. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
89354
 
 Praha Grossglockner Hochtor nonstop aneb opět očistec po pěti letech...

 

Praha Grossglockner Hochtor  2504 m.n.m. nonstop aneb opět očistec po pěti letech...

25.-26.7.2014, 516 km, -+ 6800 m převýšení, čistá doba jízdy 20:22, hrubá 24:36, Polar

Trasa je zde že jediný rozdíl je, že se jelo ode mě z Braníka
Galerie

 

Když mě v dubnu oslovil na časovce v Jabkenicích Tomáš Bek, jestli bych nejela ještě jednou na "Glockner", tak jsem odpověděla po pár okamžicích: Proč ne? S tím, že vše včetně termínu dořešíme až po mém TOP závodě v roce 2014 DOS RAS Extreme ve Slovinsku. Akce Praha - Grossglockner Hochtor za 24 je asi jediná z "ultravyjížděk", která mě naprosto zaujala svým nápadem, ale i pointou ve smyslu smrtícího stoupání na Hochtor po 500stech kilometrech nonstop jízdy v nohách. A protože v obou případech jsem jela s kolegou velice vysoké výkonosti, tak je to i pro mě velice náročná záležitost z hlediska výkonosti a výkonu. Rozhodně vždy jedu výrazně rychleji a s větším nasazením než sama jezdím ultrazávody. Čili výsledek na konci je, že na Grossglockneru doslova a do písmene umírám! Nicméně přesně takovéto výzvy mě oslovují a jsou pro mne motivací jít do toho!

Slovo dalo slovo, já následně oslovila mého dvorního fotografa a skvělého člena doprovodného týmu Petra Janouše, zda by s námi jel. A jeho souhlas pro mne byl tou poslední tečkou. Jedeme.
A termín nakonec vybral Tomáš a byl jeden jediný: 25.-.26.7. Což je u téhle ultra akce docela sázka do loterie, protože prostě počasí je opravdu ale opravdu důležité pokud končíte v 2 505 m.n.m. Kromě toho Tomáš projevil přání jet už brzo odpoledne a tudíž být nahoře na Hochtoru také tak další den. I když jsem ho přesvědčoval, že noční výjezd je něco naprosto unikátního a úžasného, nepřesvědčila jsem ho a nakonec jsem souhlasila. S poznámkou, že si užijeme neuvěřitelné zácpy na "staré benešovské" a obrovský provoz i v Rakousku pod Glocknerem. A to samé, že nás čeká pokud bude pěkné počasí i při jízdě na vrchol. Dopředu mohu říci, že se bohužel víceméně vše co se týče provozu splnilo :(. Snad jen výjezd na Grossglockner Hochtor byl s menším provozem než jsem čekala, ale to bylo podle mne zásluhou počasí a poměrně mastného mýta 34 E. Ale to až dále...

Vzhledem k tomu, že jaksi nemládnu, tak jsem nucena si vzít před takovouto akcí dovolenou. A tentokrát jsem nešetřila a dva dny to jistily:) Takže jsem se dosytosti především vyspala, napapala, odpočinula i připravila veškeré jídlo i pití na akci.
V reálu to znamená mít uvařené jídlo v termoskách, v kanystru ionťák a vůbec prostě být připravená na všechno. Pokud tato příprava nepřijde, tak jsou prostě prostoje při zastávkách neúnosně velké a není šance na slušný čas. A přestože se nejedná o závod - a oba jsme věděli, že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem - dohodli jsme se, že celou akci chceme zvládnout do 24 h s cílem na Hochtoru. Proto mě pak trošku docela nemile překvapilo, že Tomáš tyto přípravy pojal opravdu vlažně, veškeré jídlo a vše ostatní řešil až během akce a během zastávek... A mě se snad poprvé v životě stalo, že jsem čekala poměrně dost na zastávkách najedená, napitá, vyčůraná:), oblečená či svlečená až se vyrazí dále...
Další motivací pro poměrně svižnou jízdu a žádné velké flákání byla i předpověď počasí, která už 3 dny dopředu slibovala na sobotu odpoledne výrazné zhoršení počasí, frontu a déšť a to především právě v oblasti výjezdu na Hochtor!

25.7.2014
Tomáš dorazí okolo dvanácté a s Petrem Janoušem jsme dohodnuti na druhou hodinu. Ještě probíráme trasu, které autorem je Tomáš Vitvar a kterou jsem s ním už absolvovala v roce 2009. A oba se shodneme, že v noci okolo Dunaje nás bude muset navádět Petr podle navigace v autě. Že to na konec bylo trošku jinak:) je věc druhá. Petr totiž zvládal nám svítit, navigovat, krmit, fotit...Neskutečný!

Po nezbytné předstartovní fotce vyrážíme těsně před půl třetí: hurá na Glockner! Hurá na Hochtor!
Protože je Tomáš z Liberce, tak vlastně celý začátek trasy a vůbec jízdu po Čechách naviguji více méně já. Za dne to vůbec problém není a na hranice na Dolní Dvoříště už jsem jela několikrát i na kole.

Jedeme přes Krč a dále Jesenici a už tady vidím, že mě Tomáš nebude šetřit! Tepovka vylítává nad ANP a jedeme rychle, fakt rychle. Průměr se neustále pohybuje nad 30 km/h a to je pro mě nářez. Zatím se snažím za ním viset a moc neprotestovat, ale je mi jasné, že ho budu muset v dohledné době umravnit. Již před vyjetím jsem ho upozorňovala, že je výkoností o dost výše než já a jeho úkolem je mě co nejvíce pomáhat a odtahat v rozumném tempu co půjde. Jenže teď je jasně vidět, že každý máme rozumné tempo někde jinde a Tom tak trochu válčí především s tím povolit v kopcích. S Tomášem Vitvarem jsme to řešili tak, že jel v kopcích za mnou a fungovalo to velice dobře. Měl velice dobrý smysl pro tempo a takový ten stálý výkon pro ultra trať tak důležitý.
Už dopředu mohu říci, že s Tomášem Bekem jsme si zdaleka tak nesedli. Tom je na první pohled bajker, který prostě dupe do kopců, které doslova vylétne. Jenže ultra a zvláště ve dvojici s ženou se takto moc jet nedá. Na jeho obranu musím říci, že pro chlapa jeho výkonosti vůbec není jednoduché jet dlouhodobě ve dvojici se ženou a vyhovět jejímu tempu především v kopcích. Je to opravdu složité a zvládá to jen pár jedinců, vesměs jezdících se svými přítelkyněmi a tudíž zocelenými ženským "parkováním" v kopcích:) Na druhou stranu na hranicích jsme měli průměr skoro 31 čili já jsem se rozhodně neflákala...
Nakonec z celkového počtu kilometrů odhaduji, že každý jsme jeli za své "bezhákově" víc jak polovinu trati a z tohoto pohledu a celkem nepříznivého větru od 330 km je celkový čas velice dobrý!

V Mrači najíždíme na starou benešovskou a začíná sodoma gomora...Před námi až do nevidim je kolona ve dvou pruzích! Neváháme ale ani okamžik a vrháme se mezi obě kolony...:) Mě jízda "mezi" připadá nejbezpečnější a dále se nám to potvrzuje. Občas sice jedeme asi tak 5 mm od zrcátek, ale kupodivu se většinou auta rozestupují jakobysme byli sanitka či hasiči:D. Jen jednou jsem vytroubena v protisměru kamionem, který si asi myslí, že se vznesu, abych mu náhodou nepřekážela...Ale je to vyjímka jinak jsem příjemně překvapená docela ohleduplností všech řidičů stojících v koloně. Co si o nás ale myslí ani snad vědět nechci:). Nakonec tento adrenalin trvá dlouhých skoro 15 kilometrů a 45 minut. Uf vše ale nakonec dobře dopadlo.
Po zmizení kolony nás zanedlouho dojíždí i Petr se Zdeňkem a je to tak tak, protože jsme oba na suchu. Vyšlo to tipťop. Vyloženě dobrá je reakce Petra, když nás uvidí:). Já jsem zplavená a totál propocená neboť jsem jela jaksi dost krev a Tomáš má na čele asi tak 2 kapky potu:D. Jestli prej nejedu moc rychle...Jedu.
Pouze doplníme bidony, Tom dofouká kolo, strčíme nějaký jídlo do kapes, já se vyvenčím a jede se dále. Prostě žádný flákání.

V následujících kilometrech se vůbec nic nezměnilo: jedeme RYCHLE! Já se snažím držet Toma, ale několikrát se ho snažím krotit, že opravdu nemůže každý brdek vyrvat na velkou...Průměr se neustále pohybuje přes 31 km/h! Šílený.

Naprosto luxusní a úplně bez aut je stará silnice na Tábor.
Vše je odvedeno na nový obchvat a my si doslova a dopísmene užíváme silnici sami pro sebe. Jedinou vadou na kráse, aspoň pro mne, je opravdu brutální tempo v kopcích a těsně před Táborem už to nevydržím a Toma zastavuji. A snažím se mu vysvětlit, že takto to fakt nejde. Že jedu víceméně už v posledních kilometrech za svý. Opět mu říkám, že Tomáš Vitvar je v kopcích za mnou a pak na rovině jsem samozřejmě problém uviset neměla a výsledný čas a rychlost obou je vyšší a s daleko menším nasazením. V několika následujících kilometrech se Tomáš opravdu snaží se se mnou co nejvíce sladit.

Průjezd Táborem je také pohodový i přesto, že je půl šestý odpoledne, tak je provoz minimální. Víceméně celou dobu z Prahy jsme koukali na černočerné mraky před námi na jihu. A nyní kousek za Planou nám dokázaly, že nestarašily na plano...Naštěstí pro nás jsme až tak rychlí nebyli a tak na nás čekala jen mokrá silnice. Já měla od startu blatník, takže no problem a Tomáš se rozhodl pro malou spršku na zadek. Což by mi ani tak nevadilo jako to, že jsem "musela" jet mimo hák a tak v úseku skoro absolutní roviny jsem zase nejela v háku ale výrazně přes třicet a za svý...:( Mimo to se za nás chytl týpek na bajku a ten jel uprostřed mezi námi a tudíž chytal sprchu od obou:D. Ale držel se statečně a několik kilometrů fakt vydržel tempo 32 -35 km/h. A následně pěkně poděkoval a odbočil.

Kilometry mezi Táborem a Budějovicemi jsou jedna velká nuda po poměrně široké silnic - prostě jedním slovem opruz:). Konečně i uschla silnice a já se vezu aspoň kousek za Tomášem. Naštěstí už taky není tak divokej a tempo je rozumný oscilující okolo třiceti s tím, že silnice se neustále malinko zvedá. Mraky se kolem nás honěj ale nepadá nic. Jedeme víceméně od první zastávky před Olbramovicemi nonstop a už už se zase dostáváme na sucho. Nicméně Petr kolem nás tak nějak krouží a potuluje se a fotí:) a dohodli jsme se, že pauza bude za Budějovicemi. Mám v plánu zastavit už potřetí při těchto jízdách na stejném parkovišti. Tom trošku brblá, že nemá pití ale nedávám mu šanci a poprvé jdu na delší dobu do čela už kousek před Budějovicemi. Následný průjezd městem je také na mě ( ovšem cedule na Dolní Dvořiště by neviděl jen slepej:) ) a opět mě překvapuje opravdu malý provoz. Je 19,30.

Petr přesně trefuje mnou plánovaný parkoviště na konci Budějic. Nicméně v plánu mám jen doplnit pití, jídlo, záchod a hned jet dál. A tak Tomáše popoháním co to jde. Je na pauzách takový trošku vláčnější než bych čekala. Jenže já chci za světla ujet co nejvíce a je to jediná rozumná taktika jak při 24hodinovkách tak při ultra. Nakonec vše zvládáme asi za 10 minut a hurá dál.

Následující úsek Budějovice - Dolní Dvořiště opravdu ale opravdu nemám ráda. Vůbec mi nevadí jízda "nahoru - dolu" ale hodně nebezpečná silnice. Je nepřehledná s doslova smrtícími úseky, jak nakonec ukazuje i pomník po tragické havárii autobusu u Nažidel. Kdo tuhle silnici navrhoval musel být snad šílenec anebo prostě po ní  tehdy jezdila pětina aut. Prostě fuj.
Je to jen "blbých" 40 kilometrů, ale vždy se modlím, aby se nám nic nestalo. Petr se Zdendou využívají západu slunce a fotí o stošest. Je opravdu krásné světlo a tak aspoň mají nějaké povyražení s šílencema na kole. Tom se poměrně snaží držet na uzdě a tak docela až na vyjímky jedeme docela spolu i v těch brdcích.

Těsně před třičtvrtě na devět nás předjíždí Petr a nekompromisně velí: nandat světla, nejste vidět. Jsme u pumpy asi pět kilometrů před přechodem těsně před Nažidlama. Čeká na nás jedna ze dvou delších pauz, kde kromě nandání světel jím i doma udělané jídlo z termosky a vznikají nádherné fotografie:) dobývání jídla... Nicméně je to vyzkoušená strategie jak šetřit čas, dodat tělu co je třeba a mít něco teplýho do žaludku. Tom se převléká - poprvé:) - a popravdě nestíhám sledovat co jí. Nicméně má strategii trochu jinou než já a jídlo má udělaný pouze na studeno v plastové krabici.
Já co se týče oblečení na to jdu trochu jinak. Převlékání na 24hodinovce považuji za zbytečné snad kromě kalhot a situace za deště. Oblékám na noc dlouhé tenké kalhoty, beru návleky na ruce a tenkou vestu. Tom mě překvapuje během noci tím, že jede s holýma kolenama i když je nakonec okolo 13ti stupňů! ...Omlouvá ho mládí snad...:), ale čekala bych trošku větší opatrnost co se týče těchto choulostivých kloubů na dlouhé trati.
Poprvé snad za dobu co jezdím se na pauze nečeká na mě, ale pobízím já k odjezdu. Tomovi pauzy jsou a budou neustále hodně vláčné:) Je pravda, že nejedem závod, ale cíl je jasně daný: být do 24 h na Hochtoru a to moc laxnosti nesnese:)

Na hranicích máme za sebou 188 km s průměrnou rychlostí přes 31 km/h. Šílený! A k tomu nezanedbatelné převýšení téměř 2000 metrů.

Hned za hranicemi nás čeká docela dlouhý kopec a velice rychle se stmívá. Už na pauze mě Petr překvapil, když vytáhnul závodní maják na ultra a bez skrupulí ho strčil na střechu. A mě bylo hned jasné, že budeme mít klasický ultra doprovod se svícením, což jsem uvítala. Ani ne tam z důvodu svícení, ale především bezpečnosti. Světlo mám velice dobré ale prostě auta naprosto jinak reagují potmě, když před sebou vidí maják! Co mě poměrně nemile překvapilo byl obrovský provoz směr Neustadt a Neumarkt. Předjížděl nás jeden český autobus za druhým a k tomu mraky aut. Nápad Petra nás fakt zachránil!
Tom sice ze začátku říkal něco o zbytečnosti, ale myslím že to bylo hlavně z důvodu nezkušenosti. Prostě žádná větší ultra na silnici za plného provozu nejel. Ale po pár kilometrech poznal, že doprovodné "ochranné" auto za cyklistama je skoro nezbytnost. A svícení je jen vedlejší produkt i když příjemný. Já jen v hlavě tak trošku přemílala obavy co řeknu jaksi rakouským policistům až nás zastaví...:) Naštěstí na to nedošlo.

Během noci už se Tom moc na uzdě nedržel a v brdcích a stoupáních mi začal ujíždět. Petr se ho snažil problikávat dálkovými světly, ale moc to efekt nemělo. Na druhou stranu na rovinách jsem furt využívala docela závětří za Tomem. Jízda v noci není můj nejmilejší chleba, ale je rozhodující na každém ultra závodě. Snažím se vypnout mozek a prostě se jen soustředit na šlapání. A obvykle noc docela rychle uteče.

Další překvapení na nás čekalo během noční jízdy v Rakousku, kdy se skoro v každém "mini"městečku dělá obchvat. Takže jsme si párkrát šoupli staveniště...To tedy rozhodně před pěti lety nebylo.

Kromě svícení, chránění, focení stačil Petr i navigovat. A tak když nastaly navigačně těžké časy před Dunajem, tak nás Petr předjel a ukázal kam jet. Super! Blouděním jsme neztratili ani minutu! Sklon silnice v Rakousku je víceméně až k Dunaji směrem dolů kromě pár kopečků, i když výživných, ve vesnicích.
Dunaj přejíždíme nedaleko Mauthausenu a v Ennsu děláme další trošku delší pauzičku. U mě to znamená se vyvenčit a dát si zbytek teplého jídla - vše. Plus Speeda. A  skoro hned jsem připravena jet dále. Je přesně půlnoc a máme za sebou 250 km.

Od Dunaje až na Hochtor se dá říci trať neustále buď mírně anebo "nemírně" stoupá. Čili před námi je 270 kilometrů neustále stoupající a co je hůře, jak už můžu dopředu prozradit, na 300tém kilometru se přidává velice citelný protivítr.
Nyní ale jedeme s Petrem v zádech:) a kromě jedné objížďky a jednoho přejetí odbočky v rychlém sjezdu žádný problém není. Tomáš je taky jen člověk a v noci zpomalil a tak se mi jede na rovinkách za ním docela dobře. Poměrně nudnou noční jízdu nám hodně oživuje trochu panikařící srnka, která vyběhla z pole...Neomylně očekávám, že s mým letošním štěstím sestřelí samozřejmě mě a ne Tomáše! Naštěstí mě míjí za zadním kolem o pár centimetrů a stejně tak i Petra v autě.
Kolem druhé hodiny děláme další noční pauzu, kdy já víceméně čekám až se Tom dojde opět převlíct na pumpu. Vlastně nic kromě pití nepotřebuju a to dostávám zcela automaticky od Petra - vždy se jen dohodnem co si vemu. Ale poprvé začínám pociťovat docela únavu a takovou jakousi nechuť k jídlu. Chyba!
Noční jízda je jak už jsem zmínila pro mě nudná a tady vím, že se nezadržitelně blíží Pyhrnpass 954 m.n.m. A já začínám za Tomášem zívat. Docela na mě padá útlum - aby ne jsou 3 h ráno.Tato noční jízda je asi poslední úsek, kdy jedeme dlouhodoběji spolu.
Kromě toho mi najednou mi začíná na kole na lehčích pastorkách cosi chrčet a skoro mi nejde řadit. Vůbec nechápu o co jde, nikdy jsem takový zvuk nezažila. Po kontrole kola, kdy nic nevidíme - není se čemu divit potmě:) - jedu dál a fakt nechápu co se děje. Až doma zjišťuju, že jsem do pastorků namotala nějakou trávu či co. Naštěstí se postupně ještě za tmy vyžvejká a kolo se dá vlastně do kupy samo.

Ve čtyři ráno, ještě za tmy zastavuji na nějakém větším place a hmatatelně na mě padla krize a hlavně mám hlad. Horečně přemýšlím co mám sebou co snadno sním a rychle z toho získám energii. Puding! A tak do mě během pár minut padá skoro půlkilový balení pudinku. A přinese mi záchranu. Vše zaleju colou... a jsem připravena se vyšplhat na rozcvičkový Pyhrnpass.
Přiznám se, že ani nevím moc co dělá Tom, prostě mám dost starostí sama se sebou. Jsme na 335tém kilometru a od Dunaje to teda moc neodsejpá. Noční jízda nám ani jednomu teda moc nesedla. I se skvělým osvětlovačem, navigátorem, fotografem a krmičem Petrem v zádech.

Pyhrnpass na 344tém kilometru mám v hlavě jako docela příjemný passík:). Jenže nějak zapomínám, že jsme ho jeli s Tomášem Vitvarem odpoledne. A ted je čtvrt na pět ráno...A fučí natvrdo proti. Fuj.
Tom mi hned dole odjíždí s tím, že jede napřed a počká nahoře. V pohodě. A Petr jede nahoru, aby na nás počkal na vrcholu kvůli oblečení. Je těsně nad ránem a teplota spadla k 13°C. Docela znatelně se ochladilo. Ale svítá! Konečně. I přesto, že po laserové operaci očí od primáře Pavla Stodůlky v Gemini vidím v noci naprosto luxusně a nevadí mi ani dálková světla aut, přesto noci a noční jízdu prostě ráda nemám. A asi proto dělám ultra, kde právě jízda v noci právě většinou rozhoduje o výsledku:).

Právě v kopci se ukáže, že mám docela dost a síla je fuč. Ani tak nejedu zvlášť pomalu, ale silový výkon už jaksi moc nefunguje. A tak bez skrupulí nastupuje 34/27 a točím a točím:). Opravdu nahoru je to jen 5-6 kilometrů čili žádný velký násilí.
Nahoře na mě čeká Tom a vedle silnice i Petr. Ten sice spí, ale jako zkušený ultradoprovod čaká že si přijedeme pro oblečení na sjezd. Je 12-13°C a tak mě stačí co mám: vesta, dlouhé tenké kalhoty na nohy, návleky na ruce. Ale je to jen tak tak. Co mě fakt překvapuje, že Tomáš se bez zastavení u Petra pouští s holými koleny a bez vesty do sjezdu. Uf! To není úplně dobré... Jednou Ti to Tome až budeš starší tělíčko spočítá:(.

Sjíždíme velice mírným sjezdem do Liezenu a tam nás naprosto na vteřinu před odbočením sjíždí i Petr:) Měl to teda spočítaný víc než přesně, protože mi se řítíme furt po hlavní dolů...A následně se při průjezdu městem domlouváme: dáme pauzu s jídlem, přioblečením. Je půl šestý ráno...
A od této doby se nám pauzy trošku vymykají z kontroly: je jich mnoho, zbytečně dlouhé, prostě chaos. A čas letí a 24hodinový "limit" se začíná otřásat v základech...

Nyní je tady ale nutná pauza za Liezen a mě je poprvé fakt kosa. Beru zimní bundu a rvu do sebe další připravene jídlo z termosky. To je prostě geniální řešení, které lze bezchybně použít na 24hodinovky.
Tom vytahuje vařič a vaří si ovesnou? kaši. Což mě překvapuje - to není moc ideální jídlo v zátěži...Horší je, že vše strašně dlouho trvá - další převlékání, vaření a oblíkání...
A myslím, že i na této pauze tak nějak z Tomáše vypadává, že vlastně nechce jet na Hochtor! To mě fakt dostává, protože domluva byla předem jiná...Ale nějak zvlášť to dopředu neřeším.
Nicméně při popohánění, protože všichni čekáme, se od Tomáše ozve: nejsem na závodě...A to také moc nezapadá do prvotní úmluvy a cíle.
Ona tahle akce je hodně o týmové spolupráci dvojice a tady to poprvé vážněji vypadá, že pojedeme tak nějak zbytek každý zvlášť. A nakonec to tak i dopadne...A na Hochtor chybí 160 km proti větru neustále do kopce! Začínám tak nějak tušit, že 24 hodin prostě nedám.

Vyjíždíme a k silnici se chvílemi přidává i cyklostezka. Já cyklostezky fakt nemám ráda, protože jednak na nich je humus a to je i v Rakousku..., jednak končí ledaskde a nezřídka končí skokem z chodníku... Tudíž  pokud nedostanu zákaz vjezdu po silnici, tak prostě po ní nejedu. Prostě rychle se na ní jet nedá!
Jenže Tom se kousne a prostě neustále sjíždí a najíždí silnice - cyklostezka. Čili jakákoli spolupráce je naprosto nemožná, což mě fakt docela štve. Jednou je i vytrestán, protože jaksi cyklostezka zahýbá jinam než silnice a jízdu si prokládá " cyklokrosem s kolem v ruce"...

Jedu tedy sama a výrazně cítím jak zpomaluji a prostě mi to už až tak nejede! Tak nějak mě to trošku přestalo bavit a hlavně je přede mnou ještě 150 km neustále nahoru a proti větru. kromě toho nastává klasika, kterou už jsme s nevolí poznali při jízdě s Tomášem Vitvarem. Skoro v každé vesnici je zákaz vjezdu cyklistů a jede se nahoru dolu a nebo je pro nás zákaz vjezdu do tunelu, kterých také pár je...Pokud nenastane žádná z těchto variant, tak jedeme po silnici se šíleným provozem a to zvláště v tuto denní dobu...
Oba projíždíme jeden z tunelů, kde zákaz není a jí pociťuji po dlouhé době zase strach, kdo mě zezadu napálí...Je to jen 250 metrů ale tepovka vylítává...Strachy!
U dalšího tunelu, který následuje po sjezdu a ne příliš přehledném značení co se týče zákazu vjezdu cyklistů, se zase vracíme proti proudu aut po krajnici v protisměru...Prostě je to docela sodoma gomora a já se strašně těším až konečně tenhle hnusný úsek bude za námi!

V tento okamžik jedeme úplně každý sám a já ani chvílemi nevím, že je Tom za mnou. Petr projíždí samozřejmě tunely a setkáme se až po pár kilometrech.
Na zmíněném úseku dáváme ještě dvě pauzy, které se ale také docela natahují. Tom se poněkolikáté převlíká, což úplně nepobírám. Jedu v jednom dresu a jedněch kalhotech a zásluhou super silnic žádný problém nemám, jen se mažu. A tak čekáme s Petrem a Zdeňkem a já co nejvíce popoháním Tomáše. Ale je skoro jasné, že za 24 h to nedám, což mě fakt mrzí. Myslím, že to v pohodě v našich silách bylo, ale prostě bychom museli daleko víc spolupracovat a některé pauzy výrazně zkrátit.

Co je naprosto úžasné, že nám zatím kromě větru maximálně přeje počasí. I když opravdový hnus je přepovídán až kolem druhé či třetí odpoledne a hlavně v závěrečném výjezdu na Hochtor. I to je důvod, proč co nejméně lekovat a jet co to dá dokud je sluníčko a teplo!

Konečně se objevuje cedule Grossglocknerstrasse! A pár kilometrů na to přichází i odbočka, na kterou už čekám věčnost: Bruck a.d. Grossglocknerstrasse, kde uhýbáme o 90° vlevo a vzápětí už se dostáváme na silnici vedoucí až skoro do nebes:) Grossglocknerstrasse s naším cílem Hochtor.
Tedy přesněji s mým...:( Tom se rozhodl si závěr zkrátit a snížit o nějaké výškové metry a skončit na slepé odbočce Edelweissspitze, která má sice absolutní nadmořskou výšku o nějakých bratru 60 metrů výše než vrchol silnice, ale pokud se má dojet na Hochtor, znamená to sjet 200 metrů dolu z prvního předvrcholu Fuscher Torl a následně dalších 300 metrů výškových vystoupat až na TOP vrchol silnice Hochtor 2 504 m.n.m. Na kilometry to dělá +6km. Je to jeho rozhodnutí, i když ho malinko nechápu...

Poslední pauza před masakrem Hochtor je před městečkem Fusch. Dostala jsem chuť na Petrův řízeček a cpu ho do sebe jako kdybych týden nejedla...Pravda ale je, že poslední kilometry jsem moc chuť na jídlo neměla a na hlaďák už jsem před pěti lety nahoru jela...A zážitek fakt nic moc:). Nyní se ale pocitově cítím docela dobře a až výjezd mě dále přesvědčí, že občas zdání klame...
Tom se ještě převlíká a tak já vyrážím dříve sama. Není na co čekat a po jednoduchých počtech mi bohužel vychází, že za 24h to asi nedám. To bych musela nahoru jet fakt TOP. Je přesně 11:42 a v Praze jsme na kola sedli ve 14:28. Zbývá tedy předlouhých 35 kilometrů s převýšením 1905 metrů! A na to přibližně 2:45 a to je málo.

A že pocity hodně matou mě přesvědčuje už "brdek" před mýtnou branou Ferleiten. Rychlost postupně padá až k rovnováhu ohrožujícím 7,8 km/h :). A tentokrát už mám pocity reálně vypovídající o mé aktuální kondici: jsem mrtvá, tuhá, prošitá...No těbůh to zas bude "zážitek".

Hned za mýtnou branou - jen pro zajímavost se trošku podražilo pro auto 34 Euro... - se dooblíkám. Rychle se ochlazuje a to potvrzuje, že slíbená fronta opravdu dorazí a navíc fučí velice citelný vítr právě od jihu odkud se na nás valí. Nakonec si beru vestu, návleky na ruce a kolena. S Petrem se domlouváme na jakési taktice: pojedu bez pití a občas si zastavím na pití. Kromě toho Petra čekají fotografické orgie a ani Zdeněk se nedává zahanbit. Od obou dostávám mraky nádherných fotek. Je pravda, že měli opravdu dost času při mém hlemýždím tempu a nekonečným 20ti kilometrům smrtícího stoupání:).

Velice dobře si pamatuji, že nejtěžší je začátek, kdy jednak dojde ke změně režimu jízdy z jízdy "zadarmo" po rovině do maximální zátěže v kopci. Druhým aspektem je, že na začátku skoro nejsou serpentýny a jede se do nekonečného 12ti procentního stoupání bez okamžiku oddychu, který přece jen v serpentýně vždy na okamžik nastane. Už po pár metrech je mi jasné, že zážitek bude tentokrát opravdu silný: jsem úplně mrtvá, bez síly. Převod 34/29 a já mám problém vůbec jet. Doslova a do písmene se škrábu nahoru a i při tomto převodu jedu skoro pořád ze sedla! Uf.

Poprvé zastavuji už po 2 kilometrech a začínám mít pocit, že tentokrát bude Glockner nad mé síly... Jen si loknu coly a snažím se hned jet dál. Teda jet...Občas rychlost spadne až k 6,8 km/h..."Rekordem" nakonec bude rychlost 6,1...Petr povzbuzuje a fotí a i to mě hodně pomáhá bojovat dál. Jeho péče je naprosto nedostižná a mě to "nedává" jinou možnost než bojovat na maximum. V hlavní roli bude znovu vůle...

Druhé zastavení je po 3 kilometrech...Leje ze mě pot proudem i přes rychle se ochlazující počasí. Chvílemi pociťuji, že je mi i zima. Jízdu zobtížňuje postupně zesilující vítr vždy v jížní straně serpentyny. I přes doslova šnečí rychlost občas předjíždím další cyklisty, ktěří ale všichni jedou na bajku. Jak já jim závidím převody! Jinak docela veselý je nasedání v tomto 12%tním kopci na kolo...Upřímně sama toho nejsem schopna, protože koordinace pohybů je pryč a tak vždy startuji jako načasovku:) Petr drží kolo, já nasednu a on mě roztlačí...

Třetí pitstop už po 2 kilometrech. Děs běs. Konečně se ale otvírá závěrečná pasáž a v ní milosrdné serpentýny s daleko menším sklonem. Zesiluje vítr a začínají padat první kapky. A na vrcholu už se kupí mračna nachvilku zastavená vrcholovým masívem. To asi nebude dobrý, oni ti Rakušáci měli pravdu a voda mě fakt nemine. Najednou stojí za zatáčkou Petr a dává čísi kolo na střechu?! Moc nechápu a až nahoře se dozvídám, že zachránil nějakého Francouze, který už nemohl a šel vedle kola. Ale upřímně na fotkách vypadá v lepším stavu než já:). Nicméně i přes upozornění, že mi Petr dělá doprovod a tudíž, že pojedeme ještě dlouho...nasedá.
Petr mu sděluje co jedu za akci a jeho reakce je velice sympatická, kdy mě povzbuzuje a fandí mi! Kromě něj stejně fandí osádka české Audiny a já si připadám jako na závodě a co si budeme povídat: je to prostě další motivace! Pár lidí pak i fotografuje:) Je to milé a dodává to další a další síly, i když už jsem myslela, že žádné nemám! Znovu a znovu se mi potvrzuje moje MOTTO: Neexistuje nemůžu, jen nechci!

Do prvního vrcholu Fuscher Torl 2 428m.n.m.zastavuji ještě kraťounce 2x a mezitím už zmizelo úplně sluníčko a mraky se převalily přes hlavní vrchol. Ale déšť prozatím není nijak silný, jen se razantně ochlazuje a fouká silný vítr. Potkávám i jeden slovenský pár, který také statečně bojuje s nekonečným stoupáním. A především před dámskou částí páru se fakt skláním. U mě už bohužel jízda není o nějaké kvalitě, ale nastupuje klasicky vůle. Nohy se nechtějí otáčet a chvilkama mám pocity, že prostě pedály znova neotočím...Zároveň ale vím, že fyzické lidské možnosti jsou vpodstatě bez hranic, pokud hlava, vnitřní síla a vůle prostě chce jít dál.

Je 14:32 a jsem na prvním předvrcholu Fuscher Torl. Postupně jsem přestala mít pojem o čase a tak se Petra ptám jestli je ještě šance na 24h. Není!
A ani mě jeho odpověď nepřekvapila:(. Do konce chybí ještě 2 kilometry a 200 metrů výškových sjezd a dalších asi 4,5 kilometry a 300 metrů výškových dalšího škrábání na Hochtor. Nicméně toto stoupání už není zdaleka tak zabijácké a je tam jen pár prudčích úseků.
Jsem totálně propocená a okamžitě se do mě dává zima. Beru zimní vestu, zimní návleky na kolena a zimní rukavice. Zbytek neřeším, nějak to přežiju.

Okamžitě pokračujeme dále a v tento moment se dá říci, že si závěr začínám i přes obrovské vyčerpání užívat, i když to na fotografiích moc nevypadá:). V myšlenkách se vracím o rok nazpátek, kdy by mne ve snu nenapadlo, že takto brutální akci ještě zvládnu. A opět u mě převládají emoce, kdy mám slzy na krajíčku.
Myslím především to šťastné rozhodnutí kontaktovat firmu Orling a zkusit její výrobky jako poslední záchranu po šíleném tříletém trápení s kolenem. Dodnes mi to připadá jako zázrak - ono to prostě funguje! Bylo to tehdy opravdu šťastné rozhodnutí. Díky patří hlavně paní Kateřine Duškové a Luboši Hrazdírovi, kteří mi zdravotně nejvíce pomohli!

Ony pocity na konci těchto akcí jsou jen velice těžko vyjádřitelné. Je to směsice totální únavy, štěstí ale i bolesti. Koktejl, který se nikdy nepřepije, nedá se nikde koupit a je tak trochu drogou!

Po zmiňovaném sjezdu přichází poslední stoupání dne. Pouhých 300 výškových metrů v cílové euforii. Proti mě ve stráni je vidět první tunel vrcholovým masívem. Rozpršelo se a fouká silný studený vítr samozřejmě proti jak se mi valí fronta naproti. A to netuším co mě čeká za TOP vrcholem po průjezdu druhým tunelem...Petr i Zdeněk fotí a Francouz usilovně fandí! Je to milé nabíjející a přebíjející veškerou únavu. Na ultra je právě úžasné sepětí s doprovodem, když vše do sebe zapadá. To mě právě hrozně na tomto šíleném sportu baví!

Je 15:03 a projíždím vrcholovým tunelem v nadmořské výšce 2 504 m.n.m. Všude seshora i po silnici tečou potoky vody a mě to vůbec nevadí! S postupujícím věkem si umím tyto okamžiky strašně užívat a vzpomínky ve mě zůstávají navždy. Navíc podpořené skvělými fotkami Petra Janouše. Je prostě skvělej nejen fotograf, ale i parťák do nepohody a vůbec si neumím představit, že bych s ním nějakou akci nedokončila! Petře díky!!!

Ovšem za koncem tunelu je: jednoduše konec světa. Fronta se zastavila prozatím zde a přes mlhu není vidět kam vlastně silnice vede dále. Během 15 minut klesá teplota ze 14°C na 7°C a fučí vichr. V ten moment si člověk uvědomuje jak je vůči přírodě malinký a jak by měl vždy k ní přistupovat s pokorou a respektem.

Následují už jen nezbytné vrcholové fotky v dešti, což se asi Petrovu fotografickému nádobíčku moc nelíbí, ale statečně mačká spoušť.:) Přichází i velice milá gratulace od "zachráněného" Francouze.

A na závěr ještě jedno díky Petrovi Janoušovi, Zdeňkovi Hromotovi a i Tomáši Bekovi za nakonec super povedenou akci, která není úplně pro každého:)

 

CELKOVÁ STATISTIKA

Vzdálenost 516 km
Převýšení 6 800 metrů
Čistá doba 20:22, průměr 25.3 km/h
Celkový čas 24:36, průměr 21,00 km/h
   
Počasí Polojasno, víceméně bez deště, silný vítr od poloviny akce- ke konci při výjezdu na Hochtor déšť, mlha, vítr a zima...
  Nejvyšší teplota: odpoledne 26°C
  Nejnižší teplota: Hochtor 7°C

 

 KOLO

 

KUBA – Triexpert Cobra IRC, sada Campagnolo Centaur 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Neutron Ultra, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Keo Carbon, tretry NIKE Altea 2, světlo Sigma POWERLED Black edice

 

SPONZOŘI

KNAUF - finanční podpora

ORLING - GELADRINK- finanční i materiální  podpora

GEMINI - finanční podpora

TUFO - obutí -plášťovky

DAFIT - veškerá výživa a suplementy moje i týmu

DEXTER - veškeré oblečení cyklistické i týmu

 
 
..:: Dres ::..