. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
85057
 
 RAA 3

přejít na 2.část

RACE AROUND AUSTRIA 2010 aneb lidské hranice neexistují aneb když platí NEEXISTUJE NEMŮŽU ALE JEN NECHCI

(Schaerding Rakousko, 19.-26.8.2010, 2220 km, převýšení 28 200 metrů, limit pro dojetí žen 166 h )

mapa závodu:

Malinko obměněný tým po DOSu, ale se stále stejným jádrem, které mi může každý závidět! 

 

24.8.2010 úterý 3:00

Před třetí ráno mě budí (spali jsme tedy hodinu a třičtvrtě...) Kuba a této nevděčné role se zhostí na jedničku jako každé ráno či spíše noc od začátku závodu. Kromě toho když já jsem spala, tak překontrolovával časové záležitosti závodu a počítal, kde asi a kdy budeme muset být, aby vše dopadlo úspěšným výsledkem.
První zvuk, který slyším po probuzení je zvuk deště na střechu auta. Panebože! Na těchto nočních startech není nic těžšího než vyjíždět do mokra a do deště. Nesnáším to! Únava se samozřejmě kumuluje a my jsme na trati už pátou noc.

Scénář těchto chvil před dalšími kilometry je neměnný únava neúnava: teplé jídlo, převlíknutí do suchýho a čistýho a toaleta. Nic se nesmí odfláknout, protože by se během pár kilometrů vše vrátilo v nějakém průšvihu v následujících kilometrech a těch je před náma ještě 760...Je to velice důležitá část závodu, i když samozřejmě viditelná není. Vše musí vždy! proběhnout naprosto precizně.

Zatímco jsem převlékána a krmena, tak jen tupě sedím a v duchu sbírám veškeré síly, odhodlání  i vůli vůbec  vyjet. Je to nesmírně obtížná situace a stojí veškeré psychické síly, které v daný okamžik mám. Optimismus je docela fuč.
Nicméně mi tým nedává šanci a po chvilce jsem posazena na kolo a vystrčena na trať. Je 3:26...Připadám si jako šílenec a robot  vjednom a nezastírám, že mě v uplynulých chvilkách i napadlo se na vše vykašlat a skončit...Je vůbec možné toto vydržet?

Samozřejmě jedeme v pláštěnce, přestože žádná velká zima není: 15°C. To na DOSu bylo výrazně hůře a to si i připomínám. Jenže tam jsme jeli jen tři noci. Sranda. A tady je jasné, že mě neminou ještě dvě. A to bez mučení přiznávám, že jízdu v noci fakt nemusím...

Organismus je unavený a tak i přes opravdu důkladné oblečení se při jízdě z kopce za chvíli neovladatelně rozklepávám. Jinak ale tělo opět velice slušně rozchodilo minulý přetěžký den a pocity jsou velice dobré kromě samozřejmě kolen, loktů a vůbec rukou. Kolena po pár kilometrech, kdy zatnu zuby povolují, s rukama je to horší, ale je třeba jet prostě dál a tak jedu. Kromě toho začíná být problém se zadkem, ale tak nějak se dá vydržet, i když cítím, že začínám mít odřený kraj sedla do živého masa...To jsem teda neměla roky...Je to zřejmě tím, že poměrně dost sedím zásluhou téměř bezchybných rakouských silnic.

Další závodní noc a den pro nás bohužel nezačíná dobře a na prvním kulaťáku, kde je naznačena objížďka Láďa nestačí správně a dost rychle reagovat a najíždíme na jakési parkoviště...Bych se...V tento okamžik opravdu nejsem ve stavu, kdy bych se tomu zasmála...Jedeme stále v dešti a tak moje reakce je "přiměřená" situaci, ikdyž naštěstí už nemám tolik sil jako na začátku a prudím méně energicky:).

Po chvilce se vymotáváme a v následujících hodinách na nás čeká Silvretta - Bilerhohe 2037 m.n.m.- 40 kilometrů do kopce, ale kromě závěrerečných 5ti kilometrů "pohodový" sklon. A tento průsmyk mě zase posadil na koně a rozhodl závod v náš prospěch. Je to totiž typ tempového stoupání, které jsou mojí nejsilnější zbraní a mně vrátil do cyklistické pohody. Určitě roli hrálo i to, že jsme konečně spali mezi jednou a třetí v noci, kdy tělo umí maximálně využít spánek a regenerovat.
Další stoupání v tento den také stojí za zmínku: Faschinajoch 1486 m.n.m., Hochtanberpass 1676 m.n.m. a na závěr "vyjetí v noci:)" Fernpass 1217m.n.m.

Já ale teď nic neřeším, netuším co na nás čeká - mozek už je hodně mimo. A posunuji se nocí vpřed. Najednou se přede mnou objevuje hýbající světlo a mě dochází až po chvíli, že nás staví policie! No tě bůh. Už vidím i auto, které stojí v protisměru. Zastavujeme u kraje a policista ke mně přichazí a mě je jasné, co jde řešit. V zápalu boje, noci a bordelu v osobákách nemám světlo na kole...Sice vozím stále červené i bílé na přilbě, ale je mi jasné, že to neprojde...Musím ale přiznat, že se policista chová velice příjemně a skoro se omlouvá, když ho vyžaduje. Kuba nachází po chvilce super světla od Tomáše Vitvara (svítí jak "auto") a policistovi se rozzáří oči:). Jenže nemůže najít držák a tak přichází s další pidi blikačkou na řídítka a suveréně ji umísťuje:D. Koukám na první reakci a  kdybych nebyla fakt unavená, tak se rozesměju...Policista se několikrát ohne a narovná k blikačce jestli si jako neděláme srandu...Pak obejde kolo a vzadu skomírá červená...Asi počítá do deseti a pak říká něco ve smyslu: ježíši jeďte:D.

Postupně přestalo pršet, ale na mě padá asi po ujetí 40ti kilometrů další krize, přestože se již rozednilo. Opět usínám na kole...Jsou to kritické situace nad ránem, které je nutno teď už řešit daleko rychleji než na začátku. Už před závodem jsem ale toto tušila a velice podrobně jsem nastudovala web Jure Robiče, kde je celkem pěkně popsáno jak tyto situace řeší on. A tak jsem se rozhodla to vyzkoušet i teď: jde o bleskovou pauzu, kdy se skácím v přilbě a botách pouze na zadní sedadla a 10 minut spím.

Poprvé tato situace nastává po zmíněných 40ti kilometrech asi v 5:30 hodin ráno. Jsme před nějakým tunelem a já téměř spím a tak uhýbám na volné místo u okraje a oznamuji týmu, že deset minut spíme. Koukají na mě dost vyděšeně :) - nějak jsem jim tuto alternativu zapomněla dopředu sdělit...- ale podřídí se. Po zmíněné chvilce jsme OK a jedeme dále. Prostě to tak je a je vidět, proč je Jure Robič bezkonkurenční. Má prostě vychytané krizové situace s řešením, kdy se ztratí co nejméně času.
Jinak asi každého napadne, proč si nepomoci například Speedem. Na to je snadná odpověď: pokud je tělo energeticky vyčerpané a už  tzv. nemá z čeho brát, tak Speed způsobí více škody než užitku dalším ždímáním organismu bez pozitivního efektu. Tato situace nastala už na Glockneru a proto jsem od té doby žádné stimulanty kromě kafíčka pro chuť nepoužívala.

Jízda dlouhými tunely - a v této části tratě je jich opravdu hodně - je pro mě hodně nepříjemná a to především z důvodu bezpečnosti, kdy nás nikdo nemůže samozřejmě předjet a teď do kopce jedeme desítkou...Kromě toho je docela šílený odraz zvuku aut jedoucích seshora, kdy to vypadá, že se na nás minimálně valí povodeň. A hlavně ve stádiu únavy co jsem je ten zvuk velice nepříjemný až bolestivý. Jeden tunel je dokonce ve výstavbě a jedeme zase staveništěm a to teda hóóódně rozestavěným...

Přestože se rozednilo je neustále velice tmavo a obloha hrozí deštěm. Prosím jen toto ne! Necítím se vůbec dobře a pokud k tomu začně ještě pršet, tak hrozí, že psychicky neunesu a začneme chytat další a další časovou ztrátu. A to si teď vůbec nemůžeme dovolit!

Jenže je 8 hodin a já mám další krizi... Organismus po fyzické stránce válčí s moji vůlí a v tento okamžik opět vyhrává:(. Opět usínám na kole a opět tedy jdeme na 10 minut spát. Úplně ztrácím pojem času i trati a jediné co si přeji je nejet! Slízt z kola a skončit tohle šílené trápení. Asi už ani všichni v týmu moc nevěří, že závod zvládneme a dokončíme. A já se nedivím. Ani trochu. Vůle pracuje na max ale prostě to nejde. A já asi i přiměřeně vypadám...

Po deseti minutách "rychlospaní" v tretrách a přilbě se snažím najíst, vyčůrat a plní se úplně nejčernější scénář, který šel: začíná pršet a to postupně velice silně, jak nad nás přichází bouřka. Teplota 14°C...Moje rozpoložení je na bodu mrazu a vyšťourávám poslední rezervy vůle co ve mně ještě jsou. Je to strašně obtížné, ale Alča s Kubou i Petrem mi nedávají šanci a jsem nekompromisně posazena na kolo a vystrčena do deště! Asi to ani pro ně není snadné při pohledu na trosku co ze mě zbyla, ale i to patří k práci týmu. ULTRA prostě občas je hodně drsné a nekompromisní a především chyby neodpouštějící...

Absolutně tupě jedu vpřed směr Silvretta. Jak už jsem zmínila je to přesně druh stoupání jaké mám ráda jaké umím. Projíždíme jeden tunel za druhým a nad sedlem se pomalinku začíná trhat oblaka. Jedu stále v dešti, ale je jasné, že to až tak dlouho trvat nebude.
A příchází další naprostý zvrat a z naprosté apatie a útlumu se najednou začíná tělo vzpamatovávat a nohy rozjíždět! A na to se nabaluje samozřejmě moje psychika. Prostě obrat o 180° tak typický pro ultrazávody. Vůbec nechápu, kde se berou další a další rezervy v organismu. Vždyť jsme na kole pátý den nonstop. A co je pro mně úplně nepochopitelné, jak obětavě a neúnavně se celý tým déšť nedéšť stará. Kuba, Petr, Alča, Zdeněk i Láďa  - každý má svoji přesně danou roli - a tu plní. V tento okamžik samozřejmě netuším, že je před námi ještě jedna naprosto kritická a katastrofální situace co se navigace týče. Ale to až poslední noc...A nejen navigace...

Silvretta je neuvěřitelně kouzelné stoupání s krásnými panoramaty a my máme to štěstí, že opravdu přestává pršet a nad vrcholem se objevuje postupně projasněná obloha. Vše se krásně odráží v okolních jezerech podél silnice a v tento moment si jízdu opravdu užívám na maximum a organismus zase funguje podle mých představ. Samozřejmě je kondice hodně navázaná na lidské biorytmy a okolo 9 hodiny právě fyzická výkonost velice vysoko. A to funguje samozřejmě i u mě i při takovémto vyčerpání a únavě.

A právě v tento okamžik vzniká nejkrásnější fotografie závodu - tak trošku náhodně jak už to bývá - ale štěstí přeje připraveným a těm co umí. A to v daný moment Petr Janouš splnil dokonale oboje! Moc děkuju Petře! Fotografie vznikla z auta, což je trošku paradoxní, protože jinak Petr hodně fotil mimo. Čili svou zásluhu má i Kuba Charvát, který v daný moment auto řídil:).

Podél silnice na vrchol se ozývají kravské zvonce, ale koukáme i na osly či koně. Vše si chodí samozřejmě kudy chce:). Pro mě dobré rozptýlení:).

10 kilometrů pod vrcholem se začínám v pláštěnce vařit a hlavně přestalo pršet ( jinými slovy jsme jeli naštěstí jen 2 hodiny v dešti ) a kromě svlíkání do správného oblečení pro útok na vrchol: zimní membránové návleky na ruce i nohy, zimní mebránová vesta přes tenký dres a návleky membránové proti vodě na chodidla + zimní rukavice. Vesta jde postupně s obtížností kopce taky posléze dolů společně s mlžícími se brýlemi a rukavicemi. Teplota s ubíhajícím časem vyleze z 15°C a na vrcholu bude -+ 19°C. Pauzu využji i k letošnímu hitu co se týče jídla - cpu se slanými krekry. Sodoma gomora:).

 Projíždíme potřetí během závodu mýtnou branou a závěrečný úsek k vrcholu je opět pekelný: 14% několikrát za sebou v posledních 10ti kilometrech. Jenže u mě je opět naprostá pohoda a tak s plným nasazením jsme bez problémů v 9:56 nahoře v nadmořské výšce opět přes dva tisíce metrů - 2037 m.n.m.. Vrchol nazývaný Bielerhohe je náš. A u mě naprostá pohoda stejně jako u týmu. Vlevo od parkoviště kouzelné jezero Silvretta Stausee, ale není čas se kochat. Je třeba využít pohody a ukrojit další desítky kilometrů.

Druhá polovina průsmyku, tedy 25ti kilometrový sjezd, je úplně jiného ražení než námi absolvované stoupání. Chvílemi velmi prudký sjezd s nádhernými serpentýnami si zpočátku naplno užívám. Konečně jedeme "velký" sjezd za světla! O tom jaký je rozdíl třeba na průměrné rychlosti při sjezdu za světla a za tmy  říkají čísla na porovnání dvou podobných sjezdů: Glockner za tmy 27 km/h a Silvretta za světla 36...
Nicméně po asi deseti kilometrech přicházejí opět velké problémy s rukama. Křeče a velké bolesti předloktí, kdy ztrácím cit a už jen modlení,abychom byli co nejdříve dole. Ruce dostávají strašně zabrat a v dalším průběhu závodu to už pak pociťuji i v rovinatějším terénu. A nevyhnu se i nějakým následkům...

Počasí se úplně obrátilo a dole je krásné teplíčko, sluníčko a teplota přesahuje 25°C. Jenže já jedu neustále v mokrém po nočním a ranním dešti. Boty i vše ostatní, prostě hnus. Takže první možnost zastávky - nějakou místní konečnou autobusů :) - hned využívám k totálnímu převlečení, přezutí a zkulturnění v rámci možností... Což jistě řidiči vyjíždějících autobusů, kterým jemně řečeno stojíme v cestě, vítají...:). Ale opět vše probíhá v zájemné toleranci a pohodě.

Den se opět přehoupl do své druhé poloviny a my ve skvělém rozpoložení těla i hlavy pokračujeme dále. A do večera tedy spíše do další noci je třeba přejet další 4 již zmíněná výrazná stoupání a tedy času není na zbyt. Průjezd městem Bludenz je divočina, ale já jsem odkojená Prahou a "Baranďákem" a tak mě nějaká zácpička nerozhodí:) a prokličkuji se mezi autama. Okolo mě se pohybuje nějaký fandící člověk, kdy tedy opravdu nevím zda jde o pořadatele, ale asi jo.Ve městě je i časová kontrola a tam mám napsano 11:56. No -+ to může být.

Dále pokračujeme městečkem Thuringen - je to nejzápadnější místo trati - a za ním na mě čeká malá rozcvička před třemi těžkými vrcholy zbývajícími do noci s parametry přesně Řevničáku u Prahy. Akorát nadmořská výška se liší: vrchol necelých 1000 metrů nad mořem:). Mám hlad a tak malilinko protestuju, ale jinak se mi jede dobře a za půl hodinky jsme nahoře. Teplota opět atakuje skoro třicítku ( 27°C ) a už je to teplo docela únavný a bere to i málo sil, které ještě zbyly.

Kuba s Petrem vepředu vaří a po sjezdíku už na mě čeká hostina pod stromy:). Jak už jsem zmínila pravidelné "normální" jídlo je klíčem k úspěch u na těchto závodech a je třeba se i naučit ho konzumovat pokud třeba i tělo protestuje v začátcích. Ale celá jízda probíhá víceméně aerobně a tak by zásadní problém neměl u nikoho být. Není prostě jiná cesta k úspěchu. Naštěstí já teda žádný problém s tímto nemám a "žeru" co se do mě vejde. Jedině v noci občas je množství menší, ale to je prostě dáno lidskými biorytmy.

Okolo nás projíždí mezitím Pepa Ebner, se kterým už se takto míjíme stovky kilometrů a vždy probíhá vzájemné fandění:).

Jsou dvě hodiny odpoledne a během chvíle spolu s větrem nás dohání další déšť a docela se i ochladí. Ale ani mi to nevadí a nálada je výborná, čehož si tým určitě patřičně váží:).

Stoupání Faschinajoch 1486 m.n.m. už má parametry alpského kopce a v některých pasážích sklon přesahuje 12%. A to vzhledem k tomu, že jsme na 1620tém kilometru závodu, stojí už při zdolávání spoustu sil. Ty ale teď mám a až poslední kilometry mi rapidně ubývají. Stoupání je zpestřeno jízdou v tunelích a nějak už se mi to zajídá. Nemám v nich moc bezpečný pocit...Vrcholu dosahuji společně s Pepou Ebnerem, ale já narozdíl od něj okamžitě po náležitém oblečení a pár doušcích coly jedu dolů. Nahoře je 20°C ale mně je zima. Není nač nahoře čekat. Hned začátek sjezdu opět dlouhý tunel, tedy přesněji galerie a všude teče voda.Fuj. Rychlost 52 km/h a pocity nepříjemné...Vůbec sjezdy pro mne začínají být noční můrou a kromě zdevastovaných rukou mám hlavně problémy s více jak 100% soustředěním, které je nezbytné.

Druhé královské stoupání tohoto dne navazuje hned na sjezd: Hochtannbergpass 1676 m.n.m. Zpočátku mírné stoupání se ale velice brzy láme do obtížného sklonu. Rychle se i ochlazuje - 17°C - a silně fouká. Trošku začínám se sklonem válčit a s větrem ještě více. Vzadu mám nastálo 34/29...Síly ubývají. V nohách už máme od rána opravdu dost.
Opět z auta přichází podpora a energie v podobě SMS Petra Stibůrka. Moc díky.
Začíná mi i být zima, což je neklamné znamení vyčerpání. Opět se střídáme "ve vedení" s Pepou Ebnerem a tak to není tak strašná nuda:).
A ještě jedno docela velké zpestření nám tento kopec nabídne. Bohužel ho nemáme zdokumentované. V jednom místě, když vyjedeme z x-tého tunelu silnice uhýbá do prostoru údolí a "visí" jednou serpentýnou nad volným prostorem. Vidím to poprvé v životě a pocity jsou hodně zvláštní...Zajímavé.
Konec zpestřený 14% sklonem už rvu zuby nehty a jen se modlím ať už jsme nahoře. Docela výrazně mi dochází...A k tomu je jasné, že se nevyhneme dešti a teda deštíček to zrovna nebude...:( Ach jo. A jak jinak opět ve sjezdu.
Na vrcholu  - je 17:45 - honím celý tým rychle rychle ať to stihneme dolu za sucha.
Celou situaci nekonečných každodenních stoupání komentuji pro nás při tomto závodě okřídlenou větou: Nějak se nám to Rakousko docela dost zvrásnilo...Je to snaha o takový zoufalý vtip:). Druhá polovina závodu je teda opravdu drsná.
Bohužel realita je, že nestíháme a vodě neujdeme...Po pár kilometrech nandavám pláštěnku a chytáme prudkou bouřku spojenou se slejvákem...Vidím, teda spíše nevidím nic a brzdy nějak ve vodě nestačí na sklon a občas skoro vymetám krajnice...To snad není pravda. Opět totiž jedeme dolů tu prudší část passu.Jsem mokrá skrz naskrz a je mi fakt zima. Kolena ve sjezdu totálně zatuhla a každý pokus o pohyb je na hraně vůle překonat bolest. Je 13°C...

Těsně před městečkem Holzgau na úpatí se snažím zase vzpamatovat a v prudkém slejváku beru zavděk autobusovou zastávkou. Je mi děsná zima a tak přioblékáme a pacifikujeme kolena...Už mají teda docela dost a ani moc se nedivím...Naštěstí přestává pršet a můžu dál jet v suchým. To je v této teplotě opravdu důležité.

 A jako odměna za utrpení šílených passů v posledních hodinách je pro mne na závěr dne připraveno 50 kilometrů z kopce a po vichru podél řeky Lech. Celkem 300 výškových metrů dolů. Je asi pochopitelné, že zapomínám na všechna uplynulá "příkoří" a doslova a do písmene si to užívám. Přesto průměr jen 27...Už prostě sil hodně ubylo, ale ty pocity jízdy naprosto zadarmo stály za to:). A zas mě vyhodily na koně:).

Další kontrola už potmě - Reutte 20:44 - a před námi šestá noc...Naše ztráta oproti mým plánům je stále 8h a šance na úspěšné dokončení se každým ujetým kilometrem zvyšuje. Přesto jedeme neustále nadoraz co se například spánku týče a i se snažíme co nejvíce zkracovat zastávky.
Projíždíme městem a deficit spánku se u mě projevuje klasicky: furt mám pocit, že už jsme zde byli, že jezdíme dokola, že bloudíme...Vědomě se snažím nic neventilovat ven, protože tuším, že je to výplod vyčerpaného vědomí. Nezažívám to poprvé...Ale je to velmi těžké. A tady zcela jasně profituji z letitých ultra zkušeností. A mlčím.

Před desátou hodinou už na mě čeká další teplé jídlo a pevně doufáme, že se přehoupneme až do údolí k Innsbrucku. Jenže jedna věc je chtít a druhá věc je realizace.
Sice jedeme rychlostně velice dobře, ale sjezd z Fernpassu 1216 m.n.m. znamená zásadní zlom. Usínám naplno na kole. A poněkud pod tlakem se hledá co nejdříve místo na spaní což není v daném místě vůbec jednoduché. Zuby nehty se snažím vydržet neusnout, ale víceméně to není v mých silách a vždy pár metrů jedu ve spánku... Spánkový deficit už je obrovský a následující den nás zasáhne fyzicky i co se týče usnutí během dne. Napomůže tomu i "nechutný" rovinatý profil předposlední den.

Nakonec se naší záchranou stává místo u městečka Nasseraith. Zastavování ke spánku jsme nastavili v tomto závodě hodně hraničně až při totálním usnutí na kole a tak já si vůbec většinou nepamatuji, jak jsem se dostala do auta, kde je mi přidělena Kubou spočítaná doba spánku. Tentokrát je to pouze 1,5 hodiny...Už nejsem schopna v noci řešit nic a jsem bezezbytku v rukách týmu. A časově v rukách Kuby.
Za námi je poměrně nudný den, který jsme zvládli po všech stránkách nadstandartně, ale to se následující zásadně změní...

 25.8.2010 středa 2:20

Opět Kuba s Alčou budí a já chvilku vůbec nevím, kde jsem a co se děje. Pak ale přichází krutá realita...A je třeba po nezbytném jídle, toaletě a oblečení pokračovat dále. Je krásně teplo 16°C, ale tělo je hodně unavené a je mi děsná zima...Navlíkám zimní věci, což je chyba, protože v následném kopci se vařím...Uf. Jídlu moc opět nedám, prostě mi to v noci nejde...:(

2:43 a vyrážíme. Prvních pár šlápnutí je jako vždy peklo na zemi a kromě kolen už mám poměrně velký problém se zadkem a rukama...Vyrobila jsem kromě jiného dvojité puchýře v mozolech na palcích...Ach jo...Ihned najíždíme do stoupání, ale velice příjemného a mě to pocitově krásně jede...Jak to organismus dělá, mozek nechápe...:) Nicméně pocity jsou věc jedna a realita věc druhá: jedeme -+ 11 km/h...

Přesně 6,7 kilometru, 320 výškových metrů a jsme nahoře 1120 m.n.m. Holzleitensattel. Nahoře se organismus probudil a cpu do sebe mléčnou rýži o 106. Vyloženě cítím jak mám hlad a tak plánujeme co nejdříve plnohodnotné jídlo. A že to bude dříve než myslíme teď nikdo z nás netuší. Cítím se totiž opravdu dobře. Jenže zvraty v těchto okamžicích přicházejí náhle a bez nějakého upozornění. Během hodování kolem nás projíždí další závodník. Trošku mě uklidňuje, že nejsem sama, kdo se po nocích projíždí na kole:D. Občas je to hodně paradoxní a co si myslí auta, která nás míjejí ani radši vědět nechci...

Následuje sjezd a přestože jedu v rovném úseku pouze 50km/h mám zvláštní nejisté pocity a strach!? A brzdím, i když není důvod, protože jsme sami v rovném přehledném úseku. Únava jasně dělá své a zvláště za tmy, kdy ztrácím odhad a můj pocit je, že jedu výrazně rychleji než si myslím. 15 kilometrů sjezdu mě totálně uspí a přestože od spánku jsme ujeli pouze necelých 30 kilometrů musím zastavit a následuje klasických 10 minut "rychlospaní". Je vidět jak válčíme s deficitem spánku a není v silách mé vůle tyto krize překonat. Ihned po probuzení aspoň zastávku využijeme k teplému jídlu, ale o pohodě se náhle vůbec mluvit nedá.

V 5:20 vyrážíme dále, ale tělo vězí v hlubokém útlumu a krizi. Po rovině jedu 23 km/h a každé sebemenší stoupání znamená skoro zastavení: okolo 11 km/h. A to je výrazný projev totálního útlumu. Ujedeme dalších pouhých 12 kilometrů a situace se znovu opakuje: spím na kole. Zároveň začínám být tupá co se komunikace týče a posledními zbytky "rozumu" mi začíná docházet, že máme zásadní problém, Takto teda pokračovat dále nemůžeme! Čili opět 10 minut v autě spánek v botech a jen na sedadlech s nohama ven...Jsme kousek před Innsbruckem, je 6:40 a konečně začíná svítat!

Po krátké pauze tedy další pokus o jízdu...A najednou opět zlom a jde to. Prostě klasika "zmučeného" organismu - velké výkyvy nahoru dolu a to jak fyzické tak psychické.
Bez velkých těžkostí, myslím navigačních:),  projíždíme Innsbruck, i když teda ohleduplnost rakouských řidičů tady mizí a kromě " nepuštění" do pruhu do mě natvrdo najíždí na kulaťáku jeden z kamionů a končím a ráda ve škarpě:(. Ale reakce mám na šestý den na kole skoro beze spánku fakt dóóóbrééé:). A ještě jedna situace stojí za zmínku: od přechodu na mě vyrazí psisko a od páníčka se ozve česky: "Bene neblbni"...fakt povedený:).

Nějak jsem zas zázračně ožila jako asi po tisící během závodu a následují neuvěřitelně nudné a otravné kilometry  údolím Innu, které jsou k mé smůle proti větru. Pouze začátek je zajímavý tím, že jedeme po silnici, kde jsme už jeli v protisměru a to v úseku Wolders - Strass im Zillertal...Jinak úplně hmatatelně cítím další zvrat v psychice těchto padesát rovinatých kilometrů v protivětru mě začíná přivádět k šílenství. Cítím jak jsem naštvaná na vše a na všechny, i když všichni makají stále nadoraz a podporují mě co to jde. Je to prostě strašná nuda  a mám pocit, že stojíme na místě. Navíc mám velké problémy se zadkem, který je jaksi na rovině hodně potřeba...K tomu nakonec s Kubou a Láďou propícháváme puchýře na rukách, protože skoro nemohu držet páky. Nicméně nakonec průměr těchto hnusných rovinatých celkem 80ti kilometrů slušných 23,4. Ale únava velká a hlava mrtvá...

Konečně za městečkem Ebbs je před námi stoupání a na vrcholku mám slíbenou pizzu :). 8 kilometrů a 220 výškových metrů - pohoda. A opět se výrazně otepluje - 25 °C. U stolu už je prostřeno k "obědu" - je 12:30 a tak se cpu pizzou a studenou Fantou ( kluci opět nezklamali a sehnali:) ), ale začínám pociťovat, že se se mnou něco děje. Sice komunikuji, ale víceméně nevnímám a pocity strašné. Jakoby tělo řeklo dost. 6 dní stačí! A to vůbec netuším co nás do večera ještě čeká a radosti to bude teda opravdu minimálně.

Úplně hmatatelně mě ovládá totální vyčerpání, vůbec nevím kde jsme a co nás ještě čeká na trati do poslední noci závodu. Následujících 70 kilometrů je zvlněných, kdy mám opět pocit, že jezdíme neustále dokola...Jsem úplně mimo...A k tomu máme nahlášenou objížďku od Michaela - prej nějaká časovka - a ať ji projedem.
Kolem mě se postupně začínají objevovat doslova desítky cyklistů a to vesměs starších kategorií. Nikdo teda nezdraví, ale já vůbec nechápu o co jde. Až najednou vidím na ceduli: St.Johann!  A z posledních sil mi dochází: to je MS veteránů, kam jezdí i češi každý rok. A následně je i potkáváme...
Prozatím ale nic neřeším a potácím se v hluboké krizi, kdy mizerné pocity z jízdy znásobuje hnusný rozdrbaný asfalt. Vše okolo mně začíná štvát a postupně se prohlubuje můj útlum, naprostá clona okolo mě, až těsně před druhou hodinou odpoledne usínám na kole! Melu doslova z posledního a prostě musíme jít spát. V tuto dobu ve dvě odpoledne! Není na výběr.

Po osmi minutách se budím sama od sebe a pokračujeme dále. Stav mého vědomí se příliš nezlepšil, téměř nevnímám okolí, ale neusínám. Funguje pouze podvědomí musíme jet dál, není čas! Nic víc.

Přejíždíme další brdek a dostáváme se do silnice, kde parkují všude účastníci veteránského MS a Michael nám doporučil tato místa projet a trať jejich časovky projet také...Tak jedeme...Náhle silnice končí klasickými plůtky uzavírajícími silnici při cyklistických závodech...Že neprojedem je jasné a že v ten okamžik vidím rudě je slabé slovo. O méně slušná slova na adresu Michaela také není nouze. Únava je už obrovská a mi se zase proplétáme nazpátek mezi rozjíždějícími se cyklisty! Potkáváme i Čechy:D... Naštěstí na větší virvál nemám sil, ale teda naštvaná na adresu Michaela jsem pekelně a nepřechází mě to dlouhé desítky kilometrů. Jeho argument, že všichni projeli mně dostal do varu. A to neměl pravdu, protože za mnou jedou ještě dva kluci! O závodě veteránů podle mě nevěděl a neřešil ho...Korunu tomu nasazuje, když řešíme kolik času nám odečte a přijde odpověď 6 minut! Na osm kilometrů + bloudění...

Hned jak rozcházíme horko těžko tuto situaci, tak najíždíme na nějakou šílenou hlavní silnici a kolem nás sviští kamiony a ty teda žádnou cyklistku či doprovodné auto neřeší. Kromě toho jedeme po nějaké betonové silnici a zvuk s tohoto provozu, kdy nás míjí jedno auto za druhým mě neuvěřitelně vytáčí. Už prostě nejsem schopna se vyrovnat s hlasitějšími nepříjemnými zvuky a můj stav tedy moc optimismu nevzbuzuje. A to ani psychický ani fyzický. A tento úsek závodu nevzbuzuje žádné nadšení ani u mého doprovodu...Řekla bych, že v tento okamžik vládne v našem týmu docela dusno. Přesto všichni striktně plní role, které mají. A to je právě to co můj tým posouvá na profesionální úroveň a hodně se vymyká ostatním.

Velice těžko vnímám, kde jsme a co nás čeká v následujících kilometrech. Každá stovka metrů mi přijde nekonečná jakoby jsme se ani k cíli neblížili. O čase už nemám ponětí vůbec žádné. Jak na tom jsme či nejsme. Neřeším nic. Prostě toho nejsem schopna a zpětně je jasné, že se tento den naplno projevil spánkový deficit a to hlavně v mojí psychice. Fyzický výkon je stále víceméně stabilní a i mě velice překvapuje jak mi to neustále jede.

 V městě Saalfelden, kde začíná poslední "průsmykové" stoupání je zase objížďka a zase se netrefujeme napoprvé. Já mám tedy v hlavě, že už nás až do cíle čekají jakési brdky -+ 1000 m.n.m., ale skutečnost v následujících 22 kilometrech je poněkud jiná...:). 

"Horské " stoupání Dientner Sattel se dvěma "zuby" končící v nadmořské výšce 1300 m.n.m. a po krátkém sjezdíku druhý vrchol 1370 m.n.m.
Opět se opakuje situace, která je po celý závod. V těžkých stoupáních se uklidňuji a předvádím opravdu skvělé výkony, kdy se soustředím jen na jízdu a neřeším nic okolo. Chvílemi skoro nevěřím, čeho jsem až schopná v kladném slova smyslu. Počáteční pozvolný tempový průběh se láme 3 kilometry pod prvním vrcholem v drsnou stojku s 12-15% a začíná doslova boj o holý život, tedy přesněji vyjedu nevyjedu. Jenže kopec mě zase překlopil psychicky do pohody a rvu se s maximálním nasazením. Rychlost 6-7 km/h...
Jiný názor má moje fyzická schránka, kde dochází k prudkému zlomu a během několika desítek minut mi otýkají ruce a já si toho všímám až když se mi zařezávají rukavice. A kromě toho to stejné postihuje obličej a z očí mi zůstávají úzké škvírky. Přesto je obdivuhodné, že vlastně až do této doby žádný zásadní fyziologický problém nebyl. Kolena, ruce, puchýře či odřeniny holt k těmto závodem patří a u mě je to navíc i můj loket...Jinak vše OK. Do cíle chybí přesně 250 kilometrů nepříliš těžkého profilu a jedna noc a mne vůbec nenapadne, že bychom závod neměli dokončit. Takováhle šance se totiž mezi prsty nepouští a my za sebou máme vyjímečný výkon, na který zatím žádný Čech ani žádná žena na světě nedosáhli! Vím, že jedinou odměnou pro fantastický tým je dokončení závodu a nic jiného si nepřipouštím a jsem rozhodnuta se tam vůlí dostat. I když je jasné, že něco úplně optimální není.

18:47 a poslední vrchol Dientner Sattel je za mnou a čeká mě posledních náročných 18 kilometrů dolů. Mám už velké problémy ve sjezdech s rukama a skoro nahlas si říkám je to poslední sjezd soustřeď se! Vydržíš to! Je to 30 minut skoro stejné dřiny jako je jízda nahoru ale s daleko větším rizikem. Rychlost přesahuje i v tomto mém stavu 60 km/h. Konečně jsme dole a ze mě spadává balvan. Alpy jsou za námi a úspěšně a bez nehody!

Je 19:20 a jsme v Bischofshofenu. Mám strašný hlad a dostávám mísu guláše, která do mě jen zahučí. Prej jsem to měla na třikrát...:D

A domlouvá se taktika, jak na poslední noc závodu. Je mi strašně dobře, euforie velká a chuť se s nocí poprat obrovská. Po domluvě s Kubou nakonec padá rozhodnutí: spát půjdeme vždy, když budu usínat, ale vždy jen na 10 minut jinak pojedem nonstop do cíle. Vypadá to jako zabíjející taktika, ale je to funkční, vyzkoušené a rychlé. Jenže všechno bude jinak...

V 19:42 vyrážíme. Momentálně ale je chuť obrovská, pohoda velká moje i týmu a jedeme lehounce z kopce a po větru podél řeky Salzach. Vůbec nepochybuji, že noc pomocí "spacích desetiminutovek" zvládneme. Konečně jsme pryč z Alp a "Pass Lueg", který mě teď čeká ma sympatickou "pražskou" nadmořskou výšku 552 :D. Nicméně přes dobré pocity je vidět, že úplně OK nejsem a jedeme nahoru osmičkou...Dobré pocity jsou dány spíše mým psychickým stavem, kdy jsem na 99% přesvědčená, že je vyhráno a že si užijeme fantastický výsledek. Další průběh, ale ukáže jak moc je třeba pokora a respekt ke každému kilometru na ultra a ke každé noci a že se nemá slavit před cílovou bránou.

Prostě fyzický stav organismu a hlavně spánkový deficit se nedají nijak ovládnout vůlí. Je 22 hodin jsme v městečku Kuchl a klasicky usínám na kole. Čili nás čeká hned jak to půjde spánková desetiminutovka v plné polní:). Uléhám a hned usínám. Během pár minut mě budí nějaký hlas. Nastává zajímavá situace, kdy k našemu autu přijíždí nějaký chlapík "na skládačce" a s radostí vykládá, že na on-line zpravodajství viděl, že parkujeme u jeho domova:)...Nabízí všemožnou pomoc, ale mě se chce pouze na záchod a v tom mi teda moc nepomůže...Nicméně je to hodně milé a i jeho fandění mě vystrkuje zpátky na trať a já si zároveň uvědomuji, že jak je online zpravodajství pomocí GPS účinné a kolik lidí nás sleduje a fandí. I úplně cizích kromě kamarádů.

Bohužel psychická euforie je během pár kilometrů totálně zašlapána a to v městě Hallein.To co tam navigačně předvedeme je docela katastrofa, která nicméně jak se později dozvídám postihla skoro každého účastníka závodu. Jenže to mě v tento moment nezajímá a pouze cítím velké rozladění a naštvání. Je jasné, že se na bloudění podepsala i únava celého týmu a u mě se jedná skoro o nevnímání totální, kdy už mozek je úplně mimo. Město dokážeme třikrát přejet tam a nazpátek, vyjet úplně na druhou stranu a opět se vrátit na původní. Celkem 8 kilometrů navíc křížem krážem, cik cak. Že šílím a prudím  jsou slabá slova a vše odnáší v tuto dobu navigující Láďa a řídící Zdeněk. Nakonec se do navigace telefonem zapojuje z Prahy Zdeňkova manželka, Standa Švec a ani nevím kdo další...A k tomu se vrací Kuba s Petrem a po 30ti minutách tápání konečně nabíráme správný směr. To by ani nebylo tak kritické jako to, že já cítím jakousi "křivdu" a dochází k totálnímu zlomu nálady i fyzického stavu organismu. Odhodlání jet dál v noci je pryč a fyzicky následně v návaznosti nastává také kolaps. K tomu začíná pršet..

Krokem vyjíždím jakýsi brdek k Wiestalstausee a jsem tak mimo, že ani nevidím naše druhé auto a jedu dál potmě i když doprovodné auto za mnou zastavuje. Spánkový deficit společně s fyzickou únavou způsobuje absolutní a velice rychlé zlomy jak psychiky tak i fyzického stavu a já ani nejsem příliš pánem toho, jak se projevuji. V tento okamžik je činnost týmu klíčová a musejí unést občas opravdu hodně.

Je přesně půlnoc. Do cíle zbývá rovných 150 kilometrů. Přesto nejsem schopna v tento okamžik pokračovat a prostě musíme jít spát. Psychika zlomila fyzično a to je v tomhle okamžiku rozhodující.

26.8.2010 čtvrtek poslední den závodu

Budík máme nastavený na 2 hodiny spánku, ale jaksi nás nevzbudí...Kuba spí, ale odpovídá jako když nespí:) Ale má po 100% nasazení po celou dobu závodu právo. A k tomu dělal tuto noc ještě brzdy...
Nakonec Petr Janouš nám dopřeje 3,5 hodiny. . Prostě se budíme skoro "přespaný":). Je pravda, že času máme po katastrofickém začátku závodu opravdu hóóódně: na 150 kilometrů máme více než 14 hodin a milosrdný profil z kopce a jak se následně ukáže po silném větru.

Vyjíždíme ve 4:04 a lehce prší. Ale není to nic dramatickýho. Ale já tedy moc v dobrém rozpoložení nejsem - ostatně jako vždy když se vyjíždí v tuto noční hodinu potmě a za deště. A k tomu jsem po probuzení zjistila, že mám úplně zařízlé rukavice do rukou. Uf...Horkotěžko sundaváme a radši se nepídím po příčinách...Ale neustále si v duchu říkám: takovouhle šanci si nemůžeš nechat proklouznout mezi prsty!

Jenže teď je situace pro mě úplně jiná než minulé závody: Poslední ultra noc v životě je za mnou, je na 90% jasné, že za sebou máme nejtěžší ultra jaké kdy Čech zajel, budu první ženou na světě, která takto obtížný závod v horách absolvuje a to vše v mém posledním závodě...Prostě emoce a adrenalin se už teď na mě hrnou a vše bolí méně. 
Mozek pracuje na doraz, teda spíše se o to snaží...Spánkový deficit je už obrovský a zatímco vůle přinutí nohy jet a po fyzické stránce organismus fungovat, tak jinak jsem už úplně mimo a velký problém je jakékoli uvažování. Vlastní fyzické vyčerpání se projevuje především v prudkých stoupáních, kdy rychlost velice rychle klesá k 7-8 km/h.

Jakmile se rozední je zlom v psychice ještě zřetelnější a i přes doslova vichr proti v posledním 5ti kilometrovém stoupání si začínám závod doslova a do písmene užívat. Po těle se s blížícím koncem začíná rozlévat euforie! Všechny bolesti najednou odeznívají a k tomu se ještě otáčíme po větru a víceméně nás čeká pouze 80ti kilometrový úsek dolů do cíle.

Okolo sedmé hodiny ranní mě přesto postihuje další spánková krize a přestože nám do poslední kontroly zbývá pouze asi 5 kilometrů musím jít na 10 minut spát. V daný moment není vůbec v mých silách se spánkovému deficitu bránit a ani to nedělám.

Poslední kontrolní bod je 85 kilometrů před cílem v městečku Ostermiething a my do něj dorážíme 7:15. Na kontrole je jediný člověk!... jinak vůbec nic bez jakéhokoli zázemí...Ale vůbec mi to nevadí a konec závodu je pro mě drogou a užívám si ho. Následuje převlečení do gala do cílového:).

Přesto na nás ještě čeká poslední nepříjemná situace potvrzující, že ředitel závodu Michael Nussbaumer  hodně podcenil trasu a její stav. Přijíždíme do krásného městečka Braunau am Inn po prudkém sjezdu a před námi je uzavřený kulaťák...Po zavolání je nám řečeno ať uzavírku projedeme. Nicméně stavbaři jasně tento pokyn negují a já se "zasekávám", že nazpátek za žádnou cenu ten kopec nejedu. Petr Janouš se mě snaží přemlouvat, ale únava je obrovská a prostě nepojedu nazpátek...Čili auto se vrací a já i přes zuřivé protesty stavbyvedoucího projíždím po horkém asfaltu a čekám, kdy jaksi gumy nevydrží...Asfalt mám všude..., ale vydržely...Kvalita TUFO Elite Pulse prostě:).

Do cíle zbývá posledních 50 kilometrů, oteplilo se a svítí sluníčko a do zad mi fučí vichr. A k tomu nádherný asfalt. Jako by mi ten někdo nahoře po plno katastrofických a kritických situacích v tomto závodě chtěl vše vrátit.

Další a další emoce a naprosto vyjímečné pocity ve mně vytryskají. Směsice obrovské radosti, euforie a zároveň neuvěřitelné únavy a vyčerpání. Koktejl, který se mi nikdy neomrzí, ale nyní je vše daleko silnější, protože je to naposled. Občas ukápne i slza a hlavou mi prochází celých 15 let mého cyklistického života a posledních 10 let mého ultra života.
Myslím na všechny lidi kolem mě, na fantastický tým, který mám poslední 3 roky a který mi umožnil svoji maximální podporou zažít v těchto letech splnění všech mých snů a zažít naprosto vyjímečné úspěchy na poli ultra. Moc si toho vážím a všem strašně moc děkuji. A to zvláště tomu stálému jádru týmu, které se mnou bylo na všech těchto závodech: Kubovi Charvátovi, Alče Fridrichové, Petru Janoušovi. Oni byli těmi, kteří ze mně dostali vždy vše a drželi mně nad vodou v krizových situacích a mých slabších chvilkách. Obrovskou smůlu měl Petr Stibůrek, také téměř nepostradatelná součást týmu. Jemu patří zvláštní díky za přípravu Transitu pro tento závod, kdy jen obrovská smůla v podobě poruchy mu zabránila v jeho další účasti. Dále děkuji za spolupráci MUDr.Pavlu Homolkovi, Lucce Skřivánkové, Tomáši Šmídovi, Zdeňku Hromotovi i MUDr.Vladimírovi Holoubkovi.

Emoce jsou opravdu obrovské a tělem se mi rozlévá další a další pocit uspokojení a radosti. V tento okamžik neexistuje únava, bolest či nedostatek spánku. Jsou to chvíle, které ve mně zůstanou dokonce života a které jsou maximální odměnou za veškerý trénink a odříkání v uplynulých letech. Mám obrovské štěstí, že se mi podařilo tento trénink a veškerou podporu přetavit v úspěchy. Mezi pocity patří beze vši skromnosti i hrdost nad fantastickým výsledkem, který doufám bude hozenou rukavicí dalším Čechům, aby se pokusili absolvovat tento přetěžký závod. A v duchu také doufám, že se najde v dalších letech i další žena na světě, která se pustí do souboje s nekonečnými rakouskými kilometry a alpskými průsmyky.

Po 159 hodinách a 53 minutách opět vidím název Schaerding. Splnil se mi i poslední ultra sen a to nezastírám, že jsem ze závodu měla obrovský respekt a obavy. Přece jen jsem nikdy více jak 3 noci nejela a v Čechách prostě nikdo zkušenosti neměl. A být průkopníkem je na jednu stranu obrovsky motivující, ale na druhou stranu velice těžké a náročné. Nikdo nemohl tušit, co se mnou udělají alpské kopce v druhé polovině závodu po tisíci kilometrech, dlouhé noční 20ti kilometrové sjezdy či obrovský spánkový deficit.

Cíl! Jsem na náměstí odkud jsem před necelými sedmi dny vyjela. Vítá mě Jitka Eysseltová, která mi po celou dobu pobytu v Rakousku nezištně pomáhala a společně s týmem si vše maximálně užíváme. Šampaňské je všude :), v kapse mi "mňoukají" gratulující smsky a celé oslavování končí pro mě neuvěřitelně a důstojně českou hymnou. Poprvé v životě při posledním závodě slyším národní hymnu a v ten moment už slzy neudržím. Ani se za ně nestydím.

 Záznamy z Polaru: 14.  , 15. , 16. , 17. , 18. , 19. , 20.

Profil výše popisované  části zde

Doba spánku za sedm nocí: 14 h

Vzdálenost: 2225 km, převýšení  -+ 28 276 metrů

Doba jízdy na kole: 106:32 h, průměr 20,90 km/h

Celková doba závodu: 159:53 h, průměr 13,91 km/h

 

 

Doba spánku 14 hodin / 7 nocí
Počasí Jasno až polojasno, ve druhé polovině závodu přeháňky a bouřky, silný vítr po většinu závodu
  Nejvyšší teplota: cestou ke Glockneru okolo Villachu  34°C
  Nejnižší teplota: první noc Gmund 8°C, Grossglockner 9°C
 

Odstartovalo 14 účastníků a závod dokončilo 10 závodníků!

 

Doprovodná auta Ford Transit Petra Stibůrka a následně po poruše Peugeot Kuby Charváta
 

Škoda Octavia Petra Janouše

 

Doprovodný tým: Jakub Charvát- vedoucí týmu, řidič, navigátor, mechanik, psycholog
 

MUDr. Vladimír Holoubek - lékař

  Petr Stibůrek -, řidič, navigátor
  Alča Fridrichová - jídlo pro mě i tým a veškerá péče o mou osobu
  Petr Janouš - fotograf, řidič, navigátor. kuchař
 

Zdeněk Hromota- řidič, navigátor

Kola

KUBA – Triexpert Cobra IRC, sada Campagnolo Centaur kompakt 50/34 + 13/29, kola Campagnolo Eurus + H.E.D. JET 50, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse, pedály Keo Carbon, tretry NIKE Altea 2, nástavce Profile Design,doplňky Zefal,

 

MIKEŠ – Morati 1,1, sada Campagnolo Centaur 53/39 + 12/27, kola TUFO Carbone + galusky TUFO HI-Composite Carbon,  sedlo Fizik Vitesse, pedály Keo Carbon

 

ZHODNOCENÍ ZÁVODU:

Do Rakouska na Race Around Austria jsem si odvezla stejně skvělou formu jako v květnu na DOS RAS Extreme do Slovinska a znovu se nám ji podařilo s týmem zúročit ve výborný výkon během závodu. V průběhu závodu jsem předvedla podle mě stabilní výkon bez výraznějších hluchých míst srovnatelný z DOS RAS Extreme v květnu.
Fakt mě těší, že funguje mnou sestavený trénink a že jsem byla poprvé v životě schopna se maximálně připravit na druhý ultra vrchol v jedné sezóně. Vůbec ale nezastírám, že mně to stálo opravdu hodně úsilí a strašně moc sil.
I přes obrovskou smůlu z počátku závodu jsme se vždy dokázali s týmem zvednout a bojovat dál, i když jsem přesvědčena, že mnoho týmů by závod za těchto okolností vzdalo.
Maximálně mě také potěšilo, že jsem téměř přesně trefila v "časovém harmonogramu" jak dlouho závod pojedeme. Přestože vše probíhalo malinko jinak než jsem předpokládala.
I když jsem se snažila na tom zapracovat, tak moje slabé místo je už dlouho jízda na rovinách ve větru. Naopak v kopcích jsem jela na férovku vyrovnaně s chlapi a na to jsem hrdá. Vůbec druhá polovina závodu mně i týmu vyšla skvěle.
Velice slušně jsme se vyrovnali se spánkovým deficitem a tady zcela jasně patří díky Jure Robičovi, který mě svými informacemi na svých www poradil, jak tento problém řešit.
Téměř bez jediného problému fungovalo jídlo i pití. Složení i načasování se nám po mnoha letech podařilo vyřešit 100%. Tady patří velké díky Alče Fridrichové, která vše připravila před odjezdem.
To samé lze říci o oblečení. Bez chybičky množství, složení i skladba a opět poděkování mému sponzorovi firmě Atex.
Cyklistické vybavení v podobě kol "KUBY" i náhradního "MIKEŠE" také nemělo slabiny a tady patří poděkování hlavně Kubovi Charvátovi a to i za zapůjčení kol HEDů. A samozřejmě za servis "ve dne v noci".
Asi NEJ dokumentaci v podobě fotografií mám zásluhou Petra Janouše. Měl daleko těžší roli než jsme původně předpokládali. Přesto vše zvládl a i si našel čas na skvělé fotografie, které jsou ozdobou i oficiálního webu závodu.
I přes mnoho mých výhrad k navigaci  v průběhu závodu jsem po skončení závodu zjistila, že jsme po této stránce na tom byli velice slušně a to hlavně precizně připravené GPS Petrem Janoušem. Najeli jsme navíc pouze 20 kilometrů a to jednou velkou část po příkazu přímo ředitele závodu Michaela Nussbaumera...
Organizace a atmosféra celého závodu pro mně byla zklamáním ( to neplatí pro závodníky ) a to s jedinou vyjímkou a to bylo fungování oficiálních stránek závodu. Ale já jsem hodně zmlsaná a rozmazlená ze Slovinska od Andreje Bergince...

Přesto je celý závod nádherný a zároveň neuvěřitelně obtížný. Maximálně prověří formu závodníka, cyklistické umění na rovinách, ve výjezdech a především sjezdech ve dne a hlavně v noci, odolnost vůči spánkovému deficitu a hlavně psychiku a vůli závodníka. Stejně obtížný úkol čeká na tým ať už po stránce fyzické, logistické, "pečovatelské" nebo psychické.

 

 PODĚKOVÁNÍ

A NA ÚPLNÝ ZÁVĚR JEŠTĚ JEDNOU PODĚKOVÁNÍ FANTASTICKÉMU TÝMU, KTERÝ ODVEDL MAXIMÁLNÍ VÝKON !
KUBOVI CHARVÁTOVI, ALČE FRIDRICHOVÉ, PETRU JANOUŠOVI, ZDEŇKU HROMOTOVI, VLADIMÍROVI HOLOUBKOVI, PETRU STIBŮRKOVI -  JEJICH PRÁCE A NASAZENÍ AŽ TAK NENÍ VIDĚT, ALE  V TOMTO ZÁVODĚ MÁ CELÝ TÝM MINIMÁLNĚ STEJNOU ZÁSLUHU NA VÝSLEDKU JAKO JÁ! ODVEDLI V OPRAVDU OBTÍŽNÝCH PODMÍNKÁCH PO PORUŠE "OBYTNÉHO"AUTA NEUVĚŘITELNÝ VÝKON!
DÍKY MOC VŠEM BYLI JSTE NEJ TÝM ZA CELOU DOBU CO TYTO ZÁVODY JEZDÍM. DÍKY! DÍKY! DÍKY!

SPECIÁLNÍ DÍKY PATŘÍ KUBOVI CHARVÁTOVI A JEHO TATÍNKOVI ZA NESMÍRNOU OCHOTU A OBĚTAVOST PŘI DOPRAVĚ A VŮBEC ZAPŮJČENÍ JEJICH AUTA NA ZÁVOD PO PORUŠE TRANSITU!

DALŠÍ PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ TOMÁŠI ŠMÍDOVI, KTERÝ VE SPOLUPRÁCI S PETREM JANOUŠEM TVOŘIL ON-LINE ZPRAVODAJSTVÍ NA MÉM WEBU!

PODĚKOVÁNÍ TAKÉ TOMÁŠI VITVAROVI, STANDOVI ŠVECOVI I VŠEM DALŠÍM ZA POMOC S NAVIGACÍ BĚHEM KRITICKÝCH SITUACÍ V PRŮBĚHU ZÁVODU.

PODĚKOVÁNÍ SAMOZŘEJMĚ I VŠEM SPONZORŮM, BEZ KTERÝCH BY TO TAKÉ NEŠLO: FIRMÁM KNAUF, AUTODOPRAVA EISNER, STAROBRNO, ATEX,TUFO, DAFIT.

A VŮBEC DÍKY VŠEM, KTEŘÍ FANDILI, SLEDOVALI A I NAPSALI POVZBUZUJÍCI SMS.

 

 

 
 
..:: Dres ::..