. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
86725
 
 Srovnání DOS 08 a DOS 09

 

POROVNÁNÍ VÝVOJE ZÁVODU DOS RAS EXTREME 2008 A 2009

 

 

 

 

 

 Protože trasa závodu zůstala víceméně stejná tak se srovnání obou závodů samo nabízí. Vlivů a okolností, které mají na průběh závodu vliv je mnoho, ale pokusím se vrátit se k těm zásadním, které nejvíce a rozhodující měrou ovlivnily konečný výkon a výsledek.

Základní popis průběhu obou závodů:

Na grafu je jasně patrný daleko rychlejší začátek závodu v roce 2009 než 2008. Podle mě je částečně dáno daleko lepší výkoností (což mám i potvrzeno zátěžovými testy) a také určitý vliv hraje i zkušenost a znalost trati. Počasí celkový průběh v obou letech zásadně neovlivnilo. A v neposlední řadě i téměř bezchybné fungování týmu, což se bohužel v roce 2008 říci nedalo. Projevily se přesně dodržované pauzy a především nulové "bloudění", které loni hodně ovlivnilo závod. Kromě časové ztráty během jízdy mimo trať se samozřejmě vše projeví i na psychice týmu i samozřejmě mojí.
Je vidět naprosto perfektně zvládnutá první noc a i následující kilometry až po klíčový okamžik závodu druhou noc. V tomto období jsem se také těsně držela ve vedení závodu žen.
Bohužel druhou noc se sešly dva aspekty najednou: velice těžké období druhé noci a kromě toho zdravotní problémy. A to pak v součtu dalo rozhodující ztrátu na Kanaďanku Caroline van den Bulk během pouhých 120! kilometrů mezi 547km a 668 km, tedy TS 5 a TS 6. A zároveň jsem se propadla až na třetí místo i s docela výraznou ztátou okolo 2 hodin na Italku Sabrine Bianchi. 
Ani se nejednalo o nějak výrazně těžkou část závodu co se týče trati. Jen já hlavně psychicky velice dlouho "rozcházela" zmíněné problémy. A tady hrál naprosto klíčovou roli tým v čele s Pavlem Homolkou. Výsledek onoho zaváhání je jasně vidět a v půlce závodu jsem se dostala časově téměř na shodnou úroveň jako v roce 2008...Poté se v roce 2009 vlastně skoro doslova a do písmene opakovala situace z roku 2008 akorát, že se letos přidaly poměrně dlouhodobé zažívací problémy. V rozmezí 912tého kilometru až 1068ého kilometru (TS 8-10) jsem dokonce měla i proti roku 2008 ztrátu. Zajímavé je, že fyzicky jsem se cítila daleko lépe a kromě velkého protivětru jsem hlavně bojovala letos s psychikou.
Další klíčový okamžik nastal třetí noc, kdy jsem byla doslova a do písmene "vyhnána" na trať v okamžiku, kdy celé mé já toužilo po spánku a odpočinku. Nicméně na 65ti kilometrech této krátké etapy do Krška jsem poté dokázala na Italku stáhnout v tento okamžik skoro hodinu. Jasně se ukazuje klíčová role týmu pokud správně funguje a závodník během závodu nesmí průběh vůbec dirigovat. Musí fungovat důvěra mezi závodníkem a týmem.
Poslední zlom nastal okolo 1060tého kilometru. Těsně před TS 10 v Črnomejlu jsem dostala přesné informace o stavu Sabriny Bianchi a i přes hrozivou ztrátu 1,5 hodiny jsem se rozhodla začít stíhačku. Opět tady nešlo vůbec o fyzický stav, ale klíčové bylo vnitřní rozhodnutí a zásadní zlom v psychice. A na to úzce navázala fantastická práce celého týmu v posledních 150ti kilometrech, který mě doslova a do písmene hnal do cíle! 
Mimo to mi do karet hrálo i počasí a trať: silný protivítr a velice těžký terén v předposlední etapě. Italka měla velké fyzické problémy, byla vyčerpaná a tyto podmínky vše jen zvýraznily.
Kromě týmové podpory bylo nejdůležitější mé vnitřní přesvědčení a to, že jsem věřila, že je možné Italku dojet. A druhý zásadní aspekt byla znalost trati, která mi také hodně nahrála. V itineraři je totiž předposlední etapa velice podivně znázorněna co se týče převýšení a profilu. Já tak narozdíl od Sabriny věděla, že nás čeká opravdu obtížný závěr závodu.
O tom, že jsme závěr jeli velice dobře svědčí i umístění v posledních dvou etapách společně s muži: v předposlední 16. místo a v poslední dokonce 12té...
Loni jsem vlastně závod jen "dojížděla" a jak jsem teď zmínila velice mě překvapil reálný profil poslední etapy.

Postupně jsou vypsány základní aspekty od nejdůležitějšího po nejméně důležitý během ultramaratónu:

  • 1. psychický stav
  • 2. tým
  • 3-4. fyzická výkonost
  • 3-4. motivace, soupeřky, celková atmosféra závodu
  • 5. počasí
  • 6. vybavení

SPONZORING

 1. Psychický stav

Veškeré extrémní závody typu ultramaratónů jsou nejvíce ovlivněny psychickým stavem závodníka a taktéž doprovodného týmu. Mým odhadem se psychika na výsledku podepisuje -+60%. "Pohoda" ale i správné nažhavení před závodem a pak zejména v krizových okamžicích jsou alfou a omegou výsledku a výkonu. Klíčové je zejména jak rychle dokáže celý tým překonat ony krize a tedy ztratí nejméně času během těchto momentů. Tyto stavy  totiž v nějaké podobě nastanou vždy a vlastně ani nejde dopředu říci co bude spouštěcím podnětem. Obvykle to bývá nějaká naprosto nedůležitá maličkost a v horším případě zdravotní problém. Pak je na lékaři týmu a na jeho zkušenostech, jak rychle dá fyzicky a následně i psychicky závodníka do provozuschopného stavu.

2.Tým

Výběr členů týmu je velice delikátní záležitost. Kromě toho, že každý musí mít nějakou "odbornost", tak hlavně musí celou akci zvládnout fyzicky a především psychicky. A to jak mám už docela dlouholeté zkušenosti každý nezvládá... Fyzická únava velice rychle narůstá a je zvýrazněná absencí spánku. Zjednodušeně se dá řící, že jediný kdo může během závodu "prudit" je závodník a tým prostě musí v každé situaci se pokusit ho podržet a krizi řešit.
V týmu by měl vždy být sportovní lékař, dva řidiči alias navigátoři, mechanik, specifickou roli hrají pak "krmiči a oblíkači":) a kromě toho je samozřejmě dobré kvůli dokumentaci celé akce mít v týmu speciálně fotografa anebo kameramana.
Po zkušenostech, kdy jsem dokázala akce na 3 noci absolvovat s jedním autem a dvěma! členy týmu už tyto šílenosti neaplikuji. Optimální podle mě je mít dvě auta: jedno "transita" a druhé normální osobní. Pokrývají se tím i situace, kdy dojde k závadě doprovodného auta za závodníkem, což se letos kromě mě podařilo ve Slovinsku i velkému favoritovi Strasserovi. Než problém vyřešil právě proto, že měl pouze jedno auto, tak byl boj o vítězství pryč. A tomu mu ho nakonec poskytl jeho největší soupeř Jure Robič!

3.-4. Motivace, soupeřky a celková atmosféra závodu

Tyto závody jsou opravdovým závodem jen pro pár účastníků. Dá se říci že to platí jen pro absolutní špičku ultrazávodníků.
Velká většina jich jede závod "jenom" ujet v limitu a tedy motivace je úplně jinde než u závodících jedinců.
Podstata ultra závodů je totiž neprosto jinde než je "vyhrát". Jde o překonávání lidských hranic fyzických i duševních a o posouvání jich o kus dál než je obvyklé. Toto je podle mě klíčové a pokud to daný závodník nepochopí je většinou "odsouzen" k prohře, tedy v tomto případě nedojetí.
Já měla tu možnost několikrát jet úplně sama a poté i v posledních letech "soupeřit" kromě času i se soupeřkami s masa a kostí:). A musím říci, že vše přišlo ve správném pořadí a závodit jsem tedy začala až když moje výkonost i zkušenosti byly na dostatečné úrovni. Závodění v pravém slova smyslu na ultra totiž znamená mít velice dobře vyzkoušený a zkušený tým, vychytané jídlo, oblečení a vše ostatní. A pokud se jede "nadoraz" samozřejmě přichází více problémů, než když se trať pouze zdolává v limitu.
Jízda "pouze" proti času je sice také velice náročná záležitost a v případě žen to znamená, že se občas jede jen proti limitu. Ale přece jen se nejede fyzicky nadoraz a v případě mužů by asi nemělo být velkým problémem pokud na to "mají" se do limitů vejít. Limit je totiž nebo celé roky byl na závodech stejný pro muže i ženy. A u žen se většinou například na RAAMu bojuje jen o to, jak se "vejít" do časových kontrol. Vlastně až po mém upozornění v roce 2007, že to asi až tak spravedlivé není, Američani navýšili limit pro ženy o 24 h. A stejně je vše na hraně...Vůbec nechápu, že na to během 20 let existence RAAMu nepřišli...
U "rookie" jak nováčka nazývají na RAAMu je třeba mít úplně jiný přístup k závodu a přistoupit k němu s velkou pokorou. A to platí nejen pro RAAM.
Zcela úmyslně přeskakuji kapitolu zvanou podvádění, kterou jsem bohužel na závodech Okolo ČR také zažila:(. Vůbec nedokážu pochopit jak může někdo nasednout do auta a nechat se popovést a nebo schovat za auto a nechat tahat proti větru...A není to záležitost jen Čechů ...

3.-4. Fyzická výkonost

Fyzická výkonost je nutný předpoklad, ale ne záruka pro úspěch. Můj odhad je, že je potřeba -+ 3 roky opravdu najíždět velké objemy 15-20 tisíc rok co rok, aby výkon nebyl ovlivněn nedostatečnou fyzickou připraveností. A k tomu samozřejmě závodit.
Kromě toho je potřeba absolvovat před ultrazávodem co nejvíce 24 hodinových závodů pro získání zkušeností, jak tělo reaguje při vyčerpání. K němu se totiž při ultra přidá ještě absence spánku a vše se znásobuje.
Obecně lze říci, že co je malý problém při maratónu, je velký při 24 hodinovce a kritický při ultra závodě. A může být důvodem ke vzdání závodu.
Je velice důležité si uvědomit, že 3 denní nonstop závod není třikrát 24 hodin. To je docela velký omyl mnoha, kteří to jedou poprvé "zkusit". Nedostatek spánku je daleko větším zatížením organismu a nesmí být podceňován. A pokud se má dobrý výkon zajet, znamená to při třídenním závodě v mužské kategorii téměř nespat a v mém případě to je dvakrát 30 minut druhou a třetí noc.

5. Počasí

Počasí je jeden z mála faktorů, které nejdou ovlivnit. Je pouze třeba se umět s jakoukoli variantou vyrovnat a připravit se na ni vybavením. Mám za sebou celodení jízdu v poušti  45°C i naopak více než 24 hodinovou jízdu v dešti a 8-10°C. A tak malinké zkušenosti mám:)
Objektivně mohu říci, že zde jsou hodně dopředu rozdány karty i tím jak je organismus odolný fyzicky i psychicky. A jak se umí na rychlé změny podmínek adaptovat. 
Jízda v těchto extrémech se nedá moc na trénovat a zvláště pokud se podnebí a počasí velice rychle mění jako například na RAAMu, pak je to především o přizpůsobilosti těla a samozřejmě o co nejvíce vychytaném a vyzkoušeném vybavení a výživě. Na každou variantu je třeba mít připravené varianty jídla, pití, oblečení. I  třeba taková "blbost" jako nandavací blatník ušetří mnoho nepříjemností se zadní částí těla.

6. Vybavení

 Ultrazávody jsou hodně "spravedlivé" tím, že žádné finance ho za závodníka neujedou. A to samé se dá říci o výbavě: určitě je důležité do určité míry mít správné vybavení, ale ani sebelepší kolo trať neušlape:).
Dá se řící, že v tomto druhu závodění hraje vybavení asi nejmenší roli z celé rodiny cyklistických závodů.
Vše mohu podložit osobními zkušenostmi :). Světový rekord na 24 h jsem zajela na ocelovém kole vážícím 10 kg a s normálními ráfky...To samé se mi povedlo i na ultra Okolo ČR, kdy nejlepší výkon jsem dokonce zajela na kole z trubek Columbus Gara s vahou 12kg...
Co bych opravdu nepodceňovala je výživa a oblečení! Má na výkon daleko větší vliv než zmíněná kola. Dále bych velice řešila boty, rukavice a zejména kalhoty!
U všech těchto položek jsem na vlastní kůži zažila špatnou variantu. Po odřeném zadku jsem jela 600 km ze sedla... Jednou byla nucena jet kus trati v botaskách na normálních pedálech...
Další naprosto klíčová věc je výživa a suplementy, bez kterých tyto závody jezdit na solidní úrovni nejdou. Vše musí být 100% vyzkoušeno a vybalancováno.

 SPONZORING

Úmyslně mimo pořadí je zařazené téma sponzoringu. Je důležité si vyjasnit na jaké úrovni kdo tento sport dělá. Pokud jde "jen" ujetí dané trati a "vyzkoušení" si na vlastní kůži co je ultra a nejde o závodění, asi bych nijak problém sponzorů nedramatizovala.
Pokud ale se pak závodník už dostává do zmíněné role závodění, pak to bez sponzorů prostě nejde. Obě varianty jsem zažila na vlastní kůži a v ten moment, kdy jsem sklouzla do druhé kategorie, tak jsem byla nucena si začít shánět sponzory. A i touto cestou všem, kteří mě podporují moc děkuji.

 
 
..:: Dres ::..