. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
82790
 
 DOS RAS Extreme můj osud 2

...předchozí část

 

DOS RAS EXTREME můj osud...

( Postojna, 8.-11.5.2014, 1207 km, převýšení 14 700 metrů,
69:15, limit pro dojetí žen
70:53 )

                                               

 

Trať
Tým
Sponzoři
Oficiální Výsledky
Video můj cíl (3:00)
Galerie 1
Galerie 2

 Po ne moc vydařené pauze vyjíždíme v 4:26 do třetí etapy, která se také zcela zásadně změnila oproti mé účasti v roce 2010. A to určitě ne k lehčímu...Přibylo přetěžké stoupání v druhé půlce o délce 11 km a převýšení 450 metrů. I ono obsahuje jako snad každý kopec ve Slovinsku :) pasáže okolo 12-14%.
Nyní ale teprve šplháme a to doslova a do písmene na "Lokavec" a to je naopak naprosto klasický zabiják mezi kopci, který je součástí tratě od roku 2007. Nenávidím ho a pokaždé takto těsně nad ránem mě ubíjí jak fyzicky tak i psychicky! Pomalinku se rozednívá a moji šnečí rychlost 5,8 km/h už nerozdýchává ani doprovodné auto. Narychlo řešíme s rozhodčími, že nepojede "natvrdo" za mnou a já tak zůstávám v kopci sama. A ani to mi nepřidává a je to docela depresivní, protože stoupám bez podpory týmu ať už psychické či fyzické...Kolem mne nejsou ani další cyklisté a moje pocity se dají shrnout do jednoho slova: krize, krize, krize!
Doprovodné auto má pro mne opravdu velký význam a já ho vnímám nejen jako "něco" co mě krmí a oblíká, ale především jako psychickou podporu a je pro mne i důležitá sounáležitost a povzbuzování týmu. A o to teď přicházím v nejméně vhodný okamžik. kdy se mi opravdu nejede dobře.
Kromě toho mi auto i pouští hudbu, která mne rozptyluje a odvádí můj mozek od "debilních" myšlenek a zabavuje ho. Nyní ale je kolem mne hrobové ticho a ja se doslova koupu v negativních emocích.
Přitom vše nijak zvlášť nevybočuje z normálního průběhu závodu. Prostě na ultra občas závodník není tak úplně pánem nad svými emocemi...A v pohodě zejména psychické...
Po hodině a devíti minutách trápení jsem konečeně nahoře. A tentokrát pro mne nebyly ani psychickou vzpruhou překrásné přírodní tunely na konci. Byla to prostě jen a jen ultramaratónská dřina. Nic víc nic míň.

Kolem půl šesté ráno jsme nahoře a přede mnou je sjezd, který byl roky noční můrou na DOSu. Před loňským ročníkem, ale byla silnice docela slušně opravená a tak už aspoň nejde o život, i když o asfaltu se moc mluvit nedá. K tomu zažívám i vůbec nejstudenější dobu celého závodu - nad ránem je 5°C. Čili se poctivě navlíkám do zimní bundy i rukavic. Jede se po uzounkcýh "asfaltkách" a rychlost 50-60 km/h není vyjímkou. Občas si říkám děj se vůle boží...

Tady je třeba zmínit naprosto úžasné vidění, kdy laserová operace v Gemini přesně splnila, co jsem od ní pro ultramaratón očekávala. Nebo spíše je ten efekt ještě daleko lepší než jsem si vysnila. Vidění v noci je naprosto TOP a z větší části jedu úplně bez brýlí - i čiré brýle způsobují nějaké odlesky. A bez nich vidím ihned i když mne míjí auto s dálkovými světly a omylem se do nich kouknu. Pro mne naprosto úžasná a neuvěřitelná věc! Člověk co neměl brýle tohle asi nepochopí. Druhá věc je, že se mi brýle nemlží, když jedu do kopce a je jako teď třeba těch 5 °C. Prostě bomba a díky Gemini:)!

Po ranním teplém jídle se teď nějak zasekávám a hodně špatně do sebe cokoli soukám. Což míním napravit dalším teplým jídlem asi v polovině etapy. Nicméně nás to opět bude stát nějaký čas...
Nejvíc jím banány a teď po těžkém kopci se nutím opět i do gelu a ionťáku. Kromě toho jako moje vychytávka v kopcích je pozvolné žmoulání tablet jednak od Enervitu a jedna tzv. Carbonex. Oboje je skvělé a výborně funguje udržovat hladinu cukru a využívání energie z těla.

Pozitivní je, že mne výrazněji pobolívá pouze nabořená bederní páteř a jinak tělo docela drží a koleno skoro necítím. Naprosto normální je naopak klasická bolest svalů a únava, která je ale naopak běžnou součástí ultrazávodu. Je docela zajímavé, jak se střídají chvíle, kdy se cítím silově super a kdy nemůžu otočit nohama. Hodně to souvisí s denní dobou a biorytmy a druhým zásadním faktorem je, jak moc se nám daří dobře a hlavně dost jíst. Pití u mne až takový problém není i když mám třeba v závodě období " ionťákové" , colové či naopak víckrát po sobě si vemu zelený čaj. Také to je hodně o profilu trati, teplotě.

Po zmíněném nebezpečném sjezdu přichází druhý schod a do absolutního vrcholu mi chybí ještě 5km stoupání s převýšením asi 250 metrů. Je to část trati, kterou mám ráda a vždy mi to tu pěkně jede. Kromě toho se většinou i pěkně otepluje a svítí sluničko. Jenže letos nic a zase jen dřina nahoru. Zřejmě platím tvrdou daň za přepálený začátek. Nicméně pokud porovnávám záznamy z polarů z roku 2010 (kdy jsem jela nejlepší čas) a letošek, tak porovnání vůbec nedopadá špatně, i když moje pocity z jízdy jsou zatím mizerné. V roce 2010 měla třetí etapa 143 km a převýšení 1900 metrů a letos 139 km a převýšení 2360 m. Průměr v roce 2010 jsem měla 22,5 km/h a letos 20 km/h čili je to srovnatelné možná dokonce letos lepší...

Konečně je před námi vrchol 900 m.n.m. a dolů nádherné serpentýny po široké silnici, které si užívám každoročně a letošek není vyjímkou. Následně prolétáváme Črni vrh a jedeme neustále údolím dolu. Trošku jsem se vzpamatovala ale cítím, že strašně málo jím. K tomu se hodně postupně otepluje a tak přibývá neplánovaná pauza, kdy se svlékám a rychle do sebe rvu další jídlo.
Před námi je totiž jako strašák další nový kopec nebo přesněji stoupání v několika schodech, který znám pouze z doprovodného auta a loni tam Standovi praskl drát. Nicméně tady si teď  jasně uvědomuji, že jde o velice těžké až 14% stoupání, kde si i Standa dával nadoraz.

Na začátku se ale po sjezdu cítím dobře a dá se říci, že i přes obavy doufám, že stoupání zvládneme ok. Kromě toho se proti nám pohybuje černá hradba mračen a je jisté, že zmokneme. Jenže já se zase asi po 2 km v kopcích začínám cítit mizerně a pocitově mě přijde krpál přede mnou nekonečný. Ovšem není se čemu divit nejnižší rychlost, kterou jsme jeli byla 6,6 km...Čili auto zase mě chvílemi předjíždí, čeká a zase jedu sama. Očistec. Úplně fyzicky cítím jak mě samotná jízda psychicky rozhazuje. Chybí mi strašně moc podpora z auta, jakékoliv povzbuzení...Ale prostě jedu moc pomalu a auto to nedává čili se nedá nic dělat.
Konečně po dvou schodech jsem nahoře: 11km, 450 metrů převýšení, 55 min - prostě na tréninku sranda ale po více jak 300 kilometrech v brutálním terénu neuvěřitelná dřina, která mě stojí všechny především psychické síly!
Mimo to jsme v půlce kopce i trošku zmokli a jedeme po mokré silnici. A vypadá to i na větší déšť což se nakonec naštěstí nesplní. A tak pak jedu za sluníčka v pláštěnce, kterou jsme chvíli hledali a asi zbytečně...Nakonec mě v ní je vedro. Ach jo.

Sjezd v těhle končinách silnic "třetí třídy" je docela adrenalinový zážitek a je na to i upozorňováno v Roadbooku.
Slovinsko postihla v únoru obrovská ledová a sněhová kalamita a její následky jsou vidět po celé zemi. A není to hezký pohled...Mrtvé, zlámané, vyvrácené stromy v obrovských plochách a třeba přímo v Postojne se dá říci, že normální vegetace je doslova a do písmene pryč. Není se čemu divit, protože všude bylo i více než 5 cm ledu!

Nyní ale zpátky na trať. Ve sjezdu jsou nejmenším problémem polámané větve na silnici, která se neuvěřitelně klikatí a jejíž šířka nepřesahuje 2 metry. A já mám problémy se rozumně vejít s protijedoucím osobním autem...Asi ve dvou třetinách sjezdu se náhle za zatáčkou objeví v půlce silnice propadnutí půlky silnice doslova o desítky centimetrů a mám fakt co dělat, aby vše neskončilo pádem...Uf.

Konečně jsme dole, i když po průjezdu dalším přírodním tunelem zkusil Petr Stibůrek kdo z koho, když se ho snažila přetlačit jiná dodávka v protisměru, která se velice necitlivě narvala proti nám. Nicméně jak je asi všem jasné prohrála na celé čáře:), což já ale znám pouze z vyprávění.

Najednou dochází docela ke zlomu v mé náladě a začínám se cítit docela v pohodě. Prvních 370 km bylo tedy pocitově a psychicky hodně nepovedených, i když jsem nejela vůbec špatně. Polar je v tomhle naprosto spravedlivý a jasně ukáže jaký jsem kde na trati podala výkon. Ale vjemy z jízdy byly příšerné a trošku tomu napomohlo i malinké skřípání a pomalejší zapracovávání nových členů do týmu. Nicméně já jsem se postupně uklidnila, přestala jsem šílet a snažila jsem se nastavit svou psychiku na to, abych si závod, fantastickou atmosféru i přetěžkou trať maximálně užila.Vždyť jsem přípravě závodu obětovala na více než 1000% celý rok a dostat se znovu na top výkonostní úroveň po 4 letech marodění mě stálo obrovské úsilí, vůli i překonávání překážek i bolesti!
 A tak trochu jsem přestala řešit bezprostřední závodění i to, že poměrně ztrácíme při zastávkách. A asi to bylo to nejlepší rozhodnutí co jsem mohla udělat, protože se dá říci, že až do konce jsem si závod neuvěřitelně užívala, soustředila se na bezprostřední jízdu a na maximální výkon. A až do konce už jsem měla jen vyjímečně pocity negativní, abych byla psychicky dole. Jiná věc je, že nás samozřejmě potkaly obrovské fyzické krize, ale hlava až do konce fungovala až na vyjímky opravdu bezchybně.
Ono je to ale těžké, když jednak jsem tělem i duší závodník a jednak jsem před startem cítila opravdu formu srovnatelnou s rokem 2010 možná i lepší. Možná i proto mi déle trvalo srovnat hlavu, když vše nešlo podle mých představ... Prostě ultra závod znamená, že tým i závodník tvoří jeden sladěný organismus od startu do cíle. Pokud tomu tak není je velice obtížné pro obě strany maximálně fungovat a pro závodníka vyhrát. V ten moment si i uvědomuji kolik času, který jsem chtěla věnovat maximální přípravě na závod a vyladění nás všech mi vzala zmiňovaná těžká bouračka s autem(1.4.). Tu jsem řešila poslední měsíc před závodem a na organizaci a vše ostatní zbylo strašně málo času! Prostě v tomhle mě aní týmu osud prostě nepřál, ale tím víc si vážím, že jsme dosáhli cíle, což se více než 15ti klukům nepodařilo. Ze čtyřech účastí jsem čtyřikrát viděla cíl a to považuji za velký úspěch. Na tomto závodě to prostě není pravidlem.

Závěr etapy a TS3 Žaga (370) km už je pro mne notoricky známý a vůbec skoro až do konce závodu vlastně nijak zvlášť navigaci nepotřebuju, protože si trať pamatuji nazpaměť. A stále a stále mě překvapuje jak přesně až na malé vyjímky vím na té které křižovatce kam jet.

Konečně i jakž takž zvládáme pauzu a vyrážíme po kompletním jídle a převlečení za 35 minut. Nicméně Andreja má v ten moment náskok 2:08. Což ale zdaleka není zas až tak kritické. Již 2x se mi podařilo takovýto náskok soupeřky v závěru závodu vymazat a tak jedu dál poměrně v klidu.

TS 3, CELKOVĚ 370KM, LOKAVEC - ŽAGA, 9.5. 12:40, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 19:18, 139 KM, PŘEVÝŠENÍ 2400 METRŮ, ČAS 6:57, PRŮMĚR 20, TEPLOTA NOC 5°C, DEN 21°C, POLAR

Andreja Jagodič TS 3 Žaga 9.5 10:32

Dále vyjíždíme  v 13,15 a je opravdu hodně teplo - Polar mi ukazuje dokonce 24°C. Jedeme proti větru, ale proti tomu co mě čeká na konci závodu je to jen vánek:). Tato etapa je pro mne notoricky známá a nic mě nemůže absolutně překvapit. Přede mnou se otvírá údolí nádherné řeky Soči, na jehož konci se tyčí Julské Alpy letos s výrazným sněhovým povlakem a postrach všech cyklistů: Vršič 1611 m.n.m. Na DOSu je to opravdu zkouška vůle a psychické i fyzické odolnosti, protože v nohách máme přetěžkých 400 km a to s poměrně velkým nasazením.
Řeka Soča je nádherna tyrkysově zelená řeka, která mne vždy když jedeme jejím údolím nadchne. Jako vždy před Vršičem vybudím tělo Speedem a hledám flek, abych si ještě před očistcem zvaným Vršič došla na záchod.  Během této pauzy udělám něco co mě zpětně opravdu překvapilo. Je sice vedro, ale to co udělám je asi neomluvitelné a moc to ke mě nejde. Michal leze dolu do řeky pro ledovou vodu a já ji piji! Po závodě fakt nechápu...Naštěstí vše prošlo bez jakýchkoli následků nicméně bych zasloužila pár facek.

Projíždíme Trentou a je to tady: 28,8km etapy a první zatáčka stoupání je tady s číslem 50  a nadmořskou výškou 645 m.n.m. Nicméně je nutno říci, že to je počet zatáček přes celé sedlo až do Krajnske Gory čili nahoru nás čeká přesná polovina. Nejtěžší část Vršiče má 9km a stálý sklon 14% prostě kopec zabiják s absolutním převýšením 1000 metrů!

Tady se musím zastavit, protože poprvé vůbec jedu DOS na kompaktech. Dříve jsem vždycky jezdila 53/39 a 12/29 nicméně od RAA 2010 mám na závodním ultramaratónském kole kompakt 50/34 a vzadu 12/29a je to zcela jasně krok vpřed!
Pokud porovnám jízdu na Vršič v roce 2010, kdy jsem měla klasiku a letos 2014 s kompaktem, pak není vůbec co řešit a zcela jasně výsledkem co se týče času vyhrává kompakt a kromě toho se daleko víc šetří celý pohybový aparát nohou. A co říkají čísla týkající se výjezdu na Vršič?
2010  - 12,5 km od zatáčky 50 645 m.n.m. na vrchol Vršiče 1616 m.n.m. jela 1:29 a musela jsem jednou zastavit. Čili ještě  + 10min.
2014 - ta samá trať mi trvala 1:28 a poprvé jsem Vršič vyjela bez zastavení. A to zdaleka není pravidlem, protože třeba oba moji svěřenci Tomáš Vitvar a Standa Prokeš také vždy jednou museli zastavit
.

A je pravda, že naprosto normálně ultrazávody jedou s kompaktem i TOP muži z absolutní špičkyi.

Stoupání na Vršič pro mne letos bylo tím konečným zlomem v psychice jak už jsem zmínila. I vlastní stoupání, přestože je přetěžké a opravdu stojí všechny síly psychické i fyzické jsem zvládla se ctí. Hodně jsem také ocenila doslova krmení od Michala Kalába, který se mnou i kousek běžel:). Trošku jsem se tedy bála, aby přežil:), ale vše dobře dopadlo.
Poprvé za 7 let bylo také úžasné počasí a já se mohla kochat neskutečnými výhledy aspoň do té doby než se mi můj pohled zúžil na 2 metry asfaltu přede mnou:). Navíc v posledních 2 km opravdu síly nebyly...Je pravda, že také trochu foukalo, ale vůbec poprvé jsem jela Vršič v krátkým i když bez mučení přiznávám, že na konci jsem si vybírala ze dvou zel: buď mi bude zima anebo budu muset zastavit...A to jsem opravdu ale opravdu nechtěla a zdolání Vršiče v jednom zátahu pro mne bylo výzvou a velkou vzpruhou do další části tratě.

Oblékání do zimní bundy, dlouhých kalhot a membránových návleků na kolena nahoře zvládáme během 2 minut celkem rychle a stihnu do sebe nalít i nějaké tekuté cukry.
A přede mnou je část tratě, která je snad ještě horší než výjezd nahoru!
Sjezd z Vršiče je cyklistická tortura a já z něj mám vždy obavy. Letos je navíc hodně sněhu a všude tečou přes silnici potoky vody. To by nebylo až tak hrozné, jenže každá zatáčka ve sjezdu jsou rozlezlé kočiččí hlavy a v mokré podobě docela strašák. Vršič je v této části od Krajnské Gory ještě prudší a na rovných úsecích tratě se kolo rozjíždí klidně k 60ti km/h. Jinými slovy jsou ruce po celou dobu sjezdu natvrdo na brzdách a od jeho poloviny mě na férovku do prstů chytají křeče! Kromě toho trpí neuvěřitelně i chodidla, protože prostě na tankodromu po kterém jedem nejde naplno sedět. A silnice se rok od roku zhoršuje. Vybírám si tak vždy na střídačku co mě na těle bude bolet víc - jestli zadek, prsty na rukou nebo chodidla. Prostě sjezd z Vršiče je noční můra nejen moje ale každého ultramaratónce na DOSu. Jedním slovem utrpení!

Konečně se objevuje Krajnska Gora a s ní se trať láme do části, kde se povrch silnic neuvěřitelně zhoršuje až do podoby, kdy se tomu snad ani silnice nedá říkat. Nicméně letos poprvé v této době neuvěřitelně rozdrbané silnici sedím a to celkem bez velkých obtíží. A v této části tratě si to poprvé uvědomuji. Je jasné, že nové kalhoty a nová vložka od firmy Dexter přinesla ovoce. Sice jsme se neuvěřitelně při jejich výrobě vyvztekali:), ale přínos pro mne je obrovský! Jasně si pamatuji, že všechny ročníky dříve jsem tady už jezdívala i po rovině ze sedla a letos poprvé ne.
Rychle se otepluje a tak si poručím ledovou Fantu u pumpy:). Stejně se musím svléknou a kromě toho i tankujeme - takže tři v jednom...Je mi záhadou proč víceméně jenom na ultra mám chuť v horku na ledovou Fantu:). Jinak během roku moc těmto nápojům neholduju. Druhá moje úchylka co se týče na ultra jsou takové ty hnusné bílé brambůrky...Fuj! Fakt nechápu, protože tohle během roku už nejím vůbec. Takže na ty se teď vrháme také - strava vrcholového sportovce...Je fakt, že mi ani bublinky ani tenhle bílej hnus žádný trávicí problémy nepůsobí a tak nechávám na tělu, kdy si o toto řekne:).

Vítr samozřejmě fouká proti, ale nijak zvlášť to neřeším a velice rychle se blížíme do Jesenice. Jesenice je rodiště tragicky zemřelé ultramaratónské legendy Jure Robiče. V roce 2010 jsem spolu s ním převzala při vyhlášení vítězný dres a teď se na mě valí vzpomínky na různá setkání s Jurem. Dá se říci, že jsme byli kamarádi a tak průjezd Jesenicí je pro mne hodně emotivní a v duchu mu věnuju vzpomínku a tiché rozloučení.

TS 4 - CELKOVĚ 449KM, ŽAGA - SLOVENSKÝ JAVORNÍK, 9.5. 18:00, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 24:00, 79 KM, PŘEVÝŠENÍ 1600 METRŮ, ČAS 4:18, PRŮMĚR 18,3, TEPLOTA 23°C, POLAR

Andreja Jagodič TS 4 Slovenski Javornik 9.5 14:53


Pauza s jídlem za kontrolou v Slovenskem Javorniku nám zabrala 25 minut čili je znovu a znovu vidět, že se pomalinku s týmem začínáme zapracovávat:). Je docela teplo a vyrážím v krátkým dál. A pocity jsou více než dobré. Ještě netuším, jaký očistec mě čeká druhou noc. Tuto etapu znám asi do poloviny a pak je část, kterou jsem jela jen 3x jako doprovod v autě. A v autě jsou kopce menší, míň prudké a kratší...Znalost etapy znamená, že i navigace je absolutně bez problémů a soustředím se naplno na výkon.

Prvních 45 kilometrů se neustále jede vesničkama nahoru dolu se sklonem 12%. Jako rozptýlení se kolem mne pohybují další dva spolubojovníci ze závodu: se 176 Boris Pupič a se 103 Bernd Polster. Bohužel druhý jmenovaný ( jede v kategorii nad 50 let ) nakonec cíl neuvidí a je zastaven pořadateli z důvodu nedodržení časových limitů. S Borisem se míjíme desítky kilometrů a on bude i posledním mužem, který v závodě dosáhne cíle.

Na 46tém kilometru na mě čeká opět jako každý rok :)brutální stoupání končící ve vesničce Ravne, což mě docela rozesměje a nikdy dřív jsem si toho názvu nevšimla... I když tentokrát je délka pouze 2,7km ale za to s převýšením 210 metrů... Vzhledem k mé hlemýždí rychlosti i 5,2 km/h na mě auto opět čeká nahoře a já se trápím a trpím ve stoupání sama pouze se zmíněným kolegou Borisem Pupičem, který byl také doprovodným autem opuštěn:).
Sjezd z tohoto cyklistického bonbónku se jede doslova cestou necestou se šířkou asi tak 2 metry. A k tomu je pikantní, že je to jednosměrka nahoru a tak je sranda, když potkáváme auta proti...Nicméně všichni jsou v pohodě a spíše fandí. A taky je štěstí, že jedeme ještě trošku za světla. Jedu opravdu opatrně a prozatím jsem v pohodě, což se velice rychle změní a samozřejmě k horšímu. Před námi je totiž druhá noc!
V této etapě se také láme jak jsem zmínila kvalita silnic k horšímu a chvilkama je to doslova tankodrom. A docela mě to ser...zvláště, když už se necítím moc dobře. Nicméně pořád ještě v bez "úlev" sedím v sedle, což rozhodně dřívější roky nebylo pravidlem. Prostě kalhoty od Dexteru plní super to co jsem od nich čekala!
Kolem nás se neustále pohybují rozhodčí a tak se snažím i jakž takž dodržovat stopky, i když v autě na to asi mají jiný názor:) a doprovodí to nepublikovatelnými výrazy.... Ale prostě nikdo mě po 500stech kilometrech nedonutí vycvakávat nohu na stopce, kde opravdu nedávám přednost autu.

Mezitím se setmělo a na mě najednou padá strašně rychle útlum a chce se mi spát. Nicméně je to docela normální situace před druhou nocí a tak nějak je třeba se prostě prokousat nocí až minimálně do 2 hodin po půlnoci, kdy by se mělo jít spát. Je třeba dodržovat lidské biorytmy. Jenže krize ( kdy se mi spíše jakoby nechce jet dál ) a útlum se u mě projevuje tak, že hledám záminku proč jít spát co nejdříve. A tou záminkou je sjezd (argumentuji strachem, že ve sjezdu bych mohla usnout...) z Črnivce  - 7 km délka, vrchol 900 m.n.m, převýšení 450 metrů, kopce jenž je teď před námi. Je to docela pohodové stoupání s mírným sklonem odhaduju -+ 6%.
A tady děláme závažnou chybu, tým se ode mě nechá ukecat a opravdu jdeme spát asi 3 km před vrcholem zmiňovaného stoupání. Tuto situaci jsem ale měla řešit použitím Speedu a dojet v jednom zátahu až do kontroly ve Florianu. A tam se teprve vyspat a odpočinout si před následujícím krutým stoupáním Prelaz Sleme.
Je to opravdu velká chyba a s mými zkušenostmi hodně nepochopitelná, která ale jde spíše za mnou než za týmem. Jediné co jim tady mohu vytknout je, že měli být na mě daleko tvrdší a rozhodnutí nenechávat na mě.
A v následující části noci si zažijemne naprosto kritické okamžiky, kdy mám hodně namále, abych ve sjezdu z dalšího již zmíněného velkého kopce Prelaz Sleme 1080 m.n.m. dokonce nebourala. Ale to až dále.

Nyní tedy rychle kontaktujeme Petra Janouše v druhém autě a ten nahonem hledá místo na spaní někde těsně pod vrcholem, abych se pak stihla zahřát na noční sjezd. Nahoru jedu celkem v pohodě, je to stoupání, které mám opravdu ráda a svým sklonem mi vyhovuje, i když samozřejmě ne nijak závratně rychle. Akorát hlava už mi moc nefunguje, jedu tak nějak tupě, je mi všechno jedno a vůbec mi nedochází, že jsem udělala nejblbější rozhodnutí závodu...
4 km před vrcholem je už Petr a já se snažím co nejrychleji zapadnout do postele a chrnět. Musím teda říct, že v "obytném" autě za mnou je teda fest mrdník:) jinak to snad nazvat ani nejde. A nejít cokoli je úkol pro kouzelníka...Ještě si objednávám mazání bederní části zad, protože bolest tak nějak už přestává být snesitelná... Spím přesně 30 minut jak bylo naplánováno a pak se snažím co nejrychleji se najíst, ošetřit záda a vyrazit. Času opravdu není nazbyt. Nicméně se cítím zase následně docela dobře a docela s chutí vyrážím dál. Pauza tentokrát přesně 1h jak je při spaní dopředu nalinkováno.
 

10.5.2014
Je 23:40, 13°C. Brzy se rychle zahřeju, nahoře si přibírám pouze zimní bundu a okamžitě jedeme dále. Ze sjezdu jsem měla obavy, ale následně vidím, že jsem si ho musela splést s jinou částí tratě, protože jde o širokou bezproblémovou silnici...:(. Bych se po...Kromě toho Petr Stibůrek v roli jednoho z dvou řidičů, kteří jedou za mnou svítí naprosto excelentně a kdybych sama nechtěla jet opravdu opatrně určitě by to šlo ject rychlejc. To samé mohu říci o druhém hlavním řidiči Michalu Kalábovi a před oběma smekám, jaký výkon v autě za mnou na celé trati předvedli!
Zbytek etapy je docela "opruz" a je vyloženě věcí vůle se dostat do kontroly. Okolo nás neustále jezdí rozhodčí a je velice milé, že neustále povzbuzují a fandí. Docela mě to nakopává a pomáhá jet s plným nasazením dále. V 02:09 jsme konečně na kontrole. Připadám si už hodně tuhá a to nejsme ani v polovině závodu...Nicméně tyto pocity se nejvíce odvíjí od denní či spíše noční doby, v které se nacházíme. Moc dobře vím, že ve dne budou tyto vjemy přesně opačné a je jedno jestli se jede jeden , dva či více dní ultramaratónu. Právě noční jizda a veškeré noční stavy a jejich zvládnutí rozhodují o výsledku ultramaratónu či o jeho dojetí! Deprivace spánku je to co je na ultra těžké a co dělá ultramaratón ultramaratónem!

TS 5 - CELKOVĚ 562KM,  SLOVENSKÝ JAVORNÍK - FLORIAN/ŠOŠTANJ, 10.5. 02:09 ,CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 32:09, 115 KM, PŘEVÝŠENÍ 1450 METRŮ, ČAS 5:57, PRŮMĚR 19,2, TEPLOTA 15°C, POLAR 1.část   2.část

Andreja Jagodič TS 5 Florian  9.5 21:05

Na kontrole ve Florianu, která je pouze "telefonická", kdy se hlásíme pořadatelům, máme jen 15ti minutovou pauzu, jejíž náplní je toaleta a teplé jídlo. Jenže je úděsná noční doba a sním pouze pár lžic...Vím, že bych měla víc ale prostě to noční doba a biorytmus prostě nedovolí! Kromě toho tak nějak podvědomě cítím, že nás začíná tlačit čas a snažím se co nejvíce spěchat a honím tým: Jedem! Jedem!
Přesně v 2:24 vyrážíme dál. A před námi je začátek etapy, kde jsem sama za světla při navádění mých svěřenců 2x bloudila. A tak mám fakt velké obavy, které se bohužel naplní. Můj mozek už skoro nefunguje a neustále mám pocit, že jedeme strašně dlouho a že jsme přejeli odbočku...Prostě jsem mimo. Funguje jenom tělo a hlava je mrtvá - mozek nefunguje. Jediná myšlenka, kterou udržím je: musíš jet dál, nesmíš zastavovat, není čas! A Petr Hrubeš má roli, kterou mu nezávidím a ani se moc nedivím, když se ztratí v itineráři. Nicméně pochopení v ten moment pro něj absolutně nemám a dostane ode mne co proto! Vyjedeme kus kopce a zase se vrátíme, no, že prudím je opravdu slabé slovo. A pak podle itineráře zjistím, že jsme jeli dobře! Ježíši tohle ne:(!

Konečně jsme v správně a před námi se tyčí stoupání na Prelaz Sleme. Jeho parametry jsou: vrchol 1080 m.n.m., 13 km, 700 metrů převýšení. Jinými slovy žádný zabiják, ale v danou noční dobu docela peklo.
Jenže já si tak nějak z posledních dvou ročníků, kdy jsem ho jela v autě jako doprovod se Standou Prokešem pamatuju, že to není nic strašnýho!
Jenže jedna věc je jet ho v autě a druhá věc ho jet ve 3 hodiny v noci sama na kole. A také je pravda, že Standa ho zvládl ještě za světla a to hraje také nezanedbatelnou roli.
Útlum nemám jen já, ale mrtvo je i v autě a já se ani nedivím. I když zas tak úplně pomalu nejdeme, protože nakonec mám průměr 10 km/h. Nicméně já jsem ve svém světě, v jakémsi tunelu a celý kopec jedu tupě na pouhé 4 tablety Carbonexu. A prostě nejsem schopná si říci si o něco dalšího! A to je velká chyba, protože nahoru se šplháme přesně 1:18 minut. Bohužel útlum posádky pro mě znamená, že se mi nesnaží nic vnutit také. Musím říci, že máme strašnou smůlu na to, v jaké noční době jsme chytli opravdu těžký kopec a to samé se bude opakovat třetí noc! Jednoduše řečeno jsem prostě měla jet rychlejc! Jenže to se snadno řekne a někdy hůře dělá.
Kromě toho obě tyto stoupání mají druhý obrovský noční hendicap a to pozvolný sjezd. A jaké to pro mě má následky obě noci se zmíním dále.
Stoupání na Prelaz Sleme je pro mne nekonečné. Nějak v podvědomí mám z loňského roku se Standou zasunutou myšlenku, že končí táhlou levou zatáčkou a asi tak od půli kopce ji vyhlížím...Jednou, podruhé, potřetí po x té...Moje vědomí je na hranici bezvědomí a v hlavě mám pouze a stále dokola se opakující jeď, šlapej, nezastavuj!
Je to pro mne fakt zoufalé a strašně nepříjemné, ale bohužel nemám vůbec žádné informace o kopci z auta, což mi strašně chybí! Nicméně ani tým není z ocele a útlum padl i na něj. Což mi nakonec po závodě i potvrzují.

Konečně ve 4 ráno jsme nahoře! Mám strašný hlad, ale ne chuť na jídlo a tak ho opět jen nějak ošudlíme. Chyba! Pouze si beru teplý čaj a rvu do sebe moje oblíbené chipsy. Bože! Jsem opravdu fyzicky vyčerpaná a doslova se sotva držím na nohách! Naštěstí na kole jet jde..., alespoň prozatím.
Přestože se nahoře oblékám do zimního cítím jestě před sjezdem, že mi začíná být zima.  Což je opravdu špatné. A to si na Polaru po závodě přečtu, že bylo luxusních 11°C. Je to neklamná známka již zmíněného totálního vyčerpání spojeného s únavou. A bude hůř!

První část relativně prudkého sjezdu dávám v pohodě a chvíli mi i připadá, že všechno nakonec zvládnem bez velké ztráty. Nicméně na ultra dochází o obrovským zvratům strašně rychle a zvláště po druhé či třetí probdělé noci. Pocitově mi přijde bůhví jak nejedeme dolů rychle, ale maximem bylo 40km/h. Vnímání rychlosti v této doslova smrtelné únavě je naprosto mimo realitu. Konečně se aspoň rozednilo.

V moment, kdy sjezd přechází do táhlé "rovné nakloněné roviny" dochází k tomu, čeho jsem se obávala. Začíná se nám sčítat, že jsme spali strašně brzo a jak už jsem zmínila i táhlé "netechnické" klesání bez zatáček. Jednoduše řečeno doslova a do písmene spím na kole. V autě se sice snaží mě budit, ale po asi čtvrtém usnutí, kdy jedu naprosto nekoordinovaně a na hranici pádu se probouzím, zastavuji. A vlastně nemám na výběr - klasická krizová varianta je tady: na 10 minut spánek komplet ve všem v přilbě i tretrách! Je 4:10 ráno...Čili během deseti minut sjezdu přišel totální útlum.
Po deseti minutách spánku jsem vykopána z auta a dává se do mne nekontrolovaný třes - je mi strašná zima a to je -+10°C, mám na sobě 5 vrstev včetně zimní bundy a vesty. Doslova mi klapají zuby o sebe.
Kolem nás opět projíždějí rozhodčí, kteří nám neúnavně fandí a jen zkontrolují zda ještě žijem:)
Sice kýváme, že je vše OK, ale já mám pocit, že jsem KO...
Závod se láme.
Bohužel přesně po hodině jízdy se situace opakuje a tentokrát bych řekla, že je to ještě horší a stavím opravdu až na hranici pádu. Dalších 10 minut spánku! Opět strašná zima! Ztrácím ponětí o trati i čase a jen tak pro pořádek se Petra Hrubeše ptám, jak jsme na to jsme časem? Odpověď mě teda doslova a dopísmene probere: nestíháme limit v Kamnici!
V ten moment bych vraždila, protože toto je chyba, která se opravdu neměla stát! Asi k tomu napomohlo, že i druhé auto má trošku potíže a není společeně s námi.

NICMÉNĚ MĚ TO TOTÁLNĚ PROBÍRÁ! ASI JAKO KDYŽ MAJÍ HASIČI VÝJEZD A POHOTOVOST!

Následujících 90 km musím jet průměrem více jak 25 km/h, což sice vypadá pohodově, ale v mém stavu je to nářez. Pokud tuto noc shrnu, tak po několika chybách jsme ztratili více jak 2,5 hodiny...A asi jsme se na tom podíleli rukou nerozdílnou já i tým.

Pokud mi opravdu teče do bot a že tam teď mám doslova rozvodněnou řeku:), tak umím zkoncentrovat veškeré síly podat opravdu dobrý maximální výkon. Což se mi i teď naplno podaří.
Až do Kamnice je opravdu neskutečně nudná část tratě s několika brdky a nakonec máme průměr 26,2 víceméně bez  zastávky kromě jediného záchodu a slíkání veškerých vrstev. Slušný!

Na TS do Kamnice dojíždíme jako úplně poslední, kdo stíhá limit -máme náskok 45 minut, přestože jsme kolem nás ještě dva další nešťastníky:)  viděli.
Docela s chutí do sebe rvu co nejrychleji jídlo a k tomu letošní novinku, sloužící k regeneraci během závodu: PERPETUUM GEKLADRINK firmy Orling. Samozřejmě vše je relativní a tento výrobek je podle mě téměř geniální a hrozně se mi osvědčil už během tréninku doma. Nakonec jsme se rozhodli ho užívat i během totálního zatížení během ultra a rozhodně mi nesmírně pomohl se posunout zase v suplementaci během závodu. V nápoji je mnoho složek, které jsem dřívě užívala samotné v tabletách a daleko více zatěžovala žaludek než když tyto složky jsou v tekuté podobě. Kromě toho má v sobě i taurin, který člověka trošku nakopne a povzbudí. Dávkování nakonec bylo 2x denně pravidelně 9:00 a 21:00 i vzhledem k zmiňovaným důvodům.

Po všech těch peripetiích jsme teprve -+ v polovině závodu...


TS 6 - CELKOVĚ 680KM, FLORIAN/ŠOŠTANJ - KAMNICA, 10.5. 9:18 ,CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 39:36, 119 KM, PŘEVÝŠENÍ 1100 METRŮ, ČAS 5:29, PRŮMĚR 21,6, TEPLOTA 21°C, POLAR

Andreja Jagodič TS 6 Kamnica 10.5 04:55

Po pitstopu hodném formule 1, konkrétně po pouhých sedmi minutách, vyrážíme v 9:25 dál. Nutno říci, že se opět potvrzuje, že pod časovým tlakem jedu výrazně lépe a můj výkon jde výrazně nahoru! Přece se mi nestane, abych nestihla limit! To prostě není možné! A bylo by to strašně nepravedlivé!
Je také pravda, že občas dostávám trošku nepřesné informace z auta a vůbec si nejsem jistá, jak přesně na tom jsme. Po druhé víceméně probdělé noci mám docela problémy i čísla přičítat natož počítat nějaké limity či průměry! A tak mě obavy z limitů  ženou téměř bez zastavení dále. Postupně se opět začíná načítat únava, ale to je spíše dáno maximální obtížností této etapy v prvních 30ti kilometrech. Jedeme totiž neustále nahoru dolu 10-12% brdky o délce 3-4 km. V Čechách bych řekla po takovémto tréninku, že jsem natvrdo trénovala kopce. Kromě toho se hodně otepluje a postupně teplota vyleze až na 23°C. Nepamatuji se, kdy by bylo během DOSu v celé historii takto teplo. A tak jedu v krátkým, což je zde taky docela unikum.
Cyklistický panbůh mě na chvilku zase má rád a dalších nechutných 40 kilometrů téměř po rovině jedeme krásně s větrem v zádech. Bohužel si v ten okamžik vůbec neuvědomuji, že to znamená závěrečných 420 km jet proti větru a jak nakonec čas ukáže bude to na posledních 150ti  km ještě daleko horší. Už dopředu můžu prozradit, že pojedu proti frontě a doslova a dopísmene proti vichřici, která si se mnou bude pohazovat po silnici...

Petr Hrubeš má teď hodně usnadněnou úlohu co se týče navigace, protože tuto část tratě znám skoro líp než Čechy. A přesto mě, i když jedu správně jednou pošle mimo trať a nebo radši počká kam vyrazím sama:). Myslím, že si DOS co se týče navigace bude pamatovat až do smrti:). Nicméně ke konci závodu mi přišlo, že už se do toho dostal a prostě získal potřebné zkušenosti a zapracoval se.

Jedeme opravdu nudnou rovinu a já nechtě vyzkouším jak moc za mnou dává Petr Stibůrek pozor. Před námi je semafor na objížďce a blikne oranžová. Moje reakce jsou opravdu hóóódně zpomalené a tak nejdřív přidávám, že to projedeme. Následně si to rozmyslím, zřejmě mi dojde, že to nestihneme a hamtnu za brzdy a zastavuji. A v ten okamžik si uvědomuji, že mám auto za zadkem maximálně nějaký 2 metry a na kole opravdu brzdová světla nemám. Jen se zapřu do kola a čekám kdy přijde náraz. Naštěstí nic. Jak ale stihl Petr zareagovat mi fakt není jasné a tímto mu děkuji!

V druhé polovině této etapy je trať vedena nechutnými až 18ti % brdky po šílených rozbitých silnicích. Ale abych Slovincům úplně nekřivdila kus této etapy byl luxusně opraven, což jsem samozřejmě kvitovala s povděkem. "Dexter" kalhoty nicméně fungují stále skvěle a stále sedím! Což je na DOSu u mě opravdu unikum.
O názvech některých vesniček se mi asi bude doma i zdát: projíždíme a motáme se dokola - tedy aspoň mě se to zdá - přes: Šratovci, Radenci, Sodinšici, Gederovci, Skakovci, Ropoča, Pertoča, Večeslavci, Šulinci poprvé, Šulinci podruhé, Mačkovci, Martjanci - prostě chvílemi mám pocit, že jedeme někudy podruhé, potřetí :). Nicméně mlčím, protože vím, že mozek už prostě je KO...Možná by se ten stav dal i přirovnat k "opici":)

V této části tratě se potkáváme s pro mě hodně emotivní situací, kdy na mě čekají skupinky fanoušků s velkými slovinskými vlajkami a povzbuzují mě přímo jménem či svoje jméno čtu na silnici. A zdaleka to není naposled jak se ještě dále zmíním. Velice těžko zvládám emoce a téměř vždy ukápnou nějaké slzy. DOS je pro mne neuvěřitelný závod atmosférou, kdy se odvážím, že mě mají Slovinci rádi a dávají mi to opravdu hodně najevo! A tímto s tímto způsobem fandění se budeme setkávat až do cíle! Jsou to neuvěřitelné, nádherné a vyjímečné okamžiky, které si troufnu říci moc Čechů v cizině při závodě nezažije! A jsou to okamžiky, na které nikdy nezapomenu a zůstanou ve mě navždy uložené. Slovinsko je prostě ultramaratonu země zaslíbená a já jsem zde našla doslova a do písmene svůj druhý domov!

Hodně mě překvapuje i druhá klíčová věc, že víceméně nemáme žádné závažné zdravotní problémy i přes po zdravotní stránce v posledních měsících hodně zkoušené tělo. Jediná věc, která mě bolí víc než je úplně rozumné je nabořená bederní páteř, na čemž se ale podepisují i brutální stojky na trati. Jinak ale trávení v pohodě, koleno téměř, kotník bez problémů. Samozřejmě se nevyhnu výkyvům ve výkonu a to hlavně v závislosti na denní či noční době. Malinko také cítím ramena a mezilopatkové svaly a chodidla. Jinak nic! Samozřejmě postupně se horší stav zadku, ale už dopředu můžu prozradit, že jsem až do cíle seděla i když na konci už trošku se sebezapřením. A tentokrát mám velké problémy s jídlem - prostě nemám na jídlo vůbec chuť a jím málo...Závod mě nakonec stál 3 kg živé váhy a to je fakt moc.
 
Konečně na stém kilometru etapy končí šílené ježdění nahoru dolu po vesničkách, které nesnáším od prvního ročníku co jsem tu jela a do kontroly v Moravských Toplicích zbývá, jak si moc dobře pamatuju, pohodových 18 km. Jenže letos je vše jinak. Zatáčíme na stopce doprava a do tváře mě udeří náraz větru! A v ten moment mi to dochází: až do cíle se pojede proti větru! A je to bratru 400 kilometrů! Nicméně furt ještě doufám, že se třeba trať posléze stočí...Nestočila!:)

Zajímavé je, že tato situace se pro mne spíše stává výzvou a řekla bych že ještě více zvyšuji nasazení a to mi vydrží až do cíle. Je strašná škoda, že nám Andreja po několika chybách na začátku ujela, protože tohle jsou přesně moje podmínky a v těch většinou soupeřky dojíždím či předjížím. Čím těžší podmínky - déšť, zima, vítr tím lépe pro mě! I když mi většinou chvíli trvá než se s danými podmínkami hlavně psychicky srovnám.
Bohužel 5 hodin, které jsme Andreje doslova a do písmene darovali jsou obrovským luxusním náskokem a Andreja je velice kvalitní ultramaratónkyní, aby si vše nepohlídala. Nicméně mě to uvnitř obrovsky mrzí a snažím se tedy alespoň odvést maximální výkon. Tomu odpovídá i moje psychika, kdy jsem -+ v pohodě a i to mi vydrží až do cíle a závěr závodu si užiju naprosto na maximum!

TS 7 - CELKOVĚ 799 KM,  KAMNICA - MORAVSKÉ TOPLICE, 10.5. 15:30, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 45:48, 120KM, PŘEVÝŠENÍ 1000 METRŮ, ČAS 5:20, PRŮMĚR 22,6, TEPLOTA 23°C, POLAR   
 

Andreja Jagodič TS 7 Moravské Toplice 10.5 10:49

Po krátké asi deseti minutové pauze vyplněné opět pouze teplým jídlem vyháním svůj tým znovu na trať. Hned za městem na mne ale dopadá krutá realita, kterou jsem tušila dopředu a doufala, že nenastane. Do tváře se mi opřel vítr a víceméně až do cíle byl proti jen s tou změnou, že až do cíle postupně zesiloval až na docela vichřici v posledních 150 kilometrech.
Musím přiznat, že mi chvíli trvalo než jsem se hlavně psychicky s danou situací srovnala, protože jestli něco na kole nesnáším tak je to vítr! Ani déšť mi zdaleka tak nevadí. Nicméně to nemělo vůbec vliv na nasazení v závodě a výkon. I když se zdá, že psychika i fyzický výkon jsou dvě nerozdílné nádoby, tak v tento okamžik tomu tak nebylo. Akorát mě stálo opravdu hodně sil i jet třeba jen 25 km/h po rovině! Kromě toho začátek této etapy je neskutečná nuda po rovině po strašně rozbitejch silnicích a zadek dostává co proto! A tady jsem i poprvé začala klasicky poposedávat:) a hlavně si dojít na malou už byl docela trýznivá záležitost...Jak v tuhle chvíli závidím chlapům:). Přesto se skláním jak dlouho jsem vlastně neměla problémy a odřeniny na šílených slovinských silnicích až po 800tech kilometrech je hodně dobré vysvědčení pro Dexter. Ale abych úplně slovinským cestářům nekřivdila, tak občas vyjímečně je i něco krásně opraveného s novým kobercem:).

Jedeme neustále proti větru po rovině 10, 20, 30, 40 kilometrů. Už dávno jsem vypnula mozek a tupě šlapu vpřed - levá pravá. 10x, 100x, 1000x. Šílený! K tomu je i opravdu horko! Uf! Vystihuje to krásné české slovo - vopruz.

Vzhledem k denní době je okolo měst Ptuj, Majšperk, Ljutomer velký provoz. Nicméně téměř každý fandí a povzbuzuje. Ať už v autě, na motorce či v zahradách nebo jen u silnice! Neuvěřitelný. A právě takováto fantastická neopakovatelná emotivní atmosféra tak typická Pro DOS zůstane až do konce etapy.  Do smrti nezapomenu na plakáty s mým jménem, nápisy na silnici, volání Hanka! Je to pro mne obrovský doping, povzbuzení kdy naprosto přestávám vnímat únavu, bolest a doslova se mi do těla vlévají nové síly. Do toho "povzbuzovacího šílení" zapadají i rozhodčí, kteří nás sice kontrolují, nicméně i oni mi fandí a dodávají další a další síly! Myslím, že ani neumím vyjádřit moje pocity, emoce a jsem opravdu hodně na měkko!
Vše vyvrcholí před výjezdem na Rogatec, kdy už zdálky vidím skupinu snad 20ti fanoušků s obrovskými slovinskými vlajkami a zvonci. Několik z nich se mnou běží a povzbuzují mě jako na Tour de France a opět nechybí volání jménem! A opět přicházejí slzy a prostě není v mých silách se ovládnout a zvládnout emoce. V ten moment je mi jasné, že se prostě do cíle dostanu a v duchu si slíbím, že se pokusím podat ještě maximální výkon. Je mi jasné, že toto v životě už nezažiju a vrývám si to do paměti co nejhlouběji co to jde. Moc děkuju všem strašně moc jste mi pomohli!

Rogatec dáváme v klídku i přesto, že se kopec v závěru fest utahuje a to pro mě není nejlepší scénář. Nahoře už čekají rozhodčí, kteří mezitím nastřikali na silnici moje jméno...Konečně se ochladilo a tak se přioblékám na sjezd a spěchám, abychom ho dali za světla, protože se rychle šeří.
Pod tlakem času jsem od kontroly v Kamnici velice zredukovala zastávky a hodně se to projevilo na výsledných mezičasech. Dá se říci, že v tento moment jsme se dostali z časového presu. Před námi tak zůstal poslední nesmírně obtížný úkol: zvládnout třetí noc!

Ale popořadě. Teď je před námi posledních 15 kilometrů etapy, které opravdu nemám ráda. Trať se strašně "táhne" hlavně svým charakterem, přijde mi, že jezdíme furt tu samou silnici nahoru dolu a pořád dokola stejná městečka. A zajímavý je, že tento pocit mám úplně pokaždé v této části tratě ať je světlo či tma, i když za tmy je tento pocit dalko výraznější. Je to nekonečné než se konečně objeví odbočka Šmarje pri Jelsah 3km. Konečně kontrola.

Mezitím nám do auta volá Janeze Mandeljc, hlavní rozhodčí závodu, že z kontroly musela odejít obsluha:) a tak ji vlastně můžeme projet. Čas je nám odečten z GPS sledování.

V této etapě mi i přišlo, že se tým konečně sehrál a vše do sebe začíná velice solidně zapadat. Jednak spolupráce obou aut a i jednak se tak nějak vychytalo, jak mě opečovávat, krmit či oblíkat. Nicméně musím znovu podotknout, že jsem to týmu letos moc neusnadnila a moje nervozita ( i když jsem to tak ani nepociťovala ) se asi také podepsala trošku na počátečním chaosu a stresu, který tak trochu u nás v týmu panoval.
Na druhou stranu je asi moje nervozita po 4 letech pochopitelná a asi je i pochopitelná poté, co jsem přišla velice brzy v začátku závodu několika nesrovnalostmi a chybami v týmu o reálnou možnost souboje na férovku s Andrejou. Strašně těžko jsem hledala pak motivaci a pohodu jet s maximálním nasazením, když mi bylo po druhé noci jasné, že závod s Andrejou pro nás skončil a je třeba jet na maximum kvůli " jen dokončení". A to je pro mne prostě málo!
Skousávala jsem to tím hůře, že jsem věděla že formu mám opravdu TOP. Což mi potvrdily posléze záznamy z Polaru. Jela jsem buď stejně jako v roce 2010 nebo i v některých etapách lépe. A to bych řekla, že třeba vítr rozhodně nepřál a vlastně jsem ještě takto větrný DOS nezažila! A tady mi následně hrozně pomohlo fandění všech a zmíněná neopakovatelná atmosféra, kdy se dá říci, že mám doslova domácí prostředí!

Na kontrole do sebe opět nahážu teplé jídlo, přiobléknu se na noc a co nejrychleji se vracíme na trať. Atmosféra v týmu je nyní jak už jsem zmínila naprosto v pohodě a řekla bych že si kluci závod už také naplno užívají!

Do cíle zbývá pouhých 250 km! Jeden "Král Šumavy" prostě "sranda". Aspoň nyní to tak cítím, i když dobře vím, že třetí noc bude boj o přežití...

TS 8 - CELKOVĚ 950 KM,   MORAVSKÉ TOPLICE - ŠMARJE PRI JELSAH, 10.5. 21:41, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 51:58 , 125 KM, PŘEVÝŠENÍ 700 METRŮ, ČAS 5:33 , PRŮMĚR 22,4, TEPLOTA 16°C, POLAR 

Andreja Jagodič TS 8 Šmarje pri Jelsah 10.5 17:25

Pokračování...

 

 
 
..:: Dres ::..