. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
95376
 
 Král Šumavy aneb desáté vítězství po spurtu...

 

Král Šumavy aneb desáté vítězství po premiérovém spurtu na posledním maratónu...

( Klatovy 29.8.2009, 254km, převýšení 4320 metrů, polar celý závod , polar spurt  )

Letošní král Šumavy byl pro mě hodně zvláštní. Už na jaře jsem se rozhodla, že pro mě bude posledním maratónem a tedy poslední šancí získat desátý titul na Králi. Prostě roky zastavit nejdou a pokud chci jezdit špičkově ultra, tak nelze trénovat napůl na maratóny a napůl na ultra. Je prostě něco jiného maratón objet a něco jiného jet o vítězství. A zvláště když soupeřkám je o 10 čí více let méně...

První polovina sezóny patřila ME v ultramaratónu ve Slovinsku DOS RAS Extreme. Tento nejtěžší evropský ultramaratón mě prostě uchvátil atmosférou i brutální obtížností tratě znásobenou tvrdými limity. Prostě platí, že není těžké 1200 kilometrů ujet, ale ujet je rychle a bez spaní víceméně. A i proto ve Slovinsku poměrně dost závodníků nedokončí. Prostě vše je nastaveno na parametry RAAMu.

Druhá polovina sezóny byla úzce podřízena startu na Králi a veškerý trénink specificky směřoval k tomuto cíli. Všechny závody byly pouze jen přípravou a o Králi se mi snad už i chvílemi zdálo:). Velké díky patří Alče Fridrichové z Atexu za zhotovení "speciálního královského dresu" .

A protože přesně vím, jak dlouhé maratóny přibližně po 150 kilometrech vypadají a o žádnou časovku jsem nestála, dohodla jsem si spolupráci s Radkem Procházkou z Královic a Honzou Herdou. Bohužel se ukázalo, že role "domestika" ne každému sedne a tak Honza jel ne na mě, ale se mnou. Taky mě malinko překvapilo, že víceméně není schopen tahat pravidelným tempem a co je horší třeba uhlídat vítr. Ona pozice -+ 30 metrů přede mnou není asi to pravý ořechový...Možná mu ale jen nesedlo...
To Radkovi nová role sedla výrazně lépe a kromě perfektního doplňování energie, když jsem si řekla i velice brzy akceptoval pro něj nezvykle pomalé tempo do kopce a následné pozvolné rozjetí. Patří mu ode mě velké díky. Jasně si uvědomuji, že to pro něj snadná role nebyla. Přece jen ženská cyklistika a mužská na jeho úrovni je něco jiného. A nic na tom nemění ani moje poměrně dobré silové parametry.
A ještě nesmím zapomenout na další, kteří se přidali sami a chtěli mi prostě pomoct: Petra Pohořalého, Honzu Gavendu a další. Všem děkuji!
Kromě toho samozřejmě v autě krmič Alča Fridrichová a navigátor a mechanik Kuba Charvát:). A v druhém pro změnu fotografickou dokumentaci pořizující Petr Janouš s Luckou Skřivánkovou:). O tom že se i role opět malinko změní až později:).

Na prezentaci se potkávám s Frantou Šraitem a já ho opravdu ráda zas po roce vidím:). Už si připadám skoro jako inventář...Po patnácté...

V pátek večer se všichni potkáváme v klasickém ubytováni Penzionu Úhlava Jarky Hummelové na okraji Klatov. Téměř celá sestava :): Kuba Charvát, Petr Janouš, Lucka Skřivánková a nakonec večer doráží i Alča Fridrichová.  A Pavel Homolka fandí aspoň po telefonu:).
S klukama jsem domluvená na sobotu 6.00 hodin před Penzionem :).

Já bohužel tentokrát nezabírám a nezabírám:(. V hlavě se mi honí je to poslední Král, poslední možnost zaokrouhlit korunky...Poslední účast...

O tom, že nervozita je více než přiměřená se ukazuje při nastavení budíku...Jaksi bez zvuku... a jen perfektní práce týmu, v tomto případě Kuby Charváta, zařídí že vůbec vstanu...Ach jo.
Opět staré známe pocity :( a s velkými obtížemi do sebe dostávám aspoň nezbytné pochutiny...A tekutiny...

Oblékání je tentokrát docela jednoduché venku je 17°C a bude podobné po celý den. Čili vesta, krátký dres, návleky na ruce i kolena. Odvážlivcům v krátkym na startu nezávidím a během závodu už vůbec ne - nahoře je 13°C...

Klasicky okolo 30ti minut před startem jsem na náměstí, pozdravím se s plno známými včetně Franty a Víti Šklebeného, navštívím budku Toi-toi a znovu oceňuji jednak posunutí startu a jednak oddělení trasy krátké. A pak už si jen natvrdo uvědomuji, že je to naposled...Rozporuplné pocity na všechny strany. Dostávám se do první vlny a za plotem:) už je podpora v podobě Kuby a Alči. Jako obvykle moc nekomunikuji, nervozita dělá své...Na druhou stranu soustředění, kdy se uzavírám do světa pouze závodu obvykle funguje. Ovšem vše nesmí přelézt rozumné hranice...

Přesně v 7.15 je odstartováno. Protože našlapávám až na podruhé, tak jsem samozřejmě během chvilky pěkně vzadu...Změna trasy znamená poněkud technický průjezd Klatovy a to dělá nemalému množství lidí problémy...Já si sice kecám s Tomášem Okrouhlickým, ale jinak probíhá jízda stylem brzda plyn a to jsem celkem vepředu...O průjezdu dvou kulaťáků ani nemluvě...A to je jen předehra tomu co zažiji během pár kilometrů! 
Konečně najíždíme na domažlickou jakoby k bývalému cíli a jede se tak akorát. Nicméně se malinko prosévám dozadu a následně za to téměř zaplatím velice tvrdě. Nahoře jsme všichni pohromadě a během pár okamžiků prudkého sjezdu rychlost vzroste na 60-70 km/h. Jedeme po celé silnici a přede mnou se objevuje -+ metr místa u kraje silnice. Ani chvíli neváhám a posunuji se vpřed. Ještě periferně vnímám vedle sebe další kolegyni v balíku a chystám se ji pozdravit. Ovšem přesně v tom samém okamžiku, kdy se ocitám na její úrovni najednou mění přímý směr a hází vlnu přímo do mě. Dochází k docela tvrdému kontaktu řídítky v rychlosti okolo 60 km/h a kolo pode mnou se naplno rozvlní! Sbírám všechny zkušenosti a především neskutečné množství štěstí mi umožňuje po asi 100 metrech kolo zkrotit! Polévá mě docela horko a představuji si co by se asi stalo po pádu a následném střetu se všemi za mnou...Proč k vybočení došlo ví jen ona cyklistka sama, ale mě to docela rozhodilo. Vím, že neudělala schválně, ale prostě v balíku platí určité zákonitosti a ty je třeba dodržovat, zvláště ve sjezdu takto natěsno. Je mi jasné, že většina dam :) nemá moc možnost tyto zkušenosti získávat a to platí především pro takto velký balík, ale za chyby v těchto situacích se tvrdě platí!

Konečně na šestém kilometru v obci Koryta odbočujeme směr kopce, tedy spíše brdky, které nás budou provázet během prvních 90ti kilometrů.Ale i v nich se nastoupá velice slušné převýšení a přitom jak se furt cuká to zas až tak snadné není. Sice se klasicky "nejede", ale pro mě to znamená, že se jede:). Letos se totiž Krále účastní početné pole profíků...
Ale cítím se naprosto super a přesně se potvrzují testy absolvované u Pavla Homolky v nemocnici, kdy jsem se dostala k hodnotě wattů/kg na ANP na 4,5! Což je na ženu mé konstituce dost. Také je ale pravda, že jsem celé 3 měsíce na tom usilovně pracovala.
Naprosto bez obvyklých problémů se držím v -+ 2/3 startovního pole. Nicméně v duchu kalkuluji, protože krev nejedu, že je Lenka Sýkorová přede mnou. Starty a zvláště ranní prostě mou doménou nejsou. Radek Procházka se poté co mě zezadu dojel naprosto perfektně stará o tempo a tak já se jen vezu na rovinkách za ním. A Honza se okolo pohybuje taky. Opatrně sjíždíme opravdu nebezpečné sjezdy z Poleně a i dalších brdků.

Na 40tém kilometru pod Korábem máme průměr 30,2 km/h a převýšení 700 metrů. A tady konečně profíci přidávají plyn a pole se začíná trhat. Upřímně řečeno konečně! Koráb z této strany je daleko nepříjemnější, nerovnější a prudší. Také tlačím více na pilu a tepovka vylétává jako normálně k maximálním hodnotám. Stoupání je ale dlouhé jen 3 kilometry a tak není co řešit. Lenku jsem ještě neviděla a celkem je jasné, že je stále přede mnou. Sjezd dolů jsou krásné serpentyny a brzo se dostávám dopředu mé skupinky. Že se to ve sjezdech ale změní zásluhou technických problémů ještě nevím.
 Už v další pasáži před Sv.Kateřinou najednou brzdy začínají strašně hvízdat a co je horší při větším brždění cítím, že se i zablokovávají ráfky. Marně přemýšlím co se stalo až mě to dochází! Glockner! Sjezd z Glockneru prostě nerozchodily a mě ve všech následujících jen trošku techničtějších sjezdech čeká horor, kromě zvukového doprovodu...Párkrát beru i trávu v zatáčkách...Čili najednou mi všichni budou ve sjezdech odjíždět, nacož jaksi nejsem zvyklá...Co by se dělo za mokra ani vědět radši nechci!
Vlítáváme do Kdyně a následuje 40 kilometrů po nechutných úzkých uliček nahoru dolu - Všeruby, Liščí, Fleky... A v tomto poměrně nevinném úseku u mě dochází k nepochopitelné situaci, která ale zásadně ovlivní celý závod. Jako vždy se snažím pravidelně doplňovat jídlo a pití. I když je celkem chladno -+15°C a tak to tentokrát s pitím zas až tak nepřeháním i zásluhou hodně technického terénu. Po snědení klasické "enervitky" se z ničeho nic pozvracím. Vůbec nechápu co se děje! A horečně přemýšlím, jak vyřešit jídlo dál. Čekají na nás rozhodující dlouhé kopce a je třeba doplnit energii...
Těsně před vesničkou Liščí poprvé potkáváme Kubu s Alčou a Radek přebírá proviant a pití a sundavám návleky na ruce. Bohužel on ještě neví, že já moc jeho služby po této stránce nevyužiju:(.
Nakonec vše řeším pouze banány, které bezostyšně beru nejen Radkovi ale i Honzovi Gavendovi, který se k nám také přidal...Nicméně je mi jasné, že je zle. Jsme totiž teprve na 80tém kilometru a já budu muset improvizovat v jídle...Těsně před nájezdem na hlavní ve Sv.Kateřině dávám první Speed a Turbosnack.
Najíždíme na hlavní a před námi je velice rychlý nerovný sjezd, který bohužel končí opravdu ošklivým pádem pro jednoho z účastníků...Pohled, který každý cyklista opravdu nevidí rád :(. Naštěstí u onoho nešťastníka už byla sanitka, ale přesto zamrazilo...Polar mě nakonec ukáže rychlost 84 km/h a to se tedy vůbec nesnažím!

Projíždíme Nýrskem a čeká na nás asi nejdelší stoupání letošního ročníku - Špičák. Ale protože se jede zadem přes Hamry, tak je docela pohodové táhlé narozdíl od hlavní. Celkem 11,3 kilometru s převýšením 435 metrů. Stále ještě se cítím velice dobře a i Speed zabral a tak jedeme nahoru tempo bez násilí těsně pod anaerobním prahem. Jede nás velice sympatická grupa včetně pár známých z minulosti:) a vyhovujeme si i rychlostně. Nakonec já mám nahoře průměr 19 km/h. Celkem slušné...Bohužel je to naposled co mám z jízdy dobrý pocit:(.  A až do cíle už mě čeká jen trápení zřejmě nejvíce zaviněné obavami z jídla a tím pádem malým doplňováním energie - banány, cola, energetické tablety.... Vše!
V jedné z posledních serpentýn už vidím Petra Janouše a fotí o 106 :) a povzbuzuje. Nahoře je občerstvovačka a před ní i Kuba s Alčou. Pouze zadávám Radkovi: cola, banán...A pokračuji přímo do sjezdu k Železné Rudě. Krásný nový asfalt a tak nebýt mých "úžasných" brzd opravdu super. Jedu sama a postupně dorážím několik dalších borců. Docela se i ochladilo, je 13°C a mě je zima...
V Rudě naprosto skvěle pracují pořadatelé a tak projíždíme na hlavní a auta stojí:).

Těsně před nejvyššším bodem závodu za Železnou Rudou v táhlém stoupání už mám Radka u sebe a dostávám objednávku:). Kromě toho v protisměru vidím Petra Janouše s Luckou a kromě focení mi potvrzuje i co tuším. Těsně přede mnou je ve skupince Lenka Sýkorová! Samozřejmě se mi zvedá adrenalin a snažím se v kopci krotit. Teda ani nemusím, protože to prostě najednou nejede...:(. Lenka jede ve velice slušné asi 8členné skupince a my se přibližujeme jen velice pomalu. I přes to, že se docela snažím...Přejíždíme přes nejvyšší bod závodu 1010 m.n.m. na 114 kilometru a v následujícím sjezdu se zapracováváme do skupinky Lenky.

Ve sjezdu ke Kunkovicím si snažím co nejvíce odpočinout a velice rychle se dostávám kupředu skupinky. Akorát jasně cítím, jak je mi zima:(. Cítím i nervozitu Lenky a ani se moc v dalším průběhu nebavíme. Okolo mě je Radek a kupodivu i Honza. Kunkovice jedeme v pohodě a tak to ani nijak zvlášť nebolí. Akorát jasně cítím problémy s jídlem a tak jako záchrana opět fungují energetické tablety...Nicméně je mi zcela jasné, že veškerá síla bude velice rychle pryč:(. Nedá se nic dělat, vlastně celou druhou půlku pojedu víceméně na hlaďák...Kromě toho se ve sjezdu přidávají i kvílející brzdy, které se po delším brzdění mají snahu kousnout. Takže se začínám ve skupince propadat i ve sjezdech, protože se prostě přizabít nemíním... No už se toho nasčítalo za 133 kilometrů závodu docela dost...:(

Na další křižovatce  při odbočení na  stoupání k Zámyšli opět fungují skvěle pořadatelé a tak máme naprosto volno a auta stojí. Před námi je moje neoblíbené stoupání, které je celé rovné a tak ani raději nekoukám nahoru. Ve sjezdu z Kunkovic jsem pomohla tělu dalším Speedem a  Turbosnackem a tak se cítím malinko lépe. Nicméně jedeme hodně pomalu a já docela obdivuji Radka, jak trpělivě vedle mě jede. Já se držím zadního kola Lenky a mám docela hrůzu z následujících kilometrů...Připadá mi jako by proti mě vše spiklo...Nezbývá než bojovat! 
Asi v polovině dojíždíme Martina Jelínka, který ale jede jen 200 kilometrů. Naše rychlost kolísá mezi 11 - 15 km/h...Docela hrůza! A tělo se prostě brání přitlačit. Naštěstí Lenka taky asi už cítí co má za sebou a tak nic nehrotím. Tepově už nemohu ani přelézt aerobní práh, což není vůbec dobré znamení. Sjezd dolu je opět s očima navrch hlavy a ve vesnicích mám velké problémy se vejít do zatáček...Glockner se prostě podepsal na brzdách víc než je zdrávo a mě to prostě nenapadlo:(.

Hartmanice z této strany jsou docela bezproblémové a až nahoře čeká vlastně letos nejprudší místo závodu. Můj odhad okolo 16 %, převod 39/29 a moje rychlost 8,2 km/h...Ale nicméně žádný výrazný problém, protože na DOSu jezdíme i třeba po 800tech kilometrech daleko prudší a delší stojky. Nahoře už čeká Alča s Kubou a Radek vyráží pro zásoby. Nicméně já jsem jídlo kvůli nevolnosti docela omezila a tak to až tak složitý nemá :). Banánek a klasicky kola. Neustále je docela i zima okolo 18°C a tak ani pití zas tak kritický není.

Lenka sebou auto nemá a tak já pokračuji rovnou dolů a ona na chvilinku zastavuje na občerstvovačce. Nicméně oba moji kluci s ní a tak už za mostem za Dlouhou vsí jsou všichni u mě. Kromě toho začíná opravdu hodně foukat a já ještě vůbec netuším, že to bude opět jeden z nejdůležitějších činitelů závodu stejně jako ve Slovinsku. Vítr teda fakt nemusím, ale letos mě víceméně dvakrát zachránil.

Momentálně ale prožívám obrovskou krizi a v hlavě mám pouze černé myšlenky. Lenka vypadá velice dobře a poté co mě dojíždí pokračuje neskutečnou rychlostí v asi 8 členné skupince údolím nahoru...Ani při vší snaze nejsem schopna se zaháknout a ani kluci nevypadají příliš OK. Honza má viditelné problémy se směrem větru a Radek sám nemůže tahat vše...Lenka se nám i přes všechnu snahu pomalinku vzdaluje i přesto, že jedeme 30-35 km/h! A já už se pomalu v hlavě loučím s desátým vítězstvím...

 Vůbec netuším, že se závod vlastně láme a jak Lenka později přiznává tak ji tato část závodu stála opravdu hodně sil, které později chyběly. To ale v tento okamžik nevíme ani jedna a já jsem psychicky hodně dole. Nicméně není mým stylem cokoli vzdávat a tak v rámci momentálních možností jedu na maximum. Prostě chci mít naprosto čisté svědomí, že jsem odvedla v rámci daných podmínek vše! A ani to asi jinak neumím.

Jsme na 164tém kilometru a jedeme z Rejštejna jakoby zadem ke Kašperským horám a já si přesně pamatuji, že jsem toto stoupání už na Králi jednou jela ale obráceným směrem. Sklon -+ 12%, rychlost okolo 12ti...Radek jede poctivě se mnou a Honza se potuluje kdesi vepředu...Holt pojal docela často pomoc po svém a je hodně vidět, že docela zápasí s technikou, ale i taktikou jízdy ve skupině. Stoupání jen na chvilinku povolí a pak opět se utahuje na hlavní. Mám toho v daný moment opravdu dost. Opět si pomáhám ve sjezdu Speedem a Turbosnackem, ale už ani moc nevěřím, že mi pomůže. Prostě nemožnost pořádně jíst už se na mě pořádně podepsala:(.

Konečně jsme pod Javorníkem a letos na nás čeká asi nejsnažší alternativa nahoru. Celé roky se jezdila obráceným směrem ale ja pamatuji v prvních ročnících i tuto alternativu. Ten kopec mám ráda a i letos, přestože se od Špičáku fest trápím je Javorník celkem v pohodě. Asi po kilometru čeká Alča, Kuba i Petr s Luckou a je mi nahlášn odstup od Lenky, z kterého mě zamrazí: 3 minuty. To je opravdu hodně na tak krátkém úseku a uvnitř už se pomalinku začínám loučit s šancí na vítězství...Radek s Honzou staví a nafasují proviant a já poctivě žmoulám energetické  tablety a piju kolu. Ani nic jiného nezkouším a jen občas proložím banánem. Je to zoufale málo, ale lepší než aby mi bylo špatně. Na vrcholku na 181ém kilometru závodu jsem úplně sama a čeká na mě velice prudký sjezd směrem Vacov. Vzhledem ke stavu mých brzd docela hrůza a já jedu hodně při zdi. Brzdy kvílí jak šílené a opět moc nebrzdí...A tak se ani nedivím, že mě po chvilce předjíždí Honza, který k nejlepším sjezdařům určitě nepatří.

Dostáváme se společně do nejvýchodnějšího místa závodu do obce Vacov. Následuje bohužel úsek, který kromě toho, že jsme se otočili naplno proti větru je i v úseku Vrbice - Macov totální tankodrom. Moc slušně se nevyjadřuji a téměř beze slova jedeme vpřed. Ocitám se ve zvláštním stavu, kdy mi je téměř jedno, že šance na desáté vítězství mi uniká mezi prsty. Na občerstvovačce v Malči už mám ztrátu 3,5 minuty a je mi jasné, že situace je úplně nahraně. Do cíle zbývá posledních 60 kilometrů, ale moje štěstí je že proti silnému větru.
Jak se dozvídám opět od skvělého týmu, tak Lenka jede od Javorníku sama a to je určitě chyba. Jen ona musí ale vědět jestli bylo nutné vystoupit z velice silné skupiny, v které jela za Dlouhou vsí. K nám se přidává v Malči ještě Petr Pohořalý a obrovským způsobem mi pomáhá. Je na první pohled vidět, že to na kole "umí" a kromě toho i umí přijmout tempo dámské. Jeho přítelkyní je totiž výborná cyklistka Lucka Kočí:). Společně s Radkem odvádějí výbornou práci.

Každý sjezd je pro mě hororem a děkuju bohu, že je sucho. Blížíme se k zajímavému stoupání, které znám pouze opačným směrem a je znamé podle vesnice Nezdice. Tam totiž směrem opačným já několikrát skončila na zdi domu a bohužel tam došlo i k nepříjemným úrazům v technické pasaži uprostřed vesnice. To tedy u mě letos opravdu nehrozí:(. V kopci se pohybuji tempem hlemýždě a moje krize vrcholí. Chvílemi mám i pocit, že snad an i kopec nevyjedu. Petr s Radkem to statečně snášejí a pomáhají mi proti větru, Honza bohužel je kdesi vepředu...

Sjezd do Sušice na 213tém kilometru, kde jindy se sotva vejdeme do zatáček je také hodně rozbitý a vítr dělá také své...Výsledkem je moje pokračující děsivé trápení a i  velice negativní pocity. Sice neodfláknu ani jediné šlápnutí, ale síla je naprosto fuč. Jen zásluhou Petra a Radka a chvílemi i Honzy neztrácím dále. posledním v naši skupince je Radim Skála, kterého znám také velice dlouho:).

V Sušici se připojuje krátká trasa a vzniká tak nějak docela chaos. Závodníci z dlouhé tratě jedou vesměs rychleji než z krátké a ti se pomalu snaží zapracovat do skupinek. Bohužel tak nějak bez ladu  skladu. Hodně si dávám pozor, aby nedošlo ke kolizi. Po chvíli naštěstí přichází naprosto nové stoupání na Králi - Cihelna. Vše se opět dělí a přestože je to typ kopce s několika "schody", které mám přesně ráda, tentokrát pokračuji v nastálém trápení:(. Naštěstí společně s Petrem a i Radkem nemusím vše proti silnému větru tahat sama. Nikdy bych nevěřila, že budu dojíždět Krále v takovémto stavu totálního vyčerpání...

Na 230tém kilometru je poslední občerstvovačka v Jindřichovicích a Petr hlásí odstup na Lenku - 1,5 minuty! V hlavě mi opět svítá jiskřička naděje! Závěr závodu je přímo proti větru a na poměrně otevřeném úseku. Pokud Lenka jede stále sama, měli bychom ji dojet! Vepředu se střídá trojice Petr, Radek a Honza a já se snažím viset...

Před obcí Podolí už je naprosto jasné, že Lenku sjedeme. Petr Janouš se pohybuje okolo a kromě skvělých fotografií mám i přesné informace o náskoku. Praxe ze slovinského DOSu se mu velice hodí:). Za námi pak stále jako mechaničák Alča s Kubou. Opravdu velké díky všem!
A po chvilce i Lenku vidíme před sebou. Jede sama, ale přesto nám trvá ještě několik kilometrů než ji pohltíme. Povede se nám to až na 239tém kilometru! Samozřejmě se ihned pokoušíme o únik, ale Lenka jede opravdu skvěle a dokáže se udržet! Klobouk dolů před jejím výkonem.

Docela hektická situace se následně uklidňuje, dopředu jde Honza s Radkem a za ně já s Lenkou. Zkouším Lenku ukecat na remízu:), ale je mi jasné, že to neprojde...Docela férově se domlouváme na závěrečném spurtu jen my dvě, kdy se prostě ukáže kdo s koho. Zbývajících 15 kilometrů do cíle po hlavní přes Bešiny jedeme v poklidu, přestože se to v nás obou vaří.

Konečně se zatáčkou objevuje charakteristická silueta Klatov a já přímo hmatatelně cítím další dávku adrenalinu v krvi. Tělo se prostě připravuje na závěrečný boj:). Přestávám vnímat okolí a uzavírám se do 100% soustředění jen na závěrečnou část závodu. Vnímám pouze Lenku a závěrečné stovky metrů tratě. Vše ostatní v daný okamžik pro mě neexistuje. Prostě nastalo jakési odhmotnění...

Průjezd Klatovy je vymyšlen naprosto skvěle, kdy se vyhýbáme všem semaforům i přednostem. Přijíždíme ze strany na kulaťák a já si v duchu pořád opakuji nenech se strhnout a nezačni spurtovat moc brzy! Pořád dokola jen toto. Spurt je především o zkušenostech, hlavě, motivaci a nezbytné porci štěstí, což si velice dobře uvědomuji.

Najíždíme do poslední zatáčky, kde do cíle zbývá posledních 500 metrů. A Lenka dělá podle mě chybu a už v tento okamžik nastupuje! Bohužel přede mnou jede dvojice z krátké trati a tak se prosmýkávám mezi nimi a vydávám stíhat Lenku. Asi po 100 metrech ji dojíždím a na okamžik odpočívám v háku. A následně uhýbám do strany a nastupuji já. Chvilinku jedeme na stejné úrovni a já jen vnímám pocit, že to snad ani nejde až do cíle vydržet. Nicméně v tento moment platí na 110%: Neexistuje nemůžu, ale nechci! Jenže já chci a to strašně moc. Během pár metrů cítím, že Lenka souboj vzdává a tak si můžu na cílovém koberci naplno užít radost!

V cíli cítím obrovské dojetí a emoce! Poslední maratón v životě, desáté vítězství na Králi na dlouhé trase a vše po tak strašném trápení na trati. Skoro ani nemůžu uvěřit, že se mi to podařilo! Králi jsem podřídila veškerý trénink po ultramaratónu ve Slovinsku a i když mi závod nevyšel podle představ, tak skončil happyendem. O to víc si výsledku cením. Pomalinku se zase začínám vracet do reality a začínám vnímat okolí...
Konečně se objevuje Petr, Kuba a Alča i Lucka a já si mohu užít radost naplno s lidma, kteří tvoří můj tým a v letošní sezóně mají obrovskou zásluhu na všech úspěšných výsledcích neuvěřitelné sezóny! Z mé strany jim patří obrovské poděkování!

Nakonec kupodivu sumasumárum z Polaru ukázalo, že i přes obrovské trápení asi od stého kilometru jsem zajela nejrychlejšího Krále na dané vzdálenosti a převýšení. I když je mi samozřejmě jasné, že jde pouze o virtuální čísla a porovnávání časů zdaleka až tak  nevypovídá o kvalitě výkonu.

Kromě toho bych chtěla i hodně ocenit Lenku Sýkorovou, která si opravdu zaslouží velkou úctu za předvedený výkon. Podle mě chyběly jen zkušenosti a troška štěstí.

 

STATISTIKA ZÁVODU:

KOLO A VYBAVENÍ: KUBA Triexpert Cobra IRC, kola Mavic SSC SL, Campagnolo Centaur 53/39 + 13/29, plášťovky Elite Pulse  - TUFO, sedlo Fizik, přilba Atmos (Progresscycle), výživa Dafit, sporttester Polar 725x, oblečení Atex
VZDÁLENOST: 254km, převýšení 4320m, maximální rychlost 83 km/h,celkové umístění mezi muži 95.
TEPOVÁ FREKVENCE: průměrná 141, max 171
ČAS: 9:18 průměr 27,3 km/h
POČASÍ: teplota 13-18°C, silný severozápadní vítr, polojasno
DOPROVOD: Alča Fridrichová a Kuba Charvát + "fotografické" auto s Petrem Janoušem a Luckou Skřivánkovou
 

 

VÝSLEDKY ŽENY DO 40 LET 250 KM:

1. Hana Ebertová 9:18,21

2. Lenka Sýkorová 9.18,24

3. Jedličková Eva 9:57,14

4. Srbová Michaela 10:23,41

5. Bartošová Lenka 10:29,06

ženy nad 40 let

1. Mikšovská Alena 11:27,05

 

 A NA ZÁVĚR...

OBROVSKÉ PODĚKOVÁNÍ REGULOVČÍKŮM NA TRATI!
Klobouk dolů jakou práci odvedli a potvrdili naprostou bezkonkurenčnost zabezpečení Krále. Poděkování také Frantovi Šraitovi, Víťovi Šklebenému i všem ostatním "bezejmenným" za přípravu závodu. Velmi si cením, že dokázali změnit trať po předchozích ročnících a zmizely nesmyslné kopce typu Kochánov. Myslím, že letošní trať je přes obrovskou obtížnost velice závodivá a spravedlivá!
A co se obtížnosti týká podle mě předčí většinu "alpských" maratónů, které sice mají větší převýšení, ale daleko obtížnější jsou neustálé změny rytmu a technické úseky než dlouhé a tempové kopce "alpských" maratónů. Prostě Král je Král! Jediné co lze malinko závidět je atmosféru některých cizích maratónů.
Co se týče rozbitých nerovných úseků, tak je mi jasné, že se jím asi úplně vyhnout v Čechách nedá.

Velké díky celému mému týmu, který se objevil i na trati Krále. I když v různých rolích:). Ale nakonec opět oni byli právě tím jazýčkem na vahách, který rozhodl v můj prospěch. Díky Alče, Lucce, Petrovi, Kubovi i Pavlovi, který fandil formou SMS:).

Samozřejmě velké poděkování především Radkovi Procházkovi a také Petrovi Pohořalému za pomoc na trati! Honzovi role tak úplně nesedla, ale i jemu díky.

Poděkování patří i všem, kteří mi jakoukoli cestou poslali gratulaci k vítězství. Sešlo jich pro mě až nečekané množství. Moc děkuji a snad jsem desátým vítězstvím hodila rukavici buď nějaké dámě či muži...

A na závěr samozřejmě díky všem sponzorům, kteří mě letos podporovaly. Firmám : ATEX, TUFO, DAFIT, STAROBRNO, KNAUF.