. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
81438
 
 DOS RAS 3

 

DOS RAS EXTREME Slovinsko 2009 aneb když na 1200 kilometrech rozhodne poslední kopec...

( ME v ultramaratónu, Postojna, 7.-10.5.2009, 1202 km, převýšení 14 000 metrů, limit pro dojetí 69:55)

...pokračování 3

Vyrážíme z Krška a já se necítím fyzicky vůbec dobře. Nemůžu se rozjet a dokonce koukám, jestli jsem nepíchla. Chvíli mám i pocit, že jedeme špatně. Ale to neřeším. Vím, že už tohle kontrolovat schopna nejsem a vím ,že na kluky v autě je 100% spolehnutí. Zuby nehty se snažím hlavně rozjet. Pomalu se rozednívá. Vylézá sluníčko, opět jsem moc oblečena po pauze a tak stavíme a svlékám se. Zastávku využiju k toaletě a upřímně řečeno mi to přijde spíše jako středověké mučení. Pro změnu je mi zima, ale to už neřeším... 
Naštěstí se rychle otepluje, ale to nic nemění na úděsném pocitu z jízdy. Psychické rozpoložení je naprosto v pohodě, ale je potřeba, chci jet rychleji. Po hodině jízdy mi dochází trpělivost a vyžaduji Speed. Prostě není čas na statečnost. Přesně podle instrukcí přichází i s Turbosnackem:). K mé smůle se začíná zvedat protivítr a tím je jasné, že bude až do cíle. A to naštěstí ještě nevím, že se změní v docela slušný uragán. A už vůbec momentálně nevím, že nám pomůže!
Nyní stejně jako loni chytám asi tak dvacátý dech :) a jediným problémem je malinko koleno. A zadek:(. Ten je bohužel velkým problémem, ale neřešitelným. Koleno řeší Pavel příslušnou péčí na kratinké pauze v půl osmé. Jde o jedinou zastávku v celé 95ti kilometrové etapě!
Konečně po hnusných a nudných 35 kilometrech najíždíme do kopců. A já hned ožívám:).Prostě rozený vrchař:). Částečně je i dáno rozmydleným zadkem, ale spíše dochází k dalšímu obratu uvnitř, v psychice. Opravdu by mě zajímalo co se asi děje přesně uvnitř těla, že je člověk po 1000 kilometrech schopen jet třicítkou do kopce! Potvrzuje se mi, že vůle a psychika dokážou vyždímat z organismu veškeré rezervy. Malinko už to znám z minulých akcí, ale tento závod se naprosto bude v závěru vymykat i z mých zkušeností.
Stejně jako loni mě stoupání na 55tém kilometru zastihuje "ve formě" a pravidelnou rytmickou jízdou stoupáme k vrcholu. Nervu to silou, ale naprosto technicky a bez násilí.
A z auta přichází hodně zajímavá informace, že Sabrina začíná mít vážnější problémy obzvláště v kopcích a že ji sjíždíme! Zpočátku to vnímám spíše jako hecování a tak i nějak v tomto smyslu komentuju...Ale pak začíná vrtat v hlavě a co víc vnitřně se dostávám do stavu podobného "zfetování" a tudíž vím, že je velká šance ještě přidat na rychlosti. Samozřejmě je otázka, jestli jsem schopna jet na max až do cíle. Což je 150 kilometrů! A zda je šance ještě Italku předjet!
Před devátou jsme nahoře. Je 18°C a tak beru jen vestu, pití a opět si naplno vychutnávám technický sjezd. Zajímavé je, že vyloženě cítím požitek z jízdy a užívám si to. Na nic nemyslím, jen se snažím jet technicky a naplno i dolu. Připadám si úplně odhmotněná...
Když se trať narovná, tak se opět vrací myšlenka ještě zkusit zabojovat. Co mi mozek funguje počítám, zda je reálné se ještě před Italku dostat. 
Náhle přichází rozhodnutí. Fyzicky i psychicky jsem připravená se ještě porvat o druhé místo. Jasně to oznamuji do auta. Do kontroly v Črnomejlu zbývá 10 kilometrů. Pro posádku to znamená, že se začnou počítat minuty a je konec zastávek. Vše musí perfektně klapat. A dopředu musím říci, že vše také klapalo:). Znovu absolutorium pro všechny v obou autech.
V 9:46 přijíždím do TS Črnomejl a ztráta na Italku je v čistém čase 1:20. Strašně moc, ale jak se nakonec ukáže moje počty i napůl v bezvědomí :) byly přesný!
Podpis a ve stoje probíhá jídlo perfektně připravené Luckou a uvařené Alčou:). Bramborová kašička s kuřátkem. Dávám dva talíře s malinkým rizikem, že kopec nevydýchají na svém místě:)... Ale většinou problém v tomto směru nemám, tak malinko zariskuji. Vím, že energie bude třeba a na kole tomu už moc nedám. Spíše jen energetické tablety, voda a cola.
Pavel mezitím opět dává dohromady koleno a Petr hustí informace o ztrátě a stavu Sabriny:).
Vše se vměstná do 6 minut! Formule jedna hadr...
 

TS 10 Krško - Črnomejl, 95km, 4:10, 950 m př. Polar 10.etapa
TS 10.5. C 00:57, S 7:59, H 9:46

 Moje rozhodnutí o stíhačce a vlastně časovce na 140 kilometrů je podložené velice reálnou situací. Na rozdíl od Sabriny vím, že předposlední etapa v itineráři vypadá hodně nevinně, ale je nesmírně těžká. Vím také moc dobře z loňska, jak jsem se v těchto místech trápila.
V první polovině jsou opravdu těžké kopce po mizerném asfaltu a v druhé části neustále mírně stoupající "rovina" zakončená také nepříjemným stoupáním. A kromě toho mi začíná jít na ruku i počasí. Je teplo  25°C a fouká opravdu silný protivítr! Každému cyklistovi je asi jasné, že to je nestravitelná kombinace pokud je vyčerpaný.
Ani já vítr nesnáším, ale zdaleka nejsem tak vyždímaná jako Italka. Kromě toho mám naprosto přesné informace od Petra s Luckou o jejím stavu a to ještě zvyšuje moje nasazení a motivaci. Vím, že často zastavuje a to je počátek konce. Znám moc dobře na vlastní kůži.
Odjíždíme z kontroly a já se opět dostávám do optimálnícho stavu vědomí nevědomí. Soustředím se pouze na šlapání a abychom s Pavlem jakž takž uhlídali jídlo a pití. Do konce závodu zbývá ale nekonečných 140 kilometrů. Malinké obavy jestli vydržím tu jsou, ale úspěšně je zaháním. Zajímavé je, že  v tomto "transu" ani neřeším zadek a ani ho necítím. Je to velice dobrý indikátor maximálního soustředění.
V autě mezitím probíhá vysoká matematika neustále dokola. Kde, kolik a v jakém stavu:) - se nachází Italka. K tomu slouží především pendlující Petr s Luckou vepředu, GPS a tužka a papír:).
Dobře známý kopec na začátku etapy obdržel nový asfalt a byl rozšířen:). Nicméně i tak mi připadá stále nekonečný. Neustálý sklon 12-15% a délka necelých 8 kilometrů. S každým kilometrem cítím jak mi dochází síla, ale motivace dělá divy. Jedu silově na maximum a stále to jde. A to jsme na -+ 1100 kilometru. Prostě jak už jsem zmínila 100% platí, když hlava chce tělo jede. Kolem nás se začínají i pohybovat rozhodčí a tak si dávám pozor i na předpisy...Asi už je vidět, že se snažíme Sabrinu dojet.
Přesně po 35 minutách jsem nahoře a před námi další obtížný úsek, kde lze hodně ztratit. Vlny nahoru dolu a kraťounké stojky ve vesničkách po něčem co asfalt příliš nepřipomíná...Cítím jako velkou výhodu, že trať znám a vím jak jsem loni byla nepříjemně překvapená těžkým terénem, kde není ani metr zadarmo. Letos neřeším a jedu i mírná stoupání třicítkou, prostě žádné šetření:). Neustále mám v hlavě "je mrtvá, je mrtvá", tak jeď. Nějak cítím, že dopadne v náš prospěch!
Na 30tém kilometru končí kopce a začíná neméně těžkých 50 kilometrů. Neustále malinko stoupající "rovina" po rozmydleném povrchu. A jak už jsem zmínila dříve vichr proti.
Nadávám jak můžu, na což se zezadu od Pavla dozvídám, že fouká všem stejně:). Uf zabíjela bych... Ale je to pravda a kromě toho je mi po 12 letech ježdění jasné, že je to vlastně pro nás obrovská výhoda. Neustále zvládám jet silově a to v případě, že je člověk "tuhý" prostě nejde. Bohužel jednou prostě musím zastavit:(, příroda si nevybírá ani u mě...
Teď tedy sbírám ovoce za silové tréninky v posilovně i na "řevničáku", kdy jsem jezdila i 4x nahoru a dolu. Nakonec průměrná rychlost na těchto "rovinatých" kilometrech proti větru je téměř 25. Velice slušné.
"Stíhačka" asi strhla všechny v týmu a já jsem doslova a do písmene hnána do cíle. Nikdy jsem netušila jak takovéto povzbuzovámí funguje a motivuje! Kromě toho Pavel neomylně pozná, kdy si malinko ulevím a jsem opět hnána: jedem, jedem, makáme! A že při tom visí z auta vidím až na fotkách zpětně:). 
V závěrečném stoupání do kontroly už to rvu silou vůle. Kde se tyto rezervy berou vůbec zpětně nechápu. Prudký otevřený čtyřkilometrový kopec proti větru. Vím, že může rozhodovat každé šlápnutí a v autě to asi vědí také...
Neustále jsem popostrkována vpřed Pavlem i všemi ostatními. Makej, jeď!
Funí teď hrozivě a nahoře se snažím to dolu rozjet ale marně:(. Jedeme přímo proti a tak rychlost z kopce nepřesáhne třicítku. Pořád ale kalkuluji podle přesných informací "předvoje"Petra s Luckou, že prostě Italka válčí ještě více než já!
Uf jsme na kontrole. Ani nevycvakávám nohu z pedálu, podepisuji se a hned jedeme dál.
A konečně se dozvídám výsledek mého 90ti kilometrového snažení: ze ztráty více než jeden a čtvrt hodiny je pouhých 10 minut! A tým kolem Sabriny dělá zásadní chybu a nechává ji 11 minut odpočívat a jíst! Čili v reálném čase už mám minutu náskok!
Naprosto přesné informace od Petra s Luckou jsou tím základem, který nám umožnil tento scénář na závěr. A k tomu i internet v autě a tedy možnost sledování GPS a polohy Italky.
Je opravdu šokující, že se po 1170ti kilometrech pereme a přetahujeme o minuty. Nikdy jsem to nezažila, ale asi mám pro tyto situace dobrou soutěživou povahu. A v duchu cítím, že bych mohla po hodně nepovedené prostřední části závodu vše alespoň malinko napravit...

 TS 11 Črnomejl - Nova vas, 88km, 4:04, 1200m př., 11.etapa
TS 10.5. C 7:07, S 13:29, H 14:03

 Bez nějakého rozmýšlení pokračujeme dál. Není o čem rozmýšlet! Jen jet na max až do cíle! Přede mnou je další brdek, kdy se ale vůbec nerozmýšlím a rvu to hlava nehlava. A opět zezadu povzbuzování: makej, jedem!
Sjezd jedu také nadoraz a najednou před námi semafor...Připadám si trochu jako magor, protože teď celé 3 minuty stojíme...Ale jsem docela v klidu kupodivu. Nevěřím totiž, že by se Italka vrátila do závodu a hlavně sebrala psychické síly po ztrátě opravdu luxusního náskoku v předposlední etapě. Snad to ani nejde.
Konečně zelená a pokračujeme se stejným nasazením k cíli.
Najednou proti mě se objevuje známá postava Milana Potužáka, který nám hodně pomohl už před závodem. Přesně jak slíbil před startem tak dodržel: sejdeme se v poslední etapě:). Asi vůbec netuší jak bylo letos blízko, abych cíl vůbec neviděla! A on nám potvrzuje to co tušíme všichni, náskok na Sabrinu už je zcela jasný. A protože je před námi už jen 6ti kilometrový kopec do cíle, tak jen opravdu nějaká nehoda by nám mohla zabránit dojet na druhém místě.
Závěr si hodně užívám a emoce se naplno rozlévají po celém těle.
Pavel mi nedá ale ani na okamžik oddechnout a neustále mě žene k cíli. A tak i v závěrečném stoupání jsem ždímána a povzbuzována nadoraz. Celým týmem i sebou samou. Nicméně s podtextem: podařilo se neuvěřitelné v co bych nikdy uprostřed třetí noci nevěřila.
Do cíle dorážíme přesně 5 minut za Sabrinou. Čili v poslední 34 kilometrové etapě jsem na ni najela neuvěřitelných 23 minut! Konečný náskok tedy 19 minut na 1202 kilometrové trati!!!
O tom, že jsem závěr odjela hodně dobře svědčí i celkové umístění společně s chlapi v předposlední etapě(16.místo) a v poslední (12.místo). Průměr na závěrečných 121 kilometrů posledních dvou etap, které jsem stíhala italku je 22,6 s převýšením 1500m a v silném protivětru!
Myslím si, že  druhé místo je naprosto zasloužené a že jsem byla lepší než Sabrina. I když závěr byl naprosto infarktový a o to pak ale následně sladší.
Pořadatelé mají také vše pečlivě spočítáno a po chvilce, kdy nevěřím, naplno vypukne ihned oslava druhého místa. Jako šampaňské poslouží sponzorské Starobrno Zlatý bažant:).
Všichni si to hodně užíváme, zvláště po naprosto neuvěřitelném průběhu závodu s několika totálními zvraty. Byli jsme chvilinku od vzdání a nyní je vše obráceně!
Po bezeslovném poděkování všem z týmu čekáme až se vrátí Andrej Berginc, který jel se Sabrinou slavnostní konec do Postojné. Chudák asi netuší, co ho čeká:). Poprvé v životě si radost užívám naprosto maximálně a naplno se raduji. Po chvilce doráží Andrej a nic netuše přichází ke mě s gratulací a docela upřímně se raduje:). Poté co jsem zlita Tomášem pivem, to samé zopakuji u Andreje:). Chvilinka překvapení, ale pak už jen pokračuje oslava:). Klobouk dolů před jeho prací po celou dobu závodu!
Po slavnostním focení už mě čeká jen vychutnávací jízda za autem Andreje Bergince dolů do Postojné k Epicentru, kde je cílová brána. Přebírám stříbrnou medaili, absolvujeme focení s konečným časem a i celkové focení s týmem. Je to velice dobrý zvyk a hezká památka pro všechny.
Vyhlášení už je jen úplné završení, kdy už ty největší emoce vyprchaly. Ale přesto je pojato hodně slavnostně a sleduje ho početné publikum.
 

TS 12 Nova vas - Postojna Finish, 34km, 1:17, 300m př. 12.etapa - cíl
TS Postojna cíl 1. Caroline van den Bulk 8:46, 2. Hanka 15:24, 3. Sabrina Bianchi 15:19 

Polar 10.etapa  11.etapa  12.etapa - cíl

STATISTIKA NA ZÁVĚR:

celkové oficiální výsledky

SPONZOŘI

KNAUF - finanční podpora

STAROBRNO - finanční podpora

ŠKODA JS - finanční podpora

DOLMEN CB - finanční podpora

TUFO - obutí a kola

DAFIT - veškerá výživa a suplementy

ATEX - veškeré oblečení cyklistické i týmu

CELKOVÁ STATISTIKA ZÁVODU:

Vzdálenost 1202 km
Převýšení 13500 m
Čistá doba 53:24, průměr 22.96 km/h
Celkový čas 67:56, průměr 17.69km/h
Doba spánku 60 min
Počasí Polojasno až skoro jasno
  Nejvyšší teplota: Črnomejl, Postojna 25°C
  Nejnižší teplota: Vršič okolo 8-10°C
 

Mírný vítr prvních 48 hodin, později silný k závěru závodu

 

Doprovodná auta Ford Tranzit
 

Škoda Roomster Petra Janouše

 

Doprovodný tým: Tomáš Šmíd- vedoucí týmu, navigátor
 

MUDr. Pavel Homolka - lékař, psycholog:) a starost o výživu

  Kuba Charvát - , řidič, mechanik, navigátor
  Alča Fridrichová - jídlo pro mě i tým a veškerá péče o mou osobu
  Petr Janouš - fotograf, řidič, navigátor
 

Lucka Skřivánková - řidič, společně s Alčou krmič, navigátor, fotograf

Kola

KUBA – Triexpert Cobra IRC, sada Campagnolo Centaur 53/39 + 13/29, kola Ksyrium SSC SL, obutí TUFO plášťovky C Elite Pulse, Sporttester Polar 725x, sedlo Fizik Vitesse TRI, pedály Keo Carbon, tretry NIKE Altea 2, doplňky Zefal, světlo Sigma POWERLED Black edice

 

MIKEŠ – Morati 1,1, sada Campagnolo Centaur 53/39 + 12/27, kola TUFO Carbone + galusky TUFO HI-Composite Carbon,  sedlo Fizik Vitesse, pedály Keo Carbon

 PODĚKOVÁNÍ

A NA ÚPLNÝ ZÁVĚR PODĚKOVÁNÍ FANTASTICKÉMU TÝMU, KTERÝ ODVEDL MAXIMÁLNÍ VÝKON TÉMĚŘ BEZ CHYBIČKY! A NAPRAVIL TAK MOJE ZAVÁHÁNÍ DRUHOU NOC.
PAVLU HOMOLKOVI, KUBOVI CHARVÁTOVI, ALČE FRIDRICHOVÉ, PETRU JANOUŠOVI, LUCCE SKŘIVÁNKOVÉ A SAMOZŘEJMĚ I TOMÁŠOVI ŠMÍDOVI. JEJICH PRÁCE A NASAZENÍ AŽ TAK NENÍ VIDĚT, ALE  LETOS MÁ CELÝ TÝM SKORO VĚTŠÍ ZÁSLUHU NA VÝSLEDKU NEŽ JÁ!
DÍKY MOC VŠEM BYLI JSTE NEJ TÝM ZA CELOU DOBU CO TYTO TÁVODY JEZDÍM. DÍKY ZA NEUVĚŘITELNÝ ZÁŽITEK NA ZÁVĚR ZÁVODU.

PODĚKOVÁNÍ SAMOZŘEJMĚ I VŠEM SPONZORŮM, BEZ KTERÝCH BY TO TAKÉ NEŠLO.

A VŮBEC DÍKY VŠEM, KTEŘÍ FANDILI, SLEDOVALI A I NAPSALI POVZBUZUJÍCI SMS.

ZHODNOCENÍ ZÁVODU

Z mého hlediska myslím zasloužené druhé místo. O přímý souboj o vítězství nás připravila především velká krize druhou noc, kdy nám poodjela Caroline. A kdy jsem se nevyhnula docela velkému výpadku...Bohužel mi docela trvalo než jsem tento fakt skousla. Bylo mi totiž jasné, že s jejíma zkušenostma si vše pohlídá. Kromě velice dobrého začátku závodu jsem pak předvedla špičkový výkon na závěr. Čili suma sumárum díky famóznímu závěru spokojenost a snad i stejně to nakonec cítil tým.

Kromě toho nelze nepoděkovat pořadatelům v čele s ředitelem Andrejem Bergincem. Závod je opravdu špičkově organizován s mnoha technickými vychytávkami, obětavostí všech pořadatelů a úžasnou atmosférou. Jen ta trať mi na ultramaratón přijde poněkud brutální:). A kromě toho je vidět jak se rok od roku vše vylepšuje a vychytává. Andreji díky!

 

..:: Dres ::..