili nic karastrofickýho!

A tuto etapu jsem jela přesně jak jsem chtěla v rozpisu..., ale pocity prostě byly totálně negativní a frustrující. A i to ubírá síly.

Etappe 4 Chur - Disentis, 65 km, převýšení 1160 metrů, čas 2:53, celkem 229 km, čas TS 10:16

Co je fakt obtěžující je neuvěřitelný dopravní bordel na skoro všech TS a je velice těžké rozumně zaparkovat a hned vyjet. Hážu do sebe teplé jídlo, nalévám se banánovým džusem a během chvilky vyrážíme směr Oberalppass. Počasi je hnusné ale momentálně neprší a je luxusních 17°c což je na 1200 m.n.m. pohoda.
Strašně se těším jak už jsem zmínila do vysokohorských pasů, což je můj chlebíček který mám fakt ráda a to jsou úseky kde vždy získávám: čas i pozitivní náladu! A to i přesto, že před námi je královská brutální etapa 73 km s převýšením 2310 metrů a jak se následně ukáže v naprosto šíleném počasí!
Celý tým maká nadoraz a snaží se mi udělat maximální podmínky a občasná zaváhání spíš vyplývají z nezkušenosti a neznalosti terénu.
Bohužel ujedeme snad 2 km a začíná lej a proti nám se valí šedivá nízká mračna! Teprve teď se dostáváme přímo do fronty alespoň co se týče deště. Co se týče větru bude ještě daleko hůř!
Doprčic…Ihned hlásím pomocí kominikátoru, že budeme stavět a oblékat. A kluci i dostávají přesné pokyny co si budu oblékat.

Tady je vhodný okamžik, abych zhodnotila moji letošní novinku pro ultra závody. Jedná se o komunikátor CARDO BK-1. A jedním slovem jsem nadšená a velice těžko hledám nějaká negativa a hodně lituji, že jsem si tuto hračičku nepořídila už dříve na závody.
Ale podrobněji. Obousměrná nonstop nepřerušená komunikace mezi závodníkem  a týmem v autě je prostě bomba
a neuvěřitelná pomoc jak v navigaci, tak hlavně v organizaci závodu během jízdy, kdy se dolaďují online různé věci, jídlo či oblečení. Takováto komunikace naprosto zásadně šetří čas během přestávek, protože je všechno aktuálně připraveno a po zastávce se nečeká a nehledají se věci. Naprosto si neumím představit třeba vysílačky, kdy bych měla v únavě, v noci, v dešti či v zimních rukavicích ovládat nějaké spouštěcí prvky na vysílačce. Naprosto nemyslitelné!
Naprosto super je především navigace, kdy já slyším i ve sjezdu či delší vzdálenosti auta ode mne. To při megafonu byl problém obrovský a vlastně ve sjezdu nebylo vůbec slyšet.
Tento typ nám doporučil hvězdný Marko Baloh a i vzhledem k tomu, že jsme je viděly na většině přileb během závodu, tak je to asi nejosvědčenější zařízení prověřené mnoha závodníky.
Co se týče negativ hledám je jen velmi těžko a nakonec asi lze mluvit o dvou problémech z níchž jeden je dán naprosto absurdním švýcarským pravidlem, že za závodníkem ve dne nesmí jet doprovodné auto a musí se okolo mne jen motat v různých občas i delších vzdálenostech. Protože se jedná o komunikátory, tak jednak vadí vzdálenost větší než -+ 200 metrů a jednak moment, kdy se mezi mne a auto dostane nějaká překážka. Tehdy se spojení přeruší - nicméně se snadno obnoví po zmáčknutí jednoho tlačítka na jednom z obou zařízení. Pokud by platila normální ultra pravidla s doprovodným autem za závodníkem jako na všech ostatních závodech toto bychom vůbec nezaznamenali.
Druhým problémem je výdrž baterie, která je asi 5-6 h při nonstop zapnutí. Nicméně tento problém jsme vyřešili naprosto jednoduše tak, že se zakoupil druhý pár komunikátorů upevněných na druhé přilbě. Čili se vždy při nabíjení vyměnila komplet přilba a vlastně to problém ani není.
K mému překvapení komunikátory přežily naprosto šílené slejváky ve Švýcarsku a dokonce i koupel v louži jak se Standovi jednou podařilo:). Co se týče vlhkosti, tak jediný problém byl pokud se namočil kontakt při sundavání zařízení na a z přilby jinak obstály naprosto stoprocentně.
Poslední věcí kterou já ani jako problém nevidím je to, že obě strany jsou nonstop v doslechu a v autě tak slyší i třeba moje prudění :) a komentáře či zpívání...a naopak i já občas zaslechla nějaký hovor v kabině doprovodného auta:).

Čili za námi je další zastávka kdy oblékáme pláštěnku a všechny teplé návleky.
A čas letí a to v náš neprospěch:( Všechny tyto navíc pauzy se snažím minimalizovat a vědomě spěchám, ale prostě hlavně zásluhou počasí je jich příliš...I třeba pobyt na poslední TS byl pouhých 5 min! SPĚCHÁME!
Nicméně absurdně mi v tento moment déšť nevadí a jediným problémem jsou promočená kolena kde citelně cítím chlad – nicméně vím že musíme jet dál. Já blbec jsem na ně nenalepila náplasti!

Ve slejváku pokračujeme nahoru a v půlce kopce je stavební uzavírka a proplétáme se mezi kolonami aut…Je to dost šílenost v hodně brutálním počasí. A některá zrovna nadšená nejsou. A vlastně poprvé se setkávám s agresivitou od okolních řidičů. Několik minut si postojím na semaforu - už ani nepočítám kolikrát jsem počínaje startem chytla červenou (také ztracené minuty, které se nasčítávají...:()...- a makám dále nahoru.
Bohužel zásluhou zmíněných okolností naprosto ztrácím přehled, kde jsou obě doprovodná auta - jsem ráda, že kličkuji mezi kolonami aut a v lijáku toho taky moc nevidím a nevnímám...
Okolo mne se pohybuje velké množství cyklistů většinou z týmů, kteří startovali po nás. Zajímavé je, že se cítím fakt dobře, skoro celý kopec jedu v sedle - tady je vidět neuvěřitelně moje 3/4 roční dřina s fyzioterpautkou Ninou Čechovou, kdy jsem tvrdě pracovala na zpevnění svalového korzetu trupu. Poprvé za život se cítím velice komfortně při dlouhodobé silové jízdě do těžkých kopců. V 11:51 jsem na vrcholu Oberalpu 2046 m.n.m.po 1,5h dřiny. Prší a je 12°C což ještě není úplná katastrofa. Ale psychika je opět nahoře – asi jsem magor fakt:)
Oblíkáme se,nalepíme hřejivé náplasti na kolena a sním pár soust, ale 10 min je zase pryč:( Čas neuvěřitelně letí! Jenže já odmítám jako někteří kluci jezdit v krátkém dolů – za to mi žádný závod nestojí kolena jsem léčila 3 roky! Kromě toho jsem přesvědčená, že na tyto šílenosti doplatí už během závodu a to co naženou, že se neoblíkají si prostě vyžerou v bolestech kolen třeba za 50 km..

Sjezd z passu je docela zkouška odvahy - prší i když ne moc, fouká ale není to zatím katastrofa a je všudypřítomné mokro. Jedu komplet v zimním od hlavy až k patě a jako třešinku na dortu si zapomenu vzít na sjezd brýle...Uf. Za tímco po laserové operaci očí jezdím teď v noci a za dne za deště v normálním terénu bez brýlí, tak ve sjezdu natož z alpského passu v dešti bych teda brýle užila:) Vidím fakt kulový a kapky se mi zařezávají do obličeje a do očí. Jedu hodně opatrně a poprvý začínám litovat Jureho mojeho Scotta Addicta. Dostává fakt sodu:( 

Dole v údolí horečně řeším co rychle sníst. Jasně cítím, že mám hlad a vím, že před námi jsou ještě dva těžké passy hned následující po sobě. Znovu zastavujeme, protože dole je "šílený vedro" kupodivu chvilkama i oschlá silnice a je prostě potřeba doplnit energii. Bohužel nastává můj klasický problém a nemám chuť k jídlu jako vždy po extrémní zátěži. Nicméne moc dobře vím, že jíst musíme a to fest.

Na dalších kolejích opět stojíme...a snažím se to spojit s občerstvením ale vím, že jsem toho fakt snědla málo a také pociťuji hlad. Trošku nestíháme a plný bidon s bujónem dostávám až v nájezdu do stoupání Furka Pass...To néééé! A tak ho zas odevzdávám při první možnosti do auta. V dlouhých těžkých passech jím standartně enerviťácké tablety a Carbonex. Nacpu si pusu třeba 5 tabletama a nechávám je postupně v puse rozpustit a pouze zapíjím vesměs colou či Fantou nebo ionťákem. Na ten nicméně teď už moc ani chuť nemám, ale ani to nějak vzhledem k počasí nehoří.

Stoupání na Furka Pass mě trochu překvapilo svoji obtížností. Strohá čísla říkají 13 km, převýšení 1000 metrů a vrchol 2431 m.n.m.
Kolem nás je opět velké množství závodících cyklistů a samozřejmě motajících se doprovodných aut, kdy každé chce zastavit v dosahu závodníka...Bohužel mi na to hodně doplácíme a já mám v dosahu auto vždy až po půlhodině! A to je špatně, protože potřebuji jídlo a pití, které vlastně reálně v tvrdém stoupání v dlouhých rukavicích absolutně nemůžu vyndat zpod dlouhého dresu, v kterém teď jedu protože je "jenom" fest mokro. Hlad v kopci je vždy průšvih a tak bez velkých cavyků se kluci v autě dozvídají co si o jejich ujíždění kamsi pryč myslím. Samozřejmě nevím, že je prostě velkej problém v dopravním chaosu zaparkovat...Šílené švýcarské pravidlo o nemožnosti doprovodu během dne si začíná vybírat svou daň a bohužel je to u nás.
V půlce kopce opět začíná pršet a ja docela citelně cítím v promočených nohách a kolenech chlad. Nahoru si beru znovu pláštěnku a tam reálně problém není. Ale o kolena se teda bojím fest! Pravé, které mám po těžkém úrazu začínám trošku cejtit ale není to nic katastrofálního a věděla jsem dopředu, že to tak bude.

200 výškových metrů pod vrcholem zastavuji a jsem fakt vyčerpaná a velice těžko sbírám síly na jízdu dále. Jízda na hlaďák se teď velice projevila:( Snažím se to dohnat jednoduchými cukry a tabletami co to jde, vše zapíjím Fantou - fuj:) a co nejdříve vyrazit dále! Počasí se opět hodně zhoršilo, prší, ochladilo se a fouká silný vítr. A přece je to pořád nic proti tomu co zažijeme o pár desítek minut později...

14:08. Po hodině a dvaceti minutách těžkého stoupání je vrchol Furka passu 2431 m.n.m. dobyt! Prší a je 9°C! Lepíme znovu spadlé náplasti na kolena,oblékáme komplet do zimního a snažím se jíst. Ale během pár okamžiků přichází doslova vichřice a slejvák a je jasné, že teprve teď začne ta pravá fronta. Její počátek chytáme v nejvyšším bodě závodu a já s v daný moment říkám jen: jak se mám dostat dolů na kole když se skoro neudržím na nohách. Vichr s námi mává a chudák Jure moje kolo končí dokonce pod hladinou louže a sluchátka komunikátoru se vykoupou také. Ivoš to také schytává naplno a během chvilky je naprosto durch...
Musím říci, že toto jsem na ultra ještě nezažila a nás to v tento moment stojí strašně cenný čas a já už tak nějak tuším, že tento závode hepyendem neskončí. A to pořád ještě nevím že bude hůř!

Nejhorší nápor větru po pár minutách opadá, kluci jsou naprosto promočeni a já se vydávám do šíleného mokrého větrného sjezdu. A když mi pak Polar ukáže rychlost skoro 60 km/h tak si u stolu doma říkám že jsem totální cvok fakt…A to mě pár spolubojovníků i předjíždí i když jeden mám pocit i končí v zatáčce na zemi…V reálu mě přišlo že jedu fakt pomalu a opatrně, ale polar prostě nelže…
Nicméně jak musím řešit fakt brutální podmínky okolo sebe tak nevymýšlím kraviny a jsem docela v pohodě..

Nicméně jeden problém mám už docela dlouho a to, že se mi chce na malou:) a zoufale hledáme místo kde to jaksi vykonám...Nakonec po sjezdu už je to kritické a klidně se schovám jen u boku auta na dohled všem:)

Před námi je poslední sedlo Grimsel pass, které ale nejedeme úplně se zdola a přestože vypadají jeho serpentyny

napohled fakt hnusně a prudce tak se mi jede super a jsem zas v pohodě a dokonce předjíždím kluky. Opět hlava funguje a s tím se ruku v ruce opět zvedá i fyzický výkon. Petr kolem mě fotí a na moment i přestalo pršet a tak se i rozhlížím i po nádherných scenériích okolních údolí.

15:20 vrchol Grimmsel Passu celkem 5km s převýšením 350 metrů čili žádná velká hrůza:) a před námi se otvírá nádherné údolí tyrkysové vodní přehrady a elektrárny. Asi jedinkrát se tady chvilku kochám
TS Grimsel Hospiz je opět vypečený, sice ho nehledáme, ale jedem prudký výjezd po vlhkých rozlezlých kamenech nahoru k hotelu…Asi je to efektní ale já z toho odvázaná nejsem a neumím si představit jak bych jela za mokra těch 12% dolu. No nic.

Etappe 5 Disentis - Grimmsel Hospiz 73,3 km, převýšení 2310 metrů, čas 4:41, celkem 302 km, čas TS 15:31 
 

Jedeme hned po podpisu dále a já s radostí hulákám že konečně pojedem za sucha! Přede mnou jsou totiž proužky suché silnice…Jenže to jsem urazila pánaboha…

A tady je asi vhodný okamžik na zhodnocení závodu, protože právě TS Grimmsel Hospiz se pro nás stal osudovým místem, kdy jsme udělali rozhodující chybu! Samozřejmě vše hodnotím poté, co mám k dispozici veškerý časový horizont dalšího průběhu závodu včetně toho že vím jak následně bylo a jak vypadal terén dále.

Nicméně od začátku závodu jsme věděli, že se bude jednat o boj s časem a limity a po nepříznivém větru hned od startu a následném  brutálním zhoršení počasí bylo jasné, že se vše ještě zvýrazní. Trošku nepochopitelné pro mne je, že jsme prostě toto neuhlídali a že když na této TS byl už kritický zásek více jak hodiny od připraveného rozpisu s přesnými časy kdy kde máme být, proč se okamžitě nereagovalo a případně proč jsem se tuto informaci nedozvěděla! Bylo nutné se prostě pokusit změnit připravený scénář jízdy a bojovat o dosažení limitů více na "hraně" a s větším rizikem. Prostě se vzepřít osudu!' A my jsme naopak místo abychom jeli nonstop a snažili čas dohnat v následujících 2 etapách celou hodinu nejeli!
Toto opomenutí jde asi nejvíce za Standou, který měl před sebou veškeré podklady jak časové tak traťové včetně všech mých rozpisů, kdy kde máme být. V této chvíli už nemůže reagovat sám závodník, který má za sebou vyčerpávající kilometry v těžkém terénu a za hodně špatného počasí. Ten může pouze pokud je hodně zkušený maximálně reagovat na přesné informace od týmu.
Na obranu Standy musím ale zmínit několik aspektů, které jsem sama poznala na vlastní kůži, když jsem jela poprvé doprovod na ultra. Standa do týmu spadl v červnu, kdy nahradil předem domluvéného člena týmu, který prostě zrušil účast bez nějakého zmíněného důvodu...
Na Standu spadla vůbec nejtěžší role, která v týmu je a je to horké místo navigátora v hlavním doprovodném autě, komunikátora se závodníkem a koordinátora týmu během celého závodu. Je to velice vyčerpávající post, kdy si člověk ani vteřinu neodpočine, nespí (já třeba nestíhala ani jíst či si dojít na záchod...), nesmí udělat chybu a Standa tak asi poznal, že být závodníkem na ultra je prostě oproti tomuto místu doslova sranda.
Kromě toho je také velice těžké být tvrdý na vyčerpaného závodníka a nenechat ho odpočívat či zastavovat. Nicméně to patří k této roli a já si třeba živě vzpomínám, jak jsem Standovi zakázala zastavení a odpočinek i když se doslova motal po silnici a i přesto že pršelo, protože v daný okamžik jel na DOSu o fantastické čtvrté místo!
A tak si Standa svoji roli nováčka v mém týmu na tomto závodě, kdy neměl s tímto postem vůbec žádné zkušenosti, vypil asi do velice hořkého dna...
Samozřejmě k tomu maximálně přispěla doslova "debilní" organizace švýcarského závodu (kdy doprovodné auto nesmí ve dne jet za závodníkem) a naprosto nepříznivé počasí. A jak já vždy říkám ultramaratónský závod je o týmu, kdy nelze rozlišovat a oddělovat závodníka od doprovodného týmu, ale vždy závod dojíždí, nedojíždí, vyhrává, prohrává či vzdává celý tým a ne jen závodník či naopak jen tým.
Jediné co mě na tom strašně mrzí je, že jsme všichni věděli dopředu, že to bude válka s časovými limity a přesto jsme právě tuto chybu udělali a nevzepřeli se osudu a nezkusili bojovat. Já se informaci, že nestíháme dozvěděla až na Jaun Passu a to už byl vlastně limit pryč:( !
Samozřejmě nikdo neví jak by se závod vyvíjel dále, ale je jasné, že bychom v kritické chvíli změnili taktiku jídla, zastávek a přerušení. Stejně jak jsem to udělala loni ve stejném okamžiku na DOSu, kdy jsme se do závodu vrátili. Jsem přesvědčená, že bychom ještě dali dalších 300 km v limitech závodu až do kritické TS Le Locle na 718 km, kde jsem věděla už dopředu, že limit stihneme jen když bude vše maximálně vycházet.

Nicméně zpátky na trať.

Asi po 2 km sjezdu z Grimmsel Passu po dosti šíleném průletu jedním tunelem a následně druhým s prudkou zatáčkou…sjíždíme do údolí. A před námi se valí naprosto brutální mračna přímo na nás.
Přesto doufám úplně iracionálně v sucho a  poprvý se převlékám do čistého kromě bot. Jíme teplé jídlo a vlastně už během něj začíná pršet. Ne pršet! Lejt! A co hůře zároveň přichází doslova a do písmene vichřice a před námi je přesně proti větru 50 km po rovině! Vítr si se mnou pohazuje a pokud se na chvíli změní na boční, tak mám problém se udržet na kole.
Závod se začíná lámat a přestože jsem doposud neodflákla jediné šlápnutí, tak tady je jasné, že chytíme neuvěřitelnou časovou sekeru. Upřímně přiznávám, že v něčem takovém jsem snad v životě nejela a na jezeře Brienzersee okolo kterého jedeme se tvoří obrovské vlny.
Přestože závod nemá vlastně žádnou atmosféru, tak najednou slyším od kraje silnice Hanka go! Jenže já mám skloněnou hlavu v lijáku a ve vichřici a tak ani nestíhám odpovědět:(. Nicméně kluci v autě mi posléze potvrzují skupinku fanoušků s českou vlajkou a jsme ráda, že aspoň z auta přišla odezva. I touto cestou moc fanouškům  děkuji! Je to vždy neuvěřitelně milé a nakopávající zvláště v cizině.
Jasně cítím, že jsem absolutně vypnula psychiku, nic nevnímám a rvu se v protivětru. Chvílemi si říkám, že snad začnem couvat nebo vzlítnem...
A přitom toto měla být jedna z nejsnažších etap celého závodu průměrem vysoko přes 30 km/h!  Místo toho máme po etapě i se sjezdem z průsmyku průměr  27 a to je špatné. Ztrácíme další hodinu a tak nějak mi začíná být jasné, že na tyto podmínky prostě nemám časové rezervy. Přiměřeně těmto myšlenkám reaguji i v komunikaci  a kromě zklamání spíš cítím naštvání a rozčarování. V hlavě mám jaké obrovské úsilí stál tento závod i přípravy na něj mě, kluky z týmu a vůbec všechny lidi okolo mě. O sponzorech nemluvě. Přesto neustále doufám, že minimálně do kritické TS Le Locle na 713 km dojedem.

Zatím ale jedeme dále a po neuvěřitelném souboji se slejvákem a vichřicí se podepisujeme na další TS v Interlakenu v 18:20. Nikole už má náskok přes 2 h a je jasné, že stihla projet před frontou…Jednoduše řečeno, kdo stihl projet toto údolí před frontou závod dokončil, kdo ne jako mi skončil na následujících 2 TS. Což se samozřejmě dozvím za dva dny...

Etappe 6 Grimmsel Hospic - Interlaken, 62km, převýšení 190 metrů, čas 2:17, celkem 364 km, čas TS 18:20

Nicméně pokračujeme dále ale při výjezdu z TS fest zakufrujeme a motáme se 6 minut! dokola a to moje nahlodaná psychika nedává a tentokrát to kluci schytávají naplno. Nakonec se jdu zeptat obsluhy na TS kam máme jet sama...
A pak máme v komunikátoru tak trošku tichou domácnost
:( jen se ozývá vpravo vlevo…Zajímavé je, že co se týče výkonu jedu neustále nadoraz i když tak nějak podvědoměje mi jasné, že prostě nemůžeme stíhat. Jenže ja naprosto přesný přehled v daný moment o limitech nemám a tak to neřeším. Je to vlastně jen pocit ale bohužel nakonec se ukáže, že byl správný.

Na 12tém kilometru opět najíždím na cyklostezku bez doprovodného auta  - auto jede po dálnici... . Je to strašně nepříjemné, i když tentokrát je vše bez problémů a na konci cyklostezky se v pohodě potkáváme. Přesto je prostě pro mne tato strategie švýcarůco se týče trati naprosto nepřijatelná a stresující pro celý tým. Opravdu jsem to na jiném ultramaratónu nezažila...

Protože se blíží opět stmívání tak zastavujeme a já si oblíkám povinnou reflexní vestu, reflexní pásky na nohy a namontujeme světla na kolo. K tomu záchod, jídlo a čas letí neuvěřitelným tempem a my nějak nejsme schopni ho mít pod kontrolou:( ach jo.

Následuje úsek s několika stoupáky ve městech, ale pocity se absurdně opět zlepšují a i psychika je zas pod kontrolou. Jedeme krásným údolím, které neustále stoupá ale velice příjemným sklonem. Vlastně poprvé si intenzivně uvědomuji jak super jsou kromě pár kousků silnice a i když třeba záplaty nejsou vzácností, tak jsou krásně hladké, kdy ani na tak "kamenném" kole jako je Jure nic skoro necítím!

I když teď chvilku neprší je hodně mokro a vlastně je jedno odkud voda jde. Samozřejmě vezu zadní blatník a funguje naprosto famózně. Koupila jsem si bajkový široky SKS blatník, který jsem si upravila na silničku a je to bezchybná varianta! Jediné co mám i po těch šílených slejvácích suché je zadek.

V hodně nepříznivém počasí, kdy vezu dlouhé rukavice a přes kapsy mám povinnou reflexní vestu málo jím, protože prostě se nelze do kapes dostat...Z auta je podávání jídla zakázáno a nás stojí každé předání každá zastávka další a další čas a i celý tým to organizačně neuvěřitelně zatěžuje. A také teď přibývá ještě jedno zastavení na teplý bujón a přioblečení.
Teplota se pohybuje okolo 14°C a propad oproti včerejšku kdy bylo 35°C je fakt šílený a hodně organismus zatěžující.

A před námi se tyčí sklonem asi nejobtížnější stoupání závodu aspoň co se týče sklonu. Některé pasáže Jaun Passu 1509 m.n.m. jsou fakt obtížné a dosahují i 12%. Nicméně já se teď cítím fyzicky velice dobře a docela s chutí se zakusuji do těžkého 8,5 km dlouhého stoupání s převýšením 650 metrů i když ve velice nepříhodné noční době, kdy má tělo fyzický útlum. Ale jak říkám já se cítím právě hodně dobře. Komplet celé stoupání jedu ze sedla ale spíše je to dáno v daný moment sklonem než že bych nemohla.
Okolo 22:30 jsme nahoře a mě roztřese šílená zima. Oblékám se opět komplet do zimního včetně zimní bundy i zimní vesty a začíná se projevovat, že jedeme neuvěřitelně dlouho promočeni až na kůži:( Něco sním dojdu si na záchod asi po 15 minutách chci pokračovat dále. A teprve v tento okamžik se dozvídám, že absolutně nemáme šanci stíhat limit v Bulle!
A upřímně přiznávám, že mi to naprosto vyráží dech! Nedělala jsem si sice nějaké velké iluze, že jsme na tom nějak úžasně časově, ale že nestihneme limit tak strašně brzy - jsme na 430 km... - je pro mne doslova a do písmene šok. Chvíli ani nechápu co mi Standa říká...A jediné co mě napadá je, že se musel splést. Vždyť do této doby mě nikdo neupozorňoval, že máme časově nůž na krku!To přece není možné!

Asi spíše ze setrvačnosti se spouštím potmě s opravdu prudkého, mokrého nebezpečného sjezdu. Čas okolo půlnoci, velký chlad a po chvilce ve sjezdu cítím jak se klepu a jak se mi zavírají oči. A ve mě se najednou vše zlomí a říkám si: proč mám riskovat, když je to vlastně zbytečné?

Závěr závodu a rozhodnutí skončit jak závod a kariéru tímto způsobem je nejhorší sen, který jsem si uměla představit. Snad 30 minut stojíme neprosto potichu a přiznám se, že v mém případě i ukápla slza...Naštestí je tma a není to vidět. A vlastně se čeká až já rozhodnu, že je definitivní konec. Sice jsem před závodem říkala, že pokud nestihnu limit, závod si dojedeme mimo časové mantinely, ale tady zůstává do cíle přes 500 km a to je prostě reálně nesmysl.

Polar 7 Etappe 1 2

Je to jeden z nejhorších okamžiků kariéry a už ani nepamatuji, kdy jsem naposled nedokončila ultrazávod! Jenže tady je konec závodu, konec posledního závodu! A zklamání je tak obrovské že ani nekomunikuji. Směsice pocitů: lítost, zklamání, rozčarování, pocit nespravedlivosti a přece vím že nemá cenu jet dále a hlavně že nic nezměním na mém rozhodnutí, že už se prostě na start žádného ultra nepostavím. A více asi je v tento moment unavená a vyčerpaná hlava za skoro 20 let závodění než tělo. Prostě hlava už nechce a to je rozhodující i když tohle je pro mne hodně hořký konec.
Absurdní je, že nemáme vůbec žádný fyzický problém, trochu mě bolí pravé operované koleno a to je vše! A to opravdu nepamatuji léta! Jen prostě na toto počasí jsem neměla dostatečné časové rezervy v tvrdých chlapských limitech.. I přesto, že jsem jela výrazně rychleji než na DOS RAS Extreme ve Slovinsku. A bohužel jsme udělali asi nejhorší možnou a kritickou chybu v tomto závodě, že jsme neuhlídali čas...Přestože doma spočítám, že rozhodně reálné bylo dojet v limitech do zmíněných 718 km do Le Locle pokud bysme zbystřili po TS Grimmsel Hospic a začali přísně čas a limity hlídat!

A CELKOVÉ ZHODNOCENÍ?
Samozřejmě, že hodnotit závod, který se nedokončil či úplně nevydařil není úplně jednoduché, ale přesto se o to co nejobjektivněji pokusím

Vlastní závod:

Mám za sebou více jak 30 vícedenních nonstop ultramaratónů po celém světě( RAAM, DOS RAS Extreme, RAA, RCR, Glocknerman, Radmarathon...)a tak si troufám tvrdit, že můžu docela dobře jednotlivé závody porovnávat či zhodnotit.
Švýcarský závod pro mne byl počínaje přihlašováním zklamáním a tak nějak jsem tušila, že to nijak velký zážitek nebude. Nicméně vlastní závod Tortour pro mne byl opravdu ale opravdu velkým zklamáním. Můj jediný pocit  z něj je, že je to velký byznys pro pořadatele, což dokazuje i účast 6ti!!!! člených družstev. To už totiž nemá s ulttra nic společnýho, ale za to je to vítaným zdrojem příjmů pro pořadatele. Po této stránce dokonce překonal i americký RAAM..., což jsem si vždy myslela, že není možné...Organizace absolutně nebere ohledy na závodníky a je neskutečně složitá s pravidly a časovou osou nastavenou po minutách, přičemž pravidla se následně nedodržují a časy neplatí.

Ale konkrétně. Už samotné přihlašování v podobě " losování " i pro sólo kategorii je nedůstojné. Kromě toho trvá až do začátku prosince a vlastně blokuje třeba jednání s případnými sponzory...
Švýcaři mají nastavená pravidla doslova na mm a sekundy, ale většina ve finále neplatí.
Absolutním úletem je organizace v startovním/cílovém městě Schaffhausen. Protože závod jede neuvěřitelné množství až 6ti členných týmů, tak vlastně není v silách pořadatelů je rozumně zorganizovat. Naprostá šílenost je, rozstrkání závodníků a týmů po městě (nevejdou se na jedno parkoviště pochopitelně...), kdy doba jízdy autem mezi organizačními místy je okolo 20ti minut s tím, že účastníci se nesmějí pohybovat vlastními auty!!! ale čekají na autobusy organizátorů, což v 35ti °C bylo fakt šílené. Naprosto absurdní je, že sólo závodníci byly "umístěni" na vzdálenější parkoviště a na vše museli dojíždět do hlavního pořadatelského místa IWC arény. ( Kluci z týmu přesun absolvovali 4x! Já 2x + jednou na kole. A týmy, proto které je závod daleko snažší a jednodušší byly přiděleni přímo k hlavní aréně a nikam dojíždět nemusely.... Kdo tohle vymyslel musí být fakt myslitel...Nicméně z toho docela zřetelně vyplývá, že pořadatel preferuje týmy.
Veškeré organizace je narvána do jednoho dne! s tím, že start je hned následující den 30 minut po půlnoci...My jsme tak vlastně celý den strávili na rozpáleném parkovišti bez jakéhokolo zázemí ( pro stovky účastníků tam byly 2 dvě slovy TOITOIKY a žádná tekoucí voda..).nebo v autobusech bez klimatizace...Je to podle mě naprosto bezohledné vůči závodníkům zvláště v sólo kategorii.
Protože se to samozřejmě nedá v jednom dnu v tom šíleném množství lidí zvládnout, tak přejímka aut probíhá bez posádek! (docela by mě zajímalo jestli pořadatelé aspoň auta obešli...) a kontrola kola těsně před startem a u mě trvala asi 10 sekund s dotazem: svítí vám světlo?
Brífing v IWC areně je úplně o ničem, protože pořadatel pouze čte výňatky z pravidel a roadbooku a vlastně ani nedá prostor na dotazy...Jediné co musím pochválit je nakonec simultánní tlumočení a roadbook, který je dvojjazyčný N+AJ, přestože se vyhrožovalo jenom německým a poměrně dobře a přehledně udělaný s docela dost informacemi. Nicméně na www byl dán pouze 5 dnů před startem...

Pasta Party je hodně honosný název pro těstoviny v plastové misce buď s červenou či hnědou omáčkou, rozteklý donuts a 0,5l vody v plastu...A k tomu plastový příbor. To jsem nezažila ani na RAAMu a za to Švýcaři účtují 30Sfr...

Specifikem švýcarského závodu je "Prolog", který probíhá v nádherném prostředí Rheinffalských vodopádů. Nicméně ve finále je to pouze reklamní jízda, kdy pořadatelé prezentují navenek svůj závod. Ono to pak při startu v půl jedný v noci jde totiž docela blbě..U chlapů jde i o startovní časy, což je totálně mimo aby každý měl jiný limit na závod na základě jízdy do 800metrového prudkého kopce...Úlet.

Švýcarští pořadatelé se neustále ohánění bezpečností, ale dvě jejich pravidla mají naprosto opačný účinek a hlavně neuvěřitelně omezují a ovlivňují průběh závodu. Zaprvé je to bezpečností vesta, kterou každý závodník musí vést od 20,30 do 6,30. Dodával ji pořadatel a v pravidlech byly uvedeny "jen popruhy" Nicméně jsme obdržely komplet vestu a tudíž závodník nemohl do kapes dresu pro jídlo. Nezvládl by to pořadně ani v krátkých rukavicích natož v dlouhých zimních poté co se zkazilo počasí....
Druhým absurdním pravidlem, které maximálně ovlivnilo průběh závodu je zákaz jízdy doprovodného auta za závodníkem ve dne. Toto pravidlo přesně jak jsme předpokládali způsobilo totální chaos a bordel okolo silnice, kdy doprovodná auta neustále hledala místo k zastavení a zas vyjížděla do provozu nazpátek! K tomu se přidal zákaz předávání čehokoli z auta a to ve své podstatě také vedlo při předávání z krajnice k nebezpečným situacím a hlavně časovým ztrátám. Pořadatelé se po našem dotazu vymlouvali na švýcarskou policii. Nicméně pokud nejsou schopni zajistit normální a bezpečný průběh závodu, pak by možná stálo za uvážení takovýto závod neorganizovat...

Kromě tohoto pravidla byl na trase závodu ještě jeden úlet: 2x se jelo na hodně dlouhém úseku po cyklostezce (30km + 8km), kdy vlastně závodník neměl nijaké zapezpečení a na náš dotaz co bude dělat když bude mít defekt přišla odpověď, že má smůlu a musí si pomoct sám...Tomu říkám naprostá neúcta třeba i k několikaletému snažení, trénování či shánění sponzorů pro závod.

Samostatnou kapitolou jsou TS, kdy pořadatelé  nezvládali počty účastníků a takovýto doslova bordel jsem jinde nazažila. K tomu jim zřejmě policie nepovolila klasiku, kdy je TS třeba v budce autobusu či na pumpě přímo na trati a tak jsme většinou zajížděli do nějakých průmyslových zón či letiště na kraji města což samozřejmě způsobovalo velké časové ztráty při jízdách sem a tam nazpátek na trať.

Vzhledem k nastaveným pravidlům je naprostým omylem také limit závodu, který je jediným na světě, kde je limit pro muže i ženy na sólo kategorii stejný. A k tomu je velice tvrdý. I Američené na RAAMu pochopili po nějakém tom roce, že je potřeba limit ženám přizpůsobit jinak že jim buď nebudou dojíždět nebo se nebudou zúčastňovat. Možná jako zajímavost v tomto kontextu zní, že Nikole Reist, která letos závod dokončila a já ji gratuluji, tento závod dokončila až na třetí pokus! A to před ní není žádná jazyková bariéra a Švýcarsko jistě zná...

Protože jsem z DOSu zvyklá na naprosto fantastickou atmosféru, tak doslova nulová atmosféra Tortouru pro mne byla velkým zklamáním a tak nějak jsem začla chápat, proč se jednak na tento závod závodníci nevracejí a proč jich je naprosto minimální množství z jiných zemí než je Německo či Švýcarsko. Zřejmě jejich pocity byly stejné jako u mě...
Chtěla bych tímto poděkovat skupince fanoušků s českou vlajkou, která na mne čekala v lijáku a ve vichřici nedaleko jezera Brienzersee, kdy pro mne bylo balzámem slyšet povzbuzování HANKA GO! A omlouvám se, že jsem ani nezamávala na pozdrav.

A na závěr možná pro dokreslení napíši jak proběhlo odstoupení ze závodu. Skoro 45 minut jsme stáli v noci v poměrně prudkém sjezdu z Jaunpassu a nikdo z pořadatelů se vůbec neozval, což si třeba u Andreje na DOSu neumím představit... Pořadatelé řešili pouze vrácení trackeru a vůbec je nezajímalo, proč jsme odstoupili, jestli třeba nedošlo k pádu či úrazu. Ani toto jsem ještě nikdy nezažila. A musím opakovat, že toto nebylo ani na RAAMu, z kterého také čiší, že je především obchodem.

Samozřejmě závod jsem si vybrala sama a tak se nijak nechci vymlouvat, jen jsem chtěla trošku popsat jak asi závod vypadá a udělat obrázek ostatním ultramaratóncům, kteří třeba jeli jen DOS RAS či RAA...a na TORTOUR se chystají.

Každého asi napadne ještě jedna otázka. Byla bych tak kritická k organizaci a trati závodu kdybychom závod dojeli či vyhráli? Musím naprosto upřímně zodpovědět, že hodnocení závodu absolutně nesouvisí s naším výsledkem či výkonem. Jen jsem vypíchla podmínky či organizaci, která podle mě naprosto zásadně a hlavně záporně omezuje účast na závodě. Hodnocení vyplývá především z mých zkušeností za 20 let ultra závodů, kdy jsem i porovnala především zahraniční závody.

Naše účast a výkon:

Zhodnotit moji účast včetně mého týmu na tomto závodě opravdu není záviděníhodný úkol. Nicméně je třeba se k němu postavit čelem a tak nějak jak je mojím zvykem i hodně otevřeně.
Jak jsem již výše zmínila naprosto specifická organizace švýcarského závodu maximálně ovlivnila jak výkon týmu tak i můj. Pravidla jsou víceméně nastavena doslova a do písmene proti závodníkům a závodění a naopak jsou maximálně napasována na potřeby pořadatelů...Absurdní a na jiném závodě neviděná věc.
Vlastně celý den před vlastním startem byl jak pro tým tak pro mě neuvěřitelně fyzicky i psychicky vyčerpávající k čemuž samozřejmě přispělo i horké počasí. Nicméně štvaní všech sem a tam po Schaffhausenu po celý den před startem je prostě šílenost a nedomyšlenost a omyl pořadatelů.
Zhodnocení začnu od sebe. Maximálně jsem spokojená se svým fyzickým výkonem, na kterém nevidím chybičku a naše rychlost byla i v těžším terénu vyšší než na DOSu. A to i přesto, že si myslím, že TOP formu jsem letos měla asi v polovině července, kdy jsem na kole doslova létala.
Bohužel to samé se u mě nedá říci o psychice:(. Hodně se na mě podepsaly stresy spojené s organizací závodu jak doma tak i přímo ve Švýcarsku. Asi jsem se ne úplně dobře vyrovnala s tím, že jde o můj poslední závod a především s obrovským časovým presem o kterém jsem věděla, že během závodu bude. A v moment, kdy absolutně nepřálo počasí jsem vlastně už do závodu nastupovala hodně vystresovaná jak budeme stíhat. Když během závodu nastala první velká stresová situace "pumpička" tak jsem svou reakcí asi hodně následně vystresovala i Standu. Stokrát si můžu říct, že dal podnět on, že nesplnil co jsme si domluvili, ale prostě jsem měla reagovat jinak, klidněji a prostě odjet hned bez ní...Já mám skoro 20ti leté zkušenosti - on byl na ultra jako člen týmu nováček. Standa měl opravdu těžkou roli při první účasti a tak trochu mě mrzí, že mu třeba Ivoš či Michal více nepomohli. Přece jen oba byli zkušenější a už mě víc znali během závodu...
Jednou větou asi jsem tak strašně chtěla, že moje hlava úplně neunesla stres,tlak a zodpovědnost:( Ani všechny moje dlouholeté zkušenosti mne v tomto ohledu nezachránily...
Naopak se mi opět potvrdilo, že i šílené počasí pro mě není překážkou špičkového výkonu a během závodu to prostě neřeším a jedu. A nijak mě to neovlivní.

Je mi jasné, že všichni se snažili podat maximální výkon, ale jak by řekl klasik, co se mohlo pos...se pos...:) včetně všech podmínek okolo závodu a počasí. Především mě ale strašně mrzí, že přestože jsme všichni věděli, že tento závod je válka o čas, tak přesto jsme největší chybu udělali, že se prostě čas dobře nehlídal a nepočítal. To považuju za opravdu velké pochybení všech.

A tak nějak je mi líto obrovského celoročního snažení a úsilí nejen mého ale i týmu a třeba i sponzorů:(.

Naopak téměř bezchybně jsme se vypořádali s navigací, na čemž má lví podíl především Petr Janouš, který udělal naprosto perfektní navigace jak do obou aut tak mě na kolo. Trošku problém byl s předáváním jídla během závodu ale za to může opět výšše zmíněné nepochopitelné pravidlo, kdy doprovodné auto nesmí ve dne jet za závodníkem a nic se mu nesmí předávat z auta...Ale to vše nám bralo cenné sekundy a minuty.

Jinak jsem si během psaní reportáže uvědomila jednu zajímavou věc. Na všech zahraničních ultramaratónech kromě závodu Okolo Irska jsem vždy jela jako vůbec první Čech! A holt jak se jde do neznáma je role vždy obtížnější a průkopník to má vždy těžší...Přece jen další už si mohou najít plno informací, o které se vždy bez problémů pomocí reportáže podělím a tím je pak přece jen jejich role o fous snažší.

I přes ne moc optimistickou reportáž bych ještě chtěla říci, že absolutně své účasti nelituji. Pro mne s mými zdravotními komplikacemi platí asi daleko více než pro jiné, že především CESTA JE CÍL! Během přípravy jsem udělala spolu s týmem absolutně vše pro úspěch a že to nevyšlo je "holt riziko podnikání" a to prostě je v každém ultrazávodě.
Na druhou stranu mě tento závod dal daleko více, než je "jen" dojet do cíle...Společně s několika lidmi jsme hodně tvrdou prací dokázaly dát moje "nabořené" tělíčko i přes obrovskou tréninkovou zátěž do asi nejlepšího stavu za 10 let což v mém věku úplně jednoduché není. A to je pro mne daleko cennější než vyhrát závod. Řečí klasika jsou v životě daleko důležitější věci než je vyhraný či dokončený závod. A pokud jsme pro to udělali maximum a shodou více negativních okolností to nevyšlo, tak to rozhodně za tragédii nevidím a jsem strašně ráda, že podobně to vidí jak lidé okolo mě tak i sponzoři. A my čisté svědomí máme.

Na závěr i přes kritická slova bych chtěla celému týmu poděkovat - podmínky byly opravdu nesmírně obtížné a vyrovnat se s nimi strašně vyčerpávající a stresující. A doufám, že i oni nakonec budou na závod vzpomínat v dobrém. Speciální poděkování patří Petru Janoušovi opět za super fotky, ale i za celý rok, kdy se mnou absolvoval přípravné akce. A díky i Ivošovi za zařízení doprovodného auta včetně všech vychytávek!

Velké poděkování patří všem co mi fandili - dostala jsem před i po závodě neuvěřitelné množství povzbuzujících mailů či smsek od známých či neznámých lidí. Moc děkuji všem.

Chtěla bych také poděkovat všem lidem okolo mě, kteří sice se mnou přímo do Švýcarska neodjeli, ale pomáhali mi během příprav a tréninků. Všechny asi jmenovat nelze, ale jedno jméno zmínit musím: fyzioterapeutka Nina Čechová! Nino díky. Nina to se mnou neměla vůbec snadné a přece jsme k sobě našly cestu a snad mohu říci, že jsme kamarádky.

Stejně tak patří maximální poděkování všem sponzorům, kteří mě letos podpořily a bez nichž bych absolutně nemohla švýcarský závod absolvovat!

 

CELKOVÁ STATISTIKA ZÁVODU:

Vzdálenost 429 km nedokončeno nesplnění časového limitu
Převýšení 6230 metrů
Čistá doba 19:20, průměr 22.22 km/h
Celkový čas 22:45, průměr 18,9 km/h
Doba spánku  
Počasí Zataženo +  vichřice s frontou silný JZ vítr, prolog jasno
  Nejvyšší teplota: prolog 35°C
  Nejnižší teplota: 9°C Furka Pass
 

Odstartovalo 33 sólo závodníků dojelo 13

 

Doprovodná auta Ford Transporter
 

Ford Mondeo Petra Janouše

 

Doprovodný tým: Michal Kaláb - vedoucí týmu, řidič, kameraman
 

Petr Janouš - fotograf, řidič, navigátor, příprava jídla

  Ivo Prokeš -  řidič, navigátor
  Standa Prokeš - navigátor, oblékání, mechanik
  Pavel Podaný - příprava jídla, řidič
 

 

Kola

JUREScott Addict 2014, sada Campagnolo Chorus 11 kompakt 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Ultra Neutron, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Max Keo Carbon 2, tretry NIKE Altea 2,  oblečení Dexter

 


KUBA – Triexpert Cobra IRC, sada Campagnolo Centaur 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Neutron Ultra, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Keo Carbon, tretry NIKE Altea 2, nástavce Profile Design,doplňky Zefal

 

SPONZOŘI

KNAUF - finanční podpora

ORLING - GELADRINK- finanční i materiální  podpora

GEMINI - finanční podpora

DAFIT - veškerá výživa a suplementy

DEXTER - veškeré oblečení cyklistické i týmu

 
 
..:: Dres ::..