. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
98240
 
 Krušnoton 2014

  

                                        Krušnoton 2014 aneb když se tak úplně nedaří a štěstí příliš nepřeje...

( Teplice 9.8.2014, 252 km, převýšení 4700 metrů, doba jízdy 10:14, polar )

Galerie

Letošní Krušnoton pro mne byl druhým vrcholem sezóny po TOP závodě DOS RAS Extreme ve Slovinsku v květnu. Situace byla úplně jiná než loni v srpnu. Před závodem jsem měla za sebou plnohodnotný roční trénink, i když zaměřený dost výhradně na daleko delší vzdálenosti než je český nejtěžší a nejdelší maratón:). Jo jsou to paradoxy, protože pro mne je Krušnoton s 252 km a převýšením -+ 4800 metrů strašně rychlým sprintem a naopak pro většinu cyklistů naopak maximální možnou závodní vzdáleností...Kromě toho se dá tak nějak říci, že i po zdravotní stránce jsem na tom byla nejlépe aspoň za posledních 5 let či spíše za delší dobu. Zázrak jménem Geladrink či Gemini prostě nejen u mě funguje!

Co se týče dalších maratónů v Čechách, tak mě teď neláká žádný. Proč? Neuvěřitelným způsobem se ořezala obtížnost všech funkčních maratónů a další důstojný závod  Král Šumavy bohužel umřel...

Dalším důvodem proč se opět zúčastnit je neuvěřitelně přátelské přijetí od všech pořadatelů a naprosto snové zabezpečení na trati: policie na křižovatkách, hasiči, dobrovolní pořadatelé, maximálně zásobené bufety ( i když ty já moc neocením, protože se mnou jezdí TOP doprovod a fotograf Petr Janouš:) ). Přesto si vše namaximum užívám a velice těžko hledám cokoli co by nebylo super či nefungovalo. Jediné co je malinkou černou tečkou je komornější atmosféra na startu proti Králi Šumavy, což je ale dáno menší účastí na dlouhé trati z důvodu obrovské náročnosti tratě. A s tím i souvisí jedna záludnost a specifičnost Krušnotona: hodně lidí jede velké části tratě sólo či ve dvojici. U mě to letos bylo skoro 200 km a takováto časovka je docela náročná:)...

8.8.2014
V pátek si beru dovolenou především, abych se dosytosti vyspala a tak nějak zařídila co jinak nestíhám...Na dvě jsem domluvená s mým dvorním fotografem a opatrovatelem či doprovodem v jednom Petrem Janoušem a vyrážíme směr Teplice. V kufru auta se veze poprvé na závodní premiéru Jure! A nutno říci, že nejen jeho ale i moje nervozita je docela velká. Proč? Ostrý test nového závoďáka, mého těla a také jsem strašně zvědavá jak se oproti loňsku projeví poměrně tvrdý trénink a to především přes zimu a na jaře. Mám najeto 15 000 km, spokojenost. Je pravda, že závěr přípravy na Krušnotona a konečné vyladění formy jsem trošku obětovala akci Praha - Grossglockner nonstop, která je pro mne vždy velkým lákadlem a motivací! Nicméně absolvovat ji 14 dní před takto těžkým maratónem je na hraně, protože je to vlastně 24hodinovka a to pekelně těžká! A i si myslím, že nakonec se to malinko i v závodě projevilo. Prostě roky přibývají a regenerace je delší a delší...:(

Prezentace proběhla bez zádrhelů včetně focení s psíkem v tričku s logem Krušnotonu:) Akorát blesky se mu moc nelíbily, asi není rád středem pozornosti:) Ráda jsem se seznámila i s dalšími pořadateli a trošku jsme pokecali.
Během čekání na Standu Prokeše jsem se po mnoha letech potkala s Pavlem Pokorným z "Bikeranche" a hned jsem ho angažovala do týmu domestiků:) I když  jsem ale viděla jeho nejlehčí pastorek 23, tak mě málem omejvali:). Uf na až 18%tní stoupání trošku málo...A nebo má formu jako hrom!
Druhým mým pomocníkem na zítra byl z loňska osvědčený Honza Schafer, s kterým jsem se seznámila loni během maratónu a hodně jsme si sedli jak tempem, tak i povahou.
Proč vlastně domluva spolupráce? Důvod jsem zmínila výše: dlouhou jede fakt málo lidí obrovsky rozdílné výkonosti a nezřídka to končí časovkou na i třeba 200km a to jsem fakt nechtěla zažít...Že vše bude jinak mě teda ani ve snu nenapadlo a scénář závodu druhý den by snad nenapsal ani nejlepší režisér:).

Následně jsme se konečně setkali se Standou Prokešem, jeho maminkou, bráchou Ivošem a Tomáškem a vyrazili na večeři:)
Ubytování jsem měla zařízené v Penzionu Centrum a nutno říci, že jsem byla maximálně spokojená. A tak jen vše připravit na ráno, chvíli jsme i pokecali s Petrem a spát.

9.8.2014

5:00
Hnusný zvuk budíku je tady! Ještě chvilku ležím a už se ozývá dozor od Petra:): Vstáváš? Joooooo...Tohle mi teda fakt v průběhu roku už nechybí...Jednou za rok stačí bohatě.
Pak na mě čeká druhý náročný úkol se najíst a to takhle ráno je porod. Přišla jsem na jednu fintu jak do sebe dostat kvalitní jídlo a to pomocí speciálních tyčinek, které zajím pudinkem a zapíjím ionťákem. No šlichta, ale funkční.
Počasí opravdu přeje a už ráno je skoro 18°C a odpoledne má být vedro, fakt vedro okolo 30°C. Čili oblečení je jasné: krátké - krátké + nejlehčí funkční tričko Castelli pod dres. A jak jsem za něj byla na Cínovci ráda...

6:00
Po šesté nahážeme věci do auta a před průjezdem domu už na mě čeká Standa:). To je milé! Jedeme se malinko rozjet, pokecat a vyčůrat:).

No a pak už hurá na start, kde podkáváme celý tým Standy a především se setkávám s oběma spolubojovníky na trať: Honzou Schafrem a Pavlem Pokorným. Honzu vidím přesně po roce a je to fakt milé setkání. Kdepak by mě napadlo jak vše dopadne....

Všechny dámy na dlouhé trati - nakonec jsme  4 - zažijí velice milé přivítání od moderátora Honzy Tančína a Jardy Maršíka, hlavního pořadatele.
Musím přiznat, že jsem docela dost nervózní: jestli vydrží tělo - pořád mě pobolívají záda z bouračky a co koleno, jestli  a jak se projeví poměrně tvrdý letošní trénink, jestli se nějak negativně projeví před 14ti dny odjetá akce Praha - Grossglockner nonstop (je to asi dost vražedná kombinace velice brzo za sebou...), jestli si porozumím v závodním nasazení s novým kolem Jurem a jestli jsem u něj konečně trefila posed... a v neposlední řadě jestli se projeví, že jsem prostě letos nestihla odjet žádné krátké závody v maximální intenzitě! Prostě otázek a důvodů k nervozitě je opravdu dost a dost!

7:01
Start!
Prvních 30 kilometrů se fakt nejede a tempo je pomalé i na mě a to je co říct:). Nicméně i tak někteří jedinci dokáží v balíků udělat spoušť...Radši nebudu konkrétní, ale jít čůrat hromadně z půlky balíku je prostě na pár facek...Asi po 20ti kilometrech kdosi zvedá ruku a prostě to švihne ke kraji...Skoro polovina balíku za ním (nimi) jde natvrdo na brzdy a jen tak tak vše nekončí karambolem...Je opravdu hezké jak se amatéři shlídli v profi "móresech", ale ono se to musí umět a je dobrý si jaksi před akcí odcouvat na konec pelotonu...Mě při této eskapádě čekalo krosení pangejtem po vrstvě kamínků...

Jinak je klid před bouří a já si i stihnu najít moje soupeřky i když jedoucí v mladší kategorii a přeji co nejvíce sil i štěstí! Pozdravím se s pár lidma, které jsem skoro rok neviděla. A oba "moji" kluci se také kolem mne potulují. Postupně se snažím protlačit trošku dopředu, protože na nás čeká na 30tém sice krátké ale výživné a hlavně úzké stoupání na Neznabohy. Ale moc se mi to nedaří, protože dopředu nyní jaksi chtěji všichni:).

Těsně před stoupáním projíždím hodně opatrně prudkou levou zatáčku, ve které je vrstva štěrku a ani ve snu by mě nenapadlo, že se stane osudem pro Honzu. Obě holky z Elevenu z mladší kategorie jsou těsně přede mnou a tak najíždíme do prvního "rozřazovacího" brdečku:) Neznabohy - 2,26km, převýšení 200 metrů s průměrným sklonem téměř 9% - pospolu. Chvilku jedu v závěsu a po pár stech metrech mám pocit, že mohu jet rychleji. Nicméně cesta a to doslova je fakt úzká a já se nemohu dostat vpřed. Je to taková trošku divočejší jízda do prudkého kopce... Nakonec se ale vpřed před obě dostávám a s Lenkou pak jedeme víceméně rovnoceně až nahoru. Daniela trošku ztrácí. Na vrcholku pro změnu zaváhám já a musím si skupinku s Lenkou sjíždět. Protože je to proti větru, tak jsem ráda, že se postupně zapojují i další. Nicméně tepovka se v kopci dotkla maximálky téměř a to se mi dooost dlouho nestalo. Ale Jure jede jak ďas a je to velký rozdíl oproti Kubovi. Těsně před sjezdem pod Sněžník už jsme na konci skupiny s Lenkou. Sjezd je poměrně technický střídavě po dobrém i rozdrbaném asfaltu a tak nějak chce trošku odvahy k rychlejší jízdě. Asi v polovině míjím Lenku, která se "skoro zastavuje", že si myslím že má defekt. A tak se dostávám dopředu a jedu co to dá, i když hmatatelně cítím, že už sjezdy jedu zadrženě a ne tak jako před 10ti lety. Prostě stárnu. Nicméně holky prostě jedou ještě pomaleji a opatrněji. Zato chlapci jedou hlava nehlava:) a ujíždějí mi. U mě je maximálka 60 a to považuji na průjezd vesnicemi až až a jen se modlím, aby nevyběhlo jakékoli zvíře, dítě či cokoli jiného. Poprvé si také všímám, že kolem mne je jenom Pavel a Honza se mi někde ztratil...Ale vůbec nemám přehled.

Na klasickém můstku po sjezdu už vidím fotit Petra a ani povzbuzováním nešetří. Mám náskok 20 sekund na Lenku a 1:25 na Danielu. Rozhodně se nešetřím a snažím se na maximum, abych si sjela skupinku před sebou. To se mi i daří za asistence fotografů v kufru auta. Mezitím do sebe i rvu Enervit amaroun, jak říkám jejich speciálnímu gelu, který ma prostě konzistenci amarounu:) nic líp to nevystihuje. Dokonce si přeně vzpomínám na loňský rok a je mi jasné, že před námi je první královské stoupání Sněžník - 4,11km, převýšení 340 metrů, průměrný sklon 8,27 a maximální hned na počátku v obci Jílové dokonce 17%!

Před nájezdem do této nejtěžší pasáže dokonce stíhám zdravit Jardu Maršíka číhajícího právě v tomto místě:). Začátek stoupání nejedu úplně na krev, ale rozhodně se neflákám. Přesto mě asi po kilometru dojíždí Lenka a prostě do kopce jede o chlup rychleji než já a neustále se mi malinko vzdaluje. Není to nijak výrazné, ale prostě odstup neustále narůstá a nahoře bude činit 50 sekund. Což není žádná katastrofa, ale odstup to prostě je a co je horší Lenka se zuby nehty udrží ve skupince. A to je rozhodující! Protože jak jinak na rovince nahoře fouká proti a já jsem absolutně sama. A upřímně Sněžník se mi prostě dobře nejel. Pocity nic moc:(.
Skupinku s Lenkou vidím před sebou a jedu totální krev, abych ji docvakla. Jsem docela rozhozená, že kolem mne nikde není ani Honza ani Pavel. Nicméně samozřejmě nevím, jak mě později z auta prozradí Petr, že Honza spadl ještě před Neznabohy... Nyní ale nic nevzdávám a je mi jasné, že toto je klíčový okamžik závodu pokud máme s Lenkou jet fifty fifty! Je prostě potřeba se do skupinky vrátit za každou cenu!
V jeden okamžik se mi to i daří, ale bohužel pro mne přichází další brdek. Mám za sebou Sněžník a stíhačku na maximum a už to prostě nejde a ze skupinky odpadávám.. A je mi jasné, že pokud se nestane zázrak, tak Lenku už do cíle neuvidím, což se také splnilo.
Petr mě sice povzbuzuje co to dá, ale prostě to nejde...kromě toho na mě neustále dozoruje co se týče pití a má pravdu: piju málo! Jenže kde? Buď jedu krev do kopce a nebo " krev" 60tkou z kopce...Uf. Naštěstí ještě není nijak strašný vedro a na výkonu se to nijak zvlášť nepodepíše. Co si ale striktně hlídám je doplňování minerálů, protože po loňsku mám docela velké obavy z křečí. Tady velice dobře funguje Anticramp, jeden z mála výrobků co používám od Nutrendu. Kromě toho jsem se i velice pečlivě připravovala po této stránce před závodem a tak mohu už dopředu říci, že jsem za celý závod měla jenom náznaky křečí při druhém průjezdu Flájema a tam tak trochu podezírám za viníka naprosto brutálně nerovný - a to je slušné slovo...- asfalt. Prostě to šílené vytřásání už "zmasené a unavené" svaly nedají. Další věcí v můj prospěch co se týče vzniku tedy spíše nevzniku křečí od loňska je především i o parník vyšší trénovanost a i výkonost jak silová tak vytrvalostní.
Křeče nejsou z 90% procent výsledkem iontové nerovnováhy či nedostatku hořčíku, jak se plno lidí domnívá. Největším viníkem křečí je, že daný jedinec jede v závodě nad své možnosti a prostě na daný výkon nemá natrénováno.

"Spojka" mezi Sněžníkem a dalším TOP vrcholem Krušnotonu Nakléřovem - 4,27km, 315 metrů převýšení, průměrný sklon 7,4 a maximální 15% - bohužel vede neustále malinko nahoru a co hůře fouká natvrdo proti. A já jedu naprosto sama, pouze s jedním starším chlapíkem a moc si nepomáháme. Lenku vidím ve skupince před sebou a mezi mnou a jí se potuluje Pavel...:(. A já místo abych si aspoň malinko orazila to zase rvu sama. Jednoduše řečeno se prostě nedaří a síly, které bych potřebovala ve stoupáních plýtvám na rovinách! Moc dobře vím, že je to hodně špatně ale zase to neumím vypustit a rvu se co to dá. Konečně těsně před nájezdem na Nakléřov se sjíždíme s Pavlem, ale to je mi platné jak mrtvému zimník...

Vlastní Nakléřov jedu víceméně sama a na tepovce je následně vidět, že jsem povolila a nebo nastala druhá možnost, že jsem prostě po divokém začátku trošku tuhá a prostě povolit jsem musela. Začíná být vedro a ze mě nonstop teče čůrek potu z obličeje...Jsme na 64tém kilometru a v nohách mám 1370 metrů převýšení. Nicméně i přes jakési zpomalení se oproti loňsku cítím docela luxusně a co je pro nejvíce cenné drží jak koleno, tak i půl roku pobolívající záda. Před vrcholem Nakléřova je malý sjezdík a po přehození na velkou se mi podaří při obrácené činnosti následně "namotat" přehazku a musím slézt z kola a jaksi přehodit ručně...Aaaaa! Tak to se mi nestalo fakt dlouho...Dala bych si pár facek, ale prostě Jureho mi bylo líto a rvát jsem to nechtěla.
Konečně konec stoupání a já stále jedu skoro sama. To je prostě neuvěřitelný. Nahoře mě dojíždí Petr v autě a ptá se jakou mám další taktiku...Ani ve snu  by mě nenapadlo, že budu na Nakléřově totálně sama...Čili odpověď je jednoduchá : plán B v tento okamžik neexistuje...:)Nicméně to říkám asi trošku jiným tónem:)
Kromě toho mi hlásí, že kousek za mnou se pohybuje ve skupince Daniela. Dobře mi tak. Takticky jsem prvních 70 km zajela fakt mizerně.
Ještě před sjezdem se nechávám dojet, protože fouká jak jinak zase proti a trochu jsem dostala rozum. Mezitím se aspoň stihnu pořádně napít, najíst a beru první Speed. Od Petra z auta dostávám i další pití i proviant - funguje jako vždy skvěle a kromě perfektních fotek se o mě i bezchybně stará.

Druhá "spojka" mezi Nakléřovem a Komáří Vižkou je dlouhá asi 7 km a tentokrát už jedu ukrytá v baličku a krásně pokecáme i Danielou Havránkovou. Lenka Borůfková už je nenávratně pryč.. A naše rozestupy před tvrdým stoupáním z Bohosudova na Komárku - 5,7km, převýšení 510 metrů, max. sklon 16% a průměrný 9% - jsou: první Lenka má na nás náskok 5 minut a já s Danielou najíždím společně do většinou rozhodujícího kopce Krušnotona. A to se také i letos potvrdí.

Už jsem se docela vzpamatovala a nejede se mi nějak extra špatně. Bohužel Daniela jede o fous rychleji a opravdu o centimetry se mi neustále vzdaluje. Nicméně ji před sebou pořád vidím. Zajímavé je, že naopak vůbec nevidím letos odkud fotí Petr a fotky dokazují, že fotil opravdu fest:)A pak mi i prozradil, že se už schovává aby prostě nebyl vidět a fotky byly bez mávání do objektivu:)
Nejtěžší část stoupání je asi uprostřed a samozřejmě na nás čeká jako paparazzi Petr a to ho vidím:). Myslím, že i fotografie dokládají, že se fakt neflákám a docela si dávám. A i tepovka o tom ví své. Tak nějak je mi i jasné, že pokud nahoře Daniela skočí do nějaké skupinky, tak jsem asi namydlená. V tomto závodě prostě štěstí nemám a dá se říci, že jsem jela skoro 200 km časovku...Odstup nahoře není nijak hrozivý a ani výrazný - dělá 1:19. A i poměrně vysoké pěkně chodící tepy docela pěkně ukazují, že výkonost je od loňska opravdu někde jinde a že testy nelhaly.
Spíše bych řekla, že kromě štěstí jsem v tomto závodě také úplně správně nejela takticky a chtěla jsem prostě vyhrát a ne jet jen o druhé místo celkově. A na to jsem následně malinko v druhé polovině závodu doplatila. Prostě ze začátku jsem si sjížděla moc "děr" na max sama z cílem dorazit se do skupiny Lenky. Což se nakonec nepodařilo ale stálo mě to opravdu ohromné množství sil a asi i celkově druhé místo.
Nahoře Komárky vím, že odstup je  ještě jetitelný, už jsem několikrát sjela daleko větší záseky. Bohužel nahoře mi do auta nasedá druhý pomocník Pavel Pokorný a závod vzdává. Zároveň se od Petra dozvídám, že Honza po pádu sice jede dále ale už nabírá ztrátu. Takže je to prostě jenom na mě a k mé smůle se prostě okolo mne nikdo další "použitelný" pro spolupráci nepohybuje.
V nohách máme na Komáří Vížce 90 km a převýšení téměř 2000 metrů. Můj průměr v dané chvíli je 24,5 km/h.
Asi je dobré podotknout, že Krušnoton se svými opravdu krušnými a hlavně prudkými stojkami není můj šálek kávy. Daleko lépe a raději jezdím tempové kopce, kde mi víceméně je jedno jak jsou dlouhé. Tohle je prostě pro mě docela válka a boj na ostří nože.
A to ještě naštěstí zcela hmatatelně letos pode mnou daleko lépe jede novej kůň, Jure. To kolo prostě "jede" a co je pro mě důležité mám především daleko lepší pocity z jízdy v sedle v obtížných stoupáních. Což je zcela jasně dáno tuhostí, kdy prostě ani watt nejde nazmar. A to se prostě u Kuby, který je ale daleko pohodlnější říci nedá...Prostě v kole to letos není:D

Nahoře už jsem sama samotinká a na Danielu ztrácím zmíněných 1:19. Žádná katastrofa. Nicméně katastrofa je:D, že kolem mne není ani živáčka kromě Petra, který mě napájí, krmí a fotí jak ďas. Jsem totálně propocená a docela rychle se ochladilo až na 17°C a fučí hnusnej vítr. Občerstvovačku na Cínovci projíždím, jen si beru do ruky za jízdy banán a kousek za ní se oblékám do vesty.  A dobře dělám, protože sjezd je opravdu studenej a setsakra rychlej!
Na kulaťáku mi policisté zastavují dopravu - dobrá práce! A pak hurá dolu. Nádherná doslova dálnice padající do Dubí. Loni jsem jela přes 80, ale letos naštěstí fučí proti tak jedu rozumných 70 :)...Nijak to nehrotím a docela si to užívám, akorát ty pravidelný příčný propadliny nic moc. Předjíždí mě dva chlapci ale to mě nijak nevzrušuje, stejně jsme se dole sjeli...Akorát jaksi spolupracovat se prostě nedá - nějak nám to nejde:)...

Dole v Dubí je další kulaťák a opět mám pro sebe zastavenou dopravu policistou! Bomba. A po zahnutí doprava před sebou na dlouhé rovince i vidím skupinku s Danielou. Jenže moc dobře vím, že vůbec nemám šanci ji sama sjet a ani se o to nepokouším.

Další královské stoupání Hrob - Mikulov - Nové Město - 6,76km, převýšení 428 metrů, max sklon 9% a průměrný 6,33 - už tak zabijácké parametry nemá a loni se mi jelo docela dobře - aspoň teda ve vzpomínkách to tak mám:). Letos hned při prvním kontaktu s Petrem sundavám vestu a začínám se vařit ve vlastní šťávě a tak už to bude až do konce. Teplota nakonec úspěšně atakuje 30°C...Leje ze mě jak z vola, ale jedu tak nějak pocitově nemastně neslaně. Sice se mi nejede úplně špatně ale špatně je, že jsem stále a pořád sama! jediným kladem je, že loni už mě předjížděla střední trať a teď ještě nevidím ani zaváděcí vozidlo. První skupinka mě předjíždí až skoro nahoře. Zajímavé je pozorovat jak reagují jednotlivý členové ze střední trati, protože se samozřejmě všichni známe: někdo zdraví, někdo povzbudí, někdo dělá, že se neznáme :) a "profi" sparťané mě málem sejmou...Proč ode mě jeli asi tak 3,5 mm fakt nechápu.

A nahoře se ukáže, že pocity nelhaly: opravdu jsem se asi nějak nezmáčkla nadoraz, i když se rozhodně neflákám. Hodně doplácím především na to, že jedu pořád a bez přestání sama, protože ve skupince se člověk prostě víc kousne a jede rychleji. A mě v kopci předjíždějí pouze účastníci střední trati a ty samozřejmě jedou daleko rychleji a jsou mi k ničemu:). Teda aspoň co se týče pomoci při jízdě...Ztráta na vrcholu na 122 km na Danielu dělá 3:20 :(. Není to stále žádná katastrofa, ale hmatatelný odstup už to je. Vždyť do cíle ještě zbývá víc jak 100 kilometrů.

Fláje! Tak nazývám naprosto odporný, hnusný, rozmydlený zvlněný a mě vždy zabíjející  úsek kolem Flájské přehrady nazvaný letos dále Giro Lannutti. A to ho ještě k tomu jedeme dvakrát! Fuj!
Absolutně nechápu, jak se tato část trati může někomu líbit. Možná masochistovi a to já přece nejsem:) Naprosto "nesjízdný" asfalt, hrubý a záplatovaný, takže člověk nejede ale poskakuje. K tomu samozřejmě vždy vítr a střídává ubíjející jízda v brdcích nahoru dolu. A když člověk jede sám jako já tak je to vše ještě o to horší.
A zpětně také uvidím, že v těchto kilometrech jsem chytila na nejkratším úseku největší zásek. Kromě toho "šílený asfalt" pokud se to tak dá vůbec nazvat mě vždy jakoby načne ve stehnech křeče. I když letos to byly pouze náznaky, což jasně přičítám daleko vyšší mé trénovanosti, pečlivému doplňování tekutin především naprosto nedostižným Cytomaxem a používání Anticrampu. A ještě jednu věc jsem letos tak ne úplně zvládla. Během maratónů a ultramaratonů většinou vozím poměrně navolno tretry. Jenže na takto hrubém asfaltu je třeba myslet na to, že "volná" chodidla v botách se doslova omlátí ve špičce o karbonové tretry. A tedy je třeba je na tento úsek přiměřeně utáhnout, aby nohy v botách pevně držely. jenže to přiměřeně se mi stalo kamenem úrazu a já si pravou botu utáhla moc. Jenže na to člověk přijde až v okamžik, kdy ho jeho chodidlo svírá ostrá pálivá bolest a jedinou myšlenkou v té chvíli je zastavit a zout se. Nicméně s poněkud větším sebezapřením se dá jet dál a po uvolnění bolest přibližně po půlhodině přejde...Prostě Fláje mi nejsou souzené a opět pro mne byly jedním bolestivým očistcem. Naštěstí jsem ani při náznacích křečí ani při šílené bolesti v chodidle neslezla...Ale nejradši bych si nafackovala - taková školácká chyba! Jednoduše řečeno: nemám ráda Fláje:)!

Naštěstí je chvilka, kdy se moje chmury rozestoupí a u vlastní přehrady na mě čeká bouřlivé fandění od Standova týmu a i "týmu" pořadatelů. Je to milé a dodává to dalších sil.

Trošku náplastí na všechny jmenované křivdy světa :) je nádherný sjezd do Litvínova, který je rychlý technický ale dá se říci i bezpečný a po pěkném asfaltu. Přesto je vidět, že už "měkknu" :) a také stárnu a předjíždí mě pár chlapíků ze střední trati a také motorka... Závěr končí u kruháku v Litvínově a tam nám zastavuje dopravu policista. Naštěstí ani není v Litvínově nějaký zvláštní provoz a víceméně v pohodě projíždím městem. Sranda je, že se mi už na Sněžníku chtělo na záchod ale nevím proč to realizuji až teď po nájezdu do posledního z pěti brutálních stoupání závodu -  Dlouhá louka 7km, převýšení 477 metrů, max sklon 14%, průměrný 6,81% - v krásné prostorné zatáčce, kde na mě všichni vidí:). Petr za okamžik přijíždí a tak si říkám o sprchu, jak pouhému polití z láhve říkají závidějící spolubojovníci na trati:). Nutno podotknout, že je fakt vedro a polejvání je vyzkoušený lék na přehřívání v těchto vysokých teplotách. Kromě toho do sebe natlačím nějaké "amarouny" od Enervitu a do pusy dávám 3 tablety Carbonexu, které žmoulám x kilometrů. I to mám x krát vyzkoušené z nekonečných kopců na ultramaratónech. To prostě funguje, když nejde jíst v kopci. Kromě toho Petr překvapuje vychlazenou colou. To můžu!

Pitstop trvá se vším 3 minuty, jsme na 157ém km a je to jediná doba, kdy nesedím během maratónu na kole. Okolo projíždějí další borci a žebrají vodu! Vodu! A tak se snažíme, přesněji Petr, pomoci z auta co to dá!

Dlouhá louka - pověstmi opředené stoupání, ve kterém jsem loni doslova a do písmene umřela. Nicméně letos se mi jede kupodivu poměrně dobře a zásluhu na tom má určitě i druhý Speed, který jsem si vzala před sjezdem do Litvínova. Vyšlo to tipťop. Kupodivu mi ani nějak zásadně neodjíždějí ani hoši ze střední trati. Jen pomalinku se mi vzdalují. Nicméně jedu své tempo a pocity jsou opravdu a výrazně lepší než loni. V jedné z nejprudších pasáží vidím kolegu zápasícího s křečemi a tak mu háži z kapsy dresu svoji lahvičku a Anticrampem, kdy mu i diktuji dávkování:). A ještě zpětně křičím, že ji nepotřebuji, že mám další v autě. Nicméně asi o 10 km dále mě dojíždí a lahvičku vrací! Klobouk dolů.
S druhým přístupem se setkávám také v podobné fázi závodu. Jeden nešťastník nemá ani láhev ani vodu a tak v mé láhvi dostává potřebné "život zachraňující" tekutiny. Nicméně bohužel bidon se ke mě nazpátek už nedostává, přestože je poměrně specifický s mými reklamami a polepy a opravdu to není úplně běžná láhev... A tak prosím touto cestou pokud onen "kolega" , kterého jsme zachraňovali tuto reportáž bude číst, aby mi bidon vrátil! Díky! Myslím si, že by to mělo být asi normální...Stačilo ho dát v cíli pořadatelům... Jinak pro info dostal ho z mého doprovodného auta modré Škody Octavia od mého doprovodu - fotografa Petra Janouše.
Závěr zabijáckého kopce je vždy a u všech zkouška vůle, ale letos vyhrávám poněkud snadněji než loni, kdy jsem měla pocit, že kopec  nevyjedu...

Fláje! Druhé kolo pro mě nechutné a nestravitelné pasáže závodu. A tady také chytám největší zásek na Danielu. Před druhým sjezdem do Litvínova mám ztrátu přesně 11 minut....
Musím říct, že kromě únavy mě prostě cyklistika po takovémto povrchu moc nebaví. Přestože mě dojíždí plno skupinek z krátké či střední tratě, tak nejsem téměř schopná se nikoho udržet. Teprve skupinka z Hankou Doležalovou, která jede pouze střední trasu mě trošku vyhecuje a po chvilce rozmýšlení se do ní dotahuji a visím aspoň kus tratě zuby nehty. Nicméně jasně pociťuji, že silově jsem KO. A před námi je Lukov...Který spolehlivě dorazí na Krušnotonu každého, kdo pod něj přijede malinko načatej...A to já jsem načatá fest!

Je mi celkem dost jasné, že potřebuji v nějaké skupince zaparkovat před dlouhým "transportem" k Lukovu po odbočení z Litvínova. Sjezd dolu si uhlídám a dole zůstáváme asi v 5 členné skupince. Problém je, že chlapci vůbec nespolupracují a o nějakém střídání i tempu vůbec není řeči...Prostě jsem moc vzadu a tady si každý jede za své. Pouze jeden ze skupiny čeká na svého kolegu a jedou spolu. Dá se doslova říci, že jedeme vedle sebe a tak to probíhá až k poslední občerstvovačce v Mirošovicích. A tam se skupinka rozpadá totálně.
Bohužel kromě toho, že jsem mrtvá, tak mi začlo být i tak nějak "divně" od žaludku a nějak nemám moc odvahu do něj něco dávat. A tak jen piji colu a v závěru jedu už jen na vodu, kterou liji do sebe i na sebe! Fakt hodně se oteplilo a doslova se vařím ve vlastní šťávě. A až do konce si beru od Petra jen kus sýra. A pravda je, že v cíli mám hlad jak...Jako už dlouho ne:)

Konečně za občerstvovačkou jakž takž jedu s nějakým kolegou, který má také doprovodné auto. Chvilkama i spolupracujeme, ale v kopcích mi trošku ujíždí a já ho sjíždím ve sjezdech. Dostávám od něj i k polití studenou vodu. Dík! Petr totiž už jako správnej paparazzi čeká na Lukově! Co kdybych slezla:) Takovou fotku totiž ještě nemáme za celou dobu co spolu jezdíme.

Lukov - 2,32km, převýšení 360 metrů, max.sklon 10,5% (já bych řekla ale že tam je max -+14%), průměrný 6,9% -  je pro mne strašák a nejhorší kopec už od loňského ročníku. A letos se na tom nic nezměnilo. Kromě toho není vůbec snadná ani pasáž před ním nahoru dolu, brdečky po rozdrbaném asfaltu. Jediné co nás zachraňuje, že jsme se konečeně otočili a poměrně silný vítr nám fučí do zad.
Obec Štěpánov je počátkem totálního utrpení a to nejen pro mne. Fotografie Petra velice přesně dokazují jaké trápení tam prožívá prostě každý! Hlava mezi ramenama, pohled pod přední kolo a v hlavě modlitba: bože dej ať už jsem nahoře, ať už je to za mnou! Minimální rychlost 6,4...
Moje pocity letos jsou opět strašné, ale oproti loňsku skoro se dá říci s trochu nadsázkou pohoda:). Dokonce kus jedu v sedle a to je u mě v prudkém stoupání skoro zázrak. Ale tady vidím zásluhy spíše v novém kole Juretovi. Prostě na něm se mi jezdí v sedle daleko lépe než na Kubovi.

Hned po sjezdu z Lukova následuje závěrečná prověrka na Milešov - 3km, převýšení 190 metrů, max sklon 10,8%, průměrný 6,33% - který začíná hodně záludně po sjezdu, kdy má každý naloženo na nejtěžší převod. Nějak jsem na to zapomněla a zachraňuje mě pořadatel na křižovatce křičící přehoď! přehoď! A vychází to tak tak, že nemusím slízt. Uf.
Parametry stoupání jsou docela sranda, ale ne po 225 kilometrech s poměrně velkým nasazením. Nějak ten kopec nemám ráda, i když na něm nic těžkýho není a já to moc dobře vím. Petr s Pavlem z auta povzbuzují a já si v duchu říkám, že tohle už nějak už přežiju:).

Nahoře už to chci do cíle tak nějak dorazit bez násilí nicméně mě dojíždí Luboš Černý z CFC Kladno a ještě ze mě vymáčkne nějaký ty watty navíc. K tomu pěkně pokecáme i o mém novém kole a letošních karambolech, protože jsme se dlouho neviděli a kilometry tak pěkně ubíhaj. Je pravda, že v brdcích na mě Luboš čeká a vydrží to skoro až do cíle, kdy ho posílám ať jede. Že do cíle trefím:)

Pohled na hodinky mi říká, že to holt deset hodin nebude:(. To mě mrzí. Ale tak nějak jednoduše řečeno mi dneska prostě nebylo přáno: ztratila jsem své průvodce po pár kilometrech závodu, neměla jsem absolutně štěstí na to chytit se nějaké rozumné a hlavně SPOLUPRACUJÍCÍ skupinky. A -+ 200 km za svý víceméně solo se prostě do času promítne ať člověk chce nebo ne a to nemálo. Výkon jinak podle mě dobrý, takový bych řekla standartní bez nějakých extrémních výkyvů ani nahoru ani dolu. Co mi jasně chybělo jsou krátké 3hodinové rychlé závody nezbytné pro kvalitní výkon na maratónu. Ty ale už prostě jednak nemám ani čas a ani hlavně chuť jezdit. Obrovským kladem naopak je, že mi vydrželo absolutně bez problémů operované koleno, nabořená záda s bouračky s autem a že jsem závod absolvovala bez křečí. To mi jasně potvrzuje, že trénovanost a výkonost je nazpátek a že prostě testy nelhaly! A to mě těší a to hodně.

Projíždím cílem docela spokojeně a už na mě čeká Standa Prokeš se svým týmem, který má za sebou zase super závod a skončil celkově 6 a v kategorii druhý! Gratulace!
A konečně se setkávám i s Petrem Janoušem , který opět zajel skvělý závod coby doprovod, fotograf a děvečka pro všechno:). Petře moc díky!
Co se týče obou holek z Elevenu z mladší kategorie, které mě předjely, tak prostě byly v kopci o fous lepší. Nebylo to nijak výrazné, ale bylo to tam. Druhá věc je, že se udržely ve skupinkách a to vytvořilo hlavní cílový odstup ode mě. Zajely prostě takticky lepší závod než já. Gratulace tedy patří Lence Borůfkové jako vítězce a Daniele Havránkové, druhé v pořadí.
Nicméně mě těší nejlepší čas v historii závodu v mé důchodcovské kategorii nad 40 let. Ono to totiž není tak snadné, jezdit takto v těchto letech. To pozná postupně každý:) Chce to výrazně více úsilí a vše jde tak nějak tíže než když byl člověk mladší...:) O regeneraci ani nemluvě.
Jinak musím ještě zkonstatovat, že už nemám v sobě takový ten "zabijácký" závodnický instinkt, který jsem měla když jsem byla mladší. Prostě s věkem se mění i pohled na svět a člověk plno věcí už umí i zhodnotit s nadhledem a na plno věcí kouká jinak. Obrovsky si vážím druhé šance, kterou jsem dostala po 3 letech velikých a beznadějných problémů s kolenem po těžkém úraze. Přestože jsem zvyklá od malička se svou tělesnou schránkou hodně bojovat, tak tady jsem postupně ztrácela jakoukoli naději i že budu normálně fungovat o sportování a o ultramaratónech nemluvě! ( pár informací o tom je zde nebo tady 1.část a 2.část )Tím ale nechci vůbec říci, že bych nechtěla na závodech, kde jedu vyhrávat!:)
Jen už mám hodnoty někde jinde. A právě tato filosofie mi maximálně pomáhá na ultrazávodech, kde jde v první řadě o boj se sebou samým a s překonáváním vlastních limitů a hranic. A to je něco co každému úplně dáno není. Tam prostě umím jít do daleko větších extrémů co se týče maximálního  výkonu než na "normálních" závodech.
Ještě se musím zmínit o mém parťákovi Honzovi Schafrovi, který měl již zmíněný těžký pád hned na začátku před stoupáním na Neznabohy. I přesto závod dokončil! Klobouk dolů!

Co říci o samotném Krušnotonu?

Krále Šumavy, který reálně skončil jako závod v roce 2011 a dále už to byla jen agonie v podobě "vyjížďky" s vyhlášením výsledků!? je opravdu škoda, ale Krušnoton je více než důstojný nástupce TOP nejtěžšího maratónu v Čechách. Jeho parametry na dlouhé trati jsou opravdu kruté a i převyšují Krále Šumavy. Já jsem strašně ráda, že aspoň jeden takto "brutální" maratón zůstal a že se všechny nezměnily v současné "parodie" na maratón, kdy délka nepřesahuje 200 kilometrů. Upřímně moc nechápu proč se říká maratónu maratón, když ho špička jede za 5hodin a méně...

Je obdivuhodné jakou krásnou a obtížnou trasu v Čechách Jarda Maršík s týmem nalezl. Jediné za co se přimlouvám je zrušení dvojího průjezdu úseku Flájí! A klidně přidat další kopec. Kromě Flájí se jinak jede po velice slušném asfaltu a jen vyjímkou jsou nějaké horší úseky. Jen letos v několika poměrně prudkých zatáčkách byla vrstva štěrku. V jedné z nich jsem také přišla o parťáka:(. Nicméně je mi jasné, že vše uhlídat nejde a holt člověk musí dávat bacha.
Kapitolou samou pro sebe je zabezpečení tratě. Tady mám jen samé komplimenty a strašně kvituju přítomnost policistů a hasičů na trati v nebezpečných křižovatkách! Ono přece jen řidiči respektují spíše "uniformu" než "jen" pořadatele. V Čechách to prostě tak je. Toto jsem si neuvěřitelně užívala, i když jsem jela sama 2 hodiny za čelem, tak mi byl vyklizen provoz jako když jedu první. To fakt smekám! Myslím, že se tady nedá vytknout absolutně nic stejně jako všem pořadatelům na křižovatkách, kteří mají roli daleko těžší z důvodu jak už jsem výše zmínila!
Stejně bezchybné je i značení tratě a zabloudit by mohl jen slepej:)
 

Co se týče občerstvovaček tak to neumím tak úplně přesně hodnotit sortiment a nabídku:), protože se mnou jede auto. Nicméně i tak mi vždy za jízdy je nabízeno několik druhů jídla i pití. Kromě toho je strašně sympatické a příjemné povzbuzování jak od obsluhy tak i od několika skupinek pořadatelů na trase. Jsou to okamžiky, které vlévají další sily a já je hodně oceňuju a vnímám!

Co říci závěrem? Jarda Maršík a jeho organizační tým má za pět let existence maratónu za sebou nesmírně tvrdou práci ovšem s parádním výsledkem!
Podle mě je Krušnoton TOP maratón za skoro 20 let co jezdím maratóny. A kromě Sudet, které ale nejsou svou délkou maratón..., jsem jela všechny co v Čechách a na Slovensku kdy byly. Opravdu se prostě před celým týmem pořadatelů skláním a věřím, že další roky bude opět proč jet v srpnu do Teplic za nádherným ale super obtížným závodem! Díky!

STATISTIKA ZÁVODU:

KOLO A VYBAVENÍ:
 

JUREScott Addict 2014, sada Campagnolo Chorus 11 kompakt 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Ultra Neutron, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Max Keo Carbon 2, tretry NIKE Altea 2,  oblečení Dexter

VZDÁLENOST: 252km, převýšení -+4800m, maximální rychlost 70 km/h
TEPOVÁ FREKVENCE: průměrná 139, max 170
ČAS: 10:15 průměr 24.6 km/h, čistý 10:11 24.7 km/h
POČASÍ: teplota 18-30°C, jihozápadní vítr, polojasno
DOPROVOD: Petr Janouš
 

 

SPONZOŘI

KNAUF - finanční podpora

ORLING - GELADRINK- finanční i materiální  podpora

GEMINI - finanční podpora

TUFO - obutí -plášťovky

DAFIT - veškerá výživa a suplementy

DEXTER - veškeré oblečení cyklistické i týmu