. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
89991
 
 Krušnoton 2013 aneb v hlavní roli vůle...

 

     Krušnoton 2013 aneb v hlavní roli vůle...

( Teplice 10.8.2013, 252 km, převýšení 4700 metrů, doba jízdy 10:26, polar )

Krušnoton - maratón, který se začal jezdit v době, kdy jsem s maratóny víceméně skončila. Jednak z důvodů zdravotních a jednak i motivačních.Prostě ultramaratóny mne naplňují a vždy naplňovaly daleko více a to i skvělou atmosférou a spravedlností, kdy každý jede za své od startu do cíle.
Přesto jsem na tento maratón úplně nezanevřela a rok co rok jsem sledovala jak proběhl, případně kolik žen si na něj trouflo. Honosí se jednak "královskou" délkou a hlavně nejvyšším převýšením z českých maratónů vůbec. Čili pro mne v koutku duše stále problikávající lákadlo... A letos mi kupodivu vše přesně zapadlo do plánu, i když na začátku roku bych nevsadila ani korunu na to, že Krušnoton a vůbec nějaký maratón zajedu...

Takže pěkně popořadě. Poslední rok co se týče zdraví se pro mne stal černou můrou a neuvěřitelným očistcem. Loni v květnu jsem absolvovala poměrně těžkou operaci kolene na mé nemocné a o tři centimetry kratší noze. Bohužel rekonvalescence se začala neuvěřitelně protahovat a mne už napadaly jen samé černé myšlenky...
Jen pro představu skoro rok mne bolel každý krok a ježdění na kole jsem omezila víceméně jen na popojíždění. Jinými slovy od roku 2010, kdy začaly první zdravotní problémy jsem vlastně nenatrénovala vůbec nic a stal se ze mne nefalšovaný turista. I když nutno říci, že "turistická" bajková návštěva indického Himálaje loni a vyjetí nejvyššího průsmyku na světě Khardung La 5380 m.n.m. mělo také něco do sebe. A zážitek to byl obrovský. Stejně jako návštěva Indie...
V březnu tohoto roku jsem se rozhodla "využít" mrtvý čas a nechala jsem si v soukromé oční klinice Gemini provést laserovou korekci krátkozrakosti. A musím říci, že to bylo neuvěřitelně šťastné rozhodnutí. Operatér pan primář Pavel Stodůlka mne svým pozitivním přístupem, povzbuzováním ale i perfektně provedenou operací zase nabil optimismem i co se týče cyklistiky. A světe div se kupodivu se přesně ve stejném období umoudřilo i koleno! Slovo dalo slovo a konkrétní obrysy nabyla i představa absolvování ULTRA DOS RAS Extreme 2014! Asi ani neumím vyjádřit jak moc děkuji! A v hlavě se mi i v ten moment zrodila myšlenka absolvovat Krušnotona v dresu Gemini. Důvody jsou jasné a výše zmíněné.

Na druhou stranu asi není třeba vysvětlovat, že nadšení a chuť je jedna věc a zdraví a výkonost je věc druhá. A ultra nefungování těch aspektů neodpouští. Čili bylo nezbytné koleno podrobit před jakoukoli spoluprací se sponzory či týmem ostrému testu. I když mi bylo jasné, že natrénovat prostě do 10.8., kdy Krušnoton startuje nejde. Nicméně jsem doufala, že nějaký objemový základ a zkušenosti mám stále a vůle byla vždy právě to, co mne v kritických chvílích všech ultra závodů podrželo. V červnu tedy padlo rozhodnutí zkusím absolvovat momentálně nejtěžší maratón v ČR a podle toho jak zareaguje koleno i padne rozhodnutí zda příští rok pojedu ultra závod ve Slovinsku.

Oslovila jsem Petra Stibůrka a Petra Janouše z mého ultra týmu, jestli by se mnou nejeli. Petr Stibůrek je pro každou špatnost takže bylo jasné, že si jen tak z čisté vody načisto střihne krátkou trať a Petr Janouš, můj dvorní fotograf a nenahraditelný člen ultra týmu, mi přislíbil udělat doprovodné auto a dokumentaci.
Jinými slovy v ten okamžik už nebyla cesta zpátky a já měla přesně 8 týdnů na trénink...No uznávám, že jsem trošku magor:). Takže můj rychlotrénink vypadal takto: 3 týdny objemů, jeden volnější týden a pak 3 týdny jakýchsi  intenzit a silových jednotek. Pak jsem absolvovala výkonostní testy v Casri, abych se aspoň trochu připravila psychicky na ten očistec co mne čeká. No a ladění "formy" proběhlo víceméně cestou odpočinkového jeden a půl týdně, kdy jsem jen jezdila obejmy do 3-4 hodiny.

9.8.20103

Na pátek mám dovolenou a konečně se pořádně vyspím. Bohužel malý háček vypadá počasí. Posledních 14 dní bylo 30-39°C a najednou se přihnala přesně před závodem fronta...A to už moje staré kosti moc rády nemají zvláště když teplota spadne najednou o 15 stupňů...Nicméně k mému překvapení koleno nic, loket nic - asi jsem mrtvá. Na druhou stranu na dobu závodu byla předpověď víceméně ideální a do puntíku se i splnila. Ráno teda mlha jak krá... a 13°C, ale odpoledne okolo 20°C polojasno a ani vítr nijak zvlášť nezlobil. No díky bohu.

V Teplicích se setkávám s mým "svěřencem" Standou Prokešem, který má určitě jiné cíle než já a o bednu se určitě porve. Společně dáme večeři a pak už se s Petrem Stibůrkem vydáváme vyspat do krásně vyšperkovaného "obytného" auta, které tak bude otestováno před DOS RAS Extreme 2014. Vše krásně funguje a organizace také klape jak má.

10.8.2013

5.00
Budíček! Ježíši tohle mně fakt 3 roky nechybělo:). Rychle kouknout z okna - ha mlha zimááá 13°C - a přemýšlet co na sebe. Nakonec moje volba byla naprosto bezchybná: moira, krátký dres, hřejivé náplasti na kolena, tenké návleky na ruce i nohy. Vše. Před šestou už na nás schované v teple auta ťuká Petr Janouš, který ráno dorazil z Prahy. Jako vždy vše bezchybně funguje. Předávám mu věci, o kterých si myslím, že je užijeme včetně jídla tyčinek, gelů a podobných propriet.

6.45
Na startu stojí skromný balík asi 70 cyklistů z dlouhé trati, kde jsem bohužel jediná žena, což zamrzí...Nicméně trať je opravdu těžká a v Čechách holt moc cyklistek co toto jezdí není.
Pozdravím se s pár lidmi, ale tak nějak tomu trošku chybí atmosféra Krále. Je to prostě komornější. Co mne nejvíce překvapuje, že skoro necítím nervozitu a to moc dobře není. Tepovka sedí tupě na 60 a na Králi jsem vždy na startu měla i přes 130 a srdce bušilo v krku. Buď jsem zestárla, nebo mám víc zkušeností ví bůh. Jednoduše řečeno pocitově necítím nic. Prostě v hlavě prázdno - pouze se soustředím.
 
7,00
START!
Vše probíhá naprosto v poklidu a jede se i na mne rozumné tempo. Teda ne že bych se v brdcích flákala, ale balík mám pod kontrolou a vezu se krásně zadara. Vlastně vše jde podle plánu, kdy tak nějak předpokládám, že mne hlavní skupina opustí na stoupání na 30tém kilometru ve stoupání na Neznabohy. I když jde jen o 2,26 km a 200 metrů převýšení tak přece jen průměrný sklon necelých 9% dá.

Vzhledem k včerejšímu celoodpolednímu dešti a tudíž ranní neproniknutelné mlze mně ale počasí dává první šanci otestovat a hlavně ocenit laserovou operaci očí: poprvý v životě v mlze a 13°C vidím! Já vím pro většinu lidí je to prostě normální, ale já vždy vybírala z jízdy poslepu buď v zamlžených brýlích a nebo z jízdy poslepu bez brýlí...Prostě moje nadšení z tohoto zákroku nezná mezí! Vlhkost by se dala skoro krájet a přináší druhou klasiku: slimáci kam se člověk podívá a no...vyhýbat se nelze...Druhý den mne čeká odstraňování pozůstatků ze všech možných i nemožných částí kola...Fuj.

30tý kilometr a přesně jak jsem přepokládala balík mizí v lese neznabožského krpálu. Tepovka vylítává nad anaerobní práh a rychlost slítává k 9ti km/h:). Ale pocitově se mi jede dobře a snažím se nic nehrotit. Věřím, že se mi toto nevelké ušetření sil na konci maratónu vrátí. To se ale docela mýlím:). Nahoře jsem v asi 5 členné skupince a začíná mi šrotovat: pozor nesmím jet 200 km sama! A snažím se domluvit si z některými spolubojovníky spolupráci, kdy úplatně nabízím na oplátku nadstandartní péči z mého doprovodného auta. Nakonec zůstáváme v pěti a po dalších asi 20 ti kilometrech ve dvou. Mým parťákem a spolubojovníkem se stáva Honza Schafer, místní borec, který celou trasu perfektně zná! Čili další pozitivum pro mne. Jedu závod poprvé a vůbec Krušné hory jsou pro mne docela neznámou.
 
Jede se mi pocitově neuvěřitelně dobře a mám i pocit, že si s Honzou do kopce docela sedíme.Alespoň prozatím. To se ale posléze změní a budu to já, kdo začne odpadávat...

Kolem nás už se pohybuje Petr Janouš působící v roli doprovodného auta i fotografa. A mne v hlavě zní především striktní přikázání: jedno jídlo -+ 50 g (gel, tyčinka, banán) a 500 ml ionťáku za hodinu. To je totiž alfa a omega úspěchu jak na maratónech tak na ultra a vůbec to není o žízní či o hladu!

První z pěti královských stoupání Krušnotonu je "Sněžník" - parametry 4,11 km, převýšní 340 metrů a průměrné stoupání něco přes 8% a maximální 17%.
Začíná prvním těžkým kilometrem, ale pak se postupně narovnává. To mi i vyhovuje rozhodně více než obráceně, což se pekelně potvrdí v pátém v stoupání na Dlouhou Louku. Jsme teprve na 43tím kilometru, sil mám dost a zároveň už jsem rozjetá. Tepy krásně vylítávají nahoru a ani to nebolí...Ale to vždy není ukazatelem dobré výkonosti. Suma sumárum se nahoře ptám Honzy: To bylo všechno?  ...Jak je to drzé uvidím v následujících kilometrech! Ale pravda je, že chvilku jsem jela i devítkou:).K tomu i krásně mizí mlha, otepluje se a svítí sluníčko. Prostě nádhera a pocit volnosti na kole v horách, který se jen tak nedá popsat ani nahradit.

První stoupání se dá shrnout asi takto: mám stejné pocity jako sebevrah skákající z mrakodrapu a míjející páté patro od země:). Pohoda klídek. Furt dobrý.

Nahoře si ještě odskakuji a okolo občerstvovačky, kde obdržím za jízdy banán, pokračujeme dále.

Následující rovinku pod druhé vražedné stoupání Nakléřov s parametry - 4,27km, převýšení 314m, průměrné stoupání 7,35% a maximální 15% jedu stále ve skupince, pěkně spolupracujeme a nijak netlačíme na pilu. Po nájezdu do kopce každý jede své tempo a přestože mi kluci ke konci poodskakují, mne se pocitově jede dobře. Určitě na tom nemalou zásluhu mají i kompakty na kole a ke slovu v nejprudších pasážích přichází i převod 34/29, který mám na ultra závody. Začínám si namyšleně myslet, že to tak strašný nebude, ale nějak mi nedochází, že jsme teprve na 65tém kilometru a nijak to nervu spíše si ulevuji co se týče silového výkonu.
Profil tentokráte zkouší i poprvé moji vůli, protože po víceméně stálém sklonu se na konci přede mnou objevuje serpentýna s 15ti%..Celé stoupání si jako pitomec znepříjemňuji tím, že držím na levé páce sundané rukávy a ruka mi neustále klouže dolu...Proč jsem je nestrčila do kapsy nebo za dres je mi záhadou :). Prostě jsem rozmazlená z ultra, kdy stačí zamávat na doprovodné auto...Ach jo. Ale je už krásně teplo a já se potím fest a čůrky z obličeje odkapávají...Prostě idyla.

A sebevrah by zhodnotil čtyři patra nad zemí: furt pohoda:) Země a dopad stále daleko. Furt dobrý.

Třetí stoupání z pěti královských stoupání najíždím stále v grupě čtyř spolubojovníků. Je to hodně důležité, protože všechny "spojky" mezi krpály nejedu sama. Parametry před námi se tyčícího kopce Krupka - Komárka alias Komáří Vižka jsou: 5,67km, 511 m převýšení, průměrné stoupání 9,01% a maximální 17%. Uf. Jsme ale teprve na 85tém kilometru a přestože už kilometry trochu v nohách cítím, tak se mi jede dobře. Parťák Honza už válčí s křečemi a tak mu z auta Petr Janouš dává nějaké moje "medikamenty" proti křečím. Kromě toho neustále stíhá i fotit, krmit a hecovat, že bych třeba mohla trochu zabrat:). Stoupání začíná dost zhurta a rychlost bleskově klesá na nějakých 10 km/h. Po dvou kilometrech se ještě utahuje a už atakuji 8 km/h a jistí to převod 34/29. 17% je 17%! Krásně mi vylítává i tepovka na nějakých 165 což je na mne fakt hodně a anaerobní práh nemá šanci:(...Ale na druhou stranu pokud se člověk dostane takto vysoko tepově je vidět, že na to tělo stále má a není utavené. Nicméně kopec v prudkých pasážích lámu asi napohled dost zoufale a o nějakém tempu se moc mluvit nedá. Prostě v hlavě mám jen to vyjeď a neřeš jak. Malinko mi to začíná připomínat Kuhtai v Rakousku na Race Around Austria, kde jsem po čtyřech dnech a nocích jízdy nonstop a po 4 hodinách spánku celkem jela dokonce od kraje ke kraji. To teda teď nehrozí ale pocity jsou podobné a v hlavě se mi furt opakuje nekoukej a jen se dostaň nahoru. Co mne ohromně těší, že jsem si doteď vůbec nevzpomněla na poslední rok těžce zkoušené koleno což značí jediné: NEBOLÍ!

A sebevrah by se neustále smál: 3 patra nad zemí času dost:). Furt dobrý.

Na Cínovci je občerstvovačka a Honza mi přiváží housku se salámem. Nějak jsem vyšla ze cviku příprav a v zásobách v autě nemám rohlíky:(...Tady se také odpojujeme od zbytku skupiny a vlastně až do cíle jedeme pouze ve dvojici. Čili na nás čeká s Honzou 150 km o samotce. No nic moc...Ale dobrý trénink na ultra.
V nádherném sjezdu z Cínovce, kde na překrásné široké silnici překračuji 80ti kilometrovou rychlost, dělám asi jedinou zásadní chybu v závodě. A velice bolestivě za ni několikrát zaplatím. Celých skoro 10 kilometrů sjezdu jedu zalehnutá v řídítkách a opojená rychlostí a adrenalinem. Jenže nohy kromě prochladnutí ještě zůstávají zaseklé v jedné a to ne moc pohodlné pozici. A co si budem povídat 3 těžká stoupání máme za sebou...
Když najíždíme na hlavní a je třeba zase šlápnout do pedálů, zakusují se mi do pravého stehna zezadu křeče! Aaaaaa. Další příčinou může i být, že celá noha je ještě daleko slabší po operaci kolena než bývala a je jasné, že začínám platit i daň nedostatečnému tréninku. Nechci Honzu zdržovat a tak pokračuji v bolestech a šlapu víceméně jednou nohou. A zoufale hledám na kole pozici, v které budu moc v křečích jet či se jich postupně zbavit. Moc zkušeností s nimi nemám, ale v Itálii na maratónu jsem je jednou překonala. Je to hodně o odolnosti k bolesti a vůli a najití správné polohy pro zatěžování svalu v tomto stavu. K tomu do sebe rvu antikřečové tablety a snažím se hodně pít a vůbec doplnit energii. A v duchu si nadávám, jakou školáckou chybu jsem vyrobila. Málokdy se totiž podaří křečí takto v závodě zbavit nadobro a vrací se. Jinými slovy perspektiva nic moc vzhledem k tomu co nás ještě čeká.

Konečně končí rovinka, kdy se víceméně vezu v háku za Honzou a podařilo se mi překonat i jakž takž křeče. Teda alespoň prozatím. A obavy zůstaly a stále sleduji co noha dělá.

Konečně zatáčka vpravo a jsme na úpatí čtvrtého královského stoupání: Hrob - Mikulov - Nové Město: 6,76km, 428 metrů převýšní, 6,33% průměrný sklon a pouze 9% maximální. Prostě pohodička proti ostatním masakrům.
Kolem nás se začíná prohánět zaváděcí motorka střední traťě 180 km a nedlouho poté i její čelo. Tak nějak se proti nám pohybují kosmickou rychlostí, ale to je dost normální. Co mne opravdu těší je, že přestože jsem se více jak 3,5 roku na maratónech neobjevila a mám tak trochu mimikry v podobě dresu Gemini, tak mne zdraví velké množství cyklistů co nás předjíždějí. A je to opravdu milé! Jsme teprve na 113tém kilometru a já mám až na křeče velice dobré pocity jízdy. To se ale brzo poměrně razantně změní...Honza mi opět trošku cuká a já si jedu stále svoje tempo okolo 11 12 km/h. Tak trošku přestávám vnímat okolí a v rámci mých možností se snažím trošku tlačit na pilu. A to hlavně proto, že je to vlastně jediné tempové stoupání v závodě, tak jak to mám ráda. Tepově se pohybuji mezi aerobním a anaerobním prahem.

A můj sebevrah trvá stále na svém, i když země se nebezpečně blíží a prolétává okolo druhého patra...Furt dobrý.

Nahoře se s Honzou zase sjíždíme a zatímco v předchozím průběhu závodu jsem byla doslova šokována perfektním povrchem silnic, nyní najíždíme do úseku "Klíny - Fláje" na neuvěřitelně hrubý a nerovný asfalt. Fuj to je přesně to co nesnáším. Celé tělo je rozhozené jak poskakujeme nad asfaltem a myslím, že i povrch je hlavním důvodem, že v tento okamžik se mi znovu do pravého stehna zakusuje křeč. Bohužel podruhé je to opět bolestivější, protože sval už je "nabořen". Opravdu se snažím co nejméně zpomalit a to bolí a hodně...Jedu víceméně pořád v háku za Honzou a nejsem schopna přitlačit. A v duchu se docela orosuju, protože před námi je neuvěřitelně tvrdé stoupání na Dlouhou Louku! Kromě toho dostávám i křeče do prstů na rukách, což je sice docela směšný :), nicméně na kole to fakt vadí...Občas je totiž potřeba řadit a brzdit:). Naštěstí za pár kilometrů se zase z nejhoršího dostávám, ale pociťuju ve svalu následky velice zřetelně.

Úsek okolo Flájí je jedním slovem "opruz". Je nekonečný, větrný a představa, že ho pojedem ještě jednou teda vůbec příjemná není...
Občerstvovačky všechny projíždím, protože jsem krmena a napájena z auta od Petra za jízdy. No Tour hadr:). Kromě toho mi Honza občas něco dobrého přiveze, pokud sám zastavuje. Prostě je o mne postaráno jako o nemluvně. Jenže začíná jít do tuhého a to jsme teprve na 150km!. Nepřehlédnutelně začínám cítit, že mi začíná docházet. Nicméně do cíle je to už "jen" 100 km...Snažím se myslet ultramaratónsky a to je vlastně spurt.

Naštěstí je nyní před námi krásný sjezd do Litvínova a opět si ho i přesto, že ho jedu poprvé v životě, opravdu užívám. Asi v polovině dojíždíme Martina Jelínka a postupně se dostáváme před něj. Jede střední trasu, tak je jasné, že nám zase po sjezdu poodjede, ale já si prostě chci užít aspoň sjezd!

V Litvínově naplno cítím, jak moc už tělo dostalo zabrat. Zatímco dříve jsem s kompaktem plno brdků v pohodě jezdila "na velkou", tak nyní už mám problém uviset Honzu pokud trošku přidá a to nejen v kopcích...Uf. To bude teda ještě maso. Míjíme trošku divokou křižovatku, která se pojíždí dvakrát, ale jednou rovně a jednou doprava...Čili u nás samozřejmě chaos - jedeme doprava doleva doprava - prostě bordel:). Ale nejvíc si za to můžu sama moc jsem nedávala pozor na cedule...Mám totiž trochu jiné starosti:) a to jak se vyškrábat  na Dlouhou Louku!

A před námi stojí doslova do nebe závěrečné stoupání z královské pětice: Osek - Dlouhá Louka 6,81km, 563 metrů převýšení průměrný sklon 8,27  a maximální 14%. A co je horší je to klasický utahovák - jinými slovy se ke konci stále zobtížňuje a sklon je čím dál větší. Nesnáším takové kopce!
Nicméně začátek je jak už jsem zmínila docela příjemný, akorát mně teda fakt už chybí síla. Hned od počátku mi Honza odjíždí a asi by odjížděl každý. Zatím ale jedu asi 11 km/h a nepřipadá mi, že bych jela totálně katastrofálně. V jedné z prvních zatáček jsou i dámy z pořadatelského týmu a jejich povzbuzování mne i přinutí trochu zrychlit:). Ale to je moje labutí píseň. S dalšími a dalšími metry se zvětšuje sklon a přímo úměrně tomu se snižuje moje rychlost až na konečných 7 km/h. V posledních 2 kilometrech začínám vidět doslova a do písmene černě a modlím se abych vůbec kopec vyjela. Rychlost neřeším vůbec. Každý by nade mnou zaplakal:), ale Petr jako správný paprazzi jenom čeká až konečně slezu a bude mít TOP snímky, které zatím u mne neulovil ani na ultra:)...A ještě má nějaké poznámky o tom, jestli bych neměla přidat...
Jenže já doslova a do písmene umírám a kdyby tam Petr nebyl snad bych i slezla. Podotýkám, že jedu převod 34/29... Jinými slovy jsem totálně vyšťavená a tělo řeklo dost. Jenom silou vůle se dostávám nahoru a mám fakt černo před očima. Nahoře už asi dost dlouho čeká Honza Schafer a já jsem mu strašně vděčná, že počkal. Jak bych se sama dostala do cíle a za jak dlouho fakt netuším. Do cíle totiž chybí ještě 90 km! a zdaleka po rovině nejsou.

Moje sebevražedné já už ale když prolétává kolem prvního patra a končí legrace. Přesněji já si připadám jako když už jsem dopadla na zem a to hodně tvrdě....Prostě jsem mrtvá.

Rvu do sebe hlava nehlava jednoduché cukry v podobě Enervit tablet a gelů. Ještěže nemám jakékoli zažívací problémy a organismus vše co do sebe cpu bez problémů bere. Vše zalévám ionťákem - prostě docela fuj:).
V kontaktu s Honzou zapíchávám oči do jeho zadní galusky - do smrti si budu pamatovat, že byla černožlutočerná:) - a nic jinýho kolem sebe nevidím. Prostě tunel a zbožné přání nějak se dostat do cíle. V tento moment už co se ultra trénuju jen vůli a odolnost vůči bolesti. Ale i to není k zahození:).
Jak jsme projeli druhou rozdrbanou rovinu okolo přehrady Fláje vůbec netuším. Prostě vypnuto. Honza se neustále ohlíží jestli mi neodjíždí a já ho fakt obdivuju, že se mnou vydrží.

Tento stav se ovšem asi i dal předpokládat. On ten nápad jet Krušnotona po 3 letech turistiky asi tak úplně chytrý nebyl:). Ale já prostě chtěla zkusit jestli operované koleno vydrží extrémní zátěž a vlastně bylo jen zbožné přání objet tento přetěžký maratón v přijatelném stavu...Nicméně v tento okamžik po pátém opravdu těžkém a dlouhém stoupání, kdy o kolenu ani nevím, jsem i přes bídný fyzický stav šťastná: rozhodnutí jet příští rok ultra DOS RAS Extreme je vlastně potvrzené právě tímto utrpením na dlouhé krušnotonské trati. Bez takovéhoto testu bych si vůbec netroufla začít ultramaratón organizovat či oslovit sponzory. Přece jen nechci jet úplně do počtu - soutěživost, že chci vyhrát mám nějak pořád v sobě:) -  a prostě jsem potřebovala vědět, že koleno zátěž unese! A to mám ještě skoro 3/4 roku k dobru co se týče posilování.

Sjezd do Litvínova je asi poslední příjemná část závodu:). Naštěstí pak nás čeká s větrem v zádech a neustále dolů dalších 16 kilometrů okolo dolu Bílina a já se stále vezu za Honzou a střídám jen symbolicky. Nicméně docela rychlá regenerace u mne je stále a tak nějak se vzpamatovávám, že už aspoň nevidím černě a začínám i mluvit:).

Kdybych ovšem věděla co nás ještě čeká za dva šílené krpály možná bych více šetřila síly:). Na 210tém kilometru je poslední občerstvovačka a já poprvé stavím. Polejvám se vodou a dávám 3 kostky sýra. Vše. Vím, že už vlastně jíst nepotřebuju, ale je chuť na slané.40 kilometrů už se dá dojet klidně na hlad. Během pár okamžiků pokračujeme s Honzou dále.

Lukov - parametry 2,32 km, 160 metrů převýšení, průměrný sklon 6,9%, max.10,4. 
Milešov - 3km, 190 m převýšení, 6,33% průměrný sklon a 10,8% max.

Na tréninku ideální stoupání, ale nyní v mém stavu šílenost. Trápení to bylo opravdu obrovské a chvílemi jsem se i proklínala, že jsem jela...Petr povzbuzuje co může a fotí mrtvolu:). Honza v po obou stoupáních na mne čeká - což kvituji s povděkem. Ono totiž do cíle ještě chybí 20 kilometrů i když více z kopce než nahoru. Ale na druhou stranu zase vše až do cíle je proti větru a podle poznámek se to zajídá i Honzovi. A silnice svým povrchem nám to také nezjednodušily...

Závěrečný průjezd Teplicemi je 100%ně pokrytý policisty, kteří zastavují dopravu i nám vzadu. A k tomu jsou i vypnuté semafory - prostě pořadatelsky je závod zvládnutý úžasně a bez chybičky. Na všech křižovatkách, kde dáváme přednost jsou policisté a na ostatních pořadatelé, kteří ale také provoz zastavují. Na občerstvovačkách vždy stojí i obsluha dávající občerstvení za jízdy. O značení tratě ani nemluvě. Jela jsem poprvé a zabloudit se fakt nedá. A o nadstandart se ve všech větších kopcích postarají cedulky s informacema o následujícím úseku - jak daleko a jak vysoko. Čili ode mne pro pořadatele určitě jednička. Jediné co mne asi malinko chybělo byla atmosféra na startu, která na druhém podobném maratónu Králi Šumavy byla vždy elektrizující. Bohužel Král z důvodů nepovolení policisty vpodstatě umřel jako závod a Krušnoton zůstává nyní jediným opravdu maratónem v Čechách. Myslím tím, že všechny ostatní závody mají nejdelší tratě okolo 200 km a to prostě není maratón! Na druhou stranu je dlouhá trasa Krušnotonu opravdu těžká a naskýtá se otázka jestli právě toto není důvodem, proč dlouhou trať jede pouze okolo 70 závodníků. Nicméně za mne rozhodně nechat maximální délku i obtížnost a ne jít cestou neustáleho zlehčování a zkracování trati jako se to děje u ostatních maratónů. Jinak moc děkuji za milé přivítání na Krušnotonu a snad pokud zdraví dá se vrátím v příštím roce zase znovu.

Závěrečný kilometr do cíle je pro mne hodně emocionální a hrdlo mám sevřené. Kdyby mi někdo před rokem po těžké operaci kolene řekl, že objedu nejtěžší maratón u nás a to skoro bez tréninku, tak bych mu rozhodně nevěřila a ani bych se takovouhle myšlenkou nezaobírala. Kdyby mi to řekl letos v únoru, tak bych ho také nebrala moc vážně. Prostě pro mne je to malý zázrak a za ten nejvíc paradoxně vděčím další operaci: laserová operace očí v Gemini a pan primář Stodůlka mne prostě "nakopli", abych co nejdříve začla opět bojovat a zase se vrátila na ultra tratě. Jinými slovy si strašně užívám nové "zázračné" vidění, raduju se z fungujícího kolena a hrozně se těším na příští rok do Slovinska na DOS! MOC DÍKY!

V cíli na mne čeká už dvě hodiny :) Standa Prokeš s týmem, Petr Stibůrek, který dal krátkou trať a i Jarka Vnuková a je o mne postaráno jak o mimino. A upřímně mám fakt dost a asi 15 minut mi trvá než jsem schopná jakž takž fungovat, i když uvnitř jsem šťastná. Standa skončil na výborném druhém místě a devátý celkově a jeho výkonost je obdivuhodná!
Velké poděkování patří také Honzovi Schafrovi, který mne od 160tého kilometr dostal do cíle. Stejně tak Petru Janoušovi, který teda opravdu nic za 3 roky nezapomněl ze svého ultra umění se starat:) a já měla během závodu péči jako na Tour de France. Nádavkem od něj mám i opět i krásné fotografie a těším se na příští rok do Slovinska:).
Po vyhlášení na mne čeká pěkně smíšená sprcha:) s chlapy a pak už jen v bouřce, stejně jako v pátek do Teplic, cesta domů.

 
 
..:: Dres ::..