. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
84100
 
 DOS RAS Extreme můj osud 3

 

...předchozí část

 

DOS RAS EXTREME můj osud...

( Postojna, 8.-11.5.2014, 1207 km, převýšení 14 700 metrů,
69:15, limit pro dojetí žen
70:53 )

                                            

 

Trať
Tým
Sponzoři
Oficiální Výsledky
Video můj cíl (3:00)
Galerie 1
Galerie 2

 

Zastávka s jídlem na kontrole ve Šmarje pri Jelsah za bedlivého sledování rozhodčích alias našich fanoušků:) trvala nakonec rozumných 25 minut. Opět bohužel nesním vše co bych chtěla:(, ale aspoň to zalévám Speedem:). Noc, která je před námi bude dlouhá a zlá...Také tým je nakrmen, aby mi nezáviděl jak se cpu...I když cpu je hodně silné slovo, protože celý závod po této stránce se mi moc nepovedl a jen vůlí jsem do sebe občas dostával aspoň něco.
Třetí noc na DOSu je největší prověrkou vůle celého týmu, toho jak závodník i tým "umí" ultra jezdit. Organismus se pohybuje na hranici bytí a nebytí a změny nálady, rozpoložení i fyzických sil se střídají neuvěřitelně rychle.

Vyjíždíme a já se cítím úplně v pohodě a opět poháním tým: jedéém, jedéém! Nicméně začátek této etapy mi nějak vypadl z hlavy a tak mám pořád pocit, že jedeme špatně...Jednou se i ptám Michala v doprovodném autě - chudák nějak mu roli moc nezávidím. Mozek mi nefunguje a v hlavě mám akorát utkvělou myšlenku, že se hned jede přes koleje a pak následně hned do dalšího dlouhého kopce., který mám ráda, protože je krásně tempový a to je můj šálek kávy. Nesnáším prudké kopce a proto jezdím do Slovinska na DOS, kde skoro jiné ani snad nejsou :D.

Už od kontroly se mi jaksi chce na záchod, akorát jsem to odložila z městečka, abych nebyla za čuně:). Asi stárnu, protože dříve jsem se takovýma maličkostma vůbec nezabývala...
Jenže dobré místo ne a ne přijít a tělo naopak řiká jo a jo potřebuju...Nakonec tedy zastavuji na stanici autobusu...Ještěže je tma. Nicméně okolo stanice jsou samé srázy a tak balancujeme všichni na hraně pádu. Bohužel, přestože se mi fakt chce, nějak to nejde a já trávím neskutečně dlouhé chvíle v podřepu a každé auto, které jede okolo si mne krásně nasvítí:). Se fakt omlouvám, ale holt příroda byla silnější než já. A poznámky, které poslouchám od týmu ani asi nejdou publikovat:). Nicméně zcela jasně vede heslo, které se stalo pro tento závod okřídlené: NECH TO LEŽET! Bohužel další souvislosti už nevím...:)
Na druhou stranu jdu poprvé "na velkou" a to je velice dobré vysvědčení, co se týče stravy na ultra. Vždy je třeba jíst co nejvíce stravitelná jídla s co nejmenším množstvím vlákniny, která při takovéto extrémní námaze jen zatěžuje trávicí trakt, ale rozhodně tělu neprospívá.
Konečně je hotovo a vyrážíme dál. Jenže na mě docela rychle padá útlum a musím se hodně přemlouvat jet dále a nediskutovat s Michalem jestli jedem dobře. Jedu v jakémsi svém světě a kusy tratě, které jsem zde jela si vůbec nepamatuju. Konečně najíždíme do očekávaného kopce. Je to opravdu vlídné stoupání a tak se začínám "posunovat" nahoru. Nicméně v jedné serpentýně pod sebou zahlédnu kolegu spolubojovníka Pupiče a to by člověk nevěřil jak se probírám. Najednou s ním "začínám závodit" a ono to najednou jde :). Spíše bych řekla, že mu postupně ujíždím. Parametry kopce jsou opravdu přívětivé - 8 km, převýšení 250 metrů - prostě sranda i v noci. Těsně před půlnocí jsme nahoře a kupodivu trefuju i vrchol, který je takový nevýrazný. Nicméně je to poměrně důležité hlavně co se oblíkání týče. Zde mě i následně Pupič předjíždí a s oblíkáním na sjezd si nedělá hlavu:). Na druhou stranu je poměrně teplo 12°C. Hodím do sebe ještě pár kalorií a vyrážíme dolu.

Sjezd je proti loňskému staveništi, kdy jsem zde jela se Standou docela opraven a zpočátku jsou to klasické serpentýny. Kámen úrazu nastává v ten moment, kdy se technická část sjezdu změní v tupý pozvolný úsek sice stále dolu, ale ne dost aby se nemuselo šlapat.

11.5.2014
Snažím se točit nohama, ale celý člověk se brání a kupodivu se mi chce spát... Michal v autě dělá co může od mlácení do mikrofonu, po hulákání NESPÍÍÍÍ, až po vyprávění neuvěřitelných pohádek " pro dospělé:)". Je to neuvěřitelně obtížná část tratě co se týče "nespaní" a moc dobře si pamatuju, že tato krize se u mě tady opakuje rok co rok. Chvílemi naférovku na kole chrním a jen nějaké vnitřní síly těla jedou dále na kole a drží rovnováhu. Já to tedy určitě vlastní vůlí nejsem. V posledních záblescích vědomí si jen opakuju: MUSÍME DOJET DO PODSREDY!  Tam mám naplánovaný druhý spánek v závodě a tentokrát i v přesně optimální čas, co se týče biorytmu. Je to směšných 11 km, ale mě to připadá jako věčnost. Čas, silnice, kilometry vše se slévá v mém nevědomí. Ježíši, kde ta odbočka je?
Jo! Podsreda a křižovatka s nápisem a šipkou Brestanica vpravo! To je ono.
Pauzu jsem naplánovala pod poměrně prudké 14% stoupání na parkoviště, o kterém přesně vím, že se tam vejdeme s oběma autama.
Na místě je už druhé auto s Petrem Janoušem. Je pro mne naprostou záhadou, jak Petr vše během závodu zvládá. Jeho hlavním úkolem je samozřejmě fotit a dokumentovat a dále doplňovat ve veškerých službách hlavní doprovodné auto. Kromě toho ale i připravuje i teplá jídla či teplý čaj. A jako samozřejmost považuju, že se bude navigovat přesně po trati a nezabloudí. Ostatně Petr je autorem naší veškeré GPS navigace a nad tratí pravidelně stráví hodiny a hodiny už v Praze. Takže vlastně zabloudit ani nemůže:). Petře děkuju moc. Tvoje fotografie doprovází moje veškeré materiály a málokterý ultramaratónec má tak skvělé podklady pro svou prezentaci jako já.
Protože jsem opravdu tuhá, hodně tuhá,tak okamžitě zalehávám s pokynem za 30 minut budíček. Přesně na čas se budím víceméně sama, ale s hrůzou, že jsme zaspali... Nicméně vše je OK a tak se ještě snažím v tuto nekřesťanskou dobu - jsou 2 hodiny v noci - do sebe natlačit jídlo a zalévám ho Fantou...
Schopnost regenerace organismu mě při těchto závodech vždy znovu a znovu udivuje. Stačí opravdu krátký odpočinek a alespoň u mě je poměrně velký efekt.
Nicméně jasně pociťuji absenci bezprostřední motivace a určitě nejedu úplně na maximum. 
Je mi zima, i když je luxusních 12 °C. Na druhou stranu přede mnou jsou velice výživné krpály a nakonec rozhodnutí pro tlustou membránovou vestu je správné. Pod ní mám dlouhý dres.
Nedá se říci, že by se mi moc chtělo na kolo, ale kupodivu se cítím v 14%tním kopci dlouhém 2 kilometry luxusně dobře aspoň co teda pocitů týče. Moje rychlost je celkem konstantní a jedeme ty dva kilometry stálou desítkou, což docela jde. Dalších 6 kilometrů je neskutečnej opruz nahoru dolu mezi vesničkama po totálně rozdrbaným asfaltu. Nicméně vzhledem k tomu, že přesně vím do čeho jdu mě to ani moc neštve. Přesně si pamatuju jak když jsem tento úsek jela poprvý jsem byla rozhozená a měla pocit, že tam mezi mezema jezdíme hodiny!
Přesto zažívám okamžik, který pro mne mohl mít doslova osudové následky. V jednom z prudkých hupů, kdy jedu okolo 50km/h si to najednou přede mnou štráduje ježek. Přiznám se, že asi nemám moc rychlé reakce, asi reaguju o okamžik později, nicméně nakonec stihnu hodit "vlnu". Ale do smrti uvidím jak ve světle auta zezadu míjím jeho čumáček doslova o milimetry. A následně čekám jestli ho případně přejede Michal v doprovodném autě. Nicméně ježek měl zřejmě několik svatých nad sebou a přežil i druhé nebezpečí. Ale zachránila ho jen blesková reakce Michala. Nicméně co by se stalo, kdybych ho trefila mě straší až do kontroly v Kršku...Znovu a znovu se přesvědčuju, že dokud člověk není v cíli, vždy se může něco stát a tak bojuji dál naplno.
Celá situace mě dokonale probudila a zbývajících 12 km do další TS Krško jsme docela prolítli průměrem okolo 30 km/h. Je pravda, že jsme po sjezdu jeli malinko neustále dolu údolím řeky Savy, ale i tak dobrý.
Tato TS je zajímavá především tím, že v tomto městečku je jediná jaderná elektrárna ve Slovinsku.
Na kontrole už na nás čekají kromě obsluhy také "naši" rozhodčí, kteří s námi jedou už několik set kilometrů a kromě dozorování nad pravidly mi i hodně fandí a povzbuzují. I "obsluha" TS se snaží a ihned dostávám pod zadek i sedačku. Jíst je třeba přece v klidu a kulturně:).

TS 9 - CELKOVĚ 986 KM,  ŠMARJE PRI JELSAH - KRŠKO, 11.5. 3:00, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 57:17, 63 KM, PŘEVÝŠENÍ 800 METRŮ, ČAS 3:20 , PRŮMĚR 19,0 TEPLOTA 13°C, POLAR 1.část    2.část
 

Andreja Jagodič TS 9 Krško 10.5 21:04

8mi minutový pitstop s jídlem a hurá dál. Odjíždíme v 3:08 a to je slušný čas na to jak se ve druhé noci závod vyvíjel. Docela jsme zamakali...Čeká na nás celkem rovinatá etapa s jedním plnohodnotým vrcholem - Vahta 625 m.n.m., 11 km nahoru ale s převýšením pouze 425 metrů. Čili opět to co mám ráda, i když ona je otázka jaký kopec je příjemný po 1000 kilometrech na kole nonstop:). Nicméně se mi kupodivu jede vždy dobře.

Teď jsme ale teprve za Krškem a před námi je nudná skoro rovinatá část. Ve vesnici či městečku :) Krška Vas přejíždíme přes řeku Krku a otáčíme se vlastně o 180°. A buch: do tváře se mi opře slušnej vítr a na to, že jsou čtyři ráno je to docela fičák. A dá se říci, že vlastně až do cíle pojedeme proti větru akorát jeho intenzita se bude zvyšovat až na slušnou vichřici, která si se mnou bude pohazovat po silnici a bude předzvěstí fronty. Ráno po závodě najdeme na dvoře hotelu sníh či zbytky krupobití a nebo něco mezitím! Ale to až dále.

55 kilometrů před zmíněným passem Vahta jedu tupě proti větru a pomalinku usínám. I když kvituji, že je zde plno silnic nově opravených a je zde nový koberec. I to má vliv na rychlost jízdy, o pohodlí nemluvě. Nicméně zase jsme chytli takhle nad ránem nudný úsek a ten je vždy impulsem k útlumu. Pomáhám si opět Speedem ale nějak už moc nezabírá, což se ani moc nedivím. Nicméně hodně pozitivní je, že jsem psychicky naprosto ready a to samé se dá říci o týmu. Jednoduše se dá shrnout: já si zbytek závodu maximálně užívám a doufám to samé, že platí i o týmu. Nezastírám, že v tento moment mi, jak už jsem zmínila, trošku chybí maxímální motivace a hlavně mi hlavou letí ty poslední šílené roky, kdy bych nevěřila, že tyhle úžasné pocity ještě zažiju. Limit nám také nějak zásadně nehrozí, tak je to vlastně jen o mé hlavě k jak velkému nasazení se přinutím.

Po asi 40ti kilometrech trápení, kdy si doslova žiju ve vlastním světě a okolí jaksi nevnímám případně si občas schrupnu, se rozhoduju zastavit a dát 5 pohotovostních minut spaní. Přestože to vypadá jako totální šílenost, tak to funguje. Zasedám vepředu v autě a mezitím za námi zastavují rozhodčí, kteří jak už jsem zmínila s námi jedou od 550tého kilometru. Uf to jim teda nezávidím:).
Sama se budím asi po 4 minutách a hlásím, že jsem v pohodě a že můžem hned vyrazit. Mezitím krásně vymydlené a oholené rozhodcovské dvojici se snaží Michal vysvětlit, že jsem si na 5 minut schrupla...Asi si myslí, že jsme se už úplně zbláznili... Nutno říct, že proti nim všichni vypadáme spíš jako bezdomovci než co jiného:D Nicméně pauza se opět trošku natahuje, jím opět aspoň trochu jídla a hlavně začínám mít docela velký hlad, což není úplně nejlepší pocit na takovémto závodě.

Hodně rychle se otepluje a tak po pár kilometrech před hlavním deseti kilometrovým stoupáním opět zastavuji a slíkáme se...To jsem teda moc nezvládla. Jenže je okolo šesté ráno a teplota se neuvěřitelně rychle mění jak vylézá sluničko. A upřímně zas až o tolik teď už nejde. Závod je dávno rozhodnut a hlavní pocity jsou: užij si na maximum závěr závodu! Teda závěr:) - všechno je relativní nicméně závěr na ultra = v tomto případě asi 180 kilometrů. Pohoda.
Ještě jedna zastávka na záchod a za necelých 50 minut jsme nahoře. Nevím proč, ale tohle stoupání mi vždy neuvěřitelně rychle uteče i když je to více jak 11 km nahoru. Nahoře si jen odskočím, přiobléknu se a hurá dolu.

14 kilometrů před TS Črnomejl  v Metlice přichází stopka a jedeme vpravo a směr, který nabíráme je přesně proti větru. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsme jeli po. Buď z boku nebo přímo proti...A tak to bude až do cíle - bratru 150 km. Pro mě je to notoricky známá trasa až do kontroly, kterou nejezdím vůbec ráda. Šíleně rozdrbaný hrubý asfalt a do toho zmiňovaný protivítr. Je to jen blbých 14 kilometrů ale táhnou se nekonečně v terénu "brdek nahoru brdek dolu".

Konečně se objevuje známý vlakový nadjezd s nápisem DOBRODOŠLI, který je pro mě znamením, že kontrola je nadosah. A k mému překvapení na nás čeká docela slušný dav pořadatelů a fanoušků. Je to strašně milé a povzbuzující.

Nicméně není času nazbyt a tak šup šup: další slíkání až do krátkýho, trocha teplýho jídla a už už chci vyrazit. Jenže si tak nějak Petr vzpomene, že pojede na nedalekou pumpu natankovat a k tomu i prej jaksi na velkou:). No tak to teda néééé. A tak hulákám přes celý prostor k pumpě: "děléééj séééér."...A má to na kontrole úspěch. Zřejmě slovinština má stejný výraz pro danou činnost a tak se celá time station začne otřásat smíchy a myslím, že na nás teda fakt nikdo nezapomene:D K tomu mi přijde, že vše Petrovi trvá fakt dlouho a tak hulákám k pumpě, že jedem a že Petra přiveze po vykonání potřeby druhé auto. A ještě mi to přijde jako dobrej fór, když mu auto ujede před nosem:D. Teprve po závodě se dozvídám, že prej to až tak dobrej fór nebyl...:). Naštěstí nevím, že v autě řádí jak černá ruka - ona je to totiž už druhá pohroma v krátké době: Petr Hrubeš jaksi před chvílí zapomněl v autě zavřít colu:)...
Dá se říct, že Petra Stibůrka malinko v závěru závodu zocelujeme. O mě se naopak dá říci, že si doslova a do písmene užívám každý okamžik, každý kilometr, každý kopec závodu. Moc dobře si znovu a znovu uvědomuji, že je to skoro zázrak po všech těch šílených 4 letech, že závod zvládneme a v poměrně dobrém stavu zdravotním i kondici.

TS 10 - CELKOVĚ 1081 KM,   KRŠKO - ČRNOMEJL, 11.5. 8:40, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 62:57, 94 KM, PŘEVÝŠENÍ 1000 METRŮ, ČAS 4:35 , PRŮMĚR 20,4, TEPLOTA 20°C, POLAR 

Andreja Jagodič TS 10 Črnomejl 10.5 03:12

Etapa z Črnomejlu vypadá poměrně neškodně, ale opak je pravdou. Je to jedna z nejtěžších částí DOSu a jen blízkost cíle dodává alespoň mě neuvěřitelnou energii, chuť a nasazení. Letos se i přetěžkému profilu přidala doslova a do písmene vichřice, jak se zmíním v dalších řádcích.
Navigovat nepotřebuju vůbec a tak si jedu svoje a dá se říci, že ani moc nevnímám co se ozývá z auta. Všemi smysly si užívám ty opojné pocity, které už jsem nevěřila, že někdy zažiji! I přes neuvěřitelně náročnou část tratě je to prostě droga v maximální koncentraci. Je to opravdu pro mne naprosto neuvěřitelné, že jsem znova tady a pokud neudělám nějakou hloupou chybu je jasné, že uvidím počtvrté cíl takto extrémního závodu!
Hned na pátém kilometru se tyčí poslední delší obtížný vrchol: 8,5km, převýšení 400 metrů a stálý vítr proti. Jedu s velkým nasazením, i když nějaké ty rezervy ještě cítím.
Poznávám opravdu každý metr tratě, možná můžu říci každou díru:). Opět panuje okolo mne skvělá atmosféra a kromě "našich " rozhodčích fandí auta okolo ale i lidé okolo tratě. Znovu a znovu cítím obrovské dojetí při naprosto fantastické podpoře, kterou mi celé Slovinsko připavilo během závodu a tato etapa rozhodně není vyjímkou.
Prvních 40 km je totální cyklistika nahoru dolu ve stylu na max. umírání nahoru a na max s totální pozorností dolů a v jeden okamžik na max dolu znamená více jak 70 km/h....No v mým stavu docela fičák:)

Ač se to nezdá tento terén přináší další poměrně obtížnou činnost, i když se to na první pohled nezdá. A to neustálé řazení velká malá a to samé i vzadu. A ve stavu docela velký únavy dávám Kubovi co proto! Až je mi ho líto, ale to je prostě ultra...Doma bych mu takto rozhodně neubližovala:)

Posledních 120 km do cíle pro mne znamená i další zjednodušení jízdy ve smyslu, že energii pokrývám vesměs jen z pití, banánů a dříve zmíněných carbonex tablet. Moje zkušenost je, že se tato vzdálenost dá ujet víceméně bez jídla, i když je pravda že si najednou vzpomenu, že máme puding a tlačím ho hlava nehlava:). A pokud zastavíme dám 2 3 lžíce normálního jídla - vše.

Pořád vyhlížím závěrečný sjezd po tobogánu 12% nahoru 12% dolu a neustále se modlím, že se určitě trať stočí a zbývajících 60 km po rovině dalších 30 km následně do cíle pojedeme po větru! Vlastně nic jinýho v hlavě teď nemám a škrábu se raději bez přemýšlení dál. Kromě toho je zcela jasné, že vítr neuvěřitelně zesiluje a občas si se mnou začíná na silnici pohazovat...A pokud náhodou jedeme 12tku nahoru proti rychlost klesá až na směšných 8 km/h... A dolu šlapu...
V hlavě mě malinko šrotuje, jak velký zásek tímto vichrem "získáme" do cíle. A vzhledem k tomu jak rychle se změnila jeho intenzita doslova na vichřici je mi také jasné, že Andreja jela ještě jen v "normálním" větru. Uf to bude teda nářez a zásek co ještě chytíme. Že to nakonec bude jinak a nijak zásadně proti Andreje neztratíme ba naopak získáme téměř 30 minut vůbec netuším a určitě bych si na to nevsadila ani korunu.
V koutku duše stále doufám, že se stočíme a poletíme do cíle! Přece jen při divoké jízdě po vesnicích se naprosto přesně neorientuju, jakým směrem se pojede do cíle.

Konečně sjezd a před námi dalších 40 kilometrů po rovině malinko se teda zvedající, ale naprosto bez jakékoliv možnosti se před větrem schovat.

Chvilku pociťuju jakoby lítost, že nám není přáno a že nemáme štěstí ani v závěru. A že to bude neuvěřitelná dřina šnečím tempem i po rovině -+ 20 km/h až do cíle. Ještě jedna pauza s bleskovým jídlem a během něj se najednou moje rozpoložení úplně obrací. A vichr se pro mě stává obrovskou výzvou a motivací. A nálada se obrací o 180°! Opět tedy klasicky moje více jak stoprocentní nasazení v závěru a tentokrát je spouštěcím prvkem vichřice, která se pro mě stává v daný okamžil maximální motivací!

Je pro mne naprostou záhadou, kde se ve vyčerpaném organismu ta energie bere. Na druhou stranu tuto situaci zažívám při každém ultramaratónském závodě, akorát je jiný spouštěcí mechanismus pro totální nasazení. A potvrzuje se mě, že organismus je fyzicky schopen jakéhokoliv výkonu po téměř nekonečnou dobu, pokud hlava chce a funguje psychická stránka. A to samé bohužel platí i naopak jak jsme se o tom přesvědčili první noc a druhou noc závodu...

Pokud si někdo představí jízdu na krev, tak tak přesně vypadal můj souboj s nelítostným vichrem. Daří se mi jet neustále mezi 23-25 km/h ale stojí mě to maximum sil. Chvílemi jedu dokonce ze sedla jako do nejtěžšího kopce. Kolem nás se opět pohybují "naši" rozhodčí a ve všech městečkách a vesnicích i z okolo jedoucích aut mám maximální podporu a to mi nalévá další a další síly.

Na konci etapy je poslední "zalamovák" - 4km a 200 metrů převýšení. A k tomu neustále vichr proti. Chvílemi mám pocit, že snad začnu couvat. Je to opravdu neuvěřitelné proti čemu jedeme! Obě moje doprovodná auta jedou nyní se mnou a povzbuzují co to dá. Strašně mi to pomáhá.

Kromě maximálního a hodně studeného větru přinesla fronta opravdu rychlé ochlazení a navíc proti mě stojí hradba totál černých mračen! To fakt už snad ani není možný, my snad pojedeme do cíle v lijavci!
Chvílemi mám pocit, že ten nahoře zkouší jak moc jsem silná a to teď hlavně psychicky, protože fyzicky nemám závažný problém. Snažím se hlavně moc nemyslet:), ale to jde fakt ztuha. V hlavě mám totální guláš všech možných myšlenek a vzpomínek na uplynulé 4 roky...Je to směsice pozitivních i negativních pocitů, co všechno se za ty čtyři roky i v posledním půlroce stalo. A že nakonec se to opravdu podaří. V tento moment mě opravdu nemůže zastavit vůbec nic, ani kdyby trakaře padaly...:) Čím víc se blíží konec závodu, tím více začíná převažovat moje nadšení a radost nad jakýmikoli negativními myšlenkami či emocemi. A také trochu dojetí...

Uf konečně jsme nahoře! Chvilku váhám, že už se dokonce oblékat nebudu, ale nakonec naštěstí převáží rozum nad emocemi a vyžádám si na týmu dlouhý zateplený dres a návleky na kolena. To by mělo stačit pokud nebude lejt až do cíle. Teplota se nakonec pohybovala okolo 18°C ale prostě vítr byl opravdu studený.
Poslední čtyři kilometry do poslední kontroly v Nove Vsi a podepisuji se přesně v 13,47.

TS 11 - CELKOVĚ 1169 KM, ČRNOMEJL - NOVA VAS, 11.5. 13:47, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 67:47, 87 KM, PŘEVÝŠENÍ 1300 METRŮ, ČAS 4:30 , PRŮMĚR 19,5, TEPLOTA 19°C, POLAR   

Andreja Jagodič TS 11 Nova Vas 11.5. 08:42

Beru si jen banán a okamžitě jedeme dále. Čeká na mě jeden brdek na začátku, následně víceméně sjezd dolů až pod Postojnou a závěrečné stoupání nad cílové město. Jako trošku blázen jedu první 2 km nahoru a proti vichru na velkou...Rvu to doslova hlava nehlava:) teda spíše nehlava:) Následný prudký a technický sjezd mám opravdu ráda, jenže dneska si se mnou pohazuje vítr po silnici a tak se raději krotím. Nic by mě nemrzelo víc než nějaká zbytečná nehoda takhle před cílem. Přesto se rychlost blíží k 60tce...

Asi po deseti kilometrech se profil narovnává a přede mnou se objevují dva úplně cizí cyklisté, kteří světe div se, čekají na mě! A s řehtačkama mě následně doprovází až skoro do cíle. Pane jo, emoce se opět derou ven a není v mých silách se jím ubránit! Komunikujeme česko-slovinsky a opravdu nemáme problém si porozumět! Ono ani není nutné si nic moc říkat, vše je jasné a já si nesmírně vážím těchto slovinských fanoušků - v Čechách si toto vůbec neumím představit. Jeli by Češi do cíle s cizím závodníkem?... A k nim se následně přidává jako každý můj závod Milan Potužák, Čech žijící už dlouho ve Slovinsku. Já ho vždy nedočkavě vyhlížím a je pro mne znamením: jo dokázali jsme to, opět uvidím cíl na DOSu a to už počtvrté. A jsem na to opravdu hrdá!
Docela veselý je, jak neunavený cyklista neodhadne absolutně tempo ultramaratónce po dvanáctistech kilometrech a to zvláště do kopce. Jednoduše řečeno mi všichni v každým brdu odjíždí...A to si určitě myslí vždyť vůbec nejedem:). Snažím se ctít maximálně pravidla a jedu vedle nich, abych jela za svý. Vítr totiž absolutně nepolevuje spíše naopak.
Podjíždíme dálnici a Milan mě upozorňuje na obrovské škody, které napáchala sněhová a ledová kalamita ze začátku února. A ani by nemusel, protože doslova v celém okolí Postojne snad není místečko, které by nebylo postižené. Dodnes tu leží veliké elektrické vedení, které se zlomilo a vyvrátilo jako sirky pod tíhou všudypřítomného ledu! Je to strašně smutný pohled a je jasné, že Postojna i její okolí se bude vzpamatovávat roky.
Sjezd, který následuje si velice dobře pamatuju, protože se v něm rok od roku zhoršuje povrch silnice a letos už je doslova zralý na odpružené horské kolo! Vůbec Kubu (pro neznalé moje kolo) nešetřím, kola i rám zvoní na ďourách a musím před ním smeknout. Celý závod zvládl naprosto s přehledem bez jediného zakolísání či nějakého nářku. A že ode mne chvilkama dostával co proto:) Ani v tuto chvíli neví, že je to zřejmě jeho poslední ultra. Zažil všechny moje největší úspěchy a zaslouženě půjde na odpočinek. Pokud ještě nějaké pojedu, pak bude mít premiéru můj nový oř, který se narodí hned po návratu z Postojne. A tak trochu z piety k legendárnímu Jure Robičovi to bude Scott Addict a jmenovat se bude Jure! Ale důvodů je samozřejmě více.
PS.Ve chvíli, kdy tuto reportáž pišu už je doma a začíná si zvykat na tréninkovou zátěž:). Pro zvědavé zde je jeho portrét.

Poslední "vzpon" je za mnou a je zajímavé, že si vůbec nepamatuju - přestože ho jedu posedmé - že nahoře jsou 4 zuby nahoru dolu a vždy mě to překvapí:). Nyní jsme ale už ale opravdu a úplně nahoře a já se loučím s Milanem i pro mne neznámými cyklisty, kteří mě doprovodili v závěrečných kilometrech mého závodu. Beru si od týmu českou vlajku a vlastně poprvé s ní budu dojíždět do cíle!

A hned na to vyhlížím ředitelské auto a Andreje Bergince, ředitele závodu. A taky že jo! Už ho vidím před sebou jak se obrací asi v nejužší části silnice a auta ho ochotně a bez troubení pouští:) Toto je okamžik, který je pro mne symbolem DOSu a který mi jasně říká: je to doma! Dokázali jsme to!
Hned se s Andrejem zdravím aspoň do okýnka auta a jasně cítím, že je mezi námi více než normální vztah:) A hned nato od Darka Bizjaka dostávám i občerstvení přímo z ředitelského auta:).

Poslední metry závodu to je směsice velkých emocí, dojetí, radosti a únavy, která se ale naplno projeví až několik hodin po závodě. Nyní převládá jen a jen euforie! Je strašně milé, že ač dojíždím jako "poslední" ze závodníků, čekají na mě fanoušci i cizí lidé. To se prostě nedá zapomenout!

Je 11.5. 15:15 Postojna a já se naposledy podepisuji do kontrolní listiny! A pak už zbývá jen a jen radost s týmem a gratulace od známých i neznámých lidí. A konečně vidím Andreje! Objetí je upřímné od obou a vyjadřuje beze slov náš přátelský vztah a nefalšovanou radost moji i Andreje! Andreji díky za vše! Pro mne je to skvělý okamžik, který mě vhání slzy do očí a o kterém jsem snila 4 roky a velice tvrdě na něm pracovala v posledním roce po všech stránkách!

A moje poslední "povinnost" je ve startovní bráně slavnostní předání finisherské medaile, focení s týmem, poděkování Kubovi a prostě si užívání toho úžasného velice pomíjivého okamžiku absolutní radosti, štěstí, únavy

a emocí. Hrozně si to se všema užívám a asi nejvíc s Andrejem:). Navzájem si předáme na památku nějaké maličkosti (v mém případě je to můj šátek a je to okamžitý nápad:) ) a já se hlavně snažím si vše uložit hluboko v mysli. Jsou to okamžiky, které se nedají koupit a které si zažije jen pár vyvolených a  které se snaží zažít asi každý ultramaratónec na světě. Mě se to podařilo 4x, poprvé už před dlouhými 7mi lety a můžu říci, že se mi ty chvíle nikdy nepřejí:). Každá z mých 4 účastí byla jiná a i přes vítězství v roce 2010 si letošního výsledku vážím a cením více. Dostat se z výkonostní nuly a z absolutní zdravotní mizérie až sem je podle mě skoro zázrak! Neznám ani nikoho, kdo by se vrátil po tak težkém zranění kolena nazpátek a po 4leté pauze za rok se dostal do výkonostních parametrů jako se mi to podařilo.

Večer už je před námi jen slavnostní vyhlášení na hlavním náměstí v Postojne. Opět je náměstí obsypané diváky a to už asi nikoho nepřekvapí.
A mě se dostává následně i obrovské pocty: dostala jsem od starosty Postojne Jerneje Verbiče čestné občanství města Postojna! Je to pro mne obrovská pocta a pro mne se důležitostí rovná doslova vítězství v závodě.Jje to pro mne tak trochu ocenění celé mé 15ti leté ultramaratónské kariéry.

TS 12 - CELKOVĚ 1207 KM,  14 600 metrů převýšení, NOVA VAS - POSTOJNA - CILJ, 11.5. 15:15, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 69:15,
37 KM, PŘEVÝŠENÍ 350 METRŮ, ČAS 1:28 , PRŮMĚR 24,5, TEPLOTA 17°C, POLAR   

Andreja Jagodič TS 12 Postojna 11.5. 10:14



STATISTIKA NA ZÁVĚR:

SPONZOŘI

KNAUF - finanční podpora

ORLING - GELADRINK- finanční i materiální  podpora

GEMINI - finanční podpora

TUFO - obutí -plášťovky

DAFIT - veškerá výživa a suplementy moje i týmu

DEXTER - veškeré oblečení cyklistické i týmu

CELKOVÁ STATISTIKA ZÁVODU:

Vzdálenost 1207 km
Převýšení 14 600 metrů
Čistá doba 56:53, průměr 21.22 km/h
Celkový čas 69:15, průměr 17.42 km/h
Doba spánku 80 min, druhá noc 50 min, třetí noc 30min
Počasí Polojasno, víceméně bez deště, silný vítr po většinu závodu - ke konci vichřice s frontou
  Nejvyšší teplota: druhý den 23°C
  Nejnižší teplota: první noc 5°C
 

Odstartovalo 41 "udeleženců" a závod nedokončilo 15 závodníků! Obě ženy Andreja Jagodič i moje maličkost samozřejmě ano:)

 

Doprovodná auta Ford Transit alias obytné auto:)  Petra Stibůrka
 

Škoda Octavia Petra Janouše

 

Doprovodný tým: Michal Kaláb - vedoucí týmu, řidič, navigátor, mechanik, kameraman
 

Petr Janouš - fotograf, řidič, navigátor, příprava jídla

  Petr Stibůrek -  řidič, navigátor
  Petr Hrubeš - navigátor, oblékání
  Jarka Vnuková - příprava jídla
 

 

Kola

KUBA – Triexpert Cobra IRC, sada Campagnolo Centaur 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Neutron Ultra, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Keo Carbon, tretry NIKE Altea 2, nástavce Profile Design,doplňky Zefal, světlo Sigma POWERLED Black edice

 

MIKEŠ – Morati 1,1, sada Campagnolo Centaur 53/39 + 12/27, kola Campagnolo Eurus + plášťovky TUFO Elite Pulse ,  sedlo Fizik Vitesse, pedály Keo Carbon

 PODĚKOVÁNÍ

 A NA ÚPLNÝ ZÁVĚR PODĚKOVÁNÍ  TÝMU, KTERÝ VŮBEC LETOS NEMĚL SNADNOU ROLI A PRO NOVÁČKY V TÝMU TO ASI BYL DOST KŘEST OHNĚM, KDY ASI BYLI PŘEKVAPENI JAK MOC TVRDÝ CHLEBÍČEK ULTRA ZÁVOD JE.
JMENOVITĚ: MICHALU KALÁBOVI, PETRU JANOUŠOVI, PETRU STIBŮRKOVI, PETRU HRUBEŠOVI A JARCE VNUKOVÉ.
 
DALŠÍ PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ PETRU JANOUŠOVI, KTERÝ TVOŘIL ON-LINE ZPRAVODAJSTVÍ NA MÉM WEBU A SKVĚLE FOTIL JAKO VŽDY!

PODĚKOVÁNÍ SAMOZŘEJMĚ I VŠEM SPONZORŮM, BEZ KTERÝCH BY TO VŮBEC NEŠLO!
VYPÍCHNOUT MUSÍM PŘEDEVŠÍM FIRMU ORLING ALIAS GELADRINK A PANÍ DUŠKOVOU, BEZ KTERÉ BYCH VŮBEC NEDOSTALA ŠANCI SE VRÁTIT NEJEN DO ZÁVODU ALE I DO NORMÁLNÍHO ŽIVOTA.
DÍKY MÉ MATEŘSKÉ FIRMĚ KNAUF ZA PRAVIDELNOU PODPORU. DÍKY TAKÉ FIRMĚ GEMINI A PAVLU STODŮLKOVI ZA "NOVÉ" OČI I NALITÍ OPTIMISMU A ENERGIE V LOŃSKÉM ROCE.
DÍKY I OSTATNÍM SPONZORŮM: TUFO ZA SKVĚLÉ PLÁŚTOVKY, DAFIT ZA VEŠKEROU SUPLEMENTACI, DEXTER ZA SKVĚLÉ OBLEČENÍ.
DÍKY I PETRU STIBŮRKOVI ZA "OBYTNÉ" DOPROVODNÉ AUTO, PETRU JANOUŠOVI ZA DRUHÉ DOPROVODNÉ AUTO A MICHALU KALÁBOVI ZA PREMIÉROVÉ VIDEO ZE ZÁVODU.

STEJNĚ TAK MOC DĚKUJI VŠEM LÉKAŘŮM, KTEŘÍ MĚ POMOHLI SE VRÁTIT ZPĚT A KAŽDÝ Z NICH PŘISPĚL SVOU MĚROU:  LUBOŠ HRAZDÍRA, PAVEL STODŮLKA, KAREL VOSÁTKO.

DÍKY I ZA ZAPŮJČENÍ MOBILNÍHO INTERNETU ŽARKU SAMCOVI.

A VŮBEC DÍKY VŠEM, KTEŘÍ FANDILI, SLEDOVALI A I NAPSALI POVZBUZUJÍCI SMS.

ZHODNOCENÍ ZÁVODU

Čtyřletá závodní pauza se na mě podepsala především mojí obrovskou nervozitou v první části závodu. Nejen že jsem to nijak neusnadnila týmu, ale především co hůře jsem závod hodně přepálila. Na druhou stranu jsem ale dále odvedla fyzický výkon na úrovni roku 2010 nebo spíše o malinko lepší.
Bohužel pocity v první části tratě byly poměrně negativní a to hlavně z důvodu toho, že jsem cítila jak přicházím strašně brzo o rovnocenou možnost bojovat s Andrejou o vítězství. Asi jsem i trochu podcenila, že mám v týmu dva úplně nové lidi a čekala jsem od nich stejný výkon jako od ostříleného týmu z roku 2010. To ale samozřejmě není možné.
Nemalou měrou se na 100%tní přípravě (tedy spíše pak nepřípravě ) podepsala velice težká autonehoda, kdy mě srazilo 1.4. auto. Přišla jsem o obrovské množství času při jejím řešení a to zcela jasně na úkor přípravy závodu. Kromě toho ono podívat se doslova smrti do očí člověku psychicky taky moc nepřidá....
V druhé polovině závodu jsem už předvedla maximální výkon, kdy se jasně ukázalo, že jsme s Andrejou mohly jet absolutně vyrovnaný závod a souboj o vítězství. V této části závodu jsem nejenže jela rychleji než Andreja, ale především jsem zkrotila i emoce a může mě hodně mrzet, že jsme to nezvládli hned od začátku. To samé co o mě se dá říci o týmu, který se postupně také více sehrál.

Andreja Jagodič předvedla především vyrovnaný výkon po celou dobu závodu. I na začátku závodu jsme nicméně jely spolu vyrovnaně, což mě hodně překvapilo. Je jasné, že má stále stejný tým, což je důležité především z toho důvodu, že se minimalizují zbytečné ztráty během pauz. Každý má přesně daný svůj úkol a ten plní.
Takže suma sumárum ve finále je výsledek naprosto spravedlivý a já Andreje upřímně gratuluji k vítězství! Bylo zasloužené hlavně proto, že nedělala spolu s týmem zbytečné chyby.


Další nesmírně silný okamžik pro mě byla atmosféra, která se dotýkala  konkrétně mé osoby, kdy jsem se do závodu vrátila po dlouhých 4 letech. Strašně jsem si užívala můj přátelský vztah se všemi pořadateli i celým pořadatelským týmem a i fandění v kteroukoli noční či denní dobu bylo pro mě nezapomenutelným zážitkem! Fandění i normálních lidí během celého závodu v kterékoli fázi je opravdu jako z jiné planety. I třeba 500 kilometrů od startu lidé vědí co se jede a dokáží povzbudit. Vidět nápisy se svým jménem na asfaltu či na plakátech jsou okamžiky maximálních emocí a dojetí. Asi mnoho českých sportovců nezažije, aby jim takto fandili v cizí zemi domácí fanoušci! Prostě Slovinsko je ultramaratónu země zaslíbená a třeba "amíci" mají co dohánět...

Kromě toho nelze nepoděkovat pořadatelům v čele s ředitelem Andrejem Bergincem. Závod je opravdu špičkově organizován s mnoha technickými vychytávkami, obětavostí všech pořadatelů a úžasnou atmosférou. A kromě toho je vidět jak se rok od roku vše vylepšuje a vychytává. Andreji díky! Hrozně mě mrzí, že Andrej má nyní opravdu složitou situaci co se týče financí a strašně mu držím palce, aby se mu závod podařilo udržet na této bezkonkurenční úrovni!

Jen ta trať mi na ultramaratón přijde poněkud brutální:).Že Andreji:)


 

 
 
..:: Dres ::..