. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
24426
 
 Mamut Tour 2015 aneb jak ulovit mamuta...

 

Mamut Tour 2015 aneb jak ulovit mamuta...

( Přerov 9.5.2015, 214km, převýšení 3 300  metrů, doba jízdy 7:42, polar )

GALERIE

Mamut Tour pro mne letos docela veliká nostalgie! Vždyť poprvé jsem ho jela v roce 2001 před dlouhými 14ti lety! Neskutečně to letí. První a moje jediné vítězství na Mamutovi bylo hned v následujícím roce 2002 a pak mi tak nějak nebylo přáno:(. Pravda je, že konkurence v ženách byla tehdy úplně někde jinde než je teď:(. Docela mě mrzí i překvapuje, že vlastně ženy dlouhé maratóny nejezdí a éra kdy jsme se ve velice kvalitních časech přetahovaly s Kristýnou Obručovou, Lenkou Sýkorovou či Luckou Kočí je prostě ta tam. Bohužel.
A tak soška Mamuta za 3 vítězství prostě pro mne nebyla souzená asi tak jako Ivan lendl prostě nemohl vyhrát Wimbledon ať se snažil jak chtěl:)...

Nicméně letos bylo pro nejrychlejšího muže i ženu na dlouhé trati vypsán jako prémie kromě finančního Prize money také plyšový mamut a to byla konečně motivace pro mne:)!

Mamut se jezdil celé roky v době mé každoroční účasti na ultramaratonu DOS RAS Extreme ve Slovinsku a tak jsem se na start postavila po předlouhých 8mi letech! Vlastně už jsem ani nepočítala, že se nějakého maratónu zúčastním...Nicméně letošní neskromný cíl - absolvovat TORTOUR - mne přinutil jít v trénincích i závodech hodně do rychla. Limit na TORTOUR je smrtící a bez těchto na mne hodně rychlých maratónů s délkou přes 200 km  prostě ultra jezdit kvalitně nelze, zvláště pokud je limit jako ve Švýcarsku nekompromisní a velice tvrdý: 48h na -+ 1000 km s převýšením 12 000 metrů! Je to takový omyl v představách mnoha lidí, že na ultra lze trénovat jen objemy. To lze možná pokud člověk tyto závody jen objíždí či chce ujet, ale pokud chce závodit či jet rychle, tak se bez rychlých tréninků i závodů neobejde.

Letošní rok jsou všechny závody před švýcarským ultramaratónem přípravou a nezbytným tréninkem. Přesto ale chci vždy vyhrát a hlavně podat kvalitní výkon! Kromě toho během těchto závodů testujeme společně s týmem nejen materiální vybavení - pro letošní sezónu jsem tak nějak nuceně pořídila komunikátor na a do přilby - a společně s mojí fyzioterapeutkou Ninou Čechovou se snažíme vychytat tejpy, které se mi stále více osvědčují a chci je v maximální možné míře použít na TORTOUR.
Mým klíčovým člověkem ve smyslu doprovodu je letos opět fotograf Petr Janouš, bez kterého si svůj tým či účast v závodech už vůbec nedokážu představit. A touto cestou Petrovi za všestrannou péči a skvělé fotografie moc děkuji!

 Moje nervozita v týdnu před maratónem byla tak nějak větší než obvykle a to především z obav případného karambolu a zranění. Moc dobře vím co se po startu v druhé polovině startovního pole, kde jsem já děje a už teď musím předeslat, že ani letošní Mamut v tomto ani malinko nezklamal. Bohužel...

V pátek mě vyzvedává Petr Janouš můj dvorní fotograf a doprovod a i s obědem jsme v pohodě za 3,5 h v Přerově. Bez problémů nalézáme Výstaviště, kde je celé zázemí maratónu včetně prezentace, startu a cíle. Zajímavé je, že moje nervozita s blížícím se startem docela opadla a spíše cítím nostalgii po jaké době jsem se zas na Mamuta dostala.
Hodně mě potěší při prezentaci velice příjemné přivítání s důvěrou, že předvedu maximální výkon. Kromě toho se potkávám i s hlavním organizátorem Mirkem Kolářem a ten nám pomáhá získat mapu trati. Bez ní by to měl Petr na trati velice těžké, protože ani já ani on trať neznáme a především na trati je v hlavních stoupáních zákaz vjezdu aut a Petr musí tyto úseky v neznámém terénu objíždět. K tomu musím dopředu podotknout, že toto nařízení x aut nedodrželo a třeba doprovodné auto LAWI  jelo do úseků kam podle pravidel nesmělo! Myslím si, že pokud je nařízen zákaz vjezdu doprovodných aut, tak by toto nařízení mělo platit pro VŠECHNY! Nicméně nebylo to jen auto LAWI....

Jako velice dobrý nápad se jeví moje myšlenka projet si prvních 10 km trati což ocením zvláště druhý den na začátku závodu. Musím říci, že se mi trať na začátku moc nelíbí - úzké silnice, rozkopané, čerstvě opravené štěrkem...Myslím, že hlavně z důvodu bezpečnosti by příště mely být odstartovány trati 136 km a 212km ZVLÁŠŤ. Určitě by některé zbytečné pády odpadly.

Následně už se ubytováváme v Pensionu u Labutě. kde máme veškerou péči. A hned se vrháme na Petrův noťas, protože ve Slovinsku už zuří boje na trati ultramaratónu DOS RAS Extreme, který je mým zamilovaným. Sama jsem ho 4x absolvovala na kole a 3x jako doprovod, z toho 2x v týmu Standy Prokeše. Ten tam zajel v celé historii nejlepší výsledek českého závodníka a obsadil celkově ČTVRTÉ místo. K tomu už se žádný český závodník nikdy nepřiblížil včetně letoška. Pro mne je to velice zajímavé, protože poprvé vidím online přenos. Jinak jsem vždy byla v centru dění...Dokonce si i píši pár SMS s ředitelem závodu Andrejem Bergincem:)

Ráno vstáváme s Petrem poměrně brzo i když start je ve velice snesitelnou dobu v 8,30. Každé moje ráno je o život :) a než se probudím to trvá nekonečnou dobu:(. Jako první koukám na radar a samozřejmě: jedinej déšť v noci byl nad Přerovem a pohled ven to potvrzuje: všude louže, tohle do startu neuschne dopr... Zase budem hned zajebaný jak čuňátka a po chvilce vše samozřejmě uschne... I když nutno podotknout, že na Tesáku bylo ve sjezdu ještě odpoledne vlhko a jakej humáč byl ve sjezdu z Hadovny ani nejde popsat...Vrstva bahna. Lesáci zase zapracovali a já jsem jen děkovala bohu, že nejedu v nějaké větší skupince.
Co se týče oblečení tak po dlouhém váhání se nakonec rozhoduji pro hřejivé náplasti na kolena bez návleků, návleky na ruce ( které jsem pak dala Petrovi do auta ) a krátký dres. A bylo to hlavně ráno tak tak.

Se Standou Prokešem, který bydlí nedaleko jsme si dali sraz před Výstavištěm a jeli se rozjet. Pocity jedním slovem nijaké. Ani nervozita ale ani nějak zázračné pocity co se týče jízdy. Nicméně nic nenasvědčovalo tomu, jak strašně se mi na začátku pojede...
Potkávám mraky známých a jsou to většinou milá setkání, kdy prohodíme pár slov. Přece jen už na závody moc nejezdím, na Mamutovi jsem po 8mi letech a tak plno známých jsem fakt neviděla dlouhé roky. A naopak začalo jezdit plno nováčků, které vůbec neznám. Holt už jsem hodně veterán a maratóny jezdím přesně 19! let. Hrozný číslo:(.

Stoupám si asi do 5 řady ale jako vždy přichází český nešvar a "hvězdy" se rvou zepředu před startovní čáru... Startujeme a hned v prvních metrech dostávám kompletní sprchu od nějakého šikuly, který naprosto zbytečně projíždí docela slušnou louži...Ach jo. To samé mě čeká hned několikrát v prvních kilometrech v lesíku po startu, kde bylo dost mokro. Bohužel se hned prosívám asi do poloviny startovního pole a začíná klasická divočina, kdy teda adrenalin vylítává a tepovka taky, ale strachy a ne výkonem:(. To jsem mohla za ten Gutar ušetřit:). Hodně mi pomáhá, že jsem si prvních 10 km včera projela a tak přesně vím, kde se mám v balíku pohybovat podle trati. Bohužel jízda brzda plyn + brzdění několika lidí okolo mě smykem mě opravdu dobře nedělá:(.Pocity jízdy jsou všechny jen ne dobré, velice těžko tahám nohy a točit se nechtějí ani za boha. Jsem hodně dřevěná a o nějaké technice jízdy se nedá mluvit. A tepovka ochotně letí k 170...Sodoma gomora. Uf to to začíná. Prostě pocity všechny jen ne dobré - jedním slovem nejedete to!

Konečně přichází Pavlovice a první rozřazovací "brdek". Nicméně pořád mám pocit, že se jen prosévám dál a dál dozadu, i když následující kilometry ukáží, že to až tak strašné nebylo. V polovině kopce se stoupání láme doprudka a okolo mne docela masově padají řetezy při přehazování velká - malá. Tady mi hodně pomohlo, že jsem si to včera projela, protože jinak bych to také rvala na velkou a v půlce zjistila, že to teda néééé:). Následný sjezd už není tak nahusto a tak docela v pohodě na úzkých uličkách přežívám i klasickou českou opravu silnice - posyp šterkem na záplatách kde se dá. A okolo mne přibývá defektů...Ani se nedivým a modlím se abych teda přesněji, aby Kuba nevypustil duši:). Sice dávám vždy na závod nové gumy, ale náhoda je blbec jak známo.

Během následujíccích kilometrů vytvářím dvojičku s Radkem Polákem, která nám vydrží až do cíle! Bohužel nám postupně odjíždí velká skupinka, která je nedaleko před námi po sjezdu z Pavlovic. Následně nás dojíždí Petr Janouš a pro mne je docela milá informace, že zas až tak vzadu nejedeme, což mi potvrzuje i složení skupinky do které se následně dotáhneme. Jsou tam lidí, se kterými jsem nikdy nejela a vždy byli přede mnou!  Radek předvádí TOP výkon a na rovinkách tahá neuvěřitelným způsobem a já mám dost usnadněnou úlohu a v tuto dobu se víceméně neustále vezu. A ač jsem tomu nevěřila, tak kousek před Tesákem silnou skupinku sjíždíme a její osazení je poměrně překvapeno:). Dokonce dojde i na pokec s pár lidmi, kteří se ke mě hlásej a je to fakt milé. S Ríšou Cvrkalem probereme komunikátor i švýcarský závod, ale pak už jde do tuhého a před námi je první královské stoupání: Tesák!

Celkem 4,5 km s převýšením necelých 300 metrů čili nic co by mi nechutnalo ani délkou ani sklonem. A co je pro mne důležité konečně se začínám rozjíždět a pocity z jízdy se obracejí a dají se vyjádřít jedním slovem: JEDE TO! Trvalo to hodinu...Holt žádnej spurter ze mě nikdy nebude:) a můj dieslový motor se zahřívá pomalu.
Nicméně v předchozích brdcích občas doplácím na neznalost trati a naprosto zbytečně tahám "velkou" a těžké převody. Okolo nás se pohybujeme neustále Petr Janouš a už se těším na fotografie. Kromě toho mne stačí zásobit proviantem a krásně pokecáme pomocí komunikátoru:) Ve skupině zpočátku moje mluvení "do vzduchu" přináší pár nedorozumění:) ale vše probíhá v příjemném duchu.

Na Tesáku se naše skupinka tak nějak natáhne, ale rozhodně nedochází k žádnému velkému dělení. Nicméně já jedu vzadu, docela si dávám... a od Petra slyším: zase si to necháš klasicky odjet na vrcholku:)Zmáčkni se! No mačkám se jak citrón a tepovka o tom ví svý:) A ujet si to nenechám! A už na Trojáku je zase všechno pohormadě a je nás podle mého odhadu 10-12 kusů. Snažím se hodně dohnat jídlo a pití, protože na začátku buď umírám do kopce a nebo se řítím 70 z kopce...Petr to nějak nechápe a prudí mi do sluchátek, že nepiju:) No dyť já vím, ale jak a kde!? Holt komunikátor má své výhody a nevýhody, což si naplno užije i Petr, když naplno nadávám na konci závodu z totálně rozbitých silnic a silniček. Trošku jsem mu rozšířila slovniček pojmů a nadávek:)

Zabudovávám se do skupiny a pokud se jednou omylem ocitnu déle vepředu tak sice potáhnu ale po chvilce se hned snažím řadit dozadu. Nicméně jeden kolega úplné pochopení pro mne nemá a ne moc slušně to komentuje něco jako že si dělám prdel, že on tahat nebude...Teprve když pozná, že jsem holka, tak mě střídá nástupem, na který pochopitelně nereaguju a nechám ho větrat před skupinou. I zkušenosti a šediny mají občas své výhody.

Jedeme v části tratě, kterou znám důvěrně z Beskyd Touru a kvituji, že na zavřeném mostě v Kašavě nás policie upřednostňuje před auty i když máme červenou! Díky. Mezitím se mi podaří i majstrštyk, kdy si zbytek gelu vymáčknu do kapsy dresu a pěkně si v tom vymáchám ruku...Aaaaaa.
Za KAšavou přichází první větší stojka před Lukovem a v mokrém sjezdu se moje rychlost blíží k 80tce! Jsem magor:)

Jsme na 55tém kilometru a mě se jede fakt pěkně a po šíleném startu bych ani nevěřila že tyto pocity zažiju. Pod Hadovnou máme průměr téměř 34 a to je teda na mě fičák a docela dobré vysvědčení. Vypadá to, že letošní trénink do rychla nese ovoce. Otázka teď zní: Kdy mi dojde?

Hadovna 3 km s převýšením 210 metrů - prostě pohoda. A v mé skupině se dokonce cítím tempově rovnoprávně a nikdo mi nějak zvlášť neodjíždí. Spíš naopak. Snažím se točit lehké převody a pocity jsou více než dobré. Sjezd dolu byl už na Beskydu očistec, protože holt jde o úsek, kde pravidelně tahají lesáci dřevo. Kromě toho všude v lesích a kopcích i sjezdech je pořád mokro a tady přibývá vrstva bahna:( Fuj. A následně to ani chudák Kuba nerozhodí a začne si povrzávat...Bych se po...

Po sjezdu s Hadovny začínám pociťovat, že skupinka v brdcích jede o fous rychlejc než je mi příjemné a milé. Radek jede stále se mnou ale pocity má podobné. Uvažuju, že si vystoupím jak pravý český cyklisticky nejmenovaný klasik:))
Nicméně společně dojedeme pod asi nejtěžší mamutovský kopec Grapy. Jeho obtížnost spočívá hlavně v tom, že na jeho občasný sklon okolo 20% většina lidí nemá převody. Já hned dole natlačím ultramaratónský převod 34/29 a musím říct, že se mi jede docela dobře:) I když samozřejmě část skupinky mi odjede, ale já naopak části odjedu také a tak se rozpadáme na molekuly. Zbýváme nahoře asi ve 4 - 5 lidech, kdy si pamatuji jmenovitě jen Radka- mého souputníka a Rišu Cvrkala.
Pro zvědavé parametry Grapů 4,5 km převýšení 275 metrů a to hlavně v první prudší polovině stoupání na louce. Pokud zhodnotím tohoto "strašáka" Mamutu, tak mě ten kopec nijak extrémní nepřijde. Jo prudkej chvílemi je, ale třeba to co se jede na ultramaratónu DOS RAS Extreme třeba po 300 km je velice podobné...
Sjezd z Hostýna je sice vlhkej ale krásně rovnej a chvílemi i přehlednej a tak si naplno užívám opojení rychlostí:).

Bohužel velice brzy chytá defekt Richard Cvrkal a já zůstávám ve skupince asi 5 lidí. Upřímně přiznávám, že spíš visím než bych nějak moc tahala. A poprvé začínám pociťovat hmatatelnou únavu, což je asi i dáno tím, že se jede malinko rychleji než bych chtěla a pro mne byl šílený i hóódně anaerobní začátek. Opět se k nám připojuje Petr a já dostávám poprvé informace o situaci na trati. Ve skupince za mnou jede holka, ale Petr nemůže identifikovat jestli jede střední nebo dlouhou. Uf jedu dost nadoraz a nějak zvlášť by se mi teď začít zas závodit nechtělo:( A tak Petr dostává bojový úkol, který se nakonec ale rozluští až na 105tém kilometru, kdy se dělí dlouhá trať od střední. Mezitím ve skupince zjišťuju, že na dlouhou odbočím jen já s Radkem:(. Uf. A protože se vítr od rána otočil, tak stejně jako ráno se pojede nazpátek do Přerova proti silnému větru...
Přesně podle plánu mám za sebou po asi 50ti kilometrech 2 Speedy. Jejich úkolem bylo vždy mi pomoci v kopcovitém dvojboji 3 + 2 velká stoupání na trati Mamuta. A zhodnocení účinku už dopředu mohu říct, že byly bezchybné.
50 tupých kilometrů v brdcích mezi hlavními stoupáními závodu je fakt opruz na větru a jsem moc ráda, že jsem tam nejela sama. Radek si ale také začíná stěžovat, že začíná mít dost a mě je jasné, že se budu muset ujmout tempa sama a Radka dostat do cíle. Odvedl skvělý výkon a hrozně moc mi pomohl.

Na 105tém kilometru dochází k dělení tratí a podle informací Petra dáma za mnou uhnula na krátkou trať, což jsem tušila ale taky kvitovala docela s povděkem.  Informace je to více než příjemná, zas tak velký rezervoár sil mi nezbývá. Není divu v tento okamžik máme průměr výrazně přes 30 km/h!

Oba s Radkem Polákem docela bojujeme s větrem a sil ubírajícími brdky před druhým Tesákem. Jsem hodně ráda, že nejedu sama! Bohužel několikrát se nám stává, že na docela nepřehledných přednostech nejsou pořadatelé a to zas tak vzadu nejedeme...
Já si také pomocí komunikátoru pěkně pokecám s Petrem v autě:). Je to opravdu vypečená věcička, která má ale jednu záludnost: protože už ji vozím v několikátém závodě, tak už ji moc nevnímám a Petr si obohacuje slovník o nepříliš slušné výrazy, protože to po čem pojedeme až do cíle se opravdu nazývat asfalt nedá... A čím blíže k cíli tím skoro hůře:( Tělo je rozbité unavené a poskakuje po jakýchsi troskách asfaltu... Fuj. Zlaté silnice okolo Prahy!

Konečně se přiblížil druhý Tesák alias Foncky prémie. 4 km s převýšením 240 metrů. Petr jede s námi až k zákazu vjezdu a pak je to už jen na nás jak se s Tesákem a s Lazy vypořádáme s tím, že se modlím, abych nedefektila...
Jinak vím, že to nijak extrémní kopec není a i v únavě si na něj docela věřím. Bohužel jedeme sami nikde nikdo a a na 131 km v lese se silnice najednou větví do dvou docela rovnocených silnic a mi marně hledáme šipku!!! Jasně, kdo to zná problém nemá ale my nevíme kam dál...Zastavujeme a docela bezradně po sobě koukáme a prokládáme to sprostými slovy:(. Nakonec nás dojíždí ještě Libor Pořízek, ale i ten tápe kam dál...Radek jako poslední záchranu vytahuje telefon a hledáme aspoň, kterým směrem je Tesák a po asi 5ti minutách vyrážíme s nejistotou jestli jedeme dobře.Pocit nic moc a docela naštvání na pořadatele. Po chvíli potkáváme jakési turisty a ti nám naštěstí naši volbu potvrdí.

A aby toho nebylo málo najednou v polovině stoupání slyším klasický zvuk: tssss! Nicméně nemám absolutně pocit, že bych měla defekt, kolo se nehoupe a já tápu co se děje..Nakonec nahoře před sjezdem dokonce zastavuji a zkoumám zadní kolo...A připadá mi OK! Konečně si všimnu bublinek kolem membrány Camelback lahve a jsem doma:) Uf!

Stále jedeme jen  ve dvojici s Radkem, protože Libor nám ve stoupání ujel. Docela si i užívám sjezd. který jedeme zčásti podruhé. A v lese je stále docela vlhko. A zatímco na začátku mi ve sjezdech odjížděl Radek, teď role obrátila:).

Vlastně hned po sjezdu z Tesáku následuje poslední těžší stoupání na trati - Kateřinice - Lazy. Celkem 4 km a převýšení 220 metrů v několika schodech což mám ráda. Celkem se dá shrnout, že snad jen Grapy jsou tak nějak srovnatelné se stojkami na Krušnotonu, zbytek jsou celkem jezdivé kopce s procentním maximem okolo 13ti procent a to většinou jen v kratších úsecích. Ale jak praví cyklistické pravidlo kopec je tak těžký jak rychle se jede, případně jaké na něj má člověk převody a v jakém je fyzickém stavu...

Už od oddělení tratí se bohužel zhoršil hodně povrch silnic a mě to teda fakt štve. Člověk poskakuje na kole jak koza, nejede to a to nemluvím o šílených rozbitých sjezdech, třeba právě z Lazů ale i pak následně z posledního většího stoupání Nad Hubertem. Tady už se stoupání začíná zajídat a hodně mi vadí, že trať neznám a tak mám info jen od Petra z auta.
Mezitím jsme dojeli Tomáše Bartoše, se kterým jsem jela více jak 50 km už na začátku:). Kruh se uzavírá. Vypadá sice hodně unaveně, ale určitě nám to s Radkem pomáhá a zrychlíme zas trochu. Jsem sice už docela vláčná, ale oproti loňskému roku mám chuť se více ždímat a nenechat v sobě ani trochu sil. Prostě zase se probudil ve mě závodní duch:), což je určitě před letošním vrcholem ve Švýcarsku dobře.
Radek postupně doslova umírá, ale když se dozvídám kolik má letos najeto  - 500km... - tak předvedl heroický výkon. Fakt se skláním. Tahání je teď na mě s Tomášem a holt já když musím tak ty síly vždy objevím:).
Závěrečné 50ti kilometrové drbání rozdrbaných silnic "xté" třídy mě fakt nebaví! A Petr to poslouchá naživo v komunikátoru...
Už asi 100 km uvažuju, že půjdu na malou:) a asi hodinu před cílem se s klukama domlouvám a ulevuji si...Díky za počkání.
Stejně jako ráno jedeme proti docela silnému větru, neboť se během závodu krásně otočil. Točíme s Tomášem a oběma se nám už moc nechce.
Konečně zbývá posledních 5 km a tak se rozhoduji pro závěrečnou "časovku" nadoraz do cíle - rychlost kolísá okolo 37-38 km/h! Jo člověk když chce tak síly jsou vždy je to jen v hlavě jak už jsem se nesčetně krát přesvědčila na ultra závodech. Těsně před zatočením na Výstaviště mě chytá křeč do pravého stehna, ale kousnu se a nepovolím ani v posledních metrech:)
Kluci mě nechávají gentlemansky dojet první ze skupinky a výsledný čas jízdy 7:43 je pro mne příjemným překvapením. Nicméně všichni 3 máme fakt dost a první okamžiky v cíli jsou tak napůl bezvědomí:)
Doma mi pak Polar prozradí, že moje výkonnost je opravdu výše než loni na Krušnotonu. Ukáže to především, jak dlouho "chodí" tepovka do vysokých hodnot nad ANP. A to tentokrát vydrželo až do 150 km a to jsem více jak 2h jela nad AP a více jak hodinu nad ANP. A to je pro mne velice dobrý výsledek a vysvědčení! Za poslední roky s přehledem nej hodnoty, které ukazují, že tréninková cesta letos byla namířena správně.
Velice dobře zajel i Standa Prokeš a hlavně 12té místo celkově zaslouží uznání!

Na pořadatelích mě mrzí jedna věc. Na dlouhé trati jsem nejela sama jak to vypadá z vyhlášení, ale pořadatelé prostě s vyhlášením na dojetí další ženy nepočkali. Asi to není tak úplně cesta jak na závod na dlouhou trať nalákat další účastnice...

Velké poděkování patří Petru Janoušovi za bezchybnou péči i skvělé fotky. Další poděkování patří fyzioterapeutce Nině Čechové, která mě doslova a do písmene letos postavila na nohy a hlavně mne " naučila" jezdit účinně v sedle a to pomocí předělání pohybových stereotypů a špatných návyků z minulosti. Kromě toho velice dobře fungují i tejpy, které aplikujeme na má slabá místa. I to je pro mne velký posun.
Jinak ještě nutno podotknout, že hlavní cíl - ulovit mamuta - se podařil a už trůní doma u postele.

Stejně tak patří poděkování všem sponzorům, bez kterých bych vůbec letos nemohla o závodění uvažovat.

STATISTIKA ZÁVODU:

KOLO A VYBAVENÍ:
 

KUBA Triexpert Cobra IRC, sada Campagnolo Centaur 10 kompakt 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Ultra Neutron, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Max Keo Carbon 2, tretry NIKE Altea 2,  oblečení Dexter

VZDÁLENOST: 213km, převýšení -+3300m, maximální rychlost 75 km/h
TEPOVÁ FREKVENCE: průměrná 144, max 172!
ČAS: 7:46 průměr 27.6 km/h, čistý 7:43 27.7 km/h, 1.místo
POČASÍ: teplota 12-20°C, vítr zpočátku východní a odpoledne západní poměrně silný, polojasno, ráno hodně mokro po nočním dešti
DOPROVOD: Petr Janouš
 

 

SPONZOŘI

KNAUF - finanční podpora

ORLING - GELADRINK- finanční i materiální  podpora

GEMINI - finanční podpora

DAFIT - veškerá výživa a suplementy

DEXTER - veškeré oblečení cyklistické i týmu