. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
79730
 
 DOS RAS 2

 

DOS RAS EXTREME Slovinsko 2009 aneb když na 1200 kilometrech rozhodne poslední kopec...

( ME v ultramaratónu, Postojna, 7.-10.5.2009, 1202 km, převýšení 14 000 metrů, limit pro dojetí 69:55)

....pokračování 2

Ač začátek této etapy vypadá v itineráři hodně nevinně, realita je poněkud jiná. Před námi je ubíjejících 40 kilometrů, kde následuje hup za hupem s -+ 12%. Pořád stejný terén, který ale strašně ubírá síly. Fyzické i psychické. Vždy mám pocit, že stojíme na místě. Loni jsem zde nějak chytla velice dobré okamžiky, přestože jsme zde jeli v dešti a za tmy. Letos je situace úplně opačná. Jedeme ve vedru za světla a já se pohybuji vpřed jen protože ...musím. Ani moc nekoumunikuji a Pavel se  s Alčou snaží opět o zázrak. Abysme dobře jedli a pili. Klobouk dolů, jak to dokáží. Opět jsme v sinusoidě dole a jen velice pomalu se doslova posunujeme dopředu. A kromě toho zase se ozývá koleno. Ne sice tak razantně jako loni, ale cítit je. Naštěstí má Pavel vše pod kontrolou.
Při jedné povedené objížďce se mi podaří dokonce trefit nějaký statek místo silnice:), ale to upřímně přiznávám byla moje aktivita...Jede se po uzounkých klikatících se silničkách a já jen čekám při míjení doprovodného auta s ostatními auty ránu... To co předvádí Kuba za volantem je opravdu obdivuhodné!
Po ubíjejících brdcích v závěru etapy čekají dva velice těžké kopce. Každý jiným charakterem: první je opět další stojka, ale dlouhá 3 kilometry a druhé stoupání má více než 14 kilometrů a hlavně už vychází do noci. 
Před jejich začátkem ještě krátce stavíme a vybíráme si povedené místo:). Ovce v ohradě asi závidí "moje krmení" a vyžadují velice hlasitě také něco k snědku. I přes velkou únavu se všichni včetně mě dobře bavíme:). Pavel se co může stará o moji Achillovu patu - koleno. 
Hmatatelně cítím, jak mi ubývají fyzické síly. I když kupodivu hlava v tento moment opět funguje. A na tom má velkou zásluhu Pavel i všichni ostatní v autě, kteří mě neúnavně povzbuzují a zuby nehty tlačí vpřed. Silou vůle se doškrábávám na vrchol prudkého stoupání za stmívání a snažím se co nejrychleji sjet dolu, dokud je vidět aspoň malinko světlý proužek silnice. Nahoře odpočívá Sabrina a tak se zase dostávám na druhé místo.
Sjezd bez jakýchkoli krajnic po uzounké silnici je tedy dost "o ústa". Z auta se stále ozývá opatrně, ale já jsem dost vyděšená sama. Pozornost našponovaná na maximum a po vyčerpávajícím stoupání stejně vyčerpávající sjezd...
A ihned téměř bez pauzy  začíná 14ti kilometrový další kopec. Už mám opravdu dost a jen opravdu maximální podpora všech v autě mě v daný moment popostrkuje vpřed. Hned po začátku je dvakrát uzavřená silnice a já stojím několik minut na semaforu. Pavel se snaží, jak to jen jde mě podpořit a musím přiznat, že jeho v tento moment především psychická podpora hodně pomáhá. Akorát, že on si musí myslet, že jsem totální ignorant, protože nijak nereaguji. Ale vnímám:).
To po čem pak v uzavírkách jedu je cyklokros, kdy mám problém se udržet na kole...Vrstva štěrku a vše samozřejmě za tmy...Samotné stoupání ani nijak těžké není.
Sjezd dolů je hnusně rozbitý a moje pozadí už má dost. Takže jsem zase naštvaná a snažím se ukecat, že zastavíme ještě před kontrolou. Bohužel to u Pavla neprojde...
Konečně Radmirje a strašně se těším z kola dolu. Dostávám klasicky teplé jídlo a jdu "spát". Bohužel se mi nepodaří zabrat a tak jsme jen promarnili čas. Prostě něco nefunguje, jak má...Chyba, která bude mít dosti zásadní následky! 
Kromě toho zatímco odpočívám kolem nás projede Sabrina.
 
TS 5 Slovenski Javornik - Radmirje, 96km, 4:52, 1500 m př. Polar 5.etapa
TS C 8.5. 20:41, H 23:17, S 9.5. 0:44

Etapa do Kamnice se stala klíčovým momentem závodu. A v mém případě bohužel v záporném slova smyslu. Je to vlastně téměř nejsnažší úsek na trati.
Pauza trvající více než 2 hodiny mi téměř nepomohla. Od začátku etapy se necítím dobře. Kromě toho se za mnou poprvé mění auto (tranzit jede pro naftu) a já prostě ve stavu, v jakém jsem nemám dobrý pocit, že za mnou Pavel není...
Nejprve mám pocit, že jedeme špatně. Posléze pokračujeme, ale můj stav se rapidně zhoršuje. Nejprve fyzicky a následně i psychicky. Po dvouhodinové pauze nepřiměřená únava mě stresuje. Vždy velice rychle regeneruji a tyto kilometry odpočatá zvládám velice dobře. Je pravda, že se k tomu přidává i noční hodina. Je mi špatně od žaludku a i mám pocit, že se motám...
Přesně po hodině jízdy, v 2:30 v noci zastavuji ve vesničce Velenje v autobusové zastávce. Bohužel Petr s Luckou nemůžou skoro nic dělat. Sedím na lavičce, hlavu mezi koleny a jak Petr pěkně podotkl, jsem zakonzervována až dorazí Pavel. Upřímně, takto špatně mi nebylo při závodě ani nepamatuji. Celková slabost i pocity na zvracení. Kde je důvod nebo tedy spíše byl nevím... A na to se nabaluje samozřejmě stresující pocit: musíme jet!
Krize, kdy se rozhoduje jet nebo nejet dál. Pokračovat nebo vzdát . A rozhodnutí nakonec zbyde na Pavlovi. Protože jeho úsudku maximálně věřím a tyto situace byly dopředu dány s tím, že se podřídím jeho rozhodnutí. Pocity jsou jedna věc a realita druhá. A po prohlídce je řečeno: jede se dál. Sice si neumím představit jak pojedu, ale znovu sedám po 33 minutách na kolo a snažím se pokračovat. Moje psychika je na bodu mrazu a o nějakém tempu se ani nedá mluvit. Prostě se posunujeme vpřed. A ztráta samozřejmě narůstá mílovými kroky...
Opět se škrábu do dalšího stoupání dlouhého tentokrát 17 kilometrů. Sice až na závěr žádný prudký úsek, ale v mém stavu stačí málo:(. Nahoře opět zastavuji! Snažím se něco sníst i přesto, že mi není stále dobře od žaludku.
Po chvíli opět pokračujeme dále, ale po dalších 6 ti kilometrech opět stojíme. Téměř usínám na kole a rozhoduji se dát tělu ještě poslední šanci a jdeme na půl hodiny spát. Mám pocit sice, že jen prodlužujeme agónii před koncem, ale asi tak myslím jen já...Celý tým dělá co se dá, aby se pokračovalo. Asi zažívám nejhorší okamžiky za poslední roky. Mám fantastickou téměř bezchybnou péči celého týmu, ale tělo a následně i hlava nefungují prostě v daný moment jak mají.
Po 30ti minutách spánku se cítím malinko lépe, ale čeká na nás nesmírně nudný a únavný úsek do Kamnice podél Dravi. Přesně si vzpomínám, jak obrovskou krizi jsem tady měla loni. Ale letos už hůře snad ani být nemůže. A jen zásluhou neustálé a neustávající podpory Pavla ale i všech ostatních se pomalinku přibližujeme do TS. O nějakém závodění už ani neuvažuji. Jen jedu vpřed. A i přes velice pomalou jízdu ještě několikrát zastavujeme. Skoro nejím a nepiju. Prostě to nejde. A v hlavě šrotuje, jak dlouho se dá takto jet...Průměr na 72 kilometrech s převýšením 300 metrů mám 23 km/h a to nepočítám zastávky!
V 9:05 se podepisuji na kontrole totálně vyšťavená. Za noc se mi podařilo během rozhodující krize ztratit na Caroline 5! hodin a na Sabrinu naštěstí pouze něco přes hodinu. Zřejmě také musela mít problémy. A v cíli se dozvídám, že obrovské problémy měl i druhý Čech na trati Patrik Bártík.
Nezbytně potřebuji pauzu, protože před námi je velice těžká etapa do Moravských Toplic. A já jsem ve stavu, kdy mám pocit, že prvni až 17% kopce ani nevyjedu! Psychické rozpoložení je hodně dole a je mi jasné, že pokud nezačnu jíst a pít, že to nedopadne dobře. Pavel je doslova a do písmene svatý, že moje reakce dosud vydržel a ještě následně vydrží...Všichni se opět starají a tak mám před sebou na výběr k jídlu vše možné a nemožné. Bohužel se musím do jídla do slova a do písmene nutit. S kyselým výrazem konzumuji cosi a je mi fuk co. Následuje ještě od Alči "přebalení" zdevastovaného pozadí a jsem znovu nekompromisně vyhnána na trať:).

TS 6 Radmirje - Kamnica, 120km, 5:32, 700 m př. 6.etapa 1.část  6.etapa 2.část
TS 9.5. C 2:16, S 7:51, H 9:05

Po necelé hodině vyrážíme dál a najednou je moje rozpoložení zase úplně jinde. Z minuty na minutu mám opět  chuť se rvát a bojovat!
Toto střídání euforie a deprese je přesně typické pro stavy v těchto závodech. Naprostý obrat skoro bezdůvodný během pár sekund. Ať na tu či druhou stranu. Někdy stačí jen správné či naopak nesprávné slovíčko. Sama občas neumím tento zvrat vysvětlit.
Před námi je další klíčová etapa, která začíná opravdu brutálními stoupáními v jakýchsi zahrádkách, kdy má transit problém se vejít na uzoučkou silnici. Asi i všichni v doprovodném autě cítí, že se závod láme a snaží se neustále povzbuzovat! Ohromně to pomáhá a jak Tom tak i Pavel jsou skvělý a vymačkávají ze mě vše. A asi i proto docela úspěšně bojuji s příkrými brdky. Jejich délka je ale 2-3 km a sklon okolo 15%, chvílemi i více! Takto jedeme více jak 1,5 hodiny a na konci již rapidně pociťuji jak mi ubývají síly.  A koleno zase bolí...A kromě toho se zvedl i vítr a samozřejmě proti! 
Na 35tém kilometru se charakter etapy úplně mění a jedeme rovinu následujících 40 kilometrů. A uplynulý úsek si pomalinku začíná vybírat svoji daň. Velká únava, protivítr a co je nejhorší opět žaludeční obtíže! Moje rychlost se pohybuje okolo 22-23 km/h po rovině. Kde jsou ty časy, kdy mi roviny vyhovovaly! Teď se daleko lépe cítím v kopcích. Ale vše je dáno i katastrofálním stavem silnic na trati a upřímně řečeno mám zadní část těla na šrot. A pokud má člověk jet rychle po rovině, tak musí v pohodě sedět. Já už si ale opět pomáhám jízdou ze sedla a to je cesta, která rozhodně k výsledku nevede.
Ovšem daleko větší problém začíná být můj žaludek. Je poledne a hodně se oteplilo. Je kolem 25°C a já mám problém cokoli dostat do žaludku. Jak to asi probíhá vystihuje jedna situace: zastavuji, že mám hlad. Hned je mi řečeno, že o pár kilometrů dál je ohřáté jídlo. Super! Zastavujeme. Sedám si a jen při pohledu na něj je mi špatně. Alča i Lucka mi připravují co mi na očích vidí, ale vše je marné...Jak se asi cítí celý můj doprovod si lze velice snadno domýšlet. Bohužel to samé platí o pití. Pavel se neustále snaží co může do mě něco dostat a hlavně psychicky zvednout. Ale má to hodně těžké...
Já už mám v hlavě blok, že takto to nejde a velice vážně přemýšlím o vzdání. Totální deprese, nekomunikuji a zpětně nechápu, jak tuto "válku" se mnou mohl Pavel rozdýchat... V duchu se modlím ať skončíme a čekám, jestli Pavel rozhodne a ukončí tuto agónii. Neustále zastavujeme a už ani neřeším, jak ztráta narůstá a jestli vůbec stíháme limity. Jsem totálně mimo! Asi to zvenku vypadá jako "stávka" ale mě je "jen" strašně špatně! I doušek coly znamená zvednutý žaludek na hraně zvracení. 
Na 70tém kilometru končí rovina. Najednou odbočuji vlevo do protisměru na jakési parkoviště. Při tom přehlídnu auta, která nás předjíždějí...Další stávka ... Společně s námi zastavuje jakýsi cyklista a co si myslí ani nechci vědět radši...Kouká na mě jak na magora a ani se nedivím. Asi moc dobře nevypadám...
A Pavla napadá v tu chvíli spásný nápad a dává mi i přes vedro samotnou vodu. A tu jedinou následujících x kilometrů snesu!
Sedím s hlavou dolu a Pavel mi domlouvá jako dítěti. A nakonec trefuje správný argument. "Krizi má každý,  kdo jede tento závod a musí ji překonat!" Přesně trefuje co na mě platí. Najednou v hlavě zlom a opět mám chuť bojovat! Tím se druhá kritická situace závodu láme v náš prospěch a já vyrážím zase s maximálním nasazením dál. Opět se potvrzuje, že když hlava chce, tak tělo bez problémů zvládá. Vynikající fyzická kondice je bezpodmínečným předpokladem, ale tyto závody jak už jsem několikrát zmínila rozhoduje psychika.
Výsledek krize v této etapě je ale obrovská ztráta na Caroline a bohužel i na Sabrinu! 
Nyní ale  jsem opět v závodě a stejnou rychlostí jako po rovině jedeme i v kopcích! Průměr 23...Asi se těžko chápe, ale je to tak. A to nám v cestě stojí 17% stojky... Do konce etapy 56 kilometrů ve velice těžkém terénu ani jednou nepolevuji, nezastavuji a cítím zase energii. A co je nejdůležitější začínáme zase jíst a pít. Sice pomalinku, ale bez obtíží. Mám sice veliké obavy, aby se zase nevolnost nevrátila, ale při dodržování opravdu malých porcí je vše OK.
Závěrečných 20 kilometrů do Moravských Toplic je víceméně z kopce a tak jen malinko zlobí vítr. Ale v 16:41 se podepisuji do listiny. 
I přes obrovskou krizi a ztrátu vůbec nemáme problém s limity jako loni. Bohužel boj o aspoň druhé místo se mi vzdaluje. Ztráta narostla na 2,5 hodiny na Sabrinu. 
Upřímně takovýto výpadek už jsem neměla při závodě mnoho let...

TS 7 Kamnica - Moravské Toplice, 126km, 5:40, 1100 m př. 7.etapa
TS C 10:44, S 14:15, H 16:41

 Za necelou hodinku vyrážíme dál.
Od Alči a Pavla dostávám na pauze hlavně polívky s pečivem a ty žaludek bez problémů snese. Péče ode všech mi připomíná starání se o mimino s tím, že to alespň občas poslouchá:). Ale zase se může válet, což u mě teda vůbec nehrozí a Pavel s Alčou, tedy spíše Pavel:) mě nekompromisně vyhánějí na kolo! Občas se na něj asi moc přívětivě nedívám a to ještě netuší co bude tuto noc. Je to prostě hodně nevděčná, ale klíčová role. A protože by se Pavel jinak nudil, tak připadá na něj:).
 Můj aktuální zdravotní stav před odjezdem je následující: koleno je jakž takž pacifikováno Pavlem, puchýře na palcích rukou mají své bratříčky v živém mase, ale také jsou pod kontrolou, zadek je, jak to slušně říct, odřenej tak, že skoro vyskakuju bolestí při čůrání. Ale dá se říci, že žádný zásadní zdravotní problém, který by výrazně omezoval výkon momentálně není. Co nevidět se ale dostaví třetí nejtěžší krize s nadcházející třetí nocí...
Nejdůležitější je, že konečně zas můžu jíst a pít bez nevolnosti! I když upřímně řečeno vůbec na jídlo chuť nemám a říkám si spíše musíš. Kromě toho Pavel neúnavně během jízdy nabízí další a další energii, ale moc velký úspěch u mě nemá...I když předávky zásluhou milimetrové jízdy Kuby a spolupráce s Pavlem by nám mohli závidět i američtí sprinteři.
Jedeme proti západu slunce a tohoto denního času a světla na maximum využívá na focení Petr s Luckou. Občas se dobře bavím, jaké pózy Petr předvádí a Lucka musí předvádět v autě mistrovství hodné formule 1. Jednou to skoro vypadá, že Petr nás snad i opustí:). Vystupuje a Lucka jede dále...No snad se pro něj vrátí:).
O tom, že občas je čas i na komické situace, vypovídá následující zastávka. Protože se pomalinku ochlazuje a je důležité šetřit energii včasným oblékáním, tak asi po 2 hodinách jízdy zastavuji u lesíčka pěkně ve stínu. Ještě než se začnu oblíkat ,tak se na nás vrhájí hladoví komáři:) a celá posádka naskakuje skoro za jízdy nazpět do auta... Vybírám tedy lepší místo na sluníčku a výsledek je skoro ten samý:). No aspoň mi posádka v autě v roji komárů neusne...
Pomalinku se blíží další rozhodující kilometry závodu. Doslova boj o to být či nebýt.
První část této 127mi kilometrové etapy je skoro absolutní rovina, ale po děsném asfaltu. Úplně cítím jak mi vzrůstá podrážděnost a kromě toho nejedu ani nijak zvlášť rychle. Bohužel si to moc neuvědomuji. Spíš si říkám, že jedu teď docela rychle. Ale výsledky etapy jsou nekompromisní a ztráta na Caroline a co hůře na Sabrinu zase hrozivě narostla. Ale to až později.
Bohužel shoda okolností dala, že do nejtěžší části najíždíme už za tmy. Ještě oceňuji nový asfalt u Majšperka a pak už nastává stav vědomí nevědomí. Pavel přichází na dobrý nápad a dává mi neustále něco k jídlu po malinkých množstvích. Velice dobře to plní roli budíčku:). Stavy zatmění jsou totiž neustále častější.
Jasné je jen to, že jedu vpřed. Mozek sice vyhodnocuje, že jedu dobře, ale realita je jiná...Chvílemi nevnímám vůbec nic. Několikrát mám pocit, že jedeme stejný kopec. Pravdou je, že se opět nevyhneme 15% stěnám a po více jak 850ti kilometrech je jedu 7-8 km/h... Naštěstí počasí opravdu přeje a i v noci je okolo 10°C! 
Strašně se těším na kontrolu do Šmarje a na to že si lehnu. Čas vůbec neřeším, únava už je větší než aby mozek tyto "detaily" vyhodnocoval. Závěrečné kilometry do kontroly mi přijdou nekonečné. Chvílemi mám pocit, že poznávám trať z loňska a vzpomenu i na zoufalé loňské bloudění...To letos vůbec nehrozí zásluhou celé posádky a vlastně za celý závod, jak už jsem zmínila, ani jednou nejedeme špatně! 
Je těsně po půlnoci a jsme na kontrole. Podepisuji se a automaticky jdu k autu, že jdeme spát. Z auta vystupuje pouze Pavel a říká něco o tom, že ne že to nejde. A že musíme rovnou dál! Zasekávám se s tím, že jdu spát. Že to prostě nejde a že nemůžu. Jediná reakce je, že Kuba popojíždí autem dál. A Pavel také odchází. Považuji to za ránu pod pás. Celé tělo bylo nachystáno na odpočinek! Pomalu klapu v kufrech za autem...
Pořadatělé u stolku asi zírají...
Neustále si cosi brumlám a že to není nic milého je jasné. Ale nakonec se podřizuji. 
Opět mám maximální péči od všech, přestože musí být maximálně unaveni jako já. Vše je nachystáno včetně jídla. Celá minizastávka probíhá na stojáka s neustálým tak už jedem jedem. Stíháme i opečování kolena.
Nejradši bych vraždila, nicméně nakonec po 25 minutách jedeme dále. Zcestně trvám na konkrétních rukavicích a beru zimní bundu...Přitom je 12 - 14°C...
Konečný zásek na Sabrinu po všech extravagancích je po této etapě 3:40! Na Caroline už neřeším, to se vyřešilo bohužel v náš neprospěch už druhou noc...:(

 

TS 8  Moravské Toplice - Šmarje pri Jelšah, 127km, 6:06, 600 m př. 8.etapa
TS C 9.5. 16:13, S 20:50, H 10.5. 0:27 

Výsledek mého oblékání je nasnadě - hned zastavujeme znova  a já se svlíkám:(. Prostě zabít je málo. Ale kupodivu nasrání na vše a na všechny mě částečně i pomáhá. Přestože si neustále něco brumlám, tak jedu bez zastavování dále. Zpočátku pomalu, ale i to se celkem postupně zlepšuje.
Ukázalo se prostě v tento moment, že taktika Kuby a Pavla asi byla správná. A po skončení závodu, už vyspalá a bez emocí, můžu říci, že to byl třetí klíčový okamžik závodu. Dal mi následně možnost se ještě vrátit do závodu, protože Sabrina měla tuto noc stejné obtíže, ale asi měkkčí tým:). A my na 62 kilometrech dokázali umazat z náskoku 1:48 minut!
A během 10ti kilometrů dochází opět k totálnímu zvratu v rozpoložení. Prostě nazpět je pohoda, euforie a bojovná nálada! Druhá věc je z jaké že to rezervy tělo nyní jede...Což mě ovšem nesmí v daný moment zajímat. Nejedu na výlet ani na maratón, ale extrem zvaný ultramaraton... Už mnohokrát jsem říkala, že tyto závody nejsou dány každému a je nutno umět zajít vůlí na samotné hranice lidského těla. Samozřejmě vše musí být pod kontrolou a riziko nesmí převážit rozumnou míru. I proto mám v týmu zkušeného lékaře, který v tento moment rozhoduje za mě.
Je třetí noc, jsou dvě hodiny v noci a před námi je na trati "takový český řevničák" čili rozumné nijak extrémní stoupání. A vzhledem k mému současnému stavu jedeme naprosto pohodově a především rychle nahoru. Nechybí nasazení ani energie. Nějak zpětně nechápu. Ale tým prostě na kontrole odvedl skvělou práci a zvláště Pavel se asi zapotil:).
Průměrná rychlost nakonec 15 km/h a při teplotě 14 °C ze mě stříká pot:). Malinko si nepamatuju po loňsku konec stoupání a oblékám se do zimního o kilometr dříve než mám:). Ale vše beru s úsměvem. 
Ovšem to, že jedeme třetí noc se brzy ukáže ve sjezdu.
Teď jsem ale nahoře a tak nějak vnímám pokyny Pavla, že mám jet opatrně dolů...Vždyť já jezdím opatrně furt:)...Pravda je, že po pár metrech je uzavírka a jakýsi tankodrom, ale prozatím funguje euforie kopce a nic nehrozí. Jenže prudký sjezd se serpentýnama přechází do klasického úpatí, kde je třeba šlapat. Aby se vůbec jelo. Jenže tělo toho má akorát tak dost! Netrvá dlouho a mě se podaří třikrát regulérně zaspat. Klasický mikrospánek, kdy tělo přestalo šlapat a k jízdě jaksi potřebovalo malinko větší šířku silnice:). Naštěstí Kuba v autě, jak jsem se později dověděla, měl vše pod kontrolou a jel s rukou na klaksonu. Kdyby náhodou silnice nestačila...Upřímně už se mi opravdu dlouho takovéto extempore nepodařilo. Asi tomu nahrávalo i počasí, kdy bylo neuvěřitelné teplo. A pozvolný rovný desetikilometrový sjezd.
Závěr etapy do Krška, kde je mimochodem jediná jaderná elektrárna ve Slovinsku, je nesmírně těžký. Ale zase se probouzím a to hodně razantně. Opět prudké 14% stoupání dlouhé 2 kilometry. Už mi ani nevadí. Zvykla jsem si . Velice rychle chytám svůj rytmus a na vrcholu předjíždím dalšího "nešťastníka" na trati. S číslem 167 Ivan Marek, který nakonec bohužel do cíle nedorazil. A v Kršku vzdal.
Na vrcholku už se těším na sjezd do Krška, ale ještě nás čeká 8 velice těžkých kilometrů nahoru dolů ve velice těžkém terénu. Upřímně si vůbec nepamatuju, že jsem loni něco takového jela...Tyto výpadky paměti jsou ale třetí noc celkem normální:). Nicméně porovnání záznamů z Polaru z letoška a loňska jasně říká, že trať je stejná:).
Vše mi nějak letos připadá delší a i sjezd do Krška je "nekonečný". Závěr přesně poznávám a neomylně mířím ke kontrole a klasicky se podepisuji. Heroický výkon "na  vůli" všech v této klíčové etapě přinesl ovoce: ztráta na Sabrinu se rapidně zmenšila na necelé dvě hodiny. A k tomu samozřejmě ještě odpočet 24 minut, o které jsem startovala později. Do cíle zbývá ještě nekonečných a těžkých 220 kilometrů a je na mě, jestli se ještě pokusím zabojovat o druhé místo.
Hned po podpisu začíná "pit stop" jako ve formuli 1. Vyhřáté auto, svlíknutí, dva talíře teplýho jídla od Alči s Luckou (cpu se jako když čekám hladomor:)) a šup šup spát. Bohužel tělo je rozjeté a tak mi chvíli trvá než zaberu. Stačím při tom rušit Kubu tak, že si jde radši lehnout ven z auta na zem...To Pavel je odolnější a zabere v autě se mnou:).
Po půl hodince jsem buzena Petrem a Pavel hned kontroluje můj stav slovy: spala jsi? Po kladné odpovědi se ozve prima a už jsem honěna do oblíkání, dalšího jídla a vyšoupnuta na trať. Celá pauza trvá necelou hodinku, ale prostě po předchozí noci byla třeba a nešla vynechat.

 TS 9 Šmarje pri Jelsah - Krško, 62km, 3:07, 700 m př, 9.etapa 1.část  9.etapa 2.část
TS C 9.5. 19:33, S 10.5. 2:21, H 4:13

Polar 5.etapa  6.etapa 1.část  6.etapa 2.část  7.etapa  

                           8.etapa  9.etapa 1.část  9.etapa 2.část

.... pokračování - 3.část

..:: Dres ::..