. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
84100
 
 DOS RAS Extreme ME Slovinsko 1.část

 

DOS /RAS Extréme Slovinsko 2008 aneb poprvé absolutní spokojenost...


 

( Mistrovství Evropy v ultramaratónu, POSTOJNA 8.-11.5.2008, 1216km, převýšení cca 14 000m, limit pro dojetí 69h )

www.dos-extreme.si DOS Extreme MapaMapa závodu

 

6.5.2008

Je ráno a přede mnou je první "náročný" den, který skončí nočním přejezdem do Slovinska. Čeká mě po RAAMu po roce zase ultramaratón. ME DOS Extréme - Objezd Slovinska. Slovinský RAAM, pod jehož zrodem stojí legendární ultramaratónské jméno: JURE ROBIČ.
Poslední dva, které jsem absolvovala z různých důvodů nebyly úspěšné, a proto se mnou přiměřeně lomcuje nervozita...
Oproti minulým letům došlo k jedné velké, ale zcela zásadní změně: společně s Jírou Hledíkem jsem založila vlastní klub - CUT Czech Ultracycling Team. Zhmotnila se tak myšlenka, která mi v hlavě vrtala už několik let.
Prvotní ideou bylo alespoň malinko zpopularizovat tento šílený, ale krásný "sport". Jeho hlavní charakteristikou není soupeření mezi závodníky, ale především překonávání lidských hranic a hlavně poznávání sebe sama a to v naprosto extrémních stavech vědomí či někdy už nevědomí. Lidská vůle je totiž naprosto unikátní vlastnost, která nemá hranice a je na každém jedinci, jak vysoko má tuto hranici nastavenou a jak se umí poprat s těžkostmi! A ty nastanou v nějaké podobě při těchto závodech vždy.

Další novinkou letošního roku je zbrusu nový tým:
Eda Pudil - vedoucí, řidič a navigátor
MUDr.Pavel Homolka - lékař
Vladislav Koplík - mechanik
Petr Bičiště - řidič a navigátor
Alena Fridrichová - vše týkající se jídla pro všechny

A protože není nad vlastní zkušenost, tak do Slovinska jede také v roli doprovodu Jíra.
Zásluhou neúnavné práce před sezónou se nám podařilo dát dohromady sponzorskou podporu finanční i materiální a vše je vidět i na zabezpečení tohoto závodu. Mám asi nejlepší podmínky co jezdím a všem sponzorům patří velký dík.
Kolem desáté hodiny přijíždí ke mně Petr Bičiště se sponzorským autem Ford Transit firmy Šroubárna Marek Hvězdnice. Pro osvětlení: je to výrobce drátů do kol ale i dalších spojovacích materiálů. Je to auto, ve kterém bude celé zázemí pro mě i tým. Díky moc!
Opět klasická nevděčná práce nakládání všeho co je potřeba. A kolem jedné hodiny konečně vyrážíme ode mě směr Újezd, kde musím nechat Blaničku (moje kočka).
Okolo 15 hodin konečně vyrážíme na Tour de Čechy, jelikož tým je rozházen svými bydlišti po celé republice. Začíná se v Jičíně pokračuje přes Prahu do Českých Budějovic a nakonec do Brna, kde kolem 23 hodiny nabíráme Alču Fridrichovou (majitelka firmy Atex a tedy náš další sponzor, který nás oblékl namíru na závod od hlavy až k patě) a Pavla Homolku ( primáře v nemocnici U svaté Anny v Brně) .
 

7.5.2008

Krátce po půlnoci překračujeme hranice a míříme směr Graz a dále Slovinsko. Kromě kontroly hned za hranicemi ( Rakušany Schenghen nějak moc nezajímá a nekompromisně vyžadují pasy...) cesta probíhá naprosto bezproblémově a vyzkoušený noční přejezd se opět vyplácí nejen časově, ale i plynulou jízdou bez jakýchkoli překážek. Kolem osmé ráno jsme na místě a ubytováváme se v hotelu Sport. A ihned zaleháváme všichni na tři hodiny do postelí.
Kolem jedné se probouzíme a Eda s Jírou vyrážejí zařídit prezentaci a veškeré náležitosti okolo registrace a vší administrativy. Patří jim velké díky, protože já mám absolutní klid na přípravu a soustředění. Seznamujeme se s ředitelem závodu Andrejem Bergincem, kterého známe zatím jen po mailu. Velice sympatický, energický a přátelský chlapík.
Mezitím společně s Pavlem ladíme medicínské a suplementové záležitosti, bez kterých se tento extrémní závod prostě neobejde. A to ještě nevíme, že Pavel bude mít více práce než je zdrávo...
A s Alčou imaginárně vaříme na příští tři dny. Jak pro mě tak i pro tým. Vše je do poslední maličkosti připraveno a naplánováno, protože improvizace se při těchto závodech užije vždy dost...
Kolem páté hodiny je naplánována tiskovka, kam společně s Jírou a Edou vyrážíme. Před námi sedí kromě Andreje Bergince i dvě největší hvězdy slovinské a zároveň světové ultramaratónské cyklistiky: Jure Robič a Marko Baloh. Oba mají za sebou neuvěřitelné výkony a samozřejmě několikrát úspěšně absolvovaný RAAM! Pro mě skutečné hvězdy sportu a nedostižné vzory.
Kromě těchto hvězd potkávám zase po roce Martina Kerekeše společně s jeho tatínkem, který mu dělá doprovod a kterého tedy opravdu obdivuji. Martin jezdí jen s dvoučlenným doprovodem a to je prostě málo...
Protože slavnostní večeře se nějak opožďuje a já mám docela hlad i žízeň, tak opouštím sál a vracím se na hotel nejen na jídlo, ale i abych byla co nejdříve v posteli. Malinko jsem letos pozměnila závěr přípravy ve prospěch odpočinku a jsem zvědavá, jestli tato nová taktika přinese úspěch. Vždy mi bylo jasné, že trénink v posledních 14 dnech je spíše kontraproduktivní, ale prostě jsem si nemohla pomoci... Letos tedy posledních 14 dní před závodem pouze lehká objemová projetí v celkovém součtu maximálně 10-15 h týdně. Tedy naprostá pohoda.
Kolem desáté všichni uléháme a já už cítím znatelnou nervozitu...Jako deka na mě leží poslední dva nevydařené závody, na kterých jsem sice měla vždy formu jako hrom, ale vždy se nějaké vnější okolnosti postaraly o to, že jsem neviděla cíl...
Ale jak se v dalších dnech ukáže, ani velcí ultramaratónci se výpadkům nevyhnou a na tomto závodě postihne nedokončení dokonce dva loňské úspěšné účastníky RAAMu...Tento sport prostě nezná soucit a každá i nejmenší chybička nebo nedokonalost je nekompromisně potrestána.
 


 

8.5.2008

Vstáváme až kolem osmé hodiny a jsou to pro nás poslední okamžiky v posteli na další 4 dny. A jak vidím, všichni si to docela jasně uvědomují. Čeká nás dlouhý den zakončený až večerním startem v 21.28. To je pro mě premiéra i přes to, že takovéto závody jezdím 10 let.
Myslím, že to má své klady i zápory: 1. na první noc se nepojede už v únavě, ale 2. je jasné, že většinu závodníků čekají tři noci... Dvě se ještě jakž takž dají skousnout, ale třetí znamená očistec...Alespoň pro většinu "normálních" lidí .
Během dne se dolaďují všechny detaily ať už se týkající doprovodných aut anebo všeho ostatního, co je potřeba.
Tady se sluší představit i druhé doprovodné auto, které pojede po celou dobu závodu bezprostředně za mnou: Škoda Octavia Jíry. Takže i jemu touto cestou poděkování. Celá je polepena startovními čísly a výstražnými nápisy a vybavena megafonem a oranžovými majáky. Vše jsou podle mě naprosto nezbytné ochranné prvky, protože závod se jede samozřejmě za plného provozu. A ještě jedna "vychytávka" od pořadatelů, kterou jsem nezažila ani na RAAMu: do každého auta je "napíchnuta" GPSka a to znamená, že vlastně nonstop vědí, kde se pohybujeme, zda právě jedeme, bloudíme, spíme apod. Velice dobrý nápad!
Mezitím, co se tým stará o všechny náležitosti, tak já odpočívám na pokoji a střídavě jím a spím. Naprosto perfektní péče ode všech je pro mě opravdu zavazující a odpovědnost mi tak trochu začíná svazovat ruce i nohy...A jak Polar nemilosrdně ukáže, tak po startu už vůbec nebudu nervozitu zvládat...
Ještě domlouváme a ladíme s Pavlem poslední maličkosti týkající se mé tělesné schránky a zvlášť pečlivě se také věnujeme výměně skel v brýlích pro denní a noční použití. Ale už se nezadržitelně blíží večer a tedy start. Pod okny hotelu vyrostla startovní rampa, která je i svědkem slavnostního focení všech týmů. Pak ještě rychlé projetí Mikeše i Kuby a zbývá již poslední hodina do startu. Obě auta vyrážejí natankovat "plnou". Eda s Jírou v doprovodné Octavii už pak zůstávají na vyznačeném místě, kam já po startu dojedu a oni se připojí. Ještě poslední povzbuzení od Pavla a vůbec celého týmu. Na startu se mnou zůstává už jen Petr a Láďa, kteří jedou v Tranzitu.
Celý start je pojat opravdu slavnostně s nasvícenou rampou ve tmě, kam je každý závodník pozván a představen. Malinko divoký je jen sjezd z poněkud příliš prudké rampy, kdy občas někdo nestačí našlápnout pedál...A pak následují problémy...
Startuji v 21.28, tedy 28 minut po prvním závodníkovi jako čtrnáctá. Celkem nás startuje 50 a už dopředu snad můžu prozradit, že cíl vidí 33 ultramaratónců...Vše je nalosováno, takže vlastně žádný systém neexistuje. Ve startovním poli jsou ještě dvě slovinské závodnice něžného pohlaví: Ajda Opeka a Tjaša Rutar.
Vůbec se mnou není řeč. Kouknu na Polar a tam je číslo 130! Cítím opravdu velkou nervozitu a ta se pak následně projeví po startu všemi možnými způsoby. Připadám si, že jak stárnu, tak už nějak na to nemám nervy... Ještě dávám banán a jdu se řadit na start.
Na startovní rampě jsem naprosto oslněna světly a nevidím vůbec nic... Kubovi se to zřejmě líbí...(je to manekýn...už od loňského RAAMu), ale mě to příjemné není a soustředím jen na zacvaknutí pedálu a bezpečné sjetí z rampy. Dole už čeká policista na motocyklu a já jsem za ním vedena přes město až k místu, kde na mě čeká moje doprovodné vozidlo. Vše je opravdu perfektně připraveno a působí hodně emocionálně...
Konečně je asi po pěti kilometrech klid a s obvyklým zvukem pomalu jedoucího auta za zády vyrážíme na trať. A z auta se hned ozývá magafonem Eda, který mě bude provázet po celou dobu závodu. Za volantem Jíra, vzadu Alča a Pavel. Po startu nás čeká objížďka uzounkými uličkami a já jsem tak nervózní, že na absolutní rovině krosím trávu a příkop...Moc nechápu co se se mnou děje...
Asi po dalších pěti kilometrech jsme na normální silnici a já s hrůzou zjišťuji, že jedeme po rovině 30-35 ale s tepovkou okolo 160! Tento stav mi vydrží skoro po celou první etapu.... Úžasná atmosféra závodu pokračuje dále a v každém městečku či vesnici se naplno fandí a povzbuzuje i přes pozdní noční hodinu. Opravdu obdivuhodná atmosféra, která vydrží po celý závod a je pro mě opravdu příjemnou novinkou. Klobouk dolů jak je závod uspořádán ale i jak je populární v celé zemi!
Netrvá to moc dlouho a kromě už zmiňované "stávky" mého těla přicházejí další problémy. Bojujeme se světlem a mě to moc klidu nedodává . Ale tady je chyba na mé straně, protože jsem změnila těsně před startem upevnění...
Velké množství startujících přináší další zkušenost i pro doprovodné vozidlo. Neustále někdo někoho předjíždí...Na silnici je docela husto aut i cyklistů na tuto popůlnoční dobu.
 


 

9.5.2008

Po relativně snadném začátku se hned naplno ukazuje už na 80tém kilometru, co nás na trati čeká...Přichází první prudký kopec typu "Šimánov", ale dlouhý několik kilometrů...Obvyklá délka těchto procenťáků 12-15 a více bude 5-10kilometrů.... Na ultramaratón docela soda, řekla bych. A pro mě bohužel už velice brzo z nich vyplyne vážný problém...
Ale teď je člověk ještě plný sil a tak to ani moc nevnímá. A toto varování bere hodně na lehkou váhu. Zezadu z auta se ozývá povzbuzování a to je hodně příjemné! Po hodně nervózním začátku se mi začíná jet opravdu dobře a bez problémů v kopcích předjíždím i kluky... Pravda na ně to působí jako rudý hadr a tak chvilku úplně nesmyslně závodíme v neskutečné další stojce na stém kilometru v jednu v noci...Jako malí a tepovka u mě hned vylítává na 173...Zasloužila bych...A zatímco my jako šílenci "závodíme", tak kolem nás projíždí Jure Robič "kosmickou" rychlostí naprosto v klidu. Startoval 30 minut po mě a dojíždí mě tedy na stém kilometru...
Konečně jsme nahoře a čeká nás noční tmavý sjezd dolů k moři do nejnižšího bodu závodu. Pořád se kolem sebe motáme v počtu větším než je příjemný...Nicméně sjezdy docela ovládám a tak nás teď nikdo nepředjíždí. Naprosto bezchybně po nesmělém začátku začíná fungovat spolupráce s Pavlem i Alčou a ani Eda se nenechává zahanbit. Přesně naviguje megafonem a společně s Jírou, který řídí i povzbuzuje.
Před půl druhou v noci dojíždíme do první kontroly:
TIME STATION 1 Postojna- Šmarje nad Koprom, 102km, převýšení 1250m, doba jízdy 3:43.


A hned pokračujeme po mém nezbytném podpisu do kontrolní listiny dále.
Snažím se rozhlížet, ale v podstatě nic není vidět a během chvilky se stejně už dostáváme pod jedno z mála příjemných stoupání během závodu: 23 kilometrů a převýšení +-500 metrů, tedy příjemný tempový kopec, jaké mám ráda. Docela si ho užívám. Bohužel už v jeho průběhu se začíná ozývat moje Achillova pata, pravé koleno. Zřejmě následek šíleného závodění v v předchozích zalamovákách. Dojíždíme do další kontroly a já Pavlovi oznamuji jobovku s kolenem...Jsme teprve na 228 kilometru a tohle je opravdu špatné i vzhledem k tomu, že si jsem poměrně dobře vědoma, co nás čeká za šílené kopce!
Suma sumárum druhé "etapy":
TS 2 Šmarje nad Koprom-Nová Gorica, 130km, převýšení 1280 m, doba jízdy 5:19.


Opět nejdříve můj podpis a pak následuje naplánovaná pauza s tím, že začínáme řešit koleno. Je o mě neskutečně pečováno od všech členů týmu, ale já už docela vidím černý scénář s kolenem. Už jsem to párkrát zažila a je mi jasné, že mě i ostatní čeká neskutečné martýrium a boj. A na Pavla sysifovská práce jak alespoň trochu neskutečnou bolest zmírnit... Zatím nic moc nehrotíme a začínáme Voltarenem a před odjezdem injekcí do zadní části těla...Cpu do sebe těstoviny alá Alča a jinak se cítím dobře. Vše funguje jak má a snažím se příliš dopředu nestresovat. Co se má stát to se stane...Pavel nekompromisně hlídá čas a pobízí nás k další cestě. Nevděčná, ale nesmírně důležitá role, která asi v tomhle závodě rozhodla! Zvlášť pokud se řeší nějaký závažný problém, čas neskutečně rychle ubíhá...
Po asi 45 minutách a všech potřebných procedurách vyrážíme dál. Bohužel následuje to co se prostě stát nemá a nám se podaří "zakufrovat". Nezastírám, že po asi 20 kilometrech navíc "lehce" prudím...Jednak už jsme byli v kontaktu s ostatními soupeřkami a jednak začíná kvůli tomu i stres s časovými kontrolami... Je pravda, že navigace opravdu snadná není, ale pořadatelé udělali pro to maximum a po celé!!! trase jsou šipky na silnici. Prostě naše chyba!
Vracíme se okruhem znovu na kontrolu!! Pořadatelé nechápou, když nás vidí. A teprve pak pokračujeme dále...Hodina pryč...
Snažím se co nejrychleji vytěsnit z hlavy všechny negativní myšlenky, které tak strašně ubírají sily! A soustředit se na rozhodující část tratě, která je před námi! Dva nejtěžší kopce na celé trati! Nesmírně prudká stoupání se sklonem 12-17 % a délky okolo 10-20 kilometrů!
Přesně podle dohody mi Pavel dává před začátkem kopce gel a zároveň dostávám od Edy s Jírou informace o parametrech kopce. To je velice důležitá součást práce doprovodu. Čím více informací mám, tím snadněji se poperu s tratí. Je to vyzkoušená zkušenost. Není nic horšího než jet do neznáma a v takovémhle těžkém stoupání to platí dvojnásob.
Asi na třicátém kilometru etapy uhýbáme doleva a přede mnou se tyčí hrozivé 8 kilometrů dlouhé stoupání. Rychlost klesá na 10 chvílemi i 7 km/h a vzadu to jistí 29! Chvílemi je to jen o vyjetí. Leje ze mne jako z vola, protože sluníčko začíná pražit. Nijaké velké teplo není a "jižní" slunce má sílu. Skoro celý kopec jedu ze sedla a každé i minimální narovnání sklonu využívám k napití..A jídlo řešíme pomocí tablet Carbonex. Asi v polovině vražedného stoupání přicházejí dva problémy naráz: jeden se sám za chvilku vyřeší a jeden zůstane až do cíle.
Po asi čtyřech kilometrech nastává to, co jsem čekala už od počátku etapy. V pravém koleni při každém šlápnutí bodne! Po chvíli zastavuji na prvním vhodném místě a funím jak po časovce. Pavlovi oznamuji nepříjemnou realitu s kolenem a rvu do sebe další tablety Carbonex. Nutno říct, že na takovýhle úsek asi nejlepší volba! Fyzicky se mi jede velice dobře. Akorát je stále potřeba neustále počítat "spotřebu" kofeinu a mít tuto oblast hodně pod kontrolou! A to Pavel má.
Docela by mě zajímalo, co asi v doprovodném autě probíhá za debaty, když se suneme nahoru závratnou osmikilometrovou rychlostí. Celý tým kromě zaváhání na začátku tohoto úseku funguje naprosto bezchybně a já to vlastně zažívám úplně poprvé. Nic nemusím řešit, jen se soustředím na vlastní výkon.
Vyrážíme zase vstříc kopci a zezadu se začínají ozývat naprosto příšerné zvuky z auta! Krve by se ve mně nedořezal. Všechno čekám jen tohle ne. Chvílemi to vypadá, že táhneme výfuk po zemi...Ale kupodivu osádka je docela v pohodě a dokonce i fotí. Později se dozvídám, že se dostal kamínek do brzdového obložení a že se jen čekalo až vypadne...No ale mě to moc klidu teda nedodalo. Kdo nezažil neuvěří jaké zvuky z auta vycházely!! Naštěstí vše po chvíli opravdu ustalo.
Okolo půl jedenácté jsme nahoře docela zase v euforii, že to jede. Opravdu moc nechápu, jak snadno se v tak těžkých stoupáních pohybuji. Zároveň ale vím, že pro koleno to byla smrtící rána a doufám na zázraky od Pavla. I když moc dobře vím, že ani on s tím nemůže moc dělat. Bohužel... Prostě moje slabé místo.
Cpu do sebe osvědčený gel a banán a oblékám se na sjezd. Sluníčko sice svítí, ale ve stínu je pouze 20 °C a tedy docela zima. Zvláště pro unavený organismus. To jsou maličkosti, které se nesmí podcenit i za cenu ztráty pár minut. V následujícím průběhu závodu se o tom názorně přesvědčím. Následuje nezajímavý úsek a ještě jeden brdek a je tu další kontrola a samozřejmě můj podpis do prezenční listiny:
TS 3 Nová Gorica- Žaga 155km, převýšení 1905m, doba jízdy 6:32.


Bohužel bolesti kolena poněkud změnily scénář závodu: postupně přestávám závodit a soustředíme se jen jak tento obtížný problém vyřešit a hlavně se dostat do cíle. V tento okamžik už zbývalo "jen" 843km...
A tady vzal scénář do ruky opět Pavel společně s ostatními v autě a začalo se hodně počítat.
Kromě toho, že je třeba vzdálenost ujet, je třeba ji totiž i ujet docela rychle a k tomu slouží limity na kontrolách. Postupně vykrystalizovává taktika, kdy necháváme kolenu vždy co nejdelší prostor na "regeneraci". A všichni v autě si velice dobře neustále procvičují matematiku s cílem spočítat, jak dlouho lze odpočívat, abychom stíhali limity! A nutno říci, že občas počítali hodně přesně. Na každé zastávce jsem krmena a převlíkána od Alči a Pavel se stará co to jde o koleno. Je to už docela stereotyp ale je hrozně důležité si od bolesti alespoň na chvilku odpočinout.
A před námi čekal nejtěžší, nejdelší a nejvyšší vrchol závodu Vršič. Parametry: celkem 25 km z toho posledních 10km se sklonem 14% a vrchol v nadmořské výšce 1611m.n.m.! Nikdy by mě nenapadlo, že už pod ním budeme mít zdravotní problém...
Zpočátku stoupání nevypadá nijak hrozivě a v údolí řeky Soči rychle stoupáme nahoru rychlostí mezi 20-25 km/h. Pavel se stará abych pravidelně jedla i pila a po jeho péči na předchozí zastávce ani v tento okamžik koleno příliš nebolí. Snažím se myslet na vše jiné než je těžký kopec, který nás čeká.
Náhle se objevuje šipka s odbočením vpravo s nápisem Vršič 9km 14%...Je pravda, že takovéhle značky člověk často nevidí a hlavně my už máme za sebou přes 400 kilometrů závodu! "Vyndávám mozek" a začínám tupě šlapat s pohledem metr před sebe nahoru. Samozřejmě koleno na sklon rychle reaguje a bolest se objevuje znovu naplno. Stoupání mi malinko připomíná "Poustevny", ale s daleko větším sklonem a dvojnásobnou délkou...
Opět musím v půlce zastavit. Síly strašně rychle ubývají. Dávám pár hltů koly a opět tablety Carbonex a za chvilinku pokračujeme dál. Celý tým, obě doprovodná auta mě povzbuzují. A mě to nesmírně pomáhá, přestože nijak nereaguji, jestli vůbec vnímám...Konečně se dostáváme do klasických odpočítávaných serpentýn i s nadmořskou výškou. Ale sklon ani malinko nepolevuje. Jen párkrát v zatáčce mám šanci se napít, jinak jedu celý kopec "na stojáka". V 19 hodin jsme nahoře! Téměř celých 9 kilometrů ve stoje doba jízdy 1:10...A všude okolo samozřejmě sníh.
Ke konci stoupání se rychle ochladilo a já nahoru dojíždím v krátkém dresu. Teplota se může pohybovat tak okolo maximálně 5 °C, spíš méně. Co nejrychleji jsem doslova navlíkána Alčou do zimních věcí a i přesto se začínám klepat. Malinko mám problém se udržet na nohách. Ale to je normální a na kole žádný problém zatím není. Vyčerpání je značné, ale já vím, že schopnost regenerace je u mě opravdu veliká a že po sjezdu budu OK. A Pavel vypadá taky naprosto v klidu , což je v pořádku.
Ještě slyším od někoho "a opatrně..." a spouštím se dolu. Ani to nemusí říkat, protože co se objevuje ve sjezdu je zlý sen! Každá serpentina je vydlážděna klasickýma kočičíma hlavama rozlezlýma do všech stran...Občas ještě k tomu voda stékající ze sněhu okolo...Fakt nevěřím svým očím a i silnice je totální tankodrom. Ruce, chodidla, zadek i celé tělo dostává neskutečně zabrat. Asi po pěti kilometrech jsem nucena zastavit, protože mě do prstů naplno chytají křeče! Opravdu toto jsem ještě nezažila! Pomalu si začínám uvědomovat, že právě absolvuji nejtěžší ultramaratón v životě! Ani RAAM loni nebyl tak těžký!
Konečně jsme v Krajnské Goře a pokračujeme už mírně z kopce dále. Hned ale zastavujeme, protože je nutné co nejdříve doplnit co nejvíce energie i tekutin. Dostávám teplé bujóny a cpu se co se do mě vejde. Zatím je vše jídlo, pití i suplementy pevně v rukách Pavla a Alči a vše bezchybně funguje. Koleno neustále stávkuje a vlastně každou větší pauzu je mu Pavlem věnována pozornost. A Alča mi plní co se týče mého žaludku co mi na očích vidí ať si vymyslím cokoli. Díky moc. Ani ostatní členové týmu nezůstávají pozadu a tak i vládne poměrně pohodová atmosféra.
A ještě jedna nutná poznámka hodnotící slovinské silnice. Samozřejmě jsem nečekala žádný zázrak, ale to po čem se celý závod pohybujeme je, až na naprosté vyjímky, totální tankodrom. Na střídačku díry, panely pokryté hrubým asfaltem, rozbitý asfalt. Prostě katastrofa. A nic se na tom nezmění až do cíle. Pomalu po zkušenostech vlastně z celého světa si začínám vážit "krásných" českých silnic. Nikdo si neumí představit, co je za utrpení jet na takovémto povrchu 68 hodin...
Bohužel celý pozvolný sjezd do další kontroly je výrazně proti větru a tak se o nějakém odpočívání nedá vůbec mluvit. "Odpracovaný sjezd"...Opět potkávám jednoho z dalších borců na trati a ten se zcela bezostyšně veze asi 20 kilometrů za mnou v háku...Moc nechápu a docela to štve...Je totiž problém s předáváním jídla i pití a tak asi při druhé předávce ho Jíra zkušeně ode mě odpojuje. Nutno říci, že Slovinci si s pravidly moc starostí nedělají a ví bůh jak to vypadá když je nikdo nevidí...Tohoto jsme potkali také bez přilby...
V klidu ale už za tmy dorážíme do další kontroly:
TS 4 Žaga-Slovenski Javorník, 79 kilometrů, převýšení 1565m, doba jízdy 4:02.

Polar: 1-2.etapa 3.etapa

 
 
..:: Dres ::..