. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
82790
 
 DOS RAS Extreme můj osud 1

 

 

DOS RAS EXTREME můj osud...

(Postojna, 8.-11.5.2014, 1207 km, převýšení 14 700 metrů, 69:15, limit pro dojetí žen 70:53 )


 

Trať
Tým
Sponzoři
Oficiální Výsledky
Video můj cíl (3:00)
Galerie 1
Galerie 2

2010 - 2014 pro většinu lidí normální čtyřleté období, kdy se prostě v životě střídají lepší a horší časy. Pro mne doba, na kterou bych spíše chtěla zapomenout, i když nakonec mě asi především posílila a hlavně mi dala možnost se seznámit s vynikajícími lidmi, kterří mi nakonec rukou nerozdílnou pomohli, přestože se ani navzájem neznali.
Ve veleúspěšném roce 2010 ( po vítězství na DOSu a RAA v Rakousku) jsem chtěla zanechat závodní ultra cyklistiky. Tělo bylo unavené a opotřebované, ale hlava ještě daleko více. 15 let závodění prostě vyčerpalo. Kolo mě nebavilo a dá se říci, že jsem se musela přemlouvat na silničku si vůbec sednout. A tak jsem si pořídila bajka a kolo v přírodě bylo tím balzámem na mou hlavu. Bohužel během naprosto nevinné vyjížďky jsem si přivodila nejtěžší cyklistické zranění kariéry. Nárazem představce do kolena jsem si utrhla chrupavku v koleni v poměrně velké ploše... A nastala anabáze, kterou bych nepřála naprosto nikomu.

Trvalo více než dva roky, než jsem jakž takž mohla začít jezdit, i když k tréninku se to ani trochu neblížilo. Dá se říci, že jsem měla problém chodit. I přesto jsem mezitím stačila navštívit Indii a nejvyšší sjízdný průsmyk na světě Khardung La 5 300 m.n.m. v Indii:)

V roce 2013 nastal zlom: po neuvěřitelném 3letém trápení s kolenem a loktem jsem se rozhodla využít čas a dořešit problémy s očima. Objednala jsem se do soukromé oční kliniky Gemini k panu primáři Pavlu Stodůlkovi na laserovou operaci očí. A nikdy by mě nenapadlo, že on bude právě tím jazýčkem na váhách, který mě nakopne se vrátit do světa ultramaratónské cyklistiky. I když v duchu jsem si  s touto myšlenkou už asi 2 roky pohrávala, ale prostě zdraví nedovolilo.
Pan primář Pavel Stodůlka mě nejen "opravil zrak", ale především neuvěřitelně pozitivně naladil a nabil energií! Nové oči jsou skvělé a zpětně lituju, že jsem na operaci nešla daleko dříve. I touto cestou mu děkuji nejen za nový zrak, ale i podporu v mém cyklistickém snažení!
Prvním  a klíčovým testem po asi 2 měsíčním směšném tréninku po 3 letech byl nejtěžší český maratón Krušnoton: 250km a 4700 metrů převýšení. Hlavním testovacím objektem bylo koleno a vlastně jsem vsadila na jednu kartu: buď koleno vydrží a začnu trénovat na DOS RAS Extreme 2014 a nebo je to pro mne závodní konečná...A koleno vydrželo pouze s malinkými protesty.

Druhým klíčovým setkáním byla v září 2013 schůzka s paní Kateřinou Duškovou, spolumajitelkou české firmy Orling. Je to výrobce známé řady výrobků podporujících kosti, klouby a chrupavky - Geladrink. Doporučení MUDr. Luboše Hrazdíry užívat tyto produkty mi změnilo život! Paní Dušková mi velice vyšla vstříc a podpořila mě v mém úsili návratu do sedla závodního bicyklu. Zároveň mi sestavila podpůrný program, který fungoval fantasticky a bezchybně.

Listopad 2013
Po 4 letech pro mne začal opět systematický trénink a nezastírám, že mne provázely obavy jednak jestli to zvládně koleno a vůbec celé tělo. Nicméně jsem se na trénink strašně těšila a zároveň byla hrozně zvědavá, jak organismus na trénink zareaguje. Trénink na ultramaratón je náročná záležitost a mě mezitím přibyly čtyři roky... Celý trénink jsem si jako obvykle posledních více než 10 let sestavila sama a rozhodně jsem se v jeho plánování nešetřila. Ono to ani jinak nejde pokud člověk chce na ultramaratonu závodit a ne ho jen objet.

Prosinec 2013
Až do 27.12. probíhal trénink bez problémů a povzbuzující byly i výkonostní testy u doktora Karla Martínka v Casri, které mne nakoply do další tréninkové práce. Stejně tak super fungovaly i všechny doplňky Geladrinkové řady firmy Orling.
Na vánoce, kdy mám v práci povinnou dovolenou jsem si naplánovala "objemové soustředění", kdy za týden na jedu mezi 20-25 hodinami. A nutno říci, že celou letošní zimu všem cyklistům maximálně přálo i počasí a kolo jsem si strašně užívala.
Bohužel 27.12. jsem zažila tvrdý nekompromisní útok od kavkazského ovčáka, který mne doslova a do písmene ulovil z příkopu. Výsledek: prokousnuté předloktí - což by nebylo tak strašné - a k tomu bohužel neskutečně bolestivé zhmoždění kostrče...Více zde 28.12.2013.
Tak strašné bolesti jsem snad nezažila ani po operacích a bylo na mě, jestli je překonám a důležitý trénink zvládnu a nebo přijdu o jeden z nejdůležitějších tréninkových cyklů....
Rozhodla jsem se vše zvládnout, ale musím říci, že takové utrpení jsem snad na kole nikdy nezažila...Vše vypovídá, jak jsem nasedala na kolo: položila jsem ho na zem, rukou jsem přes něj přendala nohu a pak ho pod sebou zvedala...Prostě peklo na zemi! Problém bylo jakékoli oblékání, ohýbání, ale i třeba jen prosté si dojít na záchod...
A opravdu kruté bolesti mne provázely jak v normálním životě, tak na tréninku víc jak 6 týdnů... Očistec prostě.

Leden - březen 2014
Na konec jsem ale za vánoční dovolenou zvládla více jak 25 tréninkových hodin a myslela si, že mne nic horšího už potkat nemůže.
První 3 měsíce nového roku jsem naprosto bezproblémově zvládala požadované tréninkové dávky a velkou odměnou mi byly výkonostní testy u Karla Martínka v březnu. Měla jsem nejlepší hodnoty v životě! Neuvěřitelné...
Kromě toho se naplno rozjely přípravy na DOS a pro mne do znamenalo, že jsem neměla ani minutu volného času. Ale tato cesta a dřina směřující měsíce krok za krokem k vrcholnému závodu je mimo jiné to co mne neuvěřitelně baví a naplňuje!
Mimo to se doladila spolupráce se všemi sponzory a bylo pro mne milým překvapením, že všichni moji minulý sponzoři mne opět podpořily a kromě to jsem navázala spolupráci s firmou Orling ( Geladrink ) a mým novým sponzorem se také stala soukromá oční klinika Gemini!
Vše o mých partnerech je možno se dočíst zde

Duben 2014
1.4. je obvykle apríl, ale pro mne to byl den, kdy jsem se podruhé narodila...Jela jsem normálně z práce na kole a na silnici Koloděje - Sibřina mě nedala na stopce přednost 20ti letá řidička... Došlo k čelnímu nárazu, kdy jsem rozbila okno auta a přelítla přes něj...Přiznám se, že v okamžiku nárazu mne napadlo, že skončím stejně jako po obdobné nehodě tragicky zemřelá legenda ultramaratónu Jure Robič! Nicméně po dopadu jsem skoro "normálně" vstala a i přes šok tak nějak normálně reagovala...Hůř samozřejmě dopadl "Mikeš" - moje tréninkové titanové kolo Morati.
Moc děkuji svědkovi celé nehody, který zavolal záchranku a kompletně se postaral o mě i o kolo. Řidička jaksi nebyla schopna ničeho a jak se později ukázalo odmítala jakkoli spolupracovat jak s pojišťovnou tak policií...Druhé obrovské poděkování patří Petru Janoušovi, který po mém zavolání nezištně přijel a strávil se mnou nakonec na Bulovce několik hodin...A to jsem ho zřejmě v šoku poslala do Klánovic místo do Koloděj...
Po nehodě následovala projížďka sanitkou na Bulovku, následně několik týdnů řešení události s pojišťovnou a policií...To vše místo přípravy DOS RAS Extreme, klidného závěrečného ladění formy...A jako bonbónek jsem řešila co s Mikešem, protože jsem ho prostě musela nějak zpojízdnit jako mé druhé kolo na závod...
Co se zdraví týče tak moc děkuji kromě lékařů z pohotovosti na Bulovce především Luboši Hrazdírovi z Brna, který se nezištně o mne druhý den postaral a tak mi zůstaly nakonec jen naraženiny, natažené úpony a podvrknutá bederní páteř, kterou mi Luboš srovnal. Před ultra nic moc...
Prostě klid před závodem jsem neměla ani náhodou, spíše bych řekla, že horší to být nemohlo a je zázrakem jak skvěle nakonec závod dopadl.

6.5.2014
Po 4 letech opět nastal den D a hodina H a opět balíme veškerý materiál do Slovinska na ultra. Pocity neuvěřitelně rozporuplné od nevěřícnosti, radosti,  velkých očekávání, těšení až po obavy i tak trochu strach jak vše po obrovských zdravotních problémech a pouze ani ne ročním tréninku zvládnu. Vydrží koleno? Co oči, od kterých mám veliká očekávání? A loket? A kdy se ozve nezhojený výron v kotníku po dubnové srážce s autem? A asi největší obavy mám ze zranění z té samé události a to z podvknuté bederní páteře, kterou mi Luboš Hrazdíra rovnal. Na DOSu jsou opravdu krutá až 20%tní stoupání, kdy celé tělo pracuje silově na dotaz a pokud není nějaká část naprosto stoprocentní je to docela průšvih. A v neposlední řadě ve mne hlodá nejistota co se týče výkonosti i přes naprosto neuvěřitelně výborné výkonostní testy. Čtyři roky bez závodění zvláště na ultra jsou obrovský hedicap a organismus prostě závod nemusí "skousnout"!
Navenek se tvářím v pohodě, ale uvnitř je mnoho otazníků. K tomu se přidala i další nejistota dvou nových lidí v týmu. Protože tento druh závodu prostě není pro každého ať už v roli doprovodu či v roli závodníka. O tom jsem se už mnohokrát přesvědčila a tak trošku jsme na absolutní nezkušenost dvou nováčků posléze doplatili i letos. Ale tak to prostě u nových lidí v týmu je - málokdy jsou napoprvé TOP. Anebo musí být v týmu někdo, kdo vše na 100% organizuje a rozděluje úkoly. Jiná možnost není.
Ráno proběhl standartní nákup a odpoledne nakládáme do krásně předělaného Transitu na obytné auto Petra Stibůrka všechny mé propriety a že jich není málo...Skoro to vypadá že se stěhuju a že v bytě nic nezbyde:). Jako druhé auto jede Octavia Petra Janouše a je to druhé auto, které má tak trochu volnou ruku v závodě a doplňuje hlavní doprovodné auto potřebnými činnostmi. Funguje jako taková spojka:)
V Brně nabíráme Michala Kalába, šéfa týmu, a vyrážíme jako vždy na noc směr Slovinsko s cílovou stanicí Postojna. Je to skoro neuvěřitelné ale na DOS RAS Extreme jedu už počtvrté v roli závodníka a třikrát jsem jela jako šéf doprovodného týmu čili dohromady jsem se zúčastnila sedmi ročníků z osmi!

7.5.2014

Cesta klasicky proběhla bezproblémově a okolo sedmé ráno jsme v Postojne. Tady trošku zaskřípalo ubytování ve Sport hotelu, které bylo dohodnuté na 7 ráno a pak došlo k mnoha posunům a slibům a na pokoje jsme se dostali hodně pozdě:(. Musím přiznat, že jsem byla docela naprdlá. Celá akce je naplánována doslova na minuty a my více jak 2 hodiny čekali na pokoje...A to nám ještě hodně pomohla známá recepční, protože její kolega byl tak nějak "na facku".

Okolo dvanácté se objevují pořadatelé a tak vyrážíme na prezentaci. Při ní dostáváme veškeré polepy na auta, 2 Roadbooky alias Potne Knjigi :). A veškerou potřebnou administrativu.

A objevuje si konečeně i ředitel závodu Andrej Berginc! Musím říci, že se na Andreje vždy strašně těším, píšeme si během roku SMS a považuji ho (stejně tak on mne jak mi pěkně slovinsky a rukama vysvětloval ) za blízkého přítele. Objetí je upřímné, vřelé a oba jsme se na něj dlouho těšili! Andrej si objednal ode mne pivíčko a hned se na něj také ptal:). Kromě toho ode mne dostal speciální minidres - kopii mého reálného aktuálního dresu. Andrej pro mne také připravil dárek a já jsem obdržela šátek pod přilbu "DOS RAS Extreme" s mojím jménem:) Následně vyrážíme pro pivo a radost Andreje je nelíčená a upřímná.
Stejně přátelský vztah mám se všemy ostatními pořadateli a všichni ode mne také obdrží minidres. Prostě hned na začátku na nás dýchne neopakovatelná přátelská atmosféra slovinského závodu!

V tento moment se musím zastavit a vlastně vysvětlit proč považuji DOS RAS Extreme za TOP ultramaratón na světě. Naprosto nedostižná organizace, přetěžká trať, která se jede celá nadoraz a jak podotkl Marko Baloh:" Je to nejtěžší ultramaratón na světě pokud ho člověk chce vyhrát!". Vždy je zde největší konkurence všech světových top ultramaratónců a této konkurenci se ani neblíží žádny jíný ultramaratón na světě včetně nejdelšího RAAMu.
Pro mne je DOS naprosto top co se týče atmosféry v celé zemi. A můžu říci, že mi  fandí celé Slovinsko a během závodu mi tato přízeň několikrát vehnala slzy do očí. Byly to strašně emotivní okamžiky a nejednou jsem i četla nápisy HANKA GO! na silnici! Případně se mnou fanoušci i běželi! Prostě neskutečné! Závod si vždy strašně užívám a je pro mne obrovským zážitkem.
A tady můžu asi dopředu prozradit, že letos se mi po vyhlášení dostalo obrovské pocty a já jsem obdržela od starosty Postojne pana Jerneje Verbiče čestné občanství města Postojna. Toto ocenění v celé historii obdržel ze sportovců pouze Jure Robič a já. Ani nemám slov jak moc si tohoto ocenění vážím!

Další scénář dne probíhá roky stejně. Nejprve se připraví auta, proběhne technická přejímka aut a kol závodníka pak si jedeme projet začátek trati ( letos změněné ), následuje slavnostní focení týmu v "plné polní". Po návratu do Postojné už je program nalinkován pořadateli. Nejprve tisková konference a následně schůzka vedoucích týmů v nádherném prostředí hotelu Postojna Jama nedaleko světoznámých jeskyní.
Už v hotelu Sport a nyní ještě daleko intenzívněji probíhají setkání s jednotlivými ultramaratónci a já jsem strašně ráda za přátelskou atmosféru, která mezi námi panuje. To právě odlišuje a je nádherné na ultra od mnoha dalších disciplín. Se všemi se vřele zdravím ať už je to domácí hvězda Marko Baloh, Švýcar Thomas Ratschob, Slovinec Mitja Rok, moje spolubojovnice na trati domácí Andreja Jagodič, Richo Meleg ze Slovenska, Rudi Štigl a další. Na tato setkání se upřímně těším a jsou nedílnou součástí slovinského ultramaratónu!

Slavnostní večerní losování a večeře pro všechny účastníky opět probíhá v hotelu Postojna Jama. Losování mezi mnou a Andrejou vlastně rozhoduje jen o tom, kdo se vydá jako úplně první na trať. Losuji první a štěstí se na mě usmálo. Budu otvírat celý závod! Je to docela symbolické po mé čtyřleté pauze.


8.5.2014
Den D po čtyřletém očistci a pouhé roční přípravě je tady! Nervozita u mne vzrůstá a opět se to projevuje u mne klasicky: nemám chuť k jídlu a do všeho co sním se musím nutit:(. Jaký rozdíl proti mé normální žravosti...

Tým během dne ladí vše co je třeba dopřipravit a já se snažím maximálně relaxovat. Polehávání prokládám odpoledne klasickou pizzou. A pak následně všechno expedujeme zpět do aut.

Start závodu je na hlavním náměstí Postojne před hotelem Kras, kde dnes vyrostla obrovská startovní rampa a vše navozuje hodně slavnostní atmosféru. Každý závodník má být 30 minut před startem na místě a doprovodné auto, které se připojuje k závodníkovi asi po 2 kilometrech čeká hodinu před startem na určeném místě.
Když dojíždím ke startovní rampě, je už náměstí zaplněno diváky a na mě čekají další dvě milá setkání. I ta mi pomáhají zahánět nervozitu, kdy mi hlavou probíhají uplynulé 4 roky a já si uvědomuji, že se mi splnil sen, na který bych ještě před rokem nevsadila ani korunu: opět se postavit na start DOS RAS Extreme. Celá ta zdravotní anabáze mi probíhá hlavou a snažím se každý okamžik si naplno užít! Moje soukromé myšlenky mi zpříjemňuje setkání s hlavním pořadatelem RACE AROUND AUSTRIA Michaelem Nussbaumerem a jeho přítelkyní. Nezapomněli:) - přece jen jsem byla první žena na světě, která jejich vražedný zavod zdolala! 2220 km a 28 000 m převýšení... A znovu mne zvou...
Druhé setkání je také milé a setkávám se s Milanem Potužákem - čechoslovincem, který mne vždy doprovází na kole do cíle, což je neuvěřitelně povzbuzující a já ho vždy ke konci závodu nedočkavě vyhlížím. V duchu si říkám, jestli se nám toto podaří opět a já uvidím počtvrté cíl!

Hodina H je tady: 18:00 a já vystupuji na startovní rampu. Jako malé překvapení jsem si připravila pár slov ve slovinštině a mám dojem, že tato snaha měla úspěch a diváci ji ocenili:). Ještě setkání s Andrejem Bergincem, který mi přeje všechno nej.


 

8.5.2014 18:00 Start!

Tepovka vystřeluje vzhůru, i když jedeme z kopce...Lepší to prostě se mnou nebude... Přede mnou jede policista na motorce a čistí mi totálně silnici i křižovatky. A má respekt a všichni zastavují.
Vyjíždíme z města  a za mne se řadí doprovodné auto. Moc si ho zatím nevšímám, protože prvních 15 km máme projetých. Bohužel hned za Postojnou dostávám od větru silnou facku do tváře. Dopr...První etapa, která měla být po zkrácení relativně snadná se v ten moment změnila v tvrdou dřinu. Místa, kde jsem myslela, že pojedeme čtyřicítkou jedu okolo třiceti a dřu se jak kůň. Tepovka na polaru na mě varovně bliká - jsme v červených číslech! Psychika už tak rozhozená nervozitou dostává další ránu. Snažím se si říkat, že je to pro všechny stejné a trošku mě to uklidňuje:). Ale rozhodně musím říci, že vichr proti mi rozhodně na náladě nepřidal.
Někde okolo 45km mě předjíždí Andreja a tak trochu jsem to čekala. Na druhou stranu mám po 52,5 km průměr 31,2 s převýšením 400 metrů v silném protivichru...
Posledních 20 km první etapy je opravdu výživných a najíždí se do těžkých až 20%tních (délka 1 km) stoupání okolo Kubedu, kde jsou následně velice rychlé úzké technické sjezdy vesničkama. Poprvé jedu tato stoupání za světla a tým má tak hodně usnadněnou práci i co se týče navigace. Bohužel jak se dále zmíním ani to nepomůže...
Okolo trati jsou opět povzbuzující diváci a i předjíždějící auta přátelsky zdraví všemi možnými způsoby. Postupně mě předjíždějí i nejlepší chlapi a i od nich se mi vždy dostane pozdravení a povzbuzení, které opětuji. Atmosféra ultra ve Slovinsku je prostě nezaměnitelná a neopakovatelná.
Co se týče navigace jsou v této pasáži dvě zapeklitá místa, kdy se v poměrně velké rychlosti odbočuje z hlavní vlevo do protikopce. Přestože to vím je velice těžké v rychlých technických pasážích pro mne ragovat a i jsem na to Petra upozorňovala, že potřebuji navigaci. V první mé účasti jsme jednu odbočku přejeli...Nicméně to jsme jeli potmě.
První odbočku ještě trefuji, ale druhou si úplně přesně nepamatuji a Petr v autě mlčí...V poslední chvíli si na silnici všímám nakreslené staré šipky a kolo strhávám doleva, že se jen tak tak vejdu ke svodidlům... A k tomu mám naložen převod 50/12 a silnice se hned strmě zvedá do minimálně 12%tního stoupání...Samozřejmě nestíhám přehodit, musím zastavit a slézt z kola, přehodit ručně ve stoje a v ten okamžik slovo nasraná jen slabě vyjadřuje moje pocity! Musím říci, že v ten moment bych Petra fakt zabila. A nahlas to i ventiluji...
Už v minulé 15%tní stojce jsem měla velké problémy s křečemi v levém stehně - zřejmě jsem závod malinko přepálila - kdy jsem si pomohla Anticrampam a tekutým Magnésiem. Nicméně spíše mě křeč opustila, když jsem přestala jet přes svoje výkonostní možnosti. To je totiž z 90% důvod křečí a ne nedostatek hořčíku jak se traduje.  Nálada v závěru etapy byla tedy hodně na bodě mrazu už před tímto okamžikem...
Kromě toho víceméně hned v prvních prudkých stoupáních mě začala bolet i nabořená bederní páteř z bouračky s autem. Prostě v hlavě jsem měla starostí a obav dost a dost.  Rozhodně se nedá říci, že bych v daný moment byla v pohodě...A k tomu přijde teď další renonc. Hrozně těžko tyto omyly rozdýchávám - přece jen je začátek závodu, problémů mám až až a nervozita se mnou cloumá.
A jak jsem zmínila opravdu si své pocity nenechávám tak úplně pro sebe...:)
A Petr poznává, že závod nebude sranda a že navigace ve Slovinsku vůbec není jednoduchá a to samé lze říci o trati. Petr jel sice ultramaratón RACE, ale teď asi poznává, že Slovinsko je svoji obtížností cyklistickou i navigační o level výš!
Na druhou stranu na obranu Petra nutno říci, že když jsem poprvé jela jako šéf doprovodu a navigovala, tak jsem byla velice překvapená jak strašně obtížné je závodníka vést a že na každé rozhodnutí a vyslání závodníka správným směrem jsou jen desetiny sekundy. A to jsem tehdy už 3 ročníky sama měla odjeté na kole a trať jsem docela znala a ta se ve Slovinsku mění jen minimálně.
Upřímně letos bylo naším velkým štěstím, že závod jedu už posedmé a trať si poměrně slušně až na malé vyjímky pamatuju a tak jsem občas jela podle sebe, když Petr nestíhal:) Vůbec nechápu, jak si mozek může tu trať skoro celou zapamatovat. Prostě mozek člověka je nejlepší počítač na světě:)

Na kontrolu v Šmarje nad Koprom dorážím opravdu rozhozená a světe div se podepisuji se v 20:42 do prezenční listiny před Andrejou. Jinými slovy zřejmě někde musela zastavit. Jak se pak do výsledkové listiny dostal naprosto zcestný čas 21:18 mi není moc jasné. Nakonec jedeme s Andrejou prvních 75 km skoro stejnou dobu - Andreja se zapisuje v 20:43.

TS 1, CELKOVĚ 73 KM, POSTOJNA- ŚMARJE NAD KOPROM 20:42, 73 KM, PŘEVÝŠENÍ 1100 METRŮ, ČAS 2:42, PRŮMĚR 27,1, TEPLOTA 15°C, POLAR

Andreja Jagodič TS 1 Šmarje nad Koprom 8.5. 20:43

Na chvilinku se zasekáváme na kontrole a hned po nájezdu do sjezdu nás předjíždí podruhé Andreja.  Do kapsy jsem na kontrole dostala rohlík, který bude ještě dále v hlavní roli:)
Následuje sjezd k moři, kde překračujeme docela výrazně rychlost 65 km/h...Nicméně vše mám pod kontrolou:) Konečně jsem se i zklidnila a tepovka se vrátila do mezí, kde by měla na ultra být. A k mé radosti i odezněly křeče levého stehna. Pokud mám být upřímná, tak jejich důvod je jasný: začátek jsem brutálně přepálila a jela hlava nehlava teda spíše nehlava:(. Zasloužila bych...
Na padesátém kilometru etapy  v 23 hodin jsem opět před Andrejou asi 2 min a přetahujeme se o vteřiny. To je pro mne docela potěšitelné, protože jsem předpokládala, že nám odjede hned na začátku. Loni i předloni jsem viděla že je na začátku setsakra rychlá...

9.5.2014

Je poměrně jasná noc a brzo se hodně ochlazuje a nakonec se teplota zastaví na 7°C. Po půlnoci, kdy je před námi docela dlouhý sjezd zastavuji a nandavám si teplé návleky na ruce i kolena. Bohužel pauza se natahuje celých 6 minut, což není naše dobrá vizitka. A tady se Andreja dostává do vedení a až do cíle ji bohužel neuvidíme, což v daný moment samozřejmě ještě netuším. Do -+ 2 h není rozestup nijak dramatický a pak rozhoduje hlavně druhá a třetí noc. Pravda také je, že mívám hodně rychlé konce závodů a u ostatních holek je tomu právě naopak. A už dvakrát závěr rozhodl v můj prospěch! Proto teď nijak nepanikařím a jedu si svůj rytmus a režim, který jsem si naplánovala.
Opět neomylně trefuju odbočku do "bíle natřených ohrad", kde se ve vesnici Lipica ve dne prohánění nádherní bílý lipicánští koně, jež zde mají svůj původ. Nicméně já vidím jen koridor bíle natřených plotů. Někdy bych se sem chtěla podívat jednak ve dne:) a jednak v klidu.
Při dalším focení Petra Janouše máme na 88tém kilometru etapy v Sežaně už 18ti minutový zásek, což se přiznám vůbec nechápu a moc si nevzpomínám jak vše probíhalo. Od oblíkání se jelo celou dobu z kopcea tak jsme museli někde ještě jednou zastavit...Jinak to prostě není možné! Nicméně v hlavě mám okno a vůbec celou první noc jsem jela tak trochu "v rauši" svého vesmíru.
A tady se musím vrátit k zmíněnému rohličku:). Když jsem se konečně zklidnila a přišel táhlý sjezd, tak jsem se po x gelech a tabletách, které jsem jedla během intenzivní jízdy, chtěla odměnit rohlíčkem:). Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je zabalený jako mumie v ubrousku a následně ještě v pytlíku...Chvilku jsem myslela, že je to fór, ale nebyl. Nicméně jsem si vzpomněla na školní svačinky - chybělo jen Fruko a jablíčko:). Štěstím posádky bylo, že se ke mě v provozu nemohla dostat, protože by si jinak asi nevyslechla příliš milá slova...Ono rozbalovat takto umně zabalenou svačinku dlouhými rukavicemi zas tak úžasná zábava není... Po chvíli jsem zchladla:) a moji svačinku obdržela slovinská zvířena...
Nicméně mi došlo, že chvilku bude trvat než se jednotlivý členové týmu zapracují. Ono to vypadá jako zbytečné prudění, ale na kole to člověk cítí opravdu jinak a vše ovlivňuje kromě nervozity i poměrně velké nasazení během prvních 250ti km a tudíž i poměrně velké vyčerpání. A k tomu se jede v noci.
Konec druhé etapy a nesmírně těžký začátek třetí jsou moji černou můrou na DOSu pokaždé.
Jasně na to má vliv denní teda přesněji noční doba mezi 01:00 - 03:00 a k tomu vždy velice rychlý a prudkými stojkami náročný začátek závodu. Nepamatuju si ani jediný ročník, kdy by se mi jelo dobře a ani letošek z toho absolutně nevybočuje. Hlava nic moc a únava velká. I když naprosto normální.
Etapa se proti roku 2010 změnila natáhla o 43 kilometrů ( půlku této druhé etapy jsem ještě nikdy nejela na kole) a hlavně přibylo více než 400 metrů převýšení a opět  v prudkých kopcích, které nějak extrémně nemusím. A proto jezdím na DOS, kde jiná stoupání skoro nejsou:).

Konečně se objevuje nápis Lokavec a a já i poznávám příjezd ke kontrole. A vzpomínám jak jsem loni naváděla Standu Prokeše a jak v jeho podání kopce vypadaly méně prudké, kratší a trať rychlejší:) a snadnější.
Konečně v čase 03:38 se zapisuji na kontrole a Andreja má na nás 34 minut což je ještě jakž takž rozumné (na to co se dělo) a nijak to nevybočuje z mých vždy pomalejších začátků.
V Lokavci se také potkáváme s druhým doprovodným autem, kde vládne Petr Janouš :). Nicméně je pravda, že jsem ho už několikrát zahlídla v různých roztodivných pózách okolo trati dříve, což i dokazují fotografie z první a druhé etapy:).

Daleko horší je, že ač je naplánována pauza striktně na 30 minut, kdy mám podle plánu sníst pouze teplé jídlo a převlíct se, tak se zasekáváme na dlouhých 48 minut! Andreje naprosto zadarmo darujeme 18 minut a to je hodně špatně. Prostě pauzy se nám vymykají z rukou a chybí někdo, kdo prostě na nich dělá policajta se stopkama! Tuto roli jsem minulé 2 roky u Standy dělala já a je třeba být nekompromisní a závodníka někdy i skoro doslova vykopat zpět na trať! Tedy já to potřebuju!
Jednoduše řečeno nám všechno strašně dlouho trvá. Ať už jde o jídlo, oblíkání či cokoli jiného. Kromě toho já mám velké obavy z následujícího stoupání na Predmeju s parametry: délka 10 km a převýšení víc jak 740 metrů .  Sice úplně zabijácky tyto parametry nevypadají, ale zvláště první půlka je téměř celá velmi prudká, kdy se sklon pohybuje mezi 12-14%. Kromě toho mě se vždy tady těsně nad ránem jede strašně špatně a ve špatném psychickém rozpoložení a chvílemi mám pocit, že skoro couvám.

TS 2, CELKOVĚ 231KM, ŚMARJE NAD KOPROM - LOKAVEC 9.5.3:38, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 9:38, 158 KM, PŘEVÝŠENÍ 1800 METRŮ, ČAS 6:36, PRŮMĚR 24,0, TEPLOTA 8°C, POLAR

Andreja Jagodič TS 2 Lokavec 9.5 3:04

pokračování

 
 
..:: Dres ::..