. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
98240
 
 Ohlédnutí za sezónou 2014

 

Ohlédnutí za sezónou 2014 aneb zázraky se dějí!

 

Jako po každé závodní sezóně i letos se pokusím o ohlédnutí a zhodnocení mého cyklistického roku.

Když jsem na konci roku 2013 ohlásila, že se pokusím vrátit zase do světa ultramaratónského závodění, asi moc lidí nevěřilo, že to bude návrat úspěšný. A upřímně i pochybnosti na mé straně byly nemalé. Koleno se sice po péči od Luboše Hrazdíry zlepšilo, ale rozhodující bylo jeho doporučení zkusit kloubní výživu Geladrink od firmy Orling. Ta se nakonec stala dokonce jedním z mých hlavních sponzorů a já budu asi dosmrti vděčná za to, co pro mě především paní Kateřina Dušková, spolumajitelka firmy Orling, udělala.
Další zásadní věcí byla i podpora od vlastně všech firem, které mě podporovaly v roce 2010. Podporu mi znovu přislíbily firmy: Knauf, Dafit, Tufo.
Jedinou změnou byla změna výrobce oblečení, kdy jsem přešla k firmě Dexter a zpětně musím říci, že to bylo rozhodnutí více než šťastné. Momentálně mám nejlepší oblečení za celou mou cyklistickou kariéru!
A kromě zmíněného Orlingu se mým druhým novým sponzorem stala soukromá oční klinika Gemini, kde jsem navíc "získala" nové očí z rukou primáře Pavla Stodůlky. A nové vidění bez dioptrií mělo také nemalou zásluhu na letošní úspěšné sezóně. Nikdy bych nevěřila jak velký vliv na jízdu a výsledek závodů bude mít možnost jízdy bez brýlí. A daleko největší vliv mělo vidění bez dioptrií při jízdě v noci a za špatných povětrnostních podmínek, což až zas asi nikoho nepřekvapí:).

Cíle do sezóny byly skromné, ale po 3 letech vlastně nicnedělání vlastně až tak skromné vlastně nebyly. Hlavní motivací bylo dokončit asi nejlépe zorganizovaný ultramaratón na světě - DOS RAS Extreme ve Slovinsku. I když v koutku duše jsem snila o vítězství - přece jen jsem v hloubi duše stoprocentní závodník! Jenže začít po 3 letech víceméně z nuly bylo naprosto šílené a tak přede mnou stál skoro nadlidský úkol. Natrénovat za méně než rok opět na ultramaratón!
Druhým cílem do sezóny bylo zajet maximální výsledek na nejtěžším českém maratónu  Krušnotonu v Teplicích. I když jsem věděla, že tyto "krátké" maratóny jsou na mě neuvěřitelně rychlé a že to bude mazec. Vlastně i v mých nejlepších "rychlostních"  letech pro mne byly maratóny neuvěřitelně rychlé a intenzivní  šílenosti. Přece jen trénuju na úplně jiný druh závodění a málokdy byl čas na speciální rychlostní a silový trénink tak nutný pro tyto maratóny. Kromě toho nemám v roce vůbec prostor na to, abych se zúčastňovala krátkých -+ tří hodinových závodů, kdy se jede víceméně na max a ty jsou právě nutné k dobrému výsledku na maratónu. A další věcí je, že prostě roky zastavit nejdou a poslední závodní maratón jsem jela v roce 2009!

Čili jednou větou se dá říci, že jsem před sebe postavila hodně ambiciózní cíle! A vlastně jediným pozitivním i když hodně důležitým faktorem byla obrovská chuť do tréninku a doslova natěšení na tvrdou dřinu. Hlava si maximálně za 3 roky odpočinula a to byl klíčový faktor, proč se do toho všeho pustit.

A také trénink až do vánoc probíhal naprosto bezproblémově a i první testy u Karla Martínka v Casri dopadly na jedničku. Kromě toho se i přes neustálou zátěž zlepšovalo zlobivé koleno a jasně toto zlepšení korespondovalo s kůrou Geladrinku od firmy Orling. Užívala jsem denně Geladrink Forte, Calcidrink a Geladrink Fast.

Až do vánoční povinné dovolené v práci jsem stále navyšovala trénink podle plánu a nic nenasvědčovalo na nějaký problém. Přes vánoce jsem si naordinovala klasický objemový  "maximální" aspoň pro toto období trénink, což obnáší 25 h za týden + nějaké to posilování. A k tomu nutno ještě dodat, že mi maximálně přálo i počasí a bylo sucho a teplo okolo 10°C! A co víc zdraví drželo na 100%. Pro mne naprostý zázrak a doslova a do písmene jsem si užívala každý trénink.

Jenže neštěstí nechodí po horách ale po lidech a tak došlo i na mne a to jsem ještě nevěděla, že bude v dubnu ještě hůř. Hned první vánoční týden, kdy jsem si naplno užívala neomezené možnosti trénování mne doslova a do písemne ulovil z příkopu kavkazský ovčák a nebýt osádky černé audiny, tak si mne naporcoval...Že odešla do věčných lovišť přilba ani takový průser nebyl, ta se koupí nová, ale bohužel jsem dopadla velice nekoordinovaně na pr...přesněji na kostrč a následky úrazu si nesu i přes několik lékářských zákroků dodnes:(. I když původně jsem si říkala to je dobrý to je tak na 2 měsíce... A velice lituji, že jsem si za asistence Policie ČR nechala na místě zaplatit pouze materiální újmu. Nicméně, kdo to mohl tušit...Kromě toho mi "Medvěd" jak se kavkazák jmenoval prokousl předloktí...

Druhý den se vůbec nemůžu zvednout z postele...Bolest fakt příšerná a přede mnou je rozhodnutí: buď vlastně odpískat DOS RAs Extreme a netrénovat a nebo se opravdu hodně kousnout a jít doslova a do písmene přes vlastní hranice a že bolest pro mne až takový problém není...Hlavou mi proběhlo veškeré mé snažení, organizování a shánění sponzorů a nakonec jsem se rozhodla odjezdit vše, co jsem si naplánovala. Bylo to příšerné a jako příklad uvedu jak jsem nasedala na kolo...Protože jsem se nemohla vůbec ohnout a obrovský problém bylo i jakékoli oblékán,í mytí prostě všechno..., tak jsem kolo položila na zem, rukou přendala pravou nohu ( bolest neumožnila ji zvednout normálně ani oněh 20 cm nad zem) a pak jsem se skřípěním zubů pod sebou zvedala kolo...Dalším problémem bylo jet ze sedla a tak jsem následující -+4 h tréninky odjezdila téměř celé ze sedla...Také trénink... prostě jedním slovem očistec, ale odjezdila jsem za vánočních 14dní vše co jsem chtěla! Tedy skoro 42 h a skoro 1050 km...A jako motivace byl přede mnou DOS a návrat do ultra!

Bohužel problémy přetrvávaly i když už ve snesitelnější podobě neustále a dá se říci dodnes. Nicméně už nebyly tak hrozné a tak trénink, podpořený výbornými výsledky zátěžových testů u Karla Martínka, pokračoval v nijak nezredukované podobě dále a forma utěšeně rostla.

Až přišel první duben...Normální trenink, normální cesta z práce na kole...A přece bylo během vteřiny vše jinak. Na křižovatce za Koloději mi nedala na stopce přednost mladá řidička, následoval let přes auto a tvrdý dopad na asfalt. Následně cesta sanitkou do nemocnice a hodně bolestivé týdny...Kromě toho Mikeš dostal život ohrožující zásah a bylo velkou otázkou jestli vůbec půjde do DOSu zprovoznit...
První myšlenka po srážce byla: a je po závodě po sezóně ale žiju! Vždyť po stejném čelním střetu zahynul nejlepší ultramaratónec historie Jure Robič!

Po opravdu složitém měsíci, kdy jsem se více než tréninku a organizování ultra ve Slovinsku věnovala lékařům, pojišťovně a policajtům přišel odjezd na DOS. Bylo mi jasné, že ten poslední měsíc, který jsem měla věnovat na maximum závodu,  se na výsledku a průběhu závodu podepíše...Kromě toho ono podívat se doslova smrti do očí člověku psychicky taky moc nepřidá....

A jak tedy hodnotím ultramaratón DOS RAS Extreme ve Slovinsku - 1207km, převýšení 14 800 metrů?

Čtyřletá závodní pauza se na mě podepsala především mojí obrovskou nervozitou v první části závodu. Nejen že jsem to nijak neusnadnila týmu, ale především co hůře jsem závod hodně přepálila. Na druhou stranu jsem ale dále odvedla fyzický výkon na úrovni roku 2010 nebo spíše o malinko lepší.
Bohužel pocity v první části tratě byly poměrně negativní a to hlavně z důvodu toho, že jsem cítila jak přicházím strašně brzo o rovnocenou možnost bojovat s Andrejou o vítězství. Asi jsem i trochu podcenila, že mám v týmu dva úplně nové lidi a čekala jsem od nich stejný výkon jako od ostříleného týmu z roku 2010. To ale samozřejmě není možné.
V druhé polovině závodu jsem už předvedla maximální výkon, kdy se jasně ukázalo, že jsme s Andrejou mohly jet absolutně vyrovnaný závod a souboj o vítězství. V této části závodu jsem nejenže jela rychleji než Andreja, ale především jsem zkrotila i emoce a může mě hodně mrzet, že jsme to nezvládli hned od začátku. To samé co o mě se dá říci o týmu, který se postupně také více sehrál.

Andreja Jagodič předvedla především vyrovnaný výkon po celou dobu závodu. I na začátku závodu jsme nicméně jely spolu vyrovnaně, což mě hodně překvapilo. Je jasné, že má stále stejný tým, což je důležité především z toho důvodu, že se minimalizují zbytečné ztráty během pauz. Každý má přesně daný svůj úkol a ten plní.
Takže suma sumárum ve finále je výsledek naprosto spravedlivý a já Andreje upřímně gratuluji k vítězství! Bylo zasloužené hlavně proto, že nedělala spolu s týmem zbytečné chyby.

Další nesmírně silný okamžik pro mě byla atmosféra, která se dotýkala  konkrétně mé osoby, kdy jsem se do závodu vrátila po dlouhých 4 letech. Strašně jsem si užívala můj přátelský vztah se všemi pořadateli i celým pořadatelským týmem a i fandění v kteroukoli noční či denní dobu bylo pro mě nezapomenutelným zážitkem! Fandění i normálních lidí během celého závodu v kterékoli fázi je opravdu jako z jiné planety. I třeba 500 kilometrů od startu lidé vědí co se jede a dokáží povzbudit. Vidět nápisy se svým jménem na asfaltu či na plakátech jsou okamžiky maximálních emocí a dojetí. Asi mnoho českých sportovců nezažije, aby jim takto fandili v cizí zemi domácí fanoušci! Prostě Slovinsko je ultramaratónu země zaslíbená a třeba "amíci" mají co dohánět...

Kromě toho nelze nepoděkovat pořadatelům v čele s ředitelem Andrejem Bergincem. Závod je opravdu špičkově organizován s mnoha technickými vychytávkami, obětavostí všech pořadatelů a úžasnou atmosférou. A kromě toho je vidět jak se rok od roku vše vylepšuje a vychytává. Andreji díky! Hrozně mě mrzí, že Andrej má nyní opravdu složitou situaci co se týče financí a strašně mu držím palce, aby se mu závod podařilo udržet na této bezkonkurenční úrovni!

Druhým vrcholem letošní sezóny pro mne byl nejtěžší český maratón historie Krušnoton - 253 km s převýšením 4800 metrů.
Cílem bylo zajet závod pod 10h a rovnoceně bojovat i s mladšími soupřkami o celkové vítězství.
A jak to dopadlo?
Pohled na hodinky v cíli byl jasný, že to holt deset hodin nebude:(. To mě mrzí. Ale tak nějak jednoduše řečeno  prostě nebylo v závodě  přáno a i štěstí tentokrát nepřálo: ztratila jsem své průvodce po pár kilometrech závodu, neměla jsem absolutně "závodnickou kliku" na to chytit se nějaké rozumné a hlavně SPOLUPRACUJÍCÍ skupinky. A -+ 200 km za svý víceméně solo se prostě do času promítne ať člověk chce nebo ne a to nemálo. Výkon jinak podle mě dobrý, takový bych řekla standartní bez nějakých extrémních výkyvů ani nahoru ani dolu. Co mi jasně chybělo jsou krátké 3hodinové rychlé závody nezbytné pro kvalitní výkon na maratónu. Ty jsem ale letos do tréninku prostě ještě nezařadila - nějak mi nezapadly do časových plánů. Obrovským kladem naopak je, že mi vydrželo absolutně bez problémů operované koleno, celkem i nabořená záda s bouračky s autem a že jsem závod absolvovala bez křečí. To mi jasně potvrzuje, že trénovanost a výkonost je nazpátek a že prostě testy u Karla Martínka nelhaly! A to mě těší a to hodně.
Vítězství v kategorii s časovým rekordem a celkově třetí místo také není k zahození. Není to úplně to TOP, ale to už bych asi chtěla v letošní sezóně moc a byla by to moc pohádka s dobrým koncem :).

Kromě těchto hlavních vrcholů stojí určitě za zmínku 24hodinovka Praha - Grossglockner Hochtor - kterou jsem oba zmíněné závody proložila. Délka 516 km, převýšení 6 800 metrů, 24:36
Celá akce má svůj původ v roce 2009, kdy s myšlenkou Praha - Grossglockner Hochtor přišel Tomáš Vitvar. S ním jsem také tehdy akci absolvovala a to dokonce do vytyčené mety 24 h. Nicméně je pravda, že jsme měli skoro TOP počasí.
Letos mě oslovil Tomáš Bek a jako doprovod jel můj dvorní fotograf Petr Janouš. I když tentokrát bylo počasí hodně proti - silný protivítr a při výjezdu na Hochtor zima, déšť, vichr, mlha - přesto se mi nakonec podařilo dostat až na vrchol.
Uvědomila jsem si, jak důležitá je pro mne i z hlediska psychiky maximální podpora doprovodu - v tomto případě Petra a Zdeňka Hromoty ml. - kdy jsem schopna jet i v maximální únavě téměř bez zastavení a bojovat. A to pro mne byl asi největší klad celé této akce. Musím říci, že takovouto únavu a vyčerpání nepamatuju snad ani na DOSu:). Hlavním dílem se na tom podepsal opravdu šílený a nesmírně rychlý začátek. A tak mě pak ani nemrzelo nijak zvlášť, že 24h nepadlo. Prostě podmínky byly proti a úplně neklapla spolupráce s Tomem Bekem, který je více bajker a to v pravém slova smyslu, kdy jede raději sám a za své.

Jednoduché shrnutí letošní sezóny jednou větou zní: je skoro zázrak do jaké formy jsem se dostala letos po 3 sezónách bez tréninku a po těžkém zranění kolena! Z mé strany maximální spokojenost!
A to přesto, že jsem měla na začátku sezóny dvě velice těžké nehody: napadení psem a vážný střet s autem, které mi nedalo přednost.
Druhou mou obrovskou radostí je, v jak dobrém zdravotním stavu jsem dokončila tuto sezónu a i proto konečné rozhodnutí po ní zní: ještě příští rok budu pokračovat a kariéru uzavřu na ultramaratónu TORTOUR, který ještě žádný Čech nezvládnul!

Nic z tohoto zázračného roku bych nezažila, kdyby za mnou nestáli lidé, kteří mi fandí a nezištně mi pomáhají! Jmenovat musím především paní Kateřinu Duškovou z firmy Orling, ortopeda MUDr. Luboše Hrazdíru, pana primáře Pavla Stodůlku ze soukromé oční kliniky Gemini. Naprosto klíčovou roli v mé cyklistice hraje můj kamarád a fotograf Petr Janouš, bez něj bych na žádný úspěch v posledních letech nedosáhla. Samozřejmě patří moje díky i všem dalším členům letošního doprovodného týmu v čele s Michalem Kalábem.  Poděkování patří i Standovi Prokešovi a jeho bratrovi Ivošovi. Děkuji!


Stejné poděkování patří i všem mým sponzorům: ORLING - GELADRINK, KNAUF, GEMINI, Dafit, Dexter, Tufo. Jsou to firmy, bez kterých by to prostě nešlo, protože ultramaratón je opravdu drahá záležitost a sport, který paradoxně neexistuje v profesionální podobě.